Kapitola první - Peklo na Zemi

Okamžitě jak se za Harrym zavřely dveře od strýcova auta, tak Vernon začal: „Co si to jako myslíš ty spratku jeden, že na nás pošleš nějaký ty tvý úchyláky, aby nás zastrašili? Na to teda zapomeň, ty nevděčný parchante, vidím, že jsme na tebe byli příliš hodní a rozmazlili jsme tě, ale letos se to změní, budeš mít přísnější režim, žádný večeře, a už dneska uklidíš sklep, až to doděláš tak teprve půjdeš spát a ráno si mě nepřej, jestli až přijdu dolů, nebudu mít na stole snídani jasné?“ zařval poslední slovo úplně rudý strýc a otočil se na Harryho, který celý rozhovor jen jedním uchem pouštěl dovnitř a druhým ven.
„Ano strýčku,“ přitakal Harry a dál koukal z okna na Londýnské ulice plné šťastných nic netušících lidí, kdyby jen věděli, pomyslel si smutně Harry a po tváři mu stekla osamocená slza.
Cesta probíhala jako každý rok, teta Petunie se dívala na krajinu, sem tam prohodila nějakou stížnost na sousedy, Vernon neustále bručivě nadával a svíral křečovitě volant házeje při tom na ostatní řidiče vražedné pohledy a Dudley se cpal asi třemi čokoládovými tyčinkami najednou, jeho dieta nejspíš už skončila a tak toho dosyta využíval.
Už byla tma a strýc zapnul dálková světla, aby dobře viděl na cestu, asi před pěti minutami vyjeli z Londýna a teď jeli po silnici obklopené poli, široko daleko ani jedno auto, což Harrymu přišlo podivné a tak jeho ruka samovolně sklouzla k hůlce, kterou pevně sevřel v ruce.
Už začínám být paranoidní, pomyslel si Harry trpce, a ruku zase stáhl, kdyby Vernon zachytil Harryho počínání, určitě by to vedlo jen k dalším nadávkám a trestům a to rozhodně Harry nepotřeboval.
Najednou se ozvala obrovská rána a asi pět metrů před autem se objevila postava zahalená v černém plášti.
„Co to sakra,“ zařval strýc Vernon a prudce šlápl na brzdu, Dudley vyvalil oči před sebe a začal se dusit čokoládou a teta Petunie vše doplňovala svým křikem, který se zvyšoval, čím byli blíž neznámému, který se ani nepohnul.
I když se strýc Vernon snažil auto zabrzdit, tak to nepomohlo, jeli až moc rychle. Když bylo auto od postavy jen asi metr, tak se z ničeho nic zastavilo, jako by do něčeho narazilo.
Dudley přelétl ze svého místa vedle Harryho až na palubní desku, o kterou se tvrdě praštil, z volantu strýci vystřelil rovnou do obličeje airbag stejně jako tetě a Harry si narazil hlavu o sedadlo před ním.
Ve všem tom zmatku si Harry všiml, že se ze stínů kolem silnice vynořily další postavy v temných pláštích. Smrtijedi, blesklo okamžitě Harrymu hlavou a hned začal hledat svojí hůlku.
Smrtijedi se stále víc blížili a Harry zjistil, že jeho hůlka se nejspíš tím nárazem dostala až pod strýcovo sedadlo.
Když jeden ze Smrtijedů otevřel dveře, tak Harry už držel hůlku a okamžitě Smrtijeda zlikvidoval svazovacím kouzlem a tím mu svitla naděje, že to všechno dopadne dobře, ale naděje se neudržela moc dlouho, téměř okamžitě jí udupal další zakuklenec, který Harryho nekompromisně odzbrojil a následně ho spoutal, další dva Smrtijedi Harryho popadli za nohy a ruce a vytáhli ho z auta, mezitím co zbývající kouzelník osvobozoval spoutaného Smrtijeda, nebrajíc ohledy na Harryho zmítání.
Harry byl totálně bezmocný, ať sebou házel, jak chtěl, nic se tím nezměnilo, provazy, kterými byl spoután, se nepovolily, a Smrtijedi ho nenechali na pokoji. Až když ho odnesli asi dva metry od auta tak ho pustili na zem, čímž mu vyrazili dech, ale okamžitě jak chlapec, který přežil, byl znovu schopný se nadechnout, tak se dal znovu do práce i když věděl, že je to zbytečné, začal se snažit vykroutit ruce z pevného objetí provazů.
Ta bezmoc byla přímo příšerná, a když uviděl jak tři Smrtijedi namířili hůlky na omráčené Dursleyovi, tak mu do očí vhrkli slzy, neměl je zrovna v lásce, ale přesto to byli jeho příbuzní.
Ale čekalo ho překvapení, protože místo kletby Smrti, kterou Harry čekal Smrtijedi vykřikli „Obliviate“, žlutě se zablesklo a Smrtijedi pár kouzly dali auto do původního stavu.
Čtvrtý zakuklenec přiklekl k Harrymu a nešetrně mu vytrhl několik vlasů, které následně přidal do lahvičky s nechutně vypadajícím lektvarem.
Mnoholičný lektvar, uvědomil si Harry a znovu se dal do pokusů o své osvobození.
Smrtijed hned po přidání poslední přísady lektvar vypil a dle Harryho očekávání se změnil na jeho přesnou kopii a zamířil k opravenému autu.
Zatímco si přeměněný Smrtijed sedal na místo, kde ještě před chvílí seděl Harry Potter, tak se zbylí
tři vydali k Harrymu, který jen bezmocně pozoroval, jak jeho přesná kopie probudila Dursleyovi a auto se rozjelo směr Zobí ulice, Kvikálkov.
Když zbylí Smrtijedi dorazili k Harrymu, tak ho nešetrně zvedli ze země a pak následovala jen obrovská rána od přemístění, Harrymu se zablesklo před očima a ocitl se i se svými vězniteli v obrovské místnosti z černého mramoru.
Vypadalo to tu opravdu honosně, podél stěn byly obrovské sloupy zdobené stříbrnými hádky, podlaha vypadala jako z jednoho kusu kamene a všechno to osvětlovaly vysoko se vznášející mramorové tácy, ve kterých plál věčný oheň.
Bylo to svým způsobem opravdu nádherné, ale i děsivé, všude vládlo přítmí, někde byla i neproniknutelná tma a celkově vše v místnosti působilo chladně a nebezpečně.
Harry okamžitě zjistil, že je opravdu čeho se bát, protože ho Smrtijedi dovlekli až na druhou stranu sálu, kde byl na vyvýšeném místě veliký trůn, na kterém neseděl nikdo jiný než Lord Voldemort.
„Harry, jsem rád, že už jsi dorazil,“ narušil ticho chladný hlas Temného Pána.
