Kapitola šestá - Přesun do Bradavic

Schůze Fénixova Řádu:
„A teď jak si vede chlapec?“ nadhodil zvědavě Brumbál, když vyřešili všechny hlášení ohledně sledování Voldemortovy aktivity.
„Moc ukecanej zrovna není, ale za celou dobu co tu je s ním nebyli žádné problémy,“ pokrčil rameny Sirius.
„Jediná komplikace je v tom, že je úplně neznalý základních věcí, ať už se jedná o chování ve společnosti nebo každodenní věci,“ přikývl Remus.
„Ano, to je důkaz toho jak strašně byl zanedbávaný, ale jinak je velice milý. Dokonce projevil zájem o vaření,“ pousmála se uslzená paní Weasleyová.
„Hmm ano, je to hrozný šprt, nejspíš skončí v Havraspáru, už je tu několik týdnů a pořád leží v knihách. Vlastně ho tu potkáváme jen u jídla, i když v poslední době začal často vařit lektvary v kuchyni,“ pronesl znechuceně Black.
„To je pravda. Rozhodně to vypadá že ho náš svět zaujal a chce se o něm dozvědět co nejvíc,“ pousmál se vlkodlak. „Je docela zábavný ho sledovat třeba i při jídle.“
„Ano, chudáček hrozně málo jí,“ pokývala smutně Molly.
„Vždyť celej život jedl jen jedno jídlo denně co po něm u Merlinova posledního zubu chceš?“ protočil oči Sirius a vysloužil si tím vražedný pohled od matriarchy rodu Weasleyových.
„Takže myslíte, že stihne dohnat učení?“ nadhodila McGonagallová zvědavě.
„Už dávno všechno přečetl, je to opravdu pracant, dokonce už stihl přečíst i několik kuchařek, které jsem mu půjčila,“ pokývala spokojeně hlavou Molly.
„Takže jediné co mu brání s praktickou částí učení je hůlka?“ zeptala se šokovaně profesorka přeměňování. Tohle opravdu nečekala. Učebnice za pět ročníků od všech předmětů a ten chlapec to zvládl takhle rychle. Nevěřícně zakroutila hlavou.
„Hůlka, mno, to je už taky vyřešené... dalo by se říct. Pan Olivander přišel na způsob jak vyrobit hůlku která by snesla jeho magii, ale jelikož se nejedná o hůlku z magických substancí tak moc nevydrží. Nanejvýš prý několik kouzel,“ informovala je Tonksová.
„Opravdu?“ optala se Brumbál překvapeně s povytaženým obočím. Ten hlapec je mnohem mocnější než čekal. Vyrobil dvacet pět tlumičů, jelikož si byl jistý, že by to mělo stačit aby to jeho magii utlumilo na úroveň mírně nadprůměrného kouzelníka. Samozřejmě to byli jenom dohady určené podle chlapcova spisu, ale že by se až tak spletl? Vždyť i z něho by to udělalo toho nejnemagičtějšího mudlu pod sluncem. Chlapec nejspíš nikdy nepoužíval svou moc ani zdaleka tak jak by mohl. To byla dosti znepokojivá myšlenka.
„Mohl bych vytvořit další tlumiče magie, ale obávám se, že si bude muset vystačit s tím co má teď. Nebylo by pro něj dobré mít více tlumičů, už takhle bude ohromě těžké, aby svou moc bez nich dokázal ovládnout. Budu si muset promluvit se Septimou, věřím že by chlapce mohla naučit jak svou sílu ovládat,“ pokýval hlavou a prohrábl si vous.
„Ehm, chtěla jsem se zeptat jestli by vzhledem k téhle... komplikaci nemohl být na zbytek prázdnin přesunut do Bradavic? Jeho magie je opravdu hodně silná a tady není nikdo kdo by mohl něco takového zvládnout pokud by se to vymklo kontrole třeba při nepovedeném kouzle,“ navrhla nejistě mladá bystrozorka.
„Hmf, takže navrhujete aby radši srovnal se zemí Bradavice než tuhle zchátralou barabiznu slečno Tonksová?“ odfrkl si Snape a vyzývavě povytáhl pravé obočí.
„Hele Srabusi tohle je Můj dům, jestli se ti tu tak nelíbí klidně vypadni,“ zavrčel Sirius naštvaně.
„Chceš snad popřít, že je to zchátralá barabizna Blacku?“ nadhodil mistr lektvarů s úšklebkem.
„Hmpf.“
„Severusi, Siriusi klid. Souhlasím se slečnou Tonksovou. Bradavice jsou postavené pro takovéto situace a dokáží se vypořádat i s nekontrolovatelnou magickou nehodou. Mimo to věřím, že v takovém případě bude lepší pokud bude nablízku některý z profesorů,“ usmál se na ně ředitel.
„Když už jsme u toho jak chce Bystrozorské oddělení vyřešit dohled během roku?“ nadhodila Minerva neutrálně. Opravdu se jí nelíbila představa, že její výuku a celkově život v Bradavicích opět naruší nějací ministerští pohůnci.
