Kapitola druhá

Znáte ten raní pocit rezignovaného přijetí po zpackaném dnu? Tak přesně tak se cítím. Zlost na lidi, kteří jsou tak extrémně vlezlí a zkazí co můžou, je pryč a teď prostě ležím v posteli Sám, dívám se na strop Sám a mám v hlavě prázdno nemyslíc na ubohost toho faktu že jsem v tak velké posteli Sám... Nebo se o to přinejmenším snažím. Nikdy jsem nebyl ten typ co se uklidní prostou meditací, ukončím svou snahu a zvednu se z postele. Ten pohled na prázdnou postel která je příliš velká pro jednoho člověka mě zase trošku rozhodí. Připadám si tak... smutně. Hmm, dneska budu pracovat. Stejně bych se tomu nevyhnul a osobně pokárat pár zaměstnanců by mohlo moje myšlenky zavést trošku jiným směrem. Udělat pořádek v Jižní Americe by mohlo být zajímavé spestření dne a pak bych se mohl poohlédnout po nějaké příjemné společnosti... hmm možná trojčlenné. Ano jsem si jistej, že si dnes spravím náladu. Usměji se a už s lepší náladou se vydám do koupelny. Měl bych si vzít stříbrný nebo béžový oblek, zamyslím se... těžká volba.
*
Po čtyřiceti osmi minutách sedím za velkým skleněným stolem v jídelně. Držel jsem se svého hesla, že dlouhá sprcha je základem dobrého dne i když se společností to bývá mnohem lepší. Nakonec jsem zvolil bílý oblek. Pomalu snídám a z protější strany stolu se na mě zubí moje svěřenkyně. Snažím se ignorovat podezření, že je velice pobavena mým včerejším nezdarem. Její výchova se určitě v nějakém bodě pokazila, nejspíš jsem měl dát přednost nějaké vojenské škole před domácím prostředím. Chvíli si pohrávám s myšlenkou, že bych jí poslal na nějakou armádní školu, ale nakonec to zamítnu. I když je ten fakt hrozný mám jí příliš rád na to abych něco takového udělal. Hmm, asi stárnu...
„Mischel přestaň se šklebit a poslouchej. Potřebuju abys zjistila, kde se ty dva nacházej a našla někoho vhodného aby jim doručil vzkaz. Nemám zapotřebí aby se ti idioti zapletli i do tohodle.“
„Jasně, není problém. Do kdy to mám zařídit?“ nadhodila pro změnu vážně. Zvláštní, že když se jedná o práci tak hned přijde do čistě profecionálního výkoného módu.
„Jenom mi najdi ty informace. S našimi poslíčky se setkám osobně, pak zařídíš, aby se dostali na místo předání vzkazu... dobře, i zbytek nechám zcela na tobě. Ale prosím diskrétně ne jako posledně,“ upozorním ji.
„Nevím, co proti tomu máš, svůj účel to splnilo,“ nafoukla tváře jako nějaké osmiletá holčička.
„Vyhodila jsi do vzduchu celé letiště kvůli jednou člověku,“ upozorním.
„Bylo to malý letiště,“ hájí se a vezme si z mísy jablko.
„Hm,“ na to opravdu nemám co říct. Ta holka si prostě ráda hraje... někdy jí budu muset vysvětlit, že už je příliš velká na takové vylomeniny.
*
Netrvá dlouho a už jsem v letadle a mířím do Mexika. Žán úspornými pohyby připravuje čaj a já přemýšlím, kolik mi asi zbyde času na zábavu.
Když přistaneme na malém prašné letišti.. jestli se to tak dá nazvat, tak kolem je už několik džípů napěchovaných drsnými mexikánci pozuby ozbrojených kalachy... zvláštní jak tenhle druh stříkačky mají všichni rádi.
„Pane Moriere,“ skloní hlavu v pozdrav jejich vůdce když vystoupím z tryskáče.
„Ancheli, jsem rád, že alespoň na tvé lidi je stále spoleh,“ usměju se na chlapíka před sebou a potřesu si s ním rukou.
Anchel je člověk, který se vyšplhal po žebříčku moci vlastními schopnostmi a zásluhami. Je zvláštní že i když má tak významné postavení stále chodí oblíkaný podobně jako jeho lidi, dokonce ani nemá žádné šperky až na zlatý křížek na řetízku kolem krku. Je to dříč a dnešní akce ho vyzdvihne ještě víš, jen doufám, že nezlenivý jelikož lidí jako je on je málo.
„Doufám, že máš dost lidí abys zvládal řídit i tohle,“ pousměju se na něj. Už předem jsem se rozhodl, že ze současných zaměstnanců téhle překupnické skupinky všechny „propustím“ a obchody převezme Anchel. Jsem si jistý, že to zvládne a bude to přínosné pro nás oba.
„S lidmi není problém, pane. Jen si nejsem jistý, jestli jsem připravený převzít tolik zodpovědnosti, nerad bych za nějaký čas skončil na stejném místě jako ti dneska,“ přizná Anchel a trošku se ošije. Pravda je to celkem velká zodpovědnost jelikož díky tomu bude řídit moje největší a nejdůležitější obchody v Mexiku. Na druhou stranu je to schopný člověk a tato práce mu přinese značné výhody a majetek.
„Toho bych se nebál příteli. Pokud mě nezradíš, tak ti žádný takový trest nehrozí,“ mrknu na něj abych ho uklidnil a společně nastoupíme do džípu.
„Zradit Vás?“ vydechne šokovaně jako by to bylo něco nemyslitelného. Jsem opravdu rád, že mám zaměstnance, kteří chápou, že z něčeho takového rozhodně nevzejde nic dobrého. Usměju se a sleduju krajinu z okénka jedoucího auta.
*
Překladiště zbraní, nebo-li centrum mého obchodu se zbraněmi v Mexiku leží v malém městečku...no spíše vesničce dostatečně daleko od všeho. Obyvatelé vesničky jsou klidní lidé, které jen tak nic nerozhodí a bezespěchu se starají o chod jejih domova. Za to, že si nevšímají mých obchodů dostávají měsíční rentu a ještě několik výhod díky čemuž si žijí své životy v klidu a bezespěchu.
