Kapitola čtvrtá - Příčná ulice

Když růžovláska odešla a nechala ho o samotě v jeho cele na ministerstvu, vyndal z kapsy u kalhot tři trochu pomačkané dopisy, které dostal od toho staříka.
Sedl si na zem ke stěně, o kterou se opřel a pomalu otevřel jednu z obálek. Byly to první dopisy, které za celý život dostal a vlastně ani netušil, co od nich má očekávat.
První obálka obsahovala předběžné přijetí na školu, pokud úspěšně splní zkoušky, samozřejmě nechyběla gratulace a dole byl podepsán ředitel školy. Třináctka se křivě pousmál, už věděl proč má stařík tak v oblibě dlouhá jména. Při tom pomyšlení sklouzl jeho pohled zpět k části s jeho oslovením.
„Dax Cassius Deemer Shelton Fox,“ přečetl.
Měl jméno... žádné prosté označení, které by ho odlišovalo od ostatních vězňů ani žádnou přiblblou přezdívku, kterou mu někdo vymyslel, ale jméno. Opravdové jméno stejně jako všichni ostatní. Jméno, které je jenom moje, pomyslel si a opět se spokojeně ušklíbl. Poslední dobou se opravdu dařilo.
Druhý dopis obsahoval seznam učebnic a věcí pro žáky šestého ročníku, upozornění odkud a kdy odjíždí jakýsi „Spěšný vlak“ a taky tam byl přiložen nějaký lísteček. Když si ho Dax pročetl zjistil, že se jedná o povolenku k návštěvám nějakých Prasinek. Sice nevěděl, kdo má být ten poručník, ale rozhodl se, že ten podpis se pokusí nějak sehnat, aby mohl navštívit další nové místo. Dál už v obálce nebylo nic zajímavého a tak stejně jako u předchozího dopisu vše vrátil zpět do obálky a otevřel poslední.
Tam byla pozvánka na přezkoušení třicátého srpna, které se má konat v Bradavicích. Podle dopisu ho bude zkoušet nějaká komise spolu s Bradavickými profesory, na ty byl rozhodně zvědavý, jelikož ho zajímalo jací jeho noví učitelé budou. Jedinou jeho učitelkou zatím byla jenom stará opatrovnice, která se o něho starala, když byl malý a tak měl na srovnání jenom ji. Dále tam byl taky seznam učebnic, které se používali v ročnících od prvního do pátého. Už jenom pročítání názvů jednotlivých knih bylo hrozně zajímavé, nemohl se dočkat až si je bude moct přečíst.
Z váčku s tajnými zásobami masových kostek vytáhl žlutou kuličku, kterou si hodil do pusy a lehl si na podlahu. Asi bych si měl schrupnout, ta bystrozorka říkala něco o dalších nákupech, pomyslel si. Nakonec usínal s úsměvem na rtech při představě, že zítřek přinese spoustu nových zážitků.
*
Další den pro Třináctku začal opravdu dobře. Nejenom, že se konečně dokázal vyspat díky svým novým brýlím, ale podivný seschlý dozorce mu dopřál čistící a dokonce i osvěžující kouzlo. Aby toho nebylo málo opět dostal tu ohromnou porci jídla.
Díky všem těmto příjemným faktorům se cítil jako v sedmém nebi. Dokonce nejspíš přišel na důvod, proč se přestárlý dozorce pořád tak spokojeně šklebí... nejspíš mu dělá radost, že umožňuje vězňům dopřát si takové pohodlí.
Předposlední žlutý „bonbon“ si vymačkal do kaše a následně ho tam rozcupoval a vmíchal. Přesně jak očekával. Kaše, která do té doby neměla totálně žádnou chuť, najednou měla příjemný nádech po bonbonu. Samozřejmě to nebylo tak dobré jako cukrovinka samotná, ale Dax byl nadmíru spokojen, že mu tento pokus vyšel. Přemýšlel nad tím od té doby, co si všiml, že i masové kostky, které přišly do kontaktu se žlutou dobrotou převzaly část podivné chuti bonbonů.
Když už přemýšlel o masových kostkách, tak se spokojeně pousmál, díky štědrým porcím byl jeho tajný váček opět o něco plnější.
Zrovna spokojeně chroupal jednu chlebovou kostičku za druhou opřený o zeď, když k jeho cele přišla bystrozorka s doprovodem.
Vězeň přejel novou postavu pohledem a zhodnotil ho jako totálně neškodného. Byl to chlápek přibližně v jeho věku, dokonce byl podobně vysoký. Stavbu těla měl poměrně slabou, takže fyzické síly moc mít nemohl. Vypadal až nepřirozeně upraveně, načesané vlasy, uhlazené oblečení a stále se zubil. Už po prvních dvou vteřinách mu ten chlápek lezl na nervy.
