Kapitola první

Myslím, že už bych se měl začít věnovat našemu novému Hráči. Je to pět dní, co jsem si tak hezky popovídal s tím slídilem, takže náš kříženec už nejspíš poslal někoho, aby se po něm poohlédl. Rozhodně ale musím přiznat, že ten čas utíká nějak rychle. Hold když se dobře využije...
Na tvář se mi vloudí mírný úsměv, při vzpomínce na Lily, Lucy, Merilen a Suzan. Neobyčejné ženy.
Každopádně zítra ráno opustím Anglii. Už jsem nějaký čas nebyl v mém oblíbeném Las Vegas, krom toho není dobré zůstávat na jednom místě moc dlouho.
Podívám se na Michel, která sedí naproti mně a zrovna se ksichtí na mého majordoma stojícího za mnou. Žán to samozřejmě jako vždy totálně ignoruje, někdy přemýšlím o tom, jestli ten chlap vůbec vnímá, co se kolem děje.
Jsme na večeři v nějaké restauraci. Kdo by si pamatoval její jméno, rozhodně tu ale vaří dobře a vypadá to tu přijatelně. Stoly dostatečně od sebe, aby měli zákazníci soukromí, obsluha mluvící minimálně čtyřmi jazyky, kříšťálové lustry a lampy a samozřejmě nějaké to zlaté zdobení okolo. I když je to většinou jenom pozlacené. Pravda je, že ty židle by mohli mít o něco pohodlnější, ale budiž.
Má mladá schovanka si objednala nějaký ovocný salát, ale víc než svému jídlu se věnuje pošťuchování mého sluhy. I když v těch karmínových šatech vypadá dospěle, rozhodně se tak nechová.
„Michel, opravdu bych ocenil, kdybys už začala jíst, není vhodné strašit tu ostatní stolující svými tiky," upozorním a upiji trochu vína. Je poměrně dobré, ročník 1830, samozřejmě červené.
Tmavovláska se přestane pitvořit a hodí po mě znuděným pohledem.
„Někdy dokážeš být pořádnej suchar, abys věděl, krom toho už sem nejspíš v životě nevkročím, tak nevidím důvod, proč se ohlížet na ostatní," ušklíbne se vítězoslavně.
„Proč bys sem už neměla chodit?" nadzvednu obočí.
„Když jdu na jídlo sama, stačí mi KFC nebo Pizza. Když jdu na jídlo s potencionálním přítelem, tak chodíme do normálních restaurací, kde sklenka minerálky nestojí průměrný měsíční plat. A když jdu na jídlo s tebou, pokaždé je to jiná restaurace, zatím jsme nebyli ani v jedný restauraci víckrát než jednou," vyjmenuje důvody odpočítávajíc na prstech.
„Opravdu?" podivím se a opět se trochu napiji vína.
„Nicméně, zítra odjíždím do Las Vegas, jedeš taky? Nebo se přesuneš do New Yorku spolu se Snipery?" optám se s úsměvem.
„S podřízenými si nic nezačínám," nakrčí nos.
„Vypadalo to ale jinak," pousměju se.
„Pcha, to že si s nimi nic nezačnu, neznamená, že jim neukážů o co přicházej. Je to docela sranda," uchichtne se, napíchne kousek melounu na vidličku a během okamžiku ho sní.
„Nemyslíš, že je to trochu kruté?" optám se s úsměvem. Ta holka se opravdu povedla.
„Život je krutý, ať si zvykaj," pokrčí rameny.
„Co se týče toho výletu... ve Vegas to není špatný a taky se chci zastavit u Jonase, už dlouho jsme se neviděli."
Přikývnu, že jsem zachytil její odpověď a vytáhnu vibrující titanový mobil z vnitřní kapsy svého saka. O pět minut později ukončím hovor a vložím si telefon zpět na své místo. Nevšímajíc si zvědavého pohledu Michel dopiji sklenku vína a pokynu Žánovi, aby mi dolil.
„Tak? Co se děje tentokrát?" nevydrží to dívka.
„Vypadá to, že odpadli další lovci, tentokrát dvacátá třetí jednotka. Začínám přemýšlet, jestli je ta neschopnost způsobená degenerací," svěřím se a zamyšleně zakroužím vínem ve sklence.
„A jak jsou na tom?" zeptá se zvědavě přehlížejíc mou úvahu a sní další kousek salátu.
„Je to zvláštní, ale pár jich přežilo, nejspíš začíná senilnět," ušklíbnu se. Smál bych se snad měsíc v kuse, kdyby to tak opravdu bylo, bohužel to není fyzicky možné, u nás ne.
„Já ti to říkám pořád, kdybys tam poslal mě, tak by bylo po problému, nemusel bys stále najímat další žoldáky ani bys nemusel platit zálohy."
Je mi úplně jasné, že se mě snaží přesvědčit, abych jí k tomu pustil, ostatně jako vždy. Nevím proč, ale miluje, když se může zapojit do nějaké akce. Ale nehodlám jí posílat na tak nebezpečné práce, zvláště když nejsou nijak důležité.
„Není nutné tě do toho zaplést a zbytečně riskovat. Co se týče toho ostatního: mám na to lidi," mrknu na ní s úsměvem a opět trochu upiju. To víno je opravdu docela dobrý. Možná bych měl několik lahví odkoupit...

