Kapitola třináctá - Ministerstvo

Chvíli Zmara lákala myšlenka, že mladého Malfoye nechá tam kde je, zhrouceného na baru ve starém špinavém hostinci. Nakonec ale zvítězila jeho zodpovědnější stránka, a tak omráčeného aristokrata přenesl do jedné z tmavých uliček Prasinek, kde ho nechal opřeného o zeď. Samozřejmě na to použil kouzla, jelikož se nehodlal zbytečně namáhat zrovna pro dobro Malfoye.
Hlavou se mu prohnalo, že by toho mohl využít, přeci jen, kdyby ho nechal v tom podniku, tak by ho stoprocentně okradli a bůh ví co ještě. Vlastně, teď mu hrdý Draco Malfoy dluží… Určitě to někdy připomene, pousmál se pro sebe a přemístil se k sobě do pokoje.
„Taková ztráta času, na druhou stranu už alespoň zčásti vím, o co těm Bílým pláštíkům vlastně jde,“ pomyslel si rozmrzele a sundal si svůj plášť, který přehodil přes opěradlo jednoho z pohodlných křesel. Jako každý den napsal vzkaz do kuchyně, aby mu poslali čaj s nějakými sušenkami.
„Alespoň že přijde El, to mi spraví náladu,“ pousmál se a se zavřenýma očima svalil do křesla. Další úplněk se nemilosrdně blížil a Zmar pociťoval nepříjemné brnění v kostech. Jeho druhá přeměna... bez Remuse... bude to rozhodně těžké. Na druhou stranu ho starší vlkodlak ujišťoval, že druhá přeměna už je mnohem méně bolestivá, což pokládal za světlý plamínek naděje, že by tentokrát nemusel být tak vyřízený.
Povzdechl si a promnul si kořen nosu. Všechno bylo na zítřejší akci připraveno, a tak si vzal na dnešek volno od tréninku a byl pevně rozhodnutý relaxovat. Včera vyzvedl v Nigroru hračky, které mu Osos se starým upírem sehnali, při té vzpomínce se ušklíbl.
*
„Tady v tom zápisníku máš návod a popis všech těch věcí jako pro debila, tak si to přečti jasný? Některý z těch hraček jsou docela nebezpečný, tak si dej majzla, ať ti něco z toho neukousne prdel... Poslouchej mě, když s tebou mluvím,“ dodal Aeron a přetáhl ho zápisníkem po hlavě. Zmar byl opravdu ohromen množstvím roztodivných věcí, které mu jeho dva učitelé sehnali na jeho úkol.
Bylo bez debat, že bez návodu by do toho nešel, jelikož snad ani u jedné z těch věcí nebylo jasné, co vlastně dělají.
*
Dalším důležitým bodem bylo sehnat podrobné plány ministerstva. Zmar nevěděl, jestli má být znepokojený, nebo mít radost, jelikož tak důležité dokumenty sehnal opravdu lehce. Opravdu doufal, že jeho „útok na ministerstvo“ je konečně probudí natolik, aby se začali alespoň trochu starat o bezpečnost.
Protáhl se na křesle a snažil se trošku uvolnit.
„Zítřejší akce bude rozhodně zajímavá,“ pomyslel si. Byl opravdu zvědav, kolik lidí se mu bude plést pod nohy. Najednou ho z rozjímání vytrhlo zaklepání.
Spokojeně se usmál a vyzval ke vstupu. Samozřejmě to byla El. Nesla tác s čajovou soupravou a talířkem sušenek. Ještě ve dveřích se na něj usmála.
Zmar měl pocit, že mu srdce vynechalo několik tepů, ale snažil se na sobě nedat nic znát.
„Jaký byl dnes den?“ nadhodil téměř klidným hlasem a radši se zhluboka napil doneseného čaje. Co to s ním sakra dneska je… Bylo možné, že v tom hraje roli blížící se přeměna?… Nebo to je prostě tím, jak je nádherná? Motaly se mu hlavou myšlenky jedna za druhou zcela chaoticky.
Věděl, že by jeho zmatek mohla vyřešit nitroobrana, ale nechtěl ji použít, jelikož by přišel o ten nádherný pocit, který se mu rozléval celým tělem, jen z její přítomnosti.
„Nic zvláštního se nestalo, jenom Lucy vypadá nedočkavě...teda...je aktivnější než kdy předtím,“ znovu se usmála a zahleděla se mu do očí.,
„Hmm,“ řekl Zmar, jelikož se na nic jiného nezmohl. Trošku mu cukla ruka v jasném důkazu, že ztrácí kontrolu, a tak se to rozhodl zamaskovat tím, že si vzal sušenku, a opět se zhluboka napil čaje. Odtrhnout své oči od těch jejích bylo snad ještě těžší, než odolat Voldemortově kletbě Imperius. Nakonec se mu to ale podařilo.
„Nečekal jsem, že ta malá bude do kouzlení tak zapálená… po tom co se stalo,“ připustil.
„Kdo by se netěšil na něco tak úžasného, jako jsou kouzla? Popravdě jí trošku závidím budoucí lekce,“ přiznala a se zahanbením sklonila pohled.
Lekce? Závidí jí, protože bude se mnou? Ne, ne, to je blbost.... určitě mluví o magii. Ujišťoval se v duchu a kopnul do sebe zbytek čaje…
„Dneska by to chtělo něco silnějšího,“ pomyslel si.
„Nejspíš pak s tebou bude trávit víc času než já,“ dodala se stále sklopenýma očima.
V duchu zaskučel, jeho sebeovládání dostávalo takové zásahy, že to brzy nezvládne. Na druhou stranu byl neskutečně šťastný. Celým tělem se mu rozlévala vlna příjemného tepla.
Rychle se donutil probrat z toho šoku a dokončil pohyb, aby si vzal další sušenku.
