Kapitola osmá - První přeměna

Zmar prošel celé přízemí a musel uznat, že je to poměrně rozlehlý dům. Přímo naproti hlavnímu vchodu mezi dvěma schodišti byly veliké dvoukřídlé dveře, které vedly do hodovní síně. Byla to poměrně velká místnost s bohatě zdobenými sloupy podél stěn, které vévodil dlouhý stůl se spoustou židlí kolem. Bohužel, kvůli špatnému zacházení většina barokních židlí byla rozlámaná a stůl vypadal, že se každou chvíli zřítí. Snad po celé místnosti se válely zbytky nejrůznějších jídel a zároveň všudypřítomná špína. Zmar opravdu nedokázal pochopit, jak v něčem takovém mohl vůbec někdo žít a rychle dveře do místnosti zavřel, aby se k němu nedostal děsný puch snad staletých odpadků.
Průchod nalevo od hlavního vchodu vedl do poměrně dlouhé chodby, která byla z levé strany lemována dveřmi. Byly to doslova dveře vedle dveří, a když Zmar do jedněch nakoukl, všiml si, že skrývají malý pokoj. Rozhodně ale prostor za dveřmi byl zvětšený kouzlem, jelikož pokoj i když měl pouze základní vybavení, ukrýval dvě postele s truhlami, dvě skříně a dva psací stoly s židlemi.
Pro jistotu zkontroloval i další dveře, ale za nimi se nacházely identické pokoje.
Na začátku chodby byly i jediné dveře umístěné na pravé stěně a ty vedly do kuchyně. Zmar mohl s jistotou říci, že to byla nejčistší místnost v domě, i když osobně by i tak nejedl nic, co by v ní kdo připravil.
Z kuchyně vedly ještě dvoje dveře. Jedny do chladící místnosti, ve které mezi masem všemožného druhu vysel i nějaký nebožák, který byl bezpochyby už mrtvý a do místnosti, která nejspíš sloužila jako spižírna, jelikož stěny byly lemovány policemi a sem tam se na zemi povalovalo něco vzdáleně podobného bramboře.
Poslední dveře v chodbě byly na jejím úplném konci a vedly do malé koupelny se záchodem.
Chodba vpravo už byla zajímavější, jelikož vedla do mnoha místností, které sloužily buď jako šatny nebo jako sklady. Jak to tak vypadalo, za dobu svého působení si bývalí majitelé domu dokázali nahrabat nepřeberné množství nejrůznějších předmětů od nábytku přes šaty až po šperky, drahé kameny a peníze.
Zmarovi se pomalu začal na tváři roztahovat úsměv. Tenhle výběr byl opravdu velice podařená záležitost. Teď měl dům a jak to tak vypadá, většinu oprav zaplatí z bohatství, které tu našel. Pravda, bude muset s největší pravděpodobností otevřít i jednu truhlu od otce, ale nijak znatelně by jí odlehčit neměl.
Už se se spokojeným úsměvem vracel do haly k Aeronovi když uslyšel sténání z jedněch dveří v chodbě.
Přesunul se pomalu ke dveřím a stoupl si vedle nich. Následně hůlkou otevřel. Panty zavrzaly a okamžik na to celé dveře byly rozmetány na třísky nějakou kletbou.
„Když se vzdáte, zabiji vás rychle,“ oznámil Zmar.
„Hovno, ty se vzdej. Všichni v tomhle domě jsou pod ochranou samotného Pána Zla. Až se to dozví, zažiješ horší věci, než je smrt,“ zařval chlápek.
Zmarovi po tomhle proslovu vylétlo obočí dost vysoko.
„Nikdo z vás nemá Znamení Zla,“ zkonstatoval.
„Protože jsme jeho nejvěrnější ty idiote a ty zaplatíš...“ zbytek věty nedokončil, jelikož ho přerušil ledový smích.
Zmar už to nevydržel. Jenom představa, že by jeho otec vzal takovéhle nicky mezi Smrtijedy byla... prostě směšná. A že by snad mohli být dokonce jeho nejvěrnějšími... to už bylo totální bláznovství jenom na něco takového pomyslet. Jako švihnutím kouzelného proutku zesílil svou nitrobranu, přestal se smát a nasadil ledovou masku nepřístupnosti, nadřazenosti a pohrdání.
„Blázne, za takové řeči tě přivedu před otce a uvidíme, kdo pozná horší věci, než je smrt,“ zasmál se opět Zmar a vstoupil do dveří.
Nebyl nijak známý a o Zmarovi Zmijozelovi, synovi Pána všeho Zla, se moc nevědělo. Takže ani neočekával, že by to nějak zapůsobilo. Kromě toho muž, který s ním mluvil, byl zřejmě totální idiot, který nedokázal informace dost rychle zpracovat a okamžitě jak spatřil postavu ve dveřích, začal pálit jednu kletbu za druhou.
Zmar se skoro začal opět smát, jelikož kletby, které na něj posílal, by zvládl snad i obyčejný žák třetího ročníku Zmijozelu, takže pro něj nebyl žádný problém je vykrýt.
