Kapitola první – Pravda

Albus Brumbál, ředitel Bradavické školy čar a kouzel, mnohými považován za nejmocnějšího čaroděje současnosti, zrovna mířil po Příčné ulici ke Gringottovic bance. Cestou s úsměvem kýval na kolemjdoucí skupinky čarodějů a čarodějek, snaže se zamaskovat svou nejistotu.
Včera v odpoledních hodinách totiž dostal dopis od jednoho z výše postavených skřetů Mistra Griphooka, který hovořil o „jistých komplikacích, které by měli společně probrat.“
Tušil o jaké komplikace se jednalo...vlastně si tím byl docela jistý, jelikož jediné komplikace, které se mohly objevit v jinak dokonalém skřetím systému, byl nátlak podplacených byrokratů ministerstva kouzel ohledně pozůstalosti rodu Blacků.
Do včerejšího dne věřil, že vše proběhne v klidu a Harry nebude zbytečně vystavován tahanicím ministerstva. Sirius totiž ve své poslední vůli většinu majetku Blacků odkázal právě nebohému chlapci a zbytek Remusovi Lupinovi, poslednímu z Pobertů.
Za normálních okolností by to jistě bylo vyřízeno v klidu a precizně, jak to mají skřeti ve zvyku. Bohužel ministerstvo posledních čtrnáct dní vydává v Denním věštci spousty článků o svých zásluhách na „odvrácení hrozby Siriuse Blacka“ a podobně laděné očerňující články, díky čemuž jistě mnohým čistokrevným neunikl fakt, že hlava rodu zemřela a tudíž se mohou vrhnout na trezor, mávajíce svým rodokmenem.
Kdyby všichni možní zájemci o dědictví nebyli oddanými posluhovači Pána Zla, snad by i přistoupil na to, aby si majetek Blacků rozebrali, jen aby uchránil Harryho od další bolesti, ale takhle...
Když se dostal do budovy Gringottovic banky, hned přešel k jednomu z volných pultů.
„Dobré ráno přeji, jsem Albus Brumbál, mám sjednanou schůzku s Mistrem Griphookem,“ usmál se na podmračeného skřeta.
„Dobrá, pojďte za mnou, pane Brumbále,“ zachraptěl hlubokým hlasem a sešel po schůdcích ze svého vyvýšeného místa. Bylo zvláštní jak skřeti dbají o to, aby už od první chvíle, kdy člověk vejde do banky, bylo jasné, kdo tu je komu nadřazen. I když Albusovi přišlo zbytečné, aby se obtěžovali tak vysokými pulty, že pouze poloobr jako Hagrid nemusel vzhlížet k úředníkům. Už samotná budova banky totiž dokazovala velikost skřetí rasy.
Následoval skřeta do jedné z mnoha chodeb vedoucí z atria až před Griphookovu kancelář. Skřet ukázal na dveře a čekal, než ředitel Bradavické školy vejde.
Albus zaklepal na dveře a čekal na vyzvání.
Zevnitř se ozvalo: „Vstupte,“ a tak kývl na skřeta, který ho doprovodil s tichým: „Děkuji.“
Skřet kývnutí stroze oplatil a když odešel svou kolíbavou chůzí pryč, tak Brumbál vstoupil do honosné kanceláře, které dominoval mohutný psací stůl.
Za stolem seděl skřet v kvalitním obleku s brýlemi na nose, které ještě více podtrhovaly jeho důležitost a bezcitné bleděmodré oči.
„Zdravím vás Mistře Griphooku. Vaše zpráva mne opravdu překvapila a jsem zvědav, co bude předmětem našeho rokování,“ pronesl s úsměvem ředitel a sedl si na posunkem nabízené křeslo před stolem.
„Buďte pozdraven i vy, pane Brumbále. Popravdě i já jsem byl překvapen nastálou situací a tak věřím, že vzbudila i vaši zvědavost,“ dravě se zazubil skřet odhaluje tak svůj zašpičatělý chrup.
Tohle Albuse trochu zaskočilo, kdyby se jednalo o tahanice s ministerstvem, rozhodně by to nepřekvapilo někoho ze skřetů, jelikož ministerstvo se neustále snaží získat, ač neúspěšně, nějakou moc nad Gringottovou bankou. To znamená, že problém bude v něčem jiném.
„Předpokládám, že se jedná o pozůstalost rodu Blacků?“ ujišťoval se ředitel, nedávaje znát své pochybnosti.
„Ano, to je pravda,“ připustil stále se šklebící skřet.
„Přesněji díky poslední vůli zesnulého pana Blacka jsme přišli na tuto...záhadu, dalo by se říct,“ upřesnil, jeho úsměv povadl a vystřídalo ho zamyšlené zamračení.
„O co přesně se jedná? Pokud vím, závěť Siriuse Blacka byla náležitě schválena a přijata Gringottovic bankou,“ nadhodil Albus a jeho zvědavost ještě vzrostla téměř přebíjeje obavy z komplikací.
