Kapitola třetí - Nový svět

Třináctka se vzbudil brzy ráno, jelikož do chodby, která vede do jeho nové cely pronikalo očarovaným oknem raní slunce.
Protivná věc to slunce pomyslel si a překulil se na kamenné podlaze ke stěně, aby alespoň trochu uchránil své oči.
Bylo tu těžké i usnout, tím samým oknem dovnitř pronikalo světlo hvězd, které bylo v pravdě mírnější a ne tolik nepříjemné, ale i tak to byl obrovský rozdíl oproti naprosté temnotě, na kterou byl zvyklí a rušilo ho to při klidném spánku.
Jeho nové místo k životu nebylo nijak přeplněné, prostá čistá čtvercová cela, stěna do chodby byla tvořená mřížemi, které byly jistě nějak očarované. Třináctka cítil jak mírně vibrují a měly na sobě podobné klikyháky jako jeho náramky.
Jeho náramky... vlastně byly tím jediným, co mu ponechali. Jeho čtyři náramky s podivnými znaky. Hned jak dorazil do cely po tom, co skončili ostatní s tím hašteřením, tak mu sundali i řetězy s železnými koulemi.
Nechápal proč to udělali, už předtím než se vydal do té místnosti se spoustou lidí mu sundali vlkodlačí obojek. Byl to zvláštní pocit jako kdyby z něj spadl obrovský kámen tlačící ho proti zemi.
Pak mu dokonce dali nové oblečení a přitom to, co měl na sobě nebylo zas až v tak špatném stavu, pravda místy bylo potrhané, prodřené nebo tak ošoupané, že bylo skoro průhledné ale i tak bylo stále v přijatelném stavu... vypadalo to, že si lidi tady venku hodně potrpí na dokonalé oblečení...ostatně i místnosti tu byly mnohem čistší a zdobenější než v Azkabanu.
Teď když měl jenom své náramky, které ho provázely celým životem, co si jen dokázal vzpomenout, cítil se podivně volně. Udivovala ho samotná lehkost jeho samotného, připadal si jako by nevážil víc jak obyčejné pírko. Všechno bylo nezvykle lehké a snadné od té doby, co mu vzali jeho tlumiče magie chodil ještě opatrněji, jelikož měl pocit že při prudším pohybu by mohl odlétnout. Věděl...doufal, že tento podivný pocit brzy zmizí, jelikož to bylo zvláštním způsobem nepříjemné a trochu ho to znervózňovalo.
Ale se vším ostatním byl jinak spokojený, rozhodně svého rozhodnutí nelitoval. Tento nový svět, který objevil byl fascinující a neustále narážel na podivuhodné věci, o kterých se mu ani nesnilo...i když to nebylo zas takovým překvapením vzhledem k tomu, že míval sny málokdy.
Měl dokonce v cele Postel. Alespoň si myslel, že je to postel, usuzoval tak z vyprávění vězňů, kterým se po tomto druhu nábytku dost často stýskalo.
Třináctka na tom neviděl nic tak úžasného, aby kvůli tomu vedli tak zapálené debaty. Vlastně to bylo dost nepohodlné. Na spaní to bylo příliš měkké a při každém pohybu to vydávalo vrzavý zvuk. Radši zvolil ke spánku kamennou podlahu, která byla zvláštním způsobem měkčí a příjemnější než kameny v jeho cele v Azkabanu.
Připravené jídlo, které tu dostával se od Azkabanského lišilo jenom stylem podávání. V Azkabanu s tím nedělali takové fajnové úpravy a prostě jídlo dali do misky, tady dostával jídlo na podivném tácu, ve kterém byly vylisované tři misky. V jedné bylo šedé kašovité jídlo, v druhé kostičky chleba a v poslední spousta kostek sušeného masa.
Tak velkou porci dostával jedině, když ji vyhrál v Díře nemluvě o takovém množství masa. Trošku nechápal škodolibý škleb na tváři staříka, který mu jídlo nosil, ale nehodlal to řešit, možná byl chudák dementní v Azkabanu nikoho tak starého ani neviděl a nejspíš to bylo nepřirozené i tady.
Samozřejmě si většinu masových kostek schoval do kapsy, kterou si udělal z utržených rukávů. Dělal to tak i v Azkabanu. Dlouhé rukávy u mundůru mu vždycky připadali zcela zbytečné a když je odtrhne, tak po menší úpravě slouží dokonale jako místo na uschování jídla na horší časy.
Od myšlenek o váčku plném masových kostiček, který měl schovaný pod volnou košilí ho odvedly až kroky rozléhající se chodbou.
Stařík to není, ten zní jinak, uvědomil si okamžitě a posadil se ke zdi čelem přímo proti zamřížované stěně.
Měl pravdu stařík to rozhodně nebyl, netrvalo dlouho a před mříže dorazila ta pěkná růžovlasá bystrozorka. Natočil hlavu mírně na stranu a čekal, co se bude dít.
„A-ahoj, mám za úkol jít s tebou na nákupy, aby sis sehnal pořádné oblečení. Pak se stavíme v Bradavicích, ředitel s tebou chce mluvit než nastoupíš do školy,“ vysvětlila růžovláska.
„Já ale mám oblečení,“ ušklíbl se na ni Třináctka a zatahal za košili.
„Musíš si sehnat normální oblečení, abys zapadnul mezi ostatní. Nemůžeš chodit ve vězeňském,“ vysvětlila. I když to vězeň zcela nechápal bylo mu to jedno, alespoň objeví zase něco nového.
