Kapitola šestá - První klíč

Počkal přesně podle instrukcí patnáct minut, než se vyklidí velitelství od všech bojeschopných bystrozorů.
„Snape, dostaňte nás dovnitř,“ přikázal Zmar a ukázal na vchod do úkrytu. Byl to tři metry vysoký menhir, do kterého byl vyrytý obrys průchodu, uprostřed kterého byla malá runa. Popravdě, nijak famózně to nevypadalo a mladý Zmijozel se docela divil, proč vůbec stále ministerstvo ten balvan hlídá, když nemá pražádné informace, k čemu je to dobré.
No aspoň něco to ministerstvo nepodělalo, i když, jak vidno, žádná sláva to taky není, zasmál se v duchu Harry. Ale navenek se v jeho tváři neodrazil ani náznak veselí.
Všem okolo Zmara byla zima, ale Severus se na jeho rozkaz dal do práce, zkřehlými prsty vytáhl hůlku ze záhybů svého pláště a jal se prozkoumávat zabezpečení, která tu jistě budou.
Napřed zrušil iluzi, která chránila místo před zraky mudlů, kteří viděli jen rozpadlý nebezpečně vyhlížející dům. Následně se soustředil na poplašná kouzla, kterých tu sice bylo víc než deset, ale tato kouzla nebylo nijak těžké odstranit.
Severus Snape mával hůlkou a odstraňoval jedno zabezpečovací kouzlo za druhým už dobrých deset minut, když v tom jeho rozmáchlá gesta ustala a on začal pomalu tichým hlasem odříkávat nějaké zaklínadlo. Zmar totálně netušil, o co jde, učil se sice hodně kouzel a kleteb, ale jednalo se pouze o bojovou černou magii popřípadě o mučení nebo léčení.
Najednou Snape sykl a přestal odříkávat formuli, přešel opět do rozmáchlých gest a po ani ne deseti sekundách se vrátil k oné podivné formuli.
Po další minutě čekání profesor lektvarů konečně dokončil svoje dílo, vyrytý obrys vchodu se oranžově rozzářil, následně celý vchod. Země se otřásla a ozval se zvuk pukající skály načež záře pohasla a vchod zprůsvitněl. Teď bylo vidět do dlouhé, pomalu se svažující chodby, i když menhir nebyl tlustý ani jeden a půl metru.
„Dobrá jdeme. Snape jdete první a dávejte pozor na nástrahy. Crabe, Goyle vy jdete poslední a ničeho se nedotýkejte,“ rozdal Zmijozel rozkazy a sám se vydal hned za nenáviděným profesorem. Jak Zmar předpokládal, nebyla v chodbě jediná pochodeň ani žádné kouzlo, které by vytvářelo světlo. Přece jen nebylo počítáno s tím, že by sem někdo někdy vkročil, tak proč by se obtěžovali sem něco takového dávat, zamyslel se Zmar a vyčaroval si světelnou kouli, která se mu vznášela nad hlavou.
Šli mlčky. Nikdo nepromluvil, jelikož nebylo co říct. Chodba byla neměnná, ušli už snad kilometr a chodba vypadala pořád stejně, jako dva metry za vchodem, hrubě vytesaná do tvrdého kamene bez jakéhokoli zdobení či úpravy. Po dalších nejméně dvou kilometrech konečně nastala změna. Před nimi bylo vidět modré světlo. Jemné uklidňující světlo bylo v tomhle stísněném prostoru jako vysvobození. Všichni se jako na povel podvědomě podívali na druhý konec tunelu, odkud přišli, ale neviděli nic, než temný tunel táhnoucí se zdánlivě do nekonečna.
S novou energií se vydali vstříc tajemnému modrému světlu, které, jak zjistili, nebylo tak blízko, jak si mysleli.
Když došli ke konci chodby a ke zdroji světla, byl to opět obrovský skok, jako do jiného světa. Chodba najednou končila a na všechny strany se rozpínala obrovská jeskyně. Byla tak obrovská, že téměř nedohlédli na její druhou stranu a Zmar odhadoval, že má přibližně čtvercový půdorys. Jeskyně byla plná nejrůznějších soch a staveb od oblouků, přes antické chrámy k malým domečkům, byly tu sochy snad všech živočichů jak magických, tak obyčejných, jak dávno vymřelých, tak stále žijících. Ale to stále nebylo to nejzvláštnější. Rostly zde rostliny. Celé toto město soch bylo pohlcováno rostlinami, které vyzařovaly ono uklidňující světlo. Gigantické stromy, některé sahající až ke stropu obrovské jeskyně, jejichž dřevo mělo modrou barvu a jakoby pulzovalo světlem, objímaly svými kořeny celé budovy. Popínavé rostliny se pnuly po mnohých sochách a vysokých sloupech podpírajících jistě těžký strop a i spousta jiných rostlin převážně s podivně modrou barvou zde nerušeně rostla a kvetla bez jediného paprsku slunečního světla.
Siana byla ohromena krásou těch soch i rostlin, velkolepostí celé jeskyně a netroufala si říct, jestli město prorůstá rostlinami nebo naopak.
I když to bylo všechno nádherné, Zmarovi se tu něco nezdálo. Jeho šestý smysl mu přímo mlátil do hlavy, aby byl v pozoru. Bylo tu příliš klidu a krásy u tak důležitého a určitě nebezpečného předmětu a jak si všiml cestou, nebyli zastaveni ani jedinou překážkou.
„Dávejte pozor a cokoliv se pohne, zabijte,“ rozkázal mladý Zmijozel ledově, čímž všechny probral ze zasněného sledování modrého města.
Sám se vydal pomalu po schodech, které vedly níž do jeskyně na jakousi ulici vedoucí do útrob podivného města následován ostatními.
Pomalu procházeli mezi stavbami už asi půl hodiny. Zmar nevěděl, co přesně tu má hledat, ale doufal, že ať je to cokoli tak to pozná, až to uvidí.
