Kapitola pátá - Šílenství kam se podíváš

„Pane, dokončily jsme nákupy a vězeň je zpět v cele,“ ohlásila růžovláska hned jak vstoupila do kanceláře svého nadřízeného.
„Hmm, byli nějaké problémy?“ optal se velitel, aniž by zvedl zachmuřený pohled od rozevřeného spisu, který zkoumal.
„Ne pane...vlastně objevila se menší komplikace s hůlkou, ale Olivander řekl, že to do čtrnácti dnů vyřeší,“ opravila se bystrozorka. Rozhodně neměla v plánu objasňovat průběh celého tragického procesu zkoušení hůlek, ale netroufla si něco takového zcela zamlčet.
„Nebyl vězeň během nákupů na Obrtlé?“ otázal se šéf znenadání.
„Ne pane, proč se ptáte?“ zeptala se Tonksová zmateně.
„Hlídka dnes objevila mrtvé tělo zlodějíčka, jakéhosi Jonathana Ferise v Obrtlé, tak se jen ujišťuji, že v tom nemá prsty pan Fox za kterého je naše oddělení zodpovědné,“ zabručel prohlížejíc si několik fotek z místa činu.
„Vězeň byl po celou dobu se mnou, pane, a na Obrtlou jsme během nákupů nevkročili,“ ohlásila Tonksová pyšně. Tohle mohlo dopadnout špatně, ještě že si dávala pozor.
„Hmm, stejně to vypadá, že se jednalo jen o další potyčku na té zatracené ulici. Dokonce mu někdo sebral i boty,“ zakroutil hlavou Brousek a s povzdechem zavřel složku. Další případ který bude smeten ze stolu pro nedostatek důkazů. Znovu si povzdechl a zaměřil svou plnou pozornost na mladou bystrozorku stojící před jeho stolem.
„Dobrá práce Tonksová. Takže už má nakoupeno vše co bude potřebovat?“
„Ano pane, až na hůlku pro kterou se máme zastavit za čtrnáct dní má vše. Věci do školy i ostatní pomůcky a samozřejmě oblečení,“ přikývla růžovláska a po pochvale od svého nadřízeného se ještě víc narovnala, nestávalo se často, že by byl někdo Broouskem pochválen.
„Skvělé, skvělé,“ pochvaloval si spokojeně. Tahle pitomost s vězněm který má pomáhat jeho oddělení...a ještě ho poslat do školy... celý to byla jedna velká hovadina ať si ministr myslí co chce. A bylo jisté, že ta krysa z vnitřního co to celé spunktovala, do toho bude dříve či později strkat ten svůj rypák. Krom toho kolem jeho oddělení se opět začínají slejzat ti zatracení novináři, potřebuje toho chlapce uklidit někam jinam. Nemůže ho nechat až do začátku školy v cele bez toho aby si ho někdo všiml. Čím dřív opustí ministerstvo, tím dřív opadne nebezpečí, že by tuhle šílenost vyšťourali novináři a on opravdu neměl čas ani náladu vysvětlovat ministrovy šílené nápady.
„Pane, mohu se tedy vrátit do služby? Tuto misi jsem splnila a jistě bych byla užitečnější zpět na oddělení,“ nadhodila růžovláska. Opravdu se těšila zpět do práce. Ano, věčné papírování a hlášení byla sice nudná práce, ale docela jí chyběli společné akce s ostatními bystrozory. To vzrušení když byli na stopě nějakého nebezpečného zločince a následný boj s pachatelem a jeho zneškodnění...sice to bylo nebezpečné ale možná právě proto se jí tahle práce tak zamlouvala krom toho milovala boj a v maskování a sledování byla jedna z nejlepších ostatně byla jedna ze dvou metamorfomágů na oddělení. Dovolila si samolibý úsměv při pomyšlení na tento fakt. Ano práce jí většinou bavila a byla v ní dobrá. V neposlední řadě přispívala k tomu, aby bylo v kouzelnickém světě bezpečněji. Oproti tomu tahle mise... nebylo nutné psát hlášení, pokud se nestala nějaká „nehoda“ při které by musela zasahovat magií to bylo rozhodně plus....ale taky musela být věčně ve střehu a hlídat vězně. Opravdu, pořád! Jelikož nedokázala odhadnout, co udělá v dalším okamžiku. A když už něco udělal tak znala několik hesel k jeho podivným náramkům, takže k žádnému boji ani nemohlo dojít...v podstatě nehrozilo, že by měla šanci si na téhle misi pořádně zabojovat a to bylo zvláštním způsobem ubíjející. Samozřejmě při téhle misi nechybělo nebezpečí, které bylo jakýmsi zvláštním způsobem pro všechny bystrozory lákavé... ale tady se jednalo spíše o... nevěděla jak to popsat. Prostě to nebylo, jako nebezpečí při nějaké akci kdy tým vtrhne do bytu nějakého masového vraha, aby ho zatkl. Tady jí to připadalo spíše jako nebezpečí, které prožívá některá z postav v opravdu krvavém mudlovském hororu, přesněji některá z vedlejších postav která je ve filmu opravdu jen kvůli těm krvavým scénám. Přeběhl jí mráz po zádech, když jí napadlo tohle přirovnání a uvědomila si, že je celkem přesné. Na druhou stranu měla pocit, že se s vězněm číslo třináct dá kupodivu docela vycházet. Alespoň podle jejího názoru, opravdu očekávala, že tahle mise bude obnášet mnohem více potíží, než se do teď objevilo. I tak by radši dostala svou běžnou jistým způsobem bezpečnější práci zpět.
„Nepopírám, že by se mi vaše schopnosti hodili v terénu, ale obávám se, že vás ještě nemůžu pustit z této mise. Potřebuji aby jste na něj dohlížela po dobu co ho budeme mít na krku a teď během školních prázdnin ho někam ukliďte, neměl by s tím být problém, stejně se musí učit na ty své zkoušky...“ zamyslel se Brousek. Dost šílenej nápad dát někomu jako je Fox hůlku... no, minimálně ještě čtrnáct dní by se to mělo obejít bez nějakých komplikací.
„Ale...ale pane, jsem si jistá, že by se o to mohl postarat kdokoli jiný, krom toho....kam bych ho měla umístit?“ snažila se z toho vykroutit. Tohle jí přece nemohl udělat, ne?
„Berte to tak, že jste obětí vlastního úspěchu Tonksová! Z jeho záznamů je jasný že nikdy neoplýval moc velkou snahou dodržovat pravidla a poslouchat autority. Za vaší služby se stal pouze jediný incident a i ten se dá považovat za nedorozumění. Pokud bychom na to nasadili někoho jiného tak by trvalo nějaký čas než bych mohl dovolit Foxův přesun a my ho potřebujeme uklidit někam, kde kolem nečmuchá tolik pisálků hned!“ nasadil velitelský tón Brousek.