Voldemort mávl hůlkou a provazy věznící Harryho zmizely, pak namířil hůlkou na jednoho ze tří Smrtijedů kteří ho přivedli a zasyčel téměř lenivě „Avada Kedavra,“ to samé zopakoval ještě dvakrát a Harry se jen nechápavě díval na to, jak Smrtijedi nehnutě stojí a čekají, než je jejich Pán popraví.
„Proč...?“ dostal ze sebe Harry zmateně.
„Proč? Proč co Harry?“ zasmál se mrazivě Voldemort.
„Proč jsem je zabil? Proč jsi tady? Proč jsem tohle všechno udělal?“ syčel Voldemort a jeho hlas se rozléhal mramorovou síní.
„Je to docela zajímavě zamotané,“ zasmál se znovu Pán Zla a vstal ze svého trůnu, pomalu s vlajícím hábitem sešel až k Harrymu a pokračoval dál, překročil mrtvoly Smrtijedů aniž by se na ně podíval a pokynul Harrymu, aby ho následoval, když se Harry ani nehnul tak se otočil a zasyčel „Pojď.“
„Nikam nepůjdu a ani tě nebudu poslouchat, nemám k tomu důvod, jsi jen prachsprostý vrah a stejně mě zabiješ, tak proč to prodlužovat?“ řekl Harry vzdorně.
„Crucio,“ vyslovil Voldemort a líně mávl hůlkou k Harrymu, který se následně začal zmítat v bolestné agónii, Temný Pán skoro hned přestal a tak se Harry vyškrábal na všechny čtyři a snažil se popadnout dech.
„Nehodlám tě zabít a poslouchat mě budeš, teď pojď,“ zasyčel výhružně, ale Harry se stále neměl k tomu, aby ho poslechl.
Najednou Harry ucítil, jak ho za krk chytila nějaká neviditelná síla a nepříjemně s ním trhla směrem k Voldemortovi, který se vydal znovu na cestu, vždy když byl Harry dál než na dva metry od Pána Zla, tak s ním síla škubla tak silně, že ho hodila až k Voldemortovým nohám a tak se Harry snažil držet se ve vzdálenosti, která byla pro jeho krk bezpečná a byl tak donucen jít za Voldemortem, který klidným krokem šel u velikých mramorových sloupů.
„Tak, když teď už posloucháš, tak můžu konečně začít vysvětlovat,“ řekl Pán Zla a ušklíbl se.
„I když tomu nebudeš chtít věřit, jsi můj syn,“ začal Voldemort, ale Harry mu okamžitě skočil do řeči „To je blbost, snad si Voldemorte nemyslíš, že budu téhle kravině věřit? Jsem syn Lily a Jamese Potterových, který si Ty zabil.“
„Harry, neskákej mi do řeči, když tvůj otec mluví, nesluší se, aby ses nějak projevoval,“ poučil ho Voldemort chladně.
„Ty ale nejsi můj otec, to je blbost,“ zařval Harry, ale okamžitě se svezl k zemi pod náporem další bolestivé kletby.
„Ticho,“ vykřikl Temný Pán a kletbu znovu zrušil.
„Tak abych pokračoval...,“ začal znovu Voldemort klidným mrazivým hlasem a pokračoval ve své obchůzce, což znamenalo, že s Harrym neviditelná síla znovu smýkla, jelikož se ještě úplně nevzpamatoval z Crucia.
„Jsem tvůj otec, abych to upřesnil, jsi syn Můj a sladké Lili Potterové,“ syčel Voldemort, Harry hned chtěl namítnout, že by si jeho mamka s někým tak odporným ani nepodala ruku, ale zavčas se zarazil, opravdu nechtěl další Crucio i když to znamenalo poslouchat ty Voldemortovy bláboly.
„Harry jestli ti to ještě nikdo neřekl, umím Nitrozpyt docela dobře,“ připomněl mu Voldemort a dál pokračoval „Nikdy jsem neříkal, že se mnou byla Lili dobrovolně, jen že jsi její a můj syn, když jsem se svými věrnými před lety útočil na jednu mudlovskou vesnici, tak se tam objevil ten směšný Fénixův řád i s Lili a Jamesem, byla to zábavná bitva opravdu, tenkrát byli mí Smrtijedi o dost schopnější než tito břídilové, bude to nejspíš tím, že jich je ještě stále dost zavřených v té věznici. Během bitvy se mi podařilo zajmout Lili, byla to krásná žena a já dokážu ocenit krásné věci, prostě jsem si jí vzal sebou, nebyla ani první ani poslední, když se o měsíc později konala další bitva vzal jsem jí s sebou, abych ukázal tomu mudlomilovi Brumbálovi, že je jejich snažení zbytečné a abych ty Fénixy zlomil, ale podcenil jsem je, přiznávám, když viděli Lili Potterovou s uslzenými tvářemi, v řetězech a roztrhaných šatech, kupodivu je to popohnalo a oni tu bitvu vyhráli, hlavně Potter vypadal dost rozzuřeně,“ ušklíbl se Voldemort, „normálně jsem měl v plánu Lili před nimi popravit, ostatně všechny svoje ženy popravuji přesně měsíc po jejich zajetí, pak už totiž nemají tu svou energii a docela snadno omrzí, to si pamatuj synu, jsou čerstvé jen měsíc, pak jsou k ničemu. Popravdě jsem donedávna nevěděl, že jsi můj syn, mě samotného to dost překvapilo, ale ověřil jsem si to, neboj, jsi zapsán ve Zmijozelově rodokmenu, takže není pochyb o pravdivosti mých slov,“ ušklíbl se Voldemort a otočil se na svého syna, už dost dlouho nic neřekl a to u něj bylo neobvyklé.
Harry byl na dně, nejenom že zjistil, že James není jeho otec, ale zjistí, že je výsledkem takové odpornosti jako je znásilnění a co hůř, je synem Voldemorta, takové odporné zrůdy. Už se ani nepokoušel zadržovat slzy bolesti a lítosti nad Lili a odevzdaně následoval toho netvora před ním.
„Ty brečíš?“ zeptal se naštvaně Voldemort a z jeho hůlky vylétl obrovský ohnivý bič, který se Harrymu zaryl do těla, roztrhl mu tričko a udělal rudou jizvu od pravého ramene k levému boku. Harry zavil bolestí a podlomila se mu kolena.
„Zmijozelové nikdy nepláčou,“ zasyčel Voldemort naštvaně a švihl Harryho ještě jednou ohnivým bičem, pak mávl dvakrát hůlkou a rány zmizely.
„Ta mudlovská výchova,“ řekl znechuceně a pokračoval v cestě následován Harrym, který klopýtal za ním, jelikož si nebyl jistý, kolik trhnutí ještě jeho krk vydrží.
