Kapitola sedmá - Dům

Siana se hned dle rozkazu přemístila do temného sídla Pána Zla. Když se z ničeho nic objevily v přemisťovací hale, holčička se začala rozhlížet všude kolem. Už neplakala. Vlastně neplakala od té doby, co Zmar zabil všechny Smrtijedy okolo, zauvažovala mladá Snapeová a s obavami se podívala na holčičku. Byla celá špinavá, tvář od krve a slz. Vypadala celkově zničeně a Siana jen doufala, že se z toho brzy vzpamatuje.
Rázným krokem se vydala do komnat Zmara Zmijozela, aby holčičku v klidu aspoň trochu ošetřila. Temnými chodbami se ozývaly jen její kroky a rychlé cupitání holčičky, která se snažila zrakem zrentgenovat vše kolem. Když prošly kolem děsivých stráží s meči rovnou do Zmarových komnat, tak jí to připadalo, jako by se dostala do nějakého pohádkového hradu. Pokoj byl osvětlen jen svícemi a pochodněmi, které celou obrovskou místnost zalévaly příjemným teplým světlem. Obrovská honosná postel i ostatní královský nábytek přímo vybízely k použití.
Siana odešla do koupelny pro vodu a nějaký ručník. Když se vrátila, tak holčička stála pořád na tom samém místě, na kterém jí zanechala, už se ani zvědavě nerozhlížela, jen stála, oči sklopené k podlaze a po tvářích si hledaly cestičku nové slzy.
„To bude dobré, uvidíš, už se ti nic nestane,“ snažila se jí uklidnit Siana, ale nijak to nepomáhalo. Tak aspoň malou přesunula na jednu ze sedaček a opatrně jí začínala otírat špínu a zaschlou krev z obličeje. Kolem rány se snažila co nejopatrněji, ale i tak to muselo bolet, přesto to holčička na sobě nedala znát, jen apaticky hleděla před sebe a z očí jí kanuly slzy.
*
Najednou se celou zdevastovanou vesnicí a jejím okolím ozval zvuk podobný lesnímu rohu. Táhlé temné zadunění rozvibrovalo zemi a Smrtijedi jako na povel přestali ničit a útočit. Všude se ozývalo hlasité PRÁSK, jak se postupně stahovali pryč přesně podle pokynů. A členům Řádu s bystrozory nezbylo nic jiného, než sledovat zhoubu, kterou tu Pán Zla se svými lidmi způsobil.
Zmar se pro sebe pousmál, vyslal na oblohu své vlastní znamení, které poprvé ozářilo temnou oblohu a spolu se Znamením Zla zeleně osvěcovaly zkázu vesničky a jejích obyvatel. Harry se jen ušklíbl, a taky se přemístil.
kz_07_01.jpg
Měl radost, nemusel ani moc zabíjet a nikomu známému z řádu neprovedl nic vážného, takže to nakonec dopadlo mnohem lépe, než původně čekal.
Když si vzpomněl na svůj amulet, tak mu jemný úsměv z tváře rázem zmizel. Byl to první a zatím vlastně jediný magický předmět, co vytvořil. Pravda, spíše se jednalo o nehodu, ale fungoval a to dokonale přesně jak potřeboval. A teď, díky tomu tupci je zničený. Harry naštvaně zavrčel a prohlédl si kdysi nádherný amulet, který teď vypadal jako by ho někdo uprostřed rozerval na kusy. Vlastně z něj zbylo jen potrhané stříbrné kolečko, které se mu houpalo na řetízku, který byl téměř zázrakem v celku. Zmar znovu zavrčel a rázně rozevřel dveře do svých komnat, jeho dobrá nálada byla ta tam a to se musel ještě vypořádat se Sianou.
Rychle přejel místnost pohledem. Malá mudlovská holčička spala na sofa s nějakou nevábně vypadající mastí přes půl obličeje. Opodál seděla Siana, která se začala zvedat hned, jak ho zaregistrovala.
Zmar na nic nečekal, čtyřmi ráznými kroky došel až k Sianě, namířil jí hůlku na hlavu a pronesl zaklínadlo „Legilimens.“
Náhodný pozorovatel by viděl jenom Zmara, jak vysílá kletbu mladé Snapeové přímo na čelo. Siana následně zavřela oči, z nosu se jí spustila krev a nakonec se jí podlomila kolena, ale ve skutečnosti se událo mnohem víc.
Sianě se napřed rozšířily oči překvapením a strachem, když proti ní Zmar pozvedl hůlku, ale hned jak vyslovil ono zaklínadlo, snažila se ze všech sil udržet svou mysl chráněnou. Vystavěla kolem ní pomyslnou zeď, snad nejpevnější, co kdy dokázala, ale i tak první mocný náraz Zmarovy mysli její obranu téměř úplně rozdrtil.
Stále to ale nevzdávala, i když byla ochromena silným útokem a vyčerpáním po tak tvrdém vpádu cizí mysli. Snažila se obnovit aspoň částečně svou ochranu, nesměl se dozvědět, že je na straně Fénixova Řádu, nesmí se dozvědět nic o její rodině, o hlavním štábu, nic, musí mu v tom zabránit. I přes její snahu ale Zmar do její mysli pronikl. Druhý útok Siana ani nezpozorovala, první byl jako tsunami, které s drtivou silou na její mysl udeřilo, ale ten druhý se nenápadně vetřel přes nechráněná místa její obrany a tam nepozorovaně dosáhl svého cíle. Sianě se okamžitě zatmělo před očima, připadalo jí to jako pět minut. Nekonečných pět minut v černočerné nicotě a bezmoci, než byla její mysl opět osvobozena.
Šokem ze znovunabytého vědomí se jí podlomila kolena a ona by skončila na zemi, nebýt Zmara, který jí zachytil a opatrně posadil na křeslo, u kterého stála. Sianě se příšerně točila hlava a měla v ní takový zmatek jako nikdy. Mžitky před očima ne a ne zmizet. Pevně zavřela oči snažíc se tak vzpamatovat, ale moc to nepomohlo. Rukávem si setřela už téměř zaschlou krev a dál se snažila utřídit si myšlenky.
„Omlouvám se, ale bylo to nezbytné,“ řekl Zmar a Siana se začínala pomalu obávat, že její mozek je na tom hůř, než si myslela.