Asi tak nějak vytušili že se něco děje když jsme vjeli do městečka a obklíčili jednu budovu. Budova to byla velká ale i tak by jí asi nikdo nepodezříval z toho, že je to jedno z největších skladišť zbraní v Mexiku a není se čemu divit. Skladiště zbraní je totiž ukryto v podzemí a rozkládá se téměř pod celou vesnicí, která i když na to nevypadá byla postavena až po skladišti s tím, že když bude potřeba mohou vesničané použít podzemní prostory jako úkryt a proto nijak zvlášť neprotestovali kvůli zbourání původního městečka. V budově na povrchu žili pouze moji lidé a sloužila jako vchod do podzemního komplexu.
Ještě ani nedobrzdily gumy našeho vozidla a už byl slyšet výbuch hlavních dvoukřídlích dveří kam se hned nahrnula horda ozbrojenců, kteří už stačili vyskákat z aut.
Anchel opět nezklamal a dal svým lidem instrukce předem. A nejspíš velmi dobré, jelikož jak jsem si všiml, téměř bleskovým přepadem dokonale zmátli mé bývalé zaměstnance a během pár okamžiků obsadili vchod do podzemního komplexu.
Z budovy se ozývali výkřiky buď vyděšené či naštvané, dávky ze samopalů, jednotlivá střelba z bůh ví jakých zbraní, a sem tam okolím otřásl i nějaký ten výbuch.
„Tví muži jsou opravdu dobře vycvičení ač na to nevypadají,“ zhodnotím situaci vedle sedícímu mexikánci. Ještě jsme ani nevystoupili ven a jak se ukázalo byla to chytrá volba jelikož budovou otřásl další výbuch a z druhého patra doslova vyrval okno i s rámem, které dopadlo na kapotu našeho auta.
„Ano, snažím se o to. Není dobré soudit je podle vzhledu,“ ušklíbne se Anchel spokojeně nevšímajíc si promáčklého místa na svém autě.
Netrvalo to nijak dlouho a dům téměř utichl jenom z posledního patra se občas ozvala dávka ze samopalu.
Vystoupíme z auta a zamíříme k budově. Všimnu si starého seschlého staříka sedícího na lavičce u protějšího domu. Opírá se pokroucenou hůl a žvýkajíc tabák pozoruje přepadený dům téměř znuděným pohledem, jako by sledovat krmící se holuby. Obyvatelé tohoto městečka mě asi svou klidnou povahou nepřestanou udivovat pousměju se a pokračuju dál.
V rozmláceném vchodu se setkáme s jedním Anchelovým mužem který spustí hlášení rychlou španělštinou.
„Dům i podzemí jsme vyčistili až na jednu místnost ve druhém patře. Zabarikádovalo se tam asi pět nebo šest lidí a nemůžeme se tam vůbec dostat. Odhadujeme, že je tam i velitel těchhle lidí,“ shrnul situaci a vydal se k nedobytému místu.
Už jsem věděl o jakou místnost se jedná byla to hlavní kancelář postavená tak, aby odolávala v případě napadení. Docela nepříjemná situace, jelikož pokud se drželi postupu měli tam dostatek zásob na několik dní, možná týdnů a já jsem nechtěl marnit čas. Bohužel tu místnost by nesundal ani přímý zásah z tanku.
Vystoupáme po schodišti do chodby na jejímž konci se krčí u rohu několik ozbrojených postav občas nakukujíc za roh do další chodby.
Povzdechnu si a sundám si sako, vypadá to, že nakonec nebyl dobrý nápad brát si bílý oblek.
„Žán, připrav mi prosím nějakou čistou vodu a ručník, děkuji,“ řeknu svému majordomovi a ten s přikývnutím odejde.
„Co chcete dělat? Tam přece jít nemůžete, to je sebevražda,“ zhrozil se Anchel.
„Kéžby. Každopádně moje vyjednávací schopnosti jsou v tomto případě asi mnohem účinější než vaše zbraně... bohužel. A pokud je tam někdo z vedení, tak mě poznají a střílet nebudou a budou otevření možnosti si se mnou promluvit,“ objasním svůj plán. S povzdechem vytáhnu poměrně velkou zlatou minci uchycenou jako přívěsek visící na zlatém řetízku kolem mého krku. Podívám se na podivné znaky, obrazce a lebky znázorněné na minci. Přejedu po krajích mince na obou stranách a pak zároveň stlačím středový obrazec s lebkou. Okamžitě cítím že se něco změnilo, ale nedávám to na sobě znát a skryji minci zpátky pod košili.
„Tady Alexander Moriere. Chtěl bych si s vámi v klidu promluvit. Jsem si jistý, že to můžeme udělat bez zbytečných obětí,“ křiknu španělsky a vyjdu zpoza rohu do malé chodbyčky vedoucí přímo k obrovským ocelovým dveřím odkud na mě z malého průzoru zírá několik očí.
„Tak dobře, ale pojďte sem a sám a ať se o nic nepokoušej,“ dostanu tlumenou odpoveď po chvilce čekání.
Kývnu na Anchela, který na mě zírá dost nesouhlasně a vydám se chodbičkou k trošku očouzeným dveřím. Nejspíš už se je pokoušeli vyhodit do vzduchu. Ještěže lidi uvnitř nejsou úplní šílenci a mohu to ukončit dnes, nechtělo by se mi čekat kvůli několika blbům dny či týdny než obnovím své obchody.
Když dojdu ke dveřím tak uslyším několikeré klapnutí a dveře se pomalu pootevřou jen natolik abych mohl projít.
Hned jak se dostanu do místnosti tak za sebou slyším jak těžké dveře bouchnou a následně se zaklapnou jistící zámky.