„Samozřejmě, o vyplnění poslední vůle pana Blacka se nejedná, jelikož jí stanovil přesně a jakožto hlava rodu zcela v právu. Problém je spíše s jedním adresátem majetku,“ objasnil zamyšleně.
„Nejedná se o pana Lupina. Jak jistě víte naše banka nedělá rozdíly mezi našimi zákazníky, nehledě na jejich postavení u vašeho ministerstva magie, či druh, ke kterému náleží,“ dodal skřet, když viděl, jak se Brumbál nadechuje k protestu.
„Problém je spíše s panem Potterem...jelikož se zřejmě nejedná o Pana Pottera,“ dovysvětlil skřet a podal řediteli jeden z pergamenů, které měl rozložené před sebou na stole.
„Tohle musí být prostě jenom nějaký omyl,“ nadhodil Brumbál po prostudování pergamenu.
„Ano, to jsme si s Ctihodným Greezlem, správcem pokladů rodu Blacků, zprvu také mysleli. Přišel na tuto záhadnou nesrovnalost, když kontroloval závěť zesnulého pana Blacka kvůli kompletní kontrole majetku před konečným převodem. Samozřejmě mne hned kontaktoval, jakožto správce pokladů rodu Potterů, a společně jsme se pokusili přijít na to jak k této nesrovnalosti mohlo dojít.
Nejenom originál závěti kterou teď držíte, ale i všechny ostatní dokumenty nesoucí jméno pana Pottera jsou změněny,“ ukončil vysvětlování pohybem ruky ukazujíc na další papíry na svém stole.
„A na co jste přišli, smím-li se zeptat?“ optal se zvědavě Albus, předávaje závěť zpět do rukou skřeta, který jí odložil na jednu z hromádek pergamenů před sebou.
„Na nic. Přesněji řečeno podle všeho na žádném z těchto dokumentů nedošlo k jakémukoli zásahu upravující jeho znění. Dokumentaci jsme nechali podrobit i zkoumání několika našich zaklínačů, ale ti se shodli s našimi nálezy. Dokumenty nenesou žádnou známku změny, ať magickou či nemagickou,“ objasnil skřet s nespokojeným zašklebením.
„To ale není možné, jako svědek jsem byl u sepisování závěti a jsem si zcela jistý, že jméno pana Pottera bylo správně,“ zamračil se zadumaně Albus přemýšlejíc nad touto záhadou.
„Ano, Ctihodný Greezle také dosvědčil, že jméno v závěti bylo původně jiné. I já mohu dosvědčit, že ostatní dokumenty týkající se pana Harryho Jamese Pottera nesly jeho jméno,“ přikývl skřet.
„Hmm, v tom případě s vámi musím souhlasit mistře Griphooku, že se jedná o záhadu,“ připustil Brumbál a se zamyšleným výrazem se opřel v křesle, snaže se přijít na důvod této...změny.
„Vskutku. Naši zaklínači se shodli na tom, že jediným možným vysvětlením této změny by byl fakt, že už od počátku byly napsány s tímto jménem. To ale znamená, že na všechny, kdo s dokumenty přišli do styku, působilo opravdu silné iluzorní kouzlo, které s největší pravděpodobností vyprchává.“
„Ano, to by bylo možné vysvětlení, ale neznám žádné takové kouzlo. Pokud mohu usuzovat z uvedeného jména, tak kouzlo působí i na Ha...ehm...to nebohé dítě, takže se jedná i o kompletní a velice propracované měnící kouzlo, které musí trvat...v podstatě od narození,“ řekl Brumbál, postupně chápaje, co to vlastně pro Potterovic potomka bude znamenat.
„Ano, k témuž závěru došli i naši zaklínači,“ přikývl skřet.
„I když bych ocenil, pokud se se mnou podělíte o výsledky vašeho vyšetřování v této věci, které jistě podniknete, tak toto záhadné kouzlo není přímo ten problém, který s vámi potřebuji vyřešit,“ upozornil skřet.
„Jelikož Gringottovic banku nezajímají pletichy mezi kouzelníky, nebude podniknuto z její strany vyšetřování této věci, jakožto nepodstatného detailu. Vychází se z nálezů odborných zaklínačů zaměstnaných a prověřených naší společností, které dokazují, že je zcela vyloučen jakýkoli zásah do dokumentace, a proto s ní bude zacházeno jako se zcela platnou. Hlavním problémem je jak s touto změnou zacházet vzhledem k veřejnosti. Gringottovic banka vždy jedná v zájmu svých klientů a jelikož je pan Harry Potter velice známou osobou, tato změna by jistě postihla jeho dobré jméno, tak i celého jeho rodu. Proto se obracíme na vás, pane Brumbále, jakožto důvěrníka pana Pottera, abychom se dohodli jak v této choulostivé záležitosti postupovat.“
„Předpokládám správně, když řeknu, že toto musíte vyřešit, protože budete objasňovat dědickou záležitost poslední vůle?“ optal se Brumbál, ujasňuje si, že přece jen se do toho zamíchaly i nějaké čistokrevné rody.