„Co... cože?“ vykoktala zmateně.
Zmar mezitím došel k nedaleké skříňce a vyndal z ní malou lahvičku s červeným lektvarem.
„Tohle by ti mělo pomoc,“ řekl a hodil Sianě malou lahvičku. Ta byla ale tak v šoku z jeho náhlé změny, stejně jako z prodělané bitvy myslí, že ani nějakou lahvičku letící okolo nezaregistrovala a flakonek se tak jen neškodně roztříštil hned vedle jejího křesla.
Zmar se trochu zamračil, ale vzal ještě jednu lahvičku, kterou tentokrát Sianě pro jistotu dal přímo do rukou.
„Vypij to,“ doporučil jí Zmar a tím Sianu probral. Až teď si uvědomila, že má v rukou malou lahvičku a nedůvěřivě se na ní podívala.
„Je to uklidňující lektvar, pomáhá po silném nitrozpytu,“ ujistil jí Zmar a sedl si do křesla naproti. Sám tenhle lektvar mnohokrát použil, když ho Voldemort učil nitrobranu. Pamatoval si, jak se vždy z posledních sil doplazil ke skříňce, do které uschoval své zásoby tohoto lektvaru a vzal si rovnou dvojitou dávku. Po „tréninku“, jak to nazýval jeho Otec, byl vždy totálně vyřízený, hlava mu třeštila, jako by si tam hráli permoníci. Od očí, uší a nosu mu vedly tenké pramínky zaschlé krve. Byl vždy úplně propocený, nemluvě o totálním zpřeházení všech myšlenek a vzpomínek. Zpočátku to bylo horší, jelikož nevěděl, jak se bolesti a zmatku ve vlastní hlavě zbavit. Voldemort mu nijak neporadil a Zmar nepochyboval, že kdyby si to sám, díky knihám nenašel, nechal by ho trpět klidně do konce jeho výcviku. Trvalo mu až osm hodin než byl schopen něco dělat, naštěstí brzo přišel na to, jak si tyto lekce usnadnit. Po lektvaru se mu vždy ulevilo, pravda používal ještě lektvar proti bolesti, ale na Sianu se snažil být co nejjemnější, takže by neměl být nutný.
Siana pro jistotu lektvar zkontrolovala, přece jen měla otce mistra lektvarů, takže se něco naučila. Ale lektvar se zdál být v pořádku, tak ho rychle vypila, aby se zbavila protivných mžitek před očima. Prázdnou lahvičku položila na malý stolek vedle křesla a sledovala Zmara.
„Co jste to se mnou udělal?“ zeptala se na první otázku, která jí napadla. Věděla, že to musel být nitrozpyt. Ale vždycky, když na ní otec použil nitrozpyt, viděla svoje vzpomínky. Tentokrát to bylo úplně jiné.
„Už jsem ti říkal, že mi v soukromí můžeš tykat. A byl to nitrozpyt, potřeboval jsem zjistit, z jakého důvodu jsi jí zachránila,“ řekl Zmar a kývl ke spící dívce, „taky jsem si potřeboval ověřit, že se ti dá věřit.“
„A?“ vydechla nervózně.
„Věříš, že jsem v podstatě dobrý, přes všechno, cos o mě slyšela a přes to, cos viděla...“ řekl s mírným úsměvem. Možná, že by mohla znát pravdu... možná, že by unesla pravdu a neodvrhla by mě, možná bych na to všechno nemusel být sám, potřebuju kolem sebe lidi, na které se můžu spolehnout... zamyslel se Harry. Ale teď ještě ne, je to příliš riskantní.
„Nejsem si tím úplně jistá, zabíjel jsi lidi,“ řekla potichu. Věděla, že by takhle s obávaným Zmarem Zmijozelem mluvit neměla, ale něco v něm, něco jí prostě nutilo být upřímná a jeho náhlá změna chování jí utvrdila v tom, že se nemá bát dát najevo svůj názor.
„Ty Smrtijedy? Kromě toho, že si to zasloužili, to byli svědci. To, jak ses mi postavila se už nikdy nesmí opakovat. Kdyby to zjistil můj otec, chtěl by, abych tě přinejmenším potrestal. Nejspíš by ale žádal tvojí popravu. Bylo nutné je zabít. I kdybych jim všem dokázal vymazat paměť, otec by to zjistil. Velice rád svým Smrtijedům namátkově prohlíží mysl a takového zásahu by si všiml,“ vysvětlil Zmar.
„Nemluvím o Smrtijedech, prý jsi umučil spoustu lidí... nevinných lidí,“ dodala a s obavami z odpovědi se na něj podívala.
Zmarovi zmizel uvolněný výraz z tváře, rysy mu ztvrdly a oči byly neprostupné, už v nich nebyly ty jiskřičky, kterých si Siana všimla.
„Nevíš, o čem mluvíš,“ řekl ledově.
„Takže zabíjel,“ zkonstatovala zklamaně.
„Ano, ale na otcův příkaz...“ řekl Zmar. Chtěl se nějak obhájit, chtěl obhájit svoje jednání, nevěděl jistě, jestli víc před Sianou, nebo sebou samým, ale chtěl dokázat, že se z něj nestala úplně stejná zrůda jako je jeho otec.
„A to jsi to nemohl odmítnout, to ses mu nemohl vzepřít?“ zeptala se Siana a přes všechnu snahu se jí do hlasu vkradl vyčítavý tón.