Asi po minutě neznámému nejspíš došlo, že to nemá cenu a tak změnil taktiku. Rychle hrábl rukou do otevřených dveří, u kterých stál a vytáhl před sebe nějakou starší ženu v otrhaných šatech.
Mladý Zmijozel si až teď všiml, že je v chodbě do které se dostal, spousta podobných dveří s bytelnými závorami. Nejspíš byli v nějakém soukromém vězení, ale oproti Voldemortově bylo tohle spíše jako hotel.
„Dělej, ty blbe, rozsekej toho magora na kaši,“ zařval vztekle neznámý do oněch dveří, ze kterých vystoupil chlap jako hora s obouruční válečnou sekerou. Kdyby neměl ve tváři vepsaný výraz totálního imbecila, určitě by z něj šel strach.
Obr se na pokyn okamžitě rozeběhl na Zmara, který jenom pozvedl hůlku a vyslal na něj Imperio.
Netrvalo ani půl vteřiny a ovládl mužovu mysl. Obr okamžitě upustil těžkou sekeru, která se zařinčením skončila na zemi. Následně si strčil ruce do úst, jednou rukou držíc spodní a druhou horní čelist a pomalu je začal roztahovat od sebe.
O chvíli později se ozvalo nechutné rupnutí, jak pod tlakem mohutných svalů praskly panty, ale muž nepřestával. Kletba byla příliš silná, aby její působení narušil pud sebezáchovy či obyčejná bolest.
Následně nebožákovy praskly koutky úst, které se roztahováním trhaly čím dál víc. Muž chrčel, jak se snažil nadechovat se zakloněnou hlavou a z ran mu stékala krev rovnou do dýchací trubice. Okamžik na to se ozvalo druhé mohutné rupnutí, jak si zlomil vaz při snaze rozevřít si ústa ještě víc, a bezvládné tělo se zhroutilo na zem.
„Zajímavé že?“ prohodil Zmar k chlápkovi, který s hrůzou zíral na mrtvé tělo. I žena, kterou stále přidržoval před sebou, vypadala, že jí je hodně špatně.
Zmar si jich nijak nevšímal a překročil mrtvolu, aby se dostal k své další oběti.
„S-stůj. Ne-nepřibližuj se nebo... nebo jí zabiju,“ zařval hystericky muž a přitáhl si ženu ještě víc k sobě. Držel jí před sebou tak pevně, že sotva dýchala, ale násilníkovi to nijak nevadilo. Zarýval svou hůlku do jejího krku a jeho hrůzou vytřeštěné oči těkaly ze Zmara k východu.
„T-teď mě necháš odejít a ň-nic se jí nestane,“ vykoktal zločinec.
„To by nešlo, vzdej se nebo tě budu muset zabít a odepřu tak otci to potěšení se s tebou setkat,“ zasyčel Zmar klidně.
„Zabiju jí,“ vykřikl zoufale a zaryl ženě hůlku do krku, až sykla bolestí.
„To si nemyslím“ prohodil mladý Zmijozel bez jediného náznaku citu a švihl hůlkou a zasyčel „Kešea-nan-darai.“
Chodbou se zablesklo a na zem sjelo tělo jak zločince, tak jeho rukojmí. Obě těla byla dokonale rozetnuta od levého ramene až k boku. Ve stěně za nimi byl hluboký zářez, jak kletba pokračovala dál.
Zmar zůstal na místě a zíral na ženino mrtvé tělo.
Proč jsem to udělal? Byla nevinná a její smrti se dalo zabránit... tak proč? Tyhle a podobné myšlenky zahnal za hradby nitrobrany a odešel z chodby bez jediného ohlédnutí.
„Dneska už jenom projdeme zbylé dvě patra a končíme, zítra se sejdeme rovnou tady, jestli ti to nevadí. Potřeboval bych tu ještě něco zařídit,“ řekl mladý Zmijozel hned jak vešel do haly.
Starý upír jenom pokrčil rameny a společně se vydali prozkoumat zbytek domu.
První patro bylo složené ze salonků a obrovských pokojů s koupelnami, spíše to bývaly apartmány, ale kvůli špatnému zacházení jaksi zanikla jejich velkolepost a bohaté zdobení. Vypadalo to, že kdysi toto patro bylo věnováno hostům, aby měli co největší pohodlí a Zmar věřil, že opravdu měli. Zbytky obrovských postelí a zlaceného nábytku s rytinami dávaly najevo, že se tu opravdu na ničem nešetřilo.
Když se dostali do druhého patra, byl Zmar nemile překvapen, jelikož celé patro bylo zničené. Stěny, strop i podlaha byly totálně v rozkladu a na některých místech byly obrovské díry, jak už dřevo nevydrželo pohromadě. Nejspíš byla děravá střecha a určitě tu odvedli práci i nějací škůdci. Každopádně Zmara nepotěšilo zjištění, že střecha sotva drží. Znamenalo to totiž, že bude muset na opravu domu vynaložit o dost větší peníze a zabere o dost víc času, než plánoval.

