Kapitola jedenáctá - Nigrorští Páni

V nejhlubší místnosti sklepení pod Zámkem Expiatio se něco pohnulo. To samo o sobě bylo dosti podivné, jelikož poměrně veliká místnost byla neprodyšně uzavřena a jediná věc co tu byla, jakýsi objekt uprostřed místnosti, byl pevně obmotán silnými řetězy zakotvenými v rozích temné místnosti.
Řetězy se znovu mírně pohnuly, ale díky pevnému natažení nevydaly žádný zvuk.
Najednou se smotanec řetězů uprostřed začal rozpínat. Pomalu se zvětšoval nedbajíc na silná železné oka, která se pomalu natahovala. Najednou se ozvala rána, jak jeden z upevněných řetězů nevydržel pnutí a praskl, následoval další a další a smotanec uprostřed stále rostl.
Když praskl i poslední, růst se okamžitě zastavil a jako by neviditelná síla úplně upustila od svého snažení, všechny řetězy těžce dopadly na zem. Díky rozpínání velký chuchvalec již nijak nesvíral objekt uprostřed a také se sesunul k zemi na velkou hromadu železa.
Odkryl se tak pohled na jakýsi kokon tvořený z pásů kdysi bílé látky hustě popsané nějakými znaky. Kokon byl na dvou místech probodnut skrz na skrz železnými kopími.
Kov zbraní najednou začal rudnout jak se teplota začala zvyšovat. Napřed se zbraně zdeformovaly díky tomu jak změkly a následně stekly dolu na hromadu řetězu.
Když obě zdeformované zbraně chladly pod kokonem, tak se objevily malé zárodky plamenů, tryskající ze vzniklých otvorů. Plameny pomalu, ale jistě začaly stravovat látku, nedbajíc na podivné nápisy, které zářily jasně zlatou barvou.
Trvalo asi pět minut, než se malé plameny dostatečně rozhořely a obalily celý kokon, přičemž jakoby něco bránilo jakémukoliv poškození látky. Ale plameny nakonec zvítězily a okamžitě jak uchvátily i poslední volné místečko na nápisy pokrytých pásech, tak zaplály oslňující silou a po látce nezbylo nic víc než prach. Řetězy v dosahu dvou metrů byly roztavené a tvořily jakousi prapodivnou žhnoucí misku, ve které stála drobná osoba.
Ještě ani nevychladl roztavený kov a neviditelná síla udeřila do jediných dveří vedoucích z místnosti. Temně to zadunělo, ale bez jakéhokoli výsledku. Třiceticentimetrové, ocelové dveře vydržely bez známek poškození i druhou ránu, která i podle zvuku byla o dost silnější, než ta předchozí.
Chodbami sklepení se ozvalo třetí zadunění doprovázející nepříjemný skřípavý zvuk. Už během druhého úderu byly obyvatelé zámku v pohotovosti.
Kněží vzbuzení buď neobvyklými zvuky, či ozbrojenou hlídkou rychle opouštěli své skromné cely a narychlo oblečení běželi do nejbližších skladů zbraní.
Podle zavedeného plánu se rozdělili na různě velké skupiny. Většina ozbrojených kněží mířila rovnou do sklepení pod Zámkem, ale někteří se vydali do vyšších pater bránit vůdce této organizace, výše postavené kněží, kteří již mířili do svatyně, aby začali s obřadem.
Nejstarší velekněz byl ve svatyni jako první díky tomu, že jeho ložnice je s ní propojená. Přispěchal k velké knize a nalistoval stranu s postupem obřadu. Jenom mezi veleknězi se předávalo tajemství, které jak se zdá, už dlouho tajemstvím nezůstane.
Rychle zavrtěl hlavou. Na takové myšlenky musím okamžitě zapomenout, musíme to zvládnout stejně jako naši předchůdci. Jsme přeci vyvoleni samotným Bohem, abychom bojovali proti zlu a jeho stvořením, prolétlo mu hlavou a nalistoval správnou stranu.
Otočil se uviděl, že se mezitím do místnosti už stačili dostat všichni.
„Začneme s obřadem,“ nakázal a začal organizovat přípravy.
Mezitím hluboko ve sklepení silné dveře vylétly z pantů pod další ránou neznámé síly. Z temnoty místnosti do pochodněmi osvětlené chodby vystoupila malá dívka. Každý kdo by jí viděl, musel připustit, že jí nemůže být víc jak šest let i když dlouhé vlasy spadající až na zem zakrývaly větší část dívčina těla i jejího obličeje na kterém se pomalu objevil úsměv.
Dívka se pomalu vydala chodbou. Když ušla přibližně padesát metrů, tak se celým sklepením začaly ozývat dunivé zvuky. Zastavila se, natočila hlavu na stranu a zamračila se. Hned jak zvuky utichly tak pokračovala v cestě.
Kněží, kteří již vpochodovali do sklepení věděli, co jsou ty zvuky zač, starý bezpečnostní systém, který uzavře celé sklepení a i určité jeho části, aby zpomalil to s čím jdou bojovat, to co musí porazit.
Je to jejich velká zkouška a oni to věděli. Ale byli si jistí, že dokážou vyhrát. Přece jen byli božími bojovníky s veškerou Jeho přízní.
Dívka se mezitím křivolakou chodbou dostala k první překážce. Obrovský kamenný válec vyjel ze stěny a zatarasil tak chodbu. Byl to jednoduchý způsob, který by bez problému zastavil jakéhokoli člověka, jelikož kamenný válec vážil přinejmenším deset tun.
Dívka jen rozmrzele mávla rukou a válec byl tak rázně odhozen zpět do výklenku ze kterého se vyvalil, že se otřáslo celé sklepení a ze stěn a stropu spadlo pár uvolněných kamenů.
Nevšímajíc si rozvířeného prachu pokračovala dál chodbou, která se nepříjemně stáčela a různě kroutila, díky čemuž byla delší než bylo nutné.
Zahnula za další roh a uslyšela rychle se blížící dusot. Odhrnula si vlasy z obličeje a hodila je dozadu.
Desetičlenná skupinka kněží vyběhla zpoza jedné z mnoha zákrut a všichni se téměř okamžitě zastavili a rychle namířili zbraně.
Nikdo ale nevystřelil, jelikož i když byla chodba osvětlena jen pochodněmi, bylo dostatečně vidět, aby si všimli malé dívenky, jak na ně upírá své velké modré oči plné strachu.
