Kapitola třetí - Dědictví rodu Blacků

Harry začínal vnímat. Do této chvíle se nechával unášet v nicotě, necítíc naprosto nic, bolest, strach, zloba, smutek, to tu nic neznamenalo a i kdyby, Harry nebyl s to, vzpomenout si co. Popravdě, nevěděl, ani jak se dostal do takového stavu, ani proč. Nevěděl vůbec nic a připadalo mu to nádherně osvobozující.
Ale opojná nevědomost se vytrácela spolu s bezvědomím. Napřed do jeho temného úkrytu nicoty pronikly nic neříkající zvuky, které se postupně začaly měnit v hlasy nějakých lidí.
Harry se pokusil otevřít oči, ale jeho víčka byla jako z olova a nechtěla se podvolit jeho přání. Když se Harrymu po chvíli podařilo odlepit od sebe těžká víčka, tak chvíli slepě mžoural do zářivého světla, než si jeho oči zvykly, pak se zaměřil na osoby, které teď stály kolem jeho postele.
„Kde... kde to jsem?“ dostal ze sebe chlapec, který přežil chraptivě.
„V nemocnici u sv. Munga, pane Pottere, jestli jste už schopný vypovídat, měli bychom na vás pár otázek...“ ozval se jeden z mužů v dlouhém cestovním plášti a přilákal tak Harryho pozornost.
Pořádně si ho prohlédl. Byl to muž ve středních letech s hnědými krátkými vlasy, jeho hnědý cestovní plášť měl na levé straně znak bystrozorů, okrasné B se zkříženými hůlkami v pozadí.
Bystrozor? Projelo Harrymu hlavou. Proč by.... V tom se Harrymu vybavilo vše, co se stalo, jak na něj Voldemort nastražil past, jak na něj poslal vlkodlaky. Následně se zhrozeně podíval na svou ruku, kde měl mít svůj prsten, ale ten pohled ho vyděsil ještě víc, jelikož na ruce žádný nebyl, zmateně zkontroloval i druhou ruku a když ani tam nenašel dost výrazný prsten, tak znovu pohlédl na bystrozora, který nevypadal nijak zaskočeně jeho podobou. Samozřejmě, jak mu bylo tvrdě vštípeno do hlavy, nedal na sobě své rozrušení znát, ale pořád mu to vrtalo hlavou. Věděl že jediné co udržuje jeho starou podobu, je ten prsten, ale nikdo není překvapený tím, jak vypadá. Vlastně ho dokonce i poznali, jelikož ten bystrozor ho nazval jménem...
Harryho z úvah vytrhl hlas rozčíleného lékouzelníka.
„Tak to rozhodně ne. Pan Potter se teprve před chvílí probral, je dezorientovaný a musíme mu provést kompletní vyšetření, dnes ho rozhodně zpovídat nebudete, přijďte zítra,“ zarazil to lékouzelník a na odmlouvajícího bystrozora vrhl vražedný pohled, který nepřipouštěl námitky. Harrymu ten pohled silně připomněl madam Pomfreyovou.
Bystrozor věděl, že se mu lékouzelníka nepodaří přesvědčit a Potterovu výpověď až zas tak nutně nepotřebovali, tak to vzdal. Rázně přikývl a odpochodoval pryč i se svými dvěma kolegy stojícími u dveří.
„Tak, to bychom měli,“ usmál se lékouzelník a začal Harryho prohlížet.
„Točí se vám hlava?“ zeptal se a složitě nad Harrym mával hůlkou.
*
Kompletní vyšetření trvalo celkem asi hodinu, po které Harry osaměl.
Až teď měl možnost přemýšlet o tom, co se mu stalo. Nevěděl sice, jak to přežil, ale byl si jistý, že to nějak zařídil Voldemort i když na něj předtím vlkodlaky poslal.
Taky stoprocentně věděl, že je nakažený, sám lékouzelník mu to potvrdil během vyšetření. Harry ani předtím nepochyboval. Věděl až moc dobře, že kousnutí vlkodlaka znamená prokletí, bez výjimek.
Nevěděl, co teď bude dělat, ani nevěděl, jestli ho Brumbál znovu nechá studovat v Bradavicích. Denní věštec to určitě už rozhlásil po celém kouzelnickém společenství. Bude to stejné jako minulý rok, kdy z něj po celou dobu ministerstvo dělalo vyšinutého blázna, teď k tomu ještě bude krvelačný vlkodlak.
A jeho přátelé? Jak oni budou reagovat na zprávu, že se z něj stala zrůda? Ještě větší zrůda, než z něj udělal Voldemort jeho „Otec“. Ale to on nedovolí, musí se postarat o to, aby jeho přátelé nikdy nezjistili pravdu o jeho původu, že je Voldemortovým synem, to by znamenalo definitivní konec jejich přátelství, nenáviděli by ho, báli by se ho. Už takhle měl obavy, že se ho budou jakožto vlkodlaka obávat, nesmí dovolit, aby to zjistili.
Harry byl hrozně unavený, i když byl vzhůru teprve něco málo přes hodinu, chtělo se mu děsně spát. Ale jeho zvědavost byla příliš velká. Nevěděl stále jak je možné, že ho i bez prstenu poznali. Nevěděl, jak vypadá to vlkodlačí kousnutí. Během prohlídky viděl dost ran ze střetu s vlkodlaky, ale lékouzelník ho ujistil, že všechny dokáže vyléčit, až po nich nezbude jediná památka. Jen jizvy po kousnutí mu zůstanou a právě tyto ještě nespatřil.
Vzal si svou hůlku z nočního stolku vedle postele a po pronesení formule se nad ním objevilo veliké zrcadlo.
Harryho oči se rozšířily překvapením, jelikož stále vypadal jako syn Jamese Pottera, neposedné černé vlasy, čistě zelené oči a jizva ve tvaru blesku. Podíval se na svou ruku a přál si, aby kouzlo přestalo působit. Napřed se z ničeho nic objevil prsten a následně začala přeměna. Od prstenu se začalo rozlévat známé nepříjemné mravenčení pod kůží po celém těle, až to přestalo a na posteli ležel Harry ve své opravdové podobě, podobě Zmara Zmijozela, podobě, která mu byla tak cizí a přesto přirozená. Harry jedinou myšlenkou znovu obnovil kouzlo, jelikož kdyby někdo vešel, asi těžko by to vysvětlil. Znovu pocítil nepříjemné mravenčení, které okamžik na to skončilo, a prsten opět zmizel.