Kývl na růžovlásku a ta jeho pozdrav opětovala a tak opět vyčkávavě pohlédl na neznámého.
„Zdravím vás, jmenuji se Cedric Diggory. Jsem tu v zastoupení Odboru pro dohled nad magickou populací. Pan ředitel Albus Brumbál nám,včera poslal vaši osobní dokumentaci a jaksi tím předběhl samotné ministerstvo,“ vysypal ze sebe bez toho, aby zrušil svůj úsměv a následně se uchechtl jako by řekl Merlin ví jaký vtip. Dax chvíli přemýšlel jestli tady venku je mentální postižení opravdu tak rozšířené, nebo hold má smůlu na lidi tímhle trpící.
„Hm, co tu teda chceš?“ nadhodil podezíravě Třináctka a přeměřil si znovu toho podivína.
Diggory znatelně znejistěl, dokonce na okamžik zmizel jeho úsměv. Přešlápl na místě a polkl, aby zahnal náhlé sucho v puse. Slečna Tonksová, bystrozorka co mu dělala doprovod ho varovala, aby striktně dodržoval pravidla, co se týče bezpečnosti a nijak nevyprovokoval vězně.
Myslel si, že jsou tyhle obavy dosti zbytečné, přece jen byl to bývalý vězeň nedávno propuštěný z Azkabanu a všichni vědí, co udělá s člověkem tohle strašné místo. Bohužel Tenhle vězeň se jaksi neshodoval s tímhle faktem, popravdě vypadal až příliš nebezpečně na někoho, kdo byl zavřený v Azkabanu. Ony pokyny o bezpečnosti a upozornění co dostal najednou získaly až děsivý nádech příslibu nějaké nemilé nehody.
Ještě chvíli se mu hlavou honily temné myšlenky a představy než se konečně vzpamatoval a opět nasadil svůj úsměv. Byla tu bystrozorka a vězeň byl přeci propuštěn a dokonce měl nastoupit do Bradavic, mělo by to být v pořádku a hlavně bezpečné, ujišťoval sám sebe.
„Budu od vás potřebovat obyčejný podpis stvrzující, že souhlasíte s uvedenými informacemi a následně i podpis magický, díky kterému bude vaše dokumentace automaticky doplňována ze záznamů všech odborů ministerstva. Například, když si koupíte nemovitost, složíte zkoušku z přemisťování, nebo i zápis u bystrozorů. Pokud ministerstvo udělá jakýkoli oficiální zápis týkající se Vás, tak ten se zkopíruje do Vaší dokumentace v archivech Odboru pro dohled nad magickou populací.“ Vysvětlil s úsměvem.
„Stačilo říct, že se mám někam podepsat,“ ušklíbl se Dax. Ve skutečnosti se na to těšil, poprvé se bude podepisovat a ještě k tomu celým svým jménem, už se nemohl dočkat....samozřejmě by to nikomu nepřiznal, zvláště ne tomu nažehlenýmu panákovi.
Cedric otevřel složku, kterou držel v rukou, z vnitřní kapsy hábitu vytáhl brk a vyčkávavě se podíval na bystrozorku.
Tonksová se napřed podívala na něj, následně na celu a nakonec usoudila, že radši nebude riskovat, jak to tak vypadalo, vězni mladý Diggory moc nesedl a začít den problémy už takhle brzy opravdu nebyl dobrý nápad.
„Tohle můžete vyřídit přes mříže,“ rozhodla a nekompromisně si zkřížila ruce na hrudi. Třináctka se ušklíbl, ale nic nenamítal, proč taky?
Cedric jen pokrčil rameny a přistoupil k mřížím stejně jako Dax z druhé strany. Brk byl nějak očarován, aby nepotřeboval při psaní namáčet do inkoustu a tak bylo podepsání hned hotovo. Následně se Diggory chvilku přehraboval v papírech až nalezl pergamen, který vydával slabou zlatavou záři.
„Zde se stačí dotknout této značky a pergamen zaznamená váš magický podpis,“ usmál se přívětivě Cedric ukazujíc na podivný klikyhák uprostřed pergamenu a Daxovi byl zas o něco nesympatičtější. To jeho neustálý šklebení bývalého vězně hrozně iritovalo...ani sám nevěděl kvůli čemu.
Podrážděně znovu protáhl ruku mezi mříže a dotkl se runy na podivném pergamenu. Čekal, že dokument zazáří, nebo jeho záře pohasne, ale rozhodně nečekal, že se prostě rozpadne v prach hned po jeho doteku. Tázavě se podíval na Diggoriho, ale ten na hromádku prachu jenom vyvaleně zíral. Když se trošku oklepal z prvotního šoku podíval se na bystrozorku, která taky překvapeně hleděla na to, co zbylo z úředního dokumentu.
