Kapitola druhá - Třináctka

O jedenáct let později:
„Jak se tohle vůbec mohlo stát? Vždyť jsme si byli jistí, že je mrtvý,“ pronesl zachmuřeně postarší muž.
„Vypadá to, že jsme se zmýlili, nebo nějak nalezl cestu zpět,“ zamumlal další.
Všichni v místnosti měli pochmurnou náladu, ale nebylo se čemu divit. Jen před pár hodinami se po dlouhých letech znovu ukázal nejstrašnější čaroděj všech dob. Aby toho nebylo málo přímo na ministerstvu kouzel.
Zrovna se konala porada jak dál postupovat a jak se vypořádat s nastalou situací.
„To přeci není možné, člověk se jen tak ze záhrobí vrátit nemůže,“ zamítla to razantně hnědovlasá žena kolem čtyřicítky.
„Bohužel muže, který se nazývá Voldemortem už dlouho nemůžeme považovat za člověka,“ zamračil se Brumbál a spojil prsty do střížky nevšímajíc si všeobecného cuknutí při vyslovení jména.
„Ano, to rozhodně nemůžeme, ostatně tak už ani nevypadá,“ prohodil velitel bystrozorů Rufus Brousek a všichni se otřásli při vzpomínce na děsivou osobu v temném plášti.
„Co ale budeme dělat? Nemůžeme ho nechat jen tak rozsévat strach a zkázu jako před lety,“ pronesl vedoucí odboru pro uplatňování mudlovských práv.
„To rozhodně nenecháme. Věřím, že si s ním a jeho Smrtijedy naši bystrozorové poradí,“ vložil se do konverzace ministr kouzel.
„Uděláme, co bude v našich silách. Už jsem rozeslal sovy ke schopným bystrozorům mimo službu, aby okamžitě nastoupily zpět, ale rozhodně bychom neměli podceňovat Pána Zla. Možná bychom měli rozeslat sovy do okolních zemí s žádostí o posily.“ navrhl velitel bystrozorů.
„To není nutné, mám důvěru ve schopnosti našich vlastních lidí,“ zamítl okamžitě ministr.
„Nemyslím, že je dobrý nápad okamžitě zavrhovat pomoc ostatních Kornelie,“ namítl Albus.
„Já jsem tu Ministr, Brumbále, tak laskavě nech takové rozhodnutí na mě a starej se o vlastní záležitosti. Když už jsme u toho jak to vypadá s Bradavicemi?“ osočil se zrudlí Popletal.
„Bradavice vždy byly jedno z nejbezpečnějších míst Anglie a nadále tomu tak je. Krom toho jsem již zažádal u Gringotových, aby propůjčili své zkušené zaklínače pro další bezpečnostní opatření,“ informoval klidně ředitel školy.
„Ehm, pokud mohu něco navrhnout pane...“ ozval se vedoucí odboru pro dodržování zákonných postupů.
„Nedávno se mi na stůl dostala tato složka,“ pokračoval podsaditý mužík a položil na stůl tenkou složku.
„Je to záznam o jednom vězni v Azkabanu. Onen vězeň má abnormálně silnou magii. Myslím, že bychom ho mohli využít v nadcházejících bojích proti Pánovi Zla a jeho posluhovačům. Věřím, že veřejnost by byla mnohem radši kdybychom v bojích proti nestvůrnostem Vy-víte-koho zbytečně neriskovali životy našich bystrozorů,“ nadhodil úlisně.
Ministr se nad tím zamyslel, opravdu si potřeboval naklonit veřejnost na svou stranu.
„To jako chcete ochránit lidi tím, že vypustíte z Azkabanu dalšího kriminálníka?“ zavrčel velitel bystrozorů, přitáhl si k sobě složku a začal ji prohlížet.
„Samozřejmě, že ne. Můj úřad by si ho vzal na starosti a byl by stále pod přísným dohledem. Byla by to jenom zbraň, kterou bychom použili vždy, když by to bylo potřeba,“ usmál se tlouštík.
„Nemyslím, že by nám pomohlo nasadit do boje nějakého zločince. Krom toho ta složka je totálně na nic, vždyť je skoro prázdná,“ zavrčel rozezleně Brousek a poslal po desce stolu složku zpět k usmívajícímu se vedoucímu odboru pro dodržování zákonných postupů.
„Já s tím souhlasím. Věřím, že není nutné obětovat naše vycvičené bystrozory pokud je tu možnost, jak jejich ztrátám předejít,“ usmál se na všechny kolem ministr kouzel a vyvolal tím nesouhlasné ticho v celé místnosti. Jenom malý chlapík s brýlemi byl spokojen, že mu jeho plán hladce prošel a neskrytě se usmíval.
„Pokud je to vaše rozhodnutí, pane ministře,“ přikývl rezignovaně Brousek, ale bylo na něm vidět, že se mu tento plán moc nezamlouvá.
„Ale rozhodně požaduji, aby si toho vězně vzali na starost moji bystrozoři, rozhodně si s nebezpečným vězněm dokáží poradit lépe něž ty kancelářské... myši.“
„Dobrá, nechám to na vás, věřím, že vaši lidé odvedou dobrou práci,“ přikývl ministr spokojeně. Tohle mi konečně zajistí přízeň kouzelnického společenství a ten zatracený Brumbál s tím už nic nezmůže, pomyslel si Popletal a v duchu si mnul ruce nadšením.
Z boubelaté tváře mezitím úsměv rychle opadl, jeho plán se mu začal hroutit a to přímo od základů. Na druhou stranu pokud se něco pokazí vyjde z toho s čistým štítem nemluvě o tom, že zas až tak velká změna to nebude, manipulovat s těmi neandrtálskými bystrozory by neměl být zas až takový problém.
*
Následující den 8:28 ráno:
„Cože?“ vykřikl napůl v šoku a napůl zděšeně Správce Azkabanského vězení. Znovu se podíval na pergamen s rozkazem, který mu dva bystrozorové před chvílí podali. Opravdu to tam stálo, podepsané samotným Ministrem.
S obavami se podíval na dva bystrozory, jeden z nich vypadal poměrně obstojně jako správný zastánce zákonů, velký holohlavý černoch, ze kterého vyzařovalo zdravé sebevědomí a schopnosti. Naproti tomu druhým bystrozorem byla poměrně drobná žena téměř ještě dívka se žvýkačkově růžovými vlasy a zcela bezelstným úsměvem.
„To si snad dělaj srandu,“ zamumlal si pro sebe a pro jistotu ještě jednou zkontroloval dlouhé identifikační číslo vězně a všechny náležitosti, bohužel nenašel ani jednu odchylku.