Konečně dorazili přibližně do středu města a před nimi se objevila poměrně malá stavba. Jednalo se o metr vysoký podstavec kruhového půdorysu s bohatým reliéfem po celém obvodu. Ale to Zmijozela až tak nezaujalo. Jeho pozornost přitáhl kus mramoru položený přesně uprostřed onoho podstavce. Nevěděl, co má znázorňovat, široké to mohlo být tak dvacet centimetrů a dlouhé plus mínus třicet pět. Možná kus nějakého podivného žlábku či misky, popravdě Zmarovi to bylo jedno. Věděl jistě, že je to ten klíč, pro který byl poslán. Jelikož jako jediný kámen v této jeskyni neměl modrý nádech. Harry přešel blíž a až teď zjistil, že se vůbec nejedná o mramor. Byl to jakýsi čistě bílý kámen a místo mramorových žilek byly jemné rytiny ladných a čistě navazujících obrazců vytvářející dojem dokonalosti.
V tom zaslechl zašustění listí a dupot několika nožek, když se otočil po zvuku s hůlkou v ruce, nic neviděl, jen další sochy a rostliny. Jak si všiml, tak Snape taky zpozorněl a otočil se na to místo. Crabe a Goyle dál zírali na strop, který byl tak vysoko, že části, které nebyly osvětlené vysokými stromy, se ztrácely v temnotě. Siana si prohlížela nedaleko stojící sochu nějaké ženy a také nic nezaregistrovala.
Opět se ozval ten podivný dupot ale tentokrát z opačné strany, když se tam Zmar se Snapem otočili, opět tam nic nebylo.
„Tohle se mi vůbec nelíbí, měli bychom odsud co nejdřív zmizet“, řekl si Zmijozel v duchu a napřáhl hůlku na kus kamene na podstavci.
„Wingardium leviosa“ pronesl potichu, ale nic se nestalo.
Zkusil to ještě jednou a tentokrát řekl formuli zřetelně a nahlas, ale opět žádný účinek.
Chvíli jen zmateně stál a přemýšlel, co to znamená, pak napřáhl hůlku k nedaleké soše a zasyčel formuli „Sererar esas.“
Z hůlky vystřelil šedý paprsek kouzla a během okamžiku z nebohé sochy zbyla jen hromádka prachu. Mladý Zmijozel s mírným úsměvem přikývl, nebyli bezbranní.
„Crabe, Goyle, vezměte to a dávejte na to pozor. Nesmí se to poškodit za žádnou cenu, jasné?“ zeptal se Zmar.
„Ano Pane,“ přikývli dva hromotluci a opatrně, jako by se jednalo o vzácné velmi křehké vajíčko, zvedli bílý kámen z podstavce. Nejspíš nebyl zrovna lehký, jelikož se oba zřetelně prohnuli pod jeho vahou, ale okamžitě se opět narovnali, čekajíc na další instrukce.
Opět se ozvalo ono dupání a tentokrát doprovázené táhlým skřekem. Siana se lekla, až nadskočila a okamžitě se podívala na otce.
„Připravte si hůlky,“ rozkázal Zmar, i když to nebylo nutné, jelikož Siana i Snape už je drželi v rukou a podezřívavě sledovali okolí, ale Crabe s Goylem se taky začali sápat po hůlkách, přičemž jejich náklad se nebezpečně rozkolébal v jejich nemotorných rukách.
„Vy ne, tupci, jediná vaše starost je dávat pozor na artefakt. Pokud se mu něco stane, osobně otci doporučím, aby vás předhodil těm jeho zatraceným mozkomorům,“ zasyčel na ně bez slitování.
Děsivé skřeky se začaly ozývat znovu a tentokrát jich bylo víc a zjevně se přibližovaly.
„Vyrazíme zpátky, okamžitě,“ zavelel Zmar a sám šel v čele.
Neušli moc daleko a před nimi se objevily první z bytostí, které je obklíčily. Byly to podivné stvůry. Některé byly napůl ještěry, některé napůl psy, pavouky, ropuchami, nepřeberné množství kombinací. Nejspíš byly nějak příbuzné s harpyjemi, jelikož každá ze stvůr ať už byla zkřížená s čímkoli, měla téměř lidskou hlavu.
Mladý Zmijozel ani na chvíli nezaváhal. Podle výhružného syčení a vyceněných tesáků nepřišly s dobrými úmysly, tak proč je šetřit. Hned první nestvůra, kterou uviděl, skončila na zemi se zlomeným vazem, druhá jí následovala po zásahu kletbou smrti.
Najednou z nedaleké budovy na Zmara skočila další nestvůra, ale odhodilo jí kouzlo vyslané Sianou a než dopadla na zem, už měla v těle dva černé bodce, které vylétly Zmijozelovi z hůlky.
„Přidáme, než jich tu bude příliš mnoho,“ zavelel a sám přidal, na Crabeovi a Goylovi bylo vidět, že jsou dost nesví z toho, že nedrží hůlku v takovéto situaci, ale poslušně zrychlili a drželi s ostatními krok.
Zmar sesílal jedno kouzlo za druhým, ale stále to nepomáhalo, zrůdy neubývaly.
„Bombarda,“ zaslechl za sebou Snapea a následná exploze otřásla celou jeskyní, celý jeden chrám se zřítil na dychtivě přibíhající nestvůry.
„Meras,“ zasyčel Zmar a švihl hůlkou ke dvěma dalším. Obě nestvůry se rozeřvaly bolestí a samy ze sebe začali strhávat drápatýma rukama kůži, ale tomu Zmijozel nevěnoval pozornost. Místo toho mávl opět hůlkou od jedné sochy k právě přibíhající pětici dalších kandidátů na smrt. Socha se vznesla a přesně zasáhla svůj cíl.