„Na co čekáte, palte, sem se žádné dítě dostat nemohlo,“ vzpamatoval se jako první velitel téhle skupinky, ale už bylo příliš pozdě.
Celý dívčin výraz se v mžiku změnil, strachem stažené svaly kolem úst se uvolnily do mírného úsměvu a strach v očích vystřídalo pobavení.
Nejbližší voják odlétl proti nejbližší zdi ohromnou silou, jako by do něj udeřilo beranidlo. Narazil do zdi, na které nechal krvavou stopu a sesul se k zemi, kde zůstal nehybně ležet.
Další nestačil ani vystřelit a neznámá síla ho zvedla do vzduchu, kde ho doslova roztrhla vedví.
Třetí stačil instinktivně zvednout zbraň, aby zamířil, když v tom se mu obě ruce přelomily v lokti. Byla to taková bolest, že s výkřikem pustil zbraň a klesl na kolena. Ještě než se stačili dotknout země tak mu neviditelná síla doslova rozmačkala hlavu.
Jeho zbraň ale nedopadla, jak by se dalo čekat. Vznášela se ve vzduchu, hlaveň se otočila míříc tak na přeživší kněží.
„Zdrhejte! Rychle!“ zařval velitel a sám se jal uposlechnout svůj rozkaz, což bylo jediné co ho zachránilo, jelikož díky tomu, že zaběhl za roh ho následná palba minula.
Vyděšený velitel téměř okamžitě, jak vydal rozkaz, uslyšel, jak zbraň klapla a začala automaticky pálit jeden náboj za druhým, trhajíc opozdilé kněze. Neodvažoval se ohlédnout, ani jinak zpomalit uháněl co nejdál od té stvůry, co přišla ze samotných pekel.
Až po nějaké době si uvědomil, že už střelbu neslyší. Nevěděl kolik času uběhlo, ale srdce mu stále bilo jako splašené a utíkal, co mu síly stačily.
Ale i přesto, když zatočil za další roh, stála tam ona malá dívka a pobaveně se na něj usmívala. Hodil sebou na zem, jak se snažil okamžitě ubrzdit svůj zběsilý úprk.
Rychle vytáhl záložní zbraň, jelikož svůj samopal někde odhodil, aby ho nebrzdil, ani nevěděl přesně kde a ani mu na tom nezáleželo. Rychle vystřílel na dívku celý zásobník, doufajíc, že to zabere.
Jeho nejhlubší obavy se ale naplnily, nezabralo to. Náboje vysely ve vzduchu před dívkou, která se na to dívala s povytaženým obočím.
Bezradný kněz dál mačkal spoušť i přes to, že jenom neškodně cvakala a rychle se odsunoval dál od dívky.
Ta zvedla ruku k levitujícím střelám a do jedné cvrnkla. Projektil, jako když vystřelí, vyrazil ohromnou rychlostí a zavrtal se knězi do kolene, jen to hvízdlo. Věřící se okamžitě s výkřikem chytil za prostřelené koleno, ale to už se hvízdnutí ozvalo znovu a další kulka se zavrtala i do druhého kolena.
„Můžeme si tu takhle hrát klidně celou noc. Ještě jich tu dost zbývá,“ pronesla dívka rozverně a úsměv se jí ještě rozšířil.
„Nebo mi prozraď, jak se dostanu přes labyrint a budeš…“.
„Nic ti neřeknu, démone, já jsem Boží služebník, nepomůžu ti ani kdybys…“ přerušil jí kněz, který se stihl dostatečně vzpamatovat.
Ale sám byl přerušen zvonivým upřímným smíchem šestileté holčičky, který se rozléhal chodbou.
„Tak na to se podíváme,“ usmála se mile holčička a otřela si uslzené oči od smíchu.
O nějakou dobu později dívka dorazila před další zátaras. Opět stačilo jediné mávnutí ručkou a několikatunová překážka se vrátila s dunivým bouchnutím na své místo.
Přesně jak říkal kněz, byla před ní temná chodba, kterou začínal labyrint. Ohromné bludiště spletitých chodeb různě propojených nebo vedoucích do slepých uliček. Aby to neznalý vetřelec měl ještě složitější, bylo celé místo úplně bez osvětlení ponořeno do naprosté tmy.
Když vešla, spatřila napravo světlo od pochodní, rychle a potichu vklouzla do chodby naproti vchodu a čekala. K její nelibosti velitel této skupinky nejspíš nebyl úplný imbecil.
„Stát, tenhle vchod by měl být zavřený,“ upozornil hned jak doběhl na místo, takže do osvětlené chodby vkročili jenom tři lidé, kteří se teď otáčeli, aby se vrátili. Skoro jako blesk se obrovský válec opět vysunul a bez slitování rozmáčkl vracející se kněze. Ostatní se okamžitě vyděšeně otočili zády ke vchodu a začali pálit na všechny strany rozestavění v dokonalém půlkruhu.
Hned jak dívka ve světle pochodní spatřila jejich vyděšené výrazy, tak se opět začala zvonivě smát. O chvíli později se k jejímu smíchu a střelbě přidal i bolestný křik a společně se rozléhaly celým bludištěm.
„Co to sakra…?“ dostal ze sebe jeden kněz se staženým hrdlem. Poslední skupina se zdržela, protože špatně odbočili a ztratili se v tunelech, ale už se vraceli zpět aby se mohli připojit k ostatním.
„Musíme si pospíšit, vypadá to, že ostatní mají potíže,“ usoudil váhavě velitel, ale i přes jeho slova, když zvuky utichly, tak si všichni mysleli to samé, že ostatní už pomoc nepotřebují.
Poslední skupina výrazně zpomalila svůj postup a všichni obezřetně obhlíželi okolí nedovolujíc si udělat ani ten nejmenší zvuk.
V nastalém tichu se postupně začalo ozývat jakési ťapkání, jako když jde někdo bosý po kamenné podlaze. Celá skupinka se zastavila a vyčkávajíc upřela veškerou svou pozornost směrem k podivnému zvuku.
O nějakou dobu později doslova explodoval kámen ležící na vstupu do sklepení. Ze vzniklého otvoru vyšla malá holčička slastně si olizující krev z rukou jako by se jednalo o rozteklou čokoládu. Celým zámkem rezonoval podivný mručivý zvuk a všimla si toho i dívka, chvíli ustala ve své činnosti a zaposlouchala se, pak se zvonivě zasmála a pokračujíc v olizování svých rukou se vydala ven ze zámku a následně pryč z pozemků. Cestou se dívala vzhůru na nebe se šťastnými jiskřičkami v očích.
Už jsem nebe neviděla tak dlouho, posteskla si v duchu a následně zmizela.