Ještě než stačil nějak zareagovat na její přiznání, tak se znovu ozvala: „Hech, dneska melu samé blbosti, promiň. Asi by bylo lepší, kdybych už šla,“ pousmála se nejistě a vstala z křesla, ve kterém vždy seděla.
Když už byla skoro u dveří, tak, než si stačil uvědomit, co vůbec dělá, a než si El stačila všimnout, že se pohnul, byl u ní. Přitiskl ji na zeď a vášnivě ji políbil. Chvíli jí trvalo, než překonala šok a došlo jí, co se vlastně děje, ale pak jeho polibek bez váhání opětovala.
„Nevadí ti… nevadí ti, že je můj otec taková zrůda?“ zeptal se nejistě, když polibek přerušili.
„Ty hlupáčku,“ zaševelila s úsměvem.
Ó Merline, zakňučelo celé jeho vědomí a hladově ji políbil. Cítil neskutečnou svobodu a štěstí. Poslední střípky sebeovládání vzaly za své.
Vzal její sukni do rukou a jedním škubnutím ji roztrhl i s páskem a odhodil stranou nepřestávaje ji líbat. Dívka se usmála, ale vracela mu polibky stejnou měrou.
Levou rukou jí přejel po zadní straně stehna přes dokonalý zadeček až ke kříži. Přitáhl si ji k sobě a natlačil ji víc na stěnu za stálého přívalu hlubokých polibků.
I ona už mu začala rozepínat černou košili, knoflík po knoflíku, ale po té, co přišla o svou sukni, ji jediným trhnutím rozevřela, neberouc ohledy na odlétající knoflíky.
Pravou rukou jí Zmar přejel po plochém bříšku až k okraji tílka, které jí plynulým pohybem sundaval. Když tílko přetahoval přes její hlavu, museli na chvíli přerušit polibky, El pustila jeho košili a zvedla ruce. Když už tílko nepřekáželo na jejím krásném obličeji, tak Zmar natočil hlavu na stranu a zadíval se jí do očí, ve kterých se zračila touha a očekávání.
El měla ruce zamotané v tílku. Zmar jí za tílko ruce vytáhl nahoru a přitlačil jí rukou na zeď, aby ji mohl v zápětí dravě políbit.
Nějakou chvíli tak setrvali a Zmar si do sytosti užíval každý okamžik, každé kmitnutí jejich jazyků, každý pohyb jejího těla, které bylo tak blízko.
Nakonec El natáhla nohu a pomalu ji posouvala nahoru, dráždíc tak přes kalhoty Zmarovu vnitřní stranu lýtka a následně stehna. Když mučivě pomalé putování její nohy už nešlo vydržet, tak jediným pohybem osvobodil její ruce z tílka, které odhodil neznámo kam.
Když měla ruce volné tak je zabořila do Zmarových vlasů, sjela jimi po krku, přes obnaženou hruď, vypracované břicho až k zapínání kalhot, se kterým si hravě poradila.
Zmar prohloubil jeden z jejich polibků a vysadil El na nedalekou komodu, ve které zacinkalo pár popadaných lahviček, ale toho si nevšímal. Přejel rukama k zapínání podprsenky a tu doslova odtrhl z jejího těla.
Když se na ni díval, uvažoval, jestli existuje něco dokonalejšího. S potěšenými jiskřičkami v očích se vyhoupla z komody směrem k němu. Přitiskla své tělo na jeho a obmotala nohy kolem Zmarova pasu.
Tohle nečekal a tak se trochu zapotácel, ale nakonec našel ztracenou rovnováhu a opřel se o jedno z křesel. El to nijak nezajímalo. Jemně Zmara kousla do ucha a pak ho na to samé místo políbila. Její rty se jen lehce dotýkaly jeho kůže v přívalu drobných polibků, jako doteky motýlích křídel.
Líbnul ji na klíční kost a pohledem se zastavil na velké posteli. Stačilo pár kroků a byl u ní. Dával pozor, aby dívku nezavalil i svou vahou, jelikož na něm byla stále přilepená jako klíště. Překvapeně vykřikla, když zjistila, že padá. Když dopadla do měkkých přikrývek, tak se jen spokojeně zasmála a natáhla ruce, přejíždějíc po hebkém černém povlečení.
Pak už netrvalo nijak dlouho a oba se začali zbavovat i těch posledních kousků oblečení. Zmarovi to trvalo o něco déle, jelikož měl ještě téměř všechno na sobě, ale Eliny hbité prstíky mu pomohly. Opět se na chvíli zarazil, obdivujíc její dokonalost. Byla překrásná.
Nejspíš by pocítil stud, že je zcela nahý, kdyby k tomu dostal příležitost. Nastal totiž chaos vzájemných letmých polibků. Zmar měl pocit, že její jemné prstíky jsou snad všude a stejně tak El se vzrušením chvěla tím, že jeho ruce putují po celém jejím těle, důkladně ho prozkoumávajíc.
Přesunul se od jejích úst na krk, dekolt, líbnul ji ze strany na levé ňadro, pokračoval polibkem pod pupík. Levou rukou mezitím přejížděl od jejího pravého kolena nahoru po vnitřní straně hebkého stehna, až se dostal k jejím citlivějším partiím. Vzrušeně vzdychla a trochu se zavrtěla. Podíval se jí do očí hořících touhou a vzrušením. Pomalu pokračoval v pohybu vzhůru.
Bavilo ho, si s ní hrát, bylo zajímavé sledovat její reakce a nedočkavé očekávání. Při putování jeho ruky jenom jemně vklouzl dovnitř, ne více, než po bříško prstu a pokračoval výš po podbřišku až k jejímu boku. I přesto cítil vlhkost jejího vzrušení.
Ani ona se nenechala zahanbit a její prstíky se pomalu přesouvaly čím dál níž. Jednou rukou ho chytila zezadu za vlasy a přitáhla si ho k sobě.