„Ano, několik rodin se přihlásilo o dědictví podle krve. Jak už jsem ale řekl, závěť pana Blacka byla podle našich stanov zcela správně a bude tedy s dědictvím zacházeno podle ní. Problém je v tom, že již zmíněné rodiny by bez existující závěti opravdu měly dědické právo, a tím pádem je nutné objasnit, komu majetek připadne a z jakého důvodu. Samozřejmě nebude předčítána závěť pana Blacka, ale bude řečeno, komu dědictví podle ní připadne,“ potvrdil skřet.
„Myslím, že se jedná o příliš složitou situaci, než abychom ji řešili sami dva. Jak dlouho můžete pozdržet schůzku s těmi rody, abych tuto záležitost mohl projednat s...dědicem Potterů?“ zeptal se Albus po chvilce zamyšlení.
„Maximálně patnáct dní.“
„Dobrá, za čtrnáct dní se zde stavím a dohodneme se jak dál postupovat. Děkuji za váš čas Mistře Griphooku, jestli mě teď omluvíte, musím zařídit spoustu věcí,“ rozloučil se Brumbál.
„Přeji hodně štěstí pane Brumbále,“ přikývl skřet a už se znovu pohroužil do přerovnávání papírů, které měl v hromádkách na stole.
*
Ředitel Bradavické školy čar a kouzel si povzdychl nad tlustou knížečkou, kterou měl otevřenou před sebou na stole. Ten večer už po několikáté.
Když přišel od Gringottů zpět do Bradavic, okamžitě zamířil do svých soukromých komnat. V jedné ze skříní ležela papírová krabice a ta byla právě objektem jeho zájmu. Netrvalo dlouho, a v krabici našel tlustší knížku. Nebylo těžké jí v krabici nalézt, jelikož v ní bylo jenom pár drobností, které se daly zachránit ze zdevastovaného domu mladých manželů Potterových. Popravdě se mu nechtělo číst deník Lily Potterové, ale situace ve které se ocitl...a hlavně ve které se ocitlo jejich dítě to vyžadovala. Když nad tím tak přemýšlel, už by nejspíš měl dát zbytky majetku Potterových jejich dítěti... možná to pomůže alespoň trochu zmírnit bolest která přijde.
Po hledání v deníku mladé Lily věřil ještě víc v její výjimečný talent a zápal do poznávání kouzelnického světa. Deník začala psát v době, kdy nastoupila do Bradavic a už od začátku byl psán formou esejí. Dlouhé zápisy zahrnující shrnutí událostí toho dne a následné její myšlenky a vjemy. Později se objevily i podrobné popisy pokusů s kouzly a lektvary, o kterých neměl do té doby ani tušení. Když už byl u toho, musel si vážně pohovořit se Severusem...
Deník se snažil prolistovat tak aby co nejméně narušil Lilyino soukromí, ale složité diagramy kouzel a postupy lektvarových pokusů ve vyšších ročnících byly neskutečně zajímavým lákadlem.
Možná proto, že byl deník psán opravdu důkladně, nalezl co hledal až teď, kolem čtvrté hodiny ráno.
Podle toho, co se z deníku dozvěděl, se opravdu na mladé manžele Potterovy nemohl zlobit a doufal, že i jejich dítě jejich důvody pochopí. Znovu si povzdechl a promnul si kořen nosu. Jak jen to tomu nebohému dítěti říct...
*
Harry Potter, Chlapec, který přežil, poslední rok označován také za psychicky nevyrovnané dítě, lháře a některými dokonce za vraha, byl zcela znechucen. Ani ne tím, že musel opět trávit prázdniny u svých „milovaných“ příbuzných, zavalen nejrůznějšími pracemi, jako spíš chováním ministerstva a vlastně celého kouzelnického společenstva Anglie.
Na konci školního roku začal odebírat Denního věštce, aby věděl, co se děj,e když už je nucen prožít prázdniny totálně odříznutý od všech známých. Bohužel opravdu použitelných informací tam bylo minimum. Většina článků se točila kolem propagandy skvělé práce ministerstva, spekulacích o Vyvoleném, možném zachránci celého kouzelnického světa, jak ho pro teď nazývali a samozřejmě nechyběly ani články o Siriusovi...
Ty ho vytáčely snad nejvíc. Nejenom, že se bez ustání trefovali do jeho kmotra, ale ještě si vymýšleli další a další zločiny, které mu připisovali, aby se následně mohli pochválit za skvělou práci při jeho likvidaci.
Proboha, vždyť tam ani nebyli žádní ministerští bystrozorové...samozřejmě členy Fénixova řádu nepočítal, to byli snad jediní schopní lidé na ministerstvu.
Frustrovaně trhnutím otočil sekačku a vydal se posekat další kus trávníku, který podle strýce Vernona stihl za těch dvacet čtyři hodin, co ho sekal naposledy, vyrůst natolik, že to hyzdilo jejich jinak dokonalou předzahrádku.