„Tady tohle si zatím obleč sice ti to asi nepadne, ale je to pořád lepší než to, co máš na sobě. Půjdeme mezi mudly, tak se snaž moc na sebe neupozorňovat,“ řekla a hodila do cely balíček s oblečením nejspíš z bystrozorských zásob. Třináctka tedy na nic nečekal a převlékl se.
Tonksová byla trochu šokovaná, když se bez ostychu začal před ní převlíkat hned jak rozbalil svůj prozatímní nový oděv.
Když si svlékl volnou košili tak na něj chvíli překvapeně zírala. Bylo to vlastně poprvé, co viděla jeho postavu, jelikož vždycky byl tak podivně zabalený do volného vězeňského mundůru, který jako by úmyslně ukrýval vězňovy proporce ve své rozevlátosti.
Teď mohla vidět jak opravdu vypadá vězeň číslo třináct, kterého se všichni tak bojí. I když strávil celý život ve vězení, tak překvapivě nebyl vyhublí na kost, ale naopak byl svalnatý. Ne těmi boulovitými mohutnými svaly jak to většinou bývá, to ani náhodou. Byl spíše šlachovitý, ale přesto byly jeho svaly dokonale vykreslené. Pokud mohla Tonks jeho tělo k něčemu přirovnat tak jedině k nějakému panterovy, dravé a neohrožené šelmě z nebezpečné džungle dokonale uzpůsobené k lovu.
Jeho břicho bylo mírně propadlé, ale to bylo nejspíš tím, že opravdu v děsivém vězení nedostával nijak valné porce jídla.
Když si uvědomila, že na něj nepokrytě zírá a studuje jeho tělo rychle se otočila. Všimla si, že měl vězeň poměrně hodně jizev, menších i větších. Život v Azkabanu nejspíš nebyl vůbec lehký ani pro osobu, jakou byl tajemný vězeň číslo třináct.
Třináctka z nového oblečení neměl nijak velkou radost. Bylo příliš...svazující. Například spodní prádlo, taková zbytečnost, takové plýtvání látkou, k čemu to je vlastně dobré? Honilo se mu hlavou, ale odpověď nějak nenacházela.
Jako poslední si nechal ponožky, ty mu dělaly trochu problém, jelikož v životě ještě nic takového neviděl a ten pocit svázanosti, když uvěznil svou nohu do té látky byl tak...nepřirozený, nepříjemný a to nemluvě o botách. Když si je nazul jako by ztratil hned několik smyslů, byl zcela oddělen od pevné půdy pod nohama.
Když skončil s oblékáním nepříjemně se ošil, ale jinak svou nelibost nedával znát, stejně by mu to bylo k ničemu na to už dávno přišel.
„Hotovo,“ upozornil bystrozorku, která se k němu otočila zády, když se převlékal.
Tahle žena ho neustále překvapovala. Její odvaha byla něco neuvěřitelného skoro to až hraničilo se šílenstvím. Otočit se k někomu zády...to mohl být jedině projev jasné sebedůvěry ve své schopnosti. Musela to být velice mocná osoba. V duchu si udělal poznámku, že si na ni musí dávat pozor, rozhodně by se nevyplatilo ji podcenit.
„Dobře. Než tě pustím, tak tě chci upozornit, že mám hesla ke tvým zámkům a jsem s nimi magicky spojená, pokud se pokusíš utéct nebo neposlechneš rozkaz tak poneseš následky, rozumíš?“ optala se když se otočila zpět k jeho cele.
Třináctka to chápal až moc dobře. Opravdu to byla mocná žena. Jenom vedoucí věznice měli hesla a magické spojení s jeho náramky. Jenom jeden z mnoha správců, co Azkabanem prošli za jeho život použil tuhle moc a moc dobře si pamatoval ty nepříjemné následky.
Přikývl tedy na potvrzení své poslušnosti. Neměl vlastně nejmenší důvod se nějak vzpouzet a neposlouchat, ale chápal že to žena musela říct, upevnit si svou pozici a dát jasně najevo, že má nad ním moc. Ta žena byla zajímavá, o tom nebylo pochyb. Křivě se pousmál a sledoval jak divným klacíkem klepla do mříží, aby se v nich otevřel průchod. Už předtím si všiml, že tady venku lidi nepoužívali rukavice jako dozorci v Azkabanu, ale podivné klacíky, další zajímavost, o které se chtěl dozvědět něco víc.
„Hmm... asi by sis nakonec měl vzít i tohle,“ řekla poté, co vyšel z cely a podala mu obyčejnou trochu ošoupanou kšiltovku.
„Přece jen ta třináctka by asi přitahovala příliš pozornosti,“ vysvětlila, když se vězeň na podávanou pokrývku hlavy díval dost pochybovačně. Nakonec tedy přikývl a nasadil si to na hlavu. Další kus úplně zbytečného oblečení, tohle už snad ani není normální.
„Tak, teď se přemístíme do uličky u mudlovského obchodního domu pomocí přenášedla. Chytni se toho a nepouštěj se,“ oznámila mu a vytáhla ze zadní kapsy kus odštíplého dřeva.
Třináctka byl opravdu zvědav, co se bude dít a tak se hned dle instrukcí chytil. Bystrozorka napočítala rychle do tří a následně vězeň pocítil škubnutí v oblasti pupíku a jak s ním neviditelná síla smýkla přímo do víru magie, ze kterého o sekundu později vypadl v tmavé, špinavé uličce a vylekal tím párek hlodavců hodujících v nedaleké převržené popelnici.