Harry si oddechl a ulehčeně se usmál, následně opatrně odkryl rameno a podíval se na jizvy. Popravdě si to představoval o dost horší. Vlkodlačí tlama po sobě nechala jen spoustu jizviček jako dokonalý otisk všech zubů oné bestie. Jizvičky byly mírně roztřepené, jak vlkodlak házel hlavou, ale naštěstí po sobě krvelačný útok nezanechal tak velké následky jak se Harry obával, jen dokonalý otisk vlkodlačí mordy a děsnou bolest ramene, která prý přestane hned po prvním úplňku. Lékouzelník Harrymu vysvětlil, že bodavou bolest kolem rány od vlkodlačích zubů neztiší žádné lektvary, ale sama zmizí po první přeměně. Je prý důkazem prokletí, které se zatím jen rozlézá do celého těla a vyvrcholí až první přeměnou.
Harryho zvědavost byla ukojena a tak jen znovu mávl hůlkou, nechal zmizet zrcadlo, ze zvyku si schoval hůlku pod polštář a usnul spánkem beze snů.
*
Když se o pár hodin později probudil, už byla venku tma, velikým oknem byla vidět hvězdná obloha, na kterou se Harry zahleděl, přemýšlejíc o své budoucnosti.
„Jsem rád, že jsem tě zastihl probuzeného,“ ozval se najednou klidný hlas.
„Pane řediteli?“ ujišťoval se Harry a slepě hleděl do tmy v pokoji.
„Ano, jsem to já,“ usmál se Brumbál a přešel ze stínů blíže k Harrymu, na kterého se starostlivě zahleděl: „Jak ti je Harry?“
„Bolí mě rameno, ale jinak je to dobré pane profesore děkuji za optání,“ řekl Harry a na chvíli se zamyšleně odmlčel: „A... budu.... budu moct dál studovat v Bradavicích?“ zeptal se Harry nejistě.
„Samozřejmě že ano, proč bys nemohl?“ nadzvedl překvapeně obočí ředitel.
„No... protože je teď ze mě vlkodlak a Denní věštec to určitě už rozhlásil, kde se dalo,“ vysvětlil Harry bezradně.
„Ano Harry, Denní věštec si tuto zprávu jistě nenechá ujít, ale zatím čeká na zprávu bystrozorů z tvého výslechu. Ty se samozřejmě do Bradavic budeš moct vrátit. Budeš, ale muset dodržovat přísná bezpečnostní pravidla co se úplňku týče,“ ujistil ho Brumbál.
„Nebudou s tím ale nějaké problémy?“ obával se Chlapec, který přežil.
„Problémy nech na mě,“ mrkl na něj ředitel s nevyzpytatelnými jiskřičkami v očích.
„A teď k tomu proč jsem vlastně zde. Zítra sem pro tebe přijde několik členů Fénixova řádu a přenesou tě na Hlavní štáb, budeš v domácí péči,“ usmál se na mladíka ředitel školy čar a kouzel.
„Už zítra? Zítra sem ale mají přijít bystrozorové,“ řekl Harry překvapeně.
„Ano, ti se tu prý objeví už během dopoledne,“ přisvědčil profesor a podíval se na své zvláštní hodinky: „Bohužel, už budu muset jít,“ omluvně se pousmál ředitel.
„Nashledanou, pane profesore,“ rozloučil se Harry a Brumbál následně odešel, zanechávajíc chlapce vlastním myšlenkám.
Bylo to pro něho zvláštní znovu neskrývat emoce jako je překvapení, radost, smutek. Bylo to tak uvolňující jako by do této chvíle byl v jakési křeči, která konečně povolila, bylo neuvěřitelně osvobozující po tak dlouhé době mluvit svým hlasem bez věčného skrývání citů a pocitů za ledovou masku a hlas.
Netrvalo dlouho a Harry znovu usnul klidným spánkem spokojený, že mu jeho nový vlkodlačí život nesebral jediné místo, které kdy mohl nazvat domovem.
*
Když ho ráno probudil doktor, tak se Harry necítil o nic lépe než večer, kdy šel spát, nevěděl přesně jestli je to tím, že ho během noci probudili už třikrát aby do něj nalili nejrůznější lektvary a převázali všechny jeho rány kterých bylo poměrně dost, nebo za to mohla zvětšující se bolest v rameni, ale jedním si byl jistý hned jak se mu naskytne příležitost tak někam zaleze a usne.
„Dobré ráno pane Pottere,“ uvítal ho lékouzelník s úsměvem.
„Dobré... to už budu muset zase vypít další lektvary?“ zhrozil se Harry.
„Ne, tentokrát ne,“ zavrtěl pobaveně hlavou dospělí kouzelník, „jsou tu bystrozorové z ministerstva na ten váš výslech až pak přinesu lektvary, převážeme rány a přijedou si pro vás,“ vysvětlil lékouzelník a odešel z místnosti.
Chvíli poté dovnitř vstoupili tři bystrozorové.
„Dobrý den pane Pottere. Já jsem Emilio Terrel a byl jsem ministerstvem pověřen dohlédnout na vaši výpověď a její následné uložení.“ pozdravil jeden z nich a přitáhl si jedinou židli v malém pokoji blíž k Harryho posteli.
„Dobrý den. Nejsem si jistý, jestli vám moje výpověď bude něco platná, jelikož to mám trochu zamlžené,“ nadhodil Harry, který se snažil z bystrozorů nějak dostat, co vědí.
„To nám v tomto případě vůbec nevadí, pane Pottere,“ ušklíbl se Emilio a na Harryho tázavě pozvednuté obočí se dal do vysvětlování: „Ministerstvo totiž letos monitoruje magickou aktivitu kolem vašeho bydliště, samozřejmě jen pro vaši ochranu,“ dodal bystrozor, když se Harry zamračil.
Tak to je super teď už mě špehuje i ministerstvo to mi trochu komplikuje plány, zamyslel se Harry.
„Normálně je ministerstvo upozorňováno jen na kouzla nezletilých kouzelníků, ale v tomto případě na všechna. Díky zvýšenému monitorování jsme schopni zjistit přítomnost dalších kouzelníků, nebo kouzelných bytostí a všechny kouzla provedené v této oblasti se evidují, takže z informací, které jsme touto cestou nasbíraly a důkazů máme poměrně přesnou představu, co se tam stalo,“ vysvětlil Terrel.
„Ale v tom případě nechápu, co chcete po mě a nemělo se mě ministerstvo napřed zeptat, jestli souhlasím s takovým narušováním soukromí?“ ušklíbl se Harry.