„Ano pane,“ přikývla nedobrovolně. Ostatně co jiného jí zbývá?
„Všechny výdaje za ubytování, stravu a vše okolo samozřejmě hradí ministerstvo. Je mi v podstatě jedno kam ho uklidíte, klidně si ho nastěhujte do bytu, hlavně ať je co nejdál od mého oddělení a dělá, že s ním nemá nic společného jasné?“ zeptal se s pozdviženým obočím a vyčkával na odpověď.
„Ano, pane,“ přikývla Tonksová.
„Dobře. Kdyby byly nějaké problémy hned to nahlašte, máte Foxe na starost minimálně do konce prázdnin. Teď běžte a ať je do večera pryč i Fox. Hodně štěstí,“ popřál a sáhl pro další složku, které se mu hromadili na rohu stolu.
*
Po opuštění Brouskovy kanceláře byla mladá bystrozorka dosti přepadlá. Věděla, že běžet k mamince, křičet: „Mami, můj šéf je děsnej idiot!“ a následně se vyplakat v jejím objetí není nejlepší nápad... vlastně by to ani ničemu nepomohlo. Ale rozhodně to bylo snad to jediné, na co dokázala myslet krom zapadnout do prvního baru a dát si pořádnýho panáka... přinejlepším hned celou sérii. S povzdechem se posadila za svůj stůl a přemýšlela co dál.
Kam by mohla schovat někoho, jako je Třináctka, aniž by ho vyčmuchali novináři? Chvíli si pohrávala se škodolibou myšlenkou pronajmout si na ty dva měsíce nějaký hotelový pokoj, přinejlepším rovnou apartmá. Bohužel, i když by jí tahle menší pomsta udělala radost byla si jistá, že Brousek by nebyl tak potěšený za vyhazování finančních prostředků na něco takového. Chce to nějaké řešení, které by jí opět získalo nějaké bonusové body v očích jejího nadřízeného a snad za ty dva měsíce si to rozmyslí a pustí jí z téhle mise.
Takže nejlépe něco, kde ušetří za ubytování...nebyl problém s bezpečností, jelikož měla hesla k jeho zámkům, krom toho vypadalo to, že se umí chovat, dnešek proběhl v pohodě.
Na mysl jí přišel nápad, který Brousek zmínil. Nastěhovat si ho do bytu by bylo řešením, ale její byt byl malí... mírně se začervenala a zamítavě zakroutila hlavou, tohle rozhodně ne! Fox byl sice děsivý, ale bezesporu i velice přitažlivý a být s ním v tak těsném kontaktu po celé dva měsíce... to rozhodně nechtěla riskovat. Dost na tom že jí už teď napadají takovéhle myšlenky!
Domů k rodičům... to taky nepřipadalo v úvahu, rozhodně se jí nechtělo vysvětlovat kdo to je a potom by musela přetrpět máminy věčné narážky, v tomhle byla její mamka hrozná...bude nejlepší když se o tomhle úkolu vůbec nedozví.
Někdo ze známých... no, musela připustit že moc přátel nemá... Terry by možná připadala v úvahu...ale u ní je stejný problém jako u ní samotné. Rozhodně nemůže nasadit Terry do bytu Foxe!
Strýček Sirius... Ano strýček Sirius! Ten má obrovský dům... sice stále v rekonstrukci... už několik let, ale rozhodně by mu nevadilo postrádat jeden pokoj, stejně neustále nadává že je většinou v domě sám a když ho o to poprosí... to rozhodně vyjde! Ďábelsky se ušklíbla a vyrazila na Grimlaudovo náměstí.
*
„Siriusi? Siriusi?“ volala, když se dostala dovnitř starého sídla Blacků.
„Ano? Ahoj Nym. To je dost že se taky ukážeš,“ usmál se na ní Sirius v bílé zástěře celý upatlaný...Merlin ví od čeho.
„Viděli jsme se včera,“ připomněla mu růžovláska zmateně.
„Jo, vždyť říkám,“ stále se usmíval.
… nemělo cenu to řešit, usmyslela si bystrozorka.
Najednou se z kuchyně ozval rachotivý zvuk a Sirius hned střelil pohledem ke dveřím.
„Molly! Řekl jsem ti, ať to necháš na pokoji!“ vykřikl naštvaně a vydal se zpět, tak ho Nym následovala.
Když dorazila do kuchyně Molly Weasleyová hájila své obsazené místo u plotny, dělala palačinky a ještě stihla argumentovat Siriusovy, kterému se to zjevně nelíbilo.
Když se rozhlédla po kuchyni, všimla si krom hrozného nepořádku i Remuse, který seděl za jídelním stolem v rohu místnosti a s úsměvem zvedl ruku na pozdrav.
Opatrně aby nešlápla do žádné z kaluží palačinkového těsta se přesunula až ke stolu, kde ukořistila nejméně upatlanou židli a obrátila se na vlkodlaka, aby se dozvěděla, o co jde.
„Ahoj Remusi, co se tu u Merlinovy brady děje?“
„Nic zvláštního,“ pokrčil nezaujatě rameny se shovívavým úsměvem, „a jak se máš ty?“ nadhodil zvědavě.
„Mám menší potíže, proto jsem ostatně tady,“ objasnila tajnůstkářsky.
„Čarodejnice jedna vlezlá,“ ulevil si Sirius a zhroutil se na vedlejší židli.
„To bys nevěřila! Člověk se pokouší uvařit si oběd a najednou se mu sem nakvartýruje tahle osoba a div že ho nevyštve z vlastní kuchyně!“ postěžoval si Black zírajíc naštvaně na Mollyiny záda.
To vysvětlovalo mnohé, dokonce i to proč je kuchyně tak zaneřáďěná. Mamka jí vždycky varovala, když měli jít na návštěvu ke strýčkovy, ať se k němu neopovažuje přibližovat, když vaří, zvláště ne pokud na sobě má nějaké pěkné šaty které si nechce zničit.
„Kdyby ta osoba nepřišla a neudělala to, o co ty ses pokoušel, nejspíš byste tady umřeli oba hlady,“ prohodila elegantně paní Weasleyová a před každého z pobertů položila talíř palačinek.
„Ahoj zlato, dáš si taky palačinku?“ usmála se na ní Molly a ještě než stačila přikývnout tak měla před sebou taky pořádnou porci.
Celou dobu co jedl, si Sirius naštvaně mrmlal, ale paní Weasleyová to přešla se spokojeným úsměvem, jelikož i když měl připomínky, palačinky v něm mizely závratnou rychlostí.
