Probudil mě náhlý pohyb na posteli. Pomalu otevřu oči a podívám se na překrásnou ženu vedle mě. Jak se posadila, sklouzla z ní stříbrná přikrývka a odhalila tak sametovou pokožku. Její delší blond vlasy jí ve vlnách spadají na lopatky a nechávají mi tak prostor obdivovat její křivky. Opravdu krásné probuzení.
Upírá pohled svých blankytně modrých očí na dvoukřídlé dveře naproti posteli, jako by se dívala skrze ně. Už si začínám myslet, že jí probudil jenom špatný sen, když v tom se ozve vzdálený zvuk zavírajících se domovních dveří. Nejspíš to bude zkušeností, ale tak nějak tuším, o co jde.
Blondýnka se na mě zděšeně otočí téměř ve stejném okamžiku, jako se ozve zvuk.
„Musíš okamžitě pryč, nebo tě zabije, on to opravdu udělá," vydechne s obavami v očích, je prostě rozkošná.
Pohladím jí po odhaleném stehně, líbnu na rameno a zašeptám uklidňující „Neboj," do jejích vlasů. Sice to nevypadá, že by jí to nějak zvlášť uklidnilo, ale rty se jí zformují do mírného úsměvu. Jak jsem říkal, rozkošná, zasměju se v duchu.
Rychle vstanu z postele a během chvilky na sebe obléknu celý svůj medově béžový oblek od Armaniho. Bohužel není čas zapnout si černou košili, ale dekorum bude muset chvilku počkat, už totiž slyším kroky z chodby vedoucí do ložnice. Popadnu svou vycházkovou hůl s rukojetí ve tvaru briliantu a ještě se nahnu k blondýnce, která střídavě kouká na mě a na dveře. Jemně jí zajedu rukou do vlasů a hladově políbím. Netrvá to nijak dlouho, jelikož se otevřou dveře a nějak netoužím po seznámení s jejím manželem. Stačí dva delší kroky a jsem u prosklených posuvných dveří na malý balkonek. Rychle je otevřu a přeskočím kamenné zábradlí právě v čas, jelikož už slyším první výstřel, podle toho zvuku to musí být pořádný kanon. Manžel je nejspíš dost naštvaný, jelikož nehledě na to, že už dávno nejsem na balkonu, on vyprázdní snad celý zásobník a rozstřílí si tak ono zábradlí, mimochodem nebylo nijak zvlášť povedené.
Naštěstí je ložnice v prvním patře, takže není problém doskočit a hned se vydat pryč. Jen tak tak minu keř, který je pod balkonem. Opravdu nechápu, jaký idiot ho sem zasadil. Málem jsem si o něj roztrhl sako.
Paroháčovi nejspíš došly náboje a tak vyběhl z prosklených dveří a řve rozkazy na svoje lidi jak smyslů zbavený. Opravdu nechápu, proč se tak namáhá. Ta střelba byla dostatečně hlasitá, aby probudila mrtvého, natož lidi, co to tu nejspíš mají hlídat.
V klidu zajdu za jeden z ozdobných keřů jen tak pro jistotu, kdyby úplně rudý manžílek měl po ruce další zásobník, a pokračuju dál v cestě k autu. Prozíravě jsem zaparkoval mimo hlavní příjezdovou cestu za pozemky.
Zahrada je plná ozdobně zastřižených keřů a stromků nemluvě o sochách rádoby umělecké hodnoty, takže není problém, se mezi nimi skrýt. Je jasné, že majitel nemá vkus, jelikož je to tu přeplněné. Spíše než okrasnou zahradu to připomíná bludiště. Mířím zhruba směrem k autu, když v tom sochu, kolem které procházím, zasáhla dávka ze samopalu. Kamenná socha se rozletěla na miliony kousků a mě tak ušpinila oblek. Žárlivce nemám rád, berou to příliš osobně. Rychle se přikrčím a přidám do kroku. Bohužel pro mě hlídači jsou příliš dobří a i přes moji snahu, skrývat se za překážky, se každou chvíli ozývají výstřely.
Najednou se zpoza jednoho keře vyřítí chlápek se samopalem. Nejspíš běžná výbava ochranky. Rychle protočím hůl v ruce a praštím mu do hlavně, díky čemuž místo mě zasáhne fontánku. Opět si protočím hůl v ruce a praštím muže do hlavy. Nejspíš z toho bude mít otřes mozku, ale měl by být jinak v pohodě. Překročím bezvědomé tělo a pokračuju dál.
Už mi zbývá jenom dvacet metrů zastřiženého trávníku ke zdi, spíše zídce neměla ani dva metry. Hlídači se stále motají v zahradě, tak opět zvolním tempo. Když v tom vyběhnou dva psi.
Osobně nesnáším běh, když není opravdu nutný nebo když nejde o boj, to je jiná. Běhám spíše výjimečně, ale dva slintající a vrčící Stafordi mi přijdou jako dostatečný důvod k zrychlení. Rozeběhnu se co nejrychleji ke zdi, ale ty zatracený psiska mě dohánějí. Už mi jeden cvaká opravdu nepříjemně vypadajícími tesáky u zadnice, tak ho vezmu holí po hlavě. Zakňučí a dá pokoj. Když dorazím ke zdi, zachytím se vrcholku a přehoupnu se přes ni, takže mám klid i od toho druhého. Když dopadnu na druhé straně, tak radši zkontroluju sako, jestli se nějak nepoškodilo. To by mě opravdu naštvalo. Opráším se od špíny ze zdi, pohodím si svojí holí a zapínajíc si košili, v klidu vykročím k mému červenému Fordu Mustang.
psa_00_01.jpg
psa_00_02.jpg
Nasednu, otočím klíčkem v zapalování a motor okamžitě naskočí. Trvá jenom chvilku a už jsem pryč. Cestou přemýšlím, jak se z toho asi Sarah dostane, jelikož jí manžílek nachytal docela v prekérní situaci. Ale věřím, že ona to zvládne. Za ty dva dny co jí znám, jsem poznal, že si poradí. Docela bych se nedivil, kdyby z toho ještě něco vytřískala. Pěkná a mazaná holka jako ona se rozhodně neztratí.