„Ne,“ zamítl to okamžitě Zmar. Ne, že by se o to nepokusil. Postavil se otci, několikrát. Řekl mu, že už nebude plnit jeho zvrhlé příkazy, ať ho klidně zabije. Ale vždy to dopadlo stejně. Jen co Voldemort uslyšel tuhle zprávu, tohle vzepření, začal Zmarovi do hlavy posílat nejrůznější scénáře, co udělá s jeho přáteli. Nejednalo se o nitrozpyt, takže Harry nevěděl a ještě stále neví, jak se tomu bránit. Byl nucen sledovat několik možných scénářů, jak jsou jeho přátelé unášeni, mučeni, znásilňováni, týráni a následně i zabiti. To vše se Harrymu promítalo v hlavě jako nějaké zvrhlé filmy do nejmenších detailů, propracované přesně podle Voldemortových představ. Byly to tak živé představy, že byl Zmar na dně pokaždé, když s tím otec přestal, ale Voldemortovi to nestačilo. Vybral vždy jednu z možností, kterou Harrymu ukázal nebo vymyslel jinou, drastičtější, účinnější a provedl jí. Naživo to bylo milionkrát bolestivější, o to víc, že byl Zmar nucen tomu přihlížet. Nejhorší ale bylo, že než Voldemort jeho přátelé zabil, když už dodýchávali, tak jim řekl pravdu. Pravdu o Harrym a Zmarovi, člověku, který vždy při jejich utrpení seděl vedle Pána Zla. Nikdy tomu jeho přátelé nechtěli věřit, ale vždy nakonec pod tíhou důkazů uvěřili. To zrazení jejich důvěry, ta bolest a to utrpení co jim vyzařovaly z očí, byly nejhorší. Zmar měl vždy při tom pohledu pocit, že ho to trhá uvnitř na kusy. Takhle mu Voldemort vždy ukázal, že pro něj není problém zajmout jeho přátelé, měl téměř neomezené možnosti a vždy je dostal do svých spárů jinak a utvrzoval tím Harryho, že není možnost jak je jinak ochránit, než plnit příkazy.
Viděl takhle umírat několikrát Rona i Hermionu, dvakrát Remuse, dokonce jednou i celou Weasleyovic rodinu. Vždy to bylo příšerné a stejně bolestivé a vždy Harry přislíbil poslušnost, aby se po uplynutí určité doby opět vrátili časem do doby, kdy všichni spokojeně žijí. Celkem čtyřikrát se tak otci postavil, doufajíc, že tentokrát jeho blízké nedostane, v marné snaze uniknout zvráceným úkolům. Ani už nevěděl, jestli to bylo mezi dvěma návraty v čase nebo třemi a bylo mu to jedno, vždy to skončilo stejně, smrtí jeho blízkých a rozhodl se, že už se to nikdy nestane.
„Neznáš Voldemorta... neznáš mého otce. Jemu odporovat nemůžu,“ zamítl to Zmar. Alespoň prozatím ne, pomyslel si.
„Protože by tě mučil? Protože by tě zabil? Brumbál by tě ochránil, nemusíš...“ spustila Siana zapáleně.
„O mě tu vůbec nejde, když poslouchám, nechá moje přátele na pokoji,“ nevydržel to už Zmar a zvýšil hlas. Tohle téma už nikdy nechtěl probírat, bylo uzavřené. Poslušnost za přátele, tečka.
Siana si jen smutně povzdechla a lítostivě na Zmara pohlédla. Už chápala, proč to dělá, konečně věděla a potvrdila si, že není úplně zlý. Nesouhlasila s tím, co dělá, ale aspoň ta informace, že ty příšernosti nedělá s potěšením, jí stačila.
„A co kdy...“ chtěla navrhnout další možnost, ale Zmar jí zastavil mávnutím ruky. Rychle vstal z křesla a zaposlouchal se. I Siana v nastalém tichu uslyšela přibližující se kroky.
„Jdi se s ní schovat do koupelny,“ přikázal mladý Zmijozel a kývl ke spící dívce.
Siana přikývla, mávla hůlkou, a co nejrychleji se s dívkou levitující před ní přesunula do prostorné koupelny.
Chvíli poté co Siana zavřela, se prudce otevřely dvoukřídlé dveře do Zmarových komnat. Napřed vešel Lord Voldemort s mírným úsměvem na úzkých rtech a chvíli po něm zvrhle se šklebící Smrtijed, který držel na řetězech připoutané dvě vzlykající dívky.
„Mám pro tebe odměnu, kterou si jistě zasloužíš,“ řekl Voldemort a ukázal na dvě zničené dívky.
„Jsou to dvě nejhezčí mladé dívky z vesnice,“ informoval svého syna, přešel k jedné z nich a svými dlouhými bílými prsty jí sevřel bradu a natočil její tvář, aby byla dobře vidět.
„Opravdu krásné,“ pokýval hlavou Pán Zla, „Trochu špinavé, ale myslím, že to se dá snadno napravit,“ řekl Voldemort stále si prohlížejíc dívčinu tvář.
Pak jí pustil a otočil se na šklebícího se Smrtijeda „Už jdi,“ přikázal a následně už odcházejícímu muži nevěnoval žádnou pozornost. Jediným mávnutím hůlky vytvořil na každé straně postele v podlaze zapuštěný železný kruh. Další mávnutí a nebohé dívky byly doslova přitáhnuty ke kruhům, do kterých se řetězy zakously a jakoby se stavily dohromady.
Zmar sledoval, jak kouzlo trhlo dívkami, až spadly na zem a táhlo je přes celý pokoj až ke kruhům. Litoval jich, ale v jeho tváři ani očích byste žádnou emoci nezahlédli ani při důkladném zkoumání.
„Zítra začneš v Nigroru shánět informace. Dostal jsem zprávu od toho upíra,“ zasyčel znechuceně.
„Prý už základy Nigrorských nepsaných zákonů znáš a temný jazyk ovládáš obstojně, není tedy nutné, abych tomu upírovi dál platil,“ řekl Voldemort.
„Ano, otče,“ přikývl Zmar. Byl domluvený se starým upírem, že i když nebude Voldemort jeho lekce platit budou ho dál s Ososem učit. Upír to řekl jasně, děsně se nudí a rád z něj dělá idiota. Co se podivného čaroděje týče, Zmar si nebyl tak úplně jistý, proč mu pomáhá, ale byl za to vděčný.
„Ve Velké síni budeš mít mimo přenášedla připravené tři truhly zlata. Je nutné, abys postupoval při hledání dalšího artefaktu co nejrychleji, a informace jsou drahá záležitost. Pokud ale bude jiná možnost... víš, co máš dělat,“ zasmál se Pán Zla. Ano, Zmar to věděl, přesně to co ho učil, mučit a zabíjet.
„Dnes už máš volno, užij si ho,“ ušklíbl se Voldemort pozorujíc dvě vyděšené dívky a následně opustil Zmarovi komnaty.
Zmar se podíval na dívky a povzdech si. Otec mu musí stále ztěžovat život. Co teď s nimi má dělat? Věděl, co očekává Voldemort, ale na to Zmar neměl ani pomyšlení. Hnusila se mu představa, že by je měl znásilnit. Zmoženě se svalil zpět do křesla, nevšímajíc si vzlykajících dívek.