*

Je přesně jedenáct hodin dopoledne a já už sedím v letadle. Je to divný, normálně bych si asi v tuhle hodinu dával pozdní snídaní, v posteli, s Felícií, mým včerejším objevem a místo toho tak aktivně sedím tady v křesle z bílé kůže a trpělivě čekám, než mi Žán konečně podá šálek čaje.
A to jenom díky mému účetnímu Jeremimu Bernsworsovi, je to snad nejlepší účetní kterého jsem kdy měl, ale moc svou práci prožívá.
Už v osm hodin ráno mi volal, že si spolu musíme co nejdřív promluvit o jistých investicích a jelikož jeho hlas zněl poměrně... naléhavě, tak mířím do New Yorku, kde se máme setkat v mé kanceláři. Naštěstí to není zas až taková zajížďka, jelikož tam stejně musím něco zařídit, ale Michel z toho zrovna radost neměla.
Ale jak se zdá, ze sklamání se už dostala, proletí mi hlavou, když se podívám na dívku sedící před stříbrným notebookem se sluchátky v uších, jak si něco čte a každou chvilku se hihňá.
Zakroutím hlavou a s kývnutím si převezmu šálek od Žána.
„Dnes večer se stavíme v Marrow, musíme si promluvit s panem Lornem vypadá to, že poslední dobou má nějaké nekalé plány, nemluvě o tom, že jeho lidi si příliš dovolují," oznámím, majordomus přikývne a odejde připravit nějaké občerstvení.

*

Hned jak letadlo přistane tak přesedneme do přistavené černé limuzíny. Cesta byla nudná jako vždy, opravdu nechápu, jak může někomu město připadat bůh ví jak zajímavé. Samý beton, ocel a spousta lidí, nic víc v tom není. Jedeme k budově, kde sídlí firma Novus Ordo Seclorum, kde mám svou kancelář. Je to pěkná kanceláš v šedesátém šestém patře, rohová s nádherným výhledem na západ. Přesně třicet metrů čtverečních plus vlastní toaleta s koupelnou. Ta koupelna je trochu zbytečnost, pravda. Přecejen, kdo by se koupal v práci, ale už jsem jí nejednou použil... s několika... spolupracovnicemi, samozřejmě jenom z důvodů, aby byla nějak využívána.
Tuhle kancelář mám jenom díky tomu, že jsem jeden z většinových akcionářů, přesněji vlastním třicet devět procent celé společnosti, což mi zaručuje poměrně slušný příjem bez toho, abych nějak zasahoval.
Zakladatel téhle firmy je pan Bernard Wermer, jedna z mých identit a ten vlastní dalších dvanáct procent akcií. Tahle firma se zabývá snad vším od právních služeb přes reklamu a propagaci až k vývoji technologií. Za léta, co je firma v chodu se opravdu rozrostla a prosperuje. Dokonce pod tuto firmu nepřímo spadá i jedna humanitární organizace Novus Universum, která po celém světě pomáhá potřebným od stavby nemocnic a škol po výzkum a výrobu léků. Jsem prostě lidumil, co na to říct? Zasměju se v duchu.
Konečně jsme dorazili na místo, potom co vystoupí Žán a Michel, následuji je ven z auta. Proskleným přízemím vidím do obrovské haly s podlahou a stěnamy z leštěné žuly. Skla jsou samozřejmě bezpečnostní a navrch dva centimetry tlusté. I když jsou tu v podstatě jenom kanceláře je to tu opravdu kvalitně zabezpečené, jelikož jakožto v centrále nadnárodní společnosti jsou zde pořádány schůze Rady rozhodující o chodu společnosti. V Radě jsou všichni většinoví akcionáři a většinou se jedná o zámožné a vlivné lidi, u kterých je nutné dbát na bezpečnost. Několik z nich má poměrně slušné, ne úplně legální obchodní zázemí, takže se rozumí, že musí chránit své drahocené životy o to víc. Nehledě na to, že v některých kancelářích se procuje s poměrně choulostivými informacemi.
Projdeme dveřmi, které se před námi automaticky rozevřou, přejdeme halou až k pultu, za kterým stojí „vrátný."
„Dobrý den pane Foarge, Michel, Patriku," kývne na pozdrav.
„Dobrý, Same, doufám, že ti nebude vadit, když tu Žán na chvíli zůstane. Čekám dnes hosta," vysvětlím. Tohle opatření mi přijde dost přehnané. Kvůli bezpečnosti je zakázáno pouštět dovnitř osoby, které tu nepracují bez doprovodu. Většinou se o to stará někdo z ochranky, ale proč přidělávat práci když na to mám Žána, že?
„Samozřejmě že ne, pane," přikývne s úsměvem vrátný.
„Žán, počkej tu prosím na pana Bernsworse, aby nebyl víc ve stresu, než už je."
„Ano, Pane," přijde stručná odpověď, majordomus se přesune za pult k Samovi a posadí se na židli vedle černých dveří pro ochranku.
Mezitím já spolu s Michel projdeme mezi dvěma válci, které slouží podobně jako rentgen a pokračujeme k nejbližšímu z šesti výtahů.
Výtah přijel dost rychle po zavolání, ale vzhledem k tomu, že jsou to vysokorychlostní výtahy, tak se to od nich vlastně očekává.
Nastoupíme dovnitř, navolím patro a hned jak se dveře uzavřou, otočí se na mě Michel s úsměvem.
„Patrik," ušklíbne se, „Já nevěděla, že se jmenuje Patrik, proč ty mu říkáš Žán?"
„Jelikož je to jeho jméno: Žán Patrik Brown," vysvětlím klidně a sleduji, jak rychle ubíhají patra.
„Jméno jak pro masovýho vraha," uchichtne se Mischel.
„A jsme tu," zkonstatuju, když se dveře od výtahu s cinknutím rozevřou.
Přejdeme z chodby s výtahy do užší prosklené chodby, ze které je nádherný výhled na pilně pracující zaměstnance, kteří se činí za svými stoly u počítačů nebo pobíhají sem a tam, aby něco zkopírovali či odeslali. Popravdě nemám nejmenší tušení, co tu vlastně dělají za práci a čemu se věnují a ani mě to nijak nezajímá.
Dojdeme až do malého salonku s pultem a dvoukřídlími dveřmi na konci.
„P... pane, dobrý den. Slečno Michel," vyletí sekretářka za stolem do pozoru a nenápadně vypne hrudník.
„Zdravím Cecile (čti Sesil, pzn autora), jste den ode dne půvabnější," usměju se na ní, nevšímajíc si toho jak má schovanka protáčí oči.
„Oh, děkuji... pane," zrudne sekretářka a sklopí oči.
„Pokud si budete něco přát...cokoli, stačí jen zavolat," vypraví ze sebe rudá podřízená než vejdu spolu s Michel do své kanceláře.
„Bože můj, tahle je na tom ještě hůř, než ta předchozí. Proč nemůžeš mít někdy normální sekretářku?" svalí se Michel do koženého křesla potom, co zavřu dveře.
„Nechápu, co proti Cecile máš. Je to milá a příjemná žena," zakroutím hlavou.
„Jo, možná, ale je to totální magor," odfrkne si.
„Je to vyjimečně bystrá žena, vystudovala Oxford a jen kvůli tomu, že ke mně chová jistou náklonost jí nemusíš urážet," napomenu jí i když nejspíš zcela zbytečně.
„Kdyby to byla jenom náklonost neurážela bych jí."
Ano bylo to zcela zbytečné. Kde jsme asi v její výchově udělali chybu...