„Po vás chceme jen potvrzení, vyvrácení nebo doplnění našeho hlášení, které následně musíte podepsat, aby se potvrdila jeho pravdivost. A ne, pane Pottere, ministerstvo kouzel není povinováno oznamovat zvýšenou kontrolu určitého území, to by si pak Smrtijedi mohli dělat co by chtěli,“ vysvětlil bystrozor povýšeně a uchechtl se.
„To si dělají tak jako tak,“ zamručel si pro sebe Harry, ale bystrozor to nejspíš zaslechl, jelikož jeho pohrdavý úsměšek zmizel a dál jen na Harryho povýšeně zhlížel.
„Tak začneme,“ zabručel Emilio a pokynul na svého kolegu, který mu podal složku.
„První kouzlo bylo přemístění a následovala stříbrná kletba proti vlkodlakům. Proč jste použil stříbrnou kletbu, když tam ještě nebyl žádný vlkodlak, nebo ji někdo použil na vás? Proč jste byl takhle večer venku, pane Pottere? A poměrně daleko od domu vašich příbuzných?“ vyptával se Terrel.
„Byl jsem se projít, potřeboval jsem si pročistit hlavu,“ vysvětlil Harry „Ale to kdo, nebo proč vyslal stříbrnou kletbu opravdu nevím, jak jsem už říkal, mám to zamlžené a pomíchané,“ vysvětlil a začal si mnout spánek.
„Myslím, myslím, že už tam vlkodlaci byli, tak jsem se snažil bránit,“ nadhodil Harry, který si nebyl tak úplně jistý, jestli to bude souhlasit s bystrozorským spisem.
„Dobrá to je docela i možné, jelikož vlkodlaci se tam následně objevili, ale nemáme zprávu o žádném kouzle, které by je tam dostalo. Takže to souhlasí, mohli tam už být, jen na chvíli zakolísalo kouzlo,“ potvrdil to bystrozor mračící se nad spisem.
Harry se v duchu musel zasmát, jak lehce mu to zatím vychází. Původně se obával, že bude muset vypít veritasérum nebo něco takového, ale tohle mu dokonale hrálo do karet.
„Když se objevili vlkodlaci, tak kouzelník zmizel, nebo to bylo už předtím?“ vyptával se dál, nahlížejíc do lejster, přičemž byl Harry neustále rentgenován ostřížími pohledy zbylých dvou bystrozorů. Harry si opravdu připadal jako pod lupou a bylo mu to dost nepříjemné. Nelíbilo se mu ani jak se k němu bystrozor choval jako k nějakému rozmazlenému usmrkanci, který mu nesahá ani po kotníky.
„Předtím,“ odpověděl Chlapec, který přežil.
„Předpokládám, že během té odmlky jste běžel do lesa, kde vás našli,“ prohodil bystrozor.
„Ano, utíkal jsem před těmi vlkodlaky,“ přisvědčil a nemohl si nevšimnout bystrozorova pohrdavého odfrknutí.
„Následně se tam znovu někdo přemístil, vy jste vypálil opět stříbrnou kletbu a pak se tu objevuje Smrtící kletba,“ řekl Emilio a čekal, co k tomu řekne Harry.
„Ano, podařilo se mi je od sebe tou kletbou na chvíli dostat a proto se nejspíš znovu zapojil ten Smrti...“
„Nedělejme žádné unáhlené závěry, co se útočníka týče,“ přerušil ho Terrel.
„Takže. Byly na vás poslány dvě smrtící kletby, které vás minuly, a vy jste pak dvěma stříbrnými kletbami zlikvidoval vlkodlaky. Potom se útočník přemístil pryč. Jelikož mu muselo být jasné, že ministerstvo po tolika protivlkodlačích kletbách vyslaných nezletilým kouzelníkem pošle nějaké bystrozory. Vy jste byl objeven tři minuty po útočníkově přemístění. Dvěma nejmenovanými bystrozory, kteří vás po zabezpečení přesunuli sem ke svatému Mungovi. Díky kontrole vaší hůlky jsme se ujistili, že jste opravdu použil jen stříbrné kletby,“ dočetl hlášení Emilio a podal ho Harrymu i s brkem na podepsání.
Harry si celé hlášení rychle přečetl. Obezřetně zkontroloval i druhou stranu pergamenu a až pak podepsal.
Bystrozor si opět odfrkl, vytrhl Harrymu z rukou jak spis, tak složku a s naštvaným zavrčením, které mělo být nejspíš rozloučení, zmizel i s kolegy.
Harrymu se hned ulevilo, jelikož ho konečně nikdo neprovrtával pohledem, ale ten blažený pocit zmizel okamžitě, jak vešel usměvavý lékouzelník s tácem plným lektvarů, mastí a obvazů.
*
Mezitím, co čekal na nemocničním lůžku už opatrně nasoukaný do vytahaného oblečení, přemýšlel Harry nad tím, co se dozvěděl z výslechu.
Bylo jasné, že Voldemort má dobré informace snad o všem, toho si všiml už během prvního týdne v Temném sídle, ale že i mezi bystrozory se najdou jeho nohsledi, to nečekal.
Nejspíš, jsem ho podcenil. Nebo naopak přecenil bystrozory. A to bylo první pravidlo. Nikomu nevěř a na nikoho nespoléhej, dost tvrdá lekce Otče. Pomyslel si Harry a přesunul tok svých myšlenek na brzké setkání s přáteli.
O necelou půl hodinu později dovnitř vešel Kingsley a za ním hned proklouzla Tonksová se svými typicky růžovými vlasy.
„Ahoj Harry,“ vykřikla mladá bystrozorka hned jak ho uviděla.
Kingsley kývnul na pozdrav a jako profesionál zůstal poblíž dveří plně soustředěn na pozorování okolí a případných útočníků.
Nymfadora si s tím hlavu nedělala a hned jak přešla k Harryho posteli tak na ní vyskočila, přičemž nohou drkla do nočního stolku, ze kterého spadla sklenice s vodou.
Pastorek jen protočil oči a dál se věnoval své práci, zatímco Tonks jako by nic švihla hůlkou a uklidila vzniklý nepořádek.
„Ahoj, nečekal jsem, že pro mě Brumbál vyšle tolik lidí, vždyť se jen přemístíme, ne?“ zeptal se Harry s cukajícími koutky nad nešikovností bystrozorky.