„No... myslím, že magický podpis budeme muset odložit,“ prohlásil nakonec nejistě úředník, odkašlal si a se zaklapnutím desek s přeživší dokumentací se narovnal.
„To by bylo tedy prozatím vše. Slečno Tonksová, pane Foxi,“ kývl jim na rozloučenou a odpochodoval pryč. I když se snažil to nedávat najevo, čím delší dobu strávil s tím vězněm. tím nebezpečnější mu připadal.
„Pane Foxi,“ zamumlal si spokojeně Třináctka a mírně se usmál, samozřejmě se předtím otočil zády k bystrozorce, aby neviděla jakou měl radost z obyčejného oslovení.
„My už bychom měli taky vyrazit, máme toho spoustu na zařizování,“ informovala růžovláska a otevřela celu.
Třináctka se rozhodně nenechal dlouho pobízet, když se jednalo o další nové a úžasné věci a tak přiskočil k páru bot a ponožek a během chvilky si oboje nazul. Popravdě nechápal, jak by v tomhle příšerném kusu oblečení někdo mohl být dobrovolně. I když byl nucen v tom chodit, aby „nevyčníval a nepřilákal na sebe ještě víc pozornosti.“ Nikdo ho nemohl nutit, aby v té příšernosti setrval déle než bylo nutné.
Když byl hotov, obrátil se na čekající bystrozorku a kývnutím dal najevo, že mohou vyrazit. Samozřejmě šel první a růžovláska se držela za ním a navigovala ho, ostatně nic jiného od ní nečekal, přece jen je to profesionálka.
Tentokráte cestovali něčím čemu se říká „Letax“ bystrozorka napřed celý úkon předvedla a čekala na místě určení zatímco ho hlídal nějaký chlápek. Nejspíš taky bystrozor, který předtím jen seděl za stolem a každému kontroloval hůlku... Daxovy nebylo úplně jasné jaký to mělo přesně smysl, ale v mysli si to uložil jako další záhadu, na kterou se optá růžovlasé bystrozorky hned jak se opět uvolní při nakupování, což byla další záhada...
Docela by ho zajímalo, jestli i ostatním lidem přijdou způsoby kouzelnického cestování tak příšerné. Tentokrát nejenom že se s ním točil celý svět, ale kolem se stále něco míhalo takovou rychlostí, že se ani nepokoušel rozeznat o co jde. Aby to bylo ještě horší, tak prostor kterým cestoval nebyl nijak velký a tak si několikrát poměrně bolestivě narazil ramena než ho konečně krb vyplivl na místě kam mířil. Což poznal jenom podle usměvavé tváře bystrozorky, kterou zahlédl když prolétal kolem, míříc přímo pod nějaký stůl. Rychle se ve vzduchu přetočil, dopadl všemi čtyřmi na zem a ještě dobrý metr klouzal dál po podlaze než se mu povedlo zastavit a jen těsně se vyhnout nárazu do onoho stolu.
Několik málo lidí, co byli v té hospodě, na něj vyjeveně zíralo. Jeden ze zákazníků, který zrovna seděl u stolu, který málem smetl se zasekl se lžící na půl cesty do úst, ze které se podivná hustá tekutina třaslavě zvedala naklánějíc se ke kouzelníkovým stále pootevřeným ústům. Třináctka si nebyl jistý, jestli ten muž má štěstí nebo smůlu, že si... toho zrovna v ten okamžik nevšímal a upíral veškerou svou pozornost na něj, ostatně jako všichni. Nepříjemně se ošil, zvedl se z podlahy a podrážděně zavrčel dávajíc tak ostatním najevo ať si hledí svého. Pro jistotu si kšiltovku naklonil více do obličeje.
„Tohle jsem viděla poprvý a to už jsem s letaxem zažila docela zajímavý kousky,“ pronesla s úsměvem růžovláska a kývnutím ho vyzvala, aby se přesunul na uzavřený dvorek za hostincem. Když tam dorazili bystrozorka vytáhla svůj klacek a poklepala na několik cihel protější stěny a ta se najednou začala rozkládat na jednotlivé cihly, ty se následně přesouvaly a zase se skládaly do sebe na jiném místě až nakonec vznikl průchod. Bylo to... úžasné... neuvěřitelné... fascinující asi jako by někomu roztřísknul hlavu a z ní se vyvalil celý nový svět, přesně tak mu připadal tenhle záhadný průchod... prostě... neuvěřitelné.