*

Nečekáme nijak dlouho, nanejvýš půl hodiny a dorazí můj účetní, přesně v ten čas, který byl dohodnut, jako vždy přesný.
„Zdravím, Jeremy, vidím, že jsi v pořádku," podám mu ruku na uvítanou, zatímco si sedá na židli na druhé straně pracovního stolu. Žán zaujal místo vedle dveří a opět znehybněl.
„A... ano, zatím v pořádku jsem, a... ale nevypadá to na dlouhé trvání pane. Vy mě totiž jednou dostanete do hrobu." zakoktá a utře si upocené čelo. Následně obratně otevře svůj stříbrný kufřík a vyndá z něj několik poměrně tlustých složek, které rozloží na stůl.
„Musíte s tím přestat, pane. Tohle.... tohle je prostě šílenství, učiněná finanční sebevražda. Nemůžete stále platit další a další lidi, aby hledali a chytali vaše známé. Kdyby byli alespoň nějaké výsledky, dobrá, to bych dokázal přehlédnout, ale takhle? Jediné co z těchto honů vzešlo, je další úbytek peněz za nemocnice, odškodné a finanční vyrovnání s rodinami obětí tohoto šílenství. Jako váš finanční poradce tohle dál nemohu přehlížet pane... je to velice, ale velice nezodpovědné a vaše peníze tímto projektem doslova vyhazujete. A ne, že by jich bylo málo. Takže tento projekt zrušíme ano? Je na čase tuto kapitolu uzavřít," usměje se. Nejspíš během svého proslovu nabyl dojmu, že mě přemluvil, jelikož se narovnal v křesle a dokonce nahodil mítný úsměv.
„Ne," tohle jediné slovo stačilo, aby mému poradci z tváře zmizel úsměv a jeho ramena opět poklesla.
„Ale pane, takhle vyhazovat peníze je nezodpovědné, zvláště když se jedná o takové sumy, bylo by mnohem ekonomičtější je investovat do čehokoli jiného," zoufale namítne.
„Řekl jsem, ne, Jeremy, a mé rozhodnutí se nezmění, tento projekt bude fungovat dál."
„Chápu, doufáte, že když vytrváte, tak se to jednou podaří," přikývne smířeně.
„Ne, vlastně ne," usměju se na něj.
„Je téměř nulová šance, že by se je podařilo chytit," připustím.
„Ale v tom případě... proč?" zeptá se zmateně.
„Víš, nejde tady ani tak o to, aby je chytili, spíš o to aby je prohnali. Díky tomuto... honu jak si to nazval, aspoň nezlenivěj a hlavně nebudou mít čas vymýšlet blbosti, díky kterým by na sebe upoutali moc velkou pozornost okolního světa," vysvětlím.
Jeremy na mě chvíli vyvaleně hledí, následně zatřepe hlavou a chvíli sleduje desku stolu.
„Do... Dobrá, vypadá to že s tímhle vaším rozhodnutím nic nenadělám, i když to moc nechápu," povzdechne si.
„Další výdaje týkající se tohoto projektu i když jsou někdy... opravdu nepochopitelné taky asi nepřehodnotíte, že?" nadhodí s nadějí vepsanou ve tváři.
Na to jenom zakroutím hlavou.
„Dále tu máme..." projíždí prstem seznam v jedné ze složek.
„Nové auto... pane... na co potřebujete další auto? Máte celkem 36 aut z toho 15 sportovních. Nemyslíte, že je to dostatečné množství na projížďky?" zeptá se zničeně. Opravdu nechápu z čeho se tak nervuje.
„Ale no tak, Jeremy, každý měsíc vyděláváme majlant, proč si občas neudělat radost nějakou drobností?" usměju se na něj. Už má zase orosené čelo.
„Pane... mezi drobnosti se počítá nový mobil, nová klíčenka nebo dokonce nový oblek. Ale Auto, rozhodně Nepatří mezi Drobnosti. Já jsem finanční poradce. Váš finanční poradce, to mě zavazuje k tomu, abych vaše jmění výhodně spravoval a díky tomu aby rostlo. Jak mám pro všechny svaté dělat svou práci, když Vy mě úplně ignorujete?" vydechl plačtivě a se svými schrbenými rameny a hubenou postavou vypadal opravdu vyřízeně.