„Jo, taky sem jim říkala, že bych to zvládla sama, ale znáš je,“ prohodila růžovláska.
„Tady nejde o to, že bys to nezvládla Tonks, já sem tu jen pro případ, že by se vyskytly nějaké komplikace a mimo jiné tu mám ještě něco vyřídit,“ vysvětlil Kingsley.
„A jak se ti vlastně vede? Samozřejmě kromě toho kousnutí,“ dodala Nym rychle a soucitně se na Harryho podívala.
„Ale jo jde to. Samozřejmě už se těším na ostatní, Dursleyovi totiž nejsou moc příjemná společnost,“ vysvětloval Harry s úsměvem.
„Už byste měli jít, tady je přenášedlo a ty Tonks vyřiď Remusovi, že to zařídím, co nejdřív to půjde,“ řekl Pastorek a podal bystrozorce nějakou knihu.
„Máš vše připravené?“ zeptala se Nymfadora.
„Jo kufr mám támhle, ale nevím, kde jsou moje ostatní věci,“ přiznal Harry.
„S tím si nedělej hlavu, ty už máš na Ústředí,“ informovala ho pohotově bystrozorka a svižně seskočila z postele.
Harry jí následoval dolu z nemocničního lůžka, popadl kufr a připojil se k Nym, která už stála s knihou v ruce uprostřed místnosti.
„Ták, chytni se té knihy a připrav se... no vždyť to znáš,“ usmála se Tonks a začala odpočítávat.
Harry ucítil známé škubnutí, zatočil se s ním snad celý svět a následně tvrdě dopadl na dřevěnou podlahu některé z mnoha temných chodeb rodového sídla Blacků, aby toho nebylo málo, tak se praštil vlastním kufrem, který byl poměrně dost těžký.
Když se konečně jakžtakž posbíral z podlahy, tak si všimnul jak na něj Tonksová kouká s pozvednutým obočím a jemným úsměvem na rtech.
„Letax ani přenášedla holt nejsou moje parketa,“ pousmál se Harry nazpět a mnul si bolavý bok.
„Nevěš hlavu, to se naučíš, já si pamatuju, jak to bylo se mnou, taky žádná sláva. Popravdě jsem většinou přistála na něčem nebo na někom,“ zavzpomínala Nymfadora.
„Teď ale běž do támhle toho pokoje, chce s tebou mluvit Remus,“ řekla a ukázala na dveře na konci chodby.
„Remus je tady?“ zeptal se Harry nadšeně.
„Jo, bude tě prý učit vlkodlactví, ale ode mě to nemáš. Vlkodlactví... to zní divně,“ zamyslela se, vzala Harryho kufr a vydala se pryč.
Harrymu tedy nezbývalo nic jiného než jít do toho pokoje. Napřed zaklepal a pak opatrně vklouzl dovnitř. Místnost byla poměrně dost temná, jelikož v ní nebylo jediné okno, ale aspoň nějaké světlo zajišťoval veliký krb a čtyři svícny v rozích velkého pokoje.
„Harry, rád tě zas vidím,“ usmál se na něho Lupin přes opěrku křesla stojícího před krbem a pokynul k druhému.
Harry neváhal a sedl si do překvapivě velmi pohodlného křesla.
„Ahoj, taky tě rád vidím,“ usmál se na vlkodlaka.
„Harry, vím že je těžké zjistit že nadosmrti budeš žít jako vlkodlak, ale...“ začal Remus, ale Harry ho okamžitě přerušil.
„Nemusíš mě utěšovat, už jsem se s tím smířil, co taky jiného? Hlavně, že můžu znovu do Bradavic. Jestli to vezmou v klidu i Ron s Hermionou, tak mi je to jedno.“
„Sem rád, že to bereš takhle, ale obávám se, že ti to tak moc jedno nebude. Vlkodlactví sebou přináší spoustu těžkostí a v neposlední řadě zodpovědnosti. Teď jsem ti to asi moc nezpříjemnil, ale můžu ti popravdě říct že to má i své kladné stránky,“ omluvně se pousmál starší muž.
„Například?“ nadhodil Harry.
„Například zlepšené smysly, je pravda, že zpočátku ti to asi bude vadit, ale časem si zvykneš. Třeba u kořeněných jídel je to dost na obtíž,“ zamyslel se Remus, „Nebo zrychlení tvých reakcí a tak nějak celkově budeš rychlejší ne o moc, ale všimneš si toho. Dobrá je taky větší imunita a rychlejší uzdravování a hojení ran. To je poměrně dost znatelný, slyšel sem dokonce o jednom vlkodlakovi, kterému o úplňku dorostl celý bok, který mu předtím ustřelil nějaký mudlovský lovec. Ale to byla nejspíš jen báchorka. Co se vlkodlactví týče, je to pořád dost neprobádané území jelikož se vlkodlaci neradi nechávají zkoumat jako nějaké pokusné krysy a vlkodlačí rody si svá tajemství taky chrání.“
„Vlkodlačí rody?“ zeptal se Harry zvědavě.
„Ano vlkodlaci mají své čistokrevné rody stejně jako upíři a kouzelníci. Bohužel se neradi dělí o svá tajemství. Některé rody žijí v ústraní, jiné zas své vlkodlactví skrývají, takže tak jako tak je dost těžké nějakého vlkodlaka z čistokrevného rodu najít.“
„Oni určitě vědí něco víc o tom prokletí,“ zamyslel se Harry nahlas.
„Ano, je to dost pravděpodobné, ale jak sem říkal je nemožné je najít. Ale zpět k tématu. Další výhodou je, že na tebe některé ze slabších kouzel nebudou účinkovat, ale aby sis nemyslel, není jich moc, například zakopávací kletba a podobné, takže v boji například se Smrtijedy ti moc nehrozí, že by ti to pomohlo a tak na to prosím radši moc nespoléhej. Je taky pravda, že na vlkodlaky všechna kouzla působí méně, ale opravdu jen o málo, téměř neznatelně. Aby sis nemyslel, že jsou tu jen samé výhody, tak ti teď pro změnu vyjmenuji ty nevýhody: nesmíš se dotýkat stříbra, jelikož by tě popálilo, jak už jsem říkal tak díky zbystřeným smyslům kořeněná jídla nejsou moc dobrá, v období páření to pro tebe bude hotový peklo, hlavně když jsi teď v pubertě. No nesměj se Harry, je to opravdu hrozný,“ zasmál se Remus, když se začal Harry pochechtávat, „a upozorňuju tě, že s tím nejsou problémy jen v období páření někdy je hrozně těžký se ovládnout protože, jak už jsem říkal, vlkodlačí část ti zbystří úplně všechny smysly i vnímání. Dál nesmím zapomenout na bolestivou přeměnu každý měsíc, přičemž když budeš ve vlkodlačí podobě, budeš mít neskutečně velkou chuť na čerstvou krev je to až mučivý pocit. Pak tu je ta hrozná únava ještě tři dny po úplňku a to je asi tak vše. Vlastně, jsem zapomněl ještě na jedno, ale to patří nejspíš ještě k těm dobrým vlastnostem. Je to takový šestý smysl, který se ti vytvoří. Díky němu budeš schopný cítit strach a podobné silné emoce, či pocity. Dalo by se to možná přirovnat k empatii, ale není to tak hluboké. Já nevím, jak bych ti to vysvětlil. Budeš vědět, když bude někdo poblíž mít strach, ale oproti empatii ho přes tento šestý smysl nebudeš cítit, je to... nepopsatelný pocit,“ vysvětlil Remus.