Trvalo jenom chvíli, než Siana opustila koupelnu a s pohledem upřeným na dívky si znovu ke Zmarovi přisedla.
„Už nemůžeme zůstat tady, otec by přišel na to, že něco nesedí a nechovám se k nim jako správný Zmijozel,“ řekl a kývl k dívkám.
„Seženu nějaké prostory, kde se usídlím, na tobě bude pozítří sehnat nějakého prodavače domácích skřítků, musí být z Obrtlé ulice. A taky nějakou firmu, co se specializuje na úpravu interiéru. Myslím, že na Obrtlé nenajdu nic, co by bylo v dobrém stavu vně či uvnitř a bude to chtít nějaké úpravy,“ řekl Zmar.
„A co bude s nimi?“ zeptala se Siana.
„Ony stejně jako ta malá musí zůstat u mě jako otrokyně, aspoň prozatím. Potřebuji si promyslet, co s nimi dál udělám,“ oznámil tónem, který dával jasně najevo, že je diskuze na toto téma uzavřena.
„Už můžeš jít, o ně se postarám. Čekám, že se pozítří podíváš na tu Obrtlou, pak ti přijde sova s dalšími instrukcemi,“ řekl a zvedl se z křesla.
Když Siana odcházela, Zmar se zrovna vydal k dívkám.
„Nebojte, nic vám neudělám,“ usmál se na dívky, když se od něj odtáhly, co nejdál jim řetězy dovolily.
Asi je to moc neuklidnilo.
Zmar to tedy vzdal, asi mu jen tak věřit nezačnou. Luskl prsty a téměř okamžitě se vedle něho s tichým PUF objevil skřítek v tak hluboké úkloně, že se nosem dotýkal země. Dívky vyděšeně vypískly, když se z ničeho nic ten podivný tvor objevil a s hrůzou na něj hleděly.
„Pane, co si Pán přeje?“ zapištěl zubožený skřítek pokorně.
„Přines něco lehčího k jídlu a pití pro tři osoby,“ přikázal a skřítek byl zase pryč. Netrvalo snad ani dvacet sekund a už byl zpět i se třemi velkými tácy vznášejícími se před ním na jakýchsi kouřových polštářích. Skřítek opatrně doprovodil svůj náklad až k největšímu stolu v místnosti, který sloužil Zmarovi příležitostně jako jídelní a tam tácy opatrně přenesl. Skřítek následně přiběhl k Zmarovi a s hlubokou úklonou čekal na další pokyny.
„Dobrá, zítra sem přines snídani, oběd i večeři, vše třikrát a s dostatkem pití. Teď už můžeš jít to je vše,“ řekl a skřítek s další úklonou zmizel.
„Jak už jsem vám řekl, neublížím vám a ani nikdo jiný, jste teď pod mojí ochranou. Chápu, že asi netušíte, co se to kolem děje, ale prostě si na to budete muset zvyknout. Kouzla, jak už jste nejspíš zjistily, existují a rozhodně to nejsou jenom prachsprosté pouťové triky. Za chvíli sem přinesu malou zraněnou holčičku z vaší vesnice a doufám, že se jí jako starší ujmete a až se probere tak jí donutíte něco sníst. Jinak, támhle je koupelna kde se můžete umýt. Jsou tam ručníky i župany. Bohužel tady nemám pro vás žádné nové oblečení, což znamená, že budete muset být v těch županech. Předpokládám, že se do těchto... věcí,“ řekl, poukazujíc na potrhané noční košilky, které sotva zakrývaly nejnutnější, „znovu neoblečete. Zítra se sem vrátím a přinesu vám všem nějaké oblečení, do kterého se budete moci obléct. Jinak je vám tu vše k dispozici,“ usmál se na ně a vydal se pro holčičku.
Když malou uložil opět na sofa, vrátil se k dívkám a opatrně vytáhl hůlku. Jak předpokládal, obě sebou škubly a stočily se do klubíčka. Zmar jenom ke každé mávl hůlkou, potichu zamumlal formuli, aby dívky zbytečně ještě víc nevyděsil. Jejich okovy povolily a s neškodným zařinčením se svezly na podlahu.
Dál už si dívek nijak nevšímal, vzal si oblečení Harryho Pottera, které si vždy ukládal do skříně a zalezl si do koupelny, kde se v klidu převlékl. Vypadal opravdu směšně, všechno mu bylo malé a sotva se do toho dostal, boty ho tlačily, ale na tu chvíli, než se přemění, to vydrží.
Když vyšel z koupelny, dívky stále byly na tom samém místě. Sice se už nekrčily, ale vypadalo to, že si nejsou jisté, co mají dělat.
Co nejrychleji hodil své oblečení do skříně, kterou zapečetil, aby se dovnitř dívky nedostaly, i když tam měl jenom šaty a pár knih, které „nedopatřením“ zapomněl vrátit do Voldemortovy knihovny. Stejně zapečetil i skříňku s lektvary, jelikož ve větším množství by mohly dost uškodit a to bylo vše. Když vyšel ze svého pokoje, ještě mávl hůlkou ke dveřím, které se uzamkly dvěma jistícími kouzly a vydal se do Bradavic, doufajíc, že ještě stihne něco si přečíst. Potřeboval se zdokonalit v soubojích a věděl, že každá kletba navíc se hodí.
*
„Jak si to představuješ? Nemůžeš jen tak vběhnout do bitvy. Je to nebezpečné, mohlo se ti něco stát. Nemuselas to přežít, stačilo, abys narazila na několik Smrtijedů a mohlo být po tobě. Nemluvě o bystrozorech. Kdyby tě chytili, jela bys rovnou do Azkabanu. Uvědomuješ si to vůbec? Chápeš vůbec, co by to znamenalo? Ne. Jsi nezodpovědná a riskuješ krk pro co? Pro Nic. Nechápu, jak tě vůbec napadla taková blbost. Takovou stupiditu jsem snad v životě nezažil,“ běsnil už nějakou dobu Severus Snape a pochodoval po místnosti jako rozzuřený lev v kleci.