Je to poměrně prostorná a pěkná kancelář. Nemá okno, ale díky malým lampičkám ve zdech je tu příjemné tlumené světlo. Stěny jsou obloženy dřevem a jedna celá je věnovaná knihovně. V rohu místnosti je malý kulatý stolek s pohodlnými křesly kolem a přede mnou je velký bytelný stůl za kterým sedí na velké židli vedoucí tohoto komplexu a můj bývalý zaměstnanec. Vypadá celkem klidně, usmívá se na mě a blahoskloně mi nabídne židli před svým stolem.
Když si sedám všimnu si, že má pěkně upravený stůl. Je tu několik tužek stříbrnočerné barvy, dvě značková pera, dopisní nůž, leštěná soška tygra z černého dřeva a samozřejmě několik papírů a smluv, kterým moc pozornosti nevěnuji. Všechno pěkně srovnané, vypadá to, že ten muž je opravdu pořádný jelikož to skoro vypadá, že věci na stole jsou utříděné podle pravítka a každá věc má přesně stanovené místo.
Stále se spokojeně usmívá a nebýt jeho upocená tváře a jeho pěti mužů stojících výhružně kolem mě s pistolema rozhodně bych neřekl, že se nachází v tak špatné situaci.
„Jsem velice rád, že jste nás poctil svou návštěvou a můžeme si promluvit o tom jak vyřešit tuto situaci,“ řekne a neustále se usmívá, jako by mi dělal bůh ví jakou službu.
„Já zas až tak potěšený nejsem. Vaše vzpoura způsobila pozastavení některých mých obchodů a to rozhodně není věc která by mě nadchla,“ prohodím nenuceně a jak vidím můj klid ho trošku znervózní.
„Opravdu nechápu, co jste si myslel že se stane když mě takto zklamete. Ale nejhorší je, že jste odsoudil na smrt nejenom sebe ale i všechny vaše muže,“ prohlásím trošku zarmouceně.
„Je pravda, že jsem nečekal v tak rychlou reakci ani že se dostavíte osobně,“ ušklíbne se na mě, „ale díky vám máme teď možnost vyjednávat a dostat se odsud v pořádku a dokonce na tom vydělat,“ řekne pohrdavě.
„Vaše plány mě zatím nijak neohromily, spíš bych chtěl vědět, kdo vás navedl aby jste mě zradily, protože z vaší hlavy to rozhodně není. Jsem si jistý, že i přes vaší inteligenční hranici chápete, že jste udělal velkou chybu.“
Jeho obličej okamžitě zrudnul vzteky a několik jeho lidí cvaklo zbraněmi. Tato tichá výhrůžka byla opravdu zbytečná, ale tihle chlápci se asi rádi předvádějí.
„Jste opravdu velice arogantní muž. Nemyslím, že jste zrovna teď v pozici aby jste mě mohl urážet. Nejenom že jste teď sám na mém území, které jak jistě víte je téměř nedobytné, ale dokonce jsou na naší straně tak silní spojenci, že proti nim jste jenom ubohé nic,“ vykřikne naštvaně.
„Ano, všiml jsem si, že myšlením příliš neholdujete. A jsem si vědom, že je tato místnost nedobytná, proto jsem se nechal pozvat dovnitř,“ vysvětlím klidně.
„Ti vaši spojenci ale vypadají zajímavě, předpokládám, že vládnou nějakými zvláštními schopnostmi... čtení myšlenek? Zabíjení pouhým dotykem?“ nadhodím.
Díky vzteku si nejspíš neuvědomuje, že bych něco takového vlastně vědět neměl.
„Ano a je jich víc. Proti takovým bytostem jste jen další zbytečnou překážkou. Každý by dal přednost takové moci před tak nafoukaným obyčejným člověkem,“ uchechtl se vítězně.
„Ou ano, samozřejmě je to nejspíš velice lákavé,“ přikývnu chápavě.
„I tak vás ale musím potrestat. Není mym zvykem brát životy, ale nedáváte mi jinou možnost,“ řeknu abych vysvětlil nastalou situaci.
Nadlidskou rychlostí vstanu ze židle, do jedné ruky uchopím jednu z tužek a do druhé krásný stříbrný nůž na dopisy. Ani jeden člověk v místnosti se ještě nestačil ani pohnout. Kopnu židli proti dvěma ozbrojencům, kteří ještě před okamžikem stáli za mnou. Chlápkovi v pravo zabodnu tužku okem až do mozku a dál se o něj nestarám, rychle se otočím na muže v levo, proříznu mu krk a než ke mně dorazí sprška krve přesunu se blíž k dalšímu protivníkovi. Cestou odsunu podřízlého ramenem aby krev cákala na jejich velitele, kterému začal mizet úsměv z tváře. Odkopnutá židle narazila do dvou mužů, které to přinutilo zavrávorat. Díky tomu kolik uběhlo času už stačil ozbrojenec, ke kterému jsem se přesunul zvednout svůj samopal. Stlačil spoušť, ale to už jsem se dostal blíž k němu, rukou jsem strčil do štěkající zbraně výstřely, druhou rukou s nožem jsem muže bodl do podbřišku. Odsunutá zbraň pokosila poměrně velkou část pracovny, chlápka s tužkou v oku, který už se stačil sesunout skoro až na podlahu a jednoho ze dvou chlápků vyvedené z míry odkopnutou židlí až potom přestala střílet, jelikož si mužovo tělo začalo uvědomovat, že umírá. Díky přestávce během které jsem čekal dokud samopal nedostřílí se poslední z pěti ozbrojených ochránců začal vzpamatovávat a vypadalo to, že chce taky pozvednout to těžítko, které drží v rukou. Odsunu se od umírajícího střelce a kolenem naberu chlápka až se předkloní bolestí, v ten okamžik si protočím nůž mezi prsty a zabodnu ho chlápkovy nad šíji přímo do mozečku a hned ho vytrhnu ven a plynulým pohybem se otočím a vrhnu dopisní nůž na velitele poulícího oči. Nůž se bez problému zabodne do jeho hrudi. Pokud měl chlápek štěstí povedlo se mi trefit srdce pokud měl smůlu ještě chvíli bude vydechovat krvavé bublinky, každopádně už si ho nevšímám a můj pohled padne na kapičku krve, která mi ulpěla dole na nohavici.