Sekání trávníku nebyla zas tak špatná práce. Měl alespoň klid a mohl přemýšlet, krom toho mohl štvát strýce Vernona, když na něj něco řval, tím, že dělal jakoby přes vrčení sekačky neslyšel.
Když nad tím tak přemýšlel celý tenhle pobyt u Dursleyů mu pomohl pořádně zpracovat nedávné události a v klidu si uspořádat myšlenky.
Bylo nepopiratelnou skutečností, že za celou událost na ministerstvu může alespoň z části on sám. Kdyby přetrpěl Snapea a opravdu pravidelně cvičil, možná by se dokázal odříznout od spojení s Voldemortem a nenaletět na jeho past. I když to bylo dosti nepravděpodobné, když vezmeme v potaz skutečnost, že Voldemort je mistrem v nitrozpytu a on, dle Snapeových slov, byl totálně neschopný a bez jakéhokoli talentu na tento obor magie.
Taky nutno dodat, že kdyby Pán Zla neuspěl v tomhle pokusu, dostal by tam mladého Pottera jinak a Harry to věděl, ostatně ukázkou toho byl Ohnivý pohár.
Z toho vychází, že nejvíc na vině je zase ten hadí ksicht, který mu s potěšením dělá ze života jedno velké peklo. A jako třešnička na dortu Bellatrix zasraná Lestrangeová. Ta rozhodně mohla za Siriovu smrt.
Znovu se škodolibě pousmál nad vzpomínkou, jak jí ten její povýšený úšklebek zmizel z tváře, když jí proklel Cruciatem. Pořád dokola přemýšlel o tom proč jeho mučící kletba selhala, jelikož si byl rozhodně jistý, že jí chtěl ublížit a to opravdu hodně. Zvlášť v ten okamžik. Jediné možné vysvětlení, na které přišel bylo, že je to prostě příliš těžké kouzlo, ostatně je to jedna ze zakázaných kleteb, takže na první pokus slušný.
Když opadl jeho prvotní záchvat totálního vzteku a bezmoci, uvědomil si, že vlastně ředitel, proti kterému tenhle vztek nasměroval, je nejméně na vině ze všech. Ano, neřekl mu o té zatracené věštbě. Ale teď si byl stoprocentně jistý, že i kdyby o ní věděl, tak by se na pomoc Siriusovi vydal tak jako tak. Vlastně by to byla ta nejméně podstatná věc, která by ho znepokojovala. Takhle s odstupem musel uznat, že i Brumbálův plán neříkat mu o věštbě, dokud to opravdu nebude nutný, byl správný. Ostatně se mu skoro každý večer proháněl hadí parchant v hlavě, nemluvě o tom, že to na věci nic nemění. Tak jako tak mu šel Voldy po krku, věštba to jen vysětlovala. Samozřejmě by to nikdy vousáčovi nepřiznal, stále na něj byl alespoň částečně naštvaný...ale rozhodl se, že až ho příště uvidí, tak se mu omluví za všechno, co rozbil v jeho kanceláři.
Opět trhnutím otočil sekačku, jelikož se zase dostal na konec trávníku, a všiml si černě oděné postavy stojící ve stínu u branky na Dursleyovic zadní zahradu.
Harryho popravdě dost překvapilo, že ho tam vidí, jelikož to znamenalo, že není na hlídce. Hlídky se totiž zpravidla maskovaly přinejmenším nějakým zastíracím kouzlem a dělaly, že tam vůbec nejsou. Teda až na Mundunguse Fletchera, ten se vždy k Harrymu přimotal ve svém cinkajícím a chrastícím ušmudlaným baloňáku hned jak vyšel ven. Pozdravil ho, optal se co a jak, ne že by alespoň předstíral opravdový zájem. Následně mu s poplácáním oznámil, že má nějakou „prácičku,“ tak ať dává bacha a do ničeho se nenamočí. Asi mu nikdo neřekl, že má předstírat, že tam vlastně vůbec není, nemluvě o tom, že by se měl přinejmenším skrýt kouzlem. Dokonce vyděsil sousedku paní Simonsonovou, která zrovna šla vybrat poštu, když se jednou ráno přimotal k Harrymu Fletcher a začal klábosit. Harry si nebyl jistý, jestli zděšení v jejich očích bylo zapříčiněno strachem nebo skutečností, že někdo tak neupravený se dostal do jejich ulic,e ne-li do Kvikálkova. Každopádně ten šok byl tak velký, že zůstala zírat na Mundunguse jako přikovaná do té doby, než jí ušmudlaný kouzelník neodehnal gestem, po kterém bylo její pohoršení značně větší a zcela bezelstně se neoptal: „Na co čumíš ženská?“
Nutno dodat, že to Harryho reputaci v Kvikálkově moc nepřidalo. Když se o tom doslechli Dursleyovi, což bylo asi o půl hodiny poté, protože do té doby se celá rodina věnovala Harrym připravené snídani. Tak dostal na dva dny domácí vězení jen s minimem jídla...větším minimem než obvykle. Samozřejmě pak musel dohnat zameškanou práci.