„Pojď,“ zašeptala roztřeseně do jeho ucha a duhou rukou ho pohladila po stojícím penisu.
Zmar se rozhodně nenechal více pobízet. Divoce ji políbil a vnikl do ní. Byl to zvláštní pocit všeobjímajícího tepla. El spokojeně vzdychla a zavlnila se proti němu svými boky. To ho probralo z chvilkové nečinnosti. Jejich těla se prolínala, vlnila a kroutila.
Zmar se jí nemohl nabažit. Bylo to jako droga, celé její tělo bylo tak… lákavé, skoro až nesnesitelně.
Prohnětl dívčina pevná plná ňadra a její vzdychání ho dohánělo přímo k šílenství.
Zrovna ji líbal na krk a rukou jemně přejížděl po dvorci a naběhlé bradavce levého prsu, když se ozval její vzdech hlasitěji. Prohnula se jako luk a chvilku setrvala v opojné křeči. Když se její napnuté tělo opět uvolnilo tak hned pokračovala ve vlnivých pohybech s novou dávkou energie a s očima plnýma bezbřehé touhy.
Najednou se přetočila a Zmar se poddal jejímu pohybu a skončil pod ní. Teď na něm obkročmo seděla a smyslně se na něj usmívala s rozcuchanými vlasy, padajícími jí občas do obličeje.
Přitiskla se k němu, prstem přejela po jeho čelisti a stále s tím úsměvem se přesunula k jeho uchu.
„Teď jsem na řadě já,“ zašeptala a dravě ho políbila. Při tom ho kousla do spodního rtu, ale nijak mu to nevadilo, nebýt krve, kterou cítil v puse, snad by si toho ani nevšiml. Byl jí zcela oddán a nezamýšlel na tom nic měnit. Popravdě nemyslel zcela na nic, v hlavě měl zcela prázdno.
Když se od něj odtáhla, začala zvláštně vlnit boky, až ho to přivádělo k šílenství. Měl ruce položené na jejím pasu ale zřejmě zcela zbytečně, a tak jimi pomalu přejel po její bílé hladké pokožce, až k prsům, kterým se zcela věnoval. El se zaklonila a její vzdechy přidaly na intenzitě stejně jako důraznost jejího vlnění. Zmar měl pocit, že musí každou chvíli zešílet, když vyvrcholil. El nijak nezpomalila ve svých pohybech, netrvalo dlouho a opět vykřikla ve výbuchu orgasmu. Když se vzpamatovala tak se nahnula ke Zmarovi a vášnivě ho políbila. Stále se mírně vlnila, ale bylo znát, že je vyčerpaná stejně jako on.
Oba se na sebe po dlouhém polibku usmáli a El se ze Zmara přesunula vedle něj. Položila si hlavu na jeho hruď a oba tiše vnímali teplo jejich těl a pomalu se uklidňující dech.
„Miluju tě,“ zašeptala dívka, než stačil odpovědět tak spokojeně usnula, ale i přesto s úsměvem tiše zašeptal: „Já tebe taky,“ a líbnul ji do vlasů.
*
Zmar si užíval její přítomnost, v klidu ležel a odpočíval po celou dobu, co spala. Cítil se jako nejšťastnější člověk na světě. El byla dokonalá a s jistotou mohl říct, že ji miluje. Konečně ale věděl, že to není jenom jednostranné. Opět se usmál, když si vzpomněl na její slova, než usnula.
Bohužel s ní nemohl zůstat celý den, musel se vrátit do Bradavic. Během spánku jí na tváři zářil spokojený úsměv a asi ve tři ráno přehodila jednu nohu přes Zmara a ještě víc se k němu přitulila.
Trochu zničeně si povzdechl, když se v šest hodin ráno pokusil vstát. I když se snažil dostat zpod El tak aby ji nevzbudil, tak se dívka probudila. Vzhlédla k němu a usmála se, samozřejmě jí úsměv opětoval a políbil ji.
„Je dost brzy,“ zamračila se, když se podívala na hodiny.
„Ano, ale bohužel musím do sedmi někde být,“ přiznal Zmar zklamaně a vstal z postele.
„Jdu si dát sprchu, klidně se pořádně vyspi,“ řekl, sledujíce ji, jak na něj kouká zpod přikrývky.
„Ty si nechceš dát společnou sprchu?“ optala se hraně smutně, posadila se nedbajíc na to, že jí přikrývka sklouzla až k pasu a upřela na něj psí oči.
„Jen jsem myslel, že jsi ospalá,“ zasmál se a vzal ji do náruče. S úsměvem se přitulila a políbila ho.
Pod sprchou nakonec strávili více času, než Zmar plánoval, jelikož v její blízké přítomnosti nedokázal být zcela v klidu a El toho s potěšením využila.
Nakonec sprchu opustil Zmar první, jelikož El se chtěla „opravdu osprchovat“ jak to nazvala. Oblékl se do čistého černého oblečení ze skříně a nechal zmizet poničené kusy šatstva. Když se podíval na roztrženou sukni i s páskem zakroutil hlavou. Ani nevěděl, jak se mu to podařilo… možná magie? Nebo vlkodlačí síla? Nevěděl, mávl hůlkou, a i tohle zmizelo.
Když se na to teď podíval, jediné oblečení, které El zůstalo, bylo tílko a kalhotky. Kouzlem přeživší oblečení dívky vyčistil a provoněl, aby se mohla obléct alespoň do čistého, když už je toho tak málo.
Vyšla z koupelny jen omotaná osuškou s vlasy zamotanými do ručníku. Byla tak dokonalá, překrásná. Nemohl se pohledu na její sprchováním zrůžovělé tváře nabažit.
„Mohl by ses otočit?“ nadhodila, když se dostala ke svým dvěma kouskům oblečení.
„Mohl,“ připustil Zmar s úsměvem a ani se nepohnul.