Měl opravdu co dělat, aby tak nezvyklý...pohyb ustál a tak se pro jistotu opřel o zeď a rychle prozkoumával okolí pohledem. Jak si hned všiml to protivné slunce naštěstí do uličky moc nesvítilo i tak ale byl nyní vděčný za podivnou věc na hlavě, která mu díky kšiltu alespoň trochu ulevila od nepříjemného světla.
„Už se můžeš pustit,“ zaslechl vedle sebe známý hlas a tak se pustil kusu dřeva, které během podivného zážitku sevřel o něco křečovitěji než měl původně v plánu. Naštěstí to vypadalo, že si růžovláska ničeho nevšimla, nebo se rozhodla to záměrně přehlídnout. Nebyl si tím jistý, ale radši se narovnal a trošku poodstoupil od zdi, o kterou se ještě před okamžikem trošku shrbeně opíral.
Ukazovat slabost je velice špatný, to věděl a byl na sebe trošku naštvaný, že se víc neohlídal.
Bystrozorka se rozhlédla po okolí a odhodila dřevo k jedné z hromad odpadků, když si všimla že vězňův zamyšlený pohled je upřený na bývalé přenášedlo, tak se trošku pousmála. Musel to pro něj být docela šok, i když předtím už zažil asistované přemístění tohle je úplně něco jiného.
„Teď už je to zase jenom obyčejný kus dřeva, bylo to začarované přenášedlo jen na jedno použití,“ vysvětlila.
„Měli bychom vyrazit, tak pojď,“ vyzvala ho a kývla směrem, kterým zamýšlela pokračovat.
Třináctka se pro jistotu odhozenému dřevu obloukem vyhnul...jen pro jistotu.
Jak si vězeň všiml dávala si bystrozorka pozor, aby ho ani na okamžik neztratila z očí.
Nějakou chvíli se proplétali zapadlými uličkami až se dostali na hlavní ulici, ve které byl i onen obchodní dům.
Třináctku zprvu ohromili podivné věci, ve kterých se lidé vozili a když se dostali do obchodního domu narvaného lidmi, tak žasl nad jejich počtem. Tolik lidí volně se pohybujících bez jakéhokoli daného řádu v životě neviděl. Ani při bitkách v Díře nebylo tolik lidí najednou.
V tom chaosu kolem se cítil nesvůj, trochu se přikrčil a našlapoval ještě opatrněji, aby měl stále stabilní postoj, kdyby se někdo z okolního davu rozhodl ho napadnout. Opět musel tu bystrozorku obdivovat. Proplouvala mezi davy lidí jako by nic, skoro se zdálo že si jich nevšímá. Musela být ještě mocnější než si původně myslel... nebo je to totální šílenec, tak jako tak je nebezpečné se s ní pustit do křížku a tak ji následoval s menšími obtížemi. Opatrný pohyb mezi tolika lidmi zabíral docela dost času a ani zdaleka se nevyrovnal rychlosti, kterou Tonks ladně proplouvala davy lidí.
Naštěstí zanedlouho mladá bystrozorka zahnula z nejfrekventovanější hlavní chodby přímo do jednoho z mnoha obchodů. Bylo to jako další kouzlo, když vstoupil do obchodu jako by se ocitl někde úplně jinde. Lidí tu tolik nebylo a všude bylo spousta prostoru... a spousta různého oblečení. Třináctka opravdu nechápal, co na různobarevných hadřících mají. Nemluvě o tom, že oblečení tu mělo i různý tvar... jako by jeden nestačil.
„Tak, tady seženeme to oblečení, hned vedle je velký obchod se vším možným a tam pořídíme ostatní věci jako například nějaké ručníky a tak,“ usmála se na něj. Nevěděl proč, ale vypadala mnohem... uvolněnější hned jak vešli dovnitř.
Nakupování oblečení zabralo dobré dvě hodiny. Jak to tak vypadalo růžovláska měla ve vybírání nejrůznějšího oblečení zvláštní zálibu. Někdy nad výběrem přemýšlela i několik minut. Možná za to mohlo taky to, že vězni bylo úplně ukradené, co bude mít na sobě a tak si to vzala jako vlastní úkol a zkoušku jejího vkusu. Naštěstí byl Třináctka ušetřen toho neustále si oblečení zkoušet... alespoň ve většině případů.
Během čekání, když bystrozorka vybírala další kusy oblečení vězeň v klidu žvýkal masové kostky, které si vzal sebou ve svém ručně dělaném měšci a rozhlížel se kolem sebe. Chvíli dokonce věnoval prozkoumávání jednoho z mnoha zrcadel. Už o tom četl v několika knihách, ale jeho představy jak to vypadá se dost lišily od skutečnosti. Když skončil s průzkumem lesklé plochy, zaměřil se na svůj odraz. Vlastně to bylo poprvé, co viděl jak vypadá. Přejel si rukou po vypálené třináctce, po jizvách od vlkodlaka a po bradě. Zvláštní koukat sám na sebe pomyslel si a usmál se na své druhé já uvězněné v zrcadle.
Po chvíli pozorování lidí kolem zjistil, že tu funguje jakýsi směný obchod, ale peníze...alespoň předpokládal, že jsou ty papírky peníze, se opravdu hodně lišily od kouzelnických mincí, které párkrát zahlédl mezi dozorci a několika vězni.
Nejspíš mají mudlové vlastní peníze, když nad tím tak přemýšlel bylo to zbytečně složité.