Zamračím se na to, asi jsem se zhoršil víc než jsem myslel, budu muset začít zase cvičit. Vytáhnu minci na řetízku, přejedu opět po jejích okrajích a stlačím prostředek. Cítím, jak přestane účinkovat a tak se vydám ke dveřím.
„Jdu ven,“ zavolám pro jistotu aby do mě nestříleli vlastní lidi. Otevřu těžké dveře a vydám se k Žánovi který jak doufám, má něco i na tu krev.
„Vyjednávání skončilo,“ prohodím k Anchelovi, když na mě zírá s nechápavým pohledem.
Majordomus už čeká u auta s keramickou mísou plnou čisté horké vody a bílím ručníkem přehozeným přez ruku. Docela by mě zajímalo kde to sehnal, nejspíš od místních, zamyslím se, ale nakonec se rozhodnu to radši neřešit.
„Ti idioti mi ušpinili kalhoty, myslíš, že to zvládneš vyčistit než dojedeme do Kolumbie?“ nadhodím a omyji si ruce v misce.
„Nejsem si jistý jestli bych to zvládl, pane. Ale vzal jsem vám náhradní oblek. Možná bude lepší si je vyměnit,“ pronese svým hlubokým neutrálním hlasem.
„Prozíravý krok Žán, začínáš být opravdovým mistrem tohoto řemesla,“ usměji se na něj a otřu si ruce do měkkého ručníku. Majordomus jenom kývne beze změny výrazu. Opravdu je těžké mu skládat komplimenty když není vidět, jestli ho těší.
„Ancheli, nechám to tu na tobě. Věřím že si povedeš dobře,“ poplácám mexičana po rameni, nasednu do džípu spolu s Žánem a odjedeme zpět k letadlu.
*
Už zase přistáváme a už zase je to na malé zapadlé letiště. Dnešní den je zvláštně monotóní. Když vystoupím tak opět vydím po zuby ozbrojené chlápky ale u těchhle dost pochybuju že jsou tak dobře vycvičení.
„Pane Moriere,“ kývne na mě jejich šéf. Nevím jak působí na ostatní lidi ale mě vždycky připomínal krysu... nevím čím to je. Popravdě toho o něm ani moc nevím, moji lidé ale tvrdí, že by měl být schopný vést tyto obchody.
„Marco rád vidím, že jsi připravený,“ zhodnotím dva nákladní vozy se spoustou ozbrojenců.
„Je dobré být připravený,“ usměje se na mě zpod svého slamáku. Je opravdu velice odlišný od Anchela. Jeho téměř úplně rozepnutá pestrobarevná košile odhaluje spoustu zlatých řtězů. Na ruce se mu lesknou zlaté hodinky a nejméně dva prsteny na každé ruce. Dost přehnané řekl bych, vzhledem k tomu, že do této doby dělal jenom něco jako vedoucího vymahače... no budiž.
Nasednu do připraveného auta a vydáme se na cestu.
Netrvá to dlouho a dorazíme do slumu, kde by měla být ona neposlušná parta zaměstnanců. Malá vesnička uprostřed ničeho tvořící jeden velký slum, ať jsem se snažil sebevíc nenašel jsem normální budovu.
Když jsme dorazili k největší „budově“ poskládané z větší části z plechů, tak mě až udivilo, že něco takového vůbec drží pohromadě. Budova vypadala spíše jako skladičtě ale v okolním prostředí vypadalo opravdu impozantně.
Muži seskákali z korby náklaďáků a okamžitě se vřítili do plechové budovy už od dveří střílíc kolem sebe.
Tohle bylo úplně jiné než akce Anchelových mužů. Tam se jednalo o profesionální akci vycvičených chlapů, toto spíše připomínalo masakr.
Nejspíš to způsobilo to, že tady se připravovali drogy zatímco tam bylo skladště zbraní, ale i tak to bylo znatelně jiné. Takovýhle druh akcí se mi opravdu nelíbí, je to příliš... jak to nazvat? Špinavé je asi to slovo.
Po nějaké době střílení ustane a nastaně opět to podivné vyčkávání.
Vejdu do rozražených plechových dveří dávajíc si pozor abych se toho kusu rezavého železa nedotkl. Jak jsem čekal tak je hala plná stolů s horami bílého prášku a sem tam jsou vyskládané již zabalené balíčky. Samozřejmě k tomuto obrázku přibyla spousta mrtvol rozházená všude kolem. Marcovi lidé ostražitě číhali kolem malé oddělené místnosti kde se nejspíš ukrývají další dělníci a podle několika mrtvých ozbrojenců z řad útočníků jsou dokonce i ozbrojeni oproti ostatním.
Podle toho jak se chovali Marcovi lidé nerozhodně a podle jejich nervózního přešlapování nebyli zvyklí na to, že jim někdo klade odpor a měli strach že se stanou při přestřelce jednou z obětí.
„Co se děje? Na co čekáte?“ zařve na ně Marco naštvaně, nejspíš se chtěl přede mnou vytáhnout a jeho lidé mu to kazí. Řekl bych, že pokud chtěl udělat dojem tak měl začít už hodně dávno.
„Zalezli. Všichni se zbraněma tam zalezli a zabarikádovali se. Nevzali jsme sebou žádný výbušniny,“ vysvětlí jeden z ozbrojenců a bezradně pokrčí rameny.
Zamračím se a zakroutím hlavou. Jsem si jistý, že by se Marcovi nakonec povedlo své muže přinutit aby šli do útoku, ale trvalo by to zbytečně dlouho nemluvě o tom, že by jich dost umřelo.
Pro dnešek bylo mrtvých dost a kupodivu zjišťuju, že při takovémto nesmyslném plýtvání lidmi mi to vadí.
„To je v pořádku Marco, postarám se o to,“ řeknu s povzdechem.
„Kolik jich tam je?“ toho ozbrojence který předtím podal vysvětlení jejich zdrženlivosti.