„Hmf,“ odfrkla si na oko uraženě, ale hned se jí na tváři objevil úsměv a bez okolků odložila osušku a oblékla se.
„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít, ale já budu muset za chvíli odejít. Dneska večer mám bohužel něco na práci,“ řekl smutně, „ale zítra se tu určitě stavím,“ usmál se na ni.
Mávl na dveře hůlkou a zamumlal formuli: „Teď sem máš volný přístup, tak když budeš chtít, tak přijď,“ mrkl na ni.
Přešel k jedné skříni a otevřel ji, „Jestli budeš chtít, tak si tady můžeš vzít plášť.“
„Copak? Takhle se ti nelíbím?“ zdvihla jedno obočí se šibalským úsměvem.
Eleanor Brown.jpg
„Jsi nádherná,“ políbil ji.
„Jen jsem si nebyl jistý, jestli se takhle budeš chtít procházet po domě,“ pousmál se s pokrčením ramen.
Přivinula se k němu a políbila ho, jejich polibky se začaly prohlubovat a Zmar opět začal ztrácet kontrolu. Jakmile se od sebe na chvíli odtrhli, podíval se na hodiny.
„Už budu muset vážně jít,“ řekl, ale ani se nehnul.
„Tak jdi,“ usmála se El a líbla ho na rozloučenou.
Zmar přikývl, otočil se a udělal dva kroky, pak se zarazil. Přiskočil zpět k El a naposledy ji vášnivě políbil, odtrhl se od ní, poodešel a s prásknutím se přemístil do Prasinek, ještě za sebou zaslechl její zvonivý smích.
*
Celý školní den Harrymu přišel jako totální ztráta času. Ne, že by látku perfektně uměl… to ani v nejmenším. Popravdě kromě obrany proti černé magii ve všech předmětech začal zaostávat za svými spolužáky k nelibosti Hermiony a profesorů. Nejspíš ten pocit vyvolala představa toho, jak mohl strávit ten čas s El v posteli nebo ve sprše.
„Jak vidno, vaše schopnosti jsou čím dál horší. Opravdu nechápu, jak někdo jako vy, mohl projít u NKÚ,“ zakroutil hlavou Snape na hodině lektvarů.
„Po hodině tu zůstaňte, Pottere,“ dodal a vydal se k Nevillovi, aby mu strhnul nějaké ty body.
*
„Jak si jistě pamatujete, ředitel nařídil pokračovat v lekcích Nitroobrany. I přes můj názor, že jste zcela bez schopností udělat sebemenší pokrok v tomto oboru doufám, že se budete přinejmenším snažit a dodržovat mé instrukce. Ředitelovi zoufalé představy, že i přes vaši zjevnou neschopnost se Nitroobranu naučíte, jsou mírně nereálné. Avšak musím přiznat, že i já sdílím jistou… naději v tento zázrak, jelikož vás má dcera považuje za přítele,“ řekl Snape když se třída vylidnila a zůstal tam jen on a Harry.
„Děkuji za vaši starost o moje bezpečí, pane, budu se snažit,“ usmál se Harry. Věděl, že by mistra lektvarů neměl pošťuchovat, ale prostě neodolal.
„Opusťte ty své bludy, Pottere. V neděli je úplněk a v pondělí jste omluven z vyučování, abyste se zotavil, i přes to věřím, že večer budete v použitelném stavu na to, abyste zvládl naši první hodinu obrany mysli.“
„Ano pane, taky v to doufám,“ přikývl Harry o dost vážněji. Připomínka blízkého úplňku nebylo nic příjemného.
„Už běžte, ať vás může váš fanklub politovat,“ ušklíbl se Snape a propustil ho z učebny.
*
Odpoledne s přáteli uběhlo rychle jako vždy. Překvapivě nebyli ani v knihovně, i když to Hermiona nejednou navrhla. Nakonec jejich společnost Harry opustil až v osm večer s tím, že má schůzku.
Hned jak vylezl z nebelvírské společenské místnosti přehodil přes sebe neviditelný plášť a zmizel.
Když se dostal do svého pokoje, tak už neztrácel čas. Věděl, že John Tern je velice aktivní zaměstnanec ministerstva, který pracuje do pozdních nočních hodin, ale nehodlal riskovat, že ho propásne. Podle informací neodchází z ministerstva před desátou a někdy se zdrží až do jedenácti, což je opravdu velice úctyhodné, když se vezme v potaz, že i sám ministr kouzel je k zastižení maximálně do osmi hodin.
Převlékl se do mnohem pohodlnější černé róby, kterou obvykle nosil, jelikož na sobě stále měl oblečení Harryho Pottera. Už zase si připomínal, že tohle prostě bude muset vyřešit.
Po převlečení přešel ke dveřím do speciální místnosti, položil na ně ruku a zamumlal heslo. Dveře rudě zazářily a cvaklo několik zámků. Pak už je jen otevřel a vstoupil dovnitř. Hned se rozhořelo několik magických pochodní.
Přešel ke stolu u jedné ze stěn. Byly na něm vyskládané všechny ty úžasné věci, které mu jeho nigrorští známí sehnali. Oblékl si jemné černé rukavice s precizní výšivkou podivných vzorů. Tyhle rukavice mu vytvořil sám Osos.
Ostatní vymoženosti si opatrně poschovával do vnitřních kapes hábitu. Přesunul se k oválnému stolu uprostřed místnosti a kontroloval mapu ministerstva a hlavně cestu ke kanceláři jeho cíle. Kdyby se ztratil ve spleti chodeb, rozhodně by to nebylo dobré. Krom toho že by nesplnil otcův úkol, by ze sebe udělal totálního idiota… ani po jednom netoužil, jelikož by to mělo bezesporu ten samý dopad.