Z tichého malého dvorku se najednou stal průchod do dlouhatánské ulice plné fascinujících věcí. Byl tu jeden krámek vedle druhého a každý nabízel něco jiného. Dax nevěděl kam se dívat dřív, ale i tak se snažil neotáčet příliš rychle, aby nebylo poznat, že ho tato návštěva kouzelnické ulice opravdu nadchla.
„Jako první zajdeme pro tvoje zavazadla, abychom měli kam ostatní věci dát,“ rozhodla Tonksová a opět Třináctku naváděla správným směrem. Pohybovat se na Příčné ulici bylo mnohem snadnější než v tom mudlovském obchodním domě, jelikož tu nebylo ani zdaleka tolik lidí a tak se Dax nemusel obávat nečekaného útoku z kritické vzdálenosti.
Když dorazili do poměrně velkého krámku musel Třináctka připustit, že ani netušil, že existuje tolik druhů zavazadel nemluvě o jejich rozličných tvarech. Bystrozorka se hned dala do rozhovoru s prodavačem a tak se mohl nerušeně porozhlédnout kolem. Byly tu kufry velké jako skříň i zcela maličké jako knížka. U drtivé většiny kufrů bylo nějaké očarování ať už se jednalo o kouzlem zvětšený prostor, kouzlem přidaný prostor, zvětšovací či zmenšovací kouzla či magické odlehčení.
I když to byly úžasné a velice zajímavé věci přišly Daxovy z větší části zbytečné. Například velký lodní kufr, který v sobě měl prostor hluboký bezmála dva metry jediné možné využití, na které přišel bylo odklidit do kufru nepohodlné otrapy, ale i to bylo zcela nesmyslné, proč by si měl takové lidi schovávat v kufru, když se jich dá mnohem snáze zbavit nadobro?
Zrovna když ho zaujalo snad jediné zavazadlo, které bylo vytvořeno opravdu zcela účelně, přišla k němu Tonksová a odvedla ho za pyramidu z truhel různých velikostí, kde byly vystaveny školní kufry.
„Tak, vyber si nějaký a můžeme pokračovat,“ ukázala na řadu kufrů stejné velikosti, ale s různým provedení od designu po očarování. Jenom jedno měly stejné a to Daxovy vadilo, jelikož to z kufru udělalo nepoužitelnou zátěž.
„Kufry jsou dost nepraktický, jsou hranatý. Co vzít místo toho tohle?“ optal se Třináctka a ukázal na obyčejný válcovitý vak s řemenem v horní části na svázání. Byl opatřen jen několika vodu odpuzujícími kouzly.
„To myslíš vážně? Čekala jsem spíš nějaký drahý začarovaný kufr, když už ti to platí ministerstvo, ale že si vybereš snad tu nejobyčejnější věc v obchodě to fakt ne,“ přiznala s nevěřícím zakroucením hlavy.
„Ale je to na tobě, jsou to tvoje věci...i tak ti ale musíme pořídit kufr,“ dodala po chvilce přemýšlení.
„Budeš si muset někam naskládat svoje knihy a do toho vaku by to nebyl nejlepší nápad. Měla jsem v plánu pořídit nějaký se zvětšeným prostorem, ale takhle bude stačit obyčejný, teda jestli nemáš nějaké speciální požadavky...?“ Otočila se na něj s otázkou v očích, ale on jen pokrčil rameny. Bylo mu to vcelku jedno, šlo mu jen o to, aby si měl na čem zdřímnout a proto byly hranaté kufry opravdu dost nepraktické...
O chvíli později už vycházeli ven z obchodu se zavazadly míříc k madam Malkinové.
„Budou tam nůžky a taky začarovaný metr, který tě bude měřit, tak buď v klidu, nikdo se tě nepokusí zabít na to dohlédnu,“ předem ho varovala než vešli dovnitř, vzpomínajíc na ten malér v kadeřnictví. Slova uklidnění se totálně minula účinkem, jelikož Třináctka věděl, že spoléhat na ochranu od druhých je bláhovost, které se může člověk dopustit jen jednou ať se jedná o dozorce... tedy bystrozora, nebo ne. Ale byl vděčný za upozornění, co ho tam čeká, bude lehčí tomu čelit a vydržet v klidu. Rozhodně nestál o další stáhnutí náramků.
Až na to, že návštěva v obchůdku madam Malkinové trvala nesnesitelně dlouho a kouzelný metr měřil nepříjemně obtočený kolem jeho těla, tak to proběhlo v klidu. Růžovláska pak ještě nadiktovala další kousky ošacení, které Dax údajně potřeboval, i když on sám byl přesvědčený o opaku a Malkinová nechala jednu ze svých asistentek vše zapsat. Pro již hotové oblečení se měli zastavit za hodinu a tak se vydali dál nakupovat.