„Nechápu, proč si tě Lili nechala, i přes to, že jsi byl mým synem a ne Jamesovým, nejspíš díky té její Nebelvírské povaze,“ zasyčel opovržlivě, ale díky tomu mám teď syna ušklíbl se spokojeně.
„Každopádně použila na tebe nějaké kouzlo, abys vypadal jako James Potter, proto se mu tak nápadně podobáš je to kouzlo ne geny,“ zasmál se Voldemort.
„Ale neboj, ještě tenhle týden ti vrátím tvůj vzhled a zbavíš se té děsné vizáže. A taky tě začnu osobně učit, spoustu jsi toho promeškal a musíme to dohnat,“ zasmál se Pán Zla chladně.
Harry hned věděl, že tyhle prázdniny budou ty jeho zatím nejhorší, ale bohužel, nemohl s tím nic dělat, byl zcela bezmocný, ani neměl svojí hůlku, která teď byla neznámo kde.
Najednou se Voldemort znovu prudce otočil a upřel své rudé oči na svého syna, Harry byl unavený jak fyzicky po mučení a marné snaze se osvobodit, tak i po psychické stránce, byl totálně na dně, dozvěděl se tolik věcí a přitom ani jedna nebyla dobrá, alespoň z Harryho úhlu pohledu.
Nejspíš byla na Harrym únava i vidět, jelikož Voldemort jen mávl rukou, jako by odháněl protivnou mouchu a řekl: „Ale s tím začneme zítra, dnes si pořádně odpočiň a smyj ze sebe ten mudlovský smrad, zítra začneš nový život hodný Zmijozela.“
Harry opravdu nevěděl, jestli má mít radost z toho, že konečně unikne z přítomnosti jeho otce nebo se má děsit ze zítřka.
Temný Pán jen luskl prsty a hned se před ním objevili dva zubožení domácí skřítci.
„Postarejte se o něj,“ rozkázal a skřítci se okamžitě uklonili tak hluboce, že se nosy dotýkali kamenné podlahy, pak bezeslova odvedli Harryho ze síně a následně spletí temných chodeb až před obrovské zdobené dvoukřídlé dveře z černého dřeva.
Dveře se otevřely hned, jak Harry vkročil do chodby, která k nim vedla, a zase se zavřely v okamžiku, kdy Harry vešel do místnosti za nimi.
Byla to obrovská místnost, kde bylo snad všechno, knihovna se spoustou knih, obývací pokoj s pohodlnými gauči a křesly, i ložnice stávající z velikánské postele s nebesy. Všechen nábytek vypadal velice pohodlně a téměř vše bylo zdobeno zlatem, podlaha byla z tmavého dřeva a sem tam byly v pokoji ostrůvky z příjemně měkkého koberce, na kterých většinou stálo křeslo, gauč nebo rovnou celá sestava pohodlného nábytku.
Celé to vypadalo velice luxusně a Harry nemohl uvěřit tomu, že tohle je jen jeho pokoj, sem by se vešel téměř celý dům Dursleyových. Harry ohromeně zkoumal všechna zákoutí svého nového pokoje a tak mu netrvalo dlouho a objevil i nádhernou koupelnu, která k pokoji patřila. Celá byla z černého mramoru zdobeného zlatými vzory, kohoutky byly celé zlaté a vyleštěné do nejvyššího možného lesku, prostě dokonalé.
Harry vešel zpět do pokoje a podíval se na dva skřítky, kteří čekali na jeho příkazy.
„Kde je tady kuchyň?“ zeptal se jich a jeden ze skřítků se okamžitě, s tichým puf, rozplynul, ale během dvou vteřin byl zpět i s tácem plným jídla a džbánem nějakého nápoje.
„Ale já nechtěl...,“ Harry to vzdal, tihle skřítci nejspíš jsou vychovaní jen k okamžitému splnění zadaných úkolů bez jakýchkoliv řečí, Harry se jen napil a po koupeli si hned lehl do postele, byl vyčerpaný, takže okamžitě usnul.
Přesně v sedm hodin ráno už ho opatrným šťouchnutím budil jeden z domácích skřítků, Harry se okamžitě vyšvihl do sedu a dezorientovaně se rozhlížel po místnosti.
Tohle není dům Dursleyových, docvaklo mu okamžitě a následně si vybavil včerejšek i s děsivou pravdou, kterou se dozvěděl, odevzdaně sebou švihnul zpátky na polštář a pozoroval strop, uvažujíc jak se z toho dostat.
Až po minutě si Harry uvědomil, že ho někdo budil a tak naklonil hlavu ke straně a jeho smaragdové oči vyhledaly malého zuboženého skřítka, který s velkou úklonou drží v napřažených rukách stříbrný tácek, na kterém ležel úhledně napsaný vzkaz.
Harry si s poděkováním vzal vzkaz a dal se do čtení: Čekám tě za hodinu v Přijímacím sále, nedochvilnost nebudu tolerovat.
„Za hodinu?“ podivil se Harry, ale dál to neřešil, pracně se vyškrábal z postele a zašel si dát pořádnou sprchu, po sprše a ranní hygieně vylezl z koupelny a okamžitě k němu přicupitali oba dva skřítci, jeden mu v předklonu podával černé volnější kalhoty s ozdobnými stříbrnými lemy, druhý nabízel košili ze stejné černočerné látky, knoflíky byli tvořené z malých stočených hadů.
Než se stačil Harry obléci, skřítci už drželi nové věci, tentokráte tlustý pruh černé látky, kterou skřítek sám zručně uvázal Harrymu kolem pasu a druhý mezitím pokorně čekal, až si Harry od něj převezme dlouhý černý plášť.
Harrymu tyto přepychové věci dokonale padly a cítil se v nich opravdu dobře, ale hned jak si vzpomněl od koho tyto věci má, tak se zhnusením otřásl, to už ale skřítci přispěchali s dalšími věcmi.
Když byl Harry konečně oblečen, tak mu stále zbývalo více jak čtvrt hodiny času a tak se vydal za stálého doprovodu dvou skřítků prozkoumat hrad, Harry se snažil najít jakoukoliv cestu z tohoto příšerného místa, ale v bludišti chodeb nenašel jediné vodítko, které by ho dokázalo nasměrovat k východu, když už zbývalo jen pět minut před schůzkou a Harry stále nenašel ani náznak únikové cesty, tak řekl skřítkům ať ho zavedou do Přijímacího sálu, ti bez zaváhání luskli prsty a Harry se s nimi rozplynul v oblaku dýmu a následně se ocitl před dlouhým stolem z černého dřeva.