O ostatních hlídkách Harry věděl ještě než se dostavil Fletcher se svým osobitým stylem. Ostatně prázdniny u jeho příbuzných byly dost nudné a jednotvárné, pokud nepočítáte výskyt zárodku plevele na jiném místě za převratnou událost, takže nebylo nijak těžké si všimnout něčeho neobvyklého, jako například vlnícího se vzduchu ve tvaru postavy poblíž plotu.
Naštěstí první hlídkou, kterou odhalil byla Tonksová a jelikož se málem přizabila o připravenou zahradní hadici a hrábě, nemohl složit hold svým pozorovacím schopnostem...ale na druhou stranu díky tomu maskované postavy nepovažoval za Smrtijedy...i když ti mají trochu méně nenápadný způsob jednání, takže i bez toho by to bylo na pováženou...
Ale proč by za ním zrovna Snape přišel o prázdninách, když se nejednalo o hlídku? Že by se ho pokusil zabít kvůli tomu, že udělal NKÚ z lektvarů a musel by ho trpět další rok ve své třídě?
S pochmurnými myšlenkami se vydal k obávanému profesorovi, který ho zamyšleně pozoroval s typicky založenýma rukama.
„Dobrý den, pane profesore. Co se děje, že jste mě poctil svou návštěvou?“ optal se Harry zvědavě. Byl opravdu zvědav na důvody mistra lektvarů, ale hlavně byl rád, že si může zas s někým promluvit. Občasné prohození pár slov s Fletcherem a souhlasné přitakání na strýcovy či tetiny příkazy byly totiž jediné okamžiky, kdy se dalo říct že si s někým promluvil od začátku prázdnin. Pokud tedy nepočítal Hedviku...ale v tom případě se jednalo o dost jednosměrnou konverzaci...
„Vtípky Pottere?“ optal se se zvednutým obočím.
„Tak to vás brzy přejde, tím jsem si jist,“ škodolibě se pousmál.
„Co se děje?“ zeptal se Harry pro jistotu znovu. Jeho klid byl totálně pryč a Snapeova škodolibá poznámka jistě neznamenala nic dobrého. Začínal mít docela strach o své přátele...i když kdyby to bylo něco vážnějšího, tak by se tomu ten netopýr nejspíš nesmál, zas takový parchant to není...?
Na Harrym byla jeho nejistota nejspíš vidět, jelikož se lektvaristův škleb na chvíli rozšířil, než opět nasadil rezervovanou ledovou masku nezájmu.
„Vše vám vysvětlí ředitel, až dorazíme na Ústředí. Byl jsem pověřen abych dohlédl na váš přesun i se všemi vašimi věcmi. Tento rok už se sem nevrátíte a dost pravděpodobně už nikdy,“ oznámil odměřeně.
Harryho zaplavilo hned několik protichůdných pocitů. Na jednu stranu byl rád, že se konečně dostane od Dursleyů a s trochou štěstí se bude moct i setkat se svými přáteli...nebo s kýmkoli, s kým by se dalo prohodit alespoň pár slov. Na stranu druhou Grimmauldovo náměstí rozhodně nepatřilo k příjemným místům, kde by chtěl trávit většinu svých prázdnin. Posledním pocitem, který se hlásil o pozornost, byly obavy - muselo se totiž stát něco zásadního, když ho tak narychlo berou pryč. A co to mělo znamenat s tím, že se sem nejspíš už nikdy nevrátí? Byl tak vyveden z míry, že ho musel uvést do pohybu až obávaný profesor svým mrzutým zavrčením, rychle sklidil sekačku do kumbálu a vydal se do svého pokoje.
Zabalit celý svůj skromný majetek mu netrvalo déle než patnáct minut, přičemž pro jistotu překontroloval temná zákoutí svého pokoje, jestli tam náhodou nic nezapomněl. Rozhodně se sem nechtěl vracet, pokud se tomu mohl vyhnout. Poslal Hedviku napřed, aby si cestou mohla protáhnout křídla, a už se pomalu ploužil ze schodů s těžkým kufrem a prázdnou klecí. Trochu ho zarazilo, že profesor čekal dole u schodů.
„Tak...můžeme jít, mám všechno. Jak se tam dostaneme?“ zeptal se zvědavě a s úlevou kufr položil na zem.
„Napřed byste měl alespoň obeznámit své příbuzné o tom, že odcházíte,“ utrousil Snape rozladěně. To stupidní děcko snad nemyslí...
„Dursleyovi nejsou doma, ale asi bych jim opravdu měl nechat alespoň vzkaz,“ přikývl Harry, skočil do kuchyně k telefonu, kde byl blok s tužkou a napsal krátký vzkaz na rozloučenou:
Už odjíždím.
Tyhle prázdniny se už neuvidíme.
Možná už se k vám nevrátím, dám vědět.