Další na seznamu byly věci pro přípravu lektvarů společně s přísadami, naštěstí dva obchůdky, kde se tohle dalo sehnat byly nedaleko a přímo jeden vedle druhého. V prvním rychle nakoupili nůž na krájení přísad, váhy, kotlík a několik lahviček na vzorky. Dax byl opravdu překvapen jak lehce se dá přijít k noži a ještě k tomu k tak kvalitnímu... popravdě moc opravdových nožů za svůj život neviděl, nanejvýš dva, ale ten který teď patří Jemu je perfektní. Bohužel se svým nejnovějším majetkem nemohl kochat dlouho, jelikož ho bystrozorka s podezřívavým pohledem donutila nově nakoupené věci uložit do jeho nového kufru.
Už když otevřeli dveře vedlejšího obchůdku, tak je zaplavila přímo lavina roztodivných pachů, nutno podotknout, že se ani v nejmenším nejednalo o nijak příjemné vůně, spíše naopak.
Dax se tam snažil dýchat co nejméně, jelikož mu opravdu nedělalo nejlépe tolik nových pachů, které intenzivně dráždily jeho smysly. Bylo tam samozřejmě i několik zajímavých věcí například, roztodivné části nějakých bytostí naložené ve skleněných nádobách, ale v drtivé většině obchod sestával z dóz a fochů plných bylin, různobarevného prášku, kostí a sušených částí těl kdo ví jakých tvorů.
Když konečně opustili to smrduté místo Daxův kufr byl znatelně těžší, i když přísady dostal v papírovém pytli s dočasným kouzlem zvětšujícím prostor na dvacet čtyři hodin.
Jelikož zbývala ještě víc než půl hodina do stanoveného času pro vyzvednutí oblečení u madam Malkinové, tak se vydali do Krucánků a Kaňourů, kde si měl Třináctka dokoupit jak potřebné knihy tak psací potřeby s dostatečnou zásobu pergamenů.
„Mimochodem, jelikož není počítáno s tím, že by ses po dobu prázdnin dostal do blízkosti nějakého obchodu mám ti vyplatit tvou dvouměsíční rentu, aby sis mohl něco koupit podle svého výběru,“ oznámila mu bystrozorka. Dax se zamyšleně zastavil a pohled mu sklouzl zpět k obchodu s potřebami pro lektvarysty, když to zpozorovala růžovláska, tak se zamračila a okamžitě to zamítla: „Žádné nože ani jiné zbraně. Myslela jsem, že jsem ti dostatečně vysvětlila, že ten nůž který jsme koupili je pouze na přípravu přísad do lektvarů. A můžu ti jen doporučit na nic jiného ho nepoužívat. Pokud tvůj profesor lektvarů uvidí, že ten nůž používáš k čemukoliv jiném, tak je dost pravděpodobné, že tě tím nožem vlastnoručně rozpitvá a tvoje vnitřnosti použije do jednoho z těch svých blivajzů, co pořád kuchtí,“ varovala ho se znechuceným výrazem nad tou představou a živě gestikulovala.
„Jsem opravdu rád, že dbáte o správné využívání nástrojů pro odbornou lektvarystiku, alespoň po ukončení Vašich pokusů v mých hodinách, slečno Tonksová,“ pronesl ledový hlas za mladou bystrozorkou, která hned vyděšeně nadskočila.
Stál tam přísně vyhlížející muž v černém. Jeho ledová maska a oči nepřipouštějící jakoukoli myšlenku, že tato osoba je schopna nějakého citu, Daxovy hrozně připomínaly jeho opatrovatelku. Ten chlápek musel být její reinkarnací, pomyslel si, když muž s posměšným úšklebkem přesunul svůj pohled černočerných očí na něj.
„Vy musíte být pan...Fox, nemýlím-li se. Ač mě samotného to udivuje musím připustit, že má slečna Tonksová pravdu, tyto nože jsou vyrobené speciálně pro lektvarystiku a tím pádem nejsou vhodné pro cokoli jiného a jestli uvidím, že poškozujete tak důležitý nástroj vyvodím adekvátní trest, rozuměno?“ nadhodil ledově.
„Jasně,“ ušklíbl se Třináctka, tenhle týpek se mu rozhodně líbil. Opravdu byl přesně jako jeho opatrovnice. Už se nemohl dočkat až si přečte něco o těch lektvarech, vypadá to na opravdu zajímavý předmět. Profesor se na něj nespokojeně zamračil a přesunul svou pozornost opět na bystrozorku, která tam pořád stála, div že ne v pozoru a snažila se ani nedýchat.