Budu muset na chvíli zmizet z Miami. Jsem tu teprve pár dní a už jsem stačil naštvat nějakého gangstera.
Když po půl hodině ne zrovna předpisové jízdy dorazím k hotelu, kde prozatímně bydlím, hodím klíčky chlapíkovi v červené uniformě a vyrazím do svého apartmánu. Jenom co za sebou zavřu, ozve se můj majordomus.
„Pane, chcete něco připravit, nebo si jdete ještě lehnout? Letadlo odlétá v osm, což je za dvě a půl hodiny," informuje mě hlubokým hlasem.
Je to černoch jak hora, má přibližně dva metry a jeho hnědé oči jsou opět chladné jako vždy. Popravdě pro mě pracuje už půl roku a za tu dobu jsem snad neviděl na jeho tváři jiný než ledově rezervovaný výraz. Jeho na krátko zastřižené vlasy a vousy už začínají šednout, ale i tak vykonává svou práci více než dobře. Kromě toho vypadá to, že si už zvyká na moje... obchodní aktivity. Bohužel nemá žádný smysl pro humor, ale možná je to tak lepší. Je to ostřílený zabiják ale i tak nebude nejspíš nijak dlouho trvat a opustí mé služby.
„Ano, Jean. Připrav mi lahev Châteauneuf-du-pape z té bedny co jsme přivezli, myslím, že by tam ještě jedna měla být."
„Je všechno na zítřek připraveno?"
„Ano pane. S nákladním letadlem bychom se měli setkat nad mořem a dál letět v závěsu jak bylo naplánováno. Jenom si nejsem jistý, jestli je opravdu nutné brát to děvče s sebou, pane."
„Ano, je," řeknu rázně a nechám si od něj nalít sklenku dobrého vína. Je mi jasné, že nechce, aby letěla Michelle. Nějak si spolu nepadli do oka a od prvního okamžiku se neustále kočkují. Zvláště mladá dívka se při každé možné příležitosti staršímu muži vysmívá. Navzájem sebou pohrdají, což je opravdu škoda, jelikož se od sebe navzájem mohou mnohému naučit.
„Díky Jean, jdi si, když tak na chvíli ještě lehnout," prohodím usrkávajíc ze sklenky. Přibližně hodinu mi trvalo, než jsem pomalu dopil celou lahev, pozorujíc skrz velké okno město.
Teď už je ale nejvyšší čas hodit se opět do gala. Pod tekoucí vodou jsem vydržel přibližně půl hodiny, když vyjdu ze sprchy, tak otřu orosené zrcadlo nad umyvadlem a zamyšleně se do něj podívám. Čtvrt hodiny jenom zírám do svých tmavě hnědých očí bez jediné myšlenky. V hlavě mám totálně prázdno, je to opravdu nádherný pocit.
Zatřepu hlavou, musím se upravit, než odletíme. Rukou si prohrábnu kratší černé vlasy sestřižené tak, aby držely sčesané dozadu. Díky tomu nemusím ani používat hřeben, ale i tak si je dvakrát prohrábnu. Vezmu si svojí břitvu a hladce se oholím, až na mojí na krátko zastřiženou bradku, kterou jenom upravím. Opláchnu obličej, vyčistím si zuby. Vezmu osušku ze skříňky a lehce se utřu tam, kde jsem nestačil ještě oschnout. Hodím ručník do koše na prádlo a konečně vyjdu z koupelny.
Přejdu ke skříni, ve které mám nachystaný svůj bleděmodrý oblek. Už při oblékání musím uznat, že tento oblek byla dobrá volba. Jemná látka a střih přesně na mě zaručovaly dokonalé pohodlí.
Netrvalo dlouho a už jsme byli na cestě na letiště. Jeli jsme limuzínou, protože jsem svého mustanga nechal poslat do Las Vegas, kde vlastním menší nemovitost.
Když podlouhlé auto zastavilo, tak majordomus pohotově opustil své místo vedle řidiče a obhlížeje okolí mi přišel otevřít dveře.
Jak bylo naplánováno, tryskáč už čekal. Celý dlouhý let byla jedna velká nuda, do doby než cestu zpříjemnil... ehm... rozhovor s pohlednou letuškou.
Přistáli jsme v Africe v nějaké poušti. Všude kolem jenom tvrdá zem žádná rostlinka. Sem tam nějaký kopec či skála, totálně mrtvá země. Někdy nechápu, proč se o tohle vede tolik zbytečných válek, ale budiž.
Nákladní letadlo už bylo taky na zemi. Hned, jak jsem vystoupil, viděl jsem, že v letadle je spousta beden, takže zatím vše vychází.
„Zdravím," zazubí se na mě Michelle hned, jak sejdu po schůdcích.
„Ahoj, byly nějaké problémy se Lvem?"
Osmnáctiletá dívka se zasměje: „Ne, s tím starým chlapíkem to šlo jako vždycky na jedničku. Prý se máš taky někdy stavit."
„Možná brzy," zamyslel jsem se.