„Během úplňků budu v Chroptící chýši?“ zeptal se Harry po chvilce ticha.
„Ano, ale bohužel tam budeš sám. Madam Pomfreyová pro tebe nejspíš bude chodit. Doporučuju ti, se před přeměnou vždycky svléknout, jinak se s tím oblečením rozluč,“ pousmál se Remus.
„Nemohl bys tam být se mnou, aspoň... aspoň na první přeměnu?“ zaprosil Harry, nechtěl si to připustit, ale z přeměny měl docela strach.
„Možná by to šlo, díky vlkodlačímu lektvaru nebudeme tolik agresivní, ale nevím, jestli je to i tak bezpečné, přece jen budeme v uzavřeném prostoru dva vlkodlaci,“ zamyslel se Lupin, „budu se na to muset zeptat Brumbála.“
„OBĚD,“ donesl se k nim kouzlem zesílený hlas paní Weasleyové.
„Tak, tím pro dnešek končí naše... vyučování vlkodlactví,“ usmál se Remus a za pomoci opěrek se znaveně zvedl z křesla.
„Nechceš pomoct?“ zeptal se ho Harry, když viděl, jak vyčerpaně vlkodlak vypadá.
„Ne, ale děkuju. Běž napřed, nikdo zatím neví, že jsi už tady, je to překvapení,“ usmál se Lupin.
Harry neváhal a vydal se změtí chodeb, až narazil na hlavní schodiště, po kterém se vydal dolu. Když procházel halou tak ho překvapilo, že místo závěsu, který zakrýval obraz Siriusovy matky je jen holá stěna, ale teď neměl čas se tím zabývat.
O chvíli později stál před dveřmi do kuchyně a psychicky se připravoval na setkání s ostatními.
Pomalu otevřel dveře a tiše vklouzl do místnosti, kde se na něj upřely pohledy všech přítomných. Paní Weasleyová se k němu okamžitě přihnala a se slzami v očích ho sevřela v pevném objetí.
„Harry, drahoušku, je mi to tak líto,“ šeptala mu do vlasů a brečela.
„To je v pořádku paní Weasleyová,“ utěšoval jí Harry. Mezitím se do kuchyně dostavil i Remus, který si hned sedl na jednu z volných židlí.
Pan Weasley spolu s Moodym Harryho pozdravili kývnutím a Ron s Ginny jen nechápavě zírali na svou matku, která konečně propustila Harryho ze svého objetí a otírajíc si slzy se vydala k velkému hrnci s polévkou.
„Ahoj Harry,“ vzpamatovala se Ginny jako první.
„Ahoj,“ usmál se nazpět Chlapec, který přežil a sedl si vedle Remuse na další z volných židlí.
„Čau kámo, to je dost že jsi tady, už jsem se začínal obávat, že tě nechají u těch mudlů až do začátku školy,“ přivítal se s ním Ron.
„Naštěstí ne,“ usmál se Harry a dál už se musel stejně jako ostatní věnovat polévce.
Hned po obědě se Harry, Ron i Ginny z kuchyně vytratili, když dorazili do pokoje, tak na Harryho Ginny okamžitě vypálila: „Proč mamka brečela? Je sice pravda, že vítání hrozně prožívá, ale nikdy u toho nebrečí.“
„Jo kámo, to by mě taky zajímalo, dole jsem nechtěl nic říkat, ale vypadáš hrozně,“ dodal Ron a znalecky pokyvoval hlavou.
„Díky Rone, to opravdu zvedne náladu,“ povzdechl si Harry a sedl si na svou postel následován sourozenci Weasleyovými, kteří zabrali tu Ronovu.
„Víte, stala se mi menší nehoda a... takže to vaší mamku asi sebralo,“ snažil se z toho Harry vykroutit. Pořád si nebyl úplně jistý jak to vezmou a zatím měl aspoň nejistotu skýtající naději, až se to dozví, bude to buď a nebo.
„Jaká nehoda?“ zeptala se Ginny.
„No... víte...Voldemort na mě poslal vlkodlaky,“ dostal ze sebe. Při jménu Pána Zla sebou sourozenci škubli, ale teď na Harryho zírali jako na zjevení.
„Vl.. vlkodlaky? To jako... vlkodlaky? Teda Harry, jsi fakt dobrej žes to přežil a celej, živej a zdravej,“ dostal ze sebe nakonec zrzek obdivně.
„No...v tom je právě ten háček, tak úplně zdravej sem z toho nevyváznul,“ přiznal Harry.
„Ty jsi...“ vydechla Ginny a zděšením si dala ruku před pusu.
„Přesně. Jeden z těch vlkodlaků mě pokousal,“ vysypal ze sebe konečně.
„Pokousal? To ale znamená... sakra,“ vyjekl Ron, když mu to došlo, „To...to je...hrozný, co teď budeš dělat? Už chápu, proč byla mamka tak smutná, Harry... je mi to líto. Já... nevím, co na to říct.“
Ginny, se mezitím oči zaplnili slzami a teď skočila Harrymu kolem krku a drtila ho v obětí.
„Vy...se mnou budete pořád kamarádit...i když je ze mě teď vlkodlak?“ ujišťoval se Harry.
Ginny se od něho odtáhla a pomalu se přesunula zpět ke svému bratrovi, který tu informaci pořád stravoval „Jak tě vůbec mohlo napadnout, že bychom tě kvůli tomu odkopli?“ zeptala se ho a snažila se utřít si slzy z obličeje.