*

„Měl by ses pořádně najíst, Harry. Celou dobu se v tom jídle jenom přehrabuješ. Budeš potřebovat spoustu sil vždyť,“ ztišila hlas Hermiona: „vždyť je to už za dva dny,“ řekla a starostlivě na něj hleděla.
„Nemusíš šeptat Herm, stejně to všichni vědí, kromě toho, nějak nemám hlad,“ řekl a odsunul od sebe talíř.
„Harry...“ začala opět hnědovláska.
„Hermiono, no tak ho nech vydechnout. Stačí, že jsi ho nakazila tou zálibou pořád zírat do nějaké knížky,“ vložil se Ron do rozhovoru a okamžitě si nacpal pusu vajíčky a toustem.
Hermiona se už nadechovala, že své chování obhájí, ale stačil jediný pohled na Rona, který sotva zavře pusu, jak jí má nacpanou snad vším jídlem v dosahu a rezignovaně si povzdechla.
„Tak dobře. A co...“ začala Hermiona nové téma, ale byla přerušena profesorkou přeměňování.
„Pane Pottere, máte se po snídani zastavit za ředitelem, heslo je citronový drops. A vy, pane Weasley, pojďte za mnou,“ řekla McGonagallová a rázným krokem se vydala z Velké síně.
Ron hodil poslední smutný pohled na jídlo a rychle se vydal za profesorkou, která se rychle vzdalovala.
„Pak se sejdeme v knihovně,“ oznámil Harry a taky vstal od stolu.
Hnědovláska jenom kývla a začala se věnovat Dennímu věštci, který před ní ležel.

*

„Zdravím Harry,“ přivítal ho ředitel zpoza svého stolu, když po vyzvání vešel do pracovny.
„Dobrý den pane profesore,“ pozdravil i mladý Zmijozel a sedl si na nabízené křeslo.
„Mám pro tebe dobrou i špatnou zprávu,“ pověděl Brumbál.
„Tou dobrou je, že už je vše připraveno na tvou první přeměnu, u které s tebou bude i Remus. Bohužel ale bude moci být pouze u té první, jelikož je to velice nebezpečné pro vás pro oba i po lektvaru budete stále vlkodlaky a mohli byste na sebe zaútočit. První přeměna je ale prý poměrně hodně... vyčerpávající, takže bude opravdu malá pravděpodobnost že by jste se vzájemně napadli a už jsem pro jistotu zařídil i pár ochranných kouzel, která by tomu měla případně zabránit,“ usmál se na Harryho ředitel.
„Děkuji, pane profesore,“ usmál se Potter. Měl velkou radost, že u své první přeměny nebude sám. Docela dost se jí obával a přítomnost staršího vlkodlaka ho jistým způsobem uklidňovala.
„Špatná zpráva ale je, že ministerstvo nechce úplně zrušit tvůj zákaz létání na koštěti. Bohužel zákaz přestane platit až po dostudování Bradavic. Je mi líto.“
„To je v pořádku, pane řediteli, stejně bych letos na famfrpál neměl moc času. BA, do toho ještě vlkodlactví, myslím, že i tak toho budu mít na práci víc než dost,“ usmál se Harry. Dokonale mu to vycházelo. Už dlouho byl rozhodnutý, že letos famfrpál hrát nebude. Potřeboval víc času a energie vkládat do svého zlepšování, než do hry. To bylo teď jeho prioritou aspoň do doby, než zabije Voldemorta, pak si bude moct nerušeně užívat života jako hrdinný Nebelvír Harry Potter.
„To je dobře, že to bereš takhle Harry,“ pousmál se ředitel a opět mu jiskřilo v jeho modrých očích.
„A kdo je letos kapitánem pane profesore?“
„Myslím, že profesorka McGonagallová chce jmenovat slečnu Bellovou,“ prozradil Brumbál.
„Nechceš citronovou zmrzlinu, Harry? Zrovna dneska jsem jí koupil je opravdu vynikající.“
„Ne děkuji, pane profesore, ale už půjdu,“ usmál se Harry a nenápadně se vypařil z místnosti hned jak mu Brumbál kývl, že může jít.
Hned jak dorazil do knihovny, zavalil ho Ron novinkami o famfrpálovém týmu a nadávkami na účet ministerstva.