Skřítci se pokorně uklonili, až se nosy dotýkali země, a pozpátku vycouvali z místnosti, Harry si až potom všiml Voldemorta, který na něj upíral pohled svých rudých očí z druhého konce stolu.
„Je sice dobré, že jsi přišel dřív, nežli později, ale pro příště buď radši přesný. Přesnost totiž vzbuzuje větší respekt,“ upozornil ho Pán Zla a pokynul k místu naproti němu.
Harry se tedy posadil a čekal, co se bude dít.
„Dnes začne tvůj výcvik, jak už jsem ti včera řekl, doporučuji ti nedělat žádné chyby, jasné?“ zeptal se a bez toho aby čekal na odpověď, pokračoval: „Tvůj program bude následující: Ráno v šest vstaneš, máš hodinu osobního volna, během ní se musíš připravit a v sedm si tě vyzvedne tvůj trenér, od sedmi do devíti budeš posilovat, následně přesně v devět tě čekám zde. Budu tě učit jak vystupovat před ostatními, jak se chovat důstojně jako správný Zmijozel.
Od Severuse vím, že jsi začal s nitrobranou, ale moc úspěchů jsi s ní neměl, což se změní. Dál tě budu cvičit v nitrozpytu a samozřejmě černou magii a zvláště umění mučení, které musíš umět dokonale. V osm tě znovu předám tvému trenérovi, který tě bude cvičit až do desíti večer. Přesně v deset končí tvůj den. Je na tobě, jestli čas mezi desátou a šestou hodinou využiješ ke studiu, nebo spánku,“ vysvětlil mrazivě a pohodlně se opřel.
„Už jsem taky přemýšlel nad tvým jménem, jsi Zmijozel, takže nepřipadá v úvahu, aby sis nechal jméno, které ti vymyslela ta šmejdka s Potterem. Od teď se jmenuješ Zmar, aby všichni věděli, co přinášíš, aby nikdo nebyl tak troufalý a neplazil se ti u nohou, jsi Zmar Zmijozel, a ať to všichni vědí. Samozřejmě, až začne školní rok, tak se budeš znovu vydávat za toho směšného Harryho Pottera, nikdo nesmí vědět, že jejich hrdina Potter je ve skutečnosti jen klam, zatím ne,“ usmál se Voldemort.
„Přesně za měsíc a týden se bude konat slavnost, na které tě oficiálně představím jako svého syna, do té doby se musíš vše naučit, vzhledem k tomu, že je to krátká doba, tak se párkrát posuneme zpět v čase, abys dokončil výcvik, který bude celkově trvat šest měsíců,“ řekl Pán Zla a pak jen tleskl rukama, čímž přivolal skřítky s obrovskými tácy plnými jídla.
Harry celou dobu jen zděšeně poslouchal plány té zrůdy a rozhodl se, že musí co nejdřív zmizet.
Po snídani nechal Voldemort stůl zmizet a vyzval Harryho, aby si vytáhl hůlku.
„Ujasníme si pár pravidel: Zaprvé jestli se pokusíš utéct, tak i přesto že se ti to nepodaří, zabiju jednoho z těch tvých přátel, pokud nebudeš plnit svoje povinnosti Zmijozela, stane se totéž, přátel máš poměrně dost, takže se nemusíš bát, že bych nějakého nenašel,“ vysvětlil ledově.
„Rozumíš?“ zeptal se.
„Ano pane,“ přikývl Harry, ale okamžitě padl k zemi, protože ho Voldemort švihl ohnivým bičem.
„Žádné, pane, ale Otče, jasné? Zmijozelové nikomu nikdy neříkají pane,“ zasyčel Pán Zla a znovu Harryho švihl bičem, který se mu zarýval do těla.
Tím Harrymu začal tvrdý výcvik o dva dny později Harryho „Otec“ přišel na to jak zneutralizovat kouzlo měnící Harryho podobu a od té doby Harry vypadal tak jak ve skutečnosti má, bylo těžké si zvyknout na nový obličej, ale nic jiného mu nezbývalo.
Vlasy měl po ramena tmavě hnědé až černé barvy, obličej se mu víc protáhl a jemně mu vystoupily lícní kosti, oči se téměř nezměnily až na temně fialový proužek kolem smaragdově zelené duhovky. Byl taky o dost vyšší, než jako Harry Potter, nejméně o deset centimetrů, což znamenalo, že byl stejně vysoký jako Voldemort, který byl jeho proměnou příjemně překvapen. Prý teď vypadal jako pravý Zmijozel a byla to pravda, Harryho rysy tou přeměnou dost ztvrdly a vypadal celkově impozantně a nebezpečně, z čehož Harry neměl moc velkou radost.
Ale na druhou stranu si řekl, že to není zas tak špatné. Nebyl ošklivý, ani neměl hadí rysy jako jeho Otec. Spíš by se dalo říct, že byl velice pohledný, takže byl spokojen, dokonce už ani nepotřeboval brýle, z čehož měl opravdu radost. Voldemort se dokonce postaral i o jeho jizvu ve tvaru blesku, takže teď už měl čelo bez jediného šrámu.
O čtyři měsíce později se dostali ve výcviku k mučení, čehož se Harry opravdu bál. Nevěřil, že dokáže někomu vědomě ublížit a bál se, že by po větším neúspěchu mohl jeho Otec usoudit, že potřebuje motivaci v podobě mrtvoly někoho z jeho přátel.
Harry byl zvyklý na bolest, nic jiného mu taky nezbývalo, za každé nepovedené kouzlo dostal ránu Voldemortovým oblíbeným ohnivým bičem, prví měsíc a půl to bylo opravdu časté, jelikož se soustředili hlavně na nitrobranu a nitrozpyt, které Harrymu nešly, ale teď v těchto oborech byl mistr, stejně jako černá magie, ukázalo se totiž, že má pro tento obor vrozené vlohy a tak mu to šlo téměř samo, přesto se nevyhnul několika ranám bičem denně.
Ale zatím, ať se učil cokoliv, nemusel to použít na živém tvorovi (pokud nepočítáme nitrozpyt).
„Tak Zmare, dnes přejdeme konečně k něčemu zábavnějšímu,“ usmál se vražedně Voldemort a luskl prsty. Na ten povel přišel do místnosti nějaký muž, přešel až k nim a pak si klekl na zem před Harryho, kterému, hned jak se podíval do mužových očí, došlo, že je pod kletbou Imperius.
„Začneme kletbou Crucio, je nejpoužívanější, ale můžu tě ujistit, že ne jediná,“ řekl s ďábelským úsměvem Pán Zla.
„Musíš to chtít, musíš chtít způsobit tu bolest, vyžívat se v ní, čerpat z toho bezmocného křiku sílu, vychutnávat si tu moc, tu bolest druhého,“ vysvětloval Voldemort se slastně přivřenýma očima, až se z toho Harry znechuceně otřásl.