Po kontrole a ujištění, že si opravdu plány pamatuje, se vydal z místnosti. Zavřel dveře a ty opět rudě zazářily a zamkly se. Rozhlédl se po místnosti, uvažujíc, jestli něco nezapomněl. Jeho bradavické oblečení bylo uklizeno v šatníku, stejně jako jeho neviditelný plášť. Všechny hračky z Nigroru měl u sebe, dveře do místnosti byli zajištěné. Perfektní, usmál se pro sebe a přemístil se před přímý vstup na ministerstvo kouzel.
Ocitl se v podzemce, přesněji v prostorách „pouze pro zaměstnance.“ Seslal na sebe zneviditelňující kouzlo a vešel přímo do zdi mezi dvěma dveřmi. Mohl sebou vzít neviditelný plášť, ale příliš se obával, že se to zvrtne a jeho drahocenná památka na Jamese Pottera by přišla k úhoně. Sice James nebyl jeho pravý otec, ale cenil si ho o dost víc než Voldemorta.
Průchod na ministerstvo byl dost podobný průchodu na nástupiště devět a tři čtvrtě, a tak když prošel zdí, ocitl se v chodbě s mnoha velkými krby ústícími přímo do atria ministerstva.
Zneviditelňující kouzlo nebylo tak dokonalé, jako plášť po Jamesovi, ale bylo dostačující, aby si ho nevšimli, pokud se nebude procházet prostředkem místnosti, přímo jim před nosem. Přesunul se tedy blíže k jedné ze stěn s krby a pomalu se vydal směrem k atriu.
Když dorazil na konec chodby, viděl, že ministerstvo v tuhle dobu je už dostatečně vylidněné. Oproti dennímu provozu, kdy se tu nedá skoro hnout, jak si pamatoval, tu teď bylo dost prázdno. Na druhou stranu oproti té noci, kdy zahynul Sirius, tu bylo stále dost lidí.
Mezi těmi několika lidmi nebyl problém najít pět bystrozorů, kteří měli hlídku. Teď, když věděl na koho si dávat obzvlášť pozor, bude to snazší. Stále se drže poblíž zdí se vydal na druhou stranu atria, hlídajíc bystrozory, jestli ho nezpozorovali. Naštěstí to zvládl bez problému, proklouzl kolem kontroly hůlek a dostal se do chodby vedoucí ke schodišti, po němž se dostane do patra, ve kterém byla kancelář Johna Terna.
V chodbě nebyla žádná hlídka, ale na schodišti ano. Bohužel pro Zmara schodiště nebylo nijak rozlehlé, takže bylo téměř nemožné si nevšimnout vlnícího se vzduchu. Počítal s tím, že bude zvýšená ostraha, okamžik přemýšlel, jestli by bylo výhodnější bystrozora odklidit, ale nejspíš by to věci jen zkomplikovalo, chybějící hlídka rozhodně přiláká nežádoucí pozornost.
V chodbě nikdo nebyl a tak se přitiskl více do jednoho z mnoha výklenků a zrušil zneviditelňující kouzlo, pak se rázným krokem vydal ke schodišti. Cestou trošku zapřemýšlel.
„Jestli mají takhle rozestavené hlídky po celou cestu, až k jeho kanceláři nemám šanci se tam dostat bez zbytečného humbuku. Zvláště jestli vědí o chystaném útoku, pak se k němu tuplem nedostanu a zadrží mě přinejmenším v chodbě před jeho kanceláří,“ pak dostal nápad a ďábelsky se usmál. Nasadil výraz bezmoci, zahnul za roh a dostal se na schodiště. Proti němu zrovna stoupal hlídající bystrozor Zmar si ho nedokázal nikam zařadit, takže nejspíš do řádu ani ke Smrtijedům nepatřil.
„Dobrý den, mohl byste mi prosím vás poradit, jak se dostanu na oddělení vnitřních záležitostí? Mám pocit, že jsem se tady v těch chodbách ztratil,“ připustil zoufale a upíral oči naplněné nadějí na zmateného bystrozora.
„Jistě chlapče, je to hned v dalším patře, když sejdeš po těchhle schodech,“ usmál se na něj přívětivě bystrozor.
„Proč tam vlastně potřebuješ?“ zarazil se pak.
„Mám zprávu od otce pro pana Terna… Víte, kvůli těm Smrtijedům na ministerstvu,“ dodal tišším hlasem důvěrně.
„Jo ták,“ přikývl bystrozor, mezi bystrozory bylo o Ternovi známo že chystá prověřování zaměstnanců ministerstva.
„Takže tvůj otec pracuje na ministerstvu? Proč to tedy neřekl panu Ternovi sám?“ pokračoval kouzelník v otázkách a Zmar si začínal myslet, že to nebyl nejlepší nápad. Na druhou stranu jestli to vyjde, budou se bystrozoři mlátit do hlavy ještě nějakou dobu. V duchu se ukšlíbl.
„Nepracuje na ministerstvu, spíš bych řekl, že je jen dobře informovaný. A nejde za panem Ternem sám, jelikož chce zůstat v anonymitě. Víte, když už se jedná o ty Smrtijedy… chápete,“ pousmál se Zmar spiklenecky.
„Hmm, to dává smysl, i když si nemyslím, že je zrovna dobrý nápad posílat s takovou věcí kluka,“ zamračil se bystrozor.
„Nejsem kluk,“ ohradil se Zmar dotčeně a ani to nemusel moc hrát. Tenhle vetchý zřejmě dostatečně imbecilní bystrozor mu bude říkat kluk? Pcha.
„Jasně chlapče, jen se hned tak nečerti,“ poplácal ho po rameni s širokým úsměvem zářícím v několikadenním strništi.
„Pojď, sejdeme dolu a řeknu Larymu aby tě k tomu chlápkovy odvedl. Nesmím totiž opustit schodiště,“ mrkl na Zmara nestrácejíc svůj úsměv.