„Petrifikus Totalus,“ vykřikla Siana a jedna zrůda, která se po ní už už sápala, zamrzla uprostřed pohybu, druhá po ní ale bez slitování vyběhla a skočila přímo na mladou Snapeovou.
„Sererar esas,“ zareagoval okamžitě Zmar a místo aby na Sianu dopadla rozlícená bestie, snesl se na ní jen prach, který z ní zbyl.
„Turpulsur“ vykřikl Zmijozel další kletbu, a se složitým mávnutím hůlky kletbu vyslal na tři nebohé příšerky, které se k nim hnaly boční uličkou, netušíc co je čeká. Kletba zvířila vzduch, který se proměnil ve vodorovný válec nebezpečně rotujícího vzduchu asi půl metru nad zemí. Válec letící proti nestvůrám s každým metrem nabíral na rychlosti a zrůdy neměly žádnou šanci uniknout, jelikož po stranách byly kamenné budovy. Dvě z nich hrdinně vběhly do větrného válce, ale okamžitě byly vyvedeny z omylu, že mají nějakou šanci. Poslední se pokusila válec přeskočit ale naneštěstí pro ni, válec rotoval takovou silou, že i když se jí podařilo ho přeskočit o dobrý metr, síla kouzla jí utrhla všechny čtyři spodní končetiny a tím jí vyřadila z boje i ze života.
Zmar neměl čas tyto věci sledovat, jelikož už se soustředil na další protivníky, kterých byla opravdu spousta.
Naštěstí vchod do chodby se blížil, což znamenalo záchranu.
„Mentu esto ferain,“ vykřikl Snape mávajíc hůlkou k blízké uličce před nimi, ze které už se ozývaly další dychtivé skřeky.
Nad uličkou se začal tvořit černý mrak, který rostl do všech stran, až byl nad celou hlučící masou nestvůr. Najednou jeho rozpínání přestalo a z mraku začaly vyrážet dlouhé černé tyče, jedna přes druhou nedbaje na to, jestli jdou kolmo k zemi, či šikmo. Z uličky se ozývaly už jen bolestné skřeky a po krvelačném syčení nebyla ani památka. Když probíhali kolem oné uličky, viděli, jak z mraku vede nespočet tyčí končících zabodnutých v zemi. Každá tyč při své cestě k zemi prošla aspoň kouskem některé z příšer, které teď byly nabodané na tyče v nejrůznějších pózách jako motýli ve vitríně.
Na Zmara se najednou vyřítily dvě zrůdy, které skočily z nejbližších střech. Jednu Zmar zabil smrtící kletbou, než se mu zakousla do nohy, ale druhá ho sekla do ruky svým pařátem, než jí stačil zneškodnit. Zmar vztekle zavrčel a chytil onu zrůdu za hlavu levou rukou. Obluda sebou okamžitě začala zmítat, jak prožívala nejděsivější okamžiky svého života. Zmijozel už se ale věnoval jiné zrůdě, která na něj vyskočila zpoza rohu, zpoza posledního rohu jak si s úlevou uvědomil. Jeden zelený záblesk a bylo po problému. Pak se otočil na tu, kterou stále držel za hlavu a vrazil jí hůlku do chřtánu „Kepesto,“ zasyčel nenávistně a z konce hůlky vyletěla malá černá kulička, která se začala zvětšovat. Harry zrůdu odhodil stranou a dál se jí nevěnoval. Dezorientovaná bytost po prožitých děsech chvíli nevěděla co se děje, ale když se začala dusit, tak se snažila příčinu urychleně odstranit. Ale bylo příliš pozdě, koule už byla tak veliká, že jí nedokázala zrůda svými nemotornými pařáty vydolovat. Najednou se ozvalo dvojité rupnutí, jak rostoucí koule zrůdě vyrvala panty a stále rostla až do doby než zrůdě roztrhla celou mordu, načež obluda už nepotřebovala dýchat.
Siana se taky potýkala s problémy, zrůdy na ní útočili snad ze všech stran, už měla poškrábané nohy, její nový plášť měl víc děr než ementál a jednu ruku měla asi zlomenou.
Přesto se snažila zneškodnit každou obludu, která jen vypadala, že by se na ní mohla vrhnout. Když v tom zakopla o schod.
Už byli na místě, už byli skoro v bezpečí, oddychla si v duchu Siana, ale to už její nepozornosti využili dvě zrůdy, které se na ní vrhly. Už vyskočily, když v tom se před nimi objevila plamenná síť, do které vlétly, a plameny je spolky, až z nich bylo jedno velké ohnivé vřískající klubko.
„Pojď, zatím nejsme v bezpečí,“ řekl jí otec, jakoby jí četl myšlenky a vytáhl jí opět na unavené nohy.
Zatím Zmar poslal Crabeho s Goylem napřed chodbou a oba Smrtijedi mile rádi poslechli. Sám Zmijozel začal zaklínat vchod do chodby, aby je zrůdy nemohly pronásledovat. Siana se Severusem doklopýtali dovnitř právě v čas, jelikož za nimi už po schodech běžely další čtyři obludy.
Zmar aktivoval bariéru, kterou mezitím vyčaroval a modlil se, aby vydržela dostatečně dlouho. Jelikož je to jenom kouzlo ze základní černé magie. Čtyři útočníci, nevšímaje si podezřelého klidu svých domnělých obětí, naběhli přímo na bariéru, která je odhodila dobrých deset metrů daleko. Když to spatřili jejich soukmenovci, zpomalili a jenom naštvaně sledovali přes bariéru vetřelce, kteří se odvážili vniknout do jejich království, a výhružně na ně syčely.
kz_06_01.jpg
Cesta chodbou nazpět uběhla rychleji a Zmarovi připadalo, že až příliš rychle. Teď bojovali a jak to tak vypadalo, za chvíli budou bojovat znovu a tentokrát proti lidem, bohužel ve většině případů nevinným. Mladý Zmijozel si nad tím jen povzdechl a dál se tím nezabýval. Přemýšlel nad tím celou dobu už od chvíle, co se dozvěděl o tomhle útoku. Nemělo cenu si tím lámat hlavu ještě teď.