*

V noci měl Zmar opět spoustu práce. V celách v jeho novém domě bylo několik lidí, kterým musel vymazat paměť a pak je propustil. Postaral se o mrtvoly, které tam minulou noc zanechal a následně asi dvě hodiny probíral všechny věci po minulých majitelích za spolupráce Aerona, který stál opodál opřený o zeď a reptal, že má lepší věci na práci, než se poflakovat v Anglii.
„Tak a je to hotové. Už to tu jenom nechám opravit, seženu skřítky a můžu se nastěhovat,“ usmál se Zmar rozvalen v jednom pohodlném křesle, které našel zastrčené v jedné skladové místnosti.
„Prý jen. Hned to taky nebude. Mám pro tebe ale špatnou správu, do Aeterna Nox se vrátili Rytíři, což znamená, že ti opravdu nedoporučuju se tam ukázat. I v Nigroru to budeš mít o něco těžší,“ informoval ho starý upír pobaveně.
„Rytíři?“
„Jo je to taková sebranka. Upíři, kteří si krátí volnou chvíli tím, že pročesávají svět a hledají vlkodlaky. Prostě vás chlupáče nemají zrovna v lásce. Ne, že by to bylo u upírů něco zvláštního, ale tihle to berou až moc vážně. Chtějí vás do jednoho vyhladit, takže je nebude moc zajímat, jestli jsi Voldemortův syn nebo ne, tak bacha.“
„Díky za radu. Asi bys mi s nimi pomoct nemohl, co?“ zeptal se Zmar, i když předem znal odpověď. Vyhlídka na rozzuřené upíří lovce co mu jdou po krku, ho zrovna nenadchla.
„To už jsme si myslím vyjasnili. Budu tě učit, sem tam se mnou můžeš počítat na nějakou zábavnější akcičku, ale oficiálně se neznáme a ani jsem tě nikdy neviděl. Už takhle moje postavení mezi upíry není nijak valné. Až na mou vnučku si všichni myslí, že mi hrabe. Kdyby ještě zjistili, že se paktuju s tebou, nejspíš by mě vykopli z mého vlastního domu a o to fakt nestojím. Mám tam perfektní křeslo, dal jsem za něj deset tisíc galeonů a mám podezření, že mi do něj chodí sestřenka Beatrice,“ podělil se o své obavy šeptem Aeron.
„Jo chápu, takže když mě najdou a ty budeš poblíž mám tě zabít, aby ses na mě nevrhnul a nepadlo na tebe podezření,“ pousmál se Zmar.
„Zas tak si nefandi mladej“ zasmál se upír.
„Ale na Rytíře si dávej bacha. Nejsou sice žádní velmistři v boji, ale určitou praxi v lovení vlkodlaků mají a tebe by to mohlo stát krk. Ale neboj, to napravíme. Já a Osos už do tebe natlučeme, jak se správně zabíjí,“ mrkl na něj Aeron.
„Beru na vědomí,“ přikývl mladý Zmijozel.
„No, teď máme trochu času, tak ho využijeme,“ usmál se upír.
„Víš něco o kouzlech Temnoty?“
„Jo jsou to kouzla v Temném jazyce...“
„Ne, Temný jazyk sem vůbec nepleť. Ten s kouzly Temnoty nemá nic společného. Jedná se o kouzla opravdové temnoty, tmy, stínů černoty a tak dál. Upíři mají až vrozené nadání pro kouzla Temnoty nebo jestli chceš, ovládání temnoty, protože sami jsme s ní spjati. Někteří dokonce věří, že nás stvořila sama Temnota. V dávných dobách bylo dost služebníků Temnoty, kteří jí uctívali. Za to jim propůjčovala ještě větší moc a dokázali s temnotou zacházet s takovou zručností, které obyčejný upír v životě nemůže dosáhnout. Byli opravdu nebezpeční a mocní, ale jak čas plynul, nějak se na to zapomnělo a upírům stačila jejich přirozená zručnost v těchto kouzlech a nikdo se neobtěžoval uctíváním. A teď už Temnota nemá žádného služebníka. Když jsem byl ještě dítě, tak jsem viděl upíry uctívající Temnotu, byli to tajemní a mocní bojovníci,“ zasnil se Aeron.
„Když tohle... spojení dávalo takovou moc, proč to nepřetrvalo dodnes? To nechápu,“ zakroutil Zmar hlavou a přemýšlel, jestli by tímhle nemohl získat výhodu nad otcem.
„Lenost, strach a nevědomost,“ pokrčil rameny Aeron.
„Musíš pochopit, že služebníci Temnoty si svoje tajemství chránili, takže nikdo nevěděl jak se stát jejím služebníkem. Byla pocta, když si tě vybrali, aby ses stal jedním z nich, jelikož byli mocní a velice vážení. Nevím, proč přestali s výběrem dalších, a myslím, že to neví nikdo. Kromě toho, my upíři máme vrozenou schopnost ovládat temnotu, takže tohle bylo jenom něco navíc,“ vysvětlil.
„Dost historie, přejdeme k tomu, proč ti o tom vůbec říkám. Díky téhle vrozené schopnosti dokážeme rychle vytvořit některá kouzla. Například štít proti kletbám, svázání, úderné kouzlo a ti lepší zvládají i bodací. Pokud se setkáš s upírem, který toto kouzlo ovládá, moc dlouho dýchat nejspíš nebudeš. Tohle byla základní kouzla, pak jsou určité mistrovské techniky jako úponky temnoty, něco na způsob toho vašeho přemisťování a tak dále. Mistrovské techniky ovládají většinou jenom starší upíři, jelikož je to velice složité a jsou nutná léta cviku nebo obrovský talent.“
„Super, takže prakticky nemám moc šanci co?“ zeptal se rezignovaně Zmar.
„Tak černě bych to neviděl. Na všechny tyhle kouzla je nutné se soustředit, snad jediné kouzlo, které nepotřebuje nějak velké soustředění je štít, který ti sám o sobě nemůže nijak ublížit. To znamená, že v nějakém boji se moc kouzel Temnoty nepoužívá. Mimoto upíři mají raději přímý boj, u kterého můžou cítit protivníkovu krev, než se držet opodál a metat kouzla jako nějaký čaroděj. Ostatně Vlkodlaci jsou v tomhle dost podobní. Oba naše druhy jsou uzpůsobení na extrémní kontaktní boj, takže mu samozřejmě dávají přednost před kouzly.“
„To jsi mě moc neuklidnil, jestli sis toho nevšiml, nejsem zrovna typ člověka, který by nějak upřednostňoval mávání mečem nebo bušení do protivníka pěstí,“ ušklíbl se Zmijozel.
„Vždyť sem ti říkal, že tě s Ososem budeme učit, jak pořádně zabíjet, tak nevěš hlavu,“ zasmál se Aeron.