„Jeremy, buď v klidu, tvoje práce je opravdu perfektní a jenom díky tvému úsilí vím o těch potížích tady v New Yorku, v Kolumbii a v Mexiku. Kdyby sis toho nevšiml, trvalo by hodně dlouho, než bych zjistil, že je něco v nepořádku," uklidním ho a jak to tak vypadá, opravdu to zabralo.
„Děkuji pane, doufám, že se to rychle vysvětlí, jelikož takové snížení příjmů a zvýšení nákladů rozhodně není možné za běžných okolností," ustaraně pokýval hlavou.
„Mám menší podezření, ale ještě to není potvrzené," přikývnu.
„Tady, moje závěť. Doufám, že nebude problém to zařídit," podám mu ještě nezapečetěný dokument. Otevře ho a chvíli pročítá, čím dál se dostává, tím vyděšeněji vypadá.
„To... to myslíte vážně? Vždyť... vždyť... Bernard Wermer je vaše nejvlivnější a nejznámější identita, proč se jí chcete zbavit? Nedává to smysl, nehledě na to, že pokud zemře Bernard Wermer, ztratíte poměrně velké pole působnosti a váš vliv se rapidně zmenší."
„Můj vliv zůstane na těch správných místech, toho se bát nemusíš," uklidním ho, jelikož mu začíná trošku cukat v levém oku.
„Je nutné se Wermera zbavit hned z několika důvodů. Jedním z nich je, že je tu už moc dlouho a jeho tajnůstkářství začíná být příliš lákavé pro média. Nemůžu si dovolit, aby se v tom začali šťourat paparaci. Také to velice pomůže Sebastianu Foarge, takže se nemusíš obávat," vysvětlím.
„Dobrá, ale proč ustanovujete jako prezidenta Novus Universum zrovna Johna Bradleyho? Vždyť víte, že on se o tuto organizaci nikdy moc nezajímal, jde mu hlavně o peníze..."
„Přesně, Bradley je dokonalý kandidát. Celou Novus Universum nechám osudu, každopádně z toho budu mít užitek. Počítám, že z počátku se bude snažit organizaci vést, ale dříve nebo později začne její majetek rozprodávat. Takhle získané peníze samozřejmě skončí u akcionářů, takže i u mě. Bradley celkově moc rozumu nepobral, ale je mu jasné, že aby to nevypadalo příliš troufale, bude muset vše jakožto majetek humanitární organizace získávající finance převážně ze sbírek a darů prodat hodně pod cenou. Pak se objeví nový dobrodinec Foarge, který většinu odkoupí s podporou akcionářů N.O.S. a opět společně obnoví Novus Universum. Složité a přitom jednoduché, díky tomuto kroku rapidně stoupne oblíbenost Sebastiana Foarge, stejně jako jeho vliv a přitom do toho nebudu muset moc investovat, jelikož nějaké peníze získám z prodeje. Stačí jenom vybrat co z majetku Novus Universum odkoupit a co nechat napospas chamtivosti pana Bradleyho, doufám, že tohoto úkolu se ujmeš a zařídíš i celou tuto machinaci, věřím, že to pro tebe nebude problem Jeremy." usměju se na zaraženého poradce.
„A... ano pane. Zajisté se o to postarám... a... kdy má pan Wermer skonat, smím-li se zeptat?"
Podívám se na hodinky: „Před hodinou a dvaceti čtyřmi minutami spadl jeho soukromý triskáč někde v Alpách kvůli technickým potížím. Myslím, že nebude trvat dlouho a najdou ho díky vysílači."
„Ou... vy... vypadá to, že jste myslel opravdu na vše pane," řekne vyjeveně a opět si otře orosené čelo.
„Tak to vypadá, že je to vše, hned se pustím do příprav materiálů, pane," kývl hlavou, sbalil složky do kufříku, kam uložil i závěť a vydal se ke dveřím.
„Spoléhám na tebe. A Jeremy, nezapomeň mi poslat pozvánku na pohřeb," usměju se a nechám ho, s přikývnutím, odejít v doprovodu Žána.
Zvlaštní chlapík tenhle Jeremy. Je psychicky tak nestabilní.... možná bych mu měl pořídit psychologa...
„Myslím, že ho trochu děsíš," ozve se Michel.
„Jeremyho? Proč bych ho měl děsit?" nadzvednu obočí.
Michel se na to jenom uchichtne... opravdu se někdy chová jak malá.