***

Hned jak se přemístil do svého pokoje, tak Zmar zamířil ke skříňce s lektvary. Rychle jí otevřel a kopnul do sebe dvě ampulky. Následně si úlevně povzdechl a otevřel vedlejší skříňku odkud po chvilce hledání vytáhl bílý obvaz. Opřel se o nejbližší křeslo, položil obvaz vedle sebe na opěradlo a přivolal si hůlku do ruky.
Rychle zakouzlil jednoduché kouzlo urychlující léčení, pak hůlkou udělal několik tahů ve vzduchu, švihl od své ruky k obvazu a zamumlal zaklínadlo. Obvaz se okamžitě vznesl a sám se obtočil kolem zraněné ruky.
Když bylo vše hotovo, tak okamžitě aktivoval prsten a už v podobě Harryho Pottera se začal převlékat do svého bradavického oblečení.
„Tohle nesnáším. I když je to jen pár kousků, stejně je to dost otravný,“ vrčel si pro sebe a hned jak byl převlečený, tak s prásknutím zmizel a objevil se nedaleko Prasinek, odkud co nejrychleji běžel k hradu.
Nevěděl, jestli už bystrozorové a Řád skončili s přeživšími rádoby Smrtijedy, ale nebylo by moc dobré, kdyby byli rychlejší než on.
Když doběhl na dohled hlavní brány bradavického hradu, tak zpomalil a dál pokračoval krokem, jelikož si všiml, že jeho přátelé sedí venku na schodech a čekají na něj. Rozhodně nepotřebuje vzbuzovat další otázky, i tak jich bude dost. Docela ho překvapilo, že tam čeká i Lů, jelikož vypadala docela vyplašeně, i když se není moc čemu divit, jelikož asi není často pod útokem Smrtijedů.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se starostlivě Hermiona.
„Jo, nic mi není,“ uklidnil jí Harry a usmál se na ně.
„A co vy? Proběhla cesta bez problémů?“ optal se pro jistotu.
„Jo, v pohodě, vzali jsme to oklikou, takže jsme se všem vyhnuli,“ vysvětlil Ron objímajíc Lů, která souhlasně přikývla.
„Jak to tam teda vypadalo? Bylo to hodně zlý?“ optal se Ron.
„Překvapivě ani moc ne. Vypadalo to, že ti Smrtijedi byli nějací nováčci, protože udělali jenom hrozný bordel. Ale nedopadlo to zas až tak špatně, jako kdyby tam byli naši staří známí,“ řekl Harry zamyšleně.
„Takže se nikomu nic nestalo?“ optala se Lů s obavami.
„To nevím jistě,“ pokrčil Harry rameny, „Ale vypadalo to, že během toho Smrtijedského řádění měli všichni dostatek času utéct. Pak se tam ale objevilo pár neznámých lidí, Fénixův řád, bystrozorové a pár domů v Prasinkách to odneslo. Nejspíš je budou muset znovu postavit, jelikož na to asi Reparo stačit nebude,“ připustil Harry.
„Taky to odneslo docela dost Smrtijedů, co jsem tak viděl,“ dodal po chvilce zamyšlení. Asi by bylo divné, kdyby se jim nezmínil o několika stoprocentně mrtvých Smrtijedech.
Lů vypadala vyděšeněji než předtím, a když to Ron zpozoroval, tak se omluvil a vydali se spolu pryč.
„Moc se jim to rande nevydařilo, co?“ pronesl Harry zamyšleně dívajíc se za odcházející dvojící.
„To tedy. Každopádně si příště zase nehraj na hrdinu, mám hroznou chuť tě něčím praštit. Jako by nestačilo, že jsou všude kolem Smrtijedi, ty se na ně ještě jdeš podívat,“ zakroutila naštvaně hlavou hnědovláska.
„Ale no tak, Herm. Aspoň víme, co se tam dělo. Kromě toho, nijak jsem se do boje nezapletl, bylo to bezpečný,“ uklidňoval jí Harry.
„Pcha, bezpečný? Kolem se bojovalo, Harry! Měl by ses už naučit, kdy se držet dál od nebezpečí. Nemůžeš do všeho jít tak bezhlavě,“ zakroutila rezignovaně hlavou.
„Jdeme nebo budeme mít průšvih,“ zavelela a společně vyrazili do Nebelvírské věže.
Celý zbytek dne probíhal v dost pochmurné náladě. Hermiona si nakonec vzala pergamen, několik knih a začala něco překládat do Run, nejspíš další práce navíc. Ron byl stále někde s Lů a tak Harry měl dostatek času věnovat se četbě knihy od Osose. Už mu toho moc nezbývalo, ale musel si znovu pročíst ta cvičení, jelikož to bylo dost složité.
Rona viděli až na večeři, po které se spolu s Ginny vydali na Ošetřovnu za Sianou, kterou stále ještě nepustili.
„Ahoj,“ usmála se na ně hned, jak nakoukli dvoukřídlými dveřmi.
Po vylíčení dnešních událostí a všech novinek se konečně Ron odhodlal zeptat na to, co ho sžíralo už pěkně dlouho.
„Ten týpek, co tu byl, to byl tvůj kluk, že jo?“ vypálil na ní s úsměvem a pobavenými jiskřičkami v očích.
„Ne, nebyl,“ vyvrátila to okamžitě Snapeová s mírným začervenáním se.
„Ale nepovídej, viděli jsme, jak zdrhnul před tvým taťkou,“ zasmál se pobaveně zrzek.
„To ale přece neznamená…“ začala zamračeně Ginny vysvětlovat.
„Byl to Zmar,“ dostala ze sebe Siana.
„Zmar? To jako…Ty-víš-koho syn?“ vyvalil oči Ron.
Na to Siana jenom přikývla a sklopila oči. Nebyla si jistá, jestli jim to měla prozradit, ale už si o tom s někým musela promluvit. Mohla sice o tomhle mluvit s jakýmkoli členem Řádu, ale tam moc lidí neznala krom toho to nebylo ono, tohle jsou její kamarádi, přátelé. Měli by to vědět.
Jenom doufala, že se to nedozví Zmar, to by mohl být problém….
„Jak to že se s ním znáš?“ zeptala se překvapeně Ginny.
„Dělám špeha pro Řád jako jeho služebnice,“ prozradila Siana a sklopila hlavu. Nebyla si jistá, jak na tohle budou reagovat. Od taťky věděla, že se na špehy ostatní nekoukají zrovna moc důvěřivě, ale doufala, že to ostatní pochopí.
„Ty už pracuješ pro řád? Nebudeš mít potíže proto, že si nám to řekla?,“ zeptal se Harry. Věděl že tohle pro ní musí být těžké. Všechna ta zodpovědnost. Jako Zmar neměl nic proti tomu, aby to někomu řekla a o tom, že je špeh už dávno věděl díky nitrozpytu a celkově to bylo jasné. Nebyl teda nijak překvapený. Spíš měl radost, že to ví jistě. Krom toho, takhle se konečně dozví, co si o něm myslí. Přece jen nitrozpyt na ní pořádně použil jenom jednou a nehodlal to opakovat s její snahou se bránit by jí to mohlo poškodit mozek a o to opravdu nestál. Ta holka měla talent, krom toho se mu zamlouvala čím dál víc.
Budu si s ní ale muset promluvit o tom co dělala v noci v té Obrtlé, řekl si v duchu a čekal na odpověď.
„Nemyslím, že by to někomu vadilo, přece jen o Řádu všichni víte a o tom, že je otec špeh taky. Nevidím teda důvod, proč by to mělo vadit,“ pokrčila rameny a bylo na ní vidět, že se jí ulevilo.
„To je hrozný, proč nám nechtěj dovolit abychom se zapojili a tebe pošlou rovnou do středu dění?“ zakroutil Ron hlavou.
„Pán Zla se nějak dozvěděl, že má táta rodinu a tak poručil, že se mám stát Zmarovou služebnicí,“ pokrčila rameny.
„Není to moc nebezpečné? Přece jen je to Jeho syn,“ zeptala se s obavami Ginny.
„Mnohem lepší, než kdybych se musela stát Smrtijedkou,“ usmála se Siana.
„Vždyť je to to samé, ne?“ optal se nechápavě zrzek.
„Ne, vůbec to není to samé. Mohla jsem si vybrat oblečení, jaké jsem chtěla, nemusím nosit Smrtijedský plášť ani masku. Nemám vypálené Znamení zla. A hlavně, zdá se mi, že je Zmar o hodně hodnější než Pán Zla,“ pousmála se Siana.
Tohle Harry opravdu nechtěl slyšet, bylo sice hezké, že o něm tak pěkně smýšlí a byl za to rád, ale obhajovat ho nebo dokonce tvrdit že je „hodnější“ to nebylo dobré pro jeho plán. Vůbec ne….
„Jak si mluvila o tom znamení… máš ale nějaké Znamení, že?“ zeptala se Hermiona zamyšleně.
„Jo, mám, ale oproti Znamení zla je to mnohem… nenápadnější,“ řekla, natáhla dlaň, nad kterou se za chvíli vznášelo miniaturní Zmarovo Znamení.
„Páni,“ vydechla Ginny a naklonila se, aby si to mohla prohlédnout víc zblízka.
„Ta zranění ti udělali dva černokněžníci, že ano?“ nadhodila Hermiona.
„Ano, proč se ptáš?“ zmizel Snapeové úsměv ze rtů a nechala znamení zmizet. Ta vzpomínka byla ještě čerstvá a stále nebyla úplně vyléčená. Bohužel některé zranění se budou ještě nějakou dobu hojit, ale prý jí už v pondělí odpoledne pustí z Ošetřovny.
„Jen se ujišťuju,“ usmála se na ní Hermiona.
Nějakým záhadným způsobem se změnilo téma konverzace (za menšího popostrčení od Harryho) a po půl hodině je vyhnala madame Pomfreyová, že si pacientka potřebuje odpočinout. Než Harry odešel tak se nenápadně ochomýtnul kolem malého nočního stolku, přece jen je to nejjednodušší způsob, pousmál se, zamával na rozloučenou a pod přísným pohledem Ošetřovatelky spolu s ostatními proplul dvoukřídlými dveřmi.
Siana vypadala klidněji a mnohem lépe, než když jí Harry viděl naposled a byl si jistý, že to jak se podělila o své starosti s přáteli jí ještě ulehčí. Nenápadně kouknul na Hermionu, která se mračila. To dělala vždycky, když nad něčím usilovně přemýšlela. To nebylo dobré, Herm a ostatní z toho chtěl vynechat. Nesmí se do toho začít plést a ta její „nenápadná“ otázka rozhodně nenaznačovala nic dobrého.
„Víte jak ráno byl ten článek na titulní stránce?“ optala se Herm na cestě do Nebelvírské věže.
„Hm?“ zamručel Ron.
„Nebylo náhodou to znamení na místě činu stejné jako to, které měla Siana?“ nadhodila a kamarádčino jméno zašeptala.
„Když o tom tak mluvíš… tak jo, myslím, že bylo,“ přiznala zamyšleně Ginny.
„To znamená…“ došlo najednou Ronovi.
„Ano, ty dva má na svědomí Zmar a jsem si jistá, že to jsou ti samí dva, co napadli Sianu,“ přikývla Herm.