Prohlédl si zraněnou ruku a zjistil, že to není zas tak zlé, jak to vypadalo, jen povrchová rána, nic složitého, namířil si na ránu hůlkou a nechal si ránu zacelit. Jak si stačil všimnout, Snape už podával Sianě nějaké lektvary a sám jí hojil některá zranění hůlkou.
„Crabe, Goyle, vstávejte, musíme to donést otci,“ zasyčel Zmar na dva povalující se Smrtijedy, kteří se teď urychleně vyšvihli na nohy, znovu popadli artefakt a vydali se za Zmarem, který už rázně kráčel hlavní ulicí přímo k Voldemortovi.
Jak se blížili, bylo čím dál víc poznat, že se tu odehrává něco špatného. Domy byly pobořené. Některé hořely. Z dálky byly slyšet zděšené či bolestné výkřiky a výbuchy a sem tam prolétl přes oblohu i nějaký paprsek. Domy v dálce hořely a zajišťovaly tak na hlavním bojišti dostatek světla. Celá vesnice se za tu chvíli co byl Zmar s ostatními v úkrytu a hledal pro Voldemorta artefakt zcela změnila, už tu nebyly pěkné malé domky s udržovanými předzahrádkami. Nebyl tu snad jediný dům, který by nenesl následky boje. Zmar jenom doufal, že aspoň někteří obyvatelé domů, ztichlých tmavých domů, kolem kterých procházeli, přežili. Teď se boj soustřeďoval hlavně do míst, odkud sem přišli, přesně jak bylo v plánu. Zmar nechal všechny jeho společníky, aby šli před ním, protože chtěl mít klid, dokud se opět neponoří zcela do chladného obětí nitrobrany, aby mohl vraždit dle otcova příkazu, který jistě přijde.
Z rozjímání ho vyrušil dunivý zvuk, jak na silnici po které šli, dopadl Artefakt.
„Vy tupci, copak sem vám neříkal, že máte dávat pozor,“ zasyčel Zmar naštvaně a z jeho hůlky vylétl ohnivý bič kterým oba smrtijedy práskl do zad. Voldemortovi přisluhovači zakvíleli a náhlou bolestí se jim podlomila kolena.
„Doufám, že jste to nerozbili, to by vás čekalo něco mnohem, mnohem horšího,“ pronesl ledově.
Kdyby se artefaktu něco stalo, otec by ho s největší pravděpodobností okamžitě zabil, jelikož za tuhle akci nese plnou zodpovědnost.
„Jo tak mladej se nám umí vztekat a dokonce i rád vyhrožuje. No to je nám ale roztomilý klučina,“ řekl hluboký hlas a ze stínu vystoupil chlap jako hora.
Zmar si ho pořádně prohlédl, neznal ho, ale rozhodně to nebyl mudla. Už podle hůlky, nejspíš nějaký zatracený bystrozor, co si chce hrát na hrdinu.
Najednou se opět ozvala ona dunivá rána, jak spadl artefakt po druhé a mladý Zmijozel už drtil mezi zuby všechny mučící kletby, co by na těch dvou nemehlech rád vyzkoušel, když v tom ze stínu vyšla další postava s hůlkou v ruce a potměšile se usmívala.
„A podívejme se, Nymfadora Tonksová,“ ušklíbl se Zmar.
„Neříkej mi Nymfadoro,“ vykřikla mladá bystrozorka a vyslala na Zmara jednoduché odhazovací kouzlo, které mladý Zmijozel zlikvidoval ještě za letu.
Konečně nějaká známá osoba, i když tím se to hodně komplikuje. V bojové černé magii byl docela dobrý, v mučení byl na mistrovské úrovni a to se nevytahoval, ale ani v jednom z těchhle oborů není žádné kouzlo, které by jí moc neublížilo. U toho hromotluka nevadí, když mu trošku pocuchám fasádu, ten vypadá, že mu to jenom prospěje a ani ho neznám, ale Nym? To je jiná, zapřemýšlel Harry.
„Jsme v přesile a máme důležitější věci na práci než vás dva, tak vypadněte,“ zkusil to Zmar.
„Jo tak mladej Pán se nás bojí? To na nás nestačíš sám, Veliký Zmijozele, že se tu oháníš přesilou?“ provokoval dál ten obr.
Zmara už začínal štvát, měl by ho naučit, kdo je tu ten silnější a aspoň si otestuje svoje schopnosti, když chce jednou přemoct samotného Voldemorta, nějaký frajírek by neměl být problém.
„Dobrá jak chcete, ty Tonksová máš ještě možnost odejít,“ zkusil to podruhé.
„Ani náhodou, já z boje neodcházím,“ zarazila ho Tonks.
„Vy se do toho nezapojujte a chraňte artefakt, jestli se mu něco stane, tak vás trest nemine,“ pronesl ledově ke svým společníkům, kteří jenom přikývli a přesunuli se do bezpečné vzdálenosti.
„Myslíš, že ho oni porazí?“ zeptala se Siana šeptem otce.
„Nevím, oba ho příliš podceňují,“ odpověděl Snape a sám byl zvědavý, jak to dopadne, jenom doufal, že Zmar nikoho z nich nezabije.
„Dost si věříš, ty rozmazlený fakane,“ ušklíbl se muž a vyslal na něj rudý paprsek.
Zmar paprsku jednoduše uhnul. Nejspíš špatně seslané kouzlo, jelikož takhle pomalý paprsek se jen tak nevidí. V tom zaútočila Nymfadora dalším odzbrojovacím kouzlem, které opět Harry zlikvidoval ještě za letu.
„Copak si myslí, že jsem nějaké malé dítě?“ Prolétlo Harrymu hlavou překvapeně a nasadil vyšší laťku.