„Víte jistě, že s tímhle souhlasil Ministr i jeho poradci?“ optal se bystrozorů doufajíc, že je to jenom dobře promyšlený vtip nějakého šílence.
„Ano, ostatně to potvrzují i všechny podpisy. Z rozhodnutí Ministra, jeho poradců a všech příslušných vedoucích úřadů má být vězeň s identifikačním číslem C867359926 převeden pod oddělení bystrozorů a za úlevy z trestu vypomáhat při šetření a odchytu nebezpečných čarodějů třídy B a vyšší,“ předříkal hrubé znění rozkazu černoch.
„Hmm...“ zamručel Správce vězení a prohrábl si šedivějící plnovous. Od té doby, co mám tuhle práci těch šedin přibylo nějak moc, proběhlo mu hlavou.
„Dobrá, doufám, že jste obeznámeni s tím o jakého vězně se jedná a podle toho jste zařídili bezpečnost transportu a jeho doprovodu. Taky by bylo dobré, kdybyste už pro něj měli zařízenou speciální celu...nemůžete ho přeci posadit do obyčejné zadržovací cely,“ zasmál se Správce vlastnímu vtipu a dozorce stojící u dveří se také uchechtl tak bláznivému nápadu.
„Bohužel vězňova složka je vedena jako Tajná a z toho důvodu plná verze jeho záznamů je vedena pouze v Azkabanském vězení, v archivech vězňů podle platných předpisů,“ utnul veselí holohlavý bystrozor. Toto oznámení působilo na dva zaměstnance vězení jako rána palicí.
„Z toho důvodu bychom taky požádali o tyto plné záznamy, abychom mohli přizpůsobit jednání k tomuto vězni jeho provinění a nebezpečnosti,“ přidala se do rozhovoru růžovláska.
Správce se ztěžka opřel ve svém křesle a promnul ošoupané opěrky na ruce pozorujíc bystrozory matným pohledem. Šílenost, šílenost, ale co? Co mi je do toho co se stane. Ať si s tím poradí sami, tady je bezpečno a až On zmizí, tak tu bude ještě mnohem bezpečněji, usoudil nakonec, zvedl se z křesla a odešel do vedlejší místnosti, aby se za okamžik vrátil zpět spolu s deseti centimetrovou kupou papírů poskládanou do několika složek.
„Tady to máte. A tady,“ dal před ně příslušný dokument, „chci váš podpis, abyste to pak nemohli hodit na mě...vás obou,“ dodal když se k podpisu chystal jenom vysoký bystrozor.
„Jacku, doveď je ke Třináctce a pak k lodi...a vem sebou i Bradleyho a Zigyho,“ dodal, když přejel dva bystrozory hodnotícím pohledem, následně už je všechny ignoroval, otočil se k polici za svým křeslem, vrchovatě si nalil sklenku Ohnivé Whisky, na ex ji do sebe kopnul a už si nalíval další.
„Tak pojďte vy dva,“ mávl na ně dozorce a sám se vydal pryč z kanceláře svého nadřízeného.
Kingsley popadl objemné záznamy a vydal se spolu s Tonks za dozorcem.
„Hej hoši, přestávka končí. Máme skočit za Třináctkou odvádějí ho pryč,“ zahlásil do jedněch otevřených dveří v chodbě a kývl k bystrozorům, aby potvrdil svá slova. O chvíli později z místnosti vyšli dva hřmotní dozorci s překvapením vepsaným na tváři a potichu se spolu o něčem dohadovali a zmateně kroutili hlavami.
Následná cesta potemnělými chodbami Azkabanu dvěma bystrozorům připadala až neskutečně dlouhá a jak si všimli částečně za to mohli dozorci, kteří si dávali velký pozor, aby nedělali příliš svižné kroky.
„Tak jsme skoro tam,“ upozornil Jack, když se zastavili před temným schodištěm a hodil bystrozorům obrané amulety proti vlivu mozkomorů.
„Ale my už máme amulety,“ upozornila růžovláska a povytáhla amulet, který se jí houpal na krku.
„Jo, ale tam nahoře vám budou na nic. Potřebujete minimálně dva a i tak ty parchanty ucítíte,“ prohodil jeden z velkých dozorců.
Bystrozorové tedy přikývli a upevnili si další amulety. Dozorci měli pravdu hned jak vkročili na první schod pocítili změnu a mimoděk se otřásli. Měli na sobě amulety a přesto cítili nepříjemný lezavý chlad a slizký nepříjemný tlak na jejich mysli. Schodiště bylo buď tak dlouhé nebo ho dlouhým činila jen nepříjemná přítomnost mozkomorů.
Tonks i Kingsley si všimli, že tu zcela chybí jakékoli pochodně, které jinak osvětlovaly všechny azkabanské prostory dostatečným množstvím světla. Místo toho dozorci natáhli své pravé ruce v černých rukavicích a z nich jim vzlétly jasně zářící koule světla, které osvětlovaly cestu letíc půl metru nad jejich hlavami.
Když konečně vystoupali až do chodby v dalším patře, blížili se k nim z jedné strany další dozorci s jasnými světly nad hlavami a mezi sebou táhly jednoho vězně. Přes potrhané „oblečení“ byla vidět vězňova extrémní vyhublost a vlastně i obličej vypadal spíš jako lebka potažená kůží. Vězeň sebou občas cuknul a neustále se trhavě rozhlížel poulíc své vytřeštěné oči, ve kterých se zračila nezměrná hrůza na vše kolem.
Když tříčlenná skupinka procházela kolem, tak na sebe dozorci jenom kývli, ale vězeň jak vidno vůbec nevnímal, že by kolem někdo byl.
„Doufám, že náš vězeň tu není tak dlouho jako tenhle, potřebujeme, aby byl schopný plnit rozkazy nadřízených,“ pronesl zamyšleně Kingsley, když se opět vydali na cestu.
„Pcha, Třináctka tady má stálou celu, protože jsme ho museli oddělit od ostatních vězňů, ale neřekl bych, že mu to tu nějak vadí, každopádně s tím plněním rozkazů...no nevím, zkusit to můžete,“ uchechtl se jeden z dozorců.
Šli ještě nějakou dobu chodbou než dorazili k bytelným okovaným dveřím s malým zamřížovaným okénkem. Dozorci jako jeden muž ztlumili záři svých světelných kouzel. Jack se zhluboka nadechl a zaklepal na dveře než přiložil svou rukavici na zámek, který cvakl a dveře se se skřípotem otevřely. Bystrozorové si z počátku mysleli, že je cela prázdná, jelikož jediné co viděli byla černočerná temnota odhalující jenom část místnosti, která spíš vypadala jako malá jeskyně.