*

Je něco málo po osmé večer když konečně moje limuzína zastaví před vyhlášenou restaurací Marrow. Tahle restaurace patří Emiliovi Lornovi mému dalo by se říct konkurentovi v nelegálních obchodech tady v New Yorku. Máme spolu takovou nepsanou dohodu, že i když jsme konkurenti bude naše soupeření probíhat výhradně na obchodní úrovni. Bohužel poslední dobou se Lornovi lidé začínají příliš často zaměřovat na útoky na lidi, co pracují pro mě. Ať už se jedná o krádeže nebo jenom čistky moji lidé umírají a obchody nevynášejí tolik, kolik by měly, což se mi samozřejmě nezamlouvá.
Žán mi otevře dveře a já vystoupím z auta. Tohle bude mé druhé setkání s panem Lornem jakožto Alex Moriere... zvláštní...
Projdu dveřmi, které se automaticky otevřou s majordomem za zády. Nevšímám si chlápka za pultíkem, který většinou nejspíš navádí hosty k jejich stolům, a pokračuji dál přes průchod lemovaný dlouhými těžkými závěsy svázanými zlatým lanem.
V hlavní části restaurace hraje živá kapela nějakou pomalou písničku, na kterou tancuje na parketu pod pódiem několik párů. Je tu poměrně hodně hostů, někteří u dlouhého baru, někteří u stolů, ale i tak není restaurace ani zdaleka plná, spíše působí prázdně.
Pomalu přejdu až k jednomu ze zastrčených výklenků pro VIP hosty se zataženými závěsy kvůli soukromí a dvěma badyguardy před vchodem. Z jednoho stolu cestou seberu steakový nůž, samozřejmě tak, aby mě nikdo neviděl.
Jak se od těch goryl dalo čekat, zastoupili mi cestu a tvářili se velice výhružně s drsňácky založenýma rukama. Nevím proč, ale nějak to na mě neudělalo dojem. Stačí jedno lusknutí jako pokyn pro mého majordoma a během vteřiny jsou oba drsňáci omráčení... teda doufám, že jen omráčení a nenápadně položení na nejbližší židle, tak aby nevyvolali zbytečný rozruch mezi hosty.
Žán mi pozorně odhrne část závěsu a tak vejdu dovnitř.
Opět jsou tu dva poskokové s nenápadnou vybouleninou pod sakem. Podle mých informací jsou něco jako Lornova pravá a levá ruka.
Samozřejmě nechybí ani tlusťoch v bílém obleku sedící za stolem, sám velký Boss. Zrovna sahá po dalším zákusku. Všichni tři jsou na chvíli úplně mimo z nečekané návštěvy, tak využiju situace a přibodnu baculatou ruku k dřevěnému stolu.
Emílio vyjekne jak raněné prase a dva otrapové sahají pro zbraně. V ten samý okamžik dovnitř vejde i Žán.
„Ale no tak, pane Lorne, přece nechcete přijít o dva z vašich nejlepších lidí," řeknu a kývnu k chlápkům, kteří konečně vydolovali své zbraně ze záludných útrob ošacení a teď s nimi na mě míří.
Jak to vypadá, Boss se dostal z počátečního bolestného šoku a se slzami v očích a oroseným čelem dal pokyn, ať zbraně schovají.
„R... rád vás znovu vidím, pane Moriere," řekne tlouštík a pracně vyškubne nůž ze stolu a své ruky. Neuniklo mi, jak sebou dva chlápci při vyslovení toho jména škubli. Bohužel, spíše než ze strachu, to bylo kvůli překvapení. Není se čemu divit, Alex Moriere je v nelegálních sférách poměrně známé jméno, na druhou stranu není moc lidí, co by se s ním setkali... přesněji není moc takových kteří by o tom ještě mohli někomu říct.
„Ale nemusel jste mě zdravit tak originálním způsobem," pokračuje Boss sebevědomě, obvazujíc si zraněnou ruku kapesníkem. Nejspíš nabyl milného pocitu převahy.
„Berte to jako umělecké vyjádření mých pocitů z porušené dohody," prohodím a sednu si na nízké pohodlné křesílko naproti tlouštíkovi. Svou vycházkovou hůl si opřu o opěradlo a spojím ruce do střížky.
„Porušení dohody?" podiví se Emílio.
„Ano, naší dohody o klidu zbraní. Žádné útoky, zabíjení a tak dál," mávnu lhostejně rukou.
„Oh, už si vzpomínám. Bohužel pro vás už mi tato dohoda nevyhovuje, jsme silnější než vy a máme mnohem silnější spojence, než jste vy. Jste minulostí a v tomto městě přebírám vládu já," usměje se sebevědomě a sáhne si zdravou rukou pro další kousek spola snědeného třešňového koláče.
Opět využiju příležitosti, vytáhnu z rukávu stejkový nůž a ruku mu opět přibodnu ke stolu. Hm, možná jsem cestou nevzal jen jeden nůž... že by se ve mně probouzely skryté kleptomanské pudy?
Vypadá to, že tohle nikdo nečekal, jelikož dva bodyguardi se ani nepokusili sahat pro zbraně a tlouštík opět zakvičel bolestí a zhrozeně koulel očima, sledujíc svou ruku.
„Co tak najednou vyvádíte, pane Lorne?" nadhodím a spojím opět ruce do stříšky.
„Něco vás bolí?" nadzdvihnu obočí.
„To budou nejspíš tlaky z těch třešní. Však víte, přecpávat se a zrovna třešněmi není dobré na zažívání," pokývám hlavou.
V tu chvíli se nejspíš vzpamatovali dva podřízení, kteří se opět začali sápat po svých zbraních, bohužel už nedostali šanci je nalézt, jelikož Žán byl mnohem rychlejší a dvěmi ranami z pistole s tlumičem ukončil jejich marné snažení.
„Ale abychom neodbíhali od tématu, kdo že je ten všemocný spojenec?" pokračuji v započaté konverzaci.
„Já... já..." koktá tlouštík a čím dál víc mi připomíná prase na porážce.
„Prosím, pane Lorne, vím zcela jistě, že jste schopen pokračovat v rozhovoru bez koktání, narušuje to konverzační plynulost," povzdechnu si. V dnešní době je opravdu těžké bavit se s lidmi, jsou někdy tak... nekultivovaní.
Emílio chvíli jenom koulí očima na všechny strany, jako by hledal únik z nastalé situace, ale nejspíš mu došlo, že bude muset v rozhovoru pokračovat.
„Já nevím..." přizná a oči se mu lesknou slzami. Nejsem si jistý, jestli to jsou slzy bolesti, ale je to docela možné, jelikož přibodnutá ruka sebou sem tam škubne.
„Jakže?"
„Já... nevím kdo to je... opravdu to netuším... jednou se tu objevil se svými lidmi a nabídl mi spolupráci. Opravdu netuším, kdo to je ani odkud se tu vzal. Ale jeho lidé... rozhodně nebyli normální... zabíjeli pouhým dotykem a četli lidem myšlenky a bůh ví co ještě... vždyť... vždyť to se nedalo odmítnout pane Moriere... to musíte sám uznat..." rozpovídá se Emílio.
„Zajímavý spojenec a rozhodně zajímavá nabídka a pro vás jstě velice lákavá... jsou tu ještě ti jeho lidé?" zeptám se zamyšleně.
„Ne... nejsou, odjeli po poslední akci, prý dostali nové rozkazy," zakňučí.
„Chápu, pane Lorne, že pro vás ta nabídka byla neodolatelná, přecejen jste muž s velkými ambicemi a sny, ale na druhou stranu jsme měli dohodu a vy jste jí porušil. To nemohu nechat jen tak, jistě to chápete," usmál jsem se a pokynul jsem Žánovi, ozvalo se tiché hvízdnutí a Emílio Lorn byl zbaven bolesti.
„Hmm, jak to tak vypadá náš nový hráč se činí na vícerých frontách... docela bych chtěl vědět co tímhle sleduje," prohodím a vstanu.
Když vyjdeme ven z výklenku, tak nechám Žána, aby se postaral o ty dva otrapy v bezvědomí, netrvá to nijak dlouho, jenom je odtáhne za závěs, ozve se dvojí tlumené hvízdnutí a je po problému. Když je hotovo, tak dám na zbytek dne majordomovi volno. Pravda, je to zcela ze sobeckých důvodů, jelikož zatímco uklízel za závěsem, zaznamenal jsem u baru někoho, koho bych chtěl poznat o něco blíž.