„Tak o jaké potíže jde?“ nadhodil Remus hned, jak dojedli.
„Dostala jsem za úkol toho vězně hlídat a najít nějaký místo kde by mohl být, dokud nezačne škola, tak jsem doufala, že bys mi s tím mohl pomoct Siriusi,“ objasnila a otočila se na svého strýce pro odpověď. Sirius se samolibě ušklíbl na Molly, která obrátila oči v sloup.
„Samozřejmě že ti pomůžu,“ souhlasil slavnostně.
„Klidně ho sem přiveď místa tu je dost,“ řekl nakonec a usmál se na ní.
„Dobře, přivedu ho do půl hodiny. Myslíte, že mi povolí vrátit se do služby, když ho přes den budeš hlídat ty? Mohla bych pracovat, a pokud by se něco stalo tak bys mě zavolal. Jsi bývalý bystrozor takže by na to mohl kývnout ne?“ optala se s nadějí.
„Kdo ví co se tomu morousovy honí hlavou, ale já v tom problém nevidím,“ pokrčil Sirius rameny.
„Dobře, tak já jdu pro něj, za chvíli jsem zpátky,“ usmála se nadšeně růžovláska, vyběhla z kuchyně a už bylo slyšet jen hlasité prásknutí od přemístění.
*
Třináctka si pospával v cele, než byl hrubě vytržen ze spánku a hned po něm chtěla ta bystrozorka aby si na sebe znovu obul ty příšernosti a šel s ní. Opravdu se mu do toho nechtělo ale zmínka o tom, že se stěhuje na místo, kde si bude moct pročíst všechny ty úžasné knihy ho přesvědčila... jen doufal že tam nebude tolik zatraceného světla jako tady.
Nebylo! Ocitl se v ráji! Když se přemístili, ocitli se ve stinné hale. Bylo tu příjemné přítmí, i když to tu někdo vymaloval oranžovou barvou, aby místnost zesvětlil...nevěděl proč ale rozhodně se mu sem ta barva nehodila.
Napřed podle rozkazu odložil všechny věci ke stěně v té místnosti a následně se vydali krátkou chodbičkou do další místnosti, kde byli nějací tři lidé. Dva lidé a jeden vlkodlak opravil se hned.
„Vítejte v domě vznešeného domu rodu Blacků,“ přivítal je černovlasý muž se širokým úsměvem a rozpřaženými pažemi.
Třináctka kývl na pozdrav a čekal, co se bude dít dál. Neměl rád tyhle situace, kdy byl konfrontován s více lidma v tak malé místnosti, vždycky se to totiž nějak podělalo a ke všemu tady jich bylo podezřele málo... i když měli na své straně bystrozorku která zná hesla.... pokud se to zvrtne musí jako první odstranit jí, rozhodl se a vyčkával.
„Já jsem Sirius Black, tohle je Remus Lupin a támhle Molly Weasleyová,“ představil je černovlasý muž.
„Ode dneška tu budeš bydlet s námi, alespoň dokud nenastoupíš do školy. Doufám, že spolu budeme vycházet,“ pokračoval s úsměvem. Zatím to probíhalo přesně jako vždy, představení celý bandy nenápadná narážka, že pokud to nepůjde podle jejich plánu, bude zle a teď by měl přijít první úder. Každej si praští minimálně jednou...většinou se bije, dokud je osoba při vědomí aby se jí ukázalo, že skupina opravdu má tu sílu neposlušnost potrestat. Viděl tenhle přivítací rituál už několikrát... pravda na něj ho ještě nepoužili, ale vše je jednou poprvý. Přesunul váhu tak aby se mohl rychle dostat k bystrozorce a zneškodnit jí dřív než zasáhne, ostatní nejspíš nebudou problém.
A v ten okamžik se to stalo! Svět přestal dávat smysl! Ten muž s černými vlasy k němu natáhl ruku ale ne v úderu ale k potřesení... to bylo známé gesto i v Azkabanu, potvrzovalo to dohodnutý obchod... ale proč to dělá teď nechápal... vůbec.
Nejistě muži podal ruku a potřásl s ní, pořád očekával útok, ale ten nepřicházel. Dokonce i vlkodlak přišel blíž s úsměvem a klidně mu potřásl rukou... tohle bylo šílené... je možné že by si věřili až natolik že nemají potřebu dokazovat svou nadřazenost? Nebo v tom byla nějaká skrytá hrozba? Něco jako: jsme domluveni, pokud nebudeš dělat problémy, nemusíš se dozvědět jak strašné by to v tom případě bylo. To by vysvětlovalo to potřesení rukou... i tak to byl divnej postup... Hmm... možná, že k demonstraci síly dojde až v noci kdy bude spát a bude tím pádem oslabený... opravdu to nechápal.
A dřív než si toho všiml, se na něj vrhla ta baculatá malá žena se zrzavými vlasy. Nevěděl ani, jak se dostala tak rychle přes celou místnost, ale najednou do něj narazilo její tělo a ona ho objala pažemi.
Tak útok ze zálohy, konečně něco co dávalo smysl. Skoro se chtěl i spokojeně zašklebit. Už chtěl pozvednout ruku aby ženě zasadil ránu do spánku, když si uvědomil že její chvat vůbec nebolí, bylo to pevné sevření to ano, ale ne bolestivé... svět opět nedával smysl. Naděje, že vše je tak jak má být byla rozmetána tímhle... jak by to měl sakra nazvat? Tímhle divným nepovedeným chvatem?
Pak si všiml další podivnosti ta ženská brečela...proč??! Proč sakra brečela? Vždyť jí ještě nepraštil!
Tohle bylo šílený! Naprosto nesmyslný! Až tak že zauvažoval jestli se nejedná o jakýsi podivný psychologický útok, ale to zamítl až tak šílený aby přišel s něčím takovým nikdo není. Tihle lidi z venku byli prostě...divný. Bude si muset zvyknout na jejich divné způsoby, je to opravdu úplně jiný svět než dosud znal, měl počítat s tím, že i lidi se budou chovat odlišně.
Žena ho svírala, v tom podivném slzavém objetí, až dokud jí ten černovlasý muž neřekl že už to stačí. Pak si rychle utřela slzy a usmála se na něj... do hajzlu proč zase? Proč se na něj usmála potom co brečela? Asi nemělo cenu si těmito podivnými reakcemi lámat hlavu, bylo to tu prostě šílený a bude těžký se přizpůsobit, ale snad to jednou pochopí... opravdu v to doufal...
„Tak pojď, ukážu ti tvůj pokoj,“ zavelel černovlasý muž a vydal se pryč z místnosti. Stejně jako prve bystrozorka si nekryl záda a klidně šel před ním... tyhle lidi z venku jsou opravdu dost nebezpečný.