Harry
Chvíli přemýšlel, jestli vzkaz může nechat takhle, ale nakonec si řekl, že je to jedno. Delší vzkaz by se nejspíš neobtěžovali ani přečíst, a tenhle obsahuje hned dvě zprávy, které jim udělají radost, tím si byl jistý. Krom toho vysvětluje snad vše, co je nutné. Odtrhl vzkaz z bloku a položil ho na vyleštěnou kuchyňskou linku.
„Dobrá, teď nás přemístím přímo do haly Ústředí tak pevně držte svá zavazadla,“ upozornil Snape, když se vrátil do chodby, chytil Harryho za rameno a s hlasitým prásknutím zmizeli.
Harry nic tak hnusného ještě nezažil, kam se na to hrabe přenášedlo! Hned jak se objevili na starém perském koberci v hale domu Blacků, tak se sesul na všechny čtyři a zhluboka rozdýchával ten zážitek. Zavazadla pustil hned, jak opět ucítil pod nohama pevnou zem, důležitější pro něj bylo udržet obsah žaludku stejně jako snad všechny vnitřnosti na svém místě. Proč sakra kouzelníci nedovedou se vší svojí mocí vymyslet nějaký pohodlný způsob přepravy?
Bylo to strašný, děsivý a opravdu, ale opravdu nechutný. Asi jako by ho někdo prorval trubkou ne širší než vodovodní kohoutek...
Po chvíli se dostatečně uklidnil a zkontroloval, zda je jeho tělo zcela bez úhony, čemuž se skoro nedalo ani věřit, jelikož ještě cítil ten hnusný pocit, jak se každý kousíček a každá vnitřnost jeho těla natahuje, kroutí, smršťuje a je táhnuta přes...přes Merlin ví co...
Oklepal se tou nechutnou představou a konečně se narovnal. Samozřejmě mu neunikl výsměch v očích profesora lektvarů, ani jeho křivý spokojený úšklebek, rozhodl se to ale ignorovat.
Portrét paní Blackové byl výjimečně dobře zajištěn, takže nehulákala na celý dům. Harry posbíral svoje zavazadla ze země a chtěl vyjít po schodech do svého a Ronova pokoje, kde by si složil svoje věci, ale byl zastaven ještě než stačil vkročit na schodiště.
„Jsem si vědom toho, že vás to nijak nezajímá, ale v kuchyni na vás čeká pan ředitel, takže odložte vaše povalování se v pokoji na později a následujte mě,“ přikázal lektvarista a se zavířením pláště se vydal do kuchyně.
Harry jen zavrčel, odložil svoje věci ke stěně a následoval svého „oblíbeného“ profesora. Taky to mohl říct jinak...jak mohl vědět, že tu už Brumbál čeká...dneska byl ten slizoun opravdu na zabití.
„Dobrý den pane profesore,“ pozdravil nejistě Harry poté, co vstoupil do Kuchyně. Snape stál opodál opřený o zeď a sledoval dění kolem s typicky bezvýraznou maskou.
„Dobrý, Harry, posaď se, prosím, nejspíš to chvilku zabere,“ usmál se přívětivě starý ředitel.
„Co se děje? Proč jsem musel tak narychlo od Dursleyových? Jsou všichni v pořádku doufám?“ vysypal ze sebe hned, jak se usadil naproti Brumbálovi.
„Klid, Harry, klid. Nikomu se nic nestalo, jenom se objevily jisté skutečnosti, které spolu musíme vyřešit. A jsem si jistý, že bude lepší, když se je dozvíš s předstihem,“ pronesl ředitel svým uklidňujícím hlasem.
„Uhm...dobrá,“ přikývl nejistě. Že by najednou chtěl být Brumbál sdílný? Snad se neobjevila další věštba nebo něco takového...a proč ho kvůli tomu tak rychle dostali od Dursleyů? Tady něco opravdu nesedí.
„O co tedy jde?“ nadhodil zvědavě, když se Brumbál k žádnému vysvětlování zřejmě nechystal a jen ho pozoroval svýma modrýma očima.
„Víš Harry, tví rodiče se opravdu milovali. Bohužel jejich lásce bránil fakt, že James Potter byl ze starého a čistokrevného rodu...“ začal Brumbál a Harry byl opravdu zmatený. Čekal snad všechno, ale tohle rozhodně ne...co to sakra mělo společného s přítomností? Ne, že by nebyl rád za další informace o jeho rodičích, ale zrovna teď, když bylo něco až tak důležitý, že pro něj poslal Snapea? Profesor lektvarů si v ten okamžik posměšně odfrkl, čímž přerušil ředitelovo vyprávění.
„Severusi,“ napomenul ho káravě Albus.
„Jak jistě víš, spousta čistokrevných rodů si cení své čistokrevnosti a rod Potterů nebyl výjimkou. Tehdejší hlava rodu Gabriel Potter, tvůj pradědeček, byl zásadně proti vztahu tvých rodičů,“ vysvětloval Brumbál.
„Ehm, pane profesore, i když jsem rád, že mi tu vyprávíte o rodičích, co to má společného s přítomností?“ optal se Harry na to, co mu už od začátku vrtalo hlavou.