Až později, když už se nakupování přesunulo do oddělení s botami, si Třináctka všiml stojanu s podivnými brýlemi s tmavými skly. Hned ke stojanu přistoupil a zkusil si jedny z nich. Změna byla opravdu ohromná. Veškeré to nepříjemné světlo se ztlumilo na jakž takž snesitelnou mez. Už nemusel mhouřit oči a téměř cítil jak se jeho očím ulevilo. Sundal si je tedy a přečetl co stálo na štítku, který z nich vysel:
Lehké sluneční brýle sportovního vzhledu jsou vyrobeny z ultralehkého materiálu Grilamid TR90. Jejich ergonomický design podporuje zejména funkčnost. Komfort při nošení zaručují především pogumované části v oblasti nosu a uší. Skla jsou chráněna proti zamlžování a poškrábání speciálním povlakem.
Bylo mu celkem jedno z čeho je to udělané, ale hlavní bylo že konečně našel něco, co mu opravdu velice zpříjemní pobyt v tomhle novém světě plném světla.
„Vidím, že jsi objevil sluneční brýle... hmm, to by mohlo vyřešit problém s tou tvou světloplachostí,“ usmála se na něj růžovláska, když přišla s párem bot, které si měl vyzkoušet.
„Ano, je to mnohem lepší než bez nich,“ pousmál se vězeň, nebyl příliš šťastný ze své slabosti vůči světlu, ale teď už si s tím nemusel lámat hlavu, když měl tyhle...sluneční brýle, docela trefný název pomyslel si a spokojeně se rozhlížel kolem. Bylo to opravdu mnohem lepší.
Druhý obchod skoro jenom prolétly oproti nákupu oblečení jim to moc času nezabralo.
Když skončili s nákupem, bystrozorka se na něj zamyšleně podívala a po chvilkovém váhání ho zatáhla do nedalekého kadeřnictví.
Třináctka ani nevěděl jak a už seděl v jednom z mnoha bytelných křesel přišroubovaných na místě. Proti němu vyselo další velké zrcadlo. Nejspíš je to další oblíbený nábytek, prolétlo mu hlavou, když v tom v odraze spatřil ženu, která se k němu zezadu blížila s podivným dvoubřitým nožem v ruce. Rychle sklouzl z křesla, kolem kterého se rychle přesunul k útočnici. Ruku s podivnou zbraní jí chytil levačkou, přesunul se za ni a druhou ruku jí zkroutil za zády. Žena vykřikla a podvolila se náhlé bolesti takže její odpor povolil, čehož Třináctka využil a přitlačil jí ruku se zbraní k jejímu vlastnímu krku. Hned, co své počínání dokončil se místností ozvalo jediné slovo: „Ferderes.“
Tohle jediné slovo způsobilo, že všechny čtyři vězňovy náramky se rozpálily a až bolestně stáhly, takže třináctka neměl jinou možnost než pustit útočnici. Náramky v ten samý okamžik vystřelily do různých stran takže byl nucen roztáhnout ruce i nohy a následně s ním bez milosti práskly o podlahu, jak se v nich navýšila gravitační síla. Zadunění nárazu snad muselo být slyšet na míle daleko, jelikož síla nárazu náramků do dlážděné podlahy bez nejmenších problémů roztříštila dlažbu a ještě se zarazily kousek do betonu pod ní, čímž vězni způsobily další nepříjemnou bolest. I tak Třináctka vyhledal pohledem bystrozorku, která ráznými pohyby mávala hůlkou. Nechápal, proč to udělala.
Tonksové se během nakupování konečně podařilo ze sebe setřást svou nervozitu, kterou ve vězňově přítomnosti neustále pociťovala. Celou dobu se snažila, aby nijak nedala svou nejistotu najevo a v obchodním domě se jí to konečně zcela podařilo, jelikož jak si všimla, tak vězeň měl v tomto novém prostředí problémy, což ji zvláštním způsobem povzbudilo a až do teď se cítila příjemně z toho jak hladce tento úkol probíhá. Když v tom se vězeň vrhl na kadeřnici. Bylo to tak nečekané a tak rychlé, že skoro ani nestačila vyslovit jedno z hesel, které se musela naučit. Naštěstí to stihla jen tak tak, nevěděla co by dělala kdyby tu nebohou ženu podřízl, z toho by byl rozhodně velký problém.
Po vyslovení hesla rychle začarovala místnost několika kouzly, aby si jich nevšímali kolemjdoucí návštěvníci obchodního domu a následné vymazání paměti s matoucími kouzly na lidi v kadeřnictví už byly jen rutinou.
„Co to do tebe sakra vjelo, proč si chtěl tu ženu zabít?“ vyštěkla naštvaně na ležícího vězně, jasně viděla v jeho očích bolest, nejspíš to opravdu nebylo nic příjemného, ale její strach se přeměnil na vztek takže jí to bylo úplně jedno.
„Spíš co to je s tebou? Byla to jen sebeobrana, to jsem se snad měl nechat podříznout? Krom toho sem ji nechtěl zabít, kdyby jo, tak bych se neobtěžoval s jejím znehybněním a už by bylo po ní,“ ušklíbl se na růžovlásku, která se otřásla když si uvědomila, že je to pravda. Ten muž byl ještě nebezpečnější než si myslela. Až pak jí došlo, co říkal. On si myslel, že na něj chce zaútočit, uvědomila si.