Jeho pokoj byl v prvním patře hned za prvními dveřmi zprava. Naproti pokoji byla koupelna, ať už to znamenalo cokoli.
Pokoj byl vymalován bledě modrou barvou, byla tam obrovská postel a spousta dalšího zbytečného nábytku... dokonce tu měl i vlastní zrcadlo! Okno v pokoji nebylo ale kupodivu tu i přesto bylo dost světla.
„Tady budeš bydlet,“ usmál se na něj černovlasý muž a on přikývl, že rozumí a složil svoje věci ke stěně pokoje.
„Sirius je můj strýc, tak doufám, že tady nebudeš dělat žádné problémy. Za čtrnáct dní se tu stavím, abychom zašli pro tvojí hůlku, do té doby poslouchej Siriuse a ostatní. Taky by ses měl začít učit, máš toho docela dost,“ prohlásila růžovláska a při přemýšlení jestli nic neopomenula jí přišlo, že to vyznělo trochu jako peskování neposlušného štěněte.
„Dobře, tak já jdu, zatím ahoj,“ usmála se bystrozorka a opustila pokoj, ve kterém zůstal sám.
*
Celý zbytek odpoledne strávil pročítáním učebnice lektvarů pro první ročník. Bylo to docela složité, jelikož neměl potuchy, jak ty přísady vypadají, ale zvládl celou knížku. Zrovna přemýšlel, že by si vyndal ty přísady, které nakoupily a pokusil se je nějak identifikovat, když se celým domem rozezněl hlas „VEČEŘE.“
Bylo to tak nečekaný, že sebou trhnul, ale dál si toho nevšímal a otevřel kufr, kde byli schované přísady i jeho knihy.
Za chvíli se ozvalo zaklepání na dveře a vstoupil vlkodlak.
„Ahoj, dole je připravená večeře, pojď se najíst. V učení můžeš pokračovat i pak,“ usmál se na něj.
„Já už sem dneska jedl,“ informoval ho Třináctka a dál ho ostražitě pozoroval. Vlkodlaci byli zatraceně rychlí, nebylo chytrý je podceňovat a už vůbec ne nevěnovat jim pozornost.
„Uhm... večeře je jedno ze tří jídel které se tady pravidelně podává,“ vysvětlil Remus když se vzpamatoval. Opravdu netušil, že chlapec neví něco tak základního. I když žil celou dobu v Azkabanu předpokládal, že tyhle znalosti má.
„Hmm... tři jídla denně?“ zeptal se překvapeně Třináctka a postavil se od kufru. Tady venku lidi hodně jedí... rozhodně se nebude vzpírat když mu nabízejí jídlo pousmál se.
Když vyšli na chodbu a vlkodlak si taky nekryl záda, což byl opravdu znervozňující zvyk, tak se na něj Remus znovu otočil.
„Asi by sis měl před jídlem umýt ruce,“ upozornil Lupin zamyšleně. Třináctka chvíli nevěděl co tím myslí, ale nakonec s pokrčením ramen rozpažil a čekal.
„Co to děláš?“ optal se zmatený Remus.
„Chtěl si, abych se umyl. Tak do toho, já ještě hůlku nemám, takže na sebe čistící kouzlo seslat nemůžu,“ vysvětloval to tomu vlkodlakovi. Napřed po něm něco chce a položí otázku, co dělá? I šílenost by měla mít své hranice.
„To ani nemusíš, tady je koupelna,“ odpověděl Remus zaraženě.
„No a?“ nechápal Třináctka a spustil ruce dolu. Opravdu netušil co má nějaká místnost společného s mytím.
„Pojď se mnou,“ vyzval ho vlkodlak, a vedl mladíka do koupelny. Kdyby řekl, že je šokován neznalostí základních vymožeností civilizace, bylo by to slabé slovo. Třináctka oproti tomu začínal pociťovat silnou nelibost k tomu vlkodlakovi, kvůli jeho nesmyslným příkazům. Docela vážně zapřemýšlel, že by nebylo od věci mít teď nějaký ten kufr s větším úložným prostorem, jelikož nikde nezahlédl místo kam by tělo mohl odklidit, aby nevzbudilo po pár dnech pozornost.
Dostali se do nevelké bílé místnosti, kde byl mimo jiné divné věci i záchod lidí tady venku. To už znal, záchod měl i ve své cele na ministerstvu kouzel, i když tam byl železný. Opravdu trvalo docela dlouho než mu došlo na co se to používá...popravdě se nakonec zeptal toho divného staříka, co mu nosil jídlo. Ostatně kdo by mohl tušit, že ti šílení lidé tady venku používají jako záchod nádobu s vodou? Jakej to mělo sakra vůbec smysl? Šikovný na tom bylo to, že když jste zmáčkli tlačítko, opět jste měli prázdnou nádobu s vodou. I přes ten fakt se Třináctka rozhodl tuhle vodu radši nezkoušet a dával přednost té, co dostával jídlu.
„Tohle je koupelna,“ usmál se na něj vlkodlak a Třináctka měl pocit, že si o něm myslí, že je debil. Už několikrát bylo zopakováno že je tahle místnost označována za koupelnu z čehož vyplývá že to nejspíš opravdu koupelna byla...
„To znamená, že tu je záchod, kam vykonáváme potřebu,“ Remus ukázal na záchod. Konečně se posouváme k nějakým důležitým informacím, pomyslel si Fox.
„Ano, ten už znám z ministerstva... jestli seš odborník přes záchody měl bych na tebe pak pár otázek,“ pokýval zamyšleně hlavou Dax.
„Ne, odborník nejsem, ale věřím, že bych ti mohl pomoci,“ zasmál se vlkodlak a Třináctka přemýšlel co je na tom tak vtipného.
„Toaletní papír doufám, že víš, jak se používá?“ optal se Remus kontrolně, u toho kluka člověk nikdy neví.
„Ne,“ připustil Třináctka. Toal... ty věci v Azkabanu nebyli a bylo mu blbý se na to ptát toho nebohého staříka na ministerstvu když ho málem zabila otázka ohledně záchoda.
„Echmpf...toaletní papír slouží k... očištění po...vykonání potřeby,“ dostal ze sebe Lupin, nikdy si nepředstavoval že tohle bude někomu vysvětlovat... a že to bude tak složité.
„Vy tu na to nepoužíváte kouzlo?“ optal se překvapeně a možná i trochu zhnuseně Dax.
„Kouzlo?“ nadzvedl překvapeně obočí Remus.
„Jo, čistící kouzlo, dozorci ho uvalujou každý den ve stejnou dobu, stačí si to dobře načasovat,“ přikývl Třináctka znalecky. Tohle bylo jedno ze základních znalostí a lidi tady venku neměli ani páru, pcha looseři. Samozřejmě by to nahlas neřekl ale pohrdavý úšklebek to Lupinovy prozradil docela zaručeně.