***

Večer Harry opět opustil Nebelvírskou věž hned, jak to bylo možné. Když překročil pozemky tak se přemístil do svého domu.
Na malý papírek napsal o čaj, nějaký zákusek a poslal ho do kuchyně. Cestou do koupelny dvakrát švihl hůlkou a uklidil tak nepořádek, který tu udělal přes den. Špinavé oblečení se přeneslo do koše na prádlo a obě skříňky se zavřely. V koupelně se převlékl do něčeho přijatelnějšího, přičemž proklínal podobu Harryho Pottera za to, že je v ní tak mrňavý.
Je opravdu nepohodlný najednou se objevit v o několik čísel menších botách. Zauvažoval rozmrzele. Vyšel z koupelny a uslyšel ťukání.
„Vstupte.“.
„Dobrý večer, pane,“ nejistě se na něj usmála blondýnka ode dveří.
„Dobrý,“ přikývl.
„To opět nemůžeš usnout? Když tak tu mám nějaké lektvary,“ optal se Zmar.
Není nutné na ní pouštět hrůzu, krom toho vypadá tak křehce, prolétlo mu hlavou. Do hajzlu, už zase, byla hned následující myšlenka. Jeho vlkodlactví s ním mávalo pořád silněji. Dnes se musí konečně zeptat jak se toho zbavit, tohle opravdu nejde.
„To je v pořádku, já spím spíše přes den,“ usmála se a položila tác se sušenkami a čajem. Pronikavá vůně čaje vyvolala, že se Zmarovi začaly sbíhat sliny.
„Tak tedy… děkuji. Jak se vám třem daří?“ zeptal se po zatřepání hlavou. Už se začínám chovat jako blázen, pomyslel si.
„Skvěle, skřítci nám se vším pomáhají a i když se jim to moc nelíbí, tak se snažíme pomoct i my jim,“ usmála se dívka.
„To rád slyším, někdy si s vámi budu muset promluvit, co dál. Přece jen, by jste se tu časem asi unudily k smrti,“ pronesl zamyšleně.
„Jestli to bude vše pane tak já…“ nechala větu nedokončenou.
„Ano, samozřejmě jen si jdi lehnout,“ přikývl Zmar.
Dívka se usmála přešla ke dveřím a s „Dobrou noc, pane,“ zmizela za dveřmi.
Bože můj, nedokážu si představit, že by to mohlo být ještě silnější. Můj obdiv k Lupinovi je stále větší, prolétlo mu hlavou a upil ze šálku výborného čaje.
Do půlnoci pročítal knihu od Osose. Čaj i sušenky došly, tak už ho tu nic nedrželo, zvedl se z pohodlného křesla a vydal se k polici, na které bylo několik kulatých předmětů.
Vzal jeden do ruky a pomyslel na přenesení v další okamžik už stál v Nigroru u Severní brány. Na přenášedlu od Osose pomalu dohasínaly znaky tam vyryté.
Speciální přenášedlo bylo jiné než to, které dostal od Voldemorta. Bylo mnohem propracovanější a nabité mnohem silnější a komplikovanější magií, takže Nigror musel být proti přenášení nějak chráněn. Když nad tím tak přemýšlel, dávalo to smysl. Tohle staré magií prolezlé místo muselo mít spoustu ochran a bariér, každé i sebemenší stavení tu bylo chráněno několika silnými kouzly.
Zatřepal hlavou, od té doby co je jeho nitrobrana slabší díky vlkodlactví se mu myšlenky podivně rozutíkají.
Vydal se k Ososovi, jak bylo domluveno. Včera odeslal dopis Aeronovi, takže by tam aspoň jeden z nich měl být.
Cesta překvapivě proběhla v klidu a bez jakýchkoli potíží. Dokonce se ho nikdo ani nesnažil okrást, což je dost nevídané v tomhle městě. Když nad tím tak přemýšlel, vlastně nikdy se mu nestalo, že by se ho minimálně nesnažili okrást. Usmál se svému štěstí a pokračoval v cestě přecpanými ulicemi.
Možná bych si tu měl taky sehnat dům, zamyslel se, ale okamžitě ten nápad zamítl s těmi podivnými rytíři by to nebyl zrovna chytrý tah.

***

„Zdravím, kde je Aeron?“ optal se Zmar když vyšel po točitém schodišti do Ososovi pracovny.
„Jeho vnučka se vrátila po dlouhé době z cest, tak se jí věnuje,“ objasnil nezaujatě Osos.
„Přečetl jsi tu knihu?“.
„Ano, jsou tam opravdu užitečné věci, některé postupy znám od Otce. On miluje když proti někomu může použít jeho vlastní sílu,“ ušklíbl se mladý Zmijozel a podal čaroději jeho knihu.
„Ano, vím o tom,“ přikývl.
„Rozuměl jsi všemu? Nebo budeš potřebovat něco podrobněji vysvětlit?“.
„Ne, všechno chápu, ale v praxi jsem to ještě nezkoušel, bylo by dobré kdybys mi ty těžší postupy ukázal. Taky ještě nevidím a necítím tu magii, jak je tam popsáno, ani její vlákna,“ připustil Zmar.
„To je v pořádku na tohle musíš provádět ta cvičení, až časem to dokážeš, zároveň to zlepší tvou schopnost s magií pracovat. Díky tomu pak budeme moct přejít ke složitějším praktikám,“ vysvětlil Osos.
„Pamatuješ si ta cvičení?“.
„Samozřejmě,“ přikývl mladý Zmijozel.
„Už budu muset jít. Zítra opět dorazím na dvanáctou. A jen tak mimochodem,“ zastavil se ve dveřích, „nevíš náhodou jaký efekt bude mít na člověka použití více než tří kouzel Temného jazyka za den?“ zeptal se nejistě.
„Myslím, že pokud to ten člověk přežije, tak si to pro příště rozmyslí,“ pousmál se Osos a v očích mu zaplály pobavené plamínky. Z nějakého důvodu to Zmarovi nepřišlo ani trochu zábavný.

***

Mladý Zmijozel dorazil na smluvené místo přesně ve stanovený čas.
„Ahoj Zmare, tak jsme oba živí, jde se slavit,“ zasmál se vlkodlak, když se pár nelidskými skoky dostal na střechu.
„Máš zpoždění,“ pronesl Zmar chladně.
„Ale, těch pár vteřin,“ mávl rukou.
„Minut. Přesněji dvacetosm,“ poopravil ho mladý Zmijozel.
„Klídek, nebuď takový pedant. Tady není tvůj fotřík ani tě nesleduje, není nutný aby jsi byl tak upjatý. Uvolni se. Přece jen se jde slavit. Mimochodem řeknu ti. Ten podnik je prvotřídní. Užiješ si to tam, můžeš tam být jak dlouho chceš jelikož mají nonstop, prostě paráda, kámo,“ začal vlkodlak. Zmar nevěděl ani jak, ale najednou měl na hlavě Samův kovbojský klobouk a sám vlkodlak se o něj opíral.
„U otce si nemůžeš být jistý ničím,“ upozornil mladý Zmijozel.
„Tímhle ale jo. Po tom, co tady provedl, sem rozhodně nikdy nevkročí. Nemluvě o jeho fanatických poskocích. Mimochodem mezi námi, ti by tu nedokázali ani přejít přes ulici a přežít to,“ zasmál se Sam.
„Co myslíš tím: po tom co udělal? A Smrtijedy bych nepodceňoval, někteří ať se to nezdá jsou docela schopní.“.
„Ty to nevíš? Tvůj fotřík zradil Nigrorské Pány. Prostě a jednoduše nasral tady ty nejmocnější a podle zákona nigrorských pánů by měl být už mrtvý. Myslím že to platí i když už jednou zemřel…“ zamyslel se vlkodlak.
„Skvělé,“ utrousil Zmar. Prostě dokonalý, teď si připadám jako nějaká návnada, je jenom otázka času než mě někdo z nich bude chtít zabít, problesklo mu hlavou.
„Klídek, dneska se jdeme bavit,“ zasmál se Sam a vydal se se Zmarem pryč.