„Jak se vlastně jmenuješ?“ nadhodil bystrozor cestou dolu.
„Ramz... já vím, strašný jméno, vybral mi ho otec. Přemýšlím, že se v budoucnu přejmenuju… třeba na... Harryho Pottera, pak bych na to mohl balit holky,“ zasmál se. Dělat si sám ze sebe srandu ho docela bavilo, nemluvě o té představě až bude pryč a bystrozoři budou zjišťovat podrobnosti, jak se tam vlastně dostal.
„Jo, Potter je hodně populární, jenom si nejsem jistej, jestli bys to uhrál, nejste si moc podobný,“ zasmál se spolu s ním jeho nový přítel.
„Hej Lary, odveď tady mladýho k panu Ternovy má pro něj důležitou zprávu,“ zavolal na dalšího bystrozora když sešli do patra.
Lary byl další zhruba pětačtyřicátník, který se svižně zvedl z lavičky, kde se zřejmě vzpamatovával ze svého pracovního vytížení a šel k nim.
„Tak pojď, chlapče,“ vyzval ho rezignovaně Larry.
„Dělají si ze mě dneska srandu,“ pomyslel si.
Díky Larymu byla cesta bez problémů, jelikož nikdo nepředpokládal, že je podezřelý. Zmar měl opravdu štěstí, že natrefil na tak dokonalé bystrozory s inteligencí trola, ale zároveň ho to trošku znepokojovalo, jelikož jestli jsou bystrozoři na takovéto úrovni, tak nějak se divil, že Voldemort už nedobyl Anglii.
Ostatní bystrozory alespoň trochu omlouvá fakt, že šel s Larym takže se opravdu mohl jevit jako zcela prověřený a tudíž neškodný. Na druhou stranu stále očekával, že zpoza kterého rohu vyskočí Moody, Tonks nebo Kingsley a přeruší dosud hladký průběh.
Nic takového se ale nestalo. Sám Lary ho dovedl přímo do Ternovy kanceláře. Je pravda, že v chodbě s jeho kanceláří bylo hned několik bystrozorů, ale ti se ani neobtěžovali zajímat se, proč za úředníkem jde. Ministerstvo je na tom hůř než si myslel a to ani předtím neměl nijak růžové představy.
„Dobrý den mladíku, čemu vděčím za vaši návštěvu?“ optal se ho stařík za mohutným stolem.
Larymu se muselo uznat jedno, nebyl to úplně ztracený případ, jelikož zůstal v kanceláři s nimi, na druhou stranu stoupnout si vedle osoby kterou vůbec nezná, čímž je potencionálním útočníkem, rozhodně není ukázkou Merlin ví jaké inteligence.
Zmar rychle plácl bystrozora do týla tak. že se snažil natáhnout dopředu kolem krku palec z jedné strany a ukazovák z druhé. Lary se okamžitě skácel k zemi jako by loutce přestřihli vodící lanka. Měl překvapeně vytřeštěné oči, jako kdyby ho trefila zelená kletba smrti, na druhou stranu stále dýchal. Tohle byl jeden z užitečných triků, které ho naučil Osos na lekcích ovládání moci.
Spočívá v tom, že mezi palcem a ukazovákem vytvoříte vlas magie o určité intenzitě a podstatě. Když pak člověka plácnete přes týl magií, narušíte mu nervy a přivodíte celkovou paralýzu s tím, že zachováte životně důležité funkce.
I když se tento trik lehce používá, jeho naučení je velice složité, jelikož si člověk sám musí přesně kalibrovat vlásek magie tak, aby to osobu na kterou je použit přežila a dosáhlo se přesně kýženého výsledku.
Zmar stočil pohled od ležící postavy na šokovaného starce.
„Mojí návštěvu mi nařídil otec, je mi líto. Ale bude to rychlé,“ ujistil staříka a další slova byla kletba Avada Kedavra. Místnost ozářil zelený záblesk a o chvíli později byl stařík mrtev.
Zmar naklonil zvědavě hlavu na stranu a sledoval stůl. Když totiž kletba prolétala nad deskou stolu, vypadalo to jako, by se vzduch kolem paprsku podivně rozvlnil podobně jako vodní hladina, do které hodíte kámen.
Bariera? To jsem nečekal, prolétlo mu hlavou, ale to už zaslechl dusot nohou na chodbě. Rychle sáhl do jedné z vnitřních kapes a vytáhl čtyři lístečky hustě popsané runami. Hodil lístečky do vzduchu a ony sami zalétly každý do jednoho rohu kanceláře.
Rychle se přesunul za bytelný stůl a pro jistotu zkontroloval, že jeho cíl je opravdu mrtvý. Bylo by opravdu špatné, kdyby neodvedl prvotřídní práci. Z toho by otec rozhodně potěšený nebyl.
Okamžik na to, jak se skryl za stolem, vtrhli dovnitř bystrozoři jako velká voda, div nevyrazili dveře z pantů. Asi je dost rozrušil pohled na dvě domnělé mrtvoly, jelikož začali proti stolu za kterým tušili nepřítele pálit jedno kouzlo za druhým. Zmar sáhl opět do hábitu a vyndal malou šedou kuličku.
„Vzdávám se? Nemám hůlku. Vidíte?“ optal se pro jistotu a s rukama nad hlavou pomalu vstával. Dával si dobrý pozor, aby stále byl za bariérou. Tohle divadélko bylo jenom proto, aby se mohl podívat, kolik bystrozorů se vřítilo přímo do jeho pasti. Bylo jich celkem jedenáct, Zmar si byl docela jistý, že tolik jich při cestě sem určitě nepotkal, ale nejspíš hlídali i vedlejší chodby. Opravdu teď děkoval, že pan Tern měl tak obrovskou kancelář a jemu mohlo na lep sednout tolik stupidních bystrozorů.