„Uhm... no, dále tu je umyvadlo, kde si mejeme ruce, nebo obličej,“ vysvětlil Rumus ukazujíc na podivnou mísu s nějakými trubkami. Vlkodlak otočil jedním hejblátkem a z trubky se vyvalila voda....průzračně čistá voda!
„Taky tady máme mýdla, které používáme k očištění, takhle,“ předvedl, jak si umyl ruce a následně se otřel do ručníku, který vysel vedle umyvadla.
„Zatím jasný?“ optal se vlkodlak Třináctky, ten byl tak fascinován neuvěřitelným plýtváním vodou, že jen přikývl. Neuvěřitelný! Lidi nejenom vykonávaj potřebu do vody, oni se i mejou vodou! Nevěřícně zakroutil hlavou, tohle bude muset vstřebávat trochu déle.
„Samozřejmě si tady můžeš kohoutky nastavit, jestli chceš studenou nebo teplou vodu,“ ukázal vlkodlak napřed na modře označený kohoutek a následně na červeně označený.
„Jo, samozřejmě,“ přikývl Třináctka znalecky jako by se jednalo o triviálnost. Byl pevně rozhodnut nedávat už znát údiv nad zázraky venkovního světa, pro dnešek už se nechal unést více než dost.
„Taky pokud budeš potřebovat stačí zašpuntovat tenhle otvor a můžeš si napustit celé umyvadlo,“ objasnil Remus další věc, která mu přišla na mysl, opravdu neuvěřitelný co tu dnes musí objasňovat.
„Kdybych chtěl někoho utopit v tý vodě?“ zeptal se zvědavě Třináctka. Tyhle lidi z venku mysleli skoro na všechno, opravdu promakaná věcička tohle umyvadlo....proč mu do pokoje nedali to místo tý zatracený postele?
„Ne,“ vykřikl rychle Lupin, „rozhodně to není kvůli jakémukoli topení kohokoli! Jen si někdo například radši myje obličej ve stojaté vodě než v tekoucí,“ nadhodil první, co ho napadlo, jen aby odvedl chlapcovy myšlenky jiným směrem.
„Tady pak máme vanu, v podstatě se jedná o větší umyvadlo. Buď jí můžeš zašpuntovat a napustit si jí, nebo tady tou páčkou můžeš přepnout na sprchu a umýt se pod tekoucí vodou,“ vysvětlil a předvedl.
Ohromení se mu podaři zakrýt...alespoň doufal, věděl že jeho oči by ho jistě prozradily a proto byl vděčný za brýle, které už nesundával. Sprcha vypadala jako něco úžasného, voda padající z výšky dolu a můžete jí směrovat takovou dlouhou hadicí. Naproti tomu napuštěná vana... tolik vody... tolik místa... sakra po kolika tady zabíjej lidi utopením? Už docela chápal, proč pohrdají utopením v umyvadle.
Remus si nejspíš všiml zamyšleného pohledu ustáleného na vaně a z předchozí otázky nejspíš i správně odvodil, kam chlapcovy myšlenky směřují a tak se jal rychle vysvětlovat.
„V napuštěné vaně taky nikoho netopíme,“ usmál se nervozně Lupin.
To vám tak budu věřit, ušklíbl se v duchu Třináctka, ale nahlas vlkodlakovy neodporoval...alespoň v téhle místnosti se to nezdálo bezpečné. Merlin ví, kolik tu mají dalších udělátek jenom pro zasvěcené. V téhle místnosti bude muset být zatraceně opatrný. Sice myslel že by na něj mohli zaútočit, když bude spát ve své cele...teda pokoji, ale teď se tohle jevilo jako pravděpodobnější možnost.
„Proč by si teda někdo napouštěl tolik vody?“ nadhodil s úšklebkem.
„Kvůli koupeli. Je velice příjemné ponořit si tělo do vany plné teplé vody. Můžeš při tom perfektně relaxovat a nechat odpočinout svoje svaly po náročném dni. Měl bys to někdy zkusit. Tady kdyžtak jsou některé sole, nebo další věci, které se do koupele přidávají,“ usmál se na něj vlkodlak.
To určitě, pomyslel si Dax. Tihle lidi byli nebezpečnější než se zdáli, už docela chápal, proč ho nechala bystrozorka s nimi bez jakéhokoli jištění, jak vidno uměli se o sebe postarat sami. Docela fikaně to vymysleli, žádné násilné předvedení nadvlády, které by se jim nemuselo vyplatit, ale pomalé odhalování skutečnosti že by se mu opravdu nemuselo vyplatit nespolupracovat. Chytrý bastardi.
Vlkodlak mu ukázal ještě nějaké věci, které se používali při sprchování nebo koupání jako nějaký šampon a sprchová mýdla.
Když se konečně vydali dolu, poté co pod vlkodlakovým dohledem předvedl, jak si myje ruce tak zrovna černovlasý muž vybíhal schody.
„Kde jste? Molly skoro šílí, že to budete mít studené,“ zapitvořil se a s úsměvem se s nimi vrátil do kuchyně.
„Na jídlo byste měli chodit hned, jak vás zavolám,“ sjela je přísným pohledem zrzava malá žena, ale i přes její nelibost dostali svoje porce všichni.
„Co to je?“ zeptal se Třináctka držíc něco placatého a měkkého.
„To je chleba,“ vysvětlil Remus, nevšímajíc si šokovaných pohledů od svých známých, pak jim to vysvětlí.
Tohle že je chleba? Dax se znovu podíval na podivnou měkkou placku... no dobrá trochu to připomínalo chlebové kostky....dost vzdáleně, ale ano.
„A tohle?“ optal se když už byl někdo ochoten mu podat nové informace a dloubl chlebem do podivného žlutého cosi co leželo na jeho talíři...opravdu dobře to vonělo...jaksi chutně, ale je lepší být opatrný když jde o tyhle lidi, krom toho viděl tu divnou věc, co se sápala po tom nebožákovy v děravém kotli.
„To jsou míchaná vajíčka,“ objasnil vlkodlak klidně. Vajíčka, hmm... věděl o nich rodí se z nich ptáci a plazi co to má ale společného s tímhle? Tohle rozhodně nevipadá jako vajíčka které viděl na obrázcích v knize. Povzdechl si, tenhle svět je plný podivných fascinujících věcí ať si tomu lidi dali sebepodivnější názvy. Snad to bude stejně dobré jako ty podivné bonbóny.
Zrzavá žena jim každému položila vedle talíře podivnou železnou věc... vzdáleně to připomínalo lžíci, ale tohle mělo na konci špičaté bodce a nebylo to tak kulaté. Je možné, že tu podávají tři jídla denně, protože se o každé jídlo bijí těmito divnými věcmi?
Obezřetně se podíval po ostatních stolujících připraven na útok. Ale ten nepřišel ostatní ty věci používali stejně jako lžíce... proč teda nepoužívali lžíce ale tuhle divnou věc? Že by se jednalo jen o další ukázku toho, že si s nimi nemá zahrávat? Nechal to plavat a taky zkusil to „jídlo.“
Mělo to úplně jinou chuť než bonbóny toho staříka, ale taky vynikající. Chleba měl taky o dost jinou chuť než chlebové kostky. Opravdu mu nezabralo nijak dlouho, než to do sebe naházel.
„Chceš přidat drahoušku?“ optala se ho s úsměvem Molly. Chvíli nad tou nabídkou přemýšlel... ještě mu nikdo nenabídl, aby si přidal...byla to těžká otázka jelikož věděl jistě že víc do sebe nenarve, dneska měl zase tu velkou porci kaše a kostek... na druhou stranu nebrat jídlo když je ta možnost...
Rozhodl se záporně zakroutit hlavou. Měl velkou zásobu svých masových kostek kdyby něco může na nich vydržet možná i měsíc a tohle nový jídlo.. jak dlouho vydrží? Věděl, že krysy byly po zabití jedlé jen několik dní, pokud jste nechtěli mít žaludeční potíže. Možná tohle jídlo má taky určité časové omezení na spotřebu a pak se začne kazit.
Po večeři u které mu všichni tři nabídli tykání...ať to bylo cokoli, šel Třináctka opět do svého pokoje a konečně se dostal k prozkoumání balíčků s přísadami. Zjištění, že je u každého balíku lísteček o jakou přísadu se přesně jedná, byl rozhodně potěšující. Opravdu hodně mu to usnadnilo práci. Myslel, že bude muset hledat každou přísadu v herbáři nebo v knize o kouzelných tvorech aby věděl alespoň přibližně, o jakou věc se jedná.
Z kontroly přísad ho vyrušilo další zaklepání, tentokrát to byl muž s černými vlasy, Sirius.
„Pojď se mnou,“ mávl na něj a vydal se do koupelny.
Tak už je to tady, pousmál se Dax, sice předpokládal, že to udělají bez upozornění ale budiž, alespoň to bude snazší.
Když dorazil do koupelny připraven na „nečekaný“ útok tak tam našel Siriuse jak čeká u umyvadla.
„Pojď sem,“ vyzval ho a tak šel, v místnosti nikdo krom nich nebyl.
„Tohle je kartáček,“ vytáhl najednou černovlasý muž divnou věc se štětinkami na konci...že by zbraň?
„Nym říkala, že hůlku nebudeš mít ještě minimálně čtrnáct dní a abys neustále nemusel chodit za námi, když budeš vstávat nebo půjdeš spát tak ti dám tohle. Jak se mejt už ti prej vysvětlil Remus takže teď jsi zcela samostatný člen domácnosti,“ zazubil se na něj Sirius a totálně tím Třináctku zmátl.
„Tohle udělátko používají mudlové místo čistícího kouzla na zuby a pusu,“ objasnil účel podivné věci se štětinkami.
„Sem naneseš pastu, a následně si těma štětinkama vyhyhých huby a jahyk takhle.... fuj je to dost nepříjemný...mno, musíš to vydržet alespoň těch čtrnáct dní,“ zašklebil se na něj a podal mu další tu divnou věc.
„Hodně štěstí a dobrou noc,“ popřál mu, pastu, jak to nazval položil na umyvadlo a odešel spolu se svým kartáčkem, nechávajíc tam zmateného bývalého vězně s modrým kartáčkem v ruce.
*
Čtrnáct dní uběhlo poměrně rychle. Třináctka už se stihl naučit vše do čtvrtého ročníku. Dokonce měl povoleno i vařit lektvary, takže přecejen některé své znalosti mohl ověřit v praxi...pravda prvních pět pokusů dopadlo tragicky a Sirius byl nucen vymalovat celou kuchyň, ale pak se do toho Dax dostal a už k nehodám nedocházelo.
Taky se naučil používat všechny věci v koupelně... teda pro sebe, v zabíjení těmi věcmi ještě praxi neměl.
Dodržovat pravidla nebyl žádný problém jelikož jich bylo opravdu málo a po prvotní nechuti si velice oblíbil sprchu... to byla snad nejlepší věc v celé podivuhodné místnosti.
Molly, což byla ta malá zrzavá žena ho dokonce učila vařit, když viděla jeho prvotní nezdary s lektvary a k jeho knihám mu přiložila několik kuchařek. Pořád to byla dost divná osoba...popravdě nejdivnější ze trojice. Vždy jen přišla, udělala jídlo a někam zmizela letaxem. Občas se pohádala se Siriusem, který chtěl pro změnu připravit nějaké jídlo sám, a nakonec bitvu vždy vyhrála.
Záhadná podivná žena, ale popravdě měl rád její lekce vaření, kde se dozvídal jak připravit ty úžasná jídla plná podivných chutí. Vždy když něco připravovala tak mu při tom vysvětlovala postup a opravdu to nebylo o moc jiné než lektvary, jenom tady šlo spíše o chuť a cit zatímco lektvary se řídili přesností a načasováním. Většinu času Dax trávil ve svém pokoji četbou ale i občasné střetnutí s ostatními bylo zajímavé a vždy přineslo nějaké nové poznatky. I když věděl, že by to mohla být fatální chyba, přestal je podezřívat z chystaného útoku na jeho osobu. Pravidla byla jasná, a pokud je dodržoval, mohl být v klidu, to bylo heslo, které tu zřejmě fungovalo a tak se ho držel.
I když Lupin tvrdil, že není odborníkem na záchody, věděl toho o nich poměrně hodně, dokonce věděl, jak fungují i ty Azkabanské i když přiznal, že na to se musel optat jednoho známého.
Kromě toho toho věděl opravdu hodně především o temných tvorech a obraně proti černé magii, Sirius naproti tomu dával přednost přeměňování ale i o obraně věděl dost. Takže se s nimi dalo bavit i o těchhle nových věcech, které znal zatím jen z knížek a ne jenom o fungování téhle společnosti tady venku mimo Azkaban. To bylo sice taky velice zajímavé, ale někdy mu z těch věcí šla hlava kolem, příliš mnoho věcí tu fungovalo úplně šíleně podle pravidel, kterým rozhodně nemohl jen tak uvěřit. Například rvačky... prý tu nebylo nijak časté, že by se dospělí lidé za bílého dne najednou začali mlátit... podle vysvětlování pochopil, že takové události by muselo předcházet nějaké vážné vyprovokování. To bylo neuvěřitelné...v Azkabanu rvačky vznikali prakticky kvůli čemukoli dokonce i kvůli zahnání nudy. Dokonce se dozvěděl, že krádeže jsou trestné a že na to dohlížejí bystrozorové, to byla další neuvěřitelná informace. V Azkabanu si každý zodpovídal za své věci sám, tady mu je v podstatě chrání tohle pravidlo...
Za těch čtrnáct dní pochytil opravdu spoustu informací a už se nemohl dočkat školy. Prý tam byla obrovská knihovna, dokonce větší než obchod Krucánky a Kaňoury. Byl prostě unešený ze všech těch věcí kolem. Samozřejmě si dával pozor, aby nebyla jeho fascinace novým prostředím znát. Teď rozhodně nechtěl zpět do Azkabanu, alespoň ne dokud neuvidí víc z tohoto kouzelného světa a kdyby někdo zjistil, že se mu tady tak líbí, mohl by to použít proti němu.
„Ahoj, všechno v pořádku?“ optala se do prostoru kuchyně Tonksová když vešla. Třináctka jen kývl na pozdrav a dál se věnoval svému jídlu. Nejedl tolik jako ostatní, ale i tak byl vždy dosyta najedený. Tři jídla denně! Opravdu bylo těžké si zvyknout na něco takového, ale dokázal to a tak si mohl vychutnávat každé ze tří skvělých jídel, které Molly připravovala.
Mezitím co dojídal, ostatní debatovali s bystrozorkou a tak když už to měl za sebou, odložil talíř u dřezu jako vždy a přešel k nim blíž.
„Dojdi si pro nějaký plášť a můžeme vyrazit,“ řekla růžovláska s úsměvem.
Ano... už si docela zvykl nosit několik vrstev oblečení, lidi tady venku si dokonce oblečení každý den měnili, jak mu bylo vysvětleno Siriusem. Pravda stále nenosil ponožky ani boty... prostě se k tomu nemohl donutit ale i tak to počítal jako velký pokrok v jeho přizpůsobení se venkovnímu světu.
*
Starý hůlkař už na ně čekal a hned jak vešli tak je s širokým úsměvem zavedl do zadní místnosti za regály s hůlkami. Dax si všiml, že poničené police byly nahrazeny novými i když ty vypadali stejně staře jako ostatní.
„Věřím, že jsem přišel na způsob, jak vám vytvořit hůlku pane Foxi,“ prohlásil Olivander hrdě a postavil se na druhou stranu stolu přikrytého jemným suknem. Jediným plynulým pohybem sukno strhl a odkryl tím dvě hůlky a následně řadu třinácti dalších.
„Tady pane Foxy, vyzkoušejte nejprve tuto, a mávněte směrem k téhle stěně,“ instruoval ho hůlkař vkládajíc mu do ruky hůlku a ukazujíc k jedné holé stěně.
Třináctka tak udělal a hůlka explodovala a zasypala je sprškou doutnajících malých třísek.
„Ano, přesně jak jsem si myslel,“ pokýval hlavou obchodník.
„To byla hůlka bez jádra pouze z magické dřeviny. Tato, je naopak z dřeviny nevykazující žádnou magii, ale je vylouhována ve výtažku z jádra. Jelikož vaše magie ničí jakékoli hůlky z magických substancí pokusil jsem se jenom mírně pozměnit magicitu aby byla hůlka schopna alespoň nějaké reakce na vaší magii. Zkuste s ní mávnout,“ vyzval ho stařík a hůlka měla podobnou reakci jako jeho minule poslední zkoušená. Po chvíli se z ní valili jiskry, ale následně se dřevo zkroutilo, doutnalo a postupně se štěpilo.
„Zajímavé, opravdu zajímavé, myslím, že můžeme přejít rovnou k této,“ předal Daxovy do ruky krajní hůlku z třinácti. Po dalším mávnutí hůlka začala prskat jiskry bez jakékoli pauzy a dokonce se ani nezačala nijak deformovat.
„A máme tu vítěze,“ usmál se spokojeně Olivander.
„Tato hůlka byla louhována pouze jediný den, takže je nejméně magická, ale vaší magii to zřejmě stačí, aby navázala s hůlkou spojení. Obávám se ale, že i tak hůlka nevydrží déle než pár kouzel. Pokud máte zájem, prodám vám jádro a hůlky si můžete vyrábět sám pane Foxi,“ usmál se stařík na Třináctku.
„Myslím, že bude jistější, když to necháme na vás, pane Olivandere. Ministerstvo vám samozřejmě vše zaplatí i s náklady na tento výzkum. Kolik myslíte, že bude nutné těchto hůlek na celý školní rok?“ vložila se do toho Tonksová.
„Hmm... nejsem si jistý ale řekl bych něco kolem padesátky hůlek. Záleží především na jejich zatížení, takže to nelze takhle odhadnout,“ zamračil se stařík.
„Dobrá, tak si objednáme sto hůlek pro začátek,“ usmála se na obchodníka růžovláska.
„Pokud bude potřeba dalších tak vám pošleme sovu, ale bude to pravděpodobně, ještě než začne školní rok, jelikož si pan Fox musí zopakovat všechna kouzla, která se učily v minulých ročnících,“ upozornila starého Olivandera.
„To nebude problém, toto hůlky se dělají skoro sami,“ usmál se obchodník spokojeně.
„Dobrá tedy, vyúčtování prosím pošlete na ministerské oddělení bystrozorů a oni vám to proplatí na účet,“ usmála se nazpět Tonksová a s rozloučením opustili podivného staříka. Dax byl rád, že má konečně svou hůlku, popravdě už se nemohl dočkat, až si zkusí nějaké kouzlo.
*
Kouzla nakonec měl zakázané od mladé bystrozorky a hůlku zabavenou. Prý kvůli tomu že ještě nedokončil své teoretické studium, které dokončil v následujících třech dnech. Jelikož se bystrozorka s hůlkou neukázala tak pokračoval alespoň s praxí z lektvarů. Osobně měl radši vaření než to. Lektvary byli sice zajímavé, ale jejich příprava byla celkem nudná. Nasipat tam tolik toho či támhletoho zamíchat doprava či doleva. Překvapivě byla docela dřina nalézt v přísadách do lektvarů nějaké chutné přísady, i tak se to Daxovi povedlo i když shledal výsledek svého výzkumu dosti neuspokojivý.
*
Jednou když v domě byla opět Molly a Třináctka pozoroval přípravu dalšího jídla tak se domem ozvalo hlasité prásknutí od přemístění a do kuchyně pomalu vplachtila papírová vlaštovka.