„Hned se k tomu dostanu, Harry, jen pozorně poslouchej,“ pousmál se ředitel a pokračoval: „Tvůj pradědeček byl opravdu mocný kouzelník a hrozil tvým rodičům, že jestli neukončí jejich vztah, tak je zakleje tak, aby jim nic jiného nezbývalo. Samozřejmě tím nemyslel nic nebezpečného, ale silná odpuzující zaklínadla nebo některá prokletí by jim nedovolovala se k sobě například přiblížit,“ pospíšil si s vysvětlením, když zachytil Harryho zhrozený pohled.
„Lily už čekala tebe, Harry, a ani jeden se nechtěli vzdát své lásky. Bylo jim jasné, že jediná možnost jak přemluvit Gabriela Pottera, aby jejich vztah schválil a povolil jim svatbu, byl mužský dědic rodu. Tvůj pradědeček byl téměř posedlý touhou po dalším dědici, aby rod Potterů nevymřel a tak by přijal i ne zcela čistokrevného potomka. Lily s Jamesem to věděli a byli rozhodnuti toho využít, aby mohli být spolu beze strachu, že je Gabriel rozdělí. Nepotřebovali nic jiného, než svatbu schválenou tvým pradědečkem, jakožto hlavou rodu Potterů, jelikož takové svatby se mezi čistokrevnými kouzelníky ze zásady neruší, tak by byli před ním zcela v bezpečí. Tvoji rodiče byli oba velice talentovaní kouzelníci Harry, a tak vymysleli úplně nový rituál, který provedli, když byla Lily v sedmém měsíci těhotenství. Když se pak Gabriel ujistil, že Lily čeká dalšího dědice rodu Potterů, už nic nenamítal a dokonce jim do týdne vystrojil opravdu nádhernou svatbu. V té době po nich ještě nepátral Voldemort a oba si mysleli, že budou moci následky rituálu zrušit ve tvých dvou letech, kdy měl být podle zákonitostí nejsnáze zrušitelný. Bohužel, než ten čas přišel, Voldemort napadl váš dům a tví rodiče nedostali příležitost rituál anulovat,“ ukončil Brumbál vyprávění se smutkem v očích.
„Ech...myslím, že stále nechápu, co se mi snažíte říct. A co to bylo za rituál?“ nechápal Harry. Popravdě tenhle příběh mu spíš rozšířil sortiment toho, co nechápal, než aby mu něco objasnil.
„Harry...ve skutečnosti jsi dívka,“ objasnil Brumbál a bolestně zavřel oči.
„...Eee?“ to bylo snad to jediné co Harry mohl říct. Co to sakra? Brumbál zešílel? Celé to dlouhé vyprávění, rychlý transport od Dursleyů a jen proto, aby si z něho udělal srandu? Tohle bylo moc i na šíleného ředitele Bradavic. Taková neuvěřitelná ptákovina by nenapadla ani dvojčata a ti byli dostatečně šiblí vymyslet neuvěřitelné věci, ale tohle?
Konečná Brumbálova slova ho tak vykolejila, že až po pár vteřinách si uvědomil, že slyší zasekávané syčení. Po dalších dvou vteřinách a přesunutí zraku k původci toho zvuku mu došlo co to je...byl to smích, tichý zadržovaný smích profesora Lektvarů, který vypadal, že se baví tak, jako už dlouho ne. Jeho ledová maska byla pryč, usmíval se a rozhodně ne svým obvyklým škodolibým úšklebkem, ale měl na tváři opravdový úsměv roztahující jeho ústa do široka, který odhaloval jeho chrup. Nejspíš se hodně snažil, aby nevyprskl v hurónský smích, jelikož syčivé zvuky byli způsobené pevně stisknutými zuby, přes které se i přes zjevnou snahu dralo veselí ven. To Harryho dopálilo ještě víc. Nejenom, že si z něj Brumbál tropí blázny, ještě k tomu takovým nesmyslným způsobem. Ale dokonce si pozval Snapea, aby si to užil taky!
„Co to je za blbost? Myslíte, že bych si za ta léta nevšiml, že nejsem kluk?! Když už si ze mě chcete dělat blázny, profesore, tak něčím, co je alespoň trochu uvěřitelné!“ zvýšil Harry hlas a prudce vstal od stolu.
„Když jste se pobavili, tak já si půjdu vybalit,“ oznámil naštvaně. A to se chtěl tomu starýmu magorovi omluvit. Neuvěřitelný. Jak ho to vůbec napadlo? Nejspíš tohle byla odplata za rozbitou kancelář, mohl vymyslet alespoň něco...něco...prostě...něco co dávalo alespoň trochu smysl! Nebyl si jistý, jestli ho naštvalo víc to, že se strachoval zcela zbytečně, to, že si z něho profesor vystřelil, že do toho dokonce zatáhl i jeho rodiče, nebo to, že tomu všemu přihlížel ten umaštěný blbeček, co se mu tu zrovna tlemí.