*

Ráno bylo opravdu pěkné probuzení. Se Summer spokojeně mi oddechující na hrudi s mírným úsměvem na dokonalé tváři.
Summer je živelná blondýnka s kratšími střapatými vlasy. Jak jsem zjistil, je jí dvacet čtyři. Co se výšky týče má maximálně tak 165 centimetrů, ale postavu přímo božskou.
Dneska odlétám do Vegas... opravdu škoda, ale možná se ještě někdy potkáme.
„Ahoj" zavrní kráska a s úsměvem se mi zadívá do očí.

*

O šest hodin později dorazím do pronajatého salonku.
Michel znuděně leží rozvalená přes opěrky u barokní židle za dlouhým jídelním stolem a Žán sedí co nejdál od ní na obyčejné dřevěné stoličce a čte si noviny.
Hned jak si mě majordomus všiml, což bylo okamžitě, jak jsem otevřel dveře tak složil noviny, odložil je a postavil se ke dveřím, kde čeká na instrukce.
„Žán, prosím, ať připraví letadlo a nějaký odvoz na letiště tak za čtvrt hodiny, aby bylo přistavené auto."
„Ano pane," přikývne sluha a opustí místnost.
„Tak, kde je snídaně?" nadhodím a promnu si ruce. Docela mám hlad.
„To si trochu prošvih, o dobrých osm hodin," ušklíbne se Michel.
„Ach jo, to mě necháš umřít hlady?" nadhodím a smutně se na ní podívám.
„Nějakej vtipnej poránu," pronese ironicky a jako naschvál odněkud vytáhne jablko a zakousne se do něj.
„Démone," na to se jenom ušklíbne a až přehnaně labužnicky si ukousne další šťavnatej kousek jablka. Na tohle se opravdu nedá dívat. Zvednu se z křesla, do kterého jsem se předtím sesunul a vyrazím do kuchyně. Naléhavá situace žádá naléhavé řešení.

*

Konečně jsme ve Vegas, zrovna vjíždíme hlavní branou na moje pozemky, nijak velké. Za dvě minuty jsme u vily.
Hned jak vylezu z auta, tak vidím, jak od domu peláší malá bílá koule. Není pochyb o tom, co je to za potvoru, je to Velu, můj Bišonek, doslova pekelné stvoření. Když je ode mě dva a půl metru tak se odrazí a skočí. Už z toho že doskočí takovou dálku a i přesto se trefí přímo na mě, musí být každému jasné, že tady něco nehraje. Bohužel pro mě tady uvítání mého psa nekončí, když je ode mě necelého půl metru tak se mu najednou abnormálně zvětší hlava, takže je dvakrát větší než jeho tělo. Už v ten okamžik chápu, co přijde, ale jediné, co mi zbývá je pootočit hlavu na stranu a pevně zavřít oči. O vteřinu později už mě oblizuje obrovský jazyk. Jediné štěstí, že Velu miluje ústní higienu, takže je to o něco málo snesitelnější.
Zachrání mě až Michel, která vyskočí z auta. Hned jak jí Velu spozoroval, tak se odrazil jejím směrem, za letu se smrskl, protáhl a bílé chlupy mu o něco povyrostly a zhoustly. Na dívku dopadl jako podivná napodobenina hodně dlouhé a hodně chlupaté ještěrky a svým tenkým dlouhým jazykem začal olizovat Michelinu tvář, obtáčejíc se okolo ní. Dívka se samozřejmě chichotala a hladila podlouhlé tělíčko „psa".
Oproti tomu já si rukama setřu z obličeje vrstvu slin a jdu se do vily osprchovat.
U vchodu stojí služebná Merry a s omluvným úsměvem mi podává ručník. Je to starší němá žena, která se stará o Velua když tu nejsem a je to výborná kuchařka.