***

„Tak a jsme tu,“ pronesl Sam pyšně.
„Tohle je ono?“ podivil se Zmar. Ať už čekal cokoli rozhodně to nebylo tohle.
Stály před malým domkem, jako všechny domy v Nigroru měl rovnou střechu. Neměl žádná okna a do malé budovy vedl jenom jeden vchod přesněji polorozpadlá díra rádoby obdélníkového tvaru. Z obou stran vchodu byli přímo do hliněné zdi zabodnuté dvě pochodně s kouzelným ohněm. Zmara nijak nepřekvapilo, že to nemá ani dveře, přes otvor byla přehozená jenom jakási látka s barevnými vzory.
„Přesně, tohle je ráj,“ pokýval zasněně vlkodlak hlavou a vyrazil dovnitř.
„Párkrát už jsem tu byl, tak tě povedu, je tu jedno pěkný místečko,“ otočil se na Zmara, když už odsunoval látku, aby mohl projít.
Zmar si povzdech, zakroutil hlavou a následoval ho do hlubin neznáma.
Když se dostal za látku, tak chvíli zůstal překvapeně stát, jelikož se ocitl v dlouhé svažující se chodbě vedoucí rovně dolů, to by ho zas až tak nepřekvapilo, ale jak stěny tak strop byly skleněné a bylo tak vidět do obrovského akvária. Rozhodně většího než byla ta malinkatá budova. Podél skleněných stěn chodby byly v akváriu kameny pulzující modrým světlem, takže byla chodba dokonale osvětlena a překvapivě celé akvárium bylo prosvětleno namodralým světlem i když Zmar nikde neviděl jeho zdroj.
Hned jak vkročil do chodby tak ke stěně připlavalo několik nádherných mořských panen. Nutno dodat, že na sobě neměly nic, co by se podobalo oblečení a házely na Zmara svůdné pohledy a doprovázely ho po celou cestu chodbou přirozeně se vlníc ve vodě.
kz_11_01.jpg
Když vyšel z chodby, jako by se dostal úplně jinam. Modré světlo a prosklené stěny akvária nahradila obrovská jeskyně přibližně osmdesát na osmdesát metrů. Bylo zde přítmí, ale stěny jako by jemně zářily. Bylo zde osm vchodů do dalších tunelů, různě rozesetých po jeskyni. Bar byl v jakémsi výklenku, který zabíral skoro celou pravou stěnu. Od levé stěny se do půlky prostorné jeskyně táhlo podium s několika zlatými tyčemi. Kolem jedné se zrovna proplétala spoře oděná čarodějka s krátkými vlasy. Po stěnách jeskyně bylo celkem šest výklenků, ve kterých byly také tyče i se skoro nahými dívkami. Zmara už ani moc nepřekvapilo, že některé neměly úplně lidské rysy. Jedna mu připomínala spíše kočku díky ocasu, zřejmě ostrým drápům místo nehtů na rukou i nohou a špičatým zubům, které skoro pořád cenila v podivném dravém úsměvu. Při každé otočce kolem sebe švihla dlouhou hřívou hnědých vlasů a když pohled jejích kočičích očí spočinul na mladém Zmijozelovi, tak se jí úsměv o něco protáhl a zvědavě naklonila hlavu na stranu.
„Pojď tamhle zakotvíme,“ řekl Sam a vydal se k jednomu stolu u stěny jeskyně. Všude po obrovském prostoru bylo plno malých či větších kulatých stolů. Jak si Zmar všiml, tak měl podnik docela plno, zbývalo jenom pár neobsazených míst.
Číšnice proplétající se mezi stoly byly taky krásné a jejich oblečení toho více ukazovalo, než skrývalo. Barmanka i číšnice byly sladěné do červeno černé barvy. Když šli k místu, které Sam vybral, tak vlkodlaka s mírným úsměvem pozdravila snad každá číšnice v dosahu a ty co byly dál a zahlédly ho, tak na něj vesele kývly.
„Prý několikrát,“ pousmál se Zmar.
„Je to tu dobrý, ne?“ zeptal se Sam, když se usadili, oba zády ke stěně jeskyně.
„Není to tu úplně k zahození,“ připustil Zmar, nějak cítil, že se mu to začíná vymykat z rukou. Přišel sem přece jen pro pár odpovědí.
„A to si ještě neviděl všechno,“ zasmál se vlkodlak.
„Tohle je opravdu dobrý místo, zezadu tě nic nepřekvapí a vidíš po celé místnosti,“ pokýval uznale hlavou Zmar.
Vlkodlak se na něj smutně podíval: „To jo, ale stejně mě sere, že nám tamti pankáči vyfoukli moje oblíbený místo,“ přiznal Sam a ukázal na obsazenou půlkruhovou sedačku u konce pódia hned pod jednou ze zlatých tyčí na které se zrovna točila krátkovlasá čarodějka už jen v krajkových tangách.
„Jo, to místo má taky svoje kouzlo,“ přikývl Zmar.
„Ahoj Lucy, prosím přihraj nám sem pár skleniček a lahev Ohnivé whisky na zahřátí,“ mrkl vlkodlak na jednu z číšnic.
Hudba tu nehrála nijak nahlas takže objednávku dívka zaregistrovala kývnutím potvrdila a už se proplétala k baru.
„Pokud budeš mít pak chuť, tak vzadu je několik pokojů s holkami,“ mrkl na něj Sam.
„Jenom nedoporučuju Sucuby, řeknu ti, to je zážitek jen pro tvrdý chlapy a pokud to přežiješ minimálně týden se nebudeš moct ani hnout. Pokud jsi na exotiku, tak tam někde je prý i jeskyně s tunelem do akvária. Nějaká vodní kočka by mohla rozproudit to tvoje Zmijozelské tělo,“ zasmál se vlkodlak.
„Díky, ale myslím, že dneska zůstanu jenom u té Whisky. Zítra toho budu mít už tak dost,“ ušklíbl se Zmar.
Vlkodlak jenom pokrčil rameny a zamával jedné z tanečnic ve výklenku.
„Hele chci se zeptat na něco ohledně vlkodlactví. Narušuje to mojí nitrobranu a jednám hrozně zbrkle, bez rozmyslu. Toho se musím zbavit, poraď jak,“.
„Hele kámo v tomhle ti fakt nepomůžu. Ani nikdo jiný. Já jsem čistokrevný vlkodlak, jsem se svou vlkodlačí stránkou úplně spojený. Oproti tomu nakažení, nečistokrevní mají svou vlkodlačí část oddělenou od svého já. I když jsou tyhle dvě vědomí oddělené, navzájem se ovlivňují, jelikož jsou pořád jedno, ale nikdy se nespojí tak přirozeně a na takové úrovni jako je to u čistokrevných. Díky tomu čistokrevní ovládají přeměnu zcela jak chtějí a i v přeměněné formě jsme to stále mi. Ale když se přemění nečistokrevný, tak prostě převezme vládu druhá část, ta vlkodlačí, pro kterou je to přirozené tělo. Z toho plyne, že dokud jsi nečistokrevným vlkodlakem, tvoje vlkodlačí část tě bude ovlivňovat, ať se budeš snažit sebevíc. Musíš se s tím hold smířit a naučit se s tím žít. Jiná možnost není,“ vysvětlil smutně Sam. Věděl, že pro nečistokrevné je to nepřirozené a trpí tím. Osobně to nechápal, ale to je tím, že on je takový odjakživa a neztrácí nad sebou kontrolu, prostě, je jaký je.
„A nevědí čistokrevní o nějakém léku?“ pokusil se Zmar chytit poslední naděje.
„Ne, bohužel. Popravdě se o to někteří stále snaží, ale většině čistokrevným jsou ostatní ukradení.“.
„Aspoň už vím, proč ze mě otec udělal vlkodlaka a ne například upíra,“ pousmál se Zmar a kopnul do sebe skleničku whisky, kterou mezitím číšnice přinesla a nalila.
„To z tebe vlastní fotr nechal udělat nečistokrevného?“ podivil se Sam. Slyšel o Voldemortovi, ostatně jako každý v Nigroru, je to docela známé jméno a příběh ještě známější a i ve světě mimo Nigror jsou občas nějaké řeči, ale že je to takový parchant opravdu netušil.
„Hm, je to pro něj užitečný. Vlkodlaků se všichni bojí a oslabil tím mou nitrobranu, to že jsem o úplňku a chvíli po něm nepoužitelný mu nevadí. O úplňku mě může použít stejně dobře a těch pár dní oželí, stejně má na většinu práce ty svoje Smrtijedy,“ objasnil Zmar a kopl do sebe další sklenku.
„Tak už si s tím nelam hlavu. Máš za fotra zmetka, s tím už nic nenaděláš. Smiř se s vlkodlactvím a vše půjde snáz. Apropo, jdeme to oslavit. Slavíme tvé zrození jako vlkodlaka,“ zasmál se Sam, přiťukl si s mladým Zmijozelem a oba do sebe kopli sklenku whisky.