„Ona tě nechtěla napadnout, její práce je upravovat vlasy, proto měla v ruce ty nůžky. Teď mi slib, že už nic takového neuděláš, kdyby tě chtěla napadnout tak ji zastavím já, je to moje práce.“
„Jo, dobrá, hlavně už zruš to heslo,“ zavrčel naštvaně, měl pocit že mu náramky za chvíli rozdrtí ruce a nohy nemluvě o pálivé bolesti. I když to byla jen bolest bez jakýchkoli fyzických následků, tak to rozhodně příjemné nebylo.
Mladá bystrozorka jenom luskla prsty a náramky se vrátily do normálu.
Vězeň vstal ze země a ostražitě sledoval kadeřnici, která teď jen s přiblblým úsměvem tupě zírala před sebe. Tonks zatím párkrát švihla hůlkou a spravila rozbitou podlahu.
„Vrať se na křeslo a už nic takového nedělej,“ prohodila jeho směrem a doufala, že to znělo dostatečně autoritativně. Nebyla si jistá, ještě se celá chvěla z tak rychlé změny situace.
Když vězeň byl opět usazený v křesle, bystrozorka mávla hůlkou a propustila obyvatele kadeřnictví z moci matoucího kouzla.
„Dobrý den, copak to bude?“ nadhodila kadeřnice s úsměvem, když k nim přišla o něco blíž.
„Nic, zvláštního, jen mu ty vlasy, prosím, nějak zastřihněte,“ usmála se na ženu Tonks a ostražitě sledovala Třináctku, který kadeřnici provrtával podezíravým pohledem, i když zpod jeho brýlí to nebylo vidět byla si tím jistá, protože k ní měl mírně natočenou hlavu.
„Dobře, sundejte si brýle a čepici a pustíme se do práce,“ prohodila zvesela usměvavá žena.
Třináctka nic takového rozhodně v plánu neměl, ale taky neměl na vybranou a tak uposlechl. Oči nechal pro jistotu zavřené, protože si nebyl jistý, jestli by zvládl jen nečině přihlížet, jak kolem něj tancuje ta divná ženská s „nůžkami“ jak to nazvala růžovláska.
Kadeřnice ještě chvíli remcala o příšernosti, co si nechával na hlavě a pak se konečně dala do práce. Hned poprvé, když se pokusila zkrátit jeden z mnoha pramenů vlasů, objevil se nový problém. V okamžik, kdy chtěla střihnout, vlasy projela podivná nazlátlá vlna a nůžky se rozpadly ve dví. Kadeřnice na to chvíli koukala celkem poděšeně než Tonks opět mávla hůlkou.
„Uvolni se, nic ti nehrozí, tak buď v klidu. Nebude trvat dlouho a budeš to mít za sebou, tak jako tak to podstoupit musíš,“ řekla bystrozorka vězni a ten se o to pokoušel. Věděl, že si sabotováním nijak nepomůže. Zvláště když se tahle růžovláska rozhodla, ale nedělal tyhle problémy úmyslně...nebo alespoň ne zcela. Jeho magie se aktivovala podvědomě sám ji neuměl vůbec ovládat a věděl o tom. I tak se pokusil uvolnit, což bylo v dané situaci téměř nemožné, ale nakonec se mu to jakž takž povedlo, když si v duchu připomněl, že ať by ta praštěná ženská udělala cokoli než by zemřel zvládl by ji taky zabít.
Třináctka nakonec zjistil že výrok „nebude to trvat dlouho“ měl poměrně daleko k pravdě. Trvalo to dlouho, snad až neskutečně dlouho. Když nakonec nůžky docvakaly, měl vězeň na hlavě podivný rozcuch z delších vlasů.
„Tak, tohle k němu padne, nemyslíte?“ nadhodila kadeřnice směrem k Tonksové a aniž by čekala na odpověď pokračovala, „Každopádně nic lepšího bych s tím asi nesvedla jeho vlasy jsou jako živé a stříhat to je peklo,“ pokroutila trochu smutně hlavou.
Tonks věřila, že pro kadeřnici to jistě bylo nejtěžší stříhání v jejím životě, jelikož vězňova magie se i přes jeho zjevnou snahu snažila uchránit vlasy před cizím zásahem a bylo to poměrně časté, i když o dost nenápadnější než první zákrok podvědomé magie. Dokonce si byla jistá, že vlasy několikrát svévolně vyklouzly spod břitů nůžek.
Nakonec zhodnotila nový vzhled Třináctky jako o hodně, hodně lepší. Dokonce teď vypadal velice dobře, když si odmyslela tu vypálenou třináctku, jizvy na tváři a podivný dravčí pohled tak to byl opravdu pěkný muž.
Tonksová se úplně zhrozila, když si uvědomila kam její myšlenky směřují a rychle si odkašlala, trochu se červenala tak se radši začala věnovat znavené kadeřnici.
„Mockrát vám děkuji, za kolik to bude?“ nadhodila.
Nakonec kadeřnici dala ještě nějaké peníze navíc, jelikož to pro ni bylo jistě vyčerpávající nemluvě o tom, že byla doslova ve smrtelném nebezpečí, i když o tom nevěděla. Krom toho nebyly to její peníze, všechno hradilo ministerstvo usmála se pro sebe bystrozorka.
Třináctka spolu s růžovláskou vyšli ven z obchodního domu a zanedlouho byli opět v nějaké nepoužívané uličce. Třináctka si téměř nahlas oddechl, že je konečně pryč. Nesl nakoupené věci ve dvou taškách a oči měl skryté pod svými slunečními brýlemi. Kšilt skloněný do čela mu kryl jeho tvář a tak víc pozornosti přitahovala růžovlasá bystrozorka.