„Quisto,“ vykřikl jednoduchou kletbu černé magie. Jedná se o odzbrojovací kouzlo, které vám napřed vyrazí dech, následně zlomí zápěstí na ruce, ve které držíte hůlku, která pak v klidu doletí až k sesílateli.
Bohužel tohle rychlé vyřazení Tonksové se nepodařilo, jelikož mladá bystrozorka kouzlo odklonila. Najednou oba, jak Tonksová, tak ten velký muž, začali sesílat jedno kouzlo za druhým jako pominutí. Zmijozel s přehledem každé zlikvidoval, jelikož se stále jednalo o jednoduché kletby.
„Seri bwei,“ vykřikl Zmar a proti oběma bystrozorům se rozlétlo snad sto železných kuliček.
„Ereas,“ vykřikla Tonksová a před oběma se objevila průsvitná kopule, do které se kuličky neškodně zabořily, když Nym kouzlo zrušila, neškodně popadaly na zem, ale to byla chyba, jelikož kuličky jakoby ožily, vyskočily proti bystrozorům a ve vzduchu se rozevřely, dávajíc tak příležitost svým budoucím obětem vidět jejich malé železné čelisti.
„Sakra,“ zaklel hromotluk a složitým mávnutím vyvolal šedý štít. Když do něj kuličky narazily, rázem jako by je hodily do lisu, zploštily se na tenké neškodné plíšky, které spadaly na zem, kde už zůstaly.
Tahle reakce Zmara překvapila. Většina lidí udělá tu chybu, že se snaží kuličky rozmetat na prach, jelikož je to mnohem snazší, ale kuličky tím pouze zmenší a namnoží.
„Teveras,“ vyslal Zmar další kletbu, zatímco se snažili zneškodnit tu první.
„Gvoldum,“ vykřikl hromotluk.
„Sero,“ zneškodnila Tonksová Zmarovu kletbu.
Tuhle kletbu Zmijozel neznal, proto vyvolal štít s největším záběrem kouzel, který se naučil. Ale kletba jím prošla a trefila ho přímo do hrudi, ze které vyšlehly plameny, následně se ozvala velká exploze a Zmar prolétl zdí za ním jako by byla z papíru.
Měl jediné štěstí, že zeď už byla porušená řáděním Smrtijedů, ale i tak náraz pořádně bolel a vyrazil mu dech.
Když konečně, po několika sekundách, které mu připadaly jako minuty, nabral opět do plic vzduch, podíval se na svou hruď. Nevěděl, co to bylo za kouzlo, ale věděl, že by nechtěl, aby ho trefilo. Bohužel to za něj odnesl jeho amulet, který byl, zdá se nenávratně ztracen.
Zmar zaklel, jelikož věděl, že už amulet nikdy nedokáže úplně opravit. Ale rychle se vyškrábal zpět na nohy, jediným mávnutím hůlky ze sebe smetl všechen prach a zároveň seslal na jeho protivníky Serpensortia.
„Okamžitě zab toho muže,“ zasyčel hadím jazykem naštvaně a had se okamžitě vydal splnit svůj úkol. Bohužel byl zabit dřív, než se dostal dva metry od své oběti, která mu byla vrahem.
Zmar na nic nečekal, popoháněl ho vztek na toho neznámého budižkničemu, který zbytečně ohrožuje Tonksovou takovýmhle riskováním a samozřejmě mu rozbil Jeho amulet.
„Eserion,“ vyslal Zmar první kletbu a než jí stačil bystrozor zneškodnit, už na něj letěly dvě další.
Takhle to pokračovalo, než se vzpamatovala Tonksová z toho šoku. Ano věděla, že je Voldemortův syn mladý, to bylo jasný snad všem, ale tak... jiný než otec? To opravdu nečekala. To by spíš čekala další plešatou zrůdu, než tohohle kluka...i když, spíše chlapa.
Tonksová zatřepala hlavou a začala na Zmara posílat jednu kletbu za druhou.
Mladý Zmijozel pár kouzel zneškodnil štíty, ale když letělo vzduchem asi pět kleteb, rozhodl se pro jinou taktiku. Napřáhl hůlku proti přilítajícím paprskům a zasyčel „Epirisis iso,“ z hůlky mu vystřelily dva tmavě fialové paprsky. Zmar začal hůlkou opisovat kružnici a tím docílil toho, že fialové paprsky z jeho hůlky doslova obmotaly na něho letící salvu kouzel. Pak jen máchl hůlkou, jako by jí chtěl hodit po zírajících bystrozorech a všechna kouzla, co letěla předtím na něj, teď v jednom shluku barev zamířila na svoje sesílatele.
Zmar musel uznat, že se s tím poprali docela slušně a zlikvidovali dost kouzel. Ale ne všechna. Ten prašivý obr měl teď hlubokou ránu na tváři a ohořelý levý rukáv. Zatímco Tonksová měla nějak zraněnou nohu a sem tam si poskočila, aby na ní nemusela moc stát.
Zmar jí chtěl ulevit a tak na ní seslal obyčejné uspávací kouzlo, ale jak se zdálo, Nymfadora nic takového nechtěla a kouzlo naštvaně zlikvidovala. Prostě se musel pousmát, i když to trochu kazí jeho nepřístupnou image, kterou si celou dobu tak pracně tvoří.
Siana na to koukala dost nevěřícně. Po tom, co viděla, že udělal těm potvorám tam dole, přestala věřit, že je opravdu jiný jak si myslela. Ale její naději, že nemá za pána stejnou zrůdu, jako je Voldemort jí navrátil už jenom fakt, že vypadá pod tou svojí maskou jako člověk. A teď se dokonce usmál, teda pokud neměla halucinace ze ztráty krve, což dost možná měla.
„Milezor,“ poslal na něj další kletbu neúnavný chlápek.