„Třináctko? Jsi vzhůru?“ optal se Jack snažíc se zamaskovat svou nervozitu.
„Děláte tu hroznej kravál, tak co myslíš? Doufám, že dneska je alespoň v ceně nějaký pořádný pití, za smradlavý hadry ani tvrdý jídlo se mi vstávat nechce,“ zavrčel z temnoty rozespalý hlas.
„Vlastně...máš tu návštěvu,“ pronesl Jack a bystrozorům přišlo, že to zní až příliš omluvně na to, že to říká dozorce vězni.
Tonks se během krátkého rozhovoru trochu přiblížila k cele a zvědavě zkoumala záhyby temnoty, kde se jejich vězeň skrývá, proto nebylo divu, že se lekla když se v jednom koutu „jeskyně“ najednou objevily dvě zelené oči dívající se přímo na ni. Okamžitě s úlekem udělala dva kroky zpátky a mimoděk sáhla po hůlce, ale nevytáhla ji.
Z počátku si myslela, že se na ni dívá nějaká dravá šelma. Jeho oči totiž nebyly skelné, zděšené, unavené jak by se od vězňů na tak strašném místě očekávalo, ba naopak se na ni dívaly dvě uhrančivé oči. Ten pohled připomínal tygra sledujícího svou oběť, ale zároveň tam byla vepsána i zvědavost a pobavení, celkově to Tonks znervózňovalo. V temnotě cely dvě sytě zelené oči skoro zářily a tím ještě zvýrazňovaly nelidské protáhlé panenky podobné kočičím.
„Hmm, takže návštěva,“ protáhl vězeň a bylo slyšet zachřestění řetězů, jak se pohnul. Dokonce i tato věta Tonks zněla jako zapředení velké kočky a trochu se při té představě otřásla, podívala se na svého parťáka, který vypadal zcela v klidu, ale i on měl ruku poblíž pouzdra na hůlku.
Opět zachrastily řetězy jak vstal a když vyšel z temných záhybů své cely do mdlého světla ozval se těžký šoupavý zvuk.
Nemohlo mu být více než dvacet let, měl na sobě stejný volný mundůr jako ostatní vězni. Byl vyšší než Tonksová, ale na druhou stranu nedorůstal takové výšky jako obrovský plešatý bystrozor. Jeho černočerné vlasy byly podivně rozcuchané a sestříhané, jako kdyby si je prostě uřezával jen když mu příliš vadily. Některé prameny byly dlouhé skoro až k pasu a jiné zkrácené jen na pár centimetrů. Nahoře na pravé straně čela byla vypálena velká zubatá třináctka a na levé straně čela, přes obočí až na tvář, se mu táhly tři jizvy způsobené nejspíš nějakými drápy. Kolem krku měl podivný ocelový obojek vysoký čtyři centimetry a tlustý bezmála patnáct centimetrů porytý složitými runami.
Neustále pozoroval tvář mladé bystrozorky s mírným úsměvem, hlavu měl nakloněnou mírně na stranu a druhého bystrozora i dozorce totálně ignoroval. Růžovlásku to docela znervózňovalo, ale snažila se, aby to nebylo vidět.
„Jsme bystrozorové a máme pověření vzít tě na Ministerstvo kouzel k našim nadřízeným,“ pronesl autoritativně Kingsley, čímž na sebe upoutal vězňovu pozornost.
„Hmm, je pěkné že jste se za mnou zastavili....obzvláště u některých mě to těší,“ pousmál se opět na Tonks, „ale nevím, proč bych s vámi měl někam jít. Co z toho budu mít já?“ zeptal se a opřel se o stěnu.
Tahle reakce Kingsleyho překvapila. Každý vězeň se okamžitě chytá každé možnosti vypadnout z tohoto místa, ale tenhle naopak nejeví jakýkoli zájem o to, co ostatní tak dychtivě vítají.
„Budeš moct opustit tohle místo,“ upozornil Kingsley na zřejmou věc.
„Ano, a? Protože jestli je tohle celý nemá cenu se nijak obtěžovat. Sice jsem slyšel, že je to venku mnohem...pohodlnější, ale nějaký výlet není zrovna nabídka, kvůli které bych se přetrhnul,“ vysvětlil vězeň a šokoval tím oba bystrozory. Dozorci už nejspíš byli zvyklí na jeho podivné názory a tak nevypadali tak zaskočeně, i když jisté překvapení tam bylo.
„Ty jsi nikdy nebyl mimo Azkaban?“ dostala ze sebe šokovaná Nymfadora.
„Ne, nebo si na to aspoň nepamatuju,“ pokrčil rameny mladík.
„V tom případě uvidíš spoustu nových věcí, ochutnáš nová jídla, dostaneš se pryč od mozkomorů a tak dál,“ vzpamatoval se z překvapení Kingsley a snažil se vymyslet, co by mohlo někoho, kdo nikdy nebyl mimo toto příšerné místo zajímat. Tenhle úkol byl čím dál podivnější a ten vězeň taky.
Třináctka chvíli zamyšleně hleděl do podlahy. Neměl moc v oblibě změny, většina změn totiž nebyla zrovna příjemných. Na druhou stranu byl zvědaví na okolní svět. To co zaslechl z rozhovorů ostatních vězňů a co zjistil z knih, které měl na nějakou dobu zapůjčené za vítězství v těch směšných soutěžích rozhodně znělo lákavě. A kromě toho...“ úkosem se podíval na mladou bystrozorku, „ženy mimo Azkaban vypadají opravdu pěkně. Možná jsou takové všechny, zamyslel se. Taky to jídlo... popravdě si nedokázal představit jak jinak by jídlo mělo vypadat. Jídlo bylo prostě jídlo, šedá kaše s tvrdými kostkami sušeného masa a tvrdého chleba jak jinak to upravovali mimo Azkaban? Čím víc o tom přemýšlel tím byl zvědavější. Věděl moc dobře, že je zvědavost jedna z jeho nejhorších vlastností, ale prostě si nedokázal pomoct prostě byl takový.
Nakonec mírně přikývl : „Tak dobře, půjdu s vámi, stejně nemám nic lepšího na práci,“ pokrčil rameny a natáhl ruce k dozorcům. Až teď si bystrozorové všimli, že má obě ruce spoutané silným řetězem, který se táhl do jeho cely a končil někde v temném zákoutí.