„Tak, teď nás asistovaně přemístím do Prasinek, ze kterých půjdeme do Bradavic. Je to stejný způsob cestování jako jsme použili z přístavu na ministerstvo,“ objasnila vězni, aby věděl na co se má připravit. Třináctka kývl na souhlas, i když tento způsob cestování se mu zdál snad ještě nepříjemnější než použití přenášedla.
Bystrozorka mu položila ruku na rameno a ozvalo se hlasité prásknutí, v ten samí okamžik se objevili s velkou ránou v Prasinkách, které byly v tento čas téměř vylidněné.
„Jdeme, ředitel na nás už určitě čeká,“ zavelela růžovláska ještě než stačil vězeň pořádně vydýchat přemístění.
Bradavický hrad vypadal opravdu mocně už z dálky a Třináctka téměř cítil tu ohromnou magii, kterou celé místo pulzovalo. Bylo to o tolik jiné než Azkaban, kde sice bylo také cítit magické vlnění toho místa, ale jak síla, tak druh magie se úplně lišili.
Bradavice jsou rozhodně zajímavým místem, usoudil vězeň a když si uvědomil, že bude chodit do této školy učit se novým věcem a poznávat nejrůznější tajemství, která do této chvíle před ním byla skryta...téměř se zachvěl nedočkavostí. Ale svou radost skryl, nebylo by dobré kdyby někdo přišel na to, že se na školu tak těší. Nebylo by to vůbec dobré, určitě by to použili proti němu nebo by mu to rovnou zakázali. Musí se chovat opatrně.
Tyto a podobné myšlenky mu vydržely až k hranicím Bradavických pozemků, pak se jeho mysl zaměřila spíš na úvahy o čem všem se asi bude učit, možná nějaké nové věci jako... ty podivné druhy cestování... nebo..možná konečně uvidí nějaké zvíře. Téměř jako by jeho myšlenky někdo vyslechl vznesl se malý ptáček z jedné větve na okraji nedalekého lesa a odlétl někam mezi stromy. Třináctka skoro otevřel pusu úžasem. Četl o zvířatech a když ještě žila jeho opatrovatelka, tak se mu dokonce do rukou dostala obrázková encyklopedie zvířat. Ale na živo to bylo něco jiného, trošku litoval, že nebyl blíž, viděl toho malého podivuhodného tvora perfektně i na tu dálku, ale zblízka to mohlo být ještě zajímavější.
V temném lese se něco pohnulo, spíš to vycítil, než že by něco zahlédl. Rozhodně je to zajímavé místo, pomyslel si spokojeně.
I celé okolí bylo tak...živé, ale stromy a rostliny nebyly tak zajímavé jako živé bytosti. I tak litoval, že musí mít na nohou ty hrozné věci. Určitě by bylo příjemné chodit zde normálně bez bot a ponožek a vnímat tu magii, život a celou tu přírodu kolem. V Azkabanu toho moc k vidění nebylo nanejvýš sem tam nějaká krysa, ale těch tam bylo taky hrozně málo jelikož jejich ojedinělý výskyt byl okamžitě vyčenichán vězni, kteří uvítali občasné zpestření jídelníčku. Třináctka krysu taky už ochutnal a nebylo o co stát. Při té vzpomínce si dal do pusy další kostičku sušeného masa, aby si spravil chuť.
Vězni to připadalo jako okamžik a už vcházeli do hradu. Když se dostali k centrálnímu schodišti, tak na ně čekal podivný tvor sedící uprostřed schodiště a zírající na ně svýma rudýma očima.
Nejspíš to byla...kočka, Třináctka si tím, ale nebyl úplně jistý, jelikož v obrázkové knížce kočky vypadali...jinak.
Bystrozorka se na kočku ušklíbla. Nejspíš spolu nebyli za dobře, prolétlo vězni hlavou a následný odchod kočky, která vysoko zdvihla hlavu podivně nadřazeným způsobem to jen potvrdil.
Po překonání několika pater a několika chodeb se zastavili před kamennou sochou, které růžovláska řekla: „Citronová zmrzlina,“ a socha odkryla točité schodiště, po kterém se nechali vyvést až k bytelným dřevěným dveřím, na které bystrozorka zaklepala.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř a tak vešli do útulně zařízené pracovny.
Třináctku okamžitě zaujaly police plné knih, pak se jeho pohled stočil k podivným hejblátkům vystaveným podél celé jedné stěny, některé cvakaly, přesýpaly se, otáčely, kroutily, blikaly a vydávaly tak tichou příjemnou sinfonii nezvyklých zvuků.
Jeho pozornost na sebe brzy stáhl stařík sedící za masivním pracovním stolem.
„Zdravím, Nymfadoro a pane...Třináctko, jsem rád, že jste v pořádku dorazili,“ usmál se na ně.
„Brumbále,“ skoro zoufale zakňučela růžovláska. Neměla své jméno příliš v lásce a Brumbál se ne a ne naučit říkat jí příjmením jako všichni ostatní. Byla by naštvaná, ale spíše si připadala zoufalá, jelikož i přesto že mu to už připomínala milionkrát neustále se držel svého zvyku používat její křestní jméno.
Vězeň to nijak nekomentoval jenom na pozdrav kývl a jelikož se bystrozorka dala do debaty s ředitelem přešel blíž k podivným přístrojům. Nejobyčejněji vypadající strojek sestával z podivných drátků s modrým krystalem uprostřed. Na konci každého drátku byl ozubený mechanismus s podivnými znaky, který sloužil jako kloubovité spojení s dalším drátkem a dohromady tvořily jakýsi mnohohran kolem krystalu.