„A co cesta, s bručounem to asi nebylo moc záživný, co?" ušklíbla se na majordoma, který stál vedle mě. Neuniklo mi, jak nadzvedl bradu a podíval se na ní jako na něco opravdu nechutného, aspoň tak mi to připadalo, ale dá se to těžko říct, když vezmu v úvahu, že se mu na tváři nehnul ani sval.
„Cesta byla... příjemná. Je tedy všechno připravené?"
„Jo, ale ani jeden ještě nedorazil. Pořád nechápu, jak si tím můžeš být tak jistý," zakroutila hlavou.
„Nejsem si tím jistý, ale hodlám být připravený," pousměju se na ní a pokynu majordomovi.
Ten okamžitě zmizí v tryskáči a o čtvrt hodiny později je před tryskáčem připravený menší stolek, dvě židle a Jean mi nalévá do šálku čaj.
„Za jak dlouho má přijet generál Azim?" optám se usedajíc na židli.
„Za čtvrt hodiny by tu měl být, pane," nahlásí mi Jean a postaví se za mě.
„Pokud se objeví, tak by tu každou chvíli měl být. Víš, co máš dělat Michelle a buď opatrná."
Překvapeně nadzvedne obočí.
„Já jsem přece vždycky opatrná," usměje se, naráz vypije svůj čaj a se zavlněním vzduchu zmizí.
Její nadšení s jakým využívá tuhle svou schopnost je až neuvěřitelné a to se jí plně naučila ovládat až koncem minulého roku. Pravda snažila se využívat nově objevené možnosti už předtím, ale většinou to končilo nějakým malérem ve škole.
Její výchova opravdu dala zabrat. Pravda, nebyl jsem na to sám, ale stejně...
Michelle jsem našel v Londýně před jedenácti lety plus mínus několik měsíců. Tehdy to byla malá na kost vyhublá dívenka špinavá od hlavy až k patě schoulená v jedné z uliček odolávajíc sychravému počasí jenom v něčem, co opravdu vzdáleně připomínalo oblečení.
Soustředěně pozorovala svůj mdle zářící palec jako zhypnotizovaná nevnímajíc své okolí.
Patří k Pátračům, rase lidí, kteří mají nadpřirozené schopnosti stejně jako celá její rodina, dalo by se říct, že je čistokrevná Pátračka.
Její rodina je jedna z těch co věří, že jsou nadřazení a že by Pátrači měli vládnout světu a ne schovávat své schopnosti před obyčejnými lidmi kterými pohrdají. Když se dozvěděli, že Michelle „nemá" dostatečně silnou schopnost, aby zaujala své místo v jinak silné rodině, tak jí radši vyhodili, aby se ostatní rodiny podobného smýšlení nedozvěděli, že mají v rodině tak slabou osobu.
Bylo to dost ukvapené rozhodnutí, jelikož schopnost ovládat světlo není nijak bezvýznamná. Stačilo Michelle nasměrovat a dát jí vedení, aby svou schopnost dokázala rozvíjet.
Nakonec z ní vyrostla drzá, tvrdohlavá, ztřeštěná holka, která se prostě nedá uhlídat. Na druhou stranu je na ní spoleh a toho si opravdu cením. Musím přiznat, že jsem si jí za tu krátkou dobu oblíbil.
Z dálky je slyšet vrčení nákladních aut. To je velice dobré, jede právě v čas. Pousměju se a zvednu šálek, aby mi do něj mohl Jean dolít čaj.
Zanedlouho už vidím tři nákladní auta. Oprýskaná šedá barva možná původně zelená a nákladní prostor obsazený pěti vojáky s kalachy v každém autě. Opravdu dost ohraný obrázek nemluvě o novém jeepu jedoucím v čele, ve kterém se vezl sám velký generál Azim.
Hned jak Azim vystoupí z auta, tak se mu na tváři roztáhne hraný úsměv.
„Vítejte, pane Moriere, v mé zemi," šklebí se na mě a bez okolků si sedne na židli naproti mě.
„Zdravím, Generále. Já jsem přivezl zboží. Doufám, že s sebou máte dost velkou peněženku," usměju se na něj a upiju ze šálku.
„Peněženku zrovna ne, příteli, ale snad vám dva kufříky budou stačit," zasměje se Azim a lusknutím k sobě přivolá řidiče svého auta, který poslušně nese dva stříbrné kufříky, které položí na stolek.
„Víte, pane Moriere, je těžká doba a není času nazbyt. Mohl byste mi ukázat mé zboží, ať to máme za sebou?"
„Samozřejmě," přikývnu.
Vidím, že Azimovi lidi už seskákali z náklaďáků a teď čekají na další rozkazy. Vstanu ze židle, stále se šálkem čaje, který jsem ještě nestačil dopít. Opravdu výborný čaj. Asi budu muset Jeanovi přidat.
Zamířím s majordomem po boku k nákladnímu letadlu, když v tom uslyším, jak cvakne natahovaný kohoutek zbraně asi metr a půl za mnou.
Pak už to jde rychle. V ten samý okamžik, jak cvakne zbraň připravená k výstřelu, tak okolím zazní několikeré hvízdnutí. Tak dokonale sehrané, že se téměř překryjí. Jean se bleskově otočí a díky své mohutnosti mu stačí necelý krok a je u překvapeného generála. Rychlým chvatem generálovi zlomí nataženou ruku se zbraní, aniž by jedinkrát mrknul. Bohužel to není dost rychle a Azim stačí vystřelit. Spíše mu zavadí prst o spoušť, když mu zbraň vypadává z ruky. Ozve se rána a mě prosviští kulka kolem hlavy. Skoro jsem cítil, jak letí kolem... dobrá to je trochu přehnané, ale i tak to bylo docela těsné, skoro jsem si vylil čaj!