„Tak, můžeme vyrazit,“ nadhodil když se jeho ruce zbavily věznících řetězů.
*
Večer ústředí Fénixova Řádu, dům rodu Blacků:
„Tak co jste zjistili?“ zamručel nespokojeně Moody. Celkově tenhle šílený plán neschvaloval, co to proboha bylo za logiku? Pustit z vězení nějakého kriminálníka, aby jim „pomáhal.“ Bylo to na hlavu.
„Je toho dost,“ řekl Kingsley a položil na stůl všechny zkopírované složky o vězni, kterého dnes přepravovali.
„Prosím, shrňte nám to,“ usmál se na dva bystrozory Brumbál, když viděl nelibost v některých tvářích při obsáhlosti spisu.
„Podle toho co jsem z těch záznamů vyčetl, tak je ve vězení od dětství. Usuzuji z toho, že byla „najata“ jedna z trestankyň, aby mu dělala chůvu a starala se o něj, za což měla různé úlevy. Další záznam je až skoro o pět let později, kdy byl se svou opatrovatelkou přepaden jedním vězněm během menší azkabanské vzpoury...“ pokračoval z paměti ve stručném souhrnu informací, které zjistil během pročítání podivně chaotických a kusých záznamů, ale byl přerušen paní Weasleyovou.
„Proboha, jak mohl někdo poslat dítě do Azkabanu,“ podivila se zděšeně a i ostatní členové řádu byli v šoku.
„Nevím, v záznamech není žádná zmínka o tom, proč byl uvězněn, jenom upozornění na abnormálně silnou magii vězně a hesla k tlumícím náramkům,“ objasnil plešatý bystrozor.
„Tlumící náramky už v tak nízkém věku?“ zamručel nedůvěřivě Moody.
„Ano, přesněji čtyři náramky upravené na celoživotní použití,“ přikývl Kingsley.
„Ani si nedovedu představit jak hrozné to pro toho chudáčka muselo být,“ vzlykla paní Weasleyová a nechala se uklidnit svým manželem, který ji pevně objal.
„Každopádně při tom přepadení v sebeobraně zabil útočníka, aspoň tak to stojí v záznamech,“ zamyslel se bystrozor.
„O nějaký čas později jeho opatrovatelka umírá a on je po blíže nespecifikované nehodě přesunut do bloku C. V den té nehody ze záznamů zmizelo několik dozorců,“ prozradil ostatním výsledek svého pátrání.
„Po nehodě a přesunu do bloku C mu byly náramky překonfigurovány na maximum a byly mu připnuty dva obyčejné omezovače, které používá ministerstvo při extrémně nebezpečných kouzelnících s vysokým magickým potencionálem. Dále mu na krk byl umístěn Vlkodlačí obojek...“
„Vlkodlačí obojek? On je vlkodlak?“ zeptal se Lupin.
„Ne, nebo to aspoň není v záznamech. I když měl jeden konflikt s vlkodlakem tak on by vlkodlak být neměl. Ten Obojek je tu odůvodněn tím, že tlumí jak nečekané výkyvy magie, tak fyzickou sílu,“ pokrčil Kingsley rameny.
„To je ale blbost, to samé dělají i ty omezovače a ještě jsem nezažil, že by na někoho museli použít víc jak jeden. Z člověka to doslova vycucne všechnu sílu,“ zamručel si zamyšleně Moody. Takhle silná opatření a na necvičeného kouzelníka mu přišla opravdu hodně přehnaná.
„Dál už jsou tu jenom útržkovité záznamy o různých potyčkách mezi ním a vězni, nebo dozorci. Každý kdo s ním přišel do konfliktu skončil buď na ošetřovně nebo mrtvý. Všechno to byly vyprovokované útoky na chlapce a jsou klasifikované jako sebeobrana. Od jedenácti let byl na stálo přesunut na Samotku, aby se zamezilo podobným potyčkám. Pak tu je spousta dalších záznamů, které ale jsou úplně bez důkazů a spíš to vypadá, že všechno házeli rovnou na toho kluka,“ dokončil bystrozor.
„Takže kolik mu teda je?“ probral se jako první Sirius.
„Odhadovaný věk je něco kolem šestnácti, ale není jak to ověřit.“
„To je strašné, vždyť byl bezdůvodně zavřený celý život. A teď ho chtějí dokonce použít jako obyčejnou zbraň, to nemůžeme dopustit. Vždyť se ho musí někdo zastat,“ zhrozila se paní Weasleyová.
„Souhlasím s Molly, taky se mi moc nezamlouvá, že by měl být ten chlapec využíván ministerstvem jako zbraň,“ přikývl Arthur Weasley.
V ten okamžik se prudce otevřely dveře a do místnosti vešel další člen řádu.
„Kohopak to zachraňujem dneska?“ nadhodil Flatcher, ztěžka dosedl na jednu z volných židlí a jeho plášť podivně zachrastil.
„Jdeš pozdě Mundungusi, porada už dávno začala. Doufám, že zase nemeškáš kvůli nějakým tvým pochybným obchodům,“ zamračila se na něj Molly.
„Klídek, klídek,“ uklidňoval ji Flatcher s obraně zvednutýma rukama.
„A jakpak, že se vlastně ten chudáček jmenuje?“ nadhodila starostlivě paní Weasleyová když odtrhla zlobný pohled od toho přivandrovalce.
„To v záznamech taky chybí, je tu jenom uvedeno, že mu říkají Třinác...“ vysvětloval Kingsley, ale byl přerušen ránou židle o podlahu, když se Flatcher s vytřeštěnýma očima zapřel o stůl a rychle vstal.
„Cože?“ vykřikl poslední příchozí s děsem, „to se tu bavíme o Tři-Třináctce? Děláte si prdel?!“
„Mundungusi, slušně prosím,“ upozornil ho Brumbál.
„Ale...“ nakonec přikývl, dvakrát se zhluboka nadechl a vydechl a posadil se zpět na svou židli.
„Dobře, dobře...proč...proč se tu vlastně bavíte o T-třináctce?“ nejistě se podíval na všechny okolo a při vyslovení toho „jména“ mu přeběhl mráz po zádech.
„Ministerstvo rozhodlo že bude nějakou dobu mimo Azkaban pomáhat bystrozorům proti Smrtijedům,“ objasnil Sirius a zvědavě čekal na vysvětlení, proč se tak choval.
„A my se pokusíme toho chudáčka osvobodit,“ dodala Molly a podívala se na Albuse, který souhlasně přikývl.