„No, nevím,“ omluvně se pousmál Chlapec, který přežil.
„Budeš moct doufám do Bradavic, bez tebe by to tam bylo na nic,“ zajímal se Ron.
„Jo, Brumbál mi řekl, že to půjde, jen budu muset o úplňcích do Chroptící chýše,“ usmál se Harry šťastný, že to vzali takhle.
„Mě docela překvapuje, že o tom ještě nepsal Denní věštec,“ nadhodila Ginny zamyšleně.
„Neboj, zítra to tam už určitě bude, nejspíš jen čekali na zprávu, co se mnou dneska sepisovali bystrozoři,“ ušklíbl se Harry.
„To se dalo čekat, že to všude hned rozhlásí,“ zavrčel Ron.
„A co Hermiona, jak to, že tu není? Myslel jsem, že tu už je.“
„Ne, ta přijede až zítra,“ informoval pohotově zrzek.
„Máte nějaké novinky?“
„Nooo... jednu bychom tu měli,“ protáhla Ginny.
„Hmm?“
„Zaslechli jsme, že Ty-víš-kdo má syna a jmenuje se Zmar Zmijozel, ale bohužel o něm nic víc nevíme, jelikož si poslední dobou dávají na poradách bacha,“ vysvětlila smutně.
„Voldemort má syna?“ dělal Harry překvapeného.
„Harry, pro Merlinovy vousy neříkej pořád to jméno,“ otřásl se Ron.
„Budu se snažit,“ usmál se Harry.
Zbytek dne probírali především nadcházející rok v Bradavicích, Voldemorta a i jeho syna. Ale taky se dostalo na zážitky z prázdnin, které si musel Harry vymyslet, ale nebylo to nic těžkého, jelikož tak jako tak, prázdniny u Dursleyových byla vždy jen práce, sekýrování a zase práce.
Ginny s Ronem zrovna sváděli poměrně vyrovnanou šachovou partii, když se ozval znovu hlas paní Weasleyové „VEČEŘE.“
„Dnes sem má přijet profesor Snape i se svou rodinou...“ začala Molly.
„Snape má rodinu?“ zeptal se překvapeně Ron s vykulenýma očima.
„Profesor Snape,“ opravil ho Lupin.
„Ano. Jak už jsem říkala. Dnes sem mají přijet a budou tu prozatím bydlet, jelikož jejich dům už není bezpečný. Profesor má dceru, takže doufám, že jí to tu ukážete, hlavně na tebe spoléhám Ginny, bude spát s tebou a Hermionou v pokoji,“ usmála se paní Weasleyová.
Zrzka jen překvapeně přikývla a stejně jako Ron se rozhlížela po ostatních, jestli je taky udivuje fakt, že Snape má nějakou rodinu. Jak to tak vypadalo, pan a paní Weasleyovi stejně jako Tonks, Remus a Moody vše věděli. A Harry, aby to nevypadalo podezřele, taky nasadil překvapený obličej a nevěřícně kroutil hlavou.
*
Asi hodinu po večeři se do haly přemístil Snape i s celou svou rodinou a kufry.
Snape okamžitě nasadil svou obvyklou ledovou masku, zatímco jeho dcera a žena se rozhlíželi kolem.
Hned z kuchyně vyběhla Molly a začala se s nimi vítat a seznamovat stejně jako ostatní. Mezitím Harry, Ron a Ginny scházeli ze schodů a sledovali ruch, uprostřed kterého stál jejich profesor lektvarů jako ledová socha.
Harry už s jistotou věděl po kom Siana je, jelikož vypadala úplně stejně jako její matka. Jen měla černé oči po otci, zatímco její matka měla oči hnědé.
kz_03_01.jpg
Seznamování bylo poměrně rychlé a ze Snapeovy manželky Susan se vyklubala příjemná a milá žena. Bohužel pro mladší generaci už bylo poměrně pozdě a Molly Weasleyová si toho všimla, takže všichni byli vykázáni do postelí.
Jak to tak vypadalo Siana s Ginny si padly do oka, jelikož spolu živě debatovaly už cestou po schodech do jejich pokoje.
Když už si Harry lehal do postele, tak Ron do ticha prohodil „sem docela zvědavý jaká ta Siana je.“
Harry se přetočil na bok, aby na zrzka dobře viděl a pozvedl obočí „Takže Siana, jo?“
„Jmenuje se tak, přece,“ hájil se Ron, ale zrudl „No, musíš uznat,“ řekl, když se uvelebil ve své posteli, „že je pěkná.“
„Ano, to je. Tvoje sestra taky vypadá dobře,“ prohodil Harry, ale pak mu došlo, že si to měl nejspíš nechat pro sebe.
„Cože?“ vykulil na něj Ron oči.
„No fakt, je pěkná, a když už jsme u toho, Herm vypadá taky skvěle, zvlášť teď jak je opálená vypadá tak nějak exotičtěji,“ pousmál se Harry.
„Exo... co? Jak víš, jak teď vypadá?“ zeptal se Ron zvědavě.
„No... byli s rodičema u moře tak mi poslala fotku,“ vysvětlil Harry.
„Mě taky,“ usmál se zrzek, „Už se na ní těším, docela mi chybí to její každodenní peskování a taky potřebuju pomoct s úkoly. Zatím nemám hotový ani jeden,“ postěžoval si.
„To jsme na tom stejně, ale myslím, že nebude mít radost, až jí to řekneme. To znamená, že jí to řekneš první,“ zasmál se Harry.
„Cože? Tak to ne, to je sebevražda na tebe je hodnější, takže bys měl...“ Rona přerušil hlas paní Weasleyové zezdola ze schodiště: „Co tam děláte, máte už dávno spát.“
Chlapci si na chvilku mysleli, že to bylo na ně, dokud neuslyšeli zachichotání zpoza dveří a následně dva páry nohou běžící pryč.
Ron s Harrym se na sebe zděšeně podívali.
„Sakra, to je docela trapas co?“ zeptal se Ron a zabořil hlavu do měkkého polštáře.
„Jo, docela jo, radši jdeme spát,“ navrhl Harry a sfouknul svíčku jediný zdroj mihotavého světla v pokoji.
*
Když je ráno paní Weasleyová vzbudila na snídani, tak jim trvalo půl hodiny, než se vyškrábali z postelí a dali do jakžtakž přijatelného stavu, ve kterém se dostavili do kuchyně, kde si zívajíc, sedli na židle, co byly nejblíže.