„Protego duplex sarisei“ vykryl kletbu štítem, od kterého se odrazila a zároveň rozdvojila. Teď měl opět co dělat onen vtíravý chlápek.
„Expurea,“ vyslala na Zmara další kouzlo Tonksová. „Tak je načase použít první eso v rukávu“ zasmál se v duchu mladý Zmijozel. Kouzlo Expurea je znehybňující a odzbrojovací kouzlo, poměrně lehké, a protože ten velký mameluk je na chvíli zaměstnán... Zmar se opět pousmál a nechal svou hůlku přenést do pouzdra na předloktí. Začal zaříkávat přesně, jak ho to Otec učil. Voldemort miloval, když proti nepříteli mohl použít jeho vlastní sílu a tak uměl pár slušných triků a pár jich prozradil i Zmarovi, když ho trénoval v boji.
Když ke Zmijozelovi paprsek dorazil, opatrně s přesně vypočítaným úhlem ho nechal sjet po hřbetu levé ruky, kde se kouzlo zdánlivě ztratilo. Zmar okamžitě jak paprsek zmizel, napřáhl ruku dozadu a otočil se kolem dokola, čímž magickou energii z kouzla přenesl i na druhou dlaň a tleskl směrem ke dvěma bystrozorům. Bylo to ale provedené tak rychle, že pozorovatel to viděl jenom jako mizející paprsek v levé ruce následná rozmáchlá otočka a tlesknutí. Ze Zmarových dlaní se při tlesknutí uvolnila magická energie obsažená v kouzle Tonksové a jako tlaková vlna se přehnala přes oba bystrozory. Tonks tou silou byla odhozena na zeď a okamžitě ztratila vědomí. Bohužel pro Zmara velký chlápek si vyčaroval štít, který ho před následky téměř ochránil, a tím pádem se jen mírně zakymácel.
Ušklíbl se na Zmara a zahltil ho další salvou kouzel, které tentokrát mladý Zmijozel téměř neznal, takže se jednalo o hodně těžký kalibr, i tak se ale držel. Když ho jedna kletba minula a i přesto mu udělala ránu na noze, usoudil Zmar, že už nemá cenu to dál odkládat. Bylo na čase Druhé a poslední eso. Jak už mu prozradil Aeron v Temném jazyce se dá i čarovat a tak se na to zeptal i démona, který ho teď učí. Bohužel se dostali jenom k nejslabšímu kouzlu co v temném jazyce je, ale Zmar věřil, že i když to není nic přeberného, tak to postačí na ukončení tohohle zdlouhavého souboje.
Rychle poklekl na jedno koleno, takže mu nad hlavou proletěla dvě kouzla a praštil dlaněmi do země, přičemž vykřikl v temném jazyce „Mysrys Fere“ tato dvě slova doslova rezonovala v hlavách všech, co je slyšeli. Siana se až lekla, že něco tak temného opravdu vychází z člověka. A ostatní sebou přinejmenším cukli, někteří vyděšeně, někteří překvapeně.
Bystrozor chvíli zmateně hleděl na mladíka před ním, než si uvědomil, že šlo určitě o nějaké kouzlo. V hlavě měl totálně vymeteno a nic ho nenapadalo, žádná kletba. Prostě totální prázdno. Stejně jako ostatní, až na Harryho, který se spokojeně díval na prasklinu v betonu před ním, která se vydala ohromnou rychlostí ke zmatenému protivníkovi. Ten když si všiml, jak se k němu rozrůstá prasklina v betonu, se pokusil vyčarovat nějaký štít, ale jediné co ho napadlo, bylo protego. Bylo mu jasné, že to nijak nepomůže, ale aspoň něco.
Z betonu, asi metr před bystrozorem, najednou rychle, jako útočící had, vyletěl kužel temnoty. Černočerná a nadlidsky silná energie bystrozora nabrala, nevšímajíc si titěrného štítu a rychlostí blesku s ním prorazila vchodové dveře za ním, dřevěnou zeď mezi obývákem a jídelnou. Cihlovou zdí proletěl ven z domu a pak se temnota vrátila do hlubin země, odkud byla povolána a nechala nebohého bystrozora letět setrvačností dál až se zastavil o auto stojící přes ulici. Náraz už naštěstí necítil, jelikož byl dávno v bezvědomí.
„Snapeovi. Postarejte se o ty dva, ať se mi už nepletou pod nohy,“ rozkázal Zmar a nevšímaje si Sianina ohromeného výrazu, pokračoval dál v původní cestě.
„Crabe, Goyle, jdeme, musíme, co nejdřív doručit artefakt otci. Moc dlouho už to tu neudržíme.“
Když dorazili na hlavní bojiště pod kopcem, vypadalo to tu úplně jinak. Ostatně jako v celé vesnici. Tráva, která pokrývala celý kopec, byla ušlapaná a místy úplně spálená. Všechny domy na tomto okraji vesnice hořely a ozařovaly tak boj smrtijedů proti lidem z Fénixova řádu a Bystrozorům. Ale i když tu bojovalo mnoho lidí, bylo vidět a hlavně slyšet podle vzdálených výkřiků bolesti, že se bojuje i jinde a Smrtijedi co se ještě nedostali do potyčky, si vybíjejí zlost a krvežíznivost na přeživších mudlech.
Najít Voldemorta nebylo opravdu nijak těžké, stál na kopci všem na očích a shlížel na utrpení, které se děje kolem něj a na jeho příkaz.
Harry se tedy vydal na kopec, když tu mu zastoupil cestu nějaký smrtijed.
„Kampak mladej? Ty tu bydlíš? Jsi asi jeden z těch mudlovských šmejdů, co?“ zeptal se úlisně a už zvedal hůlku, když v tom si všiml Crabea a Goyla, stojících za tím chlapcem jak zděšeně zírají na nebohého smrtijeda, kterému až teď došlo, s kým mluví.
„P-p-p-pane, j-já nevě-nevěděl, já vás nepo...“ dál už Smrtijedovo blekotání nebylo slyšet, jelikož bylo nahrazeno jeho řevem, po kterém se otočili všichni kolem.
Zmar nechal Smrtijeda pod Cruciem do doby, než mu selhaly hlasivky, pak do něj štítivě kopnul.
„Nepřekážej mi, červe,“ zasyčel ledově, a když se zmučený Smrtijed zmohl jen na pomalé posunutí klepající se ruky, tak na něj Zmar opět namířil hůlku a tentokrát použil obyčejné „Wingardium leviosa,“ nechal smrtijeda zvednout asi dva metry nad zem, pak prudce mávl hůlkou na stranu a dál si ho nevšímal, nebohý smrtijed přelétl kolem Moodyho a Kingsleye a tvrdě narazil na cihlovou zeď jednoho z domů.
„Hehe,“ uchechtl se Moody „To byla ale šlupka, doufám, že už se nezvedne, zmetek jeden smrtijedská.“
„Hm, mě spíš zajímá, kdo ho sem tak zřízeného pohodil,“ utrousil bystrozor a kývl směrem odkud Smrtijed přiletěl.
„Na smrtijedského vometáka nějak mladej, co?“ nadhodil Pošuk.
„Sakra, to bude Zmar. Koukni, jak se za ním plíží ty dvě tlusté gorily,“ utrousil znechuceně Alastor a odplivnul si na smrtijeda, který se stále nehýbal.
„To je špatný, Rudolf si ho chtěl najít a zajmout, pokud je Zmar tady, tak doufejme, že ho nenašel,“ řekl Kingsley.
„Otče, našli jsme to,“ řekl prostě.
„Dobrá práce za to dnes dostaneš odměnu, válečnou kořist dalo by se říct,“ zasmál se Voldemort ledově.
„Teď jdi a vy dva také, přidejte se k ostatním,“ pokynul jim k bojišti.
Zmar nijak netoužil se „přidat k ostatním“ ale nic jiného mu nezbývalo, se pomalu vydal zpět z kopce, Crabe s Goylem se okamžitě rozeběhli z kopce, metajíc kouzla na všechny strany, zatímco Harry nikam nepospíchal. Jen klidně scházel z kopce, nevšímajíc si všudypřítomné smrti a lítajících paprsků.
Zmar pomalu ale jistě došel až k domu, před kterým pětičlenná banda Smrtijedů mučila nějakou mudlovskou rodinu.
Jedna z žen na něj prosebně pohlédla, snažíc se najít aspoň u něho slitování a vysvobození. Našla ho, i když jinak, než si nejspíš představovala. Do hrudi jí narazil zelený paprsek a postupně všem členům její rodiny a to v kratičkém intervalu. Zmatení Smrtijedi se ohlédli po tom, kdo je připravil o zábavu a naštěstí pro ně jim došlo, kdo to je, dřív než se stačil některý z nich ohradit.
„Jděte bojovat, na hrátky bude dost času v budoucnu,“ zasyčel Zmar bez jediné kapky citu.
Smrtijedy ani na vteřinu nenapadlo odporovat a rozeběhli se na pomoc svým druhům.
Takhle mladý Zmijozel vyhladil ještě tři mudlovské rodiny. Když došel k dalšímu domu, před kterým stáli čtyři smrtijedi, bylo už pozdě. Nejspíš rodinu umučili k smrti a teď se chechtali jako smyslů zbavení. Harry už chtěl jít dál, když zaslechl jednoho z nich.
„Tak teď je na řadě ta malá přihraj jí sem,“ smál se na celé kolo, chytajíc malou dívku, kterou k němu nešetrně strčil jeden z jeho kumpánů.
„Ale podívejme, naše bojovnice brečí, jé ona blečí. No proboha, prcku, nebleč, dáme ti přezdívku, skřete špinavá,“ nadhodil a ostatní mu přikyvovali.
„Co takhle smrdutka?“ navrhl jeden.
„Ne to chce něco honosnějšího co takhle jizvoun. Podívej, jakou má pěknou jizvičku, špunt jeden,“ zasmál se smrtijed a sáhl dívce na čerstvou ránu, kterou měla přes pravou tvář. Dívka bolestí ucukla a rozbrečela se o to víc, že se jí nepodařilo vytrhnout ze smrtijedova sevření.
Harry pozvedl hůlku, aby té dívce pomohl od bolesti a ponižování, které by jí jinak čekalo stejně, jako pomohl těm předešlým.
Siana to sledovala se zatajeným dechem. Vypadalo to, že tu dívku nakonec zachrání sám Zmar a že se tak se Smrtijedy nebude muset utkat sama, jak měla původně v plánu.
Najednou Smrtijed strčil dívku do spárů jednoho ze svých kumpánů a Zmarova hůlka se přesunula i s dívkou.
Proboha on nechce odzbrojit ty smrtijedy, ale zabít tu holčičku. Tahle krutá pravda jí vehnala slzy do očí, chtěla... věřila, že je jiný, že se jenom přetvařuje, aby přežil v té kruté společnosti, ale on je stejný jako oni.
Okamžitě vyskočila ze svého úkrytu a postavila se mezi holčičku a Zmarovu hůlku.
„Jí ne, prosím, Pane, prosím,“ vzlykla a po tvářích se jí kutálely slzy bezmoci a zklamání.
„Uhni,“ přikázal Zmar ledově, i když její náhlé zjevení ho překvapilo.
„Prosím, nedělejte to, já, já myslela, že jste jiný než oni,“ rozvzlykala se a stále se snažila stát v cestě kletbě, která by od Zmara mohla mířit k holčičce.
Zmar na ní pohlédl s takovou zlobou, že jí snad dva údery srdce vynechaly, ale stále se nevzdávala a neopouštěla svoje místo.