Jean nijak nedbá na odkloněný výstřel. Profesionálně chytí druhou ruku, skroutí jí generálovi za záda a zároveň ho druhou rukou přiškrtí dostatečně na to, aby se nesnažil hýbat.
Pomalu se otočím a dopiju zbytek čaje, obhlížejíc blízké okolí. Všichni Azimovi lidé leží v prachu na zemi s rozhozenými končetinami a dírou v hlavě. Sám Azim chroptí, jelikož se přes majordomovo objetí nemůže dostatečně nadechnout.
Chroptící, slintající a skuhrající. Zvláštní jak nedůstojně, pyšní a arogantní lidé, většinou končí.
Přejdu k mému nynějšímu vězni a cestou odložím šálek na stůl. Seberu ze země jeho zbraň.
„Hm, Colt Python. Opravdu velká zbraň," pokývám hlavou.
Když skončím s prohlížením pistole, tak se podívám do Azimových nedostatkem kyslíku vyvalených očí.
„Opravdu nebyl dobrý nápad pokusit se mě podvést. Mohli jsme uzavřít dobrý obchod a oba bychom byli spokojení. Takhle jste si jenom uškodil, generále," zakroutím hlavou nad jeho stupiditou a kývnu na Jeana.
Majordomus zkušeně škubne rukou, ozve se rupnutí a už mrtvé tělo bývalého generála dopadne k našim nohám.
„Jean, příště, prosím, odkloň střelu o něco víc. A teď mi dolij ten skvělý čaj, než se Michelle vrátí," usměju se a sednu si zpět na svou židli.
„Jak si přejete, pane," přikývne majordomus, překročí mrtvolu a chopí se čajové konvičky.
O devět minut později Michelle přišla spolu s osmi snipery v pískovém maskování. Jak jsem si všiml, tak dva za sebou táhnou postavu v bezvědomí.
„Měl si pravdu, ukázal se," prohodí dívka s vítězným úšklebkem.
„Naši hoši si vedli dobře, že?" nadhodí.
„Ano, jsou opravdu dobří," přikývnu. Michelle je sama vybírala. Předtím většina z nich pracovala v armádě. Někteří dokonce byli agenti nebo dělali nájemné vrahy. Ale po nabídce dobře placené práce s nejvyšším utajením... Nejspíš to znělo příliš dobře, tajemně a důležitě na to, aby odmítli. Nemluvě o tom, že dělají to samé jako předtím, jenom s lepším vybavením a většinou s větší svobodou, co se provedení daného úkolu týče, takže jsou spokojení.
„Jo a taky jsou to fešáci," svůdně se dívka usměje přes rameno na vyrovnanou řadu vojáků.
Hm, vypadá to, že na tu holku mám špatný vliv.
Stačí jediný Michellin povel a vojáci odchází zpět do nákladního letadla. Nejspíš si oddychnout, jelikož už nějakou dobu byli bez hnutí na pražícím slunci pod kamufláží. Asi to není zrovna příjemně strávený čas.
Po nich tu zbyl jenom chlápek v bezvědomí.
Vstanu a přejdu k němu blíž, abych se mohl kouknout na osobu, která mě už dva měsíce sleduje, kam se hnu.
Obyčejný chlapík se špinavě blond vlasy, na sobě má hnědou maskáčovou soupravu a z hrudi mu trčí dobrých dvanáct uspávacích šipek.
Otočím se na Michelle: „Kolikrát ti mám říkat, že stačí jedna šipka, aby uspala i vlkodlaka?"
„Ve filmech taky nevystřelí jenom jednou. Kdybych vždycky vystřelila jenom jednou, tak by to bylo hrozně suchý. Bylo by to o ničem," pokrčí rameny a obrátí svou pozornost na majordoma.
„Co jsi to za hospodyňku, když dámě ani nenaliješ?" zeptá se a rádoby uraženě si odfrkne.
Jean opět udělá svůj obličej. Mírně zvedne bradu přibližně o milimetr a pohrdavě shlédne na oproti němu maličkou postavu u stolku. Dokonce jsem si všiml změny v jeho obličeji, jeho oči se asi o čtvrt milimetru zúžily. Nejspíš ho tahle poznámka naštvala víc než jiné. Takhle extrémní změnu výrazu muselo zapříčinit jedině naštvání. I když... je možné že se mi to jenom zdálo. Možná zůstala jeho tvář jako vytesaná z kamene a zapříčinil to jenom optický klam nebo jsem se předávkoval tím čajem. Hm, to je taky možné...
Vyženu tyhle myšlenky z hlavy a rozhodnu se podívat do stříbrných kufříků. Přesně jak jsem čekal.
„Na lidech, co se mě chystají oblafnout při obchodu je nejhorší to, že si sebou většinou ani neobtěžují vzít peníze," zakroutím hlavou. Zase nepodařený obchod. Jak já nemám rád tyhle rádoby diktátory, ve většině případů se s nimi prostě nedá obchodovat.
„Tak, je na čase vyrazit," rozhodnu a vydám se do tryskáče.
Pár minut a už letíme směrem Dubai. Nákladní letadlo jsem poslal do Anglie spolu s uspaným zvědem.
Snipeři mají opět volno do další akce a na letišti už čeká člověk, který převeze mého nového „hosta" do jednoho domu v Londýně, kde si s ním později konečně popovídám.
Když dorazíme na letiště, už tu na nás čeká bílá limuzína, která mě, Michelle a Jeana odveze k hotelu.