Pustil malou šedou kuličku, a ta rychle klesla k zemi, jako by byla z olova, ale o podlahu se podivně rozprskla skoro jako vajíčko. V ten samý okamžik sebou všichni bystrozoři v místnosti švihli na zem. Zmar spustil ruce dolu a přešel mezi skuhrajícími bystrozory až na chodbu. Chvíli se zamyslel jestli Laryho dokážou opět dát do pořádku u sv. Munga, ale rozhodl se tím nezaobírat jakožto bystrozor neodváděl dobrou práci tak není nutné zbytečně si jím zatěžovat mysl.
„Hmf jen banda amatérů,“ odfrkl si posměšně a jeho úsměv se ještě rozšířil, když uslyšel vzteklé mnohohlasé mumlání. Byl si jistý, že kdyby mohli překonat tíhu svých čelistí tak by mu něco od plic řekli. Tahle Gravitační hračka se mu opravdu líbila… ostatně jako všechny.
Sáhl do záhybů svého pláště a vytáhl kulaté pouzdro ne nepodobné těm, ve kterých jsou doutníky. Přiklekl si a pouzdro otevřel. Okamžitě z něho vyběhla podivná velká stonožka a vydala se kroutivým cupitáním někam pryč. I tohle byl artefakt, jestli se tomu tak dalo říkat. Stonožka byla sestavena z malých železných částeček a uzpůsobena k rychlému hledání. Byla začarovaná jenom pro jediný úkol. Najít zdroj protipřemisťovací bariéry a zničit ho vlastním výbuchem.
Každé ministerstvo, dokonce i to Anglické má protipřemisťovací bariéru, která zajišťuje, aby se nepovolaní lidé nedostali tam, kam nemají. Krom toho že je možné že bude potřebovat barieru zničit, aby unikl tak tím chtěl i naznačit že i tento jeden z hlavních obraných aspektů ministerstva je špatně ochráněn. Snad to těm idiotům dojde, pomyslel si a vydal se nazpět.
Už nemělo cenu hrát si na hodného hocha. Nechal si vklouznout hůlku do ruky a s ledovou maskou pokračoval ve své cestě. Za rohem uslyšel spěšné kroky. Jedna osoba.
„Boro,“ zasyčel hned, jak ona osoba vyběhla zpoza rohu. Nebožáka tlakové kouzlo odhodilo na stěnu takovou silou, že opadl i kousek omítky. Nezastavoval, nestaral se o nehybnou postavu na zemi. Potřeboval odsud zmizet dříve, než sem dorazí Fénixův Řád nebo bystrozorové, kteří neměli dnes službu.
Už jenom jedna zatáčka a je v chodbě se schodištěm. Zašel za roh a hned pohotově uskočil zpět jen tak tak, jelikož kouzlo vržené proti němu odtrhlo docela slušný kus rohu stěny. Hmm, někdo si tu na mě počíhal, prolétlo mu hlavou a vyšel ze své skrýše do chodby. Proti němu stál ten vousatý chlapík, se kterým se seznámil na schodišti.
„Ty?...ale...?“ nechápal. Vypadal dokonale zmateně.
„Karpiris urmu,“ zasyčel Zmar nemilosrdně a zmateného bystrozora po zásahu zvedla neviditelná síla, praštila s ním o jednu stěnu, o druhou, o strop a kletba ho pustila nechávajíc ho tvrdě dopadnout na kamennou podlahu.
Mladý Zmijozel si byl jist, že už po prvním setkání s tvrdou zdí ztratil jeho známý vědomí, a tak se o něj dál nezajímal, překročil ho a obezřetně pokračoval dál po schodech. Pokud na něj čekal jeden, může jich být víc.
Měl pravdu na vrcholu schodiště čekali rovnou dva, ale vypadalo to, že jsou nesoustředění, jelikož neustále pokukovali do atria, jako by doufali, že se dozvědí, co se tu sakra vlastně děje, což mimochodem zajímalo i Zmara. Někdo musel spustit tichý alarm… jen doufal, že jsou všichni dostatečně zmatení na to, aby nepožádali o posily.
„Silencio, Korporo Orix,“ pronesl potichu směrem ke dvěma bystrozorům, kteří si ho díky své roztěkanosti nevšimli. Nejspíš to byli nějací nováčci, jelikož vypadali velice mladě. Díky utišující kletbě nevykřikli, když se jim zlomili holenní kosti, a jen se tiše skácely k zemi. Zmar je jediným švihem hůlkou přitáhl k sobě neberouce ohled na schody, ani na rychlost, jakou nebozí bystrozoři prosvištěli ze schodů kolem něj. Ta chodba na konci schodiště vedla přímo do atria, rozhodně nepotřeboval, aby si ho někdo všiml kvůli skuhrajícím, svíjejícím se překážkám.
Chvíli se zamyslel, jestli dnes není příliš agresivní… ne rozhodně nebyl, přikývl si. Jenom efektivně plnil to, co musel plnit. Krom toho tyhle břídili ani neznal a ministerstvo potřebuje lekci, aby se poučilo.
Seslal na sebe zneviditelňující kouzlo a opatrně podél stěny zamířil k atriu. Tam bylo dobrých dvacet bystrozorů, ale naštěstí to nevypadalo, že by přišly nějaké posily a všichni se jevili tak zmateně, že snad ani nic neoznámili. Ostatně vše naznačovalo tomu, že stejně nikdo neví co se přesně děje. Zmar musel ale uznat, že tohle je chytrý tah. Shromáždit síly v atriu, kde je jediná možnost úniku díky protipřemisťovací bariéře.
Nehodlal riskovat při takové početní převaze, a tak si z hlavy okamžitě vyhnal původní plán přejít opět podél zdi až k východu. Místo toho sáhl opět do jedné z vnitřních kapes hábitu a vytáhl čtyři centimetry velkou skleněnou kuličku obtočenou hrbolatým železným páskem naplněnou třpytícím se pískem.