Třináctka se podíval po dvou diskutujících lidech a když shledal, že si ho nevšímají opatrně vzal strojek do rukou a prohlížel si ho více z blízka. Vypadalo to téměř jako nějaký složitý hlavolam. Pár hlavolamů už viděl v Azkabanu. Většinou ale obyčejné propletené železa, které jste museli rozplést.
Nejspíš je u tohohle účelem dostat krystal ven, zapřemýšlel vězeň a pokusil se jednu dvojici drátků ohnout v jejich spoji z ozubeného kolečka. Ozvalo se tlumené prasknutí, kolečko se rozlomilo a krystal zbledl.
Hups... prolétlo mu v ten okamžik hlavou a rychle se podíval na ředitele, jestli si ničeho nevšiml, ale ten stále s úsměvem mluvil s bysrozorkou, která vypadala čím dál vyčerpaněji.
Postavil tedy strojek zpět na poličku, ale díky porušenému spoji už nějak nedržel svůj původní tvar, spíš vypadal jako obyčejný kámen v haldě drátků.
Třináctka se zamračil. Takhle si toho hned všimne, usoudil a trochu sesypaný strojek posunul více ke zdi a před něj přisunul dva jiné stroječky, které byly dost velké, aby ten pokažený zakryly. Když maskovací akci dokončil, spokojeně se pro sebe usmál, už se chtěl otočit, když si všiml, že přímo naproti němu, nad zamaskovaným rozbitým strojkem, visí obraz ze kterého se na něj mračí nějaký chlápek se založenýma rukama na prsou. Měl husté obočí, z pod kterého ho provrtával dvěma černýma očima a vypadal dost pobouřeně.
Třináctka už si všiml, že jsou obrazy živé, bylo jich dost i na chodbách a tak věděl že i tenhle týpek určitě nebude jenom nehybně namalovaná postava a byl tak svědkem toho, co udělal. Chvíli si pohrával s myšlenkou, že by se nenápadně zbavil i obrazu...přece jen otevřené okno bylo docela nedaleko, ale na druhou stranu by to asi přilákalo větší pozornost než nějaké malé hejblátko, obraz byl poměrně rozměrný a tak jen pokrčil rameny a vydal se ke stále mluvící dvojici doufajíc, že na to obraz neupozorní příliš brzy.
„Omlouvám se, chlapče. Jaksi jsme se tu zapovídali,“ omluvně se na něj pousmál bělovousí děda za stolem hned jak se k nim přiblížil. Bystrozorka nevypadala moc nadšeně z tak náhlého utnutí jejich sporu, ale děda si s tím zřejmě nedělal starosti a v očích mu nezbedně jiskřilo.
„Jmenuji se Albus Brumbál a jsem ředitel této školy, kam v září nastoupíš. Posaďte se děti,“ pokynul jim k dvěma křeslům.
„Albus Brumbál, jo, už jsem o vás slyšel. To vy jste mi zařídil, že sem budu chodit, že? Jste docela zajímavej stařík,“ usmál se na něj Třináctka, když se oba posadili.
Růžovláska po něm šlehla varovným pohledem, ale děda za stolem se jenom uchechtl.
„Ano, ano, mladík už zrovna nejsem, ale bylo by dobré, kdybys mě oslovoval spíše pane řediteli nebo profesore. Abychom moc nešokovali okolí,“ spiklenecky na něj mrkl stařík.
„Klidně,“ ušklíbl se vězeň, ten děda se mu zamlouval.
„Nedáte si citrónový bonbon? Jsou vynikající, dnes ráno jsem pro ně byl v medovém ráji,“ pochlubil se Brumbál a přisunul před ně misku plnou malých žlutých kuliček.
Bystrozorka okamžitě zakroutila hlavou, ale Třináctka se na obsah misky zvědavě zahleděl.
„Co je to?“ nadhodil.
„Citrónové bonbony chlapče, výborná věc,“ pokýval znale hlavou ředitel a sám si jednu kuličku vložil do pusy a začal ji slastně cumlat.
Třináctka ho trochu váhavě napodobil. Bonbon, jak tomu stařík říkal, byl měkký a poměrně rychle se sám rozpustil v puse a uvolnil tak svou náplň. Vězeň byl ohromen a jeho kočičí zorničky se roztáhly překvapením.
Kostičky chleba i masa mají taky nějakou příchuť, i když nijak výraznou, šedé kašovité jídlo žádnou chuť němá, to věděl. Ale že něco na světě má takovouhle zvláštní výraznou chuť netušil. Jako by mu v puse explodovala bomba. Vydrážděné chuťové pohárky spustily záplavu slin. Bylo to jako by objevil dosud nepoznaný smysl, i když chuť cítil již předtím nikdy nejedl nic tak výrazného.
Dalo se tomu vůbec říkat že to jí, když se to samo rozpustilo již v puse? Zauvažoval, ale moc nad tím nepřemýšlel a vychutnával si nové vjemy, které zahltily jeho mozek.
Ředitel si všiml jeho reakce a se šťastným úsměvem pokýval hlavou.
„Ano, je to výborné, že? Taky se jich nemůžu nabažit. Nabídl bych vám i citrónovou zmrzlinu, ale nedávno mi došly její zásoby,“ připustil posmutněle.