„Netuším, co Brousek vymyslí. Nejspíš stálý dohled pod neviditelným pláštěm. Jen doufám, že ten úkol už dostane někdo jiný,“ tipla si růžovláska.
„Rozhodně se mi nezamlouvá představa neviditelné bandy bystrozorů, která se bude motat po škole,“ zamračila se McGonagallová.
„Ano, souhlasím, že tahle možnost nepřipadá v úvahu, zvláště po událostech z minulého roku. Bradavice musí zůstat nezávislé na ministerstvu. Budu si o tom muset s Rufusem promluvit,“ zamračil se zamyšleně Brumbál.
*
„Zdravím pane Foxi, jak se vám daří v učení? Slyšel jsem, že jste překonal všechny naše předpoklady a zvládl jste již teoretickou část přípravy ke zkouškám,“ usmál se Brumbál na mladíka sedícího na zemi opírajíc se o postel.
„Zdravím staříku. Jo, mám už všechno hotové, ale ta bystrozorka mi nechce dát hůlku, abych mohl zkoušet kouzla,“ přiznal se zamračením Třináctka. Opravdu se mu nelíbilo tohle omezení, docela si zvykl na svobodu a učení - bylo tak zajímavý. Bohužel už byl tak zoufalý, že se pustil i do pročítání učebnic pro šestý ročník, i když ho od toho vlkodlak i se Sirisem odrazovali, jelikož hrozilo že se bude opravdu hodně nudit během vyučovacích hodin. Popravdě si zrovna s tímhle hlavu moc nedělal, ubíjela ho aktuální nuda a v dějinách Bradavické školy čar a kouzel se dozvěděl, že škola má jednu z nejrozsáhlejších knihoven co se týče magie, rozhodně se tam nudit nebude.
„Ano, slečna Tonksová se zmínila, že z důvodů bezpečnosti, ti hůlku ještě nevydala. Musíš pochopit, že tvoje magie je příliš silná na to, abychom předem věděli, co způsobí použití nějakého kouzla a tím pádem je to nebezpečné,“ upozornil, zalovil v kapce ze které vytáhl pytlík chipsů a se slastně přivřenýma očima si jeden pomalu vložil do úst a zachroupal.
„Já už jsem kouzlo provedl, u toho staříka v obchodě s hůlkama,“ upozornil Třináctka a k jeho vlastnímu zděšení sám zaslechl v hlase dětskou hrdost. Byl znechucen sám sebou, opravdu mu neprospívá být tady venku začíná měknout. Nejspíš bude něco pravdy na tom, že svoboda rozmazluje. Pozoroval staříka, který si dal již třetí chips do pusy a přemýšlel jak to asi chutná. Vypadalo to že dobře, alespoň podle jeho tváře.
„Ano, ano, slyšel jsem o té nehodě, při které bylo ve vážném ohrožení několik hůlek, kromě pana Olivandera samotného. Bohužel to ale nebylo kouzlo chlapče, jen náhodný výboj magie,“ vysvětlil a vložil si další chips na jazyk.
„Ou, omlouvám se, dáš si taky?“ Nabídl sáček s pochutinou a Dax nezaváhal. Bylo to opět něco jiného, slané, jemné, křehké s příchutí slaniny. Opravdu dobré.
„Je to výborné že ano?“ pousmál se stařík a vložil si do úst další brambůrek.
„Sice to není sladkost ale myslím, že občasné zhřešení na úkor mé věrnosti mi bude odpuštěno,“ zasmál se a nabídl opět Daxovi.
„Je to vlastně mudlovský vynález. V našem světě jsem nic podobného ještě neobjevil,“ přiznal, „Občas při své honbě za sladkostmi proniknu i do mudlovského světa je to vzrušující a oni mají nejspíš ještě víc druhů cukrátek než my, opravdu neuvěřitelně vynalézaví tito mudlové,“ zašeptal jako by se jednalo o tajemství.
„Samozřejmě jsem objevil i spoustu sladkostí nejenom tyto chipsy jak tomu říkají,“ šťastně se zašklebil, sáhl do kapsy ze které před okamžikem vylovil pytlík chipsů a vytáhl patero křiklavě barevných pytlíků. Pak oba zaslechli zavrzání schodů a přibližující kroky. Stařík rychle schoval všechny pytlíky i otevřený sáček chipsů, narovnal se, olízl si konečky prstů, rty a již s rukama složenýma za zády si odkašlal.
„Ano, ehm a jelikož předem nevíme jaká bude reakce vaší magie na kouzla vyvolaná za pomoci hůlky bylo rozhodnuto, že se na zbytek prázdnin přesunete do Bradavic a s praktickou částí vaší výuky vám pomůže kvalifikovaný profesor,“ vysvětlil důstojně stařík a zrovna v té chvíli jak skončil se otevřeli dveře a vstoupila růžovláska.
„Zdravím, vidím, že ti už pan ředitel stačil říct že se přesuneš do školy abys mohl vyzkoušet kouzla... přestěhujeme se tam asi zítra po obědě, nebo pozítří, musím to nahlásit svým nadřízeným,“ objasnila zamyšleně.
*
„Siriusi?“ optala se vemlouvavě když se vrátila do kuchyně.
„Co chceš?“ vypálil podezíravě. Byla až příliš milá, to nevěstilo nic dobrého.
„No dovol, proč bych musela hned něco chtít?“ nadhodila na oko uraženě, po chvíli trucování ale pokračovala, „Když už jsi to ale zmínil, tak bych si ráda půjčila Pobertův plánek.“
„Na co?“
„Bude s ním jednoduší sledovat Foxe, krom toho díky němu mě napadlo jak přesvědčit šéfa abychom ho nemuseli stále pronásledovat pod neviditelným pláštěm.“
„Ne. Je to zcela proti přesvědčení Pobertů, aby jejich vlastní dílo bylo použito na kontrolování studenta,“ zamítl okamžitě Sirius. Byl trochu pohoršený tím, že jí to vůbec napadlo. To se skoro dalo brát jako urážka.
„Ale no ták,“ zaprosila.
„Už nikdy ti nebudu říkat strýčku Siriusi.“
„Tak jako tak nejsem tvůj strýček takže to moc velká výhra nebude,“ ušklíbl se pohrdavě na svou sestřenku.
„Jo, ale jsi starej na to abych ti říkala bratránku,“ vysvětlila nevinně.
„Pcha, jsem v nejlepších letech,“ zamítl tak chabí argument.
„Dobře, tak tě seznámím s Terry,“ řekla nakonec poraženě. Terry doufám, že mi odpustíš, řekla v duchu.
„Dobře, hned pro ten plánek skočím. A nezapomeň, že mě už nebudeš oslovovat strýčku,“ mrknul na ní rozzářený Sirius a už spěchal nahoru do svého pokoje pro záškodnickou mapu.
*
„Pane, dohodla jsem se s Brumbálem, aby byl vězeň na zbytek prázdnin umístěn v Bradavicích kvůli praktickému výcviku v magii,“ ohlásila v kanceláři svého nadřízeného.
„Dobrá, hlavně ať neudělá žádný problémy,“ řekl zachmuřeně.
„Ano pane. On je vlastně ven na podmínku že ano? Přemýšlela jsem že bychom na něj umístili silné sledovací kouzlo, kdyby mu náhodou přeskočilo a chtěl utéct. Díky tomu bychom ho mohli snadno lokalizovat a následně aktivovat ty jeho náramky,“ navrhla nadšeně samozřejmě že nezmínila, že díky tomu vlastně nebude nutné ho stále hlídat, to až na začátku roku pokud jí bude stále chtít přinutit dělat na tomhle případu.
„To vůbec není špatný nápad. Díky Brumbálovi máme zakázáno sledovat Foxe uvnitř hradu. Vůbec nevím co si ten starej intrikán myslí. Je to bývalý vězeň u Merlinových vousů! Ministr se s ním ale nechce pustit do křížku a tak to odsouhlasil s tím, že všichni učitelé budou znát hesla k náramkům takže se když tak o něj postarají sami. Jediný co jsem byl schopen vyhandlovat je umístění dvou bystrozorů v Bradavicích jako stráž při útoku Smrtijedů a na víkendy v Prasinkách jako ostraha,“ povzdechl si zmoženě Brousek.
Tonksová byla radostí bez sebe, ne že by to na sobě snad dala znát, ale rozhodně jí tahle zpráva zvedla náladu.
„Pane, mám tady jeden artefakt který by mohl při tomhle úkolu pomoct. Jistě nebude nutné abych i po začátku školního roku pracovala na tomto úkolu když tak jako tak bystrozorové umístění na hradě nebudou mít povoleno přímé sledování vězně,“ usmála se na svého nadřízeného.
„To je pokus o manipulaci Tonksová?“ přimhouřil Brousek oči ale i tak mu v nich pobaveně zajiskřilo.
„Vůbec ne pane, to bych si nedovolila. Jde jen o shrnutí faktů, krom toho jako metamorfomág budu jistě užitečnější v akci než sedět v Bradavicích,“ řekla stále s mírným úsměvem na rtech a vytáhla aktivovaný Pobertův plánek.
„Hmm, souhlasím že u toho úkolu už moc platná nebudete. I tak ale trvám na tom aby jste byla v týmu patřící k prioritnímu nasazení v Bradavicích,“ řekl nekompromisně a začal zkoumat plánek s čím dál větším zaujetím.
To nebylo špatný. Skoro se jí chtělo skákat radostí. Znamenalo to že může dál vykonávat normální bystrozorskou práci. Kvůli neustálému ohrožení od Toho-jehož-nesmíme-jmenovat bylo celé bystrozorské oddělení roztříděno do týmů, které měli prioritní rozkaz chránit určité důležité místa. Bradavice, Nemocnice u Sv. Munga, Ministerstvo, Příčnou ulici. Díky tomuto opatření i kdyby Smrtijedi zaútočili na více míst nebyli zmatky s rozdělováním sil a každý věděl kam má okamžitě vyrazit.
*
„Vítejte opět v Bradavicích pane Foxi,“ usmál se na něj stařík hned jak vylétl z jeho krbu.
„Stylový doplněk,“ usmál se a v očích mu zajiskřili pobavené plamínky.
Třináctka přesně věděl k čemu patřila tato poznámka. Když včera vešel do kuchyně na večeři čekalo ho nemilé překvapení v podobě tmy... to by nebylo zas až tak nepříjemné popravdě mu to docela vyhovovalo. Pro jistotu vstoupil opatrněji něž normálně, i když i ve tmě viděl dostatečně dobře, vždycky bylo podezřelý, když ostatní změnili své zvyky a tihle lidé se přímo vyžívali v tom, že tu vždy bylo nějaké zatracené světlo. Krom toho všichni stáli kolem stolu mírně přikrčení a na stole bylo veliké... něco. Opravdu doufal, že se jedná o jídlo. Pak přišla ta nepříjemná část, díky které měl ještě stále mírnou bolest hlavy. Ty šílence nenapadlo nic lepšího než zničeho nic rozsvítit. Příval zatraceného světla do temné místnosti způsobil, že měl pocit jako by mu vypálili oči, brýle nebrýle. Taky tomu nepomohlo, že všichni začali v souzvuku řvát nějakou písničku nebo co, a aby kakofonie zvuků byla ještě šílenější, kolem něj začali poletovat podivné věci vydávající další nervy drásající hluk a jiné poletující věci kolem explodovali ve sprškách konfet. Už nikdy nechtěl nic takového zažít. Šílenství a zmatek se přes něj přehnal a až po deseti minutách byl schopen opět vnímat své okolí a hlavně vidět své okolí. Bolest hlavy byla příšerná! Tři idioti se na něj šťastně šklebili a až po chvíli byl jeho mozek schopen vnímat, co říkali. Jednalo se o nějaký rituál jménem oslava narozenin. Oslavu si představoval rozhodně jinak... měně nepříjemnou a rozhodně v jiné společnosti než se dvěma chlapama středního věku a boubelatou, malou a šílenou zrzavou paní Weasleyovou.
Dobrou zprávou bylo, že ta velká věc na stole bylo opravdu jídlo, nazývané Dort. Chutnalo to výtečně. Když dojedli tak mu každý předal balíček s „dárkem“ to taky nebylo špatné. Od vlkodlaka dostal knihu o kouzlech pro každodenní potřebu. Od Siriuse taky získal knihu, která nesla záhadný název Kamasutra. Podle obálky vypadala docela zajímavě. Paní Weasleyová ho obdarovala podivným kusem oblečení z čehož moc velkou radost neměl. Měl už dost oblečení, nepotřeboval další. Nakonec mu zrzavá žena vysvětlila, že se jedná o čelenku štěstí kterou mu koupila na Příčné ulici u jednoho ze stánkových prodejců. Měla přinést svému majiteli štěstí a odvracet smůlu, stejně jako lehčí kletby jako například bolákovou nebo klopýtací. Hlavním důvodem proč jí ale dostal bylo, že mohl čelenkou zakrýt vypálené číslo na čele a vyvarovat se tak vlezlým dotazům. Čelenka byla z pruhu černé látky... přesněji z několika k sobě sešitými kousky černé, seprané látky, která mela jeden konec volně roztřepený, ale na druhém byli tři oprýskané různobarevné dřevěné korálky a stará mince, která měla údajně onu kouzelnou moc.
Zrzavá žena mu ochotně zavázala „čelenku pro štěstí“ kolem hlavy a následně se s rozloučením odcestovala letaxem.
To bylo znamení pro vlkodlaka a Siriuse a ti hned vytáhli z pod stolu dvě flašky. Nakonec pili nějakou šťávu až do pozdních hodin. Sirius s Remusem odpadli chvilku po otevření druhé flašky a hlasitě chrápali, zatímco Třináctka v klidu pročítal své dárky, upíjejíc tu limonádu zvanou Ohnivá whisky a šel spát hned jak dopil druhou lahev. Opravdu to nechutnalo tak špatně, usmál se při té vzpomínce.
„Díky staříku,“ ušklíbl se na něj a zmoženě si sedl do jednoho z volných křesel.
„Dobrý den pane řediteli,“ pozdravila růžovlasá bystrozorka hned jak vykročila ze zelených plamenů.
„Tady jsou hesla k jeho náramkům,“ předala profesorovi zapečetěnou obálku se znakem ministerstva kouzel.
„Děkuji,“ usmál se na ní stařík a nahlédl dovnitř, po chvilce pročítání jen přikývl a obálku schoval do jednoho z šuplíků v jeho stole.
„Jste si opravdu jistý, že nebudete potřebovat pomoct od bystrozorů s jeho kontrolou?“ nadhodila. Ne, že by opravdu chtěla, aby si to starý kouzelník rozmyslel, ale musela tu otázku položit.
„Zcela jistý, děkuji,“ usmál se na ní.
„Dobrá, jestli je to vše...“ nadhodila.
Brumbál přikývl a Třináctka potřeboval ještě něco zjistit než se bystrozorka opět ztratí.
„Budu potřebovat podpis nějakého poručníka, abych mohl do Prasinek,“ ohlásil a z kapsy vytáhl obálku, ze které vylovil formulář povolující studentům návštěvu kouzelnické vesnice.
„Zeptám se šéfa jestli to povolí,“ přikývla růžovláska, vzala si od něj papír, kývla jim na rozloučení a o chvíli později zmizela v zelených plamenech.
Dax se opět pohodlně rozvalil v křesle se spokojeným úsměvem na rtech. Vypadalo to slibně, hned to nezamítli.
„Daxi, budeme si muset promluvit a vyjasnit si nějaká pravidla,“ začal stařík a spojil před sebou ruce do stříšky. Třináctka okamžitě zpozorněl. Pravidla byla vždy důležitá. Když jste je dodržovali, tak jste měli mnohem snazší život. Věděl to, i když někdy prostě není zbytí.
„Jsem si vědom toho, že díky místu, kde jsi vyrůstal nemáš povědomí o tom jak svět tady venku funguje a tak začnu s úplně zřejmými pravidly, které platí všude, nejenom v této škole. Nesmíš nikoho zabít. Leda tak na příkaz ministerstva,“ dodal neochotně. Opravdu se mu nelíbilo, že je chlapec využíván jako zbraň.
„Vraždě se pokus každopádně vyhnout prosím. Dále jsem byl informován, že pokud se pokusíš utéct, tak zbytek času až do své plnoletosti strávíš v Azkabanu. Tak tě vybízím abys neopouštěl pozemky školy a okolí Prasinek pokud dostaneš povolení k jejich návštěvě. Opět ministerstvo má možnost tě poslat i na jiná místa, ale svévolně opustit tyto prostory nesmíš,“ objasnil.
„Je zatím vše jasné?“
„Ano. Nesmím mimo pozemky školy a okolí Prasinek. Nesmím nikoho zabít. Obojí se ruší, když dostanu příkaz od někoho z ministerstva,“ přikývl Třináctka.
„Ano. Tady ti dám školní řád. Normálně nevyžadujeme, aby si ho studenti pročetli, ale potřebuji abys věděl co je zakázáno a jaké tresty hrozí za porušení tohoto řádu,“ vysvětlil a před Daxe položil svazek pergamenů.
Trvalo ještě půl hodiny než byl stařík spokojen s radami pro Daxe.
„Tak se pojďme podívat na tvoje prozatimní ubytování,“ nadhodil s úsměvem a vedl Daxe ven ze své kanceláře.
Bradavice na bývalého vězně působili velice příjemně. Nebylo tu moc silného světla. Většina hradu byla spíše v přítmí a i jemný svit pochodní, svíček a jiného druhu osvětlení nebyl nijak agresivní. Je pravda, že přes okna v některých částech hradu pronikala hojnost slunečních paprsků, ale to bylo asi ve venkovním světě všude.
Po nějaké době dorazili ke dveřím, které ředitel otevřel a vstoupily do jeho nového pokoje. Byl rozhodně větší než u Siriuse. A dokonce už tu byli jeho věci. Nejspíš nějaké kouzlo pomyslel si Třináctka.
„Doufám, že si tu uděláš pohodlí alespoň dokud nezačne školní rok, pak budeš zařazen do jedné z kolejí a budeš ubytován tam,“ usmál se na něj ředitel.
„Teď tě tu nechám, musím zařídit ještě pár drobností. Buď si můžeš vybalit nebo prozkoumat hrad. Večeře se bude podávat asi za pět hodin ve Velké síni, kdybys to nemohl najít, tak se optej nějakého obrazu, jistě ti poradí kudy se vydat. Kdyby to i přesto vypadalo, že večeři nestihneš tak za tebe pošlu někoho ze skřítků,“ řekl ředitel s dědečkovským úsměvem a opustil místnost.
Vybalování opravdu nebylo nic těžkého. Do jednoho roku místnosti naskládal vše na lektvary od kotlíku po flakonek s drcenými krovkami Perilských chrobáků. Na postel vyházel všechno své oblečení a nedaleko od ní vyskládal svoje knihy. Chvíli přemýšlel, že by je zařadil do polic, ale usoudil, že je to zbytečnost, takhle budou víc při ruce krom toho není nutný roztahat svůj majetek všude po pokoji.
Celé to trvalo maximálně půl hodiny a tak se rozhodl že se vydá na průzkum, pokud bude mít štěstí mohl by narazit na nějakého pozoruhodného tvora... třeba i domácího skřítka. Překvapivě o nich moc informací v knihách, co dostal k přečtení nenašel. Jen sem tam zmínka, ale to bylo tak asi celé. V dějinách Bradavické školy čar a kouzel, kterou mu půjčil Sirius ze své knihovny toho o nich bylo asi nejvíc, ale sestávalo to jenom z kusých informací ohledně toho, od kdy ve škole žijí a pracují a o co všechno se starají. Už jenom z toho vyčetl, že to byly opravdu obdivuhodné magické bytosti. Taky nalezl jejich popis v jedné z knih pro předmět péče o kouzelné tvory. Ale tyto informace rozhodně neukojily jeho zvědavost spíše naopak, prostě chtěl nějakého domácího skřítka vidět na vlastní oči.
*
Quilly byla čistokrevná bradavická skřítka její rodina už po generace pracovala v Bradavické škole čar a kouzel a byla na to patřičně hrdá. Quilly nebyla jako ti umolousaní budižkničemové sloužící jinde. Ne. Quilly byla čistotná skřítka jak se sluší a patří. Její polštářový povlak s erbem Bradavic byl vždy čistý, ať dělala sebešpinavější práci. Pravidelně si čistila uši. A jako každá Bradavická skřítka byla hezká. Osobně si myslela že byla nejhezčí z Bradavických skřítek, i když by to ostatním nepřiznala. Měla dlouhé řasy a pronikavě modré oči. Uši se jí vypínali vzhůru a nebyli povadlé jako to bývá u starších skřítků. Chodila vždy rovně a nehrbila se jako všichni správní Bradavičtí skřítkové.
Quilly zrovna procházela jednou z málo používaných chodeb severním křídle hradu a sem tam mávla rukou používajíc své přirozené skřítkovské kouzlo k uklizení případné nečistoty. Opravdu to nedělala často jenom, když zahlédla nějaké smetí na podlaze. Tato chodba patřila jí. Byla jí přidělena a tak zodpovídala za pořádek, který tu vládl. Vlastně měla na starost několik chodeb a všechny, i když nebylo nijak často používané, byly zcela čisté. Brnění se hezky blýskalo v pablescích mihotavého ohně. Podlaha byla čistá, na obrazech žádný prach. Byla na sebe náležitě hrdá.
Nedávno vyleštila ručně všechna brnění v jejích chodbách a včera poutírala prach na všech obrazech. I když by to zvládla svou magií. Věděla, že má velice silnou magii ostatně jako všichni Bradavičtí skřítci. Osobně si myslela, že by zvládla více chodeb, než jí hlavní skřítek přidělil. Dokonce si byla jistá, že by zvládla i některou z frekventovanějších chodeb, ale ten starý bručoun Biskle si myslel, že je příliš mladá. Pcha, byla připravená dokonce i na Hlavní chodby, ale to ten starý bručoun prostě nechce vidět.
Jak jí rodiče učili, tak své kouzlo používala jen na těžké manuální práce a na podlahy. Otec jí vždycky říkal, že to buduje charakter a maminka vždy říkala, že i krásu. Věřila tomu a díky tomu taky byla nejlepší skřítkou své generace. Krásná, mocná a jestli dostane příležitost tak by mohla mít i jednu z důležitějších chodeb!
Byla ale v podezření, že ten starý paprika Biskle nadržuje spíš Diby. I když ona podezřívala Diby, že používá své kouzlo i na lehčí práce, jako je utírání prachu z rámů obrazů. Pohrdavě si odfrkla. Velikost skřítka se odráží v jeho práci. To bylo heslo všech skřítků i těch umolousaných venkovních skřítků. Takovéhle podvádění by Diby nemělo přinášet výhody, ale jak vidno Biskle je příliš zaslepen, aby to viděl. Quilly podezřívala Diby, že jen kvůli výhodám chce založit rodinu s Biskleovým vnukem Binkym. Ale neměla k tomu žádný důkaz.
Když už o tom přemýšlela, jakého manžela by si měla vybrat ona? Nechtěla čekat až jí osloví nějaký skřítek, pak by to vypadalo, že není dost silná, aby učinila první krok k rodině. A když bude čekat moc dlouho, tak by jí mohli rodiče dohodit nějakého z těch umolousaných skřítků z venku. Otřásla se odporem. Má naštěstí ještě alespoň patnáct let než rodiče udělají takový krok. Musí si ale pospíšit dokud jsou tu nějací volní skřítci, kteří by byli ucházející. Binky už je s Diby a stejně jestli bude vypadat jako jeho děda, až zestárne není o co stát. Bisklimu z uší rostou dlouhé bílé chlupy. Bléé, otřásla se znovu.
Možná Higgy... je opravdu těžké si vybrat partnera když jste tak krásní a mocní s dobrým rodokmenem, povzdechla si utrápeně a mávla rukou k dalšímu chuchvalci prachu, který následně zmizel.
Koutkem oka zahlédla rychle se pohybující stín. Rychle se otočila a oči se jí rozšířili šokem. Před ní stál kouzelník.
Byl hrozně vysoký, zjizvený v obličeji a oči skryté za podivnými brýlemi.
„D-dobré odpoledne pane,“ vypískla, když se vzpamatovala z toho šoku. Jak se proboha přiblížil aniž by ho slyšela? Skřítci mají výjimečně dobrý sluch slyší i na kilometry daleko, pokud je dobrý vítr. Tak jak to dokázal? Čaroděj si před ní dřepnul, a i tak byl vyšší než ona!
„Ty jsi skřítek?“ optal se. Měl příjemný hlas, zvědavý.
„Já, já jsem skřítka ne skřítek, skřítky jsou hezčí a menší,“ vysvětlila, i když se na začátku zadrhla. Trochu jí urazilo, že si jí spletl se skřítkem, ona byla nejkrásnější skřítkou. A bylo všeobecně známo že skřítkové nejsou oproti skřítkám ve všech ohledech horší.
„Takže skřítka, ne skřítek,“ zamumlal si pro sebe a brýle si prstem posunul z očí do vlasů odhalujíc tak oči. Kočičí oči! Dravé oči! On mě sní!! vykřikla v duchu jelikož na opravdový výkřik najednou neměla dostatek vzduchu v plicích. Oči se jí rozšířily strachem a na čele jí vyrazil pot.
Čaroděj skoro lenivě natáhl svou pravou ruku k ní. Byla tak ztuhlá hrůzou, že nezvládla nic udělat ani se pohnout ani vykřiknout o pomoc, ani pronést nějaká památná slova, která by si skřítci předávali v legendách.
A najednou čaroděj vzal za lem jejího povlaku na polštář a vyhrnul jí ho až ke krku. Vyvalila své oči, zorničky se šokem rozšířili ještě víc z nenadálé situace. V hlavě měla zcela prázdno.
„Hmm, takže skřítka a ne skřítek,“ zamumlal si kouzelník zamyšleně pustil povlak a během chvíle byl pryč. Stejně neslyšně jako přišel, skoro jako by splynul se stíny chodby v jednom okamžiku šel pryč a v dalším už tam nebyl.
Ještě deset minut stála na místě v hrůze a šoku, co se stalo. Pak se opatrně s očima zalitýma zadržovanými slzami rozhlédla doprava i doleva, do chodby kam odešel neznámý čaroděj i na druhou stranu. Roztřeseně si uhladila svůj povlak a pomalu se vydala pryč pro jistotu na opačnou stranu než zmizel kouzelník.
*
Dneska byl opravdu zajímavej den, pomyslel si Třináctka když pomalu zamířil k Velké síni podle návodu, který mu dal jeden z obrazů. Přestěhoval jsem se do Bradavic a hned se setkal se skřítkou... hmm takže skřítkovská rasa není zas tak odlišná od lidské, zamyslel se při vzpomínce na nedávné setkání. Budu je muset ještě prozkoumat, pořád si nemůžu být jistý. Třeba skřítci vypadaj úplně jinak... podivná představa. S takovýmito představami vešel do Velké síně, kde už čekal Brumbál se zářivým úsměvem.
„Zdarec staříku,“ vykřikl v pozdrav od dveří a zamával na staříka, který se stále usmíval a plamínky v jeho očích se zdáli ještě intenzivnější. Oproti tomu všichni ostatní vypadali pohoršeně.
„Zdravím Daxi, vidím, že jsi nakonec Velkou síň našel,“ přivítal ho Braumbál, když dorazil k jedinému stolu a pokynul k židli naproti té jeho.
„Rád bych ti představil některé z profesorů,“ pokračoval stařík.
„Tady je profesorka přeměňování Minerva McGonagallová, zástupkyně ředitele a vedoucí Nebelvírské koleje,“ představil přísně vypadající ženu. Měla sice už vlasy plné šedin, ale přesto její postava vypadala dobře, trošku plošší hrudník než měl rád, ale to slibovalo atletickou postavu v tuto chvíli ukrytou pod látkou toho zatraceného oblečení. Opravdu začínal mít velké výhrady k jakémukoli ošacení. Proč lidé nemohli chodit nazí? Ušetřilo by se tolik potíží se svlékáním a oblékáním nemluvě o tom, že by jste hned věděli, jak ostatní opravdu vypadají. Hmm... kam by si ale pak kouzelníci a čarodějky dávali hůlky...? Měl hned několik nápadů jak tento myšlenkový pochod dále rozvíjet, ale byl v této bohulibé činnosti přerušen přísným hlasem profesorky.
„Těší mě pane Foxy, doufám, že budete i nadále tak pylně studovat jak jsem slyšela,“ prohlásila a natáhla k němu ruku. Je to tu zase ten divnej zvyk, pomyslel si a potřásl jí rukou.
„Taky mě těší, že tě poznávám. Můžu ti říkat Minie? Máš děsně krkolomný příjmení, to je schválně?“ nadhodil konverzačně s příjemným úsměvem. Vždycky rád mluvil se ženami, i když k tomu moc příležitostí zatím neměl. Na levé straně stolu se ozval podivný bublavý zvuk, který zaujal jeho pozornost.
Seděl tam Severus Snape, profesor lektvarů, kterého potkal na Příčné ulici. Zrovna pokládal svůj pohár otírajíc si ústa do ubrousku. S následným odkašláním a povytažením límečku. To vše zcela elegantně se svou ledovou maskou bezcitnosti. I tak po něm McGonagallová šlehla zdrcujícím pohledem. Když se opět otočila k Daxovi, tak měla rty stažené do přísné linky a oči podezíravě přivřené.
„Hej, neměla si náhodou dvojče, někoho mi děsně připomínáš?“ zeptal se překvapeně Třináctka. Předtím si té podoby nevšiml, ale teď byla jasně vidět. Skoro jako by tam seděla jeho bývalá opatrovnice. Z nějakého neznámého důvodu, vypadala ještě pohoršeněji než prve.
„Ne pane Foxi, ujišťuji vás že jsem jedináček. A také vás ujišťuji, že takovéto chování nebude v mých hodinách trpěno,“ pronesla hladce jako led. Třináctka se na ní zmateně podíval. Co jsem udělal? Přemýšlel.
„Věřím, že pan Fox k vám nemluvil neuctivě schválně, jak jsme byli již obeznámeni, chybí mu jisté... komunikační znalosti,“ snažil se to urovnat stařík poté co si hlasitě odkašlal, ale moc tomu nepomohl, jelikož měl na tváři stále úsměv od ucha k uchu.
„Dále náš profesor lektvarů, Severus Snape, vedoucí Zmijozelské koleje,“ představil toho uhlazeného týpka.
„Jo my se už známe, že jo? Jsme se setkali na nákupech,“ usmál se Třináctka. Konečně někdo koho znal. Snažil se být přátelský a společenský jak mu radil Sirius s Remusem. On sám takový nebyl měl radši svůj klid, ale oni říkali, že tady venku je důležité zapadnout do kolektivu a udělat si přátelé. To slovo si musel ještě vyhledat ve slovníku jelikož jak o tom mluvili oni, to vypadalo že se významy slova liší oproti Azkabanu. Přítel znamenal někdo s kým máte nějakej obchod, většinou tajnej. Buď se jednalo o výměnu, nebo něco za nějakou službičku.
„Jak dupou králíci Seve?“ nadhodil s úsměvem. Tuhle frázi slyšel u dozorců a většinou rozproudila docela zapálený rozhovor. Tady to ale nefungovalo přesně podle očekávání... popravdě to fungovalo přesně naopak. Severus Snape na chvíli zatnul čelisti, v očích mu blýsklo, než se vrátil opět do svého ledového klidu.
„Jak vidím pane Foxi, slečna Tonksová stále neposkytla žádné vzdělání ohledně chování. Stejně jako u profesorky McGonagallové nebude toto chování v mých hodinách tolerováno,“ zasyčel ledově.
„V neposlední řadě bych vám chtěl představit profesorku věštění z čísel Septimu Vektorovou,“ pokynul Brumbál k poslední osobě sedící u stolu po ředitelově levici.
Tahle osoba rozhodně Třináctku zaujala. Byla to mladá žena... mohlo jí být tak nanejvýš třicet. Husté slámově žluté vlasy po ramena, pronikavé šedé oči a hrudník rozhodně stál za zmínku oproti její kolegině krásně napínal i to zatracené oblečení. Jak asi vypadá bez něho prolétlo mu myslí a rozhodl se, že by to měl zjistit.
„Ahoj, mám tu docela pěknej pokoj, co kdybychom tam po jídle zašli a trochu si zařádili. Jsem si jistej, že nás nikdo rušit nebude. Že jo starouši?“ obrátil se s ujištěním na ředitele, který vypadal, že neví jestli má brečet, nebo se smát ostatní přísedící byli zcela zmrazeni v šoku.
Profesorka se najednou dvakrát zhluboka nadechla překonávajíc nečekanou situaci a následně její ruka vystřelila přes stůl s plesknutím dopadajíc na Třináctkovu tvář. Pak se obrátila na ředitele, zamumlala omluvu a vypochodovala z Velkého sálu.
Třináctka byl překvapený takovou reakci opravdu nečekal. Co se sakra stalo? Znamenalo to tady něco jako souhlas? Nebo odmítnutí?
Chtěl se zeptat Starouše, ale nakonec si to rozmyslel, když viděl nasupený pohled od zástupkyně ředitele, takže jen pokrčil rameny a dal se do jídla, které bylo výborné.
Celý zbytek večeře probíhal v tíživém tichu a Třináctka přemýšlel, že až příště tu holku potká musí se jí zeptat co ta facka znamenala... možná by jí měl pozvat jinam... hmm asi se zeptá Starouše jak to tady venku chodí...
25.12.2011 11:48:53
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (863 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one