„Tak začni,“ přikázal Otec.
Harry pozvedl hůlku na toho mudlu, který na něj upíral svůj zastřený pohled. V mysli se snažil vsugerovat si, jak toho člověka nenávidí a pak vykřikl: „Crucio.“
Slabě žlutý paprsek se vpil do mudly, který se sklátil na zem v bolestné křeči, která okamžitě přestala, mudla ani nevykřikl. Harrymu hned bylo jasné, že kouzlo nezvládl, nedokázal to.
„Ty se nesnažíš, Zmare,“ zakroutil nesouhlasně hlavou Voldemort a dvakrát švihl hůlkou k mudlovi, který znovu poslušně klečel. Nebohému muži první švihnutí prořízlo krk, ze kterého hned vystříkla krev, kterou se začal dusit, a druhé švihnutí mu otevřelo břicho, ze kterého se vyvalily vnitřnosti.
Harry na to zděšeně zíral. Mudla se skácel na zem, dusíc se vlastní krví. V posledním okamžiku jeho života přestala kletba Imperius působit a muž se jen stačil zděšeně a překvapeně podívat na své vnitřnosti. Dvakrát se sípavě nadechl, až mu z krku a úst vylezlo pár krvavých bublinek a pak už jeho oči ztratily i zbytky života.
„Takhle se má cítit, Zmare,“ zasyčel Voldemort a švihl proti němu hůlkou s ledabylým „Crucio.“
Harryho okamžitě zachvátila příšerná bolest, téměř nesnesitelná, naštěstí jeho Otec kouzlo za chvíli zrušil, ale i tak se hodnou chvíli Harry nedokázal postavit ani na nohy.
Pán Zla znovu luskl prsty a do síně vešel další mudla, který si znovu jako jeho předchůdce klekl před Harryho.
„Na každou kletbu co tě naučím, mám připraveného jednoho prašivého mudlu, kterého tou kletbou budeš mučit tak dlouho než zemře, když se ti to nepovede, zabiju ho sám, na tebe použiju tu kletbu, kterou jsi měl vyslat ty, abys věděl, co po tobě chci a dostaneš dalšího mudlu. Takhle to půjde, dokud ho nedokážeš tou kletbou umučit k smrti, pamatuj, že čím víc se ti to nebude dařit tím víc mudlů zemře,“ upozornil ho Voldemort a pokynul Harrymu k mudlovi.
Výcvik tohoto oboru Harryho změnil snad nejvíc ze všech. Jenom díky nitrobraně se psychicky nezhroutil, svou zeď kolem mysli a citů měl stále vztyčenou tak, aby se k němu nedostaly výčitky svědomí, ani nenávist k sobě sama.
Jediné co během svého výcviku propouštěl ledovou bariérou, byl vztek a nenávist, které byly k mučení potřeba.
Po dvacáté oběti přestal Harry počítat, kolik mudlů už připravil o život strašlivou smrtí, při každém dalším muži, ženě či dítěti s velkým znechucením zjišťoval, že mu to jde čím dál víc.
Z jeho úspěchů měl neskutečnou radost hlavně Voldemort, který se dokonce dost často smál nad tím, jak oběti pod hůlkou jeho syna umírají jako na běžícím pásu.
O dva měsíce a dva přenosy časem později se Harryho výcvik chýlil ke konci.
„Tak Zmare, základní výcvik už máš téměř za sebou, ale tím to nekončí, nezapomínej, že jsem tě naučil pouze základy, takže předpokládám, že ve svém studiu a zdokonalování se budeš pokračovat,“ usmál se na něj Voldemort, „Ale teď přistoupíme k závěru tvého studia pod mým dozorem,“ Pán Zla zatleskal a do síně vstoupili dva skřítci, kteří po celou dobu Harrymu sloužili a dělali mu jedinou společnost a Harryho trenér na fyzický výcvik jakýsi podivný tvor, kterému jeho Otec říkal Zar, byl to jeden ze speciálně vyšlechtěného plemena skřetů, sám Voldemort toto plemeno stvořil s pomocí své černé magie.
Zar byl vysoký asi metr třicet, jeho černočerná kůže dokonale splývala se stíny, měl dlouhé prsty stejně jako skřeti v Gringotově bance, ale měl je zakončené ostrými drapy, které zdobily i konce jeho prstů na nohou, oproti skřetům byl až nesnesitelně čilý a hlavně rychlý.
Zarův obličej byl opravdu výstavní kousek do muzea hrůzy, vypadal podobně jako obličej normálních skřetů, ale oproti nim mu z čela vyrůstaly dva malé růžky a svojí mordu se spoustou špičatých zubů měl neustále zkřivenou ve zlomyslném a vražedném úšklebku.
Harry si s tímhle Voldemortovým výtvorem opravdu užil dost, jelikož se Zar při výcviku opravdu nezdráhal použít dřevěnou tyč jako popohnávací nástroj.
„Tak můj synu, dnes tě musím naučit zbývající zakázané kletby,“ zasyčel Pán Zla.
„Použij kletbu Imperius na své dva sluhy a přikaž jim, aby se zabili, pak kletbou smrti zabij tvého oblíbeného trenéra, myslím, že to by pro tebe neměl být žádný problém,“ usmál se Voldemort a pohodlně se posadil na křeslo s dokonalým výhledem.
„Imperio, Imperio“ vyslal kletby Harry na své malé sluhy, kterým se okamžitě zastřely jejich velké oči, pak oba naráz luskli prsty a v rukou se jim objevily ostré nože, které si vrazili do srdcí. Harryho nenapadl míň bolestivý způsob a nechtěl, aby trpěli, takže to vyřešil takto.
Když mrtvá těla skřítků dopadla na zem, tak Harry konečně pochopil, proč nemohli mluvit, měli totiž vyříznuté jazyky. Voldemort si opravdu dal záležet, aby moje identita zůstala utajená, pomyslel si se znechucením Harry.
Harry pak zvedl svou hůlku k Zarovi, u kterého nebylo tak těžké chtít jeho smrt, nenáviděl toho skřeta „Avada Kedavra,“ zasyčel nenávistně a zelený paprsek smrti si neomylně našel místo ke svému cíli a o chvíli později dopadlo tělo skřeta na podlahu vedle věrných sluhů.
„Výborně, příjemně jsi mě překvapil, že se ti kletby podařily na první pokus synu,“ zatleskal Voldemort.
„Teď pro tebe mám pár dárků, nejspíš si to neuvědomuješ, což se není čemu divit po tolika návratech v čase, ale dnes máš narozeniny,“ usmál se Pán Zla.