„Dávejte si, ale pozor abyste nepropadl této citrónové ratolesti,“ zasmál se ředitel, „je mnoho dalších úžasných pochutin,“ pokýval hlavou zasněně, „určitě by jste měl někdy zkusit třeba šumivé bzučivky, pískající višničky, nebo...“ rozohnil se Brumbál, ale byl přerušen růžovláskou, která si hlasitě odkašlala, aby ho vrátila zpět do reality.
„Ehm, ano. Máme tu pár důležitých věcí, co bysme měli vyřešit,“ připustil ředitel a narovnal se ve svém křesle.
„Například tvé jméno chlapče. Potřebuješ nějaké a jak to tak vypadá ministerstvo se tím neobtěžuje zabývat.“
„Říkají mi Třináctka, to stačí,“ pokrčil rameny vězeň.
„Bohužel ne, chlapče. Potřebuješ nějaké normální jméno, aby si se mohl začlenit mezi své spolužáky. Nenapadá tě nějaké? Nějaké jméno, které by se ti líbilo?“ nadhodil a vyndal si na stůl novou složku pro studenta.
„Je mi vcelku jedno, jak mi budou říkat,“ pokrčil Třináctka rameny bez jakéhokoli zájmu, ale místo toho si vzal další bonbon.
„Hmm, dobrá tedy, něco vymyslím,“ přikývl Albus, dal si do úst další žlutou kuličku a chvíli přemýšlel než něco úhledně napsal do kolonky jméno studenta.
„Ano, to je perfektní. Jak se ti líbí: Dax Cassius Deemer Shelton Fox?“ zeptal se a s očekáváním na vězně pohlédl.
„A které z těch jmen je moje?“ opáčil otázkou zmatený Třináctka.
„To celé je tvé nové jméno, chlapče. Čím více jmen tím lépe,“ přikývl moudře a vězeň na to jenom pokrčil rameny. Sice netušil, proč je nutné mít tolik jmen, ale když to staříkovi udělá radost...
„Dobrá, tak to by jsme měli tvé jméno Daxi... mohu ti tykat, že?“ nadhodil jako by nic a opět něco zapisoval do složky.
„Beze všeho.“
„Třicátého srpna se zde bude konat tvé přezkoušení, abys mohl nastoupit do šestého ročníku. Tak se douč předchozí ročníky jak teoretickou část tak i praktickou. Jsem si jistý, že to zvládneš,“ mrkl na něj ředitel.
„Když jsme u toho, tady je seznam učebnic předchozích ročníků spolu s pozváním na přezkoušení. Zde je dopis pro žáky nastupující do šestého ročníku a tady potvrzení o přijetí ke studiu,“ podal Daxovi tři obálky.
„A nakonec tady jsou dokumenty pro ministerstvo, prosím postarej se o to... Tonksová,“ usmál se na bystrozorku ředitel a předal jí taky jednu zapečetěnou obálku.
„Budeš si muset obstarat učebnice a hůlku, doporučuji obchod u Olivanderů, jsou jedni z nejlepších výrobců hůlek. Když jsme u toho vím, že máš abnormálně silnou magii a s tím by mohl být trošku problém, jelikož předpokládám, že svou magii neumíš ovládat, nebo alespoň tlumit, že?“ nadhodil děda a zvědavě se na vězně podíval.
„Ne, to neumím,“ přiznal Třináctka.
„To je v pořádku chlapče. Tušil jsem to a připravil jsem pár tlumičů magie. Nemusíš se bát není to nic podobného těm okovům, nijak to fyzicky neomezuje, účinkuje to jenom na ztlumení magie. Až se ji naučíš sám ovládat nebudeš to již potřebovat, ale do té doby si nejsem jistý jestli by hůlky vydržely tvou sílu nemluvě o tom, co by tak silná kouzla mohly způsobit,“ usmál se na něj a vyndal z jednoho šuplete malý váček plný malých kamínků ve tvaru protáhlé kapky. Všechny kamínky byly pokryté runami a měly vyvrtanou dírku v nejsilnější části. Ve váčku byl i tenký řetízek, na který se daly kamínky pohodlně zavěsit.
„Pro hůlku a učebnice půjdeme zítra,“ přikývla Tonksová a vzala si váček k sobě.
„Pokoušeli jsme se vymyslet i něco na tvé jizvy chlapče, aby ses mohl snáze začlenit mezi ostatní. Bohužel jsme, ale nic nevymysleli. Cejchová kouzla jsou vytvořena tak, aby nešla zakrýt ani vyléčit a ty drápance jsou od vlkodlaka, takže je s nimi stejný problém, je mi to líto,“ přiznal Brumbál a jiskřičky v jeho očích trochu pohasly.
„To je v pohodě. Už jsem si na ně zvykl, připadalo by mi divný kdyby tam už nebyly,“ ušklíbl se Třináctka.
„Jsem rád, že to bereš takto,“ usmál se ředitel.
„Tak, to by bylo asi vše. Rád jsem tě poznal Daxi a těším se na naše další setkání nejpozději třicátého,“ mrkl na něj zpoza stolu opět s širokým úsměvem.
„Taky jsem vás rád poznal,“ ušklíbl se Třináctka a spolu s bystrozorkou se vydali pryč z ředitelovy kanceláře.
„Náshledanou Brumbále,“ loučila se růžovláska než prošli dveřmi na točité schodiště.
Albus se spokojeně usmál a sáhl do mističky pro další výborný citrónový bonbon, ale mistička byla prázdná. Nespokojeně se zamračil, když si uvědomil, že už žádné bonbony nemá a podezřívavě se koukl směrem ke dveřím, kde před chvílí zmizel jeho nový student.
13.05.2011 17:34:02
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one