„Severusi myslím, že by to už stačilo. Už jsi jí dal jasně najevo, že to byla chyba a věřím, že toho lituje,“ snažila se uklidnit svého manžela Susan, když viděla, že se Sianě v očích lesknou slzy. Severus byl klidný člověk, i když nebyl schovaný za neprostupnou maskou nitrobrany, ale teď si jenom posměšně odfrkl a hodlal pokračovat ve výčtu, proč ta sebevražedná akce jeho jediné dcery byla totální kravina, ale nedostal příležitost.
„Ne, nelituju toho. Abyste věděli, zachránila jsem malou holčičku a umím se o sebe postarat,“ vykřikla Siana a s prásknutím dveří vyběhla z pokoje snažíc se utřít slzy, které se jí kutálely z očí.
„Že se o sebe umí postarat? Copak nechápe, že proti Smrtijedům, nebo bystrozorům by neměla žádnou šanci?“ zeptal se zoufale Severus a ztěžka dosedl vedle své ženy na pohovku.
Susan se na něho pousmála „Je celá po tobě, tvrdohlavá a nepřipouští si, že by měla nějaké slabiny,“ pohladila Severuse po zádech a políbila ho na tvář: „Hlavní je, že je zpátky živá a zdravá. A ty bys za ní teď měl jít.“
„Asi máš pravdu,“ připustil Snape a zvedl se s povzdechem z pohovky.
Když procházel dveřmi, Susan zaslechla, jak si potichu brblá něco jako „zatracený Nebelvír.“
S úlevou se opřela. Dneska to byla opravdu náročná noc, pomyslela si a zavřela opuchlé oči od pláče.
*
Když Severus s Tonksovou a tím nepříjemným hromotlukem přistáli v chodbě před kuchyní, okamžitě k nim přiběhla stejně jako Molly Weasleyová. Obě tu byly připravené ošetřit zraněné. Ale když Severus řekl, co se stalo, že se Siana pustila přenášedla těsně než se aktivovalo a zůstala tam, přepadl jí obrovský strach o dceru. Severus se tam okamžitě vrátil a hledal jí do doby, než bitva skončila, ale bezvýsledně. Po bitvě musel Severus opět na Ústředí, aby ho nezatkli bystrozorové a po Sianě pátralo několik lidí z řádu. Bezmocně tu čekali na nějakou zprávu. Ona brečela už od doby, kdy zjistila, že je tam Siana sama, sama uprostřed bitvy. Severus jí držel kolem ramen a uklidňoval jí, ale podle toho jak nervózně poklepával nohou a každou chvíli přelétl pohledem okolí, bylo jasné, že má taky obavy.
*
Ozvalo se zaklepání na dveře, ale neodpověděla, nechtěla nikoho vidět. Nechtěla, aby někdo viděl, že brečí. Ale klepajícímu to zřejmě bylo jedno, jelikož po chvíli Siana uslyšela, jak se dveře pomalu otvírají. O chvíli později si někdo sedl vedle ní na postel. Už věděla, kdo to byl, jeho vůni by poznala kdekoli.
„Hrozně jsme se o tebe báli. Nemůžeš takhle riskovat, už jenom to, že děláš špeha, je velice nebezpečné. Já... my bychom s maminkou nepřežili, kdyby se ti něco stalo,“ řekl ztěžka Severus.
Siana už to nevydržela a vrhla se tátovi kolem krku zavrtávajíc uslzený obličej do záhybů jeho smrtijedského pláště.
*
Když Severus sešel dolu do salonku, kde zanechal Susan, jeho mírný úsměv, který mu hrál na rtech, se ještě zvětšil. Zvedl spící ženu z pohovky a odnesl jí do jejich společné postele. Dnes byla těžká noc a zítra je volno, tak se aspoň všichni pořádně prospí.
*
Přesně deset hodin po použití té zatracené démonské kletby Harrymu začala nesnesitelně třeštit hlava. I když se snažil soustředit, nedokázal to. Nedokázal se soustředit ani na to, co mu jeho přátelé říkají. Prostě je neslyšel nebo nedokázal dešifrovat, co říkají, jelikož slyšel jenom mumlání. Na něco se rychle vymluvil a zmizel do sprch, kde strčil hlavu pod ledovou vodu. Trochu to pomohlo, ale žádná sláva to nebyla.
Trvalo tři hodiny, než bolest odezněla a pak mu přišlo, že má hlavu nějak těžkou a prázdnou, díky čemuž stejně jako předtím neudržel pozornost ani vnímání na použitelné úrovni. Celý den tedy strávil v posteli, což se mu rozhodně nelíbilo.
*
„Jak je na tom Rudolf?“ zeptal se Brumbál jednoho člena řádu který pracoval u sv. Munga jako lékouzelník. Konala se další porada řádu týkající se včerejší bitvy a nikomu se nelíbilo, že Vy-víte-kdo z ničeho nic tak silně udeřil, když se doteď nijak moc nezviditelňoval.
„Kromě povrchových menších zranění a jedné popáleniny má zlomená tři žebra, rozdrcenou klíční kost, naštíplý pravý ramenní kloub, nadvakrát zlomenou ruku, zlomený kotník a otřes mozku. Prozatím se neprobral, ale myslíme si, že to způsobuje kletba, která ho zasáhla a ne ten otřes mozku,“ dokončil výčet zranění lékouzelník.
„A jaká kletba ho zasáhla?“ zeptal se Moody, dívajíc se na Tonksovou.
„Já nevím, v té době už jsem byla mimo,“ zamumlala a tváře jí zčervenaly stejně jako její růžové vlasy.
Moody jen zakroutil hlavou a stočil svůj pohled ke Snapeovým.
„Nevím přesně, co to bylo za kletbu, bylo to příliš silné na to, abych rozeznal formuli, ale bylo to určitě v Temném jazyce,“ řekl Snape.
„Tak to jsme ho sakra podcenili,“ zavrčel Moody a stočil pohled zpět k Brumbálovi.
„Co je to ten Temný jazyk?“ Zeptala se jedna členka řádu.
*
Večer už bylo vše v pořádku, takže si Harry dopřál i skvělou večeři s přáteli, kteří sice vyzvídali, ale když je odbyl tím, že mu bylo prostě špatně, nechali otázek a zaměřili se na BA.
Harry se bavil a smál s přáteli do jedenácti do večera a pak se nenápadně vytratil do pokoje, provedl svůj trik, otevřel okno, nasedl na svůj Kulový blesk a pohodlně doletěl až k okraji bradavických pozemků.