„Osm a všichni se zbraněma,“ informuje mě pohotově.
Hmm nejspíš budou skovaní za nějakými překážkami...podívám se na Žána. Zvládl by to, tím si jsem jistý, ale nevím jestli zcela bez újmy... nejspíš by dostal nejméně jeden zásah... podívám se kolem... bůh ví co by chytil, kdyby se tady zranil. Povzdechnu si, není vyhnutí... potřebuju aby to tu bylo rychle za námi a já si mohl konečně užít nějakou zábavu.
„Žán,“ řeknu a natáhnu k němu ruku dlaní vzhůru. Hned mu dojde co po něm chci, je opravdu vnímavý. Z pravého podpažního krytu vytáhne pistoly a podá mi jí do natažené ruky.
Sebastianův colt.jpg
Je to moje pistole. Už jenom to přiznání mě bolí. Ano i já mám pistoli. Naštěstí můžu s klidem prohlásit že je jedinou mojí pistolí, kterou jsem kdy měl. Bohužel mě donutili okolnosti k tomu abych si jednu z těch propadených věcí pořídil. V určitém období bylo prostě povinností, aby muž v americe měl minimálně jeden colt... nebo jak tomu říkali. Pokud jste tu věc neměli tak vás prostě nebrali vážně a často se stávalo, že vás obtěžoval každý, kdo toho byl schopný. I přes mé postavení jsem byl nucen si pořídit jednu pistoli, abych lépe zapadl a příliš nevyčníval.
Ještě teď se za tu skutečnost stydím a proto jí moc nepoužívám. A rozhodně jí nenosím, jelikož už to společnost nevyžaduje. Naštěstí Žán používá jenom jednu pistoli a díky té skutečnosti mi může bez problémů tu mou nosit bez toho aby přilákal příliš pozornosti.
Nechal jsem si do ní vyrobit speciální munici jelikož i přes mou nechuť k těmto věcem jsem si vědom, že by mi byla totálně k ničemu pokud bych do ní používal stále stejné náboje, které se používali tehdy.
Vzal jsem si tu věc, přešel jsem blíž k plechové místnosti ve které se několik mých bývalých zaměstnanců snažilo skrývat a zaposlouchal jsem se.
Nebylo to moc těžké, plechové stěny rozhodně zvuk nijak netlumili a vystrašení lidé očekávající útok bývají neklidní a neustále se hýbají.
Měl pravdu opravdu jich je tam osm. Trochu odstoupím od místnosti, připravím si ruce k rychlé střelbě a šestkrát za sebou vystřelím do různých míst.
Samozřejmě se ozve šest těl, která dopadnou na zem, jeden vyděšený výkřik a jedno zaklení.
Speciální náboje bez problému prošli plechovou stěnou a i překážkou za kterou se někteří ze zasažených skrývali, což určitě lidi uvnitř dostatečně vyděsilo, popravdě vypadali vyděšeně i Marco a jeho muži. Víc nábojů nemám tak doufám, že jejich strach je dostatečný, nebo bych si špinil ruce tou ohavnou věcí zcela zbytečně a stejně by došlo ke zbytečnému krveprolití.
„Tady Alexander Moriere. Toto vše je trest za to, že jste mě zradili. Pokud teď beze zbraní vyjdete ven, tak slibuji, že vás nezabiji,“ křiknu k místnosti a ve ztichlém okolí jsem si jistý že mě slyšeli, zároveň tím varuji Marca a jeho muže aby se mě rozhodně nesnažili v budoucnu podvést.
Netrvá dlouho a ze vnitř se ozve: „Jo, jo, dobře, dobře, hlavně nestřílejte, už jdeme.“
Otevřou se dveře a ven vyjdou dva pohublí chlápci v propocených tílkách a ustrašeně se rozhlížejí kolem.
„Žán,“ pokynu svému majordomovi a ten bleskově vytáhne svojí obrovskou pistoli a dvakrát vystřelí. Obě rány se ozvou ve velké budově s ohromujícím zaduněním a oba mí bývalí zaměstnanci dopadnou na zem s obrovskou dírou v hlavě.
Majordomus následně sková svou pistoli zpět pod pravou ruku a mou pistoli, kterou mu podám uklidí taky na své místo pod tu levou.
„A-ale vždyť jste říkal...“ namítne Marco trošku vyvedený z míry rychlým ukončením nastalé situace. Mávnu na něj rukou jako bych odháněl protivný hmiz.
„Říkal jsem že je nezabiji, zabil je Žán,“ vysvětlím klidně a odejdu z toho špinavého místa.
Zkoprnělý Marco mě dohnal až když jsem nastupoval do auta.
„Věřím, že se o obchody dobře postaráte a pokud budou problémy zvládnete je vyřešit. Hodně štěstí při nové práci,“ usměju se na Marca a pokynu řidiči aby jel.
*
Do Panamy, kde jsem se nakonec rozhodl sehnat nějaký dámský doprovod jsem se dostal až večer, ale to vůbec nevadilo. Nakonec jsem sice nesehnal tři krásky, které by byli ochotné mi dělat společnost, ale dvě ano a v jejich příjemné společnosti jsem strávil i následující den.
Popravdě jsme po celou dobu neopustili apartmá, takže jsem neměl moc příležitostí vychutnat si okolí, ale i tak byl tento výlet povedený.
Další den už jsem musel zpět do Las Vegas za Mischel, která mě už naháněla kvůli jejímu splněnému úkolu. Někdy mi příjde, že je příliš horlivá. Opravdu by se měla naučit vychutnávat si života... ale ta její uspěchanost je tak nějak celkově problémem všech lidí.
*
„Tak koho jsi našla?“ nadhodím když dorazím do kanceláře v mé vile ve Vegas.
Mischel už sedí ve velkém bílém křesle, které víc než co jiného připomíná podivně pokroucenou nahnutou misku. Na klíně jí leží Velu vyjimečně vypadající jako normální pes a se slastně přivřenýma očima se nechá drbat na hřbetě.