Ladně mávl hůlkou k velkým vstupním dveřím, které se okamžitě otevřely, a dovnitř napochodovalo šest osob v černých potrhaných hábitech, přes které měli černá brnění, hlavu skrývali v hlubokých kápích a v rukou pevně svírali velké dvouruční meče, které už taky zažily lepší časy.
„To to je tvá osobní stráž, na slovo tě poslechnou, a kdyby proti tobě letěla třeba kletba smrti, tak se jí nemusíš bát, oni se o ni postarají, jsou to nemrtví, ale bohužel po zásahu kletbou smrti z nich vyprchá magie stejně jako při upálení. Dál ti chci předat toto,“ řekl a podal Harrymu tác, na kterém byl nádherný prsten, byl složený z písmene Z, které bylo vybroušené ze smaragdu, kolem nádherného kamene se stáčeli hadi z bílého zlata, kteří byli vypracovaní do nejmenších detailů.
„Tento prsten ti umožní, změnit se do podoby Harryho Pottera, kdykoliv budeš chtít a je začarován tak, že ho můžeš sundat pouze ty,“ vysvětlil Pán Zla.
„Děkuji, Otče,“ poděkoval Harry a nasadil si nádherný prsten. Byl rád, že má možnost se znovu vrátit do své staré podoby, obával se totiž reakcí jeho přátel na to, kdo doopravdy je.
Nechtěl jim prozradit pravdu, jelikož se obával, že by se ho potom báli, on by se jim ani nedivil samotnému mu bylo ze sebe zle, ale nechtěl o své přátelé přijít, potom už by neměl nic, nic, pro co by stálo žít.
Harry už se chystal odejít, jelikož to vypadalo, že rozhovor skončil. Ale když byl u dveří, se svojí ochrankou poslušně v dvojřadu za zády, tak Voldemort promluvil: „Pozítří přijde pár Smrtijedů s hlášením, na které přijdeš a dej si záležet na tom, abys vystupoval jako správný Zmijozel.“
Harry se jen na chvíli zastavil a kývl k otci, aby věděl, že slyšel a pokračoval dál do svých komnat.
Pán Zla si s Harrym hned ze začátku vyjasnil proč o něj najednou má takový zájem, ani ne z důvodů že je to jeho syn, nebo že by chtěl být se svým jediným potomkem, ale Voldemort v tom spatřil šanci jak ještě víc posílit strach v Kouzelnickém společenství. Harry měl vlastně sloužit hlavně k zastrašování ostatních, aby z něho měli lidé strach, obrovský strach, který jen posílí chaos a strach z Voldemorta samotného.
Harry se proti tomu ani moc nebránil, jelikož se rozhodl využít tento krok Pána Zla pro svoje cíle. Bude děsivý a krutý, krutější a děsivější než samotný Lord Voldemort. Harry měl tu výhodu, že Smrtijedy nepotřeboval, vlastně je spíš nenáviděl a tak nebude problém být na ně o hodně krutější při udílení trestů, než je jeho Otec, čímž dosáhne toho, že se ho Smrtijedi budou obávat o hodně víc než Voldemorta.
Harry konečně dorazil do svých komnat a svou osobní stráž nechal hlídat venku.
„Otec mě podceňuje,“ ušklíbl se, když se podíval na stojan nedaleko jeho pracovního stolu. Celou dobu výcviku už od toho okamžiku co zvládal nitrobranu pracoval na svém obleku. Voldemort vypadá strašlivě a nelidsky ve své normální podobě. Harry věděl, že on sám dokáže vzbudit strach, ale potřebuje předčit i svého otce a tak pracoval na svém vlastním image.

O dva dny později:
„Jak dopadla průzkumná akce, Bellatrix?“
„Pane my... bohužel jsme to nenašli... ale máme stopu,“ dodala rychle, když se Voldemortovi nebezpečně blýsklo v rudých očích.
„Takovéhle neúspěchy nemůžu tolerovat, Bello, jistě chápeš, co bude teď nutně následovat?“ usmál se vražedně Pán zla a přetáčel svojí hůlku mezi prsty. Smrtijedka, bílá jako její, maska jen neznatelně přikývla a snažila se připravit na bolest, která bude následovat, jediným uklidněním jí bylo, že to schytá i ten tupec Goyle, kterého jí Pán přidělil do skupiny.
Když v tom se najednou rozrazily velké dvoukřídlé dveře, což přilákalo pozornost všech, Smrtijedi se ohlédli na toho troufalce, co se opovážil narušit schůzi a Voldemort byl zvědavý, jaké bude mít jeho syn vysvětlení pro svůj pozdní příchod.
Otevřenými dveřmi najednou dovnitř napochodovali po dvojicích nějaké osoby v brnění, které při každém kroku zařinčelo o kamennou podlahu. Rozestavěli se po stranách dveří a konečně uvolnili výhled na bytost za nimi.
Osoba na první pohled vypadala velice mocně a autoritativně. Měla na sobě černočerný plášť s jasně stříbrnými lemy, které byly tvořeny nějakými vzory. Celé oblečení bylo černočerné a dokonale obepínalo vypracovanou postavu, ruce, které vylézaly z rukávů pláště, byly jakoby tvořené černými plameny a zpod kápě na všechny hleděli jasně rudé plamenné oči.
Osoba se zastavila těsně za prahem a spočinula pohledem na Voldemortovi, který i když to dokonale maskoval, byl ohromen vynalézavostí svého syna.
„Omlouvám se, otče, za pozdní příchod, ale musel jsem vyřídit jednu nepříjemnost,“ usmál se Harry a přesně v ten okamžik jeho ochranka naráz zaryla meče do podlahy, až to zadunělo.
Smrtijedům neunikly tenké pramínky krve, které z mečů stékaly, ale přesto zírali s otevřenými pusami na neznámého, který si dovolil jejich mistra nazvat Otcem, kdyby jejich obličeje nezakrývaly masky, tak by vypadali opravdu směšně.
„V pořádku, doufám, že jsi ten problém vyřešil,“ usmál se Voldemort. Tímto příchodem plně vynahradil nedochvilnost, ale stejně bude potrestán, tohle mu tolerováno prostě nebude.
„Ano, už je po problému,“ zasmál se Harry, hlas si ani měnit nemusel, aby naháněl strach.
Sundal si kápi a všem se naskytl pohled na hlavu, kterou jakoby tvořili černočerné plameny, jen oči hořeli rudým plamenem.
Harry to už dál nezdržoval, jelikož viděl, že se mu povedlo dosáhnout plné pozornosti, tak přešel až ke svému otci, vedle kterého si vyčaroval pohodlné křeslo, na které si sedl.
Když procházel kolem jednoho z přítomných Smrtijedů, tak od něj zakuklenec zděšeně uskočil, jakoby se popálil a ostatní také cítili, že se v místnosti hned ochladilo.
„Bellatrix, Goyle, Luciusi, představuji vám mého syna, Zmara Zmijozela,“ usmál se spokojeně Pán Zla.
„Vy... vy máte syna, pane?“ vykoktal jeden z překvapených Smrtijedů.
„Už to tak vypadá Goyle, jestli budeš mít ještě jednu takhle stupidní otázku tak...,“ řekl Voldemort a párkrát převalil hůlku ve svých rukách.
„Když už jsi tady, Zmare, tak se jistě rád ujmeš potrestání těchhle břídilů za mne,“ zasmál se Voldemort.
Smrtijedi si oddychli, všechno je lepší než trest od jejich Pána.
„Jistě otče, velice rád,“ usmál se Zmar. Harrymu se naskytla dokonalá příležitost, jak roznést strach mezi ostatní Smrtijedy a hodlal jí hned využít, hlavně co se Bellatrix týče, už jen pohled na ní v něm vyvolával neskutečný vztek.
Harry tedy vstál z křesla a přešel před tři Smrtijedy, kterým hned jak se přiblížil, začala stoupat od úst pára.
„Bellatrix že? Už jsem o tobě slyšel, jeden z nejvěrnějších a nejúspěšnějších Smrtijedů a přitom žena, hmm, zajímavé, tebe si nechám naposledy,“ usmál se Harry, až Smrtijedce přeběhl mráz po zádech.
Harry přešel k dalšímu: „Lucius Malfoy, i o tobě už jsem slyšel, byl jsi nedávno v Azkabanu, že?“ zeptal se Harry a bylo vidět, že Luciovy se ta otázka nelíbí.
Vůbec se mu nelíbila otázka toho... Zmara, nevěděl, co od něj může čekat, ale jak to tak vypadalo, jemu se to určitě líbit nebude.
„Mozkomoři jsou zajímaví tvorové. Trochu ti osvěžím paměť Malfoyi, ano?“ zeptal se Harry mrazivě a než stačil Smrtijed jakkoliv reagovat, tak Harry položil plamennou ruku, na které se zablýskl prsten od jeho Otce na Luciusovu hlavu.
Ani ne o vteřinu později se Lucius Malfoy, jeden z nejvěrnějších Smrijedů, rozkřičel bolestí, ale i strachem na celou místnost, až s sebou zbylí Smrtijedi cukli.
Lucius křičel ještě dvě minuty, až potom mu Zmar sundal ruku z hlavy a Malfoy se jenom zděšeně snažil odsunout co nejdál od něj a přitom popadnout dech. V tu chvíli vypadal opravdu šíleně, jeho oči byly vyvalené děsem a upíral je na osobu před ním, která se rozesmála na celé kolo ledovým smíchem, což s Luciusem škublo, jako by ho nakopl a odsunul se ještě o kousek dál.
Zbylí Smrtijedi na to koukali taky dost zděšeně, protože jim bylo jasné, že na ně řada taky přijde.
„Hmm a poslední ze skupinky Goyle,“ zasmál se Harry a pak jenom hrábl rukou proti Smrtijedovi, jako by ho chtěl strhnout k zemi a k překvapení všech v místnosti, neprohrábl jenom vzduch před vyděšeným Goylem, ale najednou se tam zhmotnil jeho mlžný obraz, kterým Harry mrštil k podlaze.
Smrtijed vykřikl překvapením a bolestí a začal se třást jako by dostal zimnici, jeho odraz se pomalu doplazil k němu a zase se do něho vpil, ale Smrtijed pořád zíral zděšeně před sebe a třásl se jako osika, přičemž sebou chvilkami zazmítal v bolestné křeči.
„A nakonec Bellatrix Lestrangeová,“ usmál se Harry a přešel před ní, Bellatrix se třásla, ale když Zmar vytáhl hůlku z jednoho záhybu jeho pláště tak se rozklepala ještě víc.
Harry na ní namířil hůlkou a zasyčel „Crucio“, Bella sebou okamžitě začala házet v bolestné agónii, přičemž křičela z plných plic, byla to snad ještě větší bolest než od jejího Pána, což jí přišlo předtím nemožné.
Zdálo se jí to jako věčnost, jako věčná bolest a stále to nepřestávalo, hlasivky už jí vypověděly službu a ona stále byla zajatcem té příšerné bolesti.
„Dost Zmare nebo už nebude potom k ničemu,“ zasyčel Voldemort který věděl, že je jeho syn schopný jí umučit, sám ho to učil. Ale Harry na jeho výzvu nijak nereagoval a stále se díval na bolest Smrtijedky, která sebou házela u jeho nohou.
„DOST,“ zařval naštvaně Pán Zla, čímž vytrhl Harryho z jeho transu a tak zrušil kletbu a přešel si sednout spět do svého křesla.
„Omlouvám se, otče, nechal jsem se unést,“ omluvil se Harry, ale líto mu to nebylo, ona si takovouhle smrt zasloužila o hodně víc než ti mudlové, které musel umučit k smrti.
Voldemort si hodnou chvíli naštvaně prohlížel svého syna, ale nakonec stočil pohled svých rudých očí na tři Smrtijedy, kteří se ještě nedokázali vzchopit po trestu, který si pro ně Zmar vymyslel.
Bellatrix ležela zmoženě na zemi, zhluboka dýchala a chvílemi sebou škubla, jak odeznívali následky bolestivé kletby. Lucius jinak vždy upravený teď seděl na zemi s rozcuchanými bělostnými vlasy a tváří pokrytou studeným potem. Goyle stále nepřítomně hleděl před sebe a hrozně se třásl.
Pán Zla si je všechny opovržlivě přeměřil pohledem a pak se podíval na Luciuse který z nich vypadal nejlépe.
„Doufám, že si tuto lekci zapamatujete a příště projevíte víc snahy. Teď zmizte. Luciusi, odveď mi z očí tyhle dva břídily,“ řekl Lord Voldemort.
Když trojice zubožených posluhovačů Zla odklopýtala ze síně, tak Pán Zla zaměřil svou pozornost na svého syna.
„Zruš to kouzlo,“ přikázal mu a Harry pro jistotu poslech, věděl, že ho trest taky nemine a opravdu se na něj netěšil.
„Zajímavé,“ zhodnotil Voldemort, když Harry vyndal zpod košile medailon, na který dvakrát poklepal hůlkou a okamžik na to tam už seděl Zmar, jak ho znal.
„Co všechno dokáže ten tvůj medailon?“ zeptal se ledově Pán Zla, ale bylo mu v očích vidět i záblesk zvědavosti.