Opatrně se rozhlédl kolem sebe a pak zrušil kouzlo, díky kterému vypadal jako Harry Potter. Použil na sebe matoucí kouzlo, aby ho nikdo nepoznal. Když ho teď někdo uvidí, nanejvýš si vzpomene na rozmazanou postavu, ale přesně si ho nevybaví nikdo. Tohle kouzlo použil částečně pro to, aby lidé kolem neviděli to děsné oblečení o několik čísel menší. Zmar opravdu netušil, od kdy mu tolik záleží na tom, jak vystupuje před ostatními, nejspíš to bylo Voldemortovou výchovou s důrazem na vznešenost Zmijozelova rodu, ale neřešil to.
Když dorazil k obchodu s oděvy, usmál se. Opatrně obhlédl okolí a následně se jal zkoumat dveře do krámku. Docela ho překvapilo, že jsou dveře chráněny jenom jedinou runou, ale rozhodně mu to nijak nevadilo. Namířil hůlkou na runu, zamumlal zaklínadlo a po runě zbyl jen hladký důlek ve dřevě. Měl štěstí, tady se zjevně s loupeží moc nepočítalo. Harry se ušklíbl a vešel dovnitř.
Nijak nevybíral, sebral několik kousků letních šatů přibližně v jejich velikosti a už byl pryč. Když vycházel z obchodu, na chvíli se zarazil, přemýšlejíc, jestli by neměl přece jen nechat nějaké peníze pro majitele. Ale dilema se vyřešilo samo, jelikož žádné peníze u sebe zrovna neměl, až na očarovaný galeon BA, tak jen pokrčil rameny a odešel.
Hned jak vylezl před obchůdek tak se s koštětem v jedné ruce a kupou šatů v druhé přemístil rovnou do Temného sídla.
Když vešel do svých komnat, dívky zrovna spaly. Neměl v plánu je budit, tak rozprostřel poctivě nakradené šaty na postel, která byla kupodivu volná. Uschoval si koště s oblečením Harryho Pottera do skříně a již oblečený ve svém černém pohodlném oděvu potichu opustil místnost, kterou opět zabezpečil.
Když přišel do Velké síně, docela ho překvapilo, že truhly se zlatem byly opravdu Truhly s velkým T. Zmar předpokládal, že budou velké nanejvýš jako větší šperkovnice. Ale tohle byly truhly velké jako lodní kufr a byly rovnou tři. Zmar se nad tím nijak dlouho nezamýšlel přece jen Voldemort už žije dost dlouho, Zmijozelův rod je hodně starý a určitě má docela slušné konto a co se týče Smrtijedských akcí jistojistě z nich jde taky nějaký ten zisk.
Rychle tedy odlevitoval truhly do jeho komnat, jelikož s nimi nemohl celý večer někde pobíhat a následně se přenesl k Aeronovi.
„To je dost, že jdeš. Dřív než se sem doplazíš, skončí noc,“ brumlal nespokojeně upír.
„Dneska si potřebuju pořídit dům a rád bych přitom uvítal tvojí pomoc,“ usmál se Zmar.
„Mladej vzpamatuj se. To potřebuješ pomoc i u výběru domu?“ zeptal se znuděně.
„Hodlám si pořídit dům Nigrorským způsobem,“ vysvětlil Zmar. Na starého upíra to působilo, jako kouzlo. Oči mu okamžitě zajiskřily nedočkavostí a Zmarovi se zdálo, že dokonce o něco povyrostl.
„A kde to bude? Rovnou v Nigroru?“ nadhodil upír s ďábelským úsměvem.
„Ne, je to tu moc nebezpečné, nemluvě o tom, že je to od Anglie dost daleko. V Obrtlé ulici se určitě něco najde,“ ušklíbl se.
Bylo nutné použít Nigrorský způsob, jelikož jinak by dům nezískal. Na jméno Harry Potter je nemyslitelné kupovat sídlo Zmara Zmijozela, jelikož by to hned všichni novináři roztroubili do světa. Na jméno Zmar Zmijozel mu taky žádný dům neprodají a na falešné jméno už vůbec ne, jelikož jsou dokumenty a podpisy kontrolovány kouzlem. A i kdyby to šlo, jak říkal Voldemort: informace jsou drahé, takže si nemohl dovolit vyhazovat peníze za věci, které jdou pořídit i jinou cestou. Jediná možnost tedy byla přebrat dům černokněžníka jeho vraždou, sice úředně majitelem domu nebude, ale černokněžníkův dům ho přijme za nového pána a tím mu umožní mimo jiné i seslání ochranných kouzel.
„Až v Anglii? Doufám, že umíš vyčarovat přenášedlo, jelikož na takovou vzdálenost se nepřemístíme a pochybuju, že by Voldemort pochopil, proč nejsi v Nigroru,“ upozornil Aeron.
Zmar s tím počítal a vyndal z jedné kapsy srolovaného Denního věštce, ve škole se jich vždy najde spousta, jelikož po přečtení je dobrý leda na podpal a někdy ani to čtení není nutné.
Namířil na noviny hůlkou, jejím koncem do vzduchu načrtl spirálu a následně zapíchl hůlku do novin s vyřknutím formule „Portus,“ noviny modře zazářily, ale poté vypadaly zase obyčejně.
Zmar pobídl Aerona, aby se taky chytil novin a odpočítal přenos, následně s hlasitým puknutím zmizeli a objevili se na Příčné před vchodem do Obrtlé ulice.
Zmar zrušil přenášedlo a potom již obyčejné noviny prostě zahodil.
Vydali se po Obrtlé obhlížejíc každý dům v okolí. Zatím to vypadalo jenom na krámky, ale jak se vzdalovali od napojení na Příčnou ulici, krámky postupně řídly a mezi nimi se objevovalo čím dál víc domů.
Zmar s Aeronem ale hledali nějaký, který bude zapadlý a především kde nehrozilo, že bude nějaká rodina s dětmi. Až o čtvrt hodiny později narazili na perfektní dům. Nijak se nelišil od ostatních až na bytelné okované dveře a dvě gorily strážící vchod. Prostě dokonalé, ale museli se ujistit, než něco začnou. Když se o půl hodiny později vrátili na místo, ze kterého bylo dobře vidět na cíl, měli informace o obyvatelích a vlastnících domu hned od několika ustrašených obchodníků z okolí. Zezačátku sice nic říct nechtěli a neustále se rozhlíželi, jestli kolem není někdo, kdo by mohl zaslechnout o čem a hlavně o kom se baví. Ale když Zmar řekl kdo je a pohrozil mučením a Aeron si za ním teatrálně čistil dýkou své bílé špičáky, okamžitě vyklopili snad i to, co nevěděli.