„Popravdě není jich moc...Buď se s nima za žádnou cenu nechtějí setkat, nebo se s nimi nechtějí za žádnou cenu setkat když budou mít vzkaz od tebe,“ pokrčí rameny.
„Kdyby jsme nepotřebovali někoho, kdo se s nimi už viděl bylo by to mnohem snazší, prostě by jsme zase někde vyhrabali nějakého žoldáka, takhle je problém hlavně v té jejich zkušenosti že se s nimi setkali,“ uchichtne se Mischel.
„Dobrá, koho jsi vybrala jako nejvhodnější?“ nadhodím a ona se na mě nespokojeně zamračí, nejspíš se chtěla předvést hned s několika možnostmi.
„Jsem si jistý, že sis s tím dala opravdu práci Mischel, ale věřím, že máš typ na nejlepší z nich a je zbytečné si ostatní v tom případě prohlížet. Tvému úsudku v těchto věcech věřím,“ dodám a má schovanka se po mých slovech trošku uvolní.
„Začni prosím s poslíčkem pro toho nekrofila,“ řeknu a sleduju Velua jak se s podivně bublavým zvukem mění na jakousi oválnou hroudu želatiny s dvěma přivřenýma očima, které pomalu odtékají každé jiným směrem. Mischel se pousměje na reakci „psa“ a jelikož se jí při drbání začínají bořit prsty do rosolovitého těla Velua začne ho jemně hladit.
„To bylo opravdu těžké, protože s lidmi moc nevychází a většinou skončí mrtví. Nakonec jsem našla člověka, který by mohl být ochotný se s ním setkat. John Johanson. Sloužil v armádě a následně několik let u policie, teď pracuje jako hlídač na skládce kousek za New Yorkem. Podle záznamů se s ním už setkal při jedné z misí a jako jeden ze dvou lidí přežil. Druhý muž je zavřený v léčebně Sv. Augusta na Floridě. Po téhle misi se začal o našeho člověka zajímat, dalo by se říct že se stal jeho fanouškem. Investoval všechny své peníze do toho aby zjistil, co vlastně je zač. Díky tomu ví i o existenci ostatních druhů a vás dvou. Organizace ho nechala bez výmazu jen díky tomu, že jeho psychické zdraví je dostatečně zpochybnitelné na to aby se o to nemuseli zajímat.“
„Takže je to blázen,“ shrnu.
„Nikdo normální se s nima dobrovolně nesetká,“ pokrčí rameny.
„Pravda, teď ten druhý poslíček.“
„Nataša Ulgurij, je to upírka ale moc toho o ní nevím, pokud je čistokrevná tak její rod není moc velký. Bydlí na Ukrajině, kde se s ním nedávno setkala v jednom baru, kam často chodí. Tam jí i navrhuju hledat,“ dodá a podívá se na mě.
„Při tom setkání se asi něco stalo, protože se prý zapřísahala, že ho jednou zabije a podle informací jí rozzuří jakákoli zmínka o cíli,“ dopoví a koukne na mě.
„Moc toho o ní teda nevíme...ale myslím, že nebude moc vadit když trošku rozčeříme upírské vody a jako kandidátka na poslíčka vypadá dobře,“ usměju se na ní.
„Zítra se dám do práce, zatím kontaktuj loď Černých Rytířů, na upíry se musí stylově, i když jsou to jenom nějací nečistokrevní břídilové,“ objasním když se na mě nechápavě podívá.
„To chápu ale proč zrovna Rytíře, není to trochu přehnaný? Vždyť je to jenom nějaký malý Bar v bůh ví jaký díře.“
„To je pravda, bohužel drby mezi upíry vydrží klidně několik století a já nehodlám riskovat, že ztratím vliv, který mám mezi jejich rasou,“ vysvětlím.
„Dobře, dám jim vědět ať jsou připravení,“ kývne nakonec a odejde s rozteklým Veluem pomalu protékajícím mezi jejími prsty.
*
Dostat se na New Yorské letiště nebyl žádný problém a trvalo to opravdu jen chvilku... i když za to možná mohla nová letuška v mém tryskáči... ale kdo ví. Tam už na mě čekala příjemná limuzína a doprovodne černé auto.
Teď zrovna zastavujeme před obytným přívěsem u skládky kde má podle informací žít onen poslíček. Vystoupím a děkuji bohu že vítr fouká od nás. I tak mě trošku děsí přívěs, který už z venku vypadá jako by byl vyhrabaný z jedné z obrovských hromad odpadků. Vedle schůdků, vedoucím ke dveřím je malý umělohmotný stolek se židlí samozřejmě špinavý až hrůza nemluvě o zčernalé umělotině uprostřed stolu, kde se ještě na hromádce válelo několik vajglů.
Pokynu Žánovy a ten zaklepe na dveře, které pod jeho údery vypadají ještě žalostněji než se na první pohled jeví.
„Jo už jdu,“ zavrčí zevnitř někdo a o chvíli později se se skřípotem otevřou dveře a v nich stojí odpudivá osoba která do tohoto okolí perfektně zapadá. Původně bílé ponožky vytažené vysoko na lýtka vykukují z hnědých umolousaných bačkor. Na sobě má jenom bleděmodré pruhované trenýrky které hrozí, že každou chvilku spadnou a špinavé tílko, které kdysi mělo asi čistě bílou barvu a ještě víc zvýrazňuje jeho velký pupek.
„Kdo ste a co chcete?“ zavrčí na mě a upije z lahve piva.
„Kdo jsem není důležité, ale chtěl bych si s vámi promluvit o Maxmilianovi,“ řeknu a on na mě chvíli nehnutě zírá, nejspíš ho to překvapilo.
„Tak fajn poďte, ale pokuste se mi to tu moc nezasvinit těma křuskama,“ řekne a kývne k mým botám. Tak nějak pochybuju že moje podrážky jsou špinavější než on sám, ale radši nic neřeknu.
Žán mi prozíravě otevře dveře a po mém pokynu je za mnou opět zavře zůstávajíc venku.