„Nic příliš mocného to není, jenom dvě mučící kletby, které jsi viděl a pak iluze, která mi vytvoří plameny na nekrytých částech těla, dál je tam ještě kouzlo, které kolem mě zchladí vzduch podobně jako v přítomnosti mozkomora, jinak nic, jsou to poměrně jednoduchá kouzla z černé magie,“ usmál se Harry, „Přesto mi trvalo celou dobu výcviku, než jsem je zkombinoval tak, aby fungovaly, jak potřebuju,“ dodal Harry a trochu se zamračil, jelikož si vzpomněl na nezdařené pokusy při výrobě medailonu. Harry popravdě ani nevěděl, jak se mu to nakonec povedlo správně zkombinovat, sice postupoval podle rad v jedné knize, ale i tak to bylo hrozně náročné a dost pochyboval, že by se mu to povedlo znovu.
Ještě toho neumím dost, připustil Harry v duchu jako už hodně krát, sice se díky výcviku naučil spoustu nových věcí, ale jak řekl Voldemort je to jenom základ.
Harry věděl, že proti Voldemortovi v souboji stále nemá šanci, ale hodlal to změnit.
„Dobrá, sice uznávám, že tvůj příchod byl nanejvýš impozantní a perfektně promyšlený, ale nemůžu tolerovat nedodržení času, ve kterém jsi měl přijít. Taky nemůžu zapomenout na to, že jsi z Bellatrix málem udělal totálního imbecila tím svým mučením, takže by byla už nepoužitelná. Jsem sice rád, že jsi konečně přišel na slast, kterou mučení přináší, ale to neomlouvá tvé chování. Za tyto věci tě samozřejmě musím potrestat, to doufám víš,“ usmál se Voldemort, ale Harrymu to opravdu nepřipadalo jako shovívavý úsměv otce.
Harry tedy jen přikývl a postavil se zády k Voldemortovi, věděl, co znamená drobné neuposlechnutí Otcova rozkazu, napřed zbičování a následně kletba Crucio.
Zezačátku sice za neuposlechnutí rozkazu nebo pokus o útěk (kterých bylo celkem čtrnáct) byly tvrdší tresty, ale vzhledem k tomu, že se z nich Harry poměrně dlouho zotavoval i se stálou péčí skřítků, tak se zavedl jednotný trest pro menší přestupky (kterých taky nebylo málo).
To, že byl Voldemortem trestán po každém přestupku stejně bohužel i bohudík zanechalo následky. Bohužel Harrymu už nemizely jizvy na zádech po bičování, ale bohudík už snášel bolest o dost lépe než na začátku výcviku.
Ještě teď si vzpomínal, jak ho otec učil jak se chovat při mučení:
„Nesmíš na sobě dát znát bolest, nesmíš projevit jedinou známku slabosti, nesmíš...“ a takhle to šlo dál a dál, s každou vyjmenovanou zásadou dostal Harry ránu kletbou Erealistum, která způsobovala totožnou bolest, jako když dostanete ráno basebalovou pálkou, většinou tato kletba nezanechává žádné následky, ale při vícerém použití už to začíná být zdraví nebezpečné. Samozřejmě na to se Voldemort neohlížel, dokud jeho syn nezvládl přečkat minimálně třičtvrtě vyjmenovaných zásad bez jediného stenu, tak pokračoval znovu a znovu.
Teď se Harry připravil na ránu, která na sebe nenechala dlouho čekat. Harry uslyšel zasvištění ohnivého biče a okamžik na to ucítil řezavou bolest na zádech, ucítil pach spálené kůže, ale přesto se ani o milimetr nepohl a nevydal ani hlásku.

O pět dní později:
Do přemisťovací haly Temného sídla se přeneslo bezmála čtyřicet Smrtijedů, kteří se okamžitě vydali na cestu za svým Pánem do hlavního sálu přes změť chodeb, přičemž se vítali a sdělovali si novinky za dobu, co se neviděli.
„Hele a nevíte někdo, proč nás pán najednou takhle svolal? Vždyť jsme měli mít volno celou dobu, co bude ten parchant Potter ze školy pryč, ne?“ zeptal se jeden ze Smrtijedů.
„Pán mi prozradil, že prý bude nějaká slavnost na přijetí jakéhosi Zmara, či co,“ řekl Nott pyšně.
Snape si všiml, že tři zamaskované postavy sebou při tom jménu škubly a trošku zpomalily. Severus samozřejmě musel být přítomen této události a hned jak se začal probírat důvod schůze, tak zpozorněl, přece jen, čím víc informací, tím líp.
Vůbec se netěšil na to, co bude následovat, věděl jak tyhle „slavnosti“ probíhají a doufal, že se z toho zvládne nějak vyvlíknout. Dnes stejně nepřijde k nějaké důležité informaci, jelikož se ostatní budou „bavit“, takže by o nic nepřišel.
Svedu to na nějaký lektvar, rozhodl se v duchu a nepatrně se pousmál. Tuto výmluvu používal poměrně často, ale jako mistru lektvarů mu to zatím procházelo.
Ale stejně by mě zajímalo, proč ty tři sebou tak škubli, zamyslel se a přemýšlel, jestli by se jim neměl pokusit dostat do hlavy. Ten tupec Goyle by si toho nejspíš ani nevšiml.
Ale to už byl Smrtijedský průvod před dveřmi do síně a pomalu se začali rozmisťovat do půlkruhu před trůnem Pána Zla.
K překvapení všech Smrtijedů, až na tři, seděla vedle jejich pána ještě jedna postava zahalená v černém hábitu.
„Vítám vás tu, mí věrní Smrtijedi,“ zasyčel Lord Voldemort.
„Dnes se bude pořádat veliká slavnost na počest mého syna Zmara Zmijozela,“ oznámil Pán Zla a všichni Smrtijedi byli překvapení a zmatení na nejvyšší obrátky.
„Od dnešního večera se Zmar aktivněji zapojí do války proti těm mudlomilům,“ pokračoval Voldemort ve svém proslovu, ale dál už ho Snape neposlouchal, zaměřil se totiž víc na postavu vedle něj, na toho... Zmara.
Severus věděl, že je to riskantní, ale nemohl si pomoct. Sice na Pána Zla nikdy nitrozpyt nezkoušel, jelikož to by byla totální sebevražda, věděl, že by to Voldemort poznal i kdyby se snažil být nenápadný sebevíc, ale jeho syn by nemusel být v nitrobraně tak zběhlý jako on i když bůh ví kolik tomu synovi vůbec je let, zamyslel se.
Ale už se rozhodl a tak se dal do práce. Snažil být se co nejjemnější ve vniknutí do mysli Zmara. Pokoušel se nepozorovaně proplížit až k jeho myšlenkám a vzpomínkám, ale...
29.09.2011 16:03:51
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one