„Cože? Mimo Azkaban? Chudáčka? To-to je šílenství. Ten...ta osob...To se prostě nesmí za žádnou cenu dostat mimo Azkaban! Viděli jste ho? Víte o něm vůbec něco?“ kroutil zamítavě hlavou jako šílenec a sama se mu vybavila jedna vzpomínka na jeho pobyt na tom strašném místě.
*
Byl tam už třetím dnem, naštěstí měl celu v nejmírnějším Bloku, ale žádné uspokojení mu to nepřinášelo. Bylo to peklo, neustále se cítil hrozně vyčerpaný, vždy když jen zavřel oči zdály se mu děsivé noční můry. Za tu krátkou dobu shodil tolik, že předtím ani nevěděl, že je to vůbec možné. Na jídlo se chodilo jednou denně do veliké jídelny, kam nahnali dozorci vězně a už se nestarali o to, co tam dělají.
Mundungus nikdy nebyl nijak velký rváč a tak nebylo divu že většinou přišel i o to málo jídla, co mu bylo přiděleno na úkor nějakého hromotluka, který si jeho jídlo přivlastnil. Aby toho nebylo málo většinou schytal i pár ran. Tenhle den byl ale zvláštní a něčím vybočoval z tak nepříjemného stereotypu. Teprve před chvílí se dozvěděl, že se dnes konají zápasy v „Díře“ jak tomu tady říkali. Byla to jediná událost, která se tu občas konala a neměla přesně stanovený průběh.
I když tady nebylo jak rozeznat, jestli je den či noc. Večer každý kdo chtěl, byl odveden dozorci do velikého sálu s kruhovou prohlubní uprostřed, která tvořila jakýsi ring. Byl tu obrovský ruch, člověk skoro zapomněl, že je v Azkabanu. Sázelo se tu o sto šest. Většinou se jednalo o příděl jídla, kousek látky nebo celé díly oblečení. Dokonce se mezi vsazenými věcmi našly i lahve s alkoholem a kusy houní, což tady v chladném vězení mělo téměř nevyčíslitelnou cenu. Co ale Mundunguse překvapilo bylo, že sázeli i dozorci a zjevně si tuto slavnostní událost užívali stejně jako vězni. Sázelo se snad na všechno od jednotlivých vítězství, přes celkového vítěze až k tomu, v kterém kole kdo vypadne.
Když nastoupili sebevědomí bojovníci, tak si Flatcher všimnul, že všichni jsou noví vězni, kteří tu nebyli déle než týden. Byli stále plní síly a vypadali v nejlepší kondici. Žádný ze starších vězňů se ani neobtěžoval přihlásit a místo toho se točili kolem zaměstnaných bukmejkrů. Mundungus to připisoval tomu, že už nevěří ve své síly po dlouhém pobytu v Azkabanu, ale ani se jim nedivil on sám tu byl jen tři dny a připadal si jako největší troska na světě.
Zápasy začaly a všichni bouřlivě povzbuzovali bijce k lepším výkonům, aby rozmnožili jejich vsazený majetek. Jak zápasy pokračovaly jasně začal vyčnívat asi dvoumetrový plešatý chlap s býčí šíjí. Jeho tělo bylo jako poskládané z velkých boulí, tvrdých jako skála, a jeho zapadlé bezcitné oči zářily zpod hustého obočí. Podle Flatchera byl tohle jasný vítěz, jelikož ostatní soutěžící, i když taky vypadali jako hory svalů, proti němu nebyli ničím. Ohromnost toho zápasníka šla ruku v ruce i s jeho bezcitností a každý jeho protivník skončil s totálně rozmláceným obličejem přeměněným v hromadu krvavé kaše a většinou si odnášel i nějakou zlomeninu. Ani jeden jeho soupeř zatím neodešel z ringu po svých a Mundungus si byl jistý, že se to nezmění ani ve finále a měl pravdu i poslední „oběť“ tohoto ranaře skončila na nosítkách.
Po posledním zápase do ringu za bijcem skočil jeden z dozorců a rázem bylo v celé velké místnosti ticho jak v hrobě.
„Vidím, že se vám dnes dařilo,“ zvolal dozorce a přejel pohledem vyčkávající tváře přihlížejících.
„Mám pro vás jedinečnou nabídku. Když porazíte ještě jednoho soupeře, tak vám vaši výhru ztrojnásobíme a na vrch přidáme dvě flašky Azkabanské pálenky,“ vyhlásil dozorce nabídku a s širokým úsměvem se rozhlížel kolem.
„Berete tuto nabídku? Přece jen jste bez větších zranění porazil všechny mladé a silné protivníky, jeden navíc...co to pro vás je?“ usmál se úlisně dozorce na svalovce. Ten si jenom pohrdavě odfrkl: „Přiveďte ho sem ať to mám za sebou,“ zahromoval sebevědomě a okolní diváci propukli v jásot, až teď si Mundungus uvědomil, že během vyčkávání na jeho odpověď tu bylo nezvyklé ticho.
Dozorce jenom spokojeně přikývl a posunkem poručil dvěma svým kolegům ať pro něj zajdou. Okamžitě po tomto vyhlášení se rozpoutalo nové kolo sázek, ale ani těchto se Flatcher nezúčastnil, jelikož si všiml, že na jasného vítěze, který do teď drtil jednoho soupeře za druhým sází jenom noví vězni a ostatní sází na jeho protivníka se škodolibým úsměvem a spiklenecky na sebe mrkají. Našlo se sice pár starších vězňů, kteří vsadili na hromotluka čekajícího v ringu, ale ti se dali s přehledem spočítat na prstech jedné ruky a nevypadali si svým rozhodnutím příliš jistí.
Půl hodiny po vyhlášení nabídky se dva dozorci vrátili spolu s...chlapcem. Mundungus nějak tenhle vtip nepochopil, hlavně ani nechápal, proč je ve vězení někdo tak mladý, rozhodně to byl nejmladší vězeň v celém Azkabanu tím si byl jistý, vězeňský mundůr na něm visel jako na ramínku a s každým krokem plál ve vzduchu příliš velký na to, aby držel na mladíkově těle.
Noví vězni se začali hýkavě smát a ukazovat na nově příchozího soupeře stejně jako obrovský protivník čekající v Díře. Mladík si z toho, ale nic nedělal a vše kolem sledoval znuděným pohledem. Seskočil do ringu, při jeho dopadu to zadunělo. Až teď si všichni všimli, že má na nohou řetězy s dvěma železnými koulemi, jak vidno tak mu vůbec nebránily v pohybu, jak se od nich očekávalo.
Když teď stáli dva soupeři proti sobě byl nepoměr sil ještě výraznější, bylo to skoro jako by proti sobě stály dokonalé protiklady. Na jedné straně nepopiratelná síla a na té druhé...totální opak musel připustit Mundungus.
„Tak jste připraveni?“ vykřikl dozorce, který sjednal tento finální zápas.
„To jako vážně?“ uchechtl se bijec pohrdavě.
„Tak...Začněte!“ odstartoval zápas a ustoupil od okraje Díry.
Skoro v ten samí moment chlapec překvapivě vystřelil dopředu nevšímajíc si toho, že by ho těžké železné koule měly brzdit, během mrknutí oka byl v kontaktní vzdálenosti od obra, který se nad ním tyčil jako bůh války.
Mladík si toho, ale nijak nevšímal a ještě než se stačil hromotluk vzpamatovat z nečekaného útoku, zasadil svému soupeři sled neskutečně rychlých úderů na trup, přičemž si Flatcher byl jistý, že nezachytil ani polovinu z nich. Chlapcovi ruce se na chvíli proměnily jen v neznatelné šmouhy. Pod každým úderem se obrovské svaly nepřirozeně prohýbaly jako by se trhali pod zdánlivě neviditelnou silou. Způsobená nečekaná bolest zápasníka přiměla se předklonit a toho mladík využil a zasadil jedinou ránu do hlavy. Vzápětí se ozvalo zadunění jak obrovské tělo dopadlo na zem pod silou posledního úderu.
Aby byla zápasníkova prohra ještě horší tak si mladý vězeň stále uchovával zcela znuděný výraz a poslední rána vypadala spíše jako kdyby odháněl protivnou mouchu. Celé se to událo tak rychle, že přihlížejícím teprve teď postupně docházelo, co se vlastně stalo.
Chlapec nečekal až někdo vyhlásí konec zápasu, otočil se k ležícímu soupeři zády a vydal se zpět cestou, kterou před okamžikem přišel.
Když už se chystal vylézt z Díry, ozvalo se za ním: „To si jako myslíš, že mě porazí takovej malej zmrd jako ty?“ zahřměl naštvaně zvedající se protivník a s posledním slovem plivl na mladíka. Když se svalnatec postavil bylo vidět, že mladíkovy rány měly opravdu velice destruktivní dopad. Celý jeho trup byl temně fialový a Flatcher dost pochyboval, že to jsou obyčejné modřiny.
Chlapec se podíval na svou nohavici, kam dopadl flusanec, následně se zamračil na svého protivníka. Pár vězňů o několik kroků ustoupilo od okraje ringu.
Chlapec se opět neuvěřitelnou rychlostí dostal ke svému soupeři a s otočkou kopl proti jeho hrudníku, ale zarazil nohu ještě dřív než se vůbec dotkla masivního těla. Na plešounově obličeji se na zlomek okamžiku objevil začínající úsměv, ale hned se změnil na bolestnou grimasu, když do jeho hrudi narazila těžká železná koule.
Ozvalo se hlasité rupnutí, které v nastalém tichu bylo ještě znásobeno a vězeň odlétl dobré dva metry dozadu. Sípajíc a chrchlajíc krev se pokusil opět zvednout na nohy, ale nebylo mu to dovoleno. Když ještě klečel tak k němu pomalou chůzí, která byla zvláštním způsobem zlověstnější než podivně rychlé pohyby, došel chlapec a hřbetem ruky ho udeřil do tváře. Ozvalo se další rupnutí jak pant namyšleného bijce doslova explodoval, z pusy mu vylétla krev spolu s několika zuby a s otočkou se s posledním heknutím zhroutil na zem.
Chlapec přešel k ležící trosce a nakopl ho, i něco tak obyčejného jako prosté nakopnutí mělo na obrovské svalnaté tělo asi stejný účinek jako by ho nabral obr kyjem. Tělo vylétlo do vzduchu a přistálo mezi přihlížejícími. Mundungus si byl v ten okamžik stoprocentně jistý, že ten muž se už nikdy nezvedne jelikož musel být mrtví. Překvapivě potom zjistil, že plešoun ještě dva dny bojoval o život na ošetřovně, nakonec v bolestech zemřel jelikož utišující a tlumící lektvary na vězně rozhodně neplýtvají. Později se vyzvídáním dozvěděl, co byl ten mladý vězeň zač, dokonce s ním uzavřel jeden malý výhodný obchod, kvůli kterému se s touto zrůdností už nikdy nehodlal setkat. Tato myšlenka ho vrátila zpět do reality.
*
„Ano, my jsme se s ním setkali,“ přikývla Tonksová s Kingsleym, „a nechoval se nijak nebezpečně, i když je trochu zvláštní,“ připustila růžovláska zamyšleně přemítajíc o jejich setkání. Na tom vězni bylo něco znepokojujícího, a proto se v jeho přítomnosti cítila dost neklidně, ale to se dá čekat když celý život žije v Azkabanu. Nad tou myšlenkou se otřásla.
„Zvláštní? Děláte si srandu? Jak jistě víte tak jsem nedopatřením jednou v Azkabanu byl, takže o něm něco vím,“ otřásl se nad vzpomínkou.
„Nedopatřením?“ odfrkl si posměšně Moody.
„Snažil ses vykrást dům bývalého ministra a nechal ses při tom načapat, máš jediný štěstí, že to byl takovej dobrák a poslal tě tam jen na měsíc,“ uvedl věc na pravou míru vysloužilí bystrozor.
„Jak říkám, když jsem tam byl nedopatřením poslán, tak jsem o něm ledacos slyšel! Když byl ještě v normální cele na bloku C, tak v noci zabil chlápka v protější cele tím, že ho donutil se udusit vlastním jazykem a to jenom proto, že nahlas chrápal,“ pokýval znale hlavou a pozoroval všechny u stolu aby dodal svým slovům potřebnou váhu.
„Co je to za blbost?“ ozval se po chvíli Sirius.
„Je pravda, že o něčem takovém tu je záznam,“ připustil Kingsley, „ale je to postavený jenom na domněnkách bez žádného důkazu. Dokonce obě cely byly zamčené a nenašel se žádný důkaz cizího zavinění,“ objasnil plešatý bystrozor.
„Každopádně bysme se do toho neměli plést. Je jasný, že je to problémovej chlápek nemluvě o tom že je to trestanec,“ stál si za svým Mundungus.
„Když už jsme u toho, tak to ty jsi taky,“ usadila ho Molly. „Stejně si myslím, že bychom pro toho chlapce měli něco udělat, vždyť se ho za celý jeho život nikdo nezastal a musel vyrůstat na tak strašném místě ani si nedovedu představit, co ten chudáček všechno zažil. Není divu, že se musel naučit bránit i Kingsley říkal, že to všechno byla sebeobrana,“ popotáhla paní Weasleyová a oči se jí naplnily slzami.