*

Michel samozřejmě někam zmizela, hned jak jí přestal Velu vítat a ještě teď se nevrátila. Nejspíš se dnes ani nevrátí, jelikož si vzala z garáže motorku. Předpokládám, že si vyrazila užívat.
Každopádně už se setmělo. Taky bych měl vyrazit do společenského dění. Přece jen, včera jsem skoro celý den pracoval, měl bych si dopřát nějaký relax, než se pustím do další práce.
Vyjdu z vily, sejdu po schodech před garáže a dálkovým ovládáním je otevřu.
Hmm... co si dneska vzít za auto? Nového mustanga? Nějaký kabriolet? Ferrari? Porsche? Či klasický mercedes...? Hmm... nejspíš zvolím mercedes. Přece jen klasika je klasika. Krom toho, tohle auto ve Vegas doslova září. Usměju se a nasednu dovnitř.
Netrvá dlouho a jsem v centru, mířím k jednomu podníku, je to zajímavá směska kasína, restaurace a diskotéky, každá část má jedno patro. Discotéka je v podzemí, kasíno v přízemí a restaurace v patře. Vše v jednom.
Přijedu ke vchodu, kde už čeká ustrojený posluhovač. Předám klíčky a jdu rovnou dolu, jelikož já moc hazard nehraju nějak mě přízemí neláká.
psa_01_01.jpg
psa_01_02.jpg
O hodinu později sedím v prvním patře spolu s Alison. Pěkná brunetka vysoká přibližně 172 centimetrů. Zrovna mi vypráví o své práci, dělá v realitní kanceláři. Miluje svou práci, což je opravdu výjimečné.
Tahle restaurace je perfektní na rozhovory, hraje tu tichá hudba, sem tam mezi stolky jsou ozdobné dřevěné příčky, po kterých se pnou kvetoucí rostliny a stolky jsou vybaveny svíčkou pro navození atmosféry.
Najednou se ale Alison zarazí, kouká za mě a její úsměv pomalu mizí.
Otočím se, abych se podíval, o co jde a hned chápu, co zkazilo mé dámě náladu. Za mnou stojí chlápek, který má rozhodně přes dva metry, je svalnatý až to není hezké a rozšklebenou starou jizvu přes spodní ret, bradu až na krk. To by ještě nebylo hrozné, kdyby mě zároveň nevraždil pohledem. Trochu mi připomíná ty ranaře, co dělají ten ujetý sport... myslím že se tomu říká Wrestling... jaký normální člověk by něco takovýho dělal? Každopádně teď jeden z těch cvoků výhružně zírá na mě... to není dobré... jedna z věcí co dokáže totálně zkazit rande je rvačka... je to hrozný a zrovna se to tak dobře vyvíjelo.
„Ano? Co se děje?" optám se.
„Mám pro vás vzkaz. Vzkaz od pana Theodora," zabručí svalovec.
„Hmm... je mi líto, ale na žádného pana Theodora si nevzpomínám," připustím a snažím se vzpomenout, o co asi může jít.
„To nevadí, mám jen doručit vzkaz," pokývá hlavou.
Další věc co cítím, jsou ohromné ruce zvedající mě ze židle. Přesně to, čeho jsem se obával, nastalo. Alison zděšeně vykřikla a utekla. Pomalu se po nás začínají otáčet ostatní návštěvníci restaurace.
Zdrceně si povzdechnu. Je po schůzce, dnes už nemá cenu začínat hledat další, přece jen krásky nerostou na stromech a jsou vzácností, které si člověk musí cenit. Opět si povzdechnu a podívám se do obrovy tváře.
„Měl jste mít trochu slušnosti a přijít, až nebudu s dámou de goujat ignare. Mimoto bych ocenil, kdybyste přestal mačkat můj oblek, mám k němu jistou citovou vazbu," nejspíš mě nepochopil, jelikož následně moje nohy opustily pevnou zem a já se proletěl přímo skrz jednu z okrasných dřevěných stěn a skončil jsem na stolku za ní, který se se mnou převrhl.
Možná díky tomu průletu vzduchem jsem si vzpoměl na paní Georginu Theodorovou, 29 let, 177 centimetrů, černé vlasy roztomilý úsměv a velice citlivé podkolení jamky. Má za manžela nějakého bohatého nafoukaného bookmakera, to nejspíš bude onen zaměstnavatel tohohle trolla.
Naštěstí stůl na který jsem přistál neobývalo žádné jídlo, díky čemuž jsem byl stále relativně čistý, přesto jsem si všiml že se mi natrhl rukáv saka u rameního švu...
Opravdu hulvát, ničit lidem obleky... takové typy nesnáším...
Než se ke mně ta zrůdnost dobelhá, tak vstanu a zhruba se opráším, přičemž mi pohled opět samovolně sjede k natrženému rukávu. Bolestně zakroutím hlavou.
Kolos se ke mně konečně dostal a chystá se mě udeřit svou tlapou. Samozřejmě je tak velký a pomalý, že s přehledem ráně uhnu a praštím ho loktem těsně pod spoj žeber. Obr hýkne, klopýtne a skončí v kleče držíc se za hruď a snažíc se popadnout dech. Samozřejmě nečekám, než se ten idiot naučí znovu dýchat. Rozhlédnu se po podlaze kolem a seberu jednu z menších latěk asi tři na tři centimetry. Rozmáchnu se, jak jsem to viděl u té stupidní hry baseball a zlomím tyčku o obrův nos. Nejspíš ho to bolí, jelikož se předkloní a obě ruce přesune na svůj nos. Osobně mě to nějak netrápí. Zničil mi rande a oblek, tohle se mi nezdá jako adekvátní trest.
Mrknu opět po podlaze, a seberu jedno z prohnutých prkýnek, které bývaly propletené, aby tvořili zdobnou zástěnu. Rozmáchnu se podruhé a praštím skuhrajícího násilníka do spánku, díky čemuž ztratí vědomí... teda možná. Nějak nemám náladu to zjišťovat, zhnuseně odhodím zbytek dřeva a vytáhnu si z vnitřní kapsy saka tubičku z nerez oceli a z ní doutník třídy Vintage. Ještě že ten je bez újmy. Zničit něco takového by si zasloužilo přinejmenším týden v Nevillově hřejivé společnosti.
Seberu ze země zápalky s logem této restaurace a labužnicky zapálím doutník.
Nádhera, prostě nádhera, už se mi pomalu začíná vracet dobrá nálada.
Když mi konečně přivezou můj vůz tak si sundám natržené sako a hodím ho na sedadlo spolujezdce, nasednu a jedu domů, dnes hold není můj den.