Uvnitř je dle mého očekávání neuvěřitelný svinčík nemluvě o přeplácanosti tak malého prostoru.
„Tak co chcete?“ nadhodí a všimnu si, že v druhé ruce, kde nemá flašku s pivem najednou má upilovanou dvouhlavňovou brokovnici.
„Pročpak ta pistole?“ pozvednu jedno obočí a nepřestávám si obhlížet vnitřek přívěsu. Všimnu si že opravdu asi hodně utratil za svoje pátrání, jelikož jsou všude rozházené mapy s různými nákresy, papíry s poznámkami a dokonce několik staře vypadajících nákresů a knih.
„Už vím kdo jste, vzpoměl jsem si,“ vysvětlí a podezíravě na mě kouká.
„Pokud opravdu víte kdo jsem tak vám musí být jasné, že s tímhle,“ kývnu na brokovnici, „nic nezmůžete.“
„Hmm, pravda,“ zamručí, přihne si z lahve, krkne a hlavní brokovnice se poškrábe na zadku čímž si stáhne trenky ještě o kousek níž. Zhnuseně se zašklebím a radši se věnuji starým knihám, kolem.
Démonologie od Arnošta Varngorfa, Temní tvorové našeho světa, Jak vymítat zlo od kněze Franka Korneliuse a další knihy, posměšně se ušklíbnu. Chudák, utratil nejspíš spoustu peněz za zbytečné slátaniny, které ho k pravdě určitě nepřivedly. Jedna kniha nesla latinský název Vznešená rasa upírská tahle kniha vypadala opravdu zajímavě. Nevím sice co v ní je, ale rozhodně by nemusela být snůškou nesmyslů jako ty ostatní.
„Tak si sedněte a vyklopte co chcete,“ zahučí rezignovaně můj hostitel a hlavní pistole ukáže na malý gaučík zaházený dalšími mapami a knihami. Sám se s funěním sesune do prosedělého křesla na druhé straně malinké místnůstky. Přejdu blíž k pohovce, ale jakýkoli kontakt s ní si hned rozmyslím, když si všimnu podivně hnědého fleku na potahu, který tam původně rozhodně být neměl a tak se otočím na usazeného Johna, který si opět přihýbá ze své lahve.
„Děkuji, radši postojím. Chtěl bych aby jste pro mě doručil jeden vzkaz. Až se příště setkáme tak vám za tuto službičku vyplatím jeden milion amerických dolarů, co vy na to?“ nadhodím.
„A komu mám ten vzkaz doručit?“ optá se podezíravě.
„Vašemu oblíbenci Maximilianovi, dostanete informace o tom kde se skrývá a moji lidé zařídí aby jste se k němu dostal, popřípadě ho znovu najdou, ale potřebuji aby jste ten vzkaz nepoškozený doručil.“
„Vy jste fakt Ďábel. To si jako myslíte, že jsem takovej cvok abych něco od Vás nesl Jemu? Pokud mě neoddělá ta zásilka, tak to stoprocentně bude On,“ ušklíbne se.
„Ujišťuji vás že tou zásilkou je jenom prostý dopis. A to, že vás Maximilian zabije není jisté zatímco když mě odmítnete... je jisté že se vám to líbit nebude.“
„Hm, takže nemám na vybranou. Skvělý,“ zavrčí ale je slyšet jeho rezignovanost takže se usměji.
„Berte to z té lepší stránky pokud přežijete, budete si moct celý zbytek života žít, jak budete chtít a setkáte se tváří v tvář s mužem, po kterém jste tak dlouho a usilovně pátral.“
„Hele, z toho co jsem zjistil vím jedno stoprocentně a to, že setkání s kterýmkoli z vás není rozhodně nic dobrýho,“ odfrkne si.
„Možná změníte názor. Venku na vás čeká vůz, moji lidé se o vás postarají, za týden vyrazíte na cestu do té doby...“ přejedu ho pohledem, „se z vás pokusí udělat o něco příjemější osobu a budete si žít jako v bavlnce,“ usměji se na něj a odejdu z jeho „domu.“ Opravdu jsem se musel přemáhat abych šáhl na ty dveře ale Žán nezklamal a venku čekal již s připraveným navlhčeným ubrouskem. Nevím co bych bez toho chlapíka dělal.
*
V New Yorku jsem se rozloučil s Žánem, který měl na nějaký čas vyjimečné volno... bohužel jsem nezjistil, jestli z toho měl radost nebo byl smutný. Každopádně doufám, že si to užije.
Z letiště jsem pak odletěl v malém vrtulníku na smluvené souřadnice. Přesně podle instrukcí tam již čekala loď Černých Rytířů. Tahle hračka mě stála nemalé investice ale jsou to podle mého názoru velice dobře investované dvě miliardy dolarů...samozřejmě to stálo ještě nějaké drobné, ale nemá cenu se zabývat maličkostmi.
Celá loď je souhrnem nejmodernějších technologií a zajišťuje tak mým Rytířům dokonalé místo k životu.
Ano, moji Černí Rytíři jsou mou chloubou. Oproti mým ostatním zaměstnancům se do této skupiny dostává jedině elita vyhovující těm nejvyšším požadavkům. Možná proto mezi nimi není ani jediný člověk... lidé jsou hold překonanou rasou. A jako správní rytíři nepoužívají žádné pistole... když nepočítám lodní obrané systémy, ale jelikož ty jsou z větší části automatické tak žádné. Možná proto jsou mými oblíbenci...
*
Cesta k cíli nám trvala několik dní během kterých jsem si trochu zatrénoval s Rytíři a snažil jsem se vybrousit své bojové schopnosti...
Trošku mi chyběla dámská společnost, ale vydržel jsem to. Ne že by mezi Černými Rytíři nebyly ženy to v žádném případě, ale jelikož většina z nich patřila k jedné z dlouhověkých ras radši jsem nechtěl porušit to tabu zaměstnanec a zaměstnavatel... i když párkrát jsem byl opravdu v pokušení to připouštím.