***

O dvě hodiny později:.
„Hele támhlety… támhletové… tá-mhle-ti dělají problémy,“ dostal ze sebe pracně Sam ukazujíc na druhou stranu jeskyně.
Zmar tam zaostřil a opravdu, nějací kouzelníci tam obtěžovali jednu z číšnic.
„Naučíme je, jak se chovat,“ rozhodl Zmar natáhl ruku, do které se mu přenesla hůlka, ale ruka se mu tak výrazně hýbala, že by možná trefil i sám sebe. Opřel si tedy lokty o stul a snažil se zamířit na klubko ožralých výtržníků oběma rukama držíc hůlkou.
„To nejelej,“ kroutil Sam hlavou tak prudce, že se kynklala celá stolička.
„Kouslo by tě to. Dělá to ten hadr ve vchodě… může za to On!“ vykřikl nakonec.
„Jo, chápu, prostě nekouzlit,“ přikývl Zmar, nechal hůlku zmizet a snažil se postavit. Díky tomu, jak se mu točila hlava to vyšlo až na třetí pokus.
„Jdeme jim dát po hubě,“ rozhodl Sam, odrazil se od židle na které seděl, překlopýtal tři metry a tam se chytil okraje stolu, aby se udržel na vratkých nohách.
Zmar byl brzy u něj a postupně se dobelhali až ke skupince.
Mladý Zmijozel poklepal na rameno nejbližšího ze skupinky ožralů a když se otočil, tak spustil: „Nechte jí na pokoji, jinak vás zbijeme,“ to přilákalo pozornost i ostatních, nechali číšnici číšnicí a otočili se na opírající se dvojici narušitelů.
„Cos to řek?“ ozval se ten největší z nich.
„Už nevím, ale jestli jí nenecháte tak vás zbijeme,“ pronesl Zmar s ledově vážnou tváří.
„Tak to bych chtěl vidět,“ rozesmál se další z pětičlenné skupinky.
Sam se najednou pustil stolu. Otočil se ke skupince. Zhluboka se nadechl, naklonil se jednomu z nich těsně k obličeji a s doširoka otevřenou pusou na něj začal vydechovat.
Trvalo asi tři vteřiny než jeho počínání rázně zastavila pěst „napadeného“ ožraly až se Sam poroučel k zemi.
Ožrala se stihnul ještě vítězně usmát a přistála mu na čelisti Zmarova pěst, takže se taky poroučel k zemi s tím rozdílem, že při pádu narazil hlavou na kamennou podlahu a ztratil vědomi.
Další kdo přišel k úrazu byl Zmar kterého praštil další z násilníků. Mladý Zmijozel to neustál už na tak vratkých nohách a skončil vedle vlkodlaka na zemi.
Sam se na něj podíval s vytřeštěnýma očima: „Ty Vole… Ono to nefungovalo!“.
Zmar to nekomentoval, rychle se vyškrábal na nohy a s menší pomocí se postavil i Sam. Skupinka jim už přestala věnovat pozornost a byla opět otočená k číšnici. Jak se tak zdálo, tak je nezajímal ani jejich kamarád na zemi, kolem kterého se podezřele začala zvětšovat krvavá louže.
Sam se Zmarem se na sebe podívali, kývli a každý vzal jednu židli. Jejich plán ale nevyšel, protože jak rychle zvedali židle, aby s nimi přetáhli nepozorné protivníky, tak Zmar svojí židlí hlasitě narazil zespodu na desku stolu. Kromě toho, že to byla poměrně hlasitá rána, deska se zlomila a ještě hlasitěji dopadla na podlahu, díky čemuž na sebe opět upoutali pozornost čtveřice.
Ožrala nejblíže k Samovi dostal židlí do hlavy a skončil v bezvědomí. Ožrala nejblíže Zmara si všimnul, že jeho protivník nestihl židli zvednout a škodolibě se ušklíbl. Podceňovat Zmijozelskou pohotovost se ale nevyplatilo. Zmar zabodl jednu z nohou židle do ožralova nártu, ten zařval bolestí a předklonil se ve snaze osvobodit bolavé místo. Zmar dupl na sedák židle, způsobujíc tak protivníkovi více bolesti, vyšvihl se nahoru a kolenem druhé nohy narazil do ožralova obličeje. Bohužel stát na jedné noze na vratké stoličce bylo pro něj v jeho stavu prakticky nemožné. Takže aniž by viděl výsledek své práce, podlomila se mu jedna noha a přes opěradlo židle udělal ve vzduchu něco jako parakotoul bokem. Zvláštní shodou náhod dopadl na zem ve stejný čas jako jím omráčený rváč.
Když se Zmar vyškrábal na nohy pomáhajíc si nejbližším stolem, tak zrovna Sam bral židlí po hlavě již druhého ožralu. Když ho skolil tak opatrně postavil židli na zem a usmál se na svého společníka.
„Dobrá práce,“ pokýval hlavou Zmar uznale.
„To víš, to se musí umět,“ přikyvoval Sam a chtěl se opřít o opěradlo právě postavené židle. Díky rozostřenému zraku ale hmátl o kousek vedle. Ruka přeletěla opěrný bod a o okamžik později hlavou narazil do desky stolu a ztratil vědomí.
Zmar už se chtěl začít smát, když pocítil bolest v zátylku a následně se mu zatmělo před očima.