Když stojím na červené jako správný zákona znalý občan, tak nějaký pobuda s kapucí a lesklou pistolí nasedne na sedadlo vedle mě... bez pozvání, dneska mám opravdu štěstí na hulváty.
„Tak, chlape, dneska máš blbej den, víš, kdo jsem?" zašeptá cizinec ve snaze, aby to vyznělo děsivě. Tihle jsou nejhorší.
Povzdechnu si, podívám se na něj a zakroutím hlavou: „Ne, to opravdu nevím."
„Já jsem Automobilový vrah," zašeptal tím svým ujetým hlasem, jako by říkal nějakou děsivou historku. Tyhle američani, dávaj ujeté jméno každýmu ujetýmu člověku, co zabije pár lidí.
Někdy se děsím možnosti, že by přišli na naší existenci jenom z toho důvodu, že by nám vymysleli taky nějaké jméno.
„A?" nadhodím a rozjedu se, jelikož naskočila zelená.
„Co? No... já tě teď zabiju. Tak tady zatoč doprava, nebo to bude velice, ale velice pomalé a bolestivé," vrátil se vrahoun do role.
Jedu pořád rovně nevšímajíc si odbočky. Přece jen, proč bych zatáčel, když moje vila je ještě nějaký kus cesty za touhle silnicí?
Vrahouna to nejspíš docela sebralo, jelikož koukal na označenou odbočku jako dítě do cukrárny. Nejspíš ho většinou lidi poslouchají, když na ně míří tou velkou stříbrnou bambitkou. Jak mě se střelný zbraně hnusej, ani se tomu nedá říkat zbraň, pro Krista. Takový meč, to je zbraň silná, mocná a při boji musí protivníci ukázat nějaké zacházení a umění s touto Zbraní. Zatímco tahle střílící věc... na to člověk nepotřebuje ani návod ani čtvrt hodinu praxe a oni na to teď vydávají certifikát, že s tím člověk umí zacházet. Opravdu... kam ten svět spěje. Degenerace lidstva začíná u zbraní, tak to je.
„Hej, posloucháš mě? Okamžitě tady odboč, ty šmejde, nebo ti to našiju rovnou do té tvé duté palice," řve Vrahoun jako smyslů zbavený. Nejspíš mluvil, zatímco jsem rozvíjel své myšlenkové pochody, nejspíš to ale nebylo nic důležitého, když ještě stále nepoužil tu stříkačku.
Vyndám si doutník z koutku a znovu si ho prohlídnu, je nějak spocenej. I když, není se moc čemu divit, je poměrně teplo a on má na sobě mikinu.
„Dobrá, přecejen tě musím někde vysadit, že?" mrknu na něj a zahnu na požadovanou stranu.
„Cože? Ty magore, chápeš vůbec, že já tě odprásknu? Kapiš to? Žádný vysazování se nekoná."
„Jak myslíš," přikývnu a vložím si doutník zpět do koutku úst.
„Ty seš fakt magor, čeče, nejspíš bych tě měl rovnou teďkon vodprásknout," vyhrožuje Vrahoun a mává mi kolem hlavy tou stříbrnou věcí.
Zase červená, dupnu na brzdu, jelikož jsem jel trochu rychleji a jinak bych to neubrzdil, mě osobně to nevadí, ale Vrahoun to nečekal a vlítnul hlavou na palubní desku, jeho pistole vystřelila a kulka se zavrtala do střechy, až to cinklo.
Ten zvuk se mi opravdu nelíbil... nadzvednu se a vystrčím hlavu z okýnka... sakra.
Jak jsem se obával. Ten idiot mi udělal vybouleninu na střeše. Podíval jsem se na skuhrajícího Vrahouna.
Bože můj nejenom že mi ničí auto on mi ho ještě zasviní krví, nejspíš si přerazil nos, když přistál na palubce... sakra... krev se blbě čistí...
Tu svojí pistol drží tak, že mu skoro vypadává z ruky, tak mu jí vytrhnu, než mi tu udělá větší škodu.
Když jsem mu tu věc vytrhl z ruky, tak se po ní začal okamžitě sápat i přez zjevnou bolest.
Praštím ho ukořistěným kusem železa do tváře, míříc na tu nejvíc krvavou část a zabralo to. Okamžitě kolem sebe přestane máchat rukama a s pohupováním skuhrá dál, držíc se za obličej.
„Dávej aspoň bacha, abys mi tu neudělal moc velkej bordel. Za to auto zaplatíš," řeknu mu, ale zjevně si moje slova k srdci moc nebere, jelikož se dál kýve sem a tam.
Zakroutím rezignovaně hlavou a přidám rychlost. Už jsem venku z města a jedu dál do pouště. Jedu ještě takových deset minut, než sjedu ze silnice za velký billboard. Vystoupím spolu s tou železnou věcí, obejdu auto a otevřu dveře u spolujezdce. Vrahoun si stále mačká tvář jak o život a sviní mi moje auto vesele dál.
Opět zakroutím auto, popadnu ho za rameno a vytáhnu ho z auta.
Pořád fňuká, ale už to vypadá, že vnímá, jelikož se na mě dívá, ale ruce stále drží na nose.
„To, že sis sednul do mého auta bez dovolení, bych možná ještě zvládnul přejít. Ale to, že jsi mi poškodil auto a že jsi ho uvnitř celé zasvinil... to je bohužel moc. Možná, kdybych měl hodně dobrou náladu, tak bych to dokázal taky zkousnout a jenom tě tu nechal, ale dneska mám opravdu blbej den, takže promiň, ale nemám náladu být milosrdný," vysvětlím a natáhnu tu ohavnost, cvakne to na znamení, že je to připravený střílet. Opravdu jak pro idioty, zakroutím hlavou, a když si všimnu tmavnoucího písku okolo sedícího chlápka, tak si povzdechnu.
Co je to sakra za Vraha, když se pochčije, dneska je opravdu útrpnej den. Namířím tu věc na jeho hlavu a zmáčknu spoušť, ozve se výstřel a je klid.
O půl hodiny rychlé jízdy později už vjíždím do garáže, kde je kupodivu rozsvíceno a otevřeno.
„Copak? Sám?" Nadhodí Michel obhlížejíc okolí, pak se mrkne do auta.
„Proboha, co jste tam dělali?" zhrozí se.
„Nic, dneska se schůzka moc nevydařila," připustím.
Michel stále upřeně sleduje střechu, přivře oči, aby zaostřila, a přejde blíž k autu. Přejede prstem po části střechy a otočí se na mě.
„Co je to tady za tu tečku? Je to špatně zaschlej lak? Nebo nýtek? Je to jako špendlíková hlavička," začne vyzvídat.
„Nic, nehoda," zavrčím a jdu dovnitř, dneska byl fakt blbej den.
05.08.2010 22:12:47
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one