„Doufám, slečno Tonksová, že máte v plánu zasvětit pana Foxe i do tajů slušného vychování. Jsem opravdu zvědav, co předvedete na zkouškách pane Foxi,“ kývl jim na rozloučenou a se zavířením pláště se ztratil v obchůdku s přísadami.
„Myslím, že už bychom měli jít do těch Krucánků a Kaňorů,“ pronesla po chvíli zaraženého ticha, kdy se Daxovy nepodařilo z tváře dostat křivý úsměv.
„Tady je tvých čtyřicet Galeonů, ale pokud je dnes utratíš tak chci vědět za co, protože za tebe mám zodpovědnost,“ prohlásila nekompromisně a podala mu menší kožený váček s obnosem.
Krucánky a Kaňoury byly jako ráj. Jenom co vešel pocítil vůni knih, tak čistě jako v životě ne a hned mu naskočila husí kůže. Dovolil si na chvíli se zastavit a zhluboka nadechnout než se rozhlédl kolem.
Regály a regály plné knih. O takovém pohledu se mu do dnešního dne jen zdálo. Tonksová jako vždy přešla rovnou k prodavači a začala vyjmenovávat vše co Dax potřeboval, ale ten si toho nevšímal, jelikož řešil dilema, kde začít s prohlídkou. Bylo tu tolik knih... byl si jistý, že si minimálně jednu koupí za ty peníze, které dostal... už jen ta myšlenka mu vykouzlila na tváři úsměv. On si něco koupí za vlastní peníze a bude to jen jeho.
Rozhodně se ponořil do pročesávání regálů zrakem projíždějíc od jednoho titulu k dalšímu. Strávil prohledáváním půl hodiny než ho odchytla Tonksová a i tak se nedostal ani do poloviny. Přikývl bystrozorce a vydal se k pultu, kde už čekaly dva sloupce knih. Cestou sebral jednu knihu, která vypadala jak užitečně tak zajímavě a položil ji na pult před prodavače a o chvíli později byl o pět galeonů lehčí, ale byl navýsost spokojený.
Knihy naskládal do kufru, který spolu s kotlíkem téměř celý vyplnily a společně s bystrozorkou se vydali k madam Malkinové. Ta už měla oblečení připravené a úhledně vyskládané do komínků, takže když po zaplacení začal Dax bez ladu a skladu a bez jakékoli známky šetrnosti rvát oblečení z pultu rovnou do vaku, vypadala trochu šokovaně, ale i přesto si zachovala svou profesionalitu a neřekla ani slovo, i když se jí zjevně takové zacházení s oblečením nezamlouvalo.
„Myslím, že jsem ti neměla dovolit ten vak, Malkinová vypadala, že každou chvíli omdlí,“ zasmála se růžovláska, když už byli na cestě do obchůdku starého Olivandera. Vypadalo to, že se konečně uvolnila, dokonce zapomněla na to, že by měla nechat Daxe jít před ní a vykračovala si před vězněm míříc neomylně ke svému cíli.
Byla až tak uvolněná, že toho využil lapka jdoucí proti nim a když se kolem ní prosmýkl zručně jí od opasku odřízl váček s mincemi. Ještě mu v obličeji hrál vítězoslavný úsměv, když se od bystrozorky otočil ve směru své cesty přímo na Třináctku.
Dax o tom moc nepřemýšlel nebylo o čem, zloděje neměl rád, pokud jím sám v danou chvíli nebyl. Pustil kufr i vak, hranou levé ruky udeřil zlodějíčkovi do krku čímž lapka ztratil v ten samý okamžik zájem o svůj lup, který upustil vztahujíc obě ruce k zasaženému hrdlu. Vyvalil oči bolestí i faktem, že není schopen se nadechnout, vydal chrčivý zvuk, jak se o to pokusil a hned v dalším okamžiku byl vhozen do postranní uličky. Vše se to odehrálo během pár sekund a když si Dax vzpomněl jak reagovala bystrozorka, když naposledy napadl člověka i když v „sebeobraně,“ tak nežádoucí „důkaz“ prostě odhodil do uličky, která byla příhodně hned vedle.
A právě včas, jelikož se růžovláska otočila nejspíš uslyšela dopadnout jeho zavazadla nebo chrčení, nyní asi již nebožtíka, co se jí pokusil okrást.
Třináctka se pohotově sehnul pro váček, který lapka upustil, a s úsměvem ho hodil překvapené bystrozorce.
„Něco ti upadlo,“ ušklíbl se a opět pobral svá zavazadla.
„D-díky,“ zamrkala ohromeně a vydala se zaraženě dál.