***

Grimmauldovo náměstí 12.
„Máme nějaké nové zprávy o tom incidentu v Obrtlé?“ zeptal se Brumbál Kingsleyho a ostatních přítomných bystrozorů.
„O tom mi ani nemluvte Brumbále, takový hnus sem už pěkně dlouho neviděl,“ vyprskl jeden z přítomných bystrozorů Adam Ebert.
„Ty dva jsme pořád neidentifikovali a toho jednoho asi už ani nikdy neidentifikujeme. Pokusili jsme se ho totiž sundat z té zdi. Přece jen, byl ještě živý, nemohli jsme ho tam nechat, ať to byl kdokoli. Ale ten parchant, co ho tam přikoval, na nás nastražil past, hned jak jsme ho sundali, tak ten chlápek doslova explodoval. To ti povídám, byl úplně všude,“ ohrnul Ebert zhnuseně nos.
„A co ten druhý?“ nadhodil Moody. Mezitím co se Tonksová snažila uklidnit svůj žaludek. Popravdě u toho nebyla, ale už jí to vyprávělo tolik lidí a probíralo se to na ministerstvu na poradě bystrozorů do takových detailů, že jí to bohatě stačilo.
„Ten zemřel když to viděl, jeho srdce se prostě zastavilo. Normálního člověka by to nezabilo, ale ten byl tak zřízený, že snad ani u Munga nenajdete nikoho v horším stavu. Nakonec jsme museli počkat na zaklínače, který ho po nějakých těch řečech odklel. S tím Znamením nebyl takový problém stejně jako u Znamení zla to jde docela v pohodě,“ pokrčil rameny Adam.
„Vyšetřování taky není moc úspěšné. Na Obrtlé se vždycky špatně vyšetřuje. Zatím jsme se dozvěděli jenom kde byli mučeni. Jeden takový zaplivaný pajzl. Našli jsme tam dalšího mrtvého, tentokrát to bylo bez mučení, ale stejně budeme potřebovat nějakou chvilku na identifikaci, protože byl dost pochroumaný. Taky jsme našli stopy krve na jedné stěně, ale nic víc, takže mohla klidně patřit jednomu z těch třech. Jediný svědek ochotný mluvit je místní ožrala a útočníkův popis sedí na Zmara Zmijozela,“ objasnil Kingsley.
„To se to snaží ministerstvo utajit i přes to všechno?“ nechápala Molly.
„Obávám se, že ano,“ přikývl zamyšleně Brumbál.
„Co se týče Zmarova řádění na Obrtlé, myslím, že je téměř jisté, že to byla odveta za slečnu Snapeovou, kterou někdo napadl,“ řekl Brumbál.
„Taky si to myslím,“ přikývl Snape.
„Každopádně tím vyděsil dost vlivných lidí. Ministr kvůli tomu povolal mě a moje žáky do služby. Budeme pomocná síla Bystrozorů, ale přednostně máme dostat toho mladého Zmijozela,“ zašklebil se spokojeně Moody.

***

Když se Zmar probral ležel na měkkých velkých polštářích, vlastně celé okolí bylo plné velkých měkkých polštářů. Povzdechl si, převalil se a už se chtěl zvednout, ale zabránil mu v tom pár rukou, které ho za ramena vtlačily zpět do měkkých polštářů. V další chvíli na něm obkročmo seděla ona kočičí žena, držela mu ruce za hlavou, tvář měla nad tou jeho a svýma zvláštníma očima se dívala přímo do těch jeho.
Rychle sklopil pohled, aby zabránil očnímu kontaktu a případnému nitrozpytu. Nevěděl, jak by teď obstála jeho nitrobrana. Díky tomu měl teď dokonalý výhled do výstřihu své věznitelky. Nutno dodat že poměrně pěkně vyplněného.
Rychle vzhlédl a teď se díval zase do těch zvláštních očí ve kterých poskakovaly pobavené jiskřičky. Kočičí žena naklonila hlavu na stranu a usmála se svým neobvyklým úsměvem.
„Šarfy, tenhle náš udatný bojovník není tvoje hračka,“ ozval se pobavený hlas.
„Zatím,“ zavrněla žena, pustila jeho ruce, vstala a smyslně pohupujíc boky odkráčela z místnosti.
Teď, když byl Zmar volný, viděl, že jsou v nevelké místnosti plné polštářů. Sam ležel kousek od něj v divné poloze s otevřenou pusou a očima. Obrátil se na ženu, co předtím promluvila. Stála opřená ve dveřích a usmívala se na něj. Mohlo jí být něco kolem dvaceti pěti. Dlouhé blond vlasy měla v copu až na dva prameny, které jí každý z jedné strany spadaly kolem obličeje až na ramena.
Měla štíhlé, zjevně vysportované tělo. Měla na sobě potrhané džíny a tričko. Zmar si nebyl jistý jestli to bylo schválně, každopádně tričko bylo tak zřízené, že zakrývalo jenom to nejdůležitější.
„Je mrtvý?“ zeptal se mladý Zmijozel.
„Ne i když si dal pořádnou ránu o ten stůl,“ zakroutila žena nechápavě hlavou.
„Vyrazil si tím několik předních zubů. Dali jsme mu lektvar, díky kterému mu zase dorostou. Ty otevřený oči jsou vedlejší účinek. Zbytek je jeho práce,“ vysvětlila.
„Kdo mě to praštil?“ zeptal se a promnul si bolavý krk.
„Jeden z těch otrapů se ti dostal za záda,“ usmála se žena.
„A kde je teď?“ zavrčel Zmar naštvaně.
„Můžeš být v klidu. Už je po něm. Rvačky a obtěžování v mým podniku nestrpím,“ zablesklo se jí v očích.
„Tak jak to že žijeme?“.
„Podle toho co jsem viděla, tak to začalo tím, že jste se vydali pomoct jedné z mých děvčat, proto žijete,“ objasnila s úsměvem.
„Proč si nezasáhla, když jí obtěžovali?“.
„Byla jsem zrovna na cestě k nim, když jste se dali do pohybu. Tak jsem to nechala na vás, popravdě, byla jsem zvědavá, jak dopadnete. Mimo to, to bys chtěl, abych se já bezbranná pustila do něčeho tak nebezpečného, jako je rvačka?“ povytáhla obočí. Zmar si byl jistý, že by to pro ní nebyl problém ani v nejmenším.
„Kolik je?“ uvědomil si Zmar.
„Něco kolem sedmé proč?“ zeptala se zvědavě.
„To je fuk, už musím jít, mám zpoždění. Postaráte se tu o něj, že?“ nadhodil ukazujíc na Sama.
„Ano, ale předem ti říkám, že tohle není žádný hotel.“.
Zmar kývl, že rozumí.
„Tady máte za útratu a problémy,“ řekl a hodil jí měšec plný Galeonů, „kudy se dostanu ven?“.
Beze slova jen ukázala směr a Zmar rychle vystřelil z místnosti. Běžel celou cestu až k Severní bráně, kde použil přenášedlo. Když se dostal do svého domu, rychle si změnil podobu, převlékl se a přemístil se těsně za Bradavické pozemky.
Měl sice zpoždění, ale mohl se vymluvit na to, že zase nemohl spát a tak se šel projít k jezeru. Problém byl s vykouzleným tělem. Přidal do kroku doufajíc, že ho jeho spolubydlící nekontrolovali nebo hůř nesnažili se ho vzbudit.
Ve velké síni už bylo pár ranních ptáčat na snídani, ale bylo jich opravdu poskromnu. Jelikož byla neděle, tak se většinou všichni snažili spát co nejdéle.
Už byl v patře se vstupem do Nebelvírské Společenské místnosti, když v tom ucítil bolest, jako by mu někdo pomalu zabodával jehly do spánků. Vyhekl překvapením z tak nečekané bolesti, ale díky Voldemortově skvělé péči úplně nevykřikl, ale bolest se stupňovala. Začínalo se mu mlžit před očima. Pokračoval v cestě přidržujíc se stěny, ale každým krokem to bylo těžší. Zkusil zatřepat hlavou, aby se zbavil vlezlé bolesti ve spáncích. Efekt to ale mělo opačný, ta samá bolest se objevila i vzadu.
Vykřikl bolestí, ale šel dál. Jednu nohu za druhou postupoval k Nebelvíru. Najednou mu podobná bolest ochromila koleno a on se skácel k zemi.
Další jehla se zabodla do hlavy. Harry se chytil za spánky a zhluboka dýchal. Přece to vydrží, za chvíli ztratí vědomí, není možný aby při tom neztratil vědomí, sakra vždyť i při Cruciatu ztratí po nějaké době člověk vědomí, honilo se mu hlavou.
Další stupeň bolesti jakékoli myšlenky vymazal Harrymu z mysli. Zavyl bolestí a beznadějí. Šáhl pro hůlku, aby se omráčil, ale jeho ruka jí neudržela, sotva jí vytáhl z pouzdra.
„Co tu blbnete, Pottere?“ ozval se chodbou chladný hlas. Harry ho nepoznal. Jediné, co dokázal zachytit, byl nějaký zvuk. S vypětím nemalých sil vzhlédl k tomu hlasu, přičemž každý i ten nejmenší pohyb nepředstavitelně bolel.