Po nudné cestě jsem opravdu rád, že můžu vystoupit. Když se dostanu z auta tak stojím před hotelem Burj Al Arab. Pěkné místečko. Každopádně jsem rád, že za chvíli budu moct zalézt do vany. Po nevydařeném obchodu člověka nic nepotěší víc, než uctivé chování hotelového personálu a komfort královského apartmá. Ve vaně jsem vydržel relaxovat asi hodinu. Přece jen, kdo by nevydržel ve vaně velikosti menšího bazénku, celé ze zlata s okrajem vykládaným drahými kameny. Pravda, je to tu dost kýčovité, ale na to si člověk zvykne.
Když jsem byl opět oblečený, tentokrát do černého obleku s bílou košilí (ať žije zažitá kombinace), tak jsem se vydal na schůzku. Mel jsem se tady setkat s jedním „obchodníkem", který mírně řečeno přerušoval moje obchodní karavany. Byl to vůdce jakýchsi pouštních banditů, něco jako šéf mafie a bylo nutné mu domluvit, jelikož do určitých oblastí se stále muselo po zemi.
„Zdravím," usměju se na chlápka v bílém obleku sedícího v rozložitém křesle. Díky rozvědce jsem věděl, že tohle je ten chlápek, co dělá problémy. Zbylí dva, stojící za křeslem, byli jenom jeho gorily. Já jsem si sem přivedl Jeana, který opět stál za mnou jako stín (nepřehlédnutelný, aspoň o hlavu a půl větší stín s rameny jako ti dva přichcíplí bodyguardi za mafiánem) a samozřejmě s neviditelnou Michelle, která byla klíčovou osobou tohohle plánu.
Celé setkání je v pronajatém salonku v hotelu, takže jsem to neměl příliš daleko od pokoje.
„Když jsem se dozvěděl, že se se mnou chce setkat sám Bernard Wermer, byl jsem překvapen. Tajemný sponzor několika velkých projektů a poskytovatel peněz na humanitární akce, který se nikdy a nikde neukazuje, se chce setkat se mnou? Nemožné, myslel jsem si. Ale musím uznat, že jste mě překvapil znovu. Opravdu jsem nečekal někoho tak... mladého," mírně pokloní hlavu a rukou mi nabídne druhé křeslo naproti tomu, ve kterém sám sedí.
Neváhám a přijmu. Ostatně, tenhle salonek platím já.
„Jsem o něco málo starší, než vypadám," pousměju se, „Ale přejděme k důvodu, proč jsem se s vámi chtěl setkat. Moje karavany s určitými humanitárními podporami a zdravotním vybavením jsou velice často přepadány vašimi lidmi. Chtěl bych, abyste s tím přestali."
„Určitými humanitárními podporami a zdravotním vybavením?" povytáhne obočí mafián s ubrusem na hlavě.
„Většina humanitárních věcí, které byly přepravovány ve vašich karavanách, byly zbraně a střelivo i když pravda sem tam se tam našla nějaká lékárnička," ušklíbl se arab.
„Tak jako tak chci, abyste s tím přestali. Jinak vás vydám spravedlnosti a zákonům této země. A jsem si jistý, že by je zajímalo, co všechno provádíte."
„Mě by spíš zajímalo, kam ty vaše karavany míří a pro koho ty zásilky jsou. Myslím, že i tohle by někoho zajímalo. Dodáváte zbraně všem stranám, které proti sobě bojují. Z toho by ani jedni neměli radost," pronese mafián stále s tím přiblblým úšklebkem.
„Ano, to jistě ne. Takže se vy přestanete zajímat o mé obchody a já na oplátku nechám vás a vaše lidi na pokoji. To je myslím fér, ne?"
„Fér? No, popravdě nevidím důvod, proč bych s tím měl přestávat. Vaše dodávky zbraní se mi velice hodí. Vy to nikomu nenahlásíte, jelikož nechcete, aby se někdo dozvěděl, co převážíte. A pokud proti mně a mým lidem poštvete někoho z vašich zákazníků, nic mi nebude bránit v tom, abych jim řekl, že podporujete i jejich nepřátelé."
„Ano, pak by to bylo zajímavé. Ale takhle z toho mám výdělky pravda nevelké, ale přece jen nějaké. Dohodneme se tedy takto. Vy necháte moje věci a já vás nezabiju. Myslím, že je to velice dobrá dohoda," usměju se na něj.
Arab se zasměje: „Vy a jaká armáda? Ten váš člověk vypadá schopně, ale na tohle by nestačil ani on. Za mnou stojí moji dva nejlepší muži. Smiřte se prostě s tím, že si sem tam váš náklad vypůjčíme."
„To nepůjde, nepustím vás odtud, dokud mi neslíbíte, že vaši lidé moje karavany nebudou přepadat."
„Vtipné, opravdu. Vypadá to, že trpíte přílišnou sebedůvěrou, pane Wermere, asi to budu muset napravit," ušklíbne se mafián a pokyne muži nalevo. Ten okamžitě vytasí zahnutý nůž a pomalu jde ke mně. Asi araby překvapilo, že se Jean ani nepohnul z místa.
Já se jenom ušklíbl, vše vycházelo podle plánu.
Muž s nožem se najednou chytil za srdce a skácel se mrtvý k zemi.
„Ten, kdo tu trpí přílišnou sebedůvěrou, jste vy. Přijímáte můj návrh?"
Arabovi to asi nedošlo a tak pokynul druhému chlápkovi a ten se skácel k zemi ještě dřív, než vůbec vytasil svou dýku.