*

Hned jak se dostal zpět do Voldemortova sídla napsal a následně odeslal Sianě dopis s novými instrukcemi. Dívky vypadaly už o mnoho klidněji, ale i tak se mu nepodařilo dostat z nich jediné slovo a tak jeho snaha o konverzaci skončila neúspěchem.

*

Po snídani se Harry stavil v sovinci, kde už čekala černá sova přesně dle instrukcí s odpovědí od Siany. Rychle odpověď přečetl, vytáhl dva dopisy, které měl předem připravené a jen na ně dopsal adresy a jména. Jeden dopis do stavební společnosti sídlící v jedné ze zapadlých uliček u Příčné a druhý k obchodníkovi s domácími skřítky. Oba dopisy přivázal černé sově k noze, dal jí pokyny a ona odlétla splnit zadaný úkol.
Hned jak černá sova odlétla, přiletěla na její místo Hedvika a nespokojeně ho klovla do prstu.
Harry si byl vědom toho, že jí opravdu hodně zanedbává, ale nic s tím udělat nešlo. Neměl komu psát dopisy, ani je od nikoho nedostával a korespondenci, kterou posílal jako Zmar Zmijozel nosit nemohla. Kromě toho neměl čas. Všechen věnoval své přípravě a na Hedviku, svou věrnou sovu si prostě při všech těch událostech nevzpomněl, ale teď měl řešení, které bude vyhovovat všem.
„Promiň, Hedviko, vím, že jsem se ti moc nevěnoval, ale nešlo to. Co bys říkala na to, kdybys byla Hermioninou sovou? Ona žádnou nemá a jsem si jistý, že bys zvládala její dopisy roznášet o dost líp než školní sovy. Aspoň se nebudeš nudit a bezpochyby se o tebe bude dobře starat.“
Na tuhle informaci sova posmutněle houkla a natočila hlavu ke straně.
„Bude to tak lepší. Hermiona potřebuje chytrou a spolehlivou sovu, takhle bys tady jenom přibrala, kromě toho potřebuji, abys na ní dala pozor,“ mrkl na ní a sova už spokojeněji zahoukala, klovla Harryho opět do prstu a odlétla.

*

Přesně v půl jedné ráno stála Siana na Příčné ulici před odbočkou do Obrtlé. Měla na sobě stejně jako včera svůj „pracovní“ oděv, ale i tak si připadala zvláštně nesvá. Příčná ulice v noci byla nepřirozeně prázdná a rovnou z Obrtlé jako by dýchalo Zlo, špína a zápach, který pomalu stravoval okolí.
„Vidím, že ti to taky nepřijde jako úchvatná podívaná. Zbytek Příčné vypadá lépe. Hlavně tam vzadu. Je tam dokonce otevřeno několik restaurací a barů,“ vyrušil mladou Snapeovou z rozjímání příjemný hlas, který jakoby odehnal vše zlé, co se plížilo kolem. Když se otočila tak stála tváří v tvář Zmarovi. Toho opravdu nečekala, jeho hlas byl tak... tak jiný, když nepoužíval ten ledový tón.
„Překvapená?“ zeptal se mladý Zmijozel na její výraz.
Dnes měl na sobě opět svůj černý oblek a plášť, ale prozatím neměl nasazenou kápi, nebylo to nutné aspoň zatím ne.
„Na, vypij tohle, je to mnoholičný lektvar. Jelikož jsi včera s nikým při svém hledání nemluvila, budeme předstírat, že jsme bohatý novomanželský pár, co si koupil svůj první dům. Díky tomu se vyvarujeme vymazávání paměti a úpravám vzpomínek,“ vysvětlil Zmar a podal Sianě skleněnou lahvičku.
Mladá Snapeová si chvíli lahvičku prohlížela, ale pak jí do sebe vyklopila. Bylo to odporné, ostatně jako většina lektvarů, a přeměna taky zrovna příjemná nebyla. Ale po chvíli bylo po všem.
Opatrně si sundala kápi a prohrábla si své dlouhé blond vlasy. Sakra, jsem blondýna, projelo jí hlavou, ale dál to neřešila. S jiným tělem se cítila divně a pod kůží jí stále mravenčilo.
„To bude dobré. Chvíli trvá, než odezní příznaky přeměny a na tělo si za chvíli taky zvykneš,“ řekl Zmar a vydal se dál po příčné ulici následován Sianou, která se snažila nemyslet na nepříjemný pocit po přeměně.
Asi o čtvrt hodiny později dorazili na místo. Za rohem sídlila stavební firma, která byla prý jedna z nejlepších jak podle cen, tak podle odvedené práce.
Když Siana došla ke Zmarovi, tak nahodil zářivý úsměv a objal Sianu kolem útlého pasu.
„Tak, Deboro, zlato, jdeme na to,“ prohodil zvesela a vydal se i s překvapenou Sianou do sídla firmy.

*

„Ano pánové, vím, na co myslíte. Je to tu opravdu v dezolátním stavu, ale musíte uznat, že původně to tu bylo velkolepé. Kvůli tomu jsme to s Deb vlastně koupili, že miláčku?“ usmál se Zmar a jemně jí políbil na tvář.
Zrovna byli v hale té barabizny, kterou si Zmar sehnal jako svůj dům. Siana opravdu nevěděla, podle čeho vybíral. Sice to možná bývávala velkolepá stavba, ale teď se to podobalo spíše chlívu a to hodně dlouho neudržovanému chlívu.
Každopádně byla překvapená, s jakou lehkostí Zmar hrál svou roli a lhal tak snadno, že mezitím co sem šli spolu se třemi kouzelníky z oné stavební firmy, stačil jim už popsat snad celý jejich fiktivní život. Dokonce stihl s jedním kouzelníkem prodiskutovat výhody Paříže, kde byl s Deb na líbánkách a nevýhody Říma, kam měl původně kouzelník v plánu jet s manželkou na dovolenou.
„Ano, to jistě bylo. Ale už je tomu nějaký čas,“ připustil postarší kouzelník a opatrně otevřel dveře do hodovní síně. Téměř jako by čekal, že na něj vyskočí nějaká příšera.
„To bezesporu, proto jsem se také rozhodl pro vaší firmu. Prý jste nejlepší. Slyšel jsem, že děláte i nábytek. Bylo by skvělé, kdybyste mi mohli vybavit celý dům i nábytkem. Samozřejmě novým, ale udělaným podle původního vybavení, opravdu bych to ocenil,“ usmál se Zmar.
„To není problém, pane Devay, ale bude to stát spoustu peněz. Už jen rekonstrukce domu bude velice drahá...“ začal jeden z kouzelníků, zatímco jeho kolegové se jali prozkoumávat stav domu.
„Na penězích nezáleží, druhé patro nejspíš budete muset celé předělat, chtěl bych ho upravit tak, aby v něm byl trezor, místnost kompletně z černého mramoru přibližně dvacet krát dvacet metrů, přepychově vybavená koupelna a zbytek jeden velký pokoj který bude zároveň pracovnou, ložnicí, obývacím pokojem a knihovnou,“ nadiktoval své požadavky Zmar a muž si okamžitě vše zapsal na svůj pergamen.
„Vidím, že jste muž, který ví, co chce,“ usmál se kouzelník.
„Ano, to jsem, jinak bych nikdy nezískal takhle krásnou ženu,“ usmál se Zmar a stočil pohled na Sianu, která nahodila připitomělý úsměv. Popravdě, ani nevěděla, jestli by byla schopná vykouzlit nějaký jiný. Nebyla tak dobrá herečka a nejspíš i proto neskončila ve Zmijozelu, zato Zmarovi to šlo tak perfektně, že mu to v některých okamžicích sama uvěřila.
Trvalo ještě asi hodinu, než prošli tři kouzelníci celý dům a zapsali si své poznatky. Těsně před odchodem jim Zmar dal truhlu plnou kouzelnických peněz a šperků. Bylo vidět, že kouzelníci nejsou zvyklí dostávat peníze v hotovosti, ale nijak se tomu nevzpírali a s úklonami odešli levitujíc před sebou těžkou truhlu.
„Tak, za pět dní to tady bude hotové a budu se sem moct přestěhovat. Domácí skřítky si pořídím až potom, aby tu nepřekáželi dělníkům. Už jsem informoval obchodníka, že budu potřebovat třicet dobře živených domácích skřítků, takže by neměl být problém si je následně vyzvednout. Myslím, že to jde dobře,“ usmál se Zmar spokojeně, stáhl svou ruku ze Sianina pasu a zakouzlil Tempus.
„Přibližně za půl hodiny přestane lektvar působit. Už můžeš jít, jeho účinky by měly vyprchat, ještě než dojdeš do hradu,“ informoval jí Zmar a sám se přemístil neznámo kam.
Siana si jenom rezignovaně povzdechla. Totálně se v něm nevyznala.