***

Severus Snape zrovna šel svou ranní procházku po hradě. Nic nezlepší ráno tak jako udělit pár studentům trest či strhnout body. Zdokonaloval tuto trasu po léta svého profesorského života a dovedl jí k dokonalosti. Nejfrekventovanějšími body hradu a samozřejmě kolem vstupů do všech kolejí.
Dneska už měl štěstí na dva Mrzimorské studenty, nevědomky se mu na tváři vytvořil mírný škodolibý úsměv. Když zahnul za roh tak se zastavil. Na zemi se někdo válí, přešel blíž.
No jasně, Potter, kdo jiný? Zeptal se sám sebe v duchu.
„Co tu blbnete, Pottere?“ optal se. I když žádnou inteligentní odpověď nečekal.
Najednou Potter pomalu a trhavě zvedl tvář. Okamžitě, jak jí profesor lektvarů uviděl, přiklekl k němu. Tohle už viděl v nespočtu tváří. Snaha vydržet a tiše čelit nepředstavitelné bolesti. Při Smrtijedských radovánkách je to docela časté i když nikdo nevydrží moc dlouho.
Každopádně kolem není nikdo, kdo by stále udržoval kletbu, proč má tedy ty bolesti? Nechápal Snape. Rychle vytáhl jeden z mnoha flakónků a pokusil se to vlít Potterovi do úst. Ten ale měl tak pevně zaťaté zuby, že to bylo dost obtížné.
I když se to nakonec podařilo nemělo to žádný účinek. Profesor rychle vytáhl hůlku a vyslal patrona se vzkazem pro ředitele.
Potterova hranice nakonec byla překročena a začal křičet bolestí. Severus namířil hůlkou na Pottera a pokusil se ho uspat jednoduchou kletbou, ale vůbec nefungovala, tak se rozhodl, že ho vezme na ošetřovnu s nadějí, že Pomfreyová bude vědět o co jde.
Namířil na chlapce opět hůlku a použil levitační kouzlo, ale jako u předchozího bez jakéhokoli účinku.
Rychle se tedy sklonil, vzal Pottera do náručí a rozeběhl se s ním chodbami na ošetřovnu.
Když rozrazil dveře, které tvořily i kouzelnou zvukovou bariéru, tak se na něj okamžitě stočil vylekaný pohled jeho dcery a ošetřovatelka vylétla ze své pracovny během mrknutí oka.
„Co se mu stalo?“ zeptala se vyděšeně madam Pomfreyová.
„Nemám tušení, našel jsem ho, jak se v bolestech krčí na zemi a pak začal křičet. Myslím, že ať je s ním cokoli, tak to na něj stále působí,“ informoval jí profesor lektvarů.
Siana se na to všechno jenom zděšeně dívala, neschopná slova.
Po půl hodině Harryho uspali třemi nejsilnějšími uspávacími lektvary, co v Bradavicích byly, ale i potom sebou sem tam trhnul bolestí a svaly měl stále křečovitě zatnuté.

***

„Co mu je?“ zeptala se vyděšeně Siana když Harryho uspali.
„Bude v pořádku, jen klidně odpočívej,“ ujistila jí ošetřovatelka a zmizela ve své pracovně.
„Bude to dobré. Potter má nepříjemný zlozvyk dostat se vždycky ze všech potíží, do kterých se dostane,“ usmál se profesor lektvarů na svou dceru. Ve skutečnosti měl docela obavy, ale to nemohl přiznat, přece jen, je to Potter.
Siana se s obavou podívala na bílé závěsy kolem Harryho postele.
Když Snape opustil Ošetřovnu, tak se Siana otočila k nočnímu stolku, aby si vzala knížku, kterou jí přinesla včera Hermiona, ale zaujal jí malý dopis ležící právě na té knize.
Stálo tam:

Je dobře že jsi v pořádku.
Až se plně uzdravíš, tak budu chtít vysvětlení, co jsi dělala v Obrtlé.
ZZ.


***

Bolestné záchvěvy přestaly až v sedm večer a Potterovo tělo se uvolnilo.
Když se v osm probral, okamžitě kolem něj byla jak Ošetřovatelka, tak ředitel a Snape s McGonagallovou stáli opodál.
Harry ani nevěděl jak, ale uhrál to na jeho pověstnou Jizvu. Díky tomu brzy vyptávání skončilo a Brumbál nařídil pokračovat v hodinách nitrobrany s nenáviděným profesorem.
Když všichni odešli, tak se Harry chvíli bavil se Sianou, ale v devět to nenápadně utnul s tím, že je ospalý a půjde už spát.
Bohužel mladá Snapeová reagovala jinak, než očekával. Myslel si, že bude taky ospalá přece jen i nuda člověka unaví a ona je zavřená na ošetřovně… to samo o sobě vypovídá vše.
Aspoň tak si to myslel Harry. Bohužel pro něj Siana měla knížky, co jí přinesla během dne Hermiona a byla na ně opravdu zvědavá.
Když už Harry předstíral že spí a Siana si četla půl hodiny, tak se rozhodl změnit taktiku.
Rozespale se posadil na posteli, šmátrajíc po závěsu kolem postele, až ho nakonec chytil.
„Jestli ti vadí to světlo, tak já to zhasnu,“ nabídla pohotově Snapeová.
„To je v pohodě,“ usmál se Harry rozespale, zívl a zatáhl závěs.
Hned si přivolal do ruky hůlku a udělal kolem postele zvukotěsnou bariéru. Bylo to časově omezené kouzlo, takže po určité době zmizí, ale to mu naopak vyhovovalo. Rychle vstal z postele, vytvořil svou kopii jako každý večer, nadzvedl závěs na straně k oknu. Opatrně hůlkou otevřel okno a pak rychle a tiše přeběhl až k němu a vyskočil ven.
Pak už to byla hračka, bylo po večerce, takže se nemusel bát nežádoucí pozornosti, přesto dával pozor, aby se skryl ve stínech. Když se dostal z Bradavických pozemků, tak s prásknutím zmizel.
Ve svém pokoji si úlevně oddechl a vydal se do koupelny cestou si berouc čisté oblečení.
Po půl hodině opustil sprchu jako znovuzrozený. Už měl opět svou podobu Zmara Zmijozela a blažený úsměv na tváři. V čistém pohodlném oblečení. Po tom pekle přes den je tohle jako ráj, pomyslel si. Cítil se trochu unavený, ale díky spoustě lektvarů, které do nějak nějakým způsobem dostali to nebylo zas až tak špatné.
Chvíli uvažoval, ale nakonec si opět napsal do kuchyně pro čaj a nějaké sušenky. Pohodlně se uvelebil.
Ozvalo se klepání a po vyzvání vešla již známá blondýnka se stříbrným tácem.
„Dobrý večer, pane,“ usmála se a položila podnos na stolek.
„Dobrý,“ pronesl Zmar a zamyšleně se na dívku díval. Je opravdu krásná, nemůžu jí tady držet napořád, ani ty dvě… budu muset něco vymyslet, řekl si v duchu.
„Vlastně jsem se tě nezeptal ani na jméno, že? A to už žijeme ve stejném domě… nějaký čas. Jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Eleanor Brownová, pane,“ usmála se dívka.
„Pěkné jméno, nebude ti vadit, když ti budu říkat El?“ nadhodil.
„Ne, pane.“.
„Bože můj, nejsem žádný tvůj pán, kolikrát ti to mám říkat? Budu si s vámi všemi muset promluvit. Řekni, prosím, těm dvěma, že příští sobotu spolu povečