Kapitola první - Když Dobro přijde druhé

Samozvaný Lord Voldemort stál ve dveřích potemnělého pokoje v patře a na tváři se mu usadil krutý úsměv.
Dvě největší osiny v zadku z Fénixova řádu, manželé Lily a James Potterovi, jsou konečně mrtví a za pár okamžiků se zbaví i toho jejich spratka. Jediné osoby, která by ho mohla v budoucnu ohrozit.
Pánovi Zla přišlo opravdu směšné, jak klidně dům vypadá. V obývacím pokoji v přízemí vesele praskal oheň v krbu a osvětloval útulnou místnost mihotavým světlem. V chodbě zrovna odbíjely velké kyvadlové hodiny. Příjemné světlo mírně osvětlovalo i chodbu. V místech, kde bývaly vchodové dveře zela obrovská díra a naproti ní na druhém konci chodby leželo tělo černovlasého muže, zhroucené u paty schodiště. Mužova pravá polovina těla vypadala dost pochroumaně a ruku měl zkroucenou do nepřirozeného úhlu, ale prázdné hnědé oči bez stopy života jasně říkaly, že už ho nic nebolí. Do chodby otvorem po dveřích zavanul mírný větřík, prohnal se mrtvému muži ve vlasech a pokračoval dál nahoru do patra kolem postavy v černém plášti, který se jenom trošičku zavlnil. Zbytky dveří od pokoje vrzly v pantech a ještě víc se otevřely. Do malé místnosti pronikalo oknem měsíční světlo, které stačilo, aby byla v přítmí vidět další nehybná postava ležící před dětskou postýlkou bez zjevných zranění, ale se stejně prázdným pohledem, jako muž dole pod schody.
Jediné, co narušovalo klidnou noc a pokojnost domu, byl hlasitý dětský pláč ozývající se z postýlky. Lord Voldemort klidně přešel k dítěti a pohrdavě se na něj podíval.
„Ty jsi ten, kdo mě má porazit?“ zasyčel posměšně.
„Vypadá to, že nebudeš mít možnost svůj osud naplnit,“ zasmál se ledově Pán Zla a namířil na dítě svou hůlku. Se vší nenávistí a znechucením zasyčel formuli kletby, která ho zbaví posledního žijícího Pottera. „Avada Kedavra.“
Lord Voldemort téměř okamžitě věděl, že se děje něco, co rozhodně nebylo v plánu. Zelená kletba vylétla z hůlky jak měla a ozářila místnost děsivým světlem. Dokonce se i vpila do malého děcka, které okamžitě přestalo brečet. Ale dítě stále žilo. Stejně jako sesilatel kletby i jeho oběť nechápavě zamrkala.
Najednou se malé tělíčko prohnulo v bolestivé křeči a bezmocně několikrát škublo ručičkama. Na čele dítěte se začala objevovat prasklinka a dál se šířila, jakoby neviditelný nůž vyrýval do čela znamení. Po chvíli to přestalo a na čele zůstal krvavý šrám ve tvaru blesku, ze kterého pomalu stékal potůček krve.
Najednou se potůček rudé tekutiny zastavil a se zasyčením se vypařil v obláčku dýmu. Krvavé znamení začalo vydávat podivnou zelenou zář. Stejnou jakou má Kletba smrti.
Pán Zla vyděšeně zíral na to, co se děje. Nevěděl, co to všechno znamená, ale jedním si byl jist, je to špatné. Záře z jizvy sílila ohromnou rychlostí a během mrknutí oka zcela pohltila dítě. Voldemort rozzuřeně zasyčel nadávku. Otočil se, aby co nejdříve opustil toho proklatého spratka, ale už bylo pozdě. Stačil jenom přenést váhu na pravou nohu a s bolestným výkřikem zmizel v zelené záři.
Zelené světlo nabralo tvar koule a jakoby zhmotnělo. Po pulzující kouli sem tam přeběhly tmavě zelené žilky. Koule pětkrát zapulzovala a následně se začala stahovat zpět do jizvy.
Jak se koule smršťovala, tak po sobě zanechala jenom našedlý stín vydávající nelidský táhlý skřek. Stín kolem sebe máchal pařátovitými končetinami připomínající ruce, jako by se ze všech sil snažil uniknout z té zelené koule a přitom neustále vřískal. Když se stín neustálým mrskáním a mácháním rukama dostal z moci záhadné koule, stále vydávaje děsivý zvuk, rychle odplul neznámo kam. Hned jak se koule světla stáhla zpět do jizvy, na čele nevinného dítěte, okolí explodovalo neuvěřitelnou silou.
*
„B-Brumbále…“ dostal ze sebe Severus Snape, hned jak se dopotácel do ředitelovy pracovny. Mistr lektvarů byl celý zpocený a sotva se držel na nohou, opíral se o rám pootevřených dveří a upíral zamlžený pohled svých černých očí na Albuse.
Když Bradavický ředitel vzhlédl a spatřil svého bývalého žáka, hned k němu přešel a pomohl mu do nejbližšího křesla. Takhle zničeného ho ještě neviděl.
„Co se stalo Severusi? Voldemort opět zkoušel tvou věrnost? Nebo tě za něco trestal?“ optal se ředitel a starostlivě se díval do jeho očí.
V černých očích zaplál oheň nově nabyté síly, chytil ředitele za hábit a přitáhl ho blíž.
„Brumbále, něco se stalo. Něco se stalo s Pánem Zla,“ dostal ze sebe naléhavě a vyhrnul si levý rukáv. Znamení zla krvácelo.
Ředitel se zděšeně díval na nejobávanější znamení a v hlavě se mu prohnalo několik scénářů, které to mohly způsobit.
„Potterovi,“ vydechl a dvěma dlouhými kroky přešel ke krbu.
„Hned jak budeš mít dost sil, stav se u Poppy. Jdu je zkontrolovat,“ řekl Snapeovi a následně zmizel v zelených plamenech. Okamžik na to vyšel z krbu v Děravém kotli a než si kdokoliv stačil všimnout nově příchozího, přemístil se přímo před Potterovic dům.
To, čeho se obával, se opravdu stalo. Voldemort nějakým způsobem objevil jejich skrýš. To zcela vysvětlovalo, proč je celé patro doslova roztrháno na kousky a dobrá polovina domu zcela chybí, zanechávajíc po sobě jenom hluboký kráter. Ale co si nedokázal starý kouzelník vysvětlit, byl stav poničeného domu. Jako by přímo uprostřed ničivých sil zamrzl čas. Pozůstatky patra se díky nějaké explozi vznášely ve vzduchu rozmetány na všechny strany. Okna měla skla vyražená ničivou silou, ale i ta se vznášela zmražena těsně po rozbití. Kousky hlíny a trsy trávy kolem kráteru vysely ve vzduchu zcela nehybně, odporujíc fyzikálním zákonům.
Rychle seslal průzkumné kouzlo, ale odezvou se mu dostalo, že tam nejsou žádné známky života.
Možná to někdo přeci jen přežil, ta… anomálie může nějakým způsobem rušit kouzlo, prolétla mu myslí naděje, i když jeho racionální uvažování jasně říkalo, že to není možné.
Vydal se k domu s hůlkou v ruce. Když vkročil na pozemky domu, kde sem tam ve vzduchu držely trosky, strčil do jednoho kousku dřeva hůlkou. Dřevo bez nejmenšího odporu pomalu odplulo ponoukaným směrem jako v beztížném stavu.
Brumbál nezaznamenal žádnou změnu po vkročení na toto podivné místo a tak se vydal k bývalému vchodu.
Prošel dírou, kde kdysi byly bytelné dveře s ozdobným klepadlem a jako by se ocitl v jiném světě. Zvenku viděl, že chybí ohromná část domu o patře nemluvě, ale tady bylo vše tak jako při jeho poslední návštěvě. Poklizený dům, lesklé dřevo schodiště vedoucího do patra k obytným pokojům. I přesto tu bylo něco jinak. Kvůli šoku to Albusovi došlo až po chvíli. Kyvadlové hodiny stále odbíjely a jejich ručičky se nijak nepohybovaly.
Najednou zprava zaslechl ženský smích, otočil hlavu, aby se podíval do obývacího pokoje, odkud zvuk přišel, ale nikdo tam nebyl, jenom v krbu byla další zvláštnost. Obrovské plameny, které vyrůstaly z krbu, byly opět zmraženy v čase.
Najednou se opět ozval ženský hlas, ale tentokráte jenom jako šeptání, otočil se od krbu po hlase a uviděl mlžnou postavu jeho bývalé studentky, jak s úsměvem vstává z pohodlného gauče s dítětem v náručí a následně se rozplynula neznámo kam.
Najednou se zablesklo a celý obývací pokoj kolem Brumbála doslova explodoval. Zkušený kouzelník se rychle přikrčil a během mrknutí oka kolem sebe vztyčil ochranný štít. V tom okamžiku všechen chaos zmizel a obývací pokoj byl opět jako dřív.
Bradavický ředitel tedy zrušil štít a zamyšleně vycouval z místnosti zpět do chodby. U paty schodiště se najednou objevila další mlžná postava, která na něj mířila hůlkou s odhodlaným výrazem, najednou se postava s němým výkřikem zhroutila k zemi a zmizela. Albus opatrně vykročil na schodiště, ale hned po dvou schodech zjistil, že to nebyl dobrý nápad. Hůlka v jeho ruce sebou začala cukat jako splašená. Po dalším váhavém kroku se škubání ještě umocnilo, začala vydávat nepříjemný pisklavý zvuk a pomalu se zahřívala.
Brumbál se starostlivě podíval nahoru do patra, jestli nezahlédne někoho z Potterových. I když si stále snažil udržet naději, už ho skoro opustila. Nakonec zakroutil hlavou a vydal se pomalu zpátky ke vchodovým dveřím, které z téhle strany vypadaly zcela v pořádku. I kdyby někoho viděl či slyšel, nic by to neznamenalo. Magie všude kolem je zcela pokroucená a mění okolí, jak se jí zachce. Když nad tím přemýšlel, dost se to podobalo nejsilnějším iluzním kouzlům, ale změny byly příliš nahodilé a obrovské množství magie všude kolem jasně říkalo, že to nevzniklo přirozenou cestou. Když se vydal nahoru do patra, ucítil mnohem větší magický tlak, nejspíš tam někde bylo ohnisko těhle změn. Budou muset napřed odklít celé okolí a vrátit ho do pořádku než budou moct místo důkladněji prozkoumat. V tuhle chvíli jsou magické anomálie příliš nevyzpytatelné a ten tlak… pokud blíž k ohnisku ještě roste, tak je to bezesporu životu nebezpečné.
Otevřel vchodové dveře a díval se přímo do tváře Lorda Voldemorta s napřaženou hůlkou a zvráceným šklebem vzdáleně připomínajícím úsměv. Dnes už podruhé Albus instinktivně zareagoval a složitým pohybem vytvořil štít. Až poté si uvědomil, že je to jenom další přelud. Razantně švihl hůlkou, čímž zrušil štít a prošel skrz mlžnou postavu, která se rozplynula.
Když vyšel z toho podivného magického úkazu, spatřil muže na velké motorce, jak zděšeně zírá na pozůstatky domu.
„Siriusi?“ optal se Brumbál a pevněji stiskl hůlku. Ač to na sobě nedával znát, byl naštvaný, hodně naštvaný. A člověk před ním byl strážcem tajemství, kde se Potterovic dům nachází. Rozhodně nevypadal jako zrádce, nemluvě o jeho výrazu… ale důkazy hovoří jasně.
Černovlasý muž se pomalu podíval na Bradavického ředitele, ale stejně to vypadalo, že ho nevnímá a jeho pohled hned sklouzl zpět k domu.
Najednou se jeho zničený a šokovaný pohled změnil na rozzuřený a v očích mu zaplál hněv. Nahodil motor svého stroje a rozjel se pryč, ale přední kolo se nestačilo ani jednou otočit a motocykl byl zastaven neviditelnou silou.
„Myslím, že ti nemůžu dovolit někam odjet, Siriusi,“ řekl Brumbál vážně.
„Pusťte mě! Za tohle ten šmejd musí zaplatit,“ vyštěkl Black a přidal plyn, motorka sice mocně zavrčela, ale to bylo asi tak vše.
„Co tím myslíš?“ zeptal se s přimhouřenýma očima ředitel.
„Červ, ten zpropadený zrádce Petigrew musel Voldemortovi vykecat, kde dům je,“ drmolil Black, ale vypadalo to, že to říká spíš sám sobě než Brumbálovi.
„On byl strážcem tajemství?“ pronesl překvapeně Albus.
„Jo, mysleli jsme si s Jamesem, že je to dobrý nápad. Přece jen, kdo by podezříval zrovna toho nešikovného řiťolezce, že drží takové tajemství? Ale ten šmejd nás podrazil,“ zakňučel zničeně. Během vysvětlování se pomalu uklidnil a spustil ruce z řidítek.
Albus Brumbál byl pověstný svou schopností poznat pravdu, ostatně dost mu k tomu pomáhal nitrozpyt. Teď ho také použil, aby si potvrdil příběh jednoho z Pobertů a ujistil se tím, že mu Sirius nelže.
„Pokud Peter opravdu zradil, tak by nebyl nejlepší nápad se za ním jen tak bez rozmyslu vydat, zvláště sám,“ podotkl Brumbál a sklonil hůlku, kterou zadržoval motocykl.
„Jsou opravdu…?“ dostal ze sebe Sirius se slzami v očích.
„Ano, bohužel to tak vypadá.“
„Všichni?“ optal se s malým plamínkem naděje. Na to Albus jenom přikývl a smutně se zahleděl na dům stejně jako muž na motorce.
*
V 7:38 ráno následujícího dne v kanceláři Oriesta Berna se sešli hned čtyři vysoce postavení ministerští představitelé, aby projednali nedávné události.
„Takže říkáte, že to nikdo jiný nepřežil? Ani samotný Pán Zla?“ ujasňoval si to zamyšleně stařec v křesle a upil si ze skleničky brandy.
„Už to tak vypadá. Včerejší… nepříjemnost jsme pocítili všichni a co jiného to může znamenat? Od té doby, co přestalo krvácet, znamení znatelně zbledlo, už není skoro ani vidět…“ zamumlal hnědovlasý podsaditější muž s kulatými brýlemi.
„I když znamení vybledlo, nezmizelo úplně. Takže věřím, že si Mistr najde cestu zpět mezi živé. Bohužel pro tento okamžik to vypadá, že ať se tam stalo cokoli, dočasně ho to zničilo stejně jako ty prašivé mudlomily,“ přidal se do debaty muž s dlouhými černými vlasy stojící u nedaleké knihovny.
„Přesně, aspoň je o pár potížistů míň. Pán se vrátí, ale ten odpad už navždycky bude hnít pod hlínou,“ uchechtl se robustní muž opírající se o krbovou římsu a na ex do sebe kopnul celý obsah své sklenky.
„Ať je to jak chce, přežilo to jen to zpropadené děcko,“ odfrkl si černovlasý.
„Pořád mě udivuje vaše pohotová reakce, pane Wendersi,“ pousmál se starý Bern.
„Jako jeden z nejvěrnějších jsem věděl, co se Pán Zla chystal udělat a hned, jak začalo Znamení neobvykle reagovat, bylo jen logické poslat tam Mistrovi na pomoc alespoň skřítku, když jsem já toho nebyl schopen,“ pokrčil rameny.
„Nejsem si jistý, jestli vás k tomu nevedla spíše zvědavost a strach,“ ušklíbl se stařík.
„A-a co uděláme s tím dítětem?“ optal se obtloustlý mužík, jelikož věděl, že kdyby hádku nepřerušil, nejspíš by došlo na hůlky. Ostatně nevraživost mezi těma dvěma byla všeobecně známá.
„Coby, stačí jedna kletba a připojí se k té své prašivé rodince,“ uchechtl se muž u krbu.
„Ó, ano, to je geniální nápad. Sice ho nedokázal zabít ani Pán Zla, ale tobě se to jistě podaří Xanxusi,“ ušklíbl se Wenders.
„Podle toho, co moje skřítka vypověděla, než pošla, střet toho dítěte s Mistrem rozpoutal přímo magické peklo. Ostatně to dokazuje i její následná smrt… Opravdu ošklivá podívaná, kterou si bude můj perský koberec ještě nějakou dobu pamatovat. Obávám se, že už ho do původního stavu nedostanu,“ posteskl si černovlasý muž a dolil si z karafy skleničku brandy.
„Hmm, tak ho prostě podřízneme,“ pokrčil hromotluk rameny.
„Podle toho, co Wenders říkal, by to nebyla zrovna šťastná volba,“ zapojil se do debaty brýlatý muž.
„Jestli je jeho moc tak silná už v tomhle věku, nemůžeme si dovolit riskovat nějakou náhodnou magii. Krom toho, že by nás to bez obav všechny sfouklo jako nic, tak by si toho jistě někdo všimnul,“ pronesl zadumaně.
„U Merlinovy brady! Tak si na to někoho najmeme, on ho podřízne a bude pokoj,“ povzdychl si Xanxus. Tohle vymýšlení plánů a intrik… i když samozřejmě taky prošel Zmijozelskou kolejí, tak tohle rozhodně nepatřilo do jeho silných stránek. Vždy dával přednost akci, než nějakým pletichám.
„Myslím, že není dobrý nápad jakkoli se pokoušet to dítě zabít. Mohlo by to přilákat nežádoucí pozornost, a jelikož je Pán Zla pryč věřím, že se teď všichni zaměří na chytání Smrtijedů. Krom toho je kolem toho příliš komplikací a přitom není nic z toho nutné,“ usmál se starý muž.
„Jak to myslíš?“ optal se podezíravě Wenders.
„Tady náš přítel pan Browner jistě zná nějaké příhodné místo, kam odklidit problémové osoby a Pána Zla by jistě potěšilo toto řešení,“ pousmál se na muže opírajícího se o krb.
„To se mi líbí,“ zavrčel Xanxus spokojeně a také se mu po tváři rozlil široký úsměv.
„To není špatný nápad, ale stejně budeme muset něco udělat s tou jeho šílenou magií. Zvláště na takovém místě by se rozhodně projevila a Merlin ví, co by se pak stalo,“ řekl černovlasý muž.
„Na to znám řešení, ale bude trošku nákladnější. Věřím, že pokud se o výdaje podělíme, nijak závratná částka z našich trezorů neubude,“ usmál se podsaditý muž. Samozřejmě si z celé transakce vezme menší provizi, ale to jeho společníci nemusí vědět.
*
O pět dní později stál na přídi vězeňské transportní lodi sám vedoucí Azkabanského vězení Xanxus Browner.
Obloha byla zatažená, poměrně hustě pršelo a vlny se hnaly jedna přes druhou snad všemi směry. Bylo znát, že se blíží k nehostinnému ostrovu, na kterém stojí proslulé vězení, ale stará dřevěná loď s potrhanými plachtami, držíc se na hladině moře snad jen za pomoci silných kouzel, se neoblomně hnala dál vstříc vězeňskému přístavu.
Kapitán měl co dělat, aby udržel kormidlo, ale jeho pohled stále sklouzával k přídi lodi. Ne, že by sledoval hrubiánského vedoucího vězení, i když jeho přítomnost zde byla opravdu ojedinělá. Ale spíše ho zaujala skřítka, která se mu neustále držela v patách, a opatrovala uzlíček přikrývek.
Do boku lodi narazila jedna ze silnějších vln, až ji trošku vychýlila z kurzu. Z podpalubí se ozvalo několik vyděšených výkřiků, v okamžicích jako byl tento, do sebe připoutaní vězni tvrdě naráželi. Kapitán hned opravil kurz a škodolibě se zachechtal potížím v podpalubí.
Vězni měli spoutané ruce, nohy a dlouhým řetězem byli připoutáni všichni k sobě, což činilo jakýkoli plán útěku dosti nemožný.
Na sobě už měli vězeňský mundůr, který sestával jenom z volného trička a kalhot z jakési šedivé látky. Takže v podpalubí, kam běžně nateče vody alespoň po kolena, se museli klepat zimou, jelikož čím blíž byli Azkabanu, tím blíž byli i k mozkomorům, kteří mají v takovém počtu opravdu velký vliv na počasí.
Kapitán už viděl cíl své cesty. Velkou temnou jeskyni připomínající obrovskou tlamu samotného ostrova. Celé to místo vypadalo jako vytržené z nějaké strašné noční můry.
Ostrov vypadal dosti nepřátelsky, byla to spíš velká skála z černého kamene vyrůstající z moře. O ostré útesy čnící do všech stran se neúnavně rozbíjela jedna vlna za druhou. Nikde v nejbližším okolí, byste nezahlédli ani náznak slunečního světla, jelikož obloha zde byla stále zatažená temnými bouřkovými mraky. Ze strmých útesů jakoby vyrůstala ohromná pevnost z téhož kamene, ze kterého byl děsivý ostrov. I budova Azkabanského vězení naháněla husí kůži, svou bezútěšností a temnotou, které se šířily přímo z ní. Budova bez oken čněla do výšky a úplně nahoře mizela v černočerné temnotě tisíce mozkomořích plášťů. Sem tam nějaký mozkomor poletoval níže kolem stěn Azkabanu, občas se zastavoval ve vzduchu, aby se sípavě nadechl a přes tlusté stěny vysál z vězně uvnitř jakékoli naděje, štěstí nebo prostou radost zanechávajíc po sobě beznaděj, smutek a nepředstavitelný strach.
Starému námořníkovi opět přeběhl mráz po zádech, jako pokaždé když vjížděl do jeskyně. Už byl po letech téhle práce dostatečně otrkaný, ale přesto tohle místo přímo vyzařovalo koncentrovanou hrůzu. Sice by to nikdy nepřiznal, ale opravdu obdivoval lidi, co zde pracovali.
Navedl loď přímo do průrvy mezi ostrými útesy a vplul přímo do jeskyně, kde byla voda zcela klidná bez jediné vlnky, a v klidu pustil kormidlo. Díky kouzlům bude loď bezpečně navedena tam, kam má. Na kamenném molu už čekali strážní a muž nevrle pozorující loď, který seděl za stolem s opelichaným brkem v ruce.
Celý Azkabanský přístav osvětlovalo jen pět pochodní zakletých věčným plamenem a svíčka na stole, jinak byla jeskyně stále v černočerné tmě. Kapitán si nedůvěřivě prohlížel pohyblivé stíny a nebyl si tak úplně jistý, jestli je to jen způsobené mihotavými plameny osvětlení nebo se v temnotách skrývají mozkomoři.
Když loď přirazila k molu dal se kapitán s dvěma dozorci do práce, na ukotvování lodě a připravování můstku, aby mohli vězně převést z lodě na půdu Azkabanu.
Jako první ze staré lodi vystoupil vedoucí vězení následován cupitající skřítkou.
„Okamžitě mě doveď za správcem,“ vyštěkl rozkaz na jednoho ze strážných.
Dozorce nezaváhal ani na vteřinu, přikývl a vydal se rovnou do temného průchodu vedoucího do hlubin Azkabanských chodeb následován Xanxusem Brownerem a jeho skřítkou.
Po deseti minutách cesty poměrně širokými chodbami a schodišti se dostali do takzvaného Srdce Azkabanu, což byla prostá velká hala s pár pochodněmi a dírou ve stropě, která mohla mít dobrých deset metrů čtverečních. Díra tvořila jakousi šachtu procházející středem celé velké budovy přímo nahoru s ústím někde na střeše, kde přebývali mozkomorští strážci.
Celé vězení bylo postaveno čistě na praktických základech. Všude byly široké chodby, které znemožňovaly jakýkoli odpor, a právě ze Srdce jste se mohli dostat kamkoli. A tím pádem jakékoli velké nepokoje mohli rychle rozehnat přivolaní mozkomoři.
Nejhorší a nejnebezpečnější vězni měli cely u okrajových zdí, kde byli nejblíže vlivu mozkomorů poletujících venku. Těmto celám se říkalo blok C. Čím byl trest vězně mírnější, tím byl umístěn blíže středu vězení dál od mozkomorů, kteří se do vnitřních prostor vězení dostali jenom ojediněle. Nejlépe na tom byli vězni v bloku A, kteří byli dostatečně daleko a díky tomu byl tlak vyvíjený mozkomory na jejich mysli podstatně menší.
Vězni se ze svých cel dostali maximálně dvakrát denně. Jednou, když byli odváděni každý den do jídelny kolem poledne a podruhé, když měli možnost se jednou týdně účastnit „společenských akcí“ které dozorci podporovali, jelikož to poskytovalo aspoň nějakou změnu v jinak nudném stereotypu.
Pokud někdo dělal příliš velké potíže nebo se snažil o odpor, když byli odváděni z jídelny, byl zavřen na samotku. Ne, že by byli jinak na celách ve více lidech, ale Azkabanské samotky byli speciální cely v nejvyšším patře budovy přímo pod střechou, na které sídlili všichni mozkomoři. Celé ono poslední patro bylo vyhrazeno jenom pro šest cel, i když by se jich tam vešlo mnohem víc nebylo to nutné, jelikož každý kdo byl kdy na samotce už do konce svého pobytu nedělal žádné problémy.
Samotný Azkabanský personál měl své prostory spolu s jídelnou a Srdcem v úplném středu vězení a byly dokonce opatřeny spoustou ochranných kouzel, díky kterým byl vliv mozkomorů téměř nulový.
Xanxus následoval strážného do jedné z mnoha chodeb a znatelně pocítil, kdy procházeli magickou bariérou chránící tohle místo. Samovolně se otřásl, když z něho opadl ten podivně tíživý pocit.
Nějakou chvíli ještě šli chodbou plnou dveří, až došli k těm úplně posledním. Dozorce zaklepal, zevnitř se ozvalo rozezlené zavrčení nějaké nadávky, šustění šatů a následný pokyn ke vstupu.
Když Browner vešel do zapáchající nevětrané místnosti, ohrnul nos zhnusením a ušklíbnul se na další dveře v místnosti, za kterými zrovna mizela ženská noha v okovech. Přesunul svůj pohled na překvapeného správce, který si jediným rychlým tahem dovřel poklopec na svých umolousaných kalhotách.
Čistotou holt Azkaban nikdy moc neoplýval, ušklíbl se zhnuseně Xanxus a mávl hůlkou. V ten okamžik se místnost provětrala a hned tu byl čistější vzduch, aspoň trochu dýchatelný.
„P-pane Brownere… nečekal jsem vaší návštěvu,“ pronesl správce po nervózním odkašlání.
„To vidím. Ale rozhodně nemám náladu se tu zdržet déle než je nutné,“ zavrčel Xanxus a strčil do skřítky vedle něj, která klopýtavě došla až ke stolu, div že nespadla.
Správce se napřed nechápavě podíval na ni a následně na Brownera.
„Mám tu pro vás speciálního vězně,“ řekl a nešetrně odhrnul cíp přikrývky, kterou držela skřítka. Odhalil tím zvědavou tvář dítěte, které se okamžitě rozhlíželo po svém okolí svýma zelenýma očima.
„Dítě?“ pronesl překvapeně a možná i trochu zděšeně správce. Dozorci, který stále stál u dveří, se jenom překvapením rozšířily zorničky, ale jinak nereagoval.
„Jo, je to hrozně nebezpečný parchant. Asi za týden sem pošlu údaje k jeho omezovačům,“ řekl a poklepal na náramek kolem malé ručky dítěte.
„Sežeňte mu někoho, kdo se o něj postará, než se ten zmetek naučí chodit. Dál to nechám na vás,“ zavrčel, kývl na skřítku, která dítě opatrně položila na stůl, a spolu s ní opustil místnost.
Správce chvíli jenom vykolejen stál a zíral na místo, kde ještě před chvílí byl jeho nadřízený. Když se alespoň trochu vzpamatoval podíval se pomalu na dítě, které ho sledovalo jako by vyčkávalo na jeho reakci.
Rychle popadl dítě a vydal se za nadřízeným. Co tohle mělo znamenat? Vždyť mu neřekl ani jméno toho prcka, ani proč ho sem přivedl. To měl být uvězněn? V tak nízkém věku? Tyhle a podobné myšlenky mu vířily hlavou a se znepokojením si uvědomil, že už je skoro v přístavišti a stále nenarazil na nadřízeného.
Když vyběhl z potemnělé chodby na jakž takž osvětlené molo, už jen viděl, jak loď vyjíždí z ochrany jeskyně a okamžitě se ztrácí z dohledu v přívalu vln a vodní tříště.
Správce si povzdechl, pokrčil rameny a vrazil uzlíček přikrývek s dítětem jednomu z dozorců.
„Jdeme mu sehnat chůvu,“ zavrčel rezignovaně a vydal se zpět do temnoty tunelů.