Dozvěděli se tak, že se jedná o nějaký gang, který pravidelně odírá celé okolí pod pohrůžkou nejrůznějších „nehod“, které by se neplatičům mohly přihodit.
Tohle bylo perfektní místo. Nebylo pochyb, že velice často používají černou magii a podle lidí, kterých se ptali, už několik nehod opravdu po nezaplacení bylo a všechny smrtelné, takže se Zmar nemusel obávat, že by ho kvůli tomu tížilo svědomí.
„Tak jdeme na to. Čistá práce, budu tam pak bydlet a krev se špatně přemalovává,“ řekl Zmar.
„Pcha, já ti ukážu čistou práci, podívej,“ pousmál se Aeron, a se svou vycházkovou holí si to namířil přímo ke dvěma hromotlukům zřejmě se snažícím působit dojmem, že hlídají vchod.
„Nazdárek pánové,“ uklonil se jim upír.
„Zmiz, než se ti něco stane,“ zahučel jeden a druhý chtěl do Aerona strčit.
Upír ale bleskově uhnul stranou, chytil vazouna za ruku a bez sebemenší námahy s ním třískl o zem, lámajíc mu ruku za zády. Než druhému došlo, co se vlastně stalo, schytal dvě bleskové a hlavně tvrdé rány do hlavy vycházkovou holí.
Zmar by se ani nedivil, kdyby začal plivat zuby jako v kreslených seriálech, jelikož to musely být opravdu pořádné šlupky.
Vazoun se zakymácel a než stačil dopadnout, téměř nepostřehnutelně se zablesklo, ostří projelo motajícímu se muži bradou a hladce vyjelo vrchní částí lebky. Mužův mozek ještě ani nestačil pochopit, že je mrtvý a meč už byl zpět v holi. Hekající muž na zemi, topící se v bahně, jak byla jeho hlava zatlačována k zemi, měl teď upírovu plnou pozornost. Upír se s ním ale nepáral a jediným rychlým pohybem ruky mu zlomil vaz.
„Tohle je čistá práce mladej,“ usmíval se upír a jednu nohu položil na mrtvolu před sebou ve vítězném postoji.
Zmar jenom zamítavě pokroutil hlavou a vytáhl zpod hábitu dýku, kterou zabodl do obou mrtvol, které se během chvilky rozpadly v prach.
„Tohle, je čistá práce,“ usmál se mladý Zmijozel na svého učitele.
„Pcha, tomu se ani nedá říkat práce, vždyť jsem všechno oddřel já. Bodat si do mrtvoly umí každý idiot,“ odfrkl si upír.
Zmar tedy svou dýku opět schoval a přešel ke dveřím s připravenou hůlkou. Hlasitě zabouchal na dveře a během vteřiny se otevřelo malé okénko ve dveřích a v otvoru se objevilo huňaté srostlé obočí a dvě velké hnědé oči podlité krví. Už jenom puch alkoholu, co se vyvalil z malého otvoru, dával Zmarovi jasně najevo, že tenhle už má dost.
„Cochdzeš?“ optal se přiopile a snažil se na něj zaostřit.
Zmar jenom zašeptal „Berudos,“ míříc hůlkou na dveře, ozval se zvuk praskajícího dřeva, muž za okénkem heknul a bylo ticho.
Harry hůlkou odemkl dveře, a když je otevřel, naskytl se jim pohled na menšího mužíka doslova provrtaného dřevěnými hroty vyrůstajícími ze dveří. Aeron párkrát dveře přivřel a otevřel, dívaje se na mužíka který visel na dveřích přišpendlený jako nějaký motýl.
„To si tu můžeš nechat jako dekoraci,“ zasmál se upír, odkopl malou stoličku, na které nejspíš chlapík stál, aby viděl do okénka a vešel dovnitř následován Zmarem.
Ocitli se ve tři metry široké a čtyři metry dlouhé chodbě. Nedaleko stojící stůl, na kterém stála napůl prázdná lahev, a pod ním poházené lahve dávaly jasně najevo, že mužík byl nejspíš něco jako vrátný.
„Docela pěkně zařízené, má to ten váš anglický šmrnc, nemyslíš?“ otočil se na Zmara Aeron obhlížejíc popraskanou, místy plesnivou, omítku a humus na podlaze, který byl totálně neidentifikovatelný. „Je to smutné, ale nejhezčí věc v téhle místnosti, je asi fakt ten věšák s trpaslíkem,“ zkonstatoval upír, ukazujíc na dveře.
„Možná to dál bude vypadat líp,“ nadhodil Zmar s nadějí.
Aeron si jenom posměšně odfrkl, ale nic neřekl a následoval Zmara do dalšího pokoje.
Dostali se do poměrně velké haly, ze které vedly dvoje mírně se točící schody nahoru, obě schodiště končily v druhém patře. Pak tu byly tři další vchody do dalších místností v přízemí.
Kdysi dávno to tu muselo vypadat opravdu impozantně, ale dnes byla všude špína a některé schody se doslova rozpadaly pod nohama.
Najednou se zprava ozvaly hlasy. Zmar se okamžitě přesunul do stínu jednoho výklenku, ve kterém to opravdu odporně páchlo a Aeron si jako by nic přešel ze země na zeď a postavil se nad vchod, ze kterého se ozývaly přibližující se hlasy.
Hned první muž, který se zrovna něčemu děsně smál, schytal ránu vycházkovou holí do obličeje. Asi to muselo příšerně bolet, jelikož muž udělal dva kroky dozadu a spadl na zadek, jaká to byla rána. Ostatní se otočili a vzhlédli, aby spatřili útočníka. Ale to neměli dělat. Hned první odvážlivec to schytal do oka železným zakončením hole a sklátil se k zemi, ječíc bolestí.
Zmar využil toho, že jsou všichni otočení na upíra a hned dva skolil Avadou a než se stačil otočit třetí, jedna kletba z pokročilé černé magie mu doslova utrhla půlku obličeje se spodním pantem, které se teď válely dobré tři metry od něj.