*

Další den Harrymu připadal jako nejkratší v jeho životě a to se snažil vše protahovat, co to jenom šlo. Rameno už od rána pálilo jako čert, což znamenalo opět o něco málo víc než den předchozí. Rozhodně to čekání na večer nijak nezpříjemnilo. Jedl, co nejdéle mohl, ze třídy chodil poslední a po chodbách se plahočil snad nejpomaleji, co kdy dokázal, ale přes jeho snahu den ubíhal až nadpřirozeně rychle.
Ještě před večeří ho na chodbě odchytil Snape se svou ledovou maskou.
„Pojďte za mnou, Pottere,“ zavelel a vydal se směrem ke sklepení.
Harry jenom mávl kamarádům na rozloučenou a se shrbenými rameny se vydal za mistrem lektvarů.
„Tady máte svůj lektvar, vypijte ho všechen, pak vás odvedu do Chroptící chýše, kde už na vás čeká ten váš vlkodlačí přítelíček,“ oznámil Snape. Harrymu se hned zvedla nálada, když slyšel, že na něj Remus už čeká. Rychle do sebe vyklopil pohár s lektvarem. Nejspíš to nebyl nejchytřejší nápad, jelikož to byl opravdu výjimečně odporný lektvar. Harry měl pocit, že mu sedřel celý krk a obával se, že to byl od Snapea jenom blbý vtip, jelikož to chutnalo jako vývar z hnoje s velkou dávkou zmoklého psa a ještě hůř to smrdělo. Když se Harry zakuckal po požití toho humusu Snapeovi se na tváři opět objevil jeho pohrdavý výraz.
„Copak neumíte ani pít, Pottere. Já jsem měl za to, že aspoň tohle zvládáte, ale jak je vidět, mýlil jsem se,“ ale i přes své řeči podal Harrymu sklenici průzračně čisté vody, kterou Harry okamžitě celou vypil, sice to trošku pomohlo, ale ne o moc, jelikož odporná pachuť v ústech zůstala.
Když se Harryho žaludek jakžtakž ustálil, tak se vydali do Chroptící chýše.
Když vylezli ve staré chatrči, okamžitě zamířili do druhého patra, ve kterém se svítilo. Když se Harry dostal dovnitř, uviděl Remuse, jak klidně leží na sofa a čte si nějakou knížku, jako by se nic nedělo. Klid starého vlkodlaka tolik kontrastoval s Harryho nervozitou a nejistotou, že si mladý Zmijozel připadal, jako ustrašený blbec.
„Lupine, přivedl jsem ti Pottera, tak ho tu dnes neroztrhej nebo to odnesu s tebou,“ ušklíbl se mistr lektvarů, se zavířením pláště se otočil a za chvíli už bylo slyšet zabouchnutí padacích dveří do tunelu pod Vrbou Mlátičkou.
„Ahoj Harry,“ usmál se vlkodlak a odložil si knížku vedle sebe.
„Ahoj, já... kdy to začne?“ zeptal se. Čím víc se to blížilo, tím víc se ho zmocňovaly pochyby.
„Přibližně za půl hodiny. Před tím ti ale musím vysvětlit pár věcí. Zaprvé profesor Brumbál to tu začaroval, takže se nemůžeme navzájem zranit. Vidíš tu bílou čáru? Přes tu se ani jeden z nás po přeměně nedostane,“ vysvětloval Remus. Harry se podíval na zem, podél celého pokoje byla bílá čára a uprostřed vedla další, která vzniklý obdélník rozdělovala na dvě části.
„Další věcí je přeměna. Poprvé je to asi nejhorší, ale doporučuju ti se tomu podvolit. Pokud se budeš snažit přeměnu zadržet, tak to bude o mnoho bolestivější. Taky by sis měl nechat jenom spodní prádlo, jinak přijdeš o všechno oblečení. Ráno sem přijde madam Pomfreyová, aby nám pomohla do hradu a dala nám nějaké lektvary. To už je asi vše... jo málem bych zapomněl, profesor Brumbál tu vytvořil ještě nějaké kouzlo, které nás bude držet v téhle místnosti a dál od sebe nevím jak funguje, ale myslím, že ho stejně nebudeme potřebovat,“ usmál se Lupin a začal se připravovat na přeměnu.