„Pcha, chudáček, to tak. Víte jak mu říkali? Démon Azkabanu! Proč asi?! Asi ne proto, že chodí spát s medvídkem!“ soptil dál Flatcher.
„Mundungusi, to by stačilo. Souhlasím, že se nemůžeme jen tak obrátit zády k tomuto chlapci. Zítra zajdu za několika známými na ministerstvu a pokusím se s tím něco udělat. Nemůžeme nechat ministerstvo, aby mu dál ničilo život,“ rozhodl Brumbál.
Je neuvěřitelné, že dítě vůbec přežilo v tak strašných podmínkách. Je možné, že ho tam poslali vlastní rodiče ze strachu z jeho daru? Museli by to být velice vlivní a bohatí lidé, aby obešli tolik zákonů a nikdo se o tom nedozvěděl, přemítal ředitel Bradavické školy čar a kouzel.
*
Následující den:
Už od rána byl Albus Brumbál na ministerstvu a zařizoval svůj plán na osvobození chlapce. Už od počátku si byl jistý, že sám se za mladíka postavit nemůže, přece jen by to vyvolalo spoustu otázek nemluvě o podezření na jisté dva bystrozory, kteří s vězněm a jeho dokumentací přišli do styku. Přičteme-li k tomu Korneliovu podezřívavost a dalo by se říct, že až nenávist celé by to způsobilo spíše chaos a potíže. Než by se kdokoli nadál, obrátil by se proces proti němu.
Naštěstí znal skvělého člověka, který milerád zabodne ministerstvu trn do paty. Giles Bell zvláštní chlapík, který miloval, když se mohl s ministerstvem v něčem přít. Díky jeho bravurní znalosti zákonů, jak kouzelnických tak mudlovských, většinou tyto spory vyhrával a téměř s potměšilou radostí hned začal šmejdit po dalším uklouznutí ministerstva.
Albusovi někdy přišlo, že žije jenom proto, aby mohl ministerstvu dělat potíže. Byl to ale i výborný přítel, se kterým se dalo mluvit snad o všem. Kromě toho sdílel ředitelovu zálibu v citrónových pochutinách a vždy měl spoustu zábavných a většinou pravdivých příběhů.
Už kolem šesté ráno Brumbál zapojil do tohoto „šprýmu“, jak to Bell nazval, svého přítele a společně podnikali celé dopoledne nejrůznější pochůzky, aby připravili vše potřebné a hlavně oficiálně uspořádali slyšení v jedné ze soudních síní.
Gilese sice trochu mrzelo, že se za toto pochybení nemůže do ministerstva pořádně obout, ale Albus mu jasně vysvětlil, že prioritní je zajistit chlapci co nejlepší budoucnost před pokořením ministerstva jako takového i tak věřil, že tento zápas argumentů bude velice těžký.
Ani se nenadáli a bylo sedm hodin večer a začínalo slyšení. Když do soudní síně vkročil ministr se svými poradci v patách, vypadal opravdu překvapeně, jelikož malá soudní síň byla přeplněná lidmi, kteří měli co dělat, aby našli volná místa.
Hned jak Popletal zahlédl v davu hemžících lidí ředitelův dlouhý vlas a vous tak se k němu vydal, nevídanou rychlostí prodírajíc se davem.
„Co to všechno má, u Merlinovy brady, znamenat Brumbále?“ soptil rudý vzteky.
„Kornelie, vy jste tu taky? Popravdě nemám nejmenší tušení o co tu jde, zrovna se chci dojít zeptat tamhle Gilese, který mě sem pozval,“ usmál se přívětivě ředitel a tím Popletala vykolejil dostatečně na to, aby se uklidnil.
„Zdravím, Gilesi,“ pozdravil Brumbál, když došli spolu s Ministrem a jeho kohortou posluhovačů k veselému chlapíkovi v chumlu lidí
„Á, Albusi, takže už jsi taky dorazil, to jsem rád,“ usmál se bodře na svého přítele.
„Pane Ministře,“ pokýval hlavou v pozdrav, ale v očích mu jasně hrálo pobavení a výsměch.
„Pane Belle,“ spíše zavrčel opět rudnoucí Popletal.
„O copak vám jde tentokrát? Toaletní papír není dostatečně dlouhý?“ ucedil posměšně.
Giles se od srdce zasmál: „Ne, o to tu dnes nejde...I když děkuji za typ až budu mít čas, tak na to mrknu,“ šťouchl spiklenecky do ministra, který vypadal jako před výbuchem.
Giles Bell byl totiž jediný člověk, který mohl s Albusem Brumbálem soutěžit o prvenství na Korneliusově seznamu nejvíc na nervy jdoucích lidí. Ministr se ještě ani nic nedozvěděl a už bylo slyšet kladívko oznamující začátek procesu.
„Jsme zde abychom projednali pochybení Ministerstva kouzel v případě vězně s identifikačním číslem C867359926,“ ohlásila předsedající Emílie Bonesová. S ministrem toto oznámení trhlo, jelikož věděl o co se jedná, byl to ten vězeň, kterého měli použít proti Tomu-jehož-jméno-se-nevyslovuje. Jak se o tom sakra ten zpropadený Bell dozvěděl, prolétlo mu hlavou. Nejspíš během svého přemýšlení přišel o část úvodního proslovu a tak začal vnímat okolí, aby mu neunikly pletichy těch dvou starých šarlatánů Brumbála a Bella.
„Přiveďte vězně,“ rozkázala předsedající dvěma bystrozorům a ti spěšně odešli. Okamžik na to už byly z chodby slyšet rány od toho jak těžké železné koule narážely o mramorové schody a následné jejich šoupání po kamenné podlaze. Otevřely se dvoukřídlé dveře a v nich se objevil mladý muž se spoutanýma rukama řetězy a těžkou koulí na řetězu připevněnou na každé noze. Za ním se jako dva zlověstné stíny vznášeli mozkomoři a až za nimi šli dva bystrozoři dávající pozor, jak na vězně tak na Azkabanské příšery.
Brumbál chlapce viděl poprvé a i přesto, co o něm slyšel a četl, byl překvapen jak snáší přítomnost mozkomorů. Hned jak se otevřely dveře, přítomnost temných stvoření pronikla i do těch nejvzdálenějších koutů soudní síně a lidé nejblíže se mimoděk pokoušeli odsunout od příšer co nejdál a viditelně zbledli.