Křičící muž, snažící se stále zastavit krvácení z oka, jako by měl nějakou šanci, přivolal další muže, kteří přibíhali ze všech stran, a to se Zmarovi nelíbilo. Prvním dvěma přibíhajícím jediným mávnutím hůlky zlomil nohy v kolenou a oni sebou s bolestným výkřikem švihli o zem. Další je nemilosrdně přeskočil a vyslal na Zmara nějakou kletbu. Chlapec se kletbě vyhnul, ale už si nevšiml další, která na něj letěla z boku a odhodila ho rovnou do toho smradlavého výklenku.
Zmar naštvaně zavrčel a během chvilky byl opět na nohou, rozhlédl se po nejbližší oběti a okamžitě jí proklel. Nebožák se skácel na zem, držíc se za hrudník, Zmar na něj použil kletbu, která stahuje žebra k páteři a zároveň žebrům zabraňuje, aby praskla. Opravdu velice bolestivá kletba.
Dalšího chlápka trefil rudý oranžově pulzující paprsek, který se do něj vpil, muž se začal kroutit v bolestné křeči a z úst mu vycházel černý oblak kouře. Dvě vteřiny na to se v poslední křeči narovnal, rozpažil ruce a z úst a očí mu prosvítala jasně oranžová záře, která jím postupně prosvěcovala celým. Když celý zářil, tak doslova explodoval v plamenné kouli, která se z něj stala. Zbyl po něm jenom vypálený zčernalý kruh a nejbližší spolubojovníci, kteří byli odhozeni na všechny strany. Fénixův dech opravdu silná kletba, která dokáže skolit téměř cokoli.
Aeron taky nezahálel, doslova tančil tanec smrti mezi zděšenými kouzelníky. Vyšvihl jednu nohu nahoru, v otočce kopnul jednoho muže do čelisti, až mu jí vyhodil z pantu, přitom se nepozornému kouzelníkovi, který stál nebezpečně blízko, zakousl do ohryzku a setrvačností spojenou se silným škubnutím mu ho vytrhl i s pořádným kusem krku. Nezapomněl ani na ruce, a aby byla tahle smrtící pirueta dokonalá, při jejím dokončování zabodl svůj meč do poblíž stojícího chlápka a zároveň si tím pomohl chytit balanc.
Zmar si všiml, že tři muži z pěti přeživších chtějí vzít nohy na ramena, ale to nemohl dopustit. Švihl hůlkou ke vchodu, kterým s Aeronem přišli a muži snažící se v plné rychlosti proletět chodbou a co nejdál od těch jatek, byli nemilosrdně odmrštěni na druhou stranu místnosti, kde už na ně čekal připravený Aeron.
Zmar se postavil zbylým dvěma, kteří vypadali, že spíše hledají, kudy uniknout, než jak ho porazit. A přišlo to, čeho jsem se bál, pomyslel si, souboj.
Jeden na něj vyslal Avadu, které se bez problémů vyhnul, ale další kletba ho trefila do ruky, po které se jako prasklinky ve skle rozeběhly řezné ranky, naštěstí nijak hluboké, tahle kletba byla z té nejslabší černé magie a používala se spíše na odlákání pozornosti než jako opravdový útok.
Zmar tedy nečekal, co za pěknou kletbu si pro něj připravili a okamžitě utvořil iluzi, kterou vyslal rozptýlit do prostoru. Iluze byly docela šikovné věcičky, a když Zmar přišel na to, jak fungují, dost si je oblíbil jako poslední záchranu.
Překvapení útočníci viděli jen, jak se Zmarovo tělo přeměnilo na stovky malých netopýrků, kteří se proti nim s pískotem rozletěli.
Zmatení a dezorientovaní si rukama kryli hlavy, takže si nevšimli, že iluze zmizela čtyřicet centimetrů od nich.
Zmar jednoho sežehl Dračím dechem, velice silným plamenem, který mu vyšel z hůlky. A nebožák si ani nestačil uvědomit, že netopýři jsou pryč, jelikož ho doslova propekly plameny a zbyla po něm jenom socha tvořená nahromaděným a spečeným popelem. S druhým se Zmar nijak nepáral a ledabylým mávnutím hůlky mu prořízl krk. Kletbu Keša se naučil neverbálně, jelikož byla velice užitečná a rychlé použití je doslova smrtelné. Chlápka lapajícího po dechu, chrčícího a vydávajícího odporný klokotavý zvuk si dál nevšímal, tohle neměl šanci přežít.
Aeron byl opřený o svou vycházkovou hůl a znuděně se díval na dodýchávajícího muže.
„Tobě to ale trvalo, mladej,“ utrousil a zazubil se na něj.
Zmar to nijak nekomentoval. Upír ho provokoval bez přestání a měl vlastně i pravdu.
„Ty jejich hůlky by se mohli někdy hodit, co myslíš? Přinejhorším je můžeme prodat,“ nadhodil Zmar a ztěžka se posadil na schod.
„Jak myslíš, ale jedno párátko mi nech, mám něco mezi zuby,“ zahuhlal, snažíc si jazykem to „něco“ nebo spíše někoho vyšťourat jazykem.
Vyčaroval upírovi párátko a s trpitelským pohledem čekal, až si ho vezme. Trvalo to asi minutu, jelikož upír byl přesvědčen, že si s tím jeho jazyk poradí, nakonec to ale vzdal.
Když si Aeron od něj vzal párátko, jenom mávl hůlkou a s „Accio hůlky“ se k němu začaly hrnout hůlky snad ze všech stran. Napočítal jich celkem osmnáct. Docela ho zamrzelo, že ho nenapadlo vzít je i těm gorilám, ale co se dá dělat i tak jich má víc než dost.
„Myslíš, že ty mrtvoly mám nechat na skřítcích? Nebo mám zase vytáhnout dýku?“ zeptal se Zmar upíra.
„Vždyť se úplně třeseš po tom, abys do nich ten nůž vrazil, tak si jdi hrát a skřítky nech na pokoji. I tak tady budou mít práce na celý život,“ řekl Aeron a sám se opřel o zeď, dívajíc se na mrtvoly v hale a přemítajíc o tom, kdy naposledy si užil takovýhle boj.
29.09.2011 16:25:53
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one