Zmatení Smrtijedi na to zírali, nechápajíc o co jde.
„Co to...?“ dostal ze sebe jeden ze smrtijedů, ale jeho slova ztichla s temným zasyčením „Avada Kedavra.“
Zbylí tři se okamžitě jali hledat hůlky, které byly někde v záhybech jejich smrtijedských plášťů.
První padl k zemi s hlavou vyvrácenou v neuvěřitelném úhlu dřív, než se stačil zvednout ze země a další ho vzápětí následoval, jelikož jeho hlava po zásahu kletbou explodovala.
Poslední se snažil nalézt svou hůlku krytý jak malou holčičkou, která konečně utichla jako kdyby ohromením z toho, co se kolem děje zapomněla plakat, tak Sianou, která pořád stála na místě neschopná v rozrušení vstřebat, co se děje.
Zmar nekompromisně mávl hůlkou, čímž Sianu povalil a teď už viděl na zděšeného smrtijeda s vyvalenýma očima hrůzou, jak se snaží nalézt svou hůlku, aniž by ze Zmara spustil zrak, byť na setinu sekundy.
Zmar jenom decentně mávl hůlkou směrem ke Smrtijedovu hrdlu a jakoby zašeptal do větru, vyřkl zaklínadlo „Keša.“
V dalším okamžiku se Smrtijed chytil za podříznutý krk a snažil se zastavit krvácení. Ale neměl nejmenší šanci. Už si nevšímal malé holčičky stojící u jeho nohou. Popravdě už ani netušil, že někdo takový existuje. Jediné, co jeho umírající mozek byl schopný zaregistrovat, byla krev, přes veškerou jeho snahu protékající mu mezi prsty.
Zmar udělal pár rázných kroků a stoupl si rovnou nad Sianu: „Okamžitě jdi do mých komnat v Temném sídle a vezmi jí sebou,“ řekl ledově a kývl k malé holčičce.
„Dě...“ pokusila se ze sebe Siana dostat, ale byla přerušena.
„Okamžitě a čekej, než se vrátím,“ rozkázal a bez dalších slov odkráčel zpět do probíhající bitvy.
Jenom co vyšel na hlavní prostranství na okraji vesnice tak si všiml, že je něco jinak. Bojovalo tu mnohem víc lidí a jak to tak vypadalo, početní převaha byla na straně dobra. Podíval se na Voldemorta stojícího stále na tom samém místě a ten mu pokynul k novým osobám, které bojovaly společně jako jedna velká skupinka. Byli oblečeni v zářivě bílých hábitech, čímž dokonale přitahovali pozornost.
„Zajímalo by mě, jací imbecilové jsou schopní se navlíknout do bílé, když jdou do bitvy,“ zavrčel Zmar a vydal se k bílé skupince.
Když byl od nich na dohled, tak namířil hůlkou před jejich řady a vykřikl „Bombarda maxima,“ ozvala se obrovská exploze, až země zaduněla, ale Zmar se nezastavoval, šel dál k již rozmetané skupince.
Členové té bílé sekty se teď všude okolo sbírali ze země a velice se snažili opět spojit do jedné skupiny až na jednoho, který se suverénně vydal Zmarovi naproti.
Mladý Zmijozel napřáhl hůlku na soupeře a ten udělal to samé, najednou jako by někdo dal neslyšný signál, oba vypálili svá kouzla. Střídali jedno kouzlo za druhým, uhýbali, vyčarovali jeden štít za druhým a stále to vypadalo spíš jako přehlídka světýlek. Ani jedna kletba nezasáhla svůj cíl.
Najednou oba ustali a měřili se pohledy, aniž by sklonili své hůlky.
„Černá magie proti Bílé... jak poetické,“ zasmál se Zmar a vyslal salvu kleteb, které protivník s přehledem vykryl. Najednou zaútočila osoba v bílém.
Zmar první kouzlo odklonil, druhé nechal narazit do vyčarovaného štítu a třetímu vhodil do dráhy poblíž stojícího Smrtijeda, který se okamžitě svalil na zem, dusíc se svázaný nějakou stříbrnou strunou.
„Hm zajímavý, jsem na řadě,“ pousmál se Zmar a vypálil svou kletbu „Eporus“ a za ní hned další „Sibelis.“
Útočník v bílém vypadal zpočátku zmateně, ale hned se vzpamatoval a vytvořil tmavě modře pulzující štít.
První kletba na štít udeřila jako tři ohromné stupňující se rány, až to zadunělo. První ránu štít ustál bez sebemenších obtíží, druhá způsobila poblednutí štítu a třetí svou silou úderu totálně zlikvidovala štít a donutila jít postavu v bílém do kolen. Pak následovala druhá vyslaná kletba, která zvedající se osobu vyzdvihla ze země a prohodila jí dveřmi, které byly za ní. Asi to nebylo příjemné, jelikož dveře vypadaly na kvalitní práci z dubového dřeva.
Zmar pomalu přešel až do domu, kde ležela na zemi ona postava a jak si hned všiml, neměla už nasazenou kápi. Nejspíš jí tvrdý náraz srazil z hlavy, problesklo Zmarovi hlavou.
Obešel postavu, aby na ní pořádně viděl a udivením málem upustil hůlku. Když v tom osoba na zemi prudce otevřela oči.
„Ty?“ dostal ze sebe Zmar zmateně, ale to už do něj narazilo kouzlo, které ho odhodilo na druhou stranu pokoje.
Uslyšel zamumlání zaklínadla, následně ohromnou ránu, a když se vyhrabal opět na nohy, viděl, jak postava v bílém již opět s kápí na hlavě skáče do otvoru po nově odtržené zdi a jakoby klouže vzduchem až ke skupince stejně oděných lidí.
Skupinka následně zmizela v záblesku modrého světla.
„Plachtící kouzlo... chytrý,“ pousmál se Zmar.
29.09.2011 16:22:09
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one