Zamířil rovnou do bloku C. Přece jen, tohle byl Azkaban, tady by se nikdo dobrovolně nestaral o cizího spratka, aniž by z toho měl odpovídající užitek.
Nijak se neobtěžoval vybírat nejvhodnější kandidátku na opatrovnici, hned jak vlezl do chodby bloku C nakoukl zamřížovaným okénkem ve dveřích do nejbližší cely. Tam byl nějaký rozklepaný starý muž, který jen nehnutě hleděl před sebe a něco si mumlal. Zcela bez zájmu přešel k další cele a konečně si sám pro sebe přikývl.
Šáhl si do zadní kapsy kalhot a vytáhl černou koženou rukavici posetou runami. Jediným tahem si ji navlékl na pravačku a následně ji položil na bytelné dveře cely.
Dveře klaply a s nepříjemným vrzáním se otevřely.
Okamžitě se do něj zabodl pár chladných očí. Správce nevěděl, o koho jde a bylo mu to jedno. Ženě mohlo být mezi šedesáti a sedmdesáti lety a seděla v ošoupaných vězeňských šatech schoulená v rohu, ale její zcela bezcitný pohled modrých očí jasně prozrazoval, že si stále udržela zdravý rozum… v mezích možností.
„Mám pro tebe nabídku ženská. Když se budeš starat o tohle dítě, tak dostaneš celu v bloku A, dvojnásobný příděl a taky ti na požádání dozorci zakouzlí čistící kouzlo. Je to více než štědrá nabídka, ber nebo nech být,“ řekl správce a ukázal na dítě v dozorcových rukou.
Žena ho bez jakékoli reakce jenom dál provrtávala chladným pohledem. Tak to vzdal a otočil se, aby to zkusil ve vedlejší cele. Už byl u dveří, když místnost prořízl mrazivý hlas, který byl stejně bezcitný jako její oči.
„Beru to,“ pronesla a pomalu se zvedla ze svého místa opírajíc se o zeď.
Správce se na ni opět otočil, trošku se pousmál a pokynul dozorci, který ženě okamžitě předal zabalené dítě v přikrývkách.
Když dorazil jejich malý průvod do bloku A, správce se opět neobtěžoval nějakým vybíráním cely a prostě zvolil hned první volnou, kolem které šli.
Byla to cela s číslem třináct. Poměrně prostorná dva na tři metry a i vzduch se tu zdál mnohem svěžejší než v bloku C, takže byla žena nadmíru spokojena, i když to na sobě nedala nijak znát.
Když se Správce dostal zpět do své kanceláře, ztěžka dosedl na svou židli. Chvíli přemýšlel a nakonec si vzal čistou složku, aby novému „vězni“ založil spis.
Když otevřel složku s předtištěnými kolonkami tak se zarazil. Vlastně o tom prckovi nic nevím… no, holt si s tím bude muset poradit až můj nástupce. Rozhodl a dal se do vyplňování. Za dva měsíce mu končí služba v Azkabanu. Už se nemohl dočkat. Jako většina zaměstnanců tohoto „pekla na zemi“ si nechá po odchodu vymazat všechny vzpomínky na toto místo, vybere si svůj plat a bude si ho dosyta užívat.
Nejspíš se odstěhuju někam, kde svítí slunce… třeba na Hawai, zamyslel se.
Zezadu ho objaly dvě hubené ženské ruce a začaly putovat od jeho ramen přes hruď a ještě níž. Správce zastudil řetěz na jejích rukou, trochu se ošil, otočil své křeslo ke své společnici a stáhl si ji do klína.
Aspoň nějaké výhody měla tahle práce, ušklíbnul se a zabořil svůj obličej ženě do výstřihu.
*
Život chlapce, který pomalu vyrůstal v cele číslo třináct, se rozhodně nedal považovat za šťastný, nebo snad lehký, ale jelikož nic jiného nepoznal, byl spokojen a zvykl si na zažitou rutinu Azkabanského vězení a brzy se naučil, jak to v tomto světě chodí.
Když chlapci byli přibližně čtyři roky a tři měsíce udála se v Azkabanu vzpoura. Byla to první chaotická událost, kterou kdy viděl. Netrvalo to nijak dlouho, nanejvýš půl hodiny, ale jako povodeň se prohnala snad každým zákoutím vězení.
Nevyhnulo se to ani bloku A, kde byl zavřený se svou opatrovatelkou a zrovna opět probírali pravopis. Chlapce to nijak nenudilo, přece jen tu jinak nebylo co dělat, ale křik a zmatek v chodbě za dveřmi přilákal jeho pozornost.
Najednou se rozlétly dveře a do jejich cely se vřítil hubený chlapík se šíleným leskem v očích, držíc cizí pravou ruku s rukavicí dozorců.
Chlapcova opatrovatelka si nově příchozího změřila ledovým pohledem a začala se zvedat ze země, na které seděla, ale muž jí to nedovolil dokončit a hřbetem ruky ji praštil do obličeje, spadla zpět na podlahu.
Přistoupil k ní a než se vzpamatovala tak ji silně nakopl do břicha, až se na zemi zkroutila. Další kopanec směřoval na její hlavu a poslal ji do bezvědomí.
„Jen lež ty stará mrcho,“ zachechtal se muž a otočil se na další osobu v cele, kterou byl právě onen malý chlapec.
Na chvíli se zarazil, protože chlapec na něj hleděl zcela beze strachu a dokonce v jeho pohledu ani nebyl vztek, který by se dal očekávat, spíš to vypadalo, že zvědavě vyčkává, co muž udělá dál.
Ten se rychle zbavil počátečního překvapení a úlisně se usmál. Odhodil dozorcovu ruku do rohu místnosti a z rukávu vytáhl vlastnoručně vyrobenou zbraň, která se nejvíc asi podobala špičatému noži. Olízl si rty a dvěma kroky přešel k chlapci, kterého chytil volnou rukou za zápěstí.
„Tak si trochu užijeme, co ty na to, prcku?“ uchechtl se muž, trhnutím otočil chlapce zády k sobě a nůž mu přiložil na krk, aby zamezil možnému útěku či vzpírání se.
Pokud čekal pláč, fňukání, naříkání nebo prosby tak marně, chlapec totiž nevydal ani hlásku.
Muž pustil chlapcovu ruku a rozvázal si roztřesenou rukou nedočkavostí šňůrku držící jeho kalhoty, které se sesunuly na zem. Znovu si spokojeně olízl rty, naklonil se k uchu své oběti.
Nejspíš chtěl říct něco, co by mělo jeho objekt zájmu vyděsit, ale nedostal k tomu příležitost.
Jak se naklonil dopředu, tak chlapec ucítil, že držení nože mírně povolilo. Rychlostí blesku chytil jednou rukou nůž, nevšímajíc si jakž takž nabroušené hrany a druhou rukou uchopil jeden z prstů násilníka, který následně nekompromisně zlomil.
Muž nic takového nečekal a s bolestným skučením klopýtl o krok dozadu. To už ale chlapec stál proti němu se zbraní v ruce. Bez většího otálení okamžitě vrazil naostřenou špičku „nože“ muži rovnou do odhaleného podbřišku. Násilník zaskřehotal a předklonil se bolestí, skoro až k zemi, držíc si zraněné místo, které dost silně krvácelo. Chlapec mu pohotově zaryl prsty do krku a vyšvihl muži koleno přímo do obličeje. Síla úderu mužovu hlavu přímo vystřelila do záklonu, přičemž chlapec škubl rukou na stranu a k zemi, čímž muži vytrhl kus krku jako nic.
Když útočník dopadl na zem. Zděšeně třeštil oči do stropu. Cukal sebou jak bolestí, tak marnou snahou popadnout dech, kterému se mu nedostávalo. Celá chlapcova akce nemohla trvat déle jak deset vteřin, takže si nebožák na podlaze nejspíš ještě ani neuvědomil, co se stalo.
Chlapec chvíli pozoroval, jak muži v krku klokotá krev a sem tam se objeví bublinka, ale pak přešel ke své opatrovnici a pokusil se ji probrat.
*
„Hmm…“ zamručel nový správce a zamyšleně se drbal v plnovousu. Zrovna stál spolu s dvěma dozorci v cele číslo třináct v bloku A a shlížel na mrtvého muže. Vzpoura byla už dávno potlačena a šest nejaktivnějších vězňů si užívá na samotce. Několik vzbouřenců dostalo dokonce i polibek, ale většinou postačilo jen obuškové kouzlo, kterým dozorci rozhodně nešetřili. Dva dozorci byli zabiti a tři zraněni.
A aby toho nebylo málo, stalo se tohle, pomyslel si správce. Nastoupil před pár měsíci a už tu je takový bordel, zakroutil hlavou naštvaně.
Přesunul svůj pohled z mrtvoly na chlapce, který seděl vedle zraněné stařeny. Jako by to dítě vycítilo, zvedlo oči a jejich pohledy se střetly.
Správce se otřásl a rychle přesunul svou pozornost zpět k mrtvole. Na pohledu toho kluka bylo něco znepokojivého. Když tak nad tím přemýšlel celý chlapec byl dosti znepokojivý. Už poprvé, když si ho všiml, optal se na něj služebně starších dozorců. Ale ani ti toho moc nevěděli, dokonce ani jeho jméno. Říkali mu Třináctka podle cely, ve které žil. Nedalo mu to a podíval se i do chlapcova spisu, ale o moc víc informací opravdu nedostal, dokonce nebyl vyplněný věk ani datum nástupu do Azkabanu.
Ten kluk byla prostě jedna velká znepokojivá záhada, zamyslel se správce a sám pro sebe si kývl.
*
O pár měsíců později chlapcova opatrovatelka zemřela. Nikdo nevěděl jestli to bylo následkem toho přepadení, nebo byla prostě příliš stará na to, aby vydržela Azkabanské podmínky. Popravdě se o to ani nikdo nezajímal.
Chlapci už bylo něco málo přes pět let a uměl se o sebe postarat docela slušně. Až to jeho okolí udivovalo. Obrovská magie, kterou oplýval mu samovolně pomáhala, například při léčení, nebo při potyčkách zvětšovala chlapcovu sílu. I přes náramky obepínající jeho zápěstí a kotníky, které měly magii zadržovat a totálně potlačit, se sem tam přihodila i nějaká náhodná magie a jak chlapec rostl, takových případů přibývalo.
Co si pamatoval měl tyto náramky odjakživa, takže mu nijak nevadily. Náramky se přizpůsobovaly podle jeho růstu, takže neškrtily a dokonce se chlapci líbily podivné rytiny, kterými byly zdobeny.
Druhý den po smrti opatrovatelky, když zrovna chtěl ulehnout ke spánku, se najednou rozrazily dveře jeho cely a dovnitř vstoupil chlap jako hora.
„Tak ten parchant opravdu pořád žije,“ zavrčel muž naštvaně a prohlížel si chlapce, který se postavil, aby mohl zareagovat, kdyby přišel nečekaný útok.
Muž si ho hodnou chvíli prohlížel, především jeho jizvu na čele a nakonec něco zhnuseně zavrčel. Nejenom, že ten malý zmetek pořád dýchá, ale ještě si nosí jizvu způsobenou samotným Mistrem jako nějakou medaili. Zmrd jeden šmejdskej, takhle urážet Pána Zla. Samotná jeho existence je urážkou. Proběhlo Xanxusovi hlavou, znechuceně se odvrátil a podíval se na dozorce, kteří ho doprovázeli.
„Jak že tomu hovnu tady říkáte?“ optal se posměšně.
„Třináctka, pane, protože nemá jméno, říkáme mu podle označení jeho cely,“ objasnil jeden z dozorců.
„Hmm, takže Třináctka, jo?,“ zavrčel a nečekaně vytasil hůlku a seslal na chlapce kletbu, která ho odhodila na zeď, po které se svezl až na podlahu.
Někteří dozorci sebou škubli, jako by chtěli proti tomu zakročit, ale hned jim došlo, kdo to je a že by něco takového byla naprostá šílenost. Dost pravděpodobně by se brzy ocitli někde mezi těmi chudáky v bloku C.
Když se chlapec začal po nárazu zvedat, tak ho robustný muž jediným kopancem srazil k zemi a šlápl mu na hrudník dostatečně silně, aby se nemohl znovu zvednout. I tak se o to chlapec pokoušel a házel sebou ve snaze uniknout zpod obrovské nohy. Ať se chystal ten muž na cokoli, rozhodně to nebude nic dobrého a to se chlapci rozhodně nelíbilo.
„Přidržte ho idioti,“ vyštěkl na dozorce, kteří hned vešli do cely a přiklekli k chlapci, kterého přidržovali u země, aby sebou už přestal házet.
Velký muž se samolibě usmál, ale i tak stále nechával svou nohu drtit chlapcův hrudník.
„Takže Třináctka. Myslím, že by nebylo od věci udělat v tom konečně jasno. Abys věděl, že nejsi nic víc než jenom zasraný číslo,“ zachechtal se muž a namířil hůlkou na chlapcovo čelo.
Zamumlal nějakou formuli a pět centimetrů před koncem jeho hůlky se objevila jasně rudá zrcadlová třináctka.
Xanxus začal svou hůlku se znamením přibližovat k chlapcovu čelu a ten se okamžitě začal o to víc snažit, aby se dostal z téhle pasti. Mrskal sebou seč mohl a hýbal zběsile hlavou sem tam doufaje, že to kouzelník vzdá, když se nebude moct trefit na zamýšlené místo.
„Chyťte mu tu zasranou hlavu,“ poručil Browner a dozorci uposlechli.
Chlapci už nezbývalo nic jiného, než čekat a připravit se na nadcházející bolest. Zatnul zuby, pevně zavřel oči a čekal.
Už cítil horko sálající ze znamení. V jeho nitru vše křičelo po tom, aby mohl uniknout té bolesti. Byl zvyklý na bolest to ano, ale na bolest způsobenou při nějaké potyčce, ne na takovéto mučení. Tohle bylo opět něco nového a chlapec si uvědomil, že nemá moc rád nové věci, většinou jsou totiž jenom horší.
Vzduch v cele najednou začal vydávat podivný kvičivý zvuk a kolem chlapce najednou vál docela silný vítr. Browner si toho nijak nevšímal a s krutým úšklebkem a fanatickou září v očích dál přibližoval znamení k zamýšlenému cíli. Oproti tomu dozorci znatelně znervózněli. Přeci jen, ten kluk vždycky vypadal nebezpečně a tohle rozhodně není dobré znamení.
Zvuk sílil a nabral na hrůzostrašnosti, jako by pocházel ze samotných pekel. A právě v ten okamžik, kdy už se dozorci skoro rozhodli pustit chlapce a radši zmizet, znamení zasyčelo o chlapcovo čelo.
Chlapec začal křičet bolestí a vzpínal se ze všech sil. Ale Browner dál tlačil hůlkou proti chlapci, způsobujíc mu tím ještě větší muka.
Najednou se celou prohnala neviditelná síla a doslova rozsekla jednoho z dozorců ve dví, zanechávajíc v podlaze, stěně i stropu rýhu hlubokou dobrých pět centimetrů.
Až potom, co Xanxuse ohodila sprška krve, se vzpamatoval ze svého opojení a vrátil se do reality. Skoro, jako by se ocitl v jiném světě. Místnost potemněla a řev větru okolo naháněl husí kůži. Rychle zrušil kouzlo a začal couvat ven.
Dozorci taky neváhali a nebrali na ostatní ohledy. Snažili se dostat nejdál, co to půjde, aby nedopadli stejně jako jejich kolega. Skřeky podivně zahučely a místností se opět prohnala podivná neviditelná síla. Tentokrát měl dozorce štěstí a zvláštní moc mu utrhla jenom ruku a nohu.
„Co to kurva…?“ zavrčel Xanxus Browner, když vycouval na chodbu, kde byl klid a ticho oproti pekelné místnosti, ze které právě vyšel. Z cely se po chvíli vypotácel i dozorce a za ním se s vyděšeným výrazem a vyvalenýma očima plazil jednoruký a jednonohý kolega. Když už to vypadalo, že se čerstvý invalida dokáže zachránit, najednou ho něco stáhlo zpět do místnosti a s bouchnutím se zavřely dveře.
Oba přeživší, jak Browner, tak dozorce, zírali na dveře od cely číslo třináct jako na vchod do samotných pekel.
Jako první se vzpamatoval Xanxus. Ukázal na dveře a ještě trochu roztřeseným hlasem řekl: „Jestli to ten zmetek přežil, tak mu hned dejte vlkodlačí obojek, dva Azkabanské omezovače a pošlete ho ke všem čertům, kam patří.“
Chlapec omdlel hned po tom, co bylo zrušeno kouzlo a tak nevěděl, co se kolem něj dělo. Probral se až o dva dny později na chladné tvrdé podlaze nějaké jiné cely. Kolem krku měl těžký kus železa s vyrytými znaky, a když se pokusil pohnout, zachrastění řetězů ho upozornilo na nové náramky na kotnících. Od každého náramku vedl řetěz k větší železné kouli, která na sobě měla podivné obrazce.
Opatrně si šáhl na čelo, které stále pálilo jako čert, a nahmatal tlusté obvazy. S vynaložením nemalého úsilí se doplazil ke kbelíku s čistou vodou, které se trochu napil a následně vyčerpaně usnul.
13.03.2011 17:03:41
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (863 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one