Začal do kuličky vpouštět svou magii. Hrbolky na železném pásku se začali přeskupovat. Kulička klapla jednou, podruhé, nakonec potřetí a pásek byl dokonale hladký s jasně zářícími zlatými symboly.
Zmar se pro sebe spokojeně usmál a vší silou hodil kuličku co nejvýš a hlavně doprostřed rozlehlého atria. Kulička nějakou dobu letěla a její podivné hvízdání, které vydávala, přilákalo i přes ten mumraj veškerou pozornost. Pak kulička v oslepujícím záblesku vybouchla a třpytivý písek se rozletěl do všech stran a vytvořil nad atriem podivný závoj.
Písek se pomalu snášel k zemi… velice pomalu a až po chvíli si Zmar uvědomil, že veškerý hluk v atriu utichl a všichni zamrzli ve svých pohybech. Čas v atriu se na nějakou dobu zastavil, ale mladý Zmijozel byl trošku zklamaný. Popravdě čekal nějaké zajímavější efekty při spuštění.
Jelikož poskytl tomuto zařízení svou magii, nepůsobilo na něj zastavení času, ale věděl, že i na ostatní nebude působit věčně, má jen deset minut aby odsud zmizel. Rychle se rozešel napříč atriem doufaje, že bystrozoři nestačili poslat pro ostatní.
Když dorazil na druhou stranu atria na začátek chodby, zjistil, že má menší problém v podobě Moodyho a nějakých tří lidí. Mohlo jim být něco málo přes sedmnáct, ale vypadali nebezpečně, i když Zmar si nebyl jistý, jestli tak nevypadají jenom kvůli přítomnosti starého bystrozora.
Nemělo cenu se dál skrývat, Moody ho rozhodně vidí a bůh ví, co jsou ti ostatní zač, zrušil kouzlo a přeměřil si tu skupinku pohledem.
„Hmm… předpokládám, že vy se mi pokusíte zabránit v odchodu pravda?“ nadhodil ledovým hlasem. Bohužel to na ně nemělo žádný účinek a Moody ještě k tomu stál se založenýma rukama a klidně ho pozoroval. Zjevně neměl v plánu bojovat, což znamená, že útok může očekávat od zbývající trojice.
Byla tam postava zcela zahalená v šedém cestovním plášti s tak vysokým límcem, že ho měla až k očím, které se také ukrývali ve tmě, jelikož ona osoba měla i klobouk takže z ní nebylo zcela nic vidět, ale podle tvarů to Zmar odhadoval na dívku.
Dalším byl podivná brýlatý kluk s šedýma očima a podivnou věcí přehozenou přes rameno. Podobala se tvarem luku až na příčné rozštěpení po celé délce.
Třetím a posledním byl další kluk, na kterém kromě melíru byly podivně dvě hůlky držící mu u opasku v poutkách. S těma dvěma hůlkami mu připomínal nějakého kovboje z divokého západu. Každopádně všichni tři na něco čekali.
Zmarovi to bylo jasné ještě dřív než ucítil na svém krku ostří nože. Za ním stála, jestli to mohl odhadnout dívka menší postavy zcela neviditelná až na ruku s ostrou a nebezpečně vypadající zbraní.
Všiml si spokojených vítězných úšklebků a sám jim opětoval stejně. Během mžiknutí oka si přivolal hůlku a seslal na sebe kouzlo Kererfara. Kůže se mu zaleskla, rychle chytil ruku s nožem neviditelné útočnice a škubnutím si jí přetáhl před sebe, jelikož šílený pistolník vytáhl obě hůlky a seslal na něj nějaké kouzlo neverbálně.
Zmar byl opravdu překvapený, ale samozřejmě to na sobě nedal znát. Ještě neslyšel o nikom, kdo by takhle používal dvě hůlky najednou. Rychle útočnici předhodil před sebe a doufal, že její tělo zachytí obě vyslané kletby. Opět si povolal do ruky hůlku a seslal Imperio na zahalenou dívku. Ta se hned po zásahu kletby napnula a viditelně se s ní snažila bojovat.
„Zraň jim nohy,“ rozkázal Zmar nesmlouvavě a téměř ve stejný okamžik z dlouhých širokých rukávů vyjely modře zářící bodce na řetězu. Zajímavé, nejspíš je ovládá kontrolou magie, musí mít opravdu talent, když je to její hlavní zbraní, pomyslel si Zmar, a viděl, jak se bodce zasekly v pohybu, a dívka sebou škubla.
„Bojuje odvážně,“ pousmál se Zmar, když v tom se ozvala ohromná rána a celé ministerstvo se mírně zatřáslo.
„Tak zas někdy,“ usmál se na překvapenou skupinku, a přemístil se pryč, rovnou do jednoho nechutného pajzlu, ve kterém byl, když hledal viníky Sianiných zranění a pak se přemístil znovu už k sobě do pokoje. Věděl, že tak dobrý bystrozor jako je Moody, by mohl zvládnout sledovat stopu přemístění, ale na takovou věc je nutný klid a ticho což v zaplivaném pajzlu rozhodně nenajde.
S dnešní akcí byl Zmar navýsost spokojený, neutržil žádná zranění a odvedl dobrou práci nemluvě o tom, že nevypotřeboval všechny hračky z Nigroru a dozvěděl se o podivné Moodyho skupince, která vypadala dost silně. Prostě dokonalé.
„Vidím, že máš dobrou náladu, to mě opravdu těší,“ promluvila malá holčička sedící na jedné z komod a zvonivě se zachichotala, když se na ní rychle otočil. Nedal na sobě znát, že by se lekl, ale opravdu tomu tak bylo, co tu vlastně dělá, nikdo by se sem neměl dostat. Nemluvě o tom, kdo to sakra je!
31.12.2012 21:53:13
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (863 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one