Nakonec jsme se dostali na Ukrajinu helikoptérou bez větších potíží a k malému upířímu baru několika teréními vozidly. Samozřejmě jsme si časový pán rozvrhli tak, že jsme dorazili někdy uprostřed noci a díky tomu byla velká pravděpodobnost že naše malá pijanka bude přítomna.
Podle odhadů se do baru vejde maximálně šedesát upírů a tak jsm sebou vzal šest Rytířů, kteří by si s nimi dokázali při nejhorším poradit.
Rytíři napochodují dovnitř a hned celý bar utichne. Dokonce i barman přestal leštit skleničku a kouká na šest postav v černých uniformách.
Pak vstoupím já, pro jistotu s již aktivovanou mincí. Jak už jsem říkal Mischel je nutné na upíry jít stylově. Mám na sobě černočerný oblek s temně rudou košilí a kravatou. Přes oblek mám ještě přehozený černý plášť s rudou podešívkou. Samozřejmě mám v ruce svou hůl. Vím, teď by si asi spousta lidí řekla, že vypadám jako nějaký fantom opery, ale naštěstí tomu tak není všechny části oblečení mi perfektně padnou, takže jsem se vyhnul tomu faux pas s vlajícím pláštěm, které lidé tak milují.
Jak to tak vypadá ne všichni upíři v baru jsou chytří a nejspíš si spletli mé rytíře s lidskou policií. Jeden ubožák s vyceněnými zuby skočil z leva na rytíře. Jeden z mých lidí jenom klidně mávl rukou, která se změnila spíše v chlupatou pracku s obrovskými drápy a letícího upíra zasáhl takovou silou, že se nebožák zastavil až o zeď, ze které spadl velký kus omítky spolu s útočníkem. Rytíř se ani neobtěžoval hnout ze svého místa a v klidu vrátil již lidskou ruku na jílec černého meče. Bohužel tento upír nebyl jediným pomatencem v tichém baru a spolu s prvním útočníkem se dal do pohybu i druhý, který zvolil čelní útok... na horší variantu asi nepřišel.
Zaútočil na ženu s delšími černými vlasy, která ho pozorovala chladným pohledem. Blbec si nejspíš myslel že je díky svému pohlaví snadnější kořistí. Běžel poměrně rychle v předklonu ruce téměř u země a vyceněnými zuby výhrůžně se šklebíc. Shrnuto a podtrženo nejspíš moc kouká na televizi. Hned jak byl v dostatečné vzdálenosti tak ho žena kopla rovnou do tváře a další nebožák v černém letěl od mých lidí. Prolétl bytelným barem jako by nic a zastavil se až někde za ním. Dost pochybuju že z toho nebude mít následky a pokud to byl nějaký zparchantělec tak je nejspíš už mrtvý.
Celé se to odehrálo během dvou tepů srdce ale i tak ostatním nejspíš už došlo že banda bijáků jako oni nemají proti vycvičeným rytířům žádnou šanci.
Vstoupím hlouběji do baru a rozhlídnu se po přítomných ostražitých tvářích. Nakonec jí objevím, je tady a zrovna se nenápadně přesunuje k zadnímu východu.
Lusknu prsty a během mrknutí oka jsou u ní dva z mých rytířů a drží jí ruce za zády. Pomalu přejdu k ní a snažím si nevšímat toho jak se moje kroky rozléhají ztichlým barem. Hrotem hole jí pozvednu hlavu abych se jí mohl podívat do obličeje. Zasičí to jak stříbrné kování přijde do kontaktu s její pokožkou. Je pěkná, zhodnotím upírku, pousměji se a odkloním hůl abych jí dál nepůsobil bolest.
„Zdravím slečno Natašo.“
„Kdo jste a co ode mě chcete?“ zasyčí na mě s povytaženými špičáky.
„Kdo jsem není nijak důležité. Ale chci vám dát nabídku, která pro vás bude jistě zajímavá,“ kývnu na rytíře a oni jí pustí.
Pokynu k prázdnému místu u jednoho z kulatých stolečků a sám si sednu na druhou volnou židli.
„O co jde?“ nadhodí když se posadí a neustále podezřívavě pozoruje mé rytíře.
„Doslechl jsem se, že jste tu nedávno narazila na zajímavého chlapíka, se kterým jste se příliš nepohodla,“ řeknu a pozoruju jak se celá napla a přesunula svůj pohled plný nenávisti na mě.
„Mám informace o tom, kde se nachází a moji lidé vás tam bez problémů dostanou,“ usměju se jejímu nedočkavému dravšímu pohledu.
„Mám jenom jednu podmínku. Než si začnete vyřizovat svoje účty předáte mu můj dopis.“
„Hned potom toho zmrda roztrhám na kusy, takže mi to přijde zbytečný,“ odfrkne si sebevědomě dívka. Je opravdu krásná, ale ta hluboká nenávist jí dost hyzdí, všimnu si se smutkem.
„To mi je jedno. Dělejte si s ním co je vám libo, ale až po tom co mu předáte dopis. Berte to jako vrtoch znuděného muže,“ dodám když vidím, její nedůvěřivou tvář.
„Tak jo. Teď vyklopte, kde ten bastard je,“ řekne dychtivě.
„Venku na vás čeká auto s mými lidmi, kteří se o vše postarají. Na lov vyrazíte zítra.“
„Ne, můžu vyrazit hned, tak mi to řekněte,“ vyštěkne naštvaně.
„Zítra,“ zavrčím ledově, až jí to usadí. Nerad používám tento tón, ale nemám rád, když si někdo myslí, že mi může rozkazovat. Osobně se považuji za milého chlapíka.
„Potřebujete si odpočinout a nabrat síly. On vám nikam neuteče a jsem si jist, že na vaše setkání chcete být ve formě,“ řeknu svým obvyklým hlasem a mile se na ní usměji, ona v odpověď jen kývne.
„Nashledanou slečno Natašo, bylo mi potěšením,“ skloním trochu hlavu na rozloučenou a opustím stále tichý bar spolu se svými rytíři.
05.08.2010 22:47:44
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one