Oproti nim holky se na snídani dostavily až v podivně čilém stavu. Jejich zvláštní chůze složená z poskakování a vrtění se samozřejmě nezůstala nepovšimnuta Harrym ani Ronem, kteří hned měli nějaké objekty na pozorování, pořád lepší než zívat a zírat do zdi, což do té doby dělali.
„Paní Weasleyová, kde jsou všichni?“ zeptal se Harry, když nikdo další nepřišel a podávala se snídaně.
„Všichni už jsou pryč až na Remuse, ten zatím ještě spí, potřebuje si odpočinout,“ usmála se Molly.
„Mamy, je tu někde Denní věštec?“ zeptal se Ron. Paní Weasleyová se nejdřív smutně podívala na Harryho, ale když viděla, že je taky zvědavý na dnešní zprávy, tak Ronovi podala dnešní vydání.
Samozřejmě jak Harry očekával tak byl na titulní straně obrovský nadpis: CHLAPEC, KTERÝ PŘEŽIL VLKODLAKEM.
Dál už ho to nezajímalo tak se radši věnoval snídani.
Když všichni dojedli tak jim paní Weasleyová s úsměvem oznámila, že budou dnes uklízet čtvrté patro, což pochopitelně nikoho nepotěšilo.
O pár minut později už všichni uklízeli různé úseky ve čtvrtém patře.
Když o tři hodiny později Harry v jedné místnosti otíral prach z jedné ze sošek nad krbem, tak najednou soška zvrátila hlavu a vedle krbu se z ničeho nic objevili dveře.
Chvíli přemýšlel, jestli nemá zavolat ostatní, ale pak ho napadlo, že by uvnitř mohlo být něco, co by se mohlo hodit jemu, jakožto Zmarovi. Zkusil dveře opatrně otevřít a k jeho radosti nebyly zamčené, opatrně vešel dovnitř s přichystanou hůlkou pro případ nouze. Docela se lekl, když se najednou vedle něho rozhořely svíčky ve svícnu, který byl přidělaný na zdi.
Před Harrym bylo schodiště, které vedlo někam dolu do spodních pater a tak se po něm pomalu vydal. Vždycky když došel k místu, kam už nesahalo světlo ze svícnu, tak se rozhořel další a tak měl cestu dostatečně osvětlenou.
Šel pořád dál po schodišti, až dorazil do malé temné místnosti. Harry si nebyl stoprocentně jistý, ale podle toho, jak šel dlouho a podle kamenných stěn usoudil, že je ve sklepě. Před ním byly další dveře a tak je s připravenou hůlkou otevřel, jako na povel se v místnosti, do které vešel, rozhořely ohně ve čtyřech velikých mísách usazených v podstavcích z mramoru.
Až na královské osvětlení a čtyři mohutné sloupy, které podpíraly strop, to byl obyčejný sklep. Různě po místnosti byly zakryté věci bílým plátnem, když už chtěl Harry jedno z nich strhnout, aby se podíval, co skrývá, tak zaslechl povědomé zlostné mumlání, které se přibližovalo.
Podíval se směrem, ze kterého zvuky přicházely a okamžitě poznal starého skřítka Kráturu. Harrym jako blesk projela vlna nenávisti a odporu k tomuto zrádcovskému tvoru, ale zachoval chladnou hlavu a držel svůj vztek prozatím na uzdě.
Zrušil kouzlo prstenu, tím odhalil svou pravou podobu a pomalu se rozhodným krokem vydal skřítkovi naproti.
„Kdo jsi, ty špíno. Krátura věděl, věděl, že ti mudlovští šmejdi, se rozlezou všude, jako švábi. To by moje paní nikdy nedovolila, aspoň že je ten bastard mrtvý,“ brumlal pořád a Harrym projela další vlna zlosti, až se málem neovládl a toho skřítka rovnou proklel. Ale to nemohl, na kouzlo by se přišlo, kdyby ne ministerstvo, tak nějaký člen řádu by si určitě všiml použití černé magie v domě.
„Já jsem Zmar Zmijozel, syn Pána všeho Zla, jak se vůbec opovažuješ takhle se mnou mluvit, ty malý slizký budižkničemu?“ zasyčel Harry ledově, skřítek se okamžitě zasekl, jako by ho někdo proklel mrazící kletbou, ale hned se vzpamatoval.
„Ó, můj Pane, Krátura se moc omlouvá, moc se omlouvá, nevěděl, kdo jste, Pane. Vaše oblečení... Krátura myslel, že patříte k nim,“ omlouval se.
„Nevědomost neomlouvá, ale to si s tebou vyřídím později. Teď mě zaveď ke svojí paní, předpokládám, že tu její obraz pořád někde je,“ pronesl nemilosrdně, až se skřítek před ním ještě víc přihrbil.
„Jak Pán poroučí. Paní bude mít radost, velkou radost, že za ní přišel tak vážený host,“ mumlal si pro sebe a vedl Harryho na druhý konec veliké místnosti.
Když dorazili na místo, musel se Harry ušklíbnout, Krátura své Paní vybudoval něco podobného svatyni. Na nějakém starém kufru byly úhledně rozprostřeny šaty, které nejspíš paní Blackové patřily, na šatech byly poházeny nejrůznější předměty od fotografií přes dopisy až ke šperkům. Všemu vévodil veliký obraz, na kterém se mračila Siriusova matka. Kolem celého „oltáře“ byly rozestaveny svíčky, které tu sbírku osvětlovaly.
„Paní, přišel za vámi host, je to vznešený Pán,“ blekotal Krátura.
„Dobrý den, madam Blacková, jmenuji se Zmar Zmijozel a jsem synem Pána všeho Zla,“ představil se Harry.
„Ó, Zmijozel? Je mi velikou ctí vás poznat, pane, ani si neumíte představit, jak tady trpím bez dobré společnosti nějakého čistokrevného kouzelníka. Je to tu zamořené těmi mudlovskými šmejdy,“ začala si okamžitě stěžovat vtíravým tónem.
„Jsem tu vlastně hlavně kvůli tomu. Je mi známo stejně jako mému Otci, že starobylý rod Blacků byl jeden z nejmocnějších a nejstarších v Anglii. Což znamená, že tu jistě máte nějaké věci, které by nás mohli zajímat a vy nechcete, aby se dostaly do nečistých rukou mudlovských šmejdů a mudlomilů,“ řekl Harry a v duchu se ušklíbl nad tím jak dobrý je herec.