Když dorazili do obchůdku pana Olivandera, tak byl zcela prázdný a topil se v příjemném přítmí. Jediné světlo dodávaly sluneční paprsky, které si horko-těžko probojovaly cestu skrz špinavá okna výlohy a ozařovaly obchůdek tlumeným zlatavým jasem, ve kterém se třpytil poletující prach, kterého tam bylo požehnaně.
Růžovlásce se chtělo kýchat už jen z pohledu na ten prach poletující zdánlivě pouze tam, kde bylo zlatavé světlo. Naštěstí nemuseli čekat dlouho a přišel usmívající se stařík.
„Zdravím vás, nějaké problémy s hůlkou slečno Tonksová?“ Pronesl klidným stařeckým hlasem, jeho oči ale zvědavě sjely Tonksovou a následně se ještě s větší zvědavostí upřely na Třináctku.
„Ne,“ pousmála se bystrozorka.
„Jsem tu jako doprovod, tady pan Fox potřebuje hůlku,“ vysvětlila.
„Hmm... takže pan Fox... hmm... a jaké hůlky měli vaši rodiče pane Foxi?“ nadhodil zvědavě, sebral ze stolu svinovací metr a začal Třináctku měřit sám.
„Nevím,“ pokrčil rameny nezaujatě.
„Hmm... tak to bude trochu těžší,“ zamumlal si Olivander, odložil metr a přešel k jedné z polic. O chvíli později už se vracel s jednou z těch podlouhlých krabiček.
„Tady to máme, lipové dřevo a vlas víly, dvanáct palců trochu temperamentní,“ pousmál se stařík, opatrně odklopil víčko a nabídl vystlanou krabičku s hůlkou Daxovy.
Třináctka tedy sáhl do krabičky a pozvedl hůlku. Nezvedl jí ani deset centimetrů nad krabičku a hůlka se přímo před jejich očima rozpadla v prach. Třináctku to nechalo chladným, ostatně byl to jen kus klacku, krom toho něco podobného se přeci stalo dnes ráno. Naproti tomu bystrozorka i starý kouzelník na to nevěřícně zírali. Především kouzelníka skon hůlky dost sebral a ještě chvíli pozoroval částečky prachu pomalu klesající k zemi s nevírou ve vykulených očích.
„No...tohle...tohle jsem ještě nikdy nezažil,“ přiznal a trochu roztřeseně odložil krabičku, do které spadla většina prachu, který býval hůlkou.
„Uhm...asi...asi bude potřeba odolnější hůlku,“ snažil se vzpamatovat stařík a snad ještě pomaleji než předtím se vydal mezi regály pro další krabičku. I když to vypadalo, že se snaží ten okamžik co nejvíc oddálit, tak to nakonec přišlo a on otevíral další krabičku.
„Dubové dřevo s blánou ze srdce Maďarského trnoocasého draka,“ představil jim hůlku a mírně třesoucíma rukama ji podal Daxovi, který ji opět uchopil a... nic.
Tázavě se podíval na kouzelníka, kterému se po tváři začal šířit spokojený úsměv a poměrně hlasitě si oddech.
„Stačí s ní jen zlehka mávnout chlapče,“ usmál se na Třináctku a ten tedy s pokrčením ramen mávl. A pak se stalo hned několik věcí. Hůlka během mžiknutí oka podivně nabobtnala, vyplivla tlustý rudo-oranžový paprsek a následně po tichém Pop byl místo hůlky obláček drobného černého uhelného prachu.
„He...hee...“ zaskučel stařík dívajíc se na pomalu usedající prach a natahujíc k pozůstatku hůlky ruku.
Paprsek, který vylétl z hůlky než se rozpadla „naštěstí“ narazil pouze do bočnice jednoho z regálů, a i když byla bočnice dosti zuhelnatělá, stále držela a uchránila další hůlky na polici uložené před další újmou, pouze krabičky stejně jako bočnice mírně doutnaly, ale byly neporušené.
„Ou,“ ozvala se najednou bystrozorka provinile a skousla si spodní ret, její podezřelé chování přilákalo staříkovu pozornost a i Třináctka se na ni otočil, ale spíše proto, že byla rozhodně zajímavějším objektem než polozhroucený stařík nebo doutnající kus nábytku.
„Copak?“ optal se Olivander bojácně téměř jako by očekával další pohromu.
„Já...profesor Brumbál vám posílá tohle, prý si s tím už budete vědět rady,“ řekla růžovláska a podala staříkovy pytlík s řetízkem a menšími tlumiči magie.
„U Merlinova kuřího oka! Jak jste mohla zapomenout na Tohle? Kvůli Vám byly zničeny hned dvě dobré hůlky,“ rozčiloval se Olivander a blýskalo mu v očích, až bystrozorka pro jistotu o krok ustoupila. Stařík se po chvíli uklidnil a nabral zpět svůj ztracený klid.
„Dobrá, jak vidno máte příliš silnou magii a hůlky ji prostě nedokáží zpracovat. Abyste rozuměl, pane Foxi, hůlky pracují na velice jednoduchém principu. Kouzelníkova hůlka má totiž hned tři funkce, které plní. Za prvé jádro v hůlce slouží jako vodič a díky němu je hůlka propojena s kouzelníkovou magií. Dřevo a tvar hůlky pak mají za úkol dát oné magii směr. Díky tomu, že jádro hůlek je složeno z určitých částí magických tvorů a i dřevo je vybíráno pouze ze stromů s dostatkem magie, aby se docílilo nejvyšší možné vodivosti magie, tak i tato magická podstata těchto dvou substancí umocňuje sílu kouzelníkovy magie jako takové. Vy, ale máte tak mocnou magii, že hůlky nevydrží její sílu, která je pro obě substance doslova zkázonosná a hůlka snažící se plnit své původní poslání prostě nevydrží příval vaší magie,“ vysvětloval stařík nejspíš i sám pro sebe, aby to dokázal sám pochopit. S tak silnou magií, že ji hůlka nedokáže ani vést se ještě nesetkal.
„Hmm... rozhodně nadále nebudeme riskovat a navlečeme na ten řetízek všechny ty omezovače,“ rozhodl a sám se jal navlékat jeden malý omezovač za druhým. Netrvalo to dlouho a na řetízku vyselo 25 omezovačů.
„Tak, pro tento pokus zvolím pro jistotu jednu z nejsilnějších hůlek, které tu mám, aby žádná další nepřišla k úhoně. Sestra téhle hůlky patřila Tomu-jehož-jméno-není-radno-vyslovovat, která mu věrně sloužila po celou dobu jeho hrůzovlády, takže by měla být schopna vést i abnormálně silnou magii,“ objasnil svůj plán a vypařil se někam mezi regály.
Za nedlouho se vrátil s již třetí krabičkou, která ukrývala třetí hůlku.
„Cesmínové dřevo a ocasní pero ptáka fénixe,“ řekl téměř s posvátnou úctou.
Pobídl Třináctku, aby si nasadil řetízek s omezovači magie a následně mu hůlku opatrně vložil do ruky, když ji stále opatrně pouštěl z ruky, tak zhluboka vydechl.
„Dobrá, teď s ní, prosím, jemně mávněte,“ poradil nevzdalujíc své ruce dál než patnáct centimetrů od hůlky.
Třináctka poslechl pokyn a mírně hůlkou mávl, tak nepatrně, že to nebylo skoro ani vidět. Chvíli se nic nedělo. Po dvou úderech srdce z konce hůlky začaly tryskat různobarevné jiskry, ale hůlka začala vydávat podivný pískavý zvuk, dřevo se začalo přetáčet až se objevila klikatá prasklina podél celé hůlky. Starý Olivander zděšeně vykřikl a bleskově Daxovy hůlku vytrhl z rukou. Starostlivě a zničeně si zuboženou hůlku prohlížen nevnímajíc své okolí.
Kdysi hladký povrch hůlky byl teď zvrásněný, popraskaný a jakoby se dřevo přetočilo. Z podélné praskliny se trochu kouřilo, ale stařík s menším potěšením po chvíli zjistil, že i když je jádro mírně ohořelé je v pořádku. Pak se podíval na svého zatím nejkomplikovanějšího zákazníka.
„Omlouvám se, ale vypadá to, že v tuhle chvíli pro vás žádnou hůlku nemám,“ řekl a opravdu to znělo lítostivě, za celou svou kariéru našel vždy každému jeho hůlku, ale teď v tenhle moment zklamal.
„Jsem si ale jistý, že jakákoli obyčejná hůlka i když budete mít tyto tlumiče magie nevydrží více než jedno kouzlo a bude zničena vaší silou. Jak vidno i některé zcela neobyčejné,“ připustil s útrpným pohledem věnovaným nebohé hůlce.
„Ale pokusím se pro vás vytvořit hůlku, kterou budete moct používat pane Foxi. Do čtrnácti dní bych měl mít první pokusné vzorky,“ navrhl hrdě jako bojovník jdoucí na smrt.
„Za čtrnáct dní se tu tedy znovu zastavíme,“ přikývla Tonksová. Ráda, že může z tohoto nešťastného místa zmizet.
„Zatím na shledanou a přeji hodně štěstí,“ zamávala bystrozorka ode dveří, nenápadně Daxe vystrčila ven a sama si pospíšila, aby tam nezůstávala o nic déle.
13.06.2011 22:49:33
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (861 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one