Mafián se teď tvářil trochu šíleně. Zděšeně přeskakoval pohledem od jedné své gorily ke druhé a snažil se pochopit, co se tu stalo. Snažil se přijít na jakékoli racionální vysvětlení, ale nepřišel.
Opravdu zajímavé, jak se z tolik sebevědomého člověka stane vyděšený poslušný idiot, usměju se.
Michelle přesně podle plánu oba muže zlikvidovala v nejvhodnější okamžik. Vytvořila vždy uvnitř srdce muže tří centimetrovou kuličku světla o takové intenzitě, že by se to ani ve hvězdných válkách nezdráhali nazvat zatraceně silným laserem a pak okamžitě kuličku nechala zmizet. Výsledek byl jasný - nenávratně poškozené srdce. Bylo to nejspíš rychlejší než infarkt, kdo ví, já nejsem doktor.
Přeživší šéf samozřejmě souhlasil s mou nabídkou a okamžitě doslova utekl ze salonku. Michelle pak spálila obě těla podobným způsobem, jako vytvořila kuličku. Až na to, že ve větším měřítku, takže byl salonek opět bez mrtvol jenom se dvěma hromádkami prachu.
Trvalo jí to asi dvacet minut, než dokázala zformovat a posílit světlo do požadovaného tvaru a intenzity. Vysvětlovala to tím, že vytvořit kuličku světla je lehký, ale něco takhle velkého a s jasně daným tvarem je o dost složitější. To říká osoba, která se učila šest let jak vytvořit onu kuličku.
Povečeřeli jsme s Michelle v podvodní restauraci a následně jsme se stavili na večírku, který se pořádal v jednom sále. Jean se ani jednoho neúčastnil. Zůstal u sebe a jídlo si nechal donést.
Michelle se mi ztratila někdy okolo jedné ráno, zato jsem objevil dvě pěkné blondýnky, kamarádky. Dělaly tady servírky, původem byly z Ameriky, byly to opravdu tygřice.
Probuzení také nebylo špatné. Z jedné strany na mě ležela Trisha a z té druhé Elisha. Když se probudily tak jsem z čistě nezištných důvodů navrhl koupel, samozřejmě společnou. Tím jsme zabili další dvě hodiny. Když jsme se dostali z koupelny tak už tam čekala Michelle, takže jsem holky jenom vyprovodil a rychle se oblékl do něčeho jiného než jen do saténového županu.
Následoval oběd opět bez Jeana, tentokrát jsme dali přednost restauraci s vyhlídkou.
Asi hodinu po obědě jsme už opět nasedali do mého tryskáče.

*

V tenhle okamžik už vystupuji z letadla na Londýnském letišti. Typicky anglické počasí mě hned probralo. Během letu jsem dospával, ale lezavá zima a déšť rozhodně nejsou dobrým budíčkem.
Bernard můj anglický řidič a správce domu v Londýně už čeká připravený nás odvést domů do sucha a tepla.
Jean pohotově otevírá deštník a drží ho nade mnou do doby, než vlezu do auta. Už sedím ve vyhřátém autě, když se opět otevřou dveře a dovnitř skočí Michelle. Je totálně mokrá, asi jako by skočila do bazénu nemluvě o tom, že rozhodně nemá dobrou náladu, vrčí, syčí a mezi zuby drtí jednu nadávku za druhou.
„Ten zatracený poskok si vzal jediný deštník a zdrhnul, neobtěžoval se ani vrátit," vyprskne naštvaně provrtávajíc očima díru majordomovi do zátylku.
Bernard otočil klíčky v zapalování, Bentley ožil a my se vydali na cestu, která trvala přibližně půl hodiny. Řidič vjel do garáže, která bývala kdysi bránou na dvůr. Hned jak jsme byli uvnitř, rozsvítilo se světlo. Bernard vypnul motor, dveře se za námi už samy zavíraly.
„Kde je náš host, Berny?" zeptám se, když vystoupíme a míříme do vstupní haly.
„Dole, pane, jak jste řekl," odpoví šedesátiletý šofér.
„Neville už je tu taky?"
„Ano, pane, přijel dnes ráno a okamžitě šel dolu."
„Dobrá, připrav naše pokoje a ať Luisa připraví něco k večeři."
„Ano, pane," mírně se pokloní Bernard a odkráčí.
Já zamířím rovnou k velikému obrazu v chodbě. Stačí jenom stisknout správné místo na rámu, obraz se odklopí a mně se naskytne pohled na ocelové dveře. Vyťukám na číselníku kombinaci pěti čísel, ve dveřích to cvakne a samy se odsunou stranou a zajedou tak do stěny.
Pro jistotu opět zavřu obraz kryjící dveře a pomalu sestupuju po točitých kamenných schodech osvětlených malými bodovými světly. Když jsem asi tak v polovině, slyším, jak se ocelové dveře opět zavřely a zamkly.
Když jsem konečně dole, tak jsem v chodbě opět postavené z nahrubo opracovaných kamenů stejně jako schody. Přejdu kolem několika dubových dveří až k posledním, které otevřu.
„Zdravím, Neville, jak to jde?" zeptám se s úsměvem.
Nacházím se v poměrně malé místnosti nanejvýš pět krát čtyři metry. V celé místnosti se nachází jenom bytelný ocelový stůl, na kterém leží „host" přivázaný popruhy, malý stejně vysoký ocelový stolek na kolečkách, tři ocelové držáky na kterých byly pověšeny tři průhledné kapsy s tekutinou. V prvních dvou byla tekutina průhledná a v dalším byla temně rudá. A posledním kusem „nábytku" byl železný oprýskaný sud.
Neville zrovna něco kutil na menším stolku, když jsem vešel.
Tohohle chlapíka jsem už dlouho neviděl. Bude to takových pět let, ale přesto se vůbec nezměnil. Holá hlava, vyhublý obličej s kůží pevně obepínajíc lebku. Přes levou tvář se mu táhne rozšklebená široká jizva přibližně od místa, kde by mu začínaly vlasy, přes oko až ke rtu. Má černé oči. Nejspíš příliš velké na jeho oční důlky, takže vypadají poněkud vyvaleně. Úzké rty a delší zuby dotváří dojem, že na vás zírá kostlivec. Nejspíš se ho někdy pokusili podříznout, jelikož měl jizvu téměř od ucha k uchu a díky ní mluvil poněkud sípavě. Je poměrně vysoký asi o pět centimetrů vyšší než já, přičemž měřím 189 centimetrů, a až nepřirozeně hubený, někdy mám pocit, že musí trpět anorexií. Prostě sympaťák od pohledu.
Jeho služby jsem dlouho nepotřeboval, ale teď bude potřeba.
Neville je takzvaný odborník na komunikaci, to znamená, že lidem a jiným bytostem pomáhá říct to, co by za jiných okolností neprozradily.
Patří taky mezi Pátrače stejně jako Michelle a náš nový host. Díky své schopnosti dokáže vidět všechny vzpomínky kohokoli, koho se dotkne. Samozřejmě, že ne všechny najednou. Může ve vzpomínkách hledat asi jako v kartotéce... aspoň podle toho, co mi říkal.
V odpověď na mou otázku na mě vycení zuby v úsměvu a kývne na pozdrav.
„Půjde to sérem pravdy nebo přes tvoji schopnost?"
Neville přiloží ruku na čelo našeho nového vězně, chvíli tak setrvá se soustředěným výrazem, ale nakonec ruku odtáhne a zamračeně zakroutil hlavou.
„Budeme to muset udělat postaru. Je v něčí moci a ještě k tomu se mi brání," zasípá Neville.
„Chápu, už jsi mu zablokoval schopnosti?"
Na to jenom přikývne, vezme větší zrcátko a natočí ho tak, abych viděl hostovi na hlavu. Neville mu odřízl část lebky a v přesně stanovených bodech zabodl jehlice podobné akupunkturním.
Na to jsem jenom přikývl a upřel pozornost zpět na Nevilla. Konečně jsem zjistil, co dělal na tom stolku, když jsem přišel. Dělal si sendvič, který teď spokojeně žvýká.
No budiž, do toho kde, kdy a za jakých okolností jí mu nebudu kecat. Přece jen vypadá, že potřebuje každý drobeček.
„Můžeš ho probudit?"
Nev přikývne a bez toho, aby přestal ukusovat ze sendviče, vezme ze stolku injekční pistoli a vrazí tak hostovi do krku protilátku na uspávací sérum.
Trvalo jenom půl minuty a už host přešel ze slepého mžourání po okolí k zaostřování a o další půlminutu později je zcela při vědomí.
„Kde je ta zatracená holka?" vyštěkne okamžitě, jak dokáže mluvit.
„Michelle sem nevodím, tohle není vhodné prostředí pro dospívající holku," vysvětlím mu. Až teď si nejspíš uvědomil, že tu něco nehraje.
„Kde to jsem?" zavrčí a snaží se nás oba zabít pohledem, což mu asi moc nevyšlo, jelikož Neville dál pojídal svůj sendvič a nezaujatě na něj zíral jeho vyvalenýma očima a já se jenom usmál.
Pak následuje to, co jsem čekal. Snaží se odsud dostat za pomoci své schopnosti, což se mu taky nepovede. Je na něm vidět, jak se usilovně snaží, jeho soustředěný výraz vypovídá o všem.
„Asi ti rozdupu tvé naděje, ale tvoje schopnost nefunguje."
„Vy... vy jste ze mě udělali člověka?" řekne zděšeně.
„Tak jako tak, člověkem jsi, ale tvoje schopnosti... řekněme, že jsou momentálně mimo provoz. Nechtěli jsme, abys nám někam odskákal, utekl nebo se přemístil či co to děláš."
„Pcha, nic nevíte! Můj Pán si pro mě přijde a všechny vás zabije! A tebe," upře na mě pohled, „tebe napřed bude mučit, rozemele tvoje kosti na prášek, vypije tvojí krev a sní tvoje maso a až pak tě zabije," syčí nenávistně.
„Opravdu lákavá představa, ale být tebou moc bych v to nedoufal," usměju se na něj, díky čemuž je jako smyslů zbavený, mrská sebou snažíc se osvobodit i když se díky řemenům nehne ani o píď a jenom mrská hlavou ze strany na stranu a zatíná ruce. Asi mu došlo, že vypadá jako idiot a tak toho nechal.
„Tak, když už ses uklidnil, nechceš nám říct, kdo je ten tvůj hrůzostrašný pán? A taky bys mohl povědět co má vůbec za lubem, jelikož šmírování mu moc nevyšlo."
„Jdi do prdele! Nic vám neřeknu!" zakřičí z plných plic naštvaně.
„Dobrá, dobrá, jen klid. Co takhle si zahrát takovou super hru, znáš šibenici? Ty mi řekneš z kolika písmen je složené jméno tvého pána a já je budu hádat co ty na to? To zní super ne?"
Asi mu to moc super nepřišlo, jelikož na mě zíral, jako by mě chtěl na místě přinejmenším uvařit za živa a následně hodit do horoucích pekel.