Harry tedy podle příkladu taky všechno svoje oblečení naskládal za bariéru a jako Remus si klekl na zem. Trvalo asi pět minut, než se začalo něco dít. Harry už se chtěl zvednout, když jeho tělem od ramene projela silná křeč a on opět skončil na kolenou. Pak už to šlo rychle. Někde v dáli jako by křičel Remus bolestí, ale nijak ho nevnímal, jelikož prožíval svou vlastní.
Začalo to rukama, klouby zapraskaly, jak se měnily. Následně se mu začaly roztahovat a mohutnět kosti. Byla to příšerná bolest srovnatelná asi jedině s tím, když vám někdo nožem škrábe po kosti trčící z otevřené zlomeniny. Harry cítil, jak se mu trhá maso a svalovina pod náporem rostoucích kostí, ale to se mýlil, svaly stejně jako maso, kůže a šlachy rostly zároveň s kostmi. Už se neměnily jenom ruce, ale i nohy. Bolestí skončil na zemi, kde sebou škubl pokaždé, když přeměna pokročila do další fáze. Žebra začala sílit, a roztahovat se neberoucí ohledy na orgány, které byly násilně stlačovány a skřípány mezi sílící žebra.
V tom okamžiku Harry pocítil další bolest, tentokrát z kůže, jako by každá setinka milimetru jeho kůže byla vystavena malým jehličkám, které se nemilosrdně zabodávají znovu a znovu. Po chvíli jehličky zmizely a nahradilo je intenzivní pálení. Jako by mu celá kůže hořela. Jistě by se snažil nějak té bolesti odolávat, kdyby jeho mozek nebombardovaly signály z ostatních částí přeměny. Harryho mozek byl utápěn v bolesti a nedokázal uvažovat nad tím, jak se jí zbavit. Všude byla jenom bolest, nesnesitelná a nekonečná.
Opět jím projela křeč a začala další bolest doléhat na jeho vyčerpanou mysl. Jako by mu zevnitř někdo bušil do lebky kladivem a vyklepával jí do požadovaného tvaru. Každá rána byla jako roztříštění celé lebky a s tvarováním lebky jako by se trhala i kůže na ní. První... Druhá... Třetí... Čtvrtá... Rána za ránou protahovaly lebku i s kůží.
Další bolest na sebe nenechala dlouho čekat. Jeden lidský zub za druhým byl vytlačován, aby jeho místo zaujal vlkodlačí tesák mnohem pevnější, silnější a větší než obyčejný lidský chrup.
Další křeč, další fáze přeměny, aniž by ostatní zdroje bolesti ubraly na intenzitě. Přidala se další, tentokrát to bylo z konečků prstů. Harry cítil, jako by mu odtrhávali nehty jeden po druhém. Ale ve skutečnosti začaly pod lidskými nehty růst drápy, které je nemilosrdně servaly, aby mohly nahradit jejich místo.
A konečně to ustalo, ta úleva. Bylo to vzdáleně srovnatelné s přechodem z ledové vánice do bezpečného domu. Tak najednou, že jste tomu nějakou dobu ještě nemohli uvěřit. Takové veliké rozdíly a tak blízko sebe. Bolest byla pryč a mysl zůstala úplně prázdná, očištěná od jakýchkoli úvah prožitou bolestí. Vyčerpání, tak sladké vyčerpání a klid, klid po dlouhém mučení. Proč by se měl bránit spánku? Proč by se měl bránit únavě? Proč by se neměl poddat bezvědomí. Lidská mysl byla odsunuta stranou, aniž by si to uvědomovala a nahrazena myslí otupělou lektvarem, mnohem divočejší a krvelačnější, než je mysl obyčejného člověka. Myslí, která byla prozatím ukolébána do klidu, ale ne na dlouho. Cítila to, věděla to a vyčkávala na ten okamžik.
kz_08_01.jpg
29.09.2011 16:29:12
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one