„Ano můj Pane, náš rod byl ještě donedávna mocný a silný,“ pokývala hlavou Siriusova matka, „A určitě se tu najde spousta věcí, které by se vám mohly zamlouvat.
„Kráturo, okamžitě sem přines kufry se zbraněmi, knihami, šperky a hábity,“ přikázala skřítkovi, který se s úklonou okamžitě přemístil k jedné ze zahalených hromad.
O chviličku později už byl skřítek zpátky a před Harrym držel rozevřené dlaně, na kterých byly čtyři kufry malé jako krabičky od zápalek.
„Stačí je položit na zem, dotknout se jich prstem a zašeptat Epe. Stejný postup je při jejich zmenšování. Dělal nám je jeden šikovný Francouzský kouzelník na zakázku, opravdu luxusní zavazadla a jejich obsahem jistě taky nebudete zklamán, Pane,“ usmívala se paní Blacková pyšně.
„Ve kterém jsou zbraně? Chtěl bych si je prohlédnout,“ zajímal se Harry a přebral si kufry od skřítka, kufry ani nevážily víc, jak krabička zápalek. Harry musel uznat, že ten kouzelník, co kufry dělal, odvedl opravdu brilantní práci.
Skřítek poslušně ukázal na kufr se zbraněmi a tak ho Harry položil na zem a dle návodu nechal zvětšit. V opravdové velikosti to bylo opravdu ohromné zavazadlo, mělo dva metry na výšku a půl metru na šířku. Vypadalo to spíše jako skříň a taky se to tak otevíralo. Harry kufr otevřel a naskytl se mu pohled na pečlivě srovnané řady nejrůznějších dýk, mečů, podivných kulatých věcí a dokonce tam byli dvě kuše s toulci plnými šipek.
„Zkuste si do ruky ohnivou dýku, Pane, je to opravdu mistrovská práce. Je magií jištěná tak, aby svému majiteli neublížila, ani kdyby vás s ní někdo bodl,“ vysvětlovala paní Blacková, přičemž se dmula pýchou.
Harry chvíli hledal v množství dýk nejrůznějších tvarů, až našel ohnivou. O tom nebylo pochyb, že to byla ona. Dýka se kroutila jako by byla opravdu z plamenů, byla z nějakého černého kovu, který někdy přecházel do temně rudé. Když si jí Harry vzal z kufru, tak se mu rukojeť jakoby roztekla v dlani a zase ztvrdla. Dokonale vytvarovaná, aby mu padla přesně do ruky.
„Opravdu mistrovská práce,“ pokýval Harry hlavou, zablýsklo se mu v očích a zabodl dýku do Krátury, který potěšeně přikyvoval. Skřítek napřed vytřeštil oči překvapením, koukl se na dýku, kterou v sobě měl zabodnutou a následně, jako by během vteřiny shořel, se rozpadl v prach.
„Vážně skvělá zbraň,“ přikývl si Harry a došel k obrazu paní Blackové, která jen vytřeštěně zírala na místo, kde ještě před chvílí stál její sluha.
Harry už to neprodlužoval, rozřízl plátno, které shořelo na prach bez jediného výkřiku jeho obyvatelky.
„Teď už nikdo v tomto domě nebude špinit Siriusovu památku,“ zašeptal si Harry.
Vrátil zpátky do kufru ohnivou dýku, kufr zmenšil a i s ostatními si ho strčil do kapsy.
Pro jistotu sfoukl všechny svíčky a dal se na cestu zpátky.
Když už chtěl vyjít z tajného schodiště, uvědomil si, že je stále ve své podobě. Ani nevěděl, jak na to mohl zapomenout, jelikož i když na sobě měl stále vytahané oblečení po Dudleym, tak mu bylo malé. Zakroutil hlavou a pomocí myšlenky spustil kouzlo, které ho během chvilky přeměnilo zase na Harryho Pottera. Chlapce, který je zase na titulní straně, pomyslel si Harry mrzutě.
„Harry, Harry, Hermiona už dorazila,“ volal na něj zrovna Ron a tak se Harry s myšlenkou, že vylezl právě včas, vydal se s ní přivítat.
Když seběhl do haly, tak už se s Hermy všichni bouřlivě vítali, ale když jí Harry uviděl, musel si stát za tím, co včera říkal.
Její vždy tak neposedné vlasy teď v kaštanových vlnkách dopadaly až někam na záda, její opálená kůže ještě zvýrazňovala její oči, ve kterých teď poletovaly veselé jiskřičky.
Harry došel až k ní aby se s ní mohl taky konečně přivítat.
Když uviděla Harryho tak jí úsměv trochu zamrzl na rtech, nevěděla, co má říct. Jak vyjádřit, že je jí líto co se mu stalo, jak říct, že se taková nespravedlnost prostě neměla stát.
A tak mu chvíli koukala do očí jako by chtěla, aby si tam přečetl jak jí je líto, že je z něj teď vlkodlak a následně ho pevně objala.
„Už je oběd tak pojďte,“ popohnala je všechny paní Weasleyová do kuchyně a Hermioně, která si snažila otřít uslzenou tvář, podala kapesníček.
„Jak tak na to koukám, tak mám poslední dobou na holky špatný vliv, všechny hned brečí,“ zkonstatoval Harry.
Ron se jen zasmál a přikývl „No jo kámo, s tím nic nenaděláš.“
Když už seděli u stolu, tak se Ron přiklonil k Harrymu a prohodil tak, aby ho nikdo jiný neslyšel „Možná to dělají, protože chtějí utěšit.“
Harry se díky této větě málem udusil dýňovou šťávou, ale nakonec to rozdýchal.
*
Když šel Harry na večeři, bylo mu trochu divné, že ostatní nikde nevidí, ale hned jak vstoupil do kuchyně, tak mu došlo proč.
„VŠECHNO NEJLEPŠÍ,“ zakřičeli na něj hned, jak vešel, že překvapením málem vyletěl zpátky do haly. Uprostřed stolu byl obrovský dort, ze kterého teď tryskaly konfety na všechny strany, a za ním byli namačkaní gratulanti.
Celá rodina Weasleyových, Hermiona, Susan i Siana, Remus, Moody, Tonksová, Kingsley a dokonce i Brumbál.
Harry dostal poměrně dost knih, ale i pouzdro na hůlku z dračí kůže, asi dvě krabice plné záškodnických pomůcek a sadu nových krásných per atd.
Slavilo se dlouho, ale ve dvě hodiny ráno je Molly nekompromisně zahnala do postelí oslava neoslava.
29.09.2011 16:05:23
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one