„Hele, hochu, podívej. Já ti nechci ublížit a ty jistě nechceš, aby ti bylo ublíženo. Tak mi řekni, co chci vědět a ušetříme si spoustu bolesti, křiku a podobných blbostí," nabídnu s úsměvem.
„Můj Pán mě osvobodí! A až..." drtí mezi zuby nenávistně.
„Jo, jo to už jsme slyšeli. Tvoje chyba, když to nechceš po dobrém..." pokrčím rameny, kývnu na Nevilla a jdu na večeři, kvůli tomu blbečkovi nejspíš už studenou.
Příští den po snídani si naliju ranní kávu, zapálím si drahý doutník a zamířím si to rovnou dolu za naším hostem a Nevillem, bez toho abych se pořádně oblékl. Přece jen, jsem doma ne? Mám na sobě černé tepláky na spaní a přes sebe ještě tmavě modrý župan. Jsem si jistý, že pro toho blbečka to byla hodně dlouhá noc.
Když scházím dolu tak přemýšlím, že jsem si asi měl vzít přinejmenším ponožky. Nosil bych ty bačkory, co mi loni koupila Michelle k Vánocům, ale není to tak úplně můj styl. Jsou to totiž obrovské chundelaté věci růžové barvy připomínající hlavu nějakého opravdu retardovaného plemena psa. A ještě k tomu ty umělé oči, co jsou tam přišitý, šilhají. Opravdu nechápu, kde ta holka bere tak blbé nápady jako koupit mi něco takového.
Když otevřu dveře, tak se mi naskytne opravdu pohled jako pro studenta anatomie.
Neville opět něco žvýká, pozorujíc svojí oběť.
Chlápek na stole vypadá... řekněme rozpolceně a tak trochu... vysíleně... ostatně, není se čemu divit.
Má do pravé ruky zavedené tři hadičky vedoucí ke třem kapsám s tekutinami. Nevím přesně, co je to za koktejl, jenom vím, že v jedné je krev, v další nějaký humus, který člověka udržuje při vědomí a v poslední je něco co totálně nevím, na co slouží.
Neville se opravdu předvedl. Chlápek má otevřený hrudník, takže je dokonale vidět bijící srdce a orgány kroutící se bolestí. Odhrnutou kůži má přišpendlenou k boku železnými hřeby a žebra chybí, nejspíš je nějak odřezal. Jedna noha chybí úplně a u druhé zůstaly jenom kosti a klouby, jinak vše ostatní je stále pryč. Rány jsou profesionálně spečené, aby nevykrvácel. Levá ruka na tom rozhodně taky nebyla nejlépe. Tady pro změnu nejsou kosti, svaly, kůže, nic, jenom tepny, žíly a žilky, i když těch bylo opravdu málo... opravdu nechápu, jak se to Nevillovi povedlo. Každopádně už nedržely tvar ruky, což je asi jasné. Zbyly z toho jen mírně tepající provázky vyrůstající z pahýlu.
Aby toho nebylo málo, tak, v čele měl dva vruty, které odtamtud trčely.
Radši ani nechci vědět, co všechno se stalo s chybějící nohou, která jistojistě skončila v sudu.
„Dobré ráno," kývnu na Nevilla, ten se usměje s plnou pusou dalšího sousta a taky kývl na pozdrav.
„Tak co už mluví?"
Na to Neville jenom pokrčí rameny.
„Hm," přikývnu, že rozumím a upiji trochu kafe a následně si potáhnu z doutníku.
„Mám pro tebe nabídku mladej, když mi řekneš něco o tvém pánovi, tak to skončím. Už žádná bolest, musí přece být něco, co můžeš říct."
Nabídka ho zjevně zaujala, jelikož se probudí z apatie, ve které ležel na stole a upře zakalený pohled na mě... nebo aspoň mým směrem.
„Čím jsi ho to napumpoval?" zeptám se Nevilla šeptem.
„Sérem proti bolesti. Jeho srdce už by to moc dlouho nevydrželo, i tak jsem ho musel několikrát oživovat. Bolest to jenom ztlumí," zasípe Neville.
„Do... dobrá... řeknu... vám... něco..." promluví muž. Je slyšet, jak sotva mluví kvůli ochraptění.
„Pán... můj... pán... je... je... napůl... up... upír a... na... půl... pátrač," vydechne ztěžka a s očekáváním konce se zahledí do stropu.
Nijak spokojený nejsem, moc informací jsem z něj nedostal, ale aspoň nějaká stopa, nemluvě o tom, že jsem dal slib... ach jo.
Kývnu na Nevilla, který už má opět připravenou injekční pistoli a bez váhání chlapíkovi stříkne do krku jed. Smrt byla rychlá a bezbolestná, ostatně bolesti už měl dost.
„Pojď nahoru, je tam kafe. Jsem si jistý, že by ti prospělo," kývnu na Neva.
„Mám, Jean mi přinesl," zasípe a pozvedne termosku.
„Jean?" podivím se, jelikož tohle nebyla majordomova práce.
„Jo. Bernard sem nerad chodí," ušklíbne se Neville, ukousne si další sousto a pomalu rozepíná popruhy, nejspíš jde uklízet, u toho být nemusím.
„Peníze jsem ti poslal na účet jako obvykle," řeknu už u dveří.
Neville jenom zdvihne palec mým směrem a dál se věnuje popruhům.
Cestou nahoru přemýšlím o mém novém protivníkovi. Míšenec Pátrače a upíra... to je dost neobvyklé. Silná kombinace ras.
Bude zábava, pousměju se pro sebe.
05.08.2010 22:06:03
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (861 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one