Naproti tomu mladík tam stál zcela v klidu a vypadal spíše ospale než vyděšeně. Pořádně si zívl a vešel do místnosti následován mozkomory. Jeden z bystrozorů došel k vyslýchacímu křeslu uprostřed a připravil poutací popruhy. Mladík se svalil do křesla a nevšímal si bystrozora, který ho úspornými pohyby připoutal k dubovému křeslu. Následně mozkomorové odpluli z místnosti a bystrozoři si opět stoupli před dveře sledujíc vězně, který si jenom jednou rukou podepřel hlavu a nezúčastněně sledoval dění kolem.
Když se všem ulevilo z odchodu Azkabanských stráží, rozproudil se ruch mezi přítomnými kouzelníky.
„Pane Belle, máte slovo,“ pokynula předsedající.
„Děkuji. Jak jste si jistě všimli tak tento vězeň je příliš mladý na to, aby mohl být odsouzen do Azkabanu a přesto tomu tak je. Jako by toho nebylo dost dozvěděl jsem se, že v tomto strašném vězení, kam jsou posíláni nejhorší vrazi a násilníci, prožil celý dosavadní život,“ oznámil svému obecenstvu, které hltalo každé jeho slovo.
Jak se to sakra dozvěděl, Já sám jsem na to přišel až včera po rozmluvě s Brouskem. Ten zatracený chlap opravdu vyšťourá co může, přemítal ministr v duchu.
„Jak si jistě uvědomujete, tak toto je jedno z největších pochybení ministerstva jakého se kdy dopustilo a kdyby se tato zpráva dostala mezi řadové kouzelníky vyvolala by zbytečný rozruch, který by měl dalekosáhlé následky pro celé ministerstvo a naše společenství. Proto jsem svolal toto sezení a pozval na něj jenom vedoucí všech oborů a několik významných lidí, kteří by měli být u řešení tohoto problému. Díky tomu se toto zasedání obejde bez zbytečné publicity a my budeme moci uzavřít tuto nešťastnou událost jednou pro vždy,“ dokončil Giles svou úvodní řeč a promnul si ruce. Moc dobře věděl, že toto je teprve začátek dlouhého, předlouhého debatování a pří, na obojí se neskonale těšil.
Celý proces trval ještě osm hodin než se došlo ke konečnému rozhodnutí ohledně nebohého chlapce, ale tyto dohady a v určitých okamžicích až hádky Třináctka nijak nevnímal, jelikož se nechal přemoct spánkem a v klidu se vyspal uprostřed chaosu, který v síni nastal.
Není se čemu divit, jelikož od doby, co opustil známý Azkaban, všude kam šel bylo hrozné množství světla, ze kterého ho pálily oči. Dost ho zaráželo, že i uvnitř budov je tolik toho proklatého světla. Za ten krátký čas spatřil takovou spoustu nových věcí. Viděl moře z paluby houpající se lodi, než se musel ukrýt před tou září. Následně malé molo, když ho bystrozoři vyvedli z lodi a pak několik nezvykle propracovaných a čistých chodeb na ministerstvu a samozřejmě svou novou celu. Na jednu stranu byl fascinován rozmanitostí okolí a na tu druhou ho pořádně štvalo všudypřítomné světlo. Proto se není čemu divit, že místo toho, aby poslouchal hašteření jeho nových dozorců, rozhodl se využít ten čas ke spánku. Nikoho nezhodnotil jako velké nebezpečí až na dva bystrozory u dveří, od kterých nevěděl co čekat. Byl si ale jistý, že by si nějakých podezřelých pohybů všiml, a tak zavřel oči a nechal se unášet klidným bezesným spánkem s myslí samovolně registrující jakékoli možné ohrožení.
*
Když slyšení skončilo a rozhodnutí padlo, všichni se postupně vydali plouživou chůzí domů dospat těch pár zbývajících hodin do rána. Jenom ministr vylétl z místnosti zdánlivě bez známky únavy rudý vzteky a drmolící jednu kletbu za druhou.
Albus Brumbál nebyl zcela spokojený s tím jak to nakonec skončilo, ale nezbývalo mu nic jiného, než se s tím smířit. Vše šlo dobře do doby než se do procesu zaníceně vložil sám ministr. I tak to nedopadlo nejhůře díky Gilesovi, který využil každé příležitosti a záminky, aby si prosadil svou a naklonil si ostatní v sále. Nakonec alespoň trochu chlapci pomohli a za to byl ředitel rád. Bohužel díky Popletalově vlivu a jeho četným spojencům v sále mladík zůstane až do své plnoletosti veden pod ministerstvem jako propuštěný vězeň s dohledem. S tím, že je povinen pomáhat bystrozorskému oddělení a plnit rozkazy stejně jako řadový bystrozor. O tomto bodu se diskutovalo více jak polovinu času a nakonec prosadil svou ministr kouzel, když vytáhl na světlo světa několik případů, které vězeň spáchal během svého pobytu v Azkabanu z čehož vyplývá, že není úplně nevinný. Jelikož v žádném spisu nebylo stanoveno kolik chlapci vlastně je tak Popletal chtěl prosadit, že by se ustanovil chlapcův věk na šestnáct let v poslední den roku. Díky Bellově pohotové argumentaci byly mladíkovy šestnácté narozeniny stanoveny na přesný čas začátku této schůze. Ke Korneliusově nezměrnému vzteku s tím většina souhlasila a on nenašel žádný argument, proč by tomu mělo být jinak.
Dále Giles prosadil, že chlapec nastoupí do Bradavické školy čar a kouzel do šestého ročníku, aby byl mezi svými vrstevníky a díky magické vzdělanosti se mohl následně zapojit do běžného života. Na tento požadavek okamžitě Kornelius namítal tím, že je příliš nebezpečný a jeho magické znalosti se rovnají nule načež byl s úsměvem usazen Bellem, který poukázal na dohled, který byl vězni udělen a na to, že je nutné mladíka zapojit do normálního života a dopřát mu magické znalosti, které jak sám zmínil jsou na velmi špatné úrovni vzhledem k jeho věku. Jelikož proti tomuto rozhodnutí nic nenamítal ani ředitel školy byla věc přijata jako vyřešená.
Posledním bodem bylo finanční odškodnění, o kterém ministr kouzel nechtěl ani slyšet, ale nakonec se usneslo, že chlapec bude dostávat po dobu své nezletilosti měsíční rentu dvacet galeonů plus zcela hrazené výlohy týkající se školy.
13.04.2011 15:49:45
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one