Dax netušil, jaký vzkaz tahle věc nesla, ale po jeho přečtení byla Molly naštvaná a dokonce použila několik sprostých slov. Což u ní do té doby nezaslechl ani jednou a to je co říct když vezmete v potaz, jak často probíhali hádky mezi malou zrzavou ženou a Siriusem.
„Vypadá to, že ti dva darebáci se vypařili a nechali nás tu samotné. Doma ale peču buchtu a nemůžu jí nechat bez dozoru tak dlouho, dokud se neuráčí dorazit zpět. Nebude ti vadit přesunout se letaxem?“ optala se nejistě, věděla z vyprávění mladé bystrozorky jak špatně chlapec snáší tenhle druh přepravy.
„Kam?“ nesnášel cestování letaxem, ale byl ochoten to přetrpět, pokud se dostane na nějaké nové místo, krom toho byl zvědav, co je to ta buchta. Jelikož se to peče, nejspíš to bude nějaké jídlo. Při tom pomyšlení si představoval jak asi chutná...bylo to dosti nepředstavitelné vzhledem k tomu, že všechno má svou osobitou chuť. Nemluvě o tom že testování nových chutí bylo výborné právě v tom že bylo zcela nepředstavitelné, jak něco nového bude chutnat, každá chuť byla jako nový a dosud nepoznaný svět... Z těch myšlenek skoro začal slintat.
„Do doupěte, to je můj domov. Jestli půjdeš se mnou, tak alespoň budeš moct ochutnat tu buchtu,“ usmála se na něj přátelsky. Malá vychytralá mrcha. I když se snažil maskovat svou touhu po objevování nových chutí zjevně jí neoblafnul... a teď to použila proti němu. Bude si muset dávat větší pozor, za tu dobu, co byl tady, dost zpohodlněl jak vidno.
„Dobře,“ přikývl nakonec.
„Adresa je: Doupě, Vydrník svatého drába. Půjdu hned za tebou,“ obdařila ho dalším úsměvem a nabídla mu misku s letaxovým práškem. Rozhodně to vypadalo jako past.
Po otřesné cestě sítí krbů vypadl na podivném místě. Celá budova jakoby se pomaloučku kývala ze strany na stranu a jeho myšlenka, že se jedná o past, byla rázem silnější, ale kolem nebyl nikdo, kdo by mohl působit potíže.
Molly vyšla z krbu a rychlým mávnutím hůlky se očistila od sazí.
„Chceš taky pomoct od té špíny zlato?“ zeptala se usměvavě, přistoupila k němu a pár pohyby ruky smetla saze i z něho. Až po tom co přistoupila ke kuchyňské lince Daxovy došlo, že místnost kde se nachází, je nejspíš kuchyní. Bylo tu opravdu hodně věcí, skříní, skříněk, různých sedaček, křesel a tak dále.
„Vítám tě v mém domově, jen se posaď drahoušku,“ pokynula mu k nedalekému bytelnému stolu. Musel se poopravit podlouhlá místnost byla nějakým záhadným způsobem rozdělená na kuchyň s jídelním stolem a zbylou místnost plnou... no... všeho.
Když se posadil tak zpozoroval sovu. Opravdovou sovu! V klidu seděla na bydýlku a spokojeně spala. Nádechy se jí vzdouval hrudník a podivně se pomalu kývala dopředu a dozadu, až po chvíli si Třináctka uvědomil, že se kývá stejně jako dům. Měl rád sovy, byli to noční dravci schopní téměř neslyšného letu, dokonale uzpůsobeni pro noční lov. Fascinovaně pozoroval oddechující sovu a zhypnotizován jejím stálým rytmem kývání a kýváním celého domu si až v poslední chvíli uvědomil, že sova už se nekývá, ale přepadá. Ozvala se tupá rána, jak sova dopadla na dřevěnou podlahu. Chvíli sebou mlátila na podlaze, až se jí konečně podařilo posadit. Rozespale se rozhlédla po okolí a se zavřením očí opět usnula kývajíc se dopředu a dozadu.
Třináctka zíral v šoku celou dobu, a zíral by nejspíš dál, kdyby paní Weasleyová nepřešla k sově, nevzala jí do ruky a opatrně jí nepostavila zpět na bidýlko kde se dravec svými pařáty uchytil aniž by otevřel oči. Dax dost pochyboval, že se i jen vzbudil.
„To je Eroll, naše rodiná sova. Už je trochu starší,“ vysvětlila Molly s nejistým úsměvem.
Ta ženská je šílená a ten pták je bezesporu šílenej a ani se jim nedivil. Žít v tomhle domě. Popravdě z toho neustálého kývání celého domu se začal taky kývat sem a tam. Naštěstí si toho všiml a zastavil se. Rozhodně nechtěl dopadnout jako ta sova nebo ta ženská. Tenhle dům mu svým neustálým pohybem způsoboval bolest hlavy, bylo to podivně omamné a přeplněnost všemožným nábytkem, který se pohyboval s domem, v jednotném rytmu tomu rozhodně nepomáhal. Rychle vstal z lavice, když si uvědomil, že se opět kýve do rytmu. Tohle místo bylo nebezpečný!
Přešel ke krbu, nedávajíc znát své rozrušení skutečností že někde existuje tak děsivé místo jako je tohle. Krb byl snad jedinou věcí, která se tady nepohybovala. Všiml si, že na krbové římse jsou fotky...spousty fotek. Samí lidé s rezavými vlasy stejnými jako měla Molly, nejspíš její rodina. Moc si fotky neprohlížel, soustředil se hlavně na tu římsu jakožto jediný nepohyblivý bod v okolí. Byla sice mírně na křivo ale k tomuhle bohatě stačila.
„To jsou moje děti a manžel,“ usmála se paní Weasleyová pyšně. Zrovna jsou na nějakém zápase ve Fomfrpálu. Já moc tuhle hru nemusím, ale jim se Merlin ví, proč zamlouvá,“ pokrčila rameny a vrátila se ke kuchyňské lince.
„Je to plné násilí a vůbec nic zajímavého na tom není. Hráči tam honí míše sem tam, sem tam celou věčnost jak praštěný,“ povzdychla si frustrovaně zrzavá žena.
Najednou se rozhořel krb zelenými plameny a z něj vykoukla Remusova hlava.
„Omlouvám se Molly, už jsme zpět, můžeš Daxe poslat k nám,“ oznámil vlkodlak a zmizel z krbu.
„Tak já jdu,“ ohlásil rychle Třináctka a hmátl do oprýskaného džbánku na římse pro hrst letaxu.
„Ale co ta buchta?“ optala se zaskočeně Molly do prázdné místnosti.
13.08.2011 23:58:36
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one