„Harry, uklidni se a posaď se zpět na místo,“ řekl Brumbál klidně a otevřel své oči, byl v nich smutek ne ty šibalské jiskřičky pobavení, to nějak nesedělo. Bylo to až tak šokující, že ho opravdu poslechl.
„Všechno co jsem ti tu teď řekl, je pravda, přísahám,“ promluvil opět tím unaveným hlasem. Dokonce mu za celou dobu ani nezacukali koutky a ty jeho oči taky nezračili žádné pobavení.
„To je blbost, kdybych byl holka všiml bych si toho, i když si asi myslíte, že jsem idiot,“ zamračil se na Brumbála.
„Harry, to neříkej. Nikdo si nic takového o tobě nemyslí,“ ujišťoval ho ihned ředitel, ale zrovna tuhle chvíli si Snape vybral, aby zahýkal smíchy.
„A co tu teda dělá On, když to není vtip!? Zřejmě se dost dobře baví!“ naštvaně vykřikl Harry, ukazujíc na Snapea. Ne že by snad hodlal připustit, že se nejedná o debilní vtípek to ani omylem, ale zjevné pobavení lektvaristy z celé situace ho dost dráždila.
„Severusi, myslím, že bys měl na chvíli odejít,“ zamračil se ředitel na svého podřízeného a Snape se opravdu vydal pryč z kuchyně, stále se pochechtávaje. Když slizoun odešel, Harry se přes stůl naklonil blíž k řediteli, opíraje se o lokty.
„Pane profesore, tohle jste nemyslel vážně, že ne? Vždyť i vy musíte přiznat, že to zní...prostě šíleně,“ snažil se Brumbálovi domluvit, nejspíš si z něj totiž někdo taky opravdu šeredně vystřelil a moc by tomu nedal, že to byl právě Snape a ředitel to spolkl i s navijákem.
„Ano Harry. Chápu, že to zní neuvěřitelně. Sám bych tomu nevěřil, kdyby všechny zdroje informací, co se toho týkají, nebyly zcela nezpochybnitelné,“ přikývl ředitel chápavě.
Harry se opřel na židli a rezignovaně se díval na starého kouzelníka. Opravdu už nevěděl, jak jinak mu říct, že je to totální blbost a že na tenhle vtípek rozhodně nehodlá skočit.
„Tak jak jste na to tak najednou přišel? A nebo, kde máte ten důkaz, že to takhle je?“ pokusil se najít mezeru v tom šíleném příběhu. Brumbál si odkašlal a Harry se už pousmál, že dostal ředitele s tou jeho historkou do úzkých, bohužel jeho radost netrvala moc dlouho.
„Vlastně na to přišli skřeti z Gringottovic banky. To oni nalezli nesrovnalost v jejich dokumentaci, když kontrolovali Siriusovu závěť a následně tvojí složku. Kouzlo totiž přestává působit a pomalu se hroutí. Což znamená, že se ve všech magických dokumentech objevilo tvé pravé jméno, které ti dali tvoji rodiče. Samozřejmě mě Gringottovi hned kontaktovali a po menším pátrání jsem zjistil celou pravdu z deníku tvé matky. Tam jsem taky zjistil, že kouzlo rituálu úplně pomine na tvé šestnácté narozeniny a rozhodl jsem se ti o tom říci dříve, než bys to zjistil takříkajíc na vlastní kůži,“ objasnil Brumbál a Harry totálně nevěděl jak reagovat. Líbilo se mu to čím dál méně, jelikož, i když to bylo totálně šílené, bylo to až příliš promyšlené, až příliš...uvěřitelné, pokud se to tak dá říct, jelikož se jednalo o totálně neuvěřitelnou snůšku blábolů.
„Tady je Lilyin deník, myslím, že tam najdeš odpovědi na další tvoje otázky,“ řekl ředitel a po desce stolu k němu přisunul tlustou knížečku. Harrymu z nějakého důvodu vyschlo v puse a přeběhl mu mráz po zádech. Rozhodně je to celé blbost, zopakoval si v duchu a s hrůzou zjistil, že tomu opravdu věří čím dál méně.
„Myslím, že to by pro dnešek stačilo. Zítra se tu stavím kolem sedmé večer a promluvíme si o tom. Do té doby si můžeš vše, co jsem ti teď řekl, ověřit v deníku,“ pousmál se na zaraženého chlapce Brumbál a vstal od stolu.
„Kdo všechno o tom ví?“ optal se Harry, když už byl Brumbál skoro u krbu. To jsem neřekl, zhrozil se sám nad sebou Harry. To by totiž znamenalo, že přistoupil na myšlenku, že se jedná o pravdu a to prostě nebylo možné!
„Několik zaměstnanců Gringottovic banky, kteří jsou vázání přísahou mlčenlivosti, profesor Snape a samozřejmě já. Obeznámil jsem s tím i Remuse Lupina, jelikož věřím, že ti pomůže se s tím vyrovnat lépe než já nebo profesor Snape. Měl by dorazit kolem páté,“ řekl Brumbál a následně s kývnutím na rozloučenou zmizel v zelených plamenech.
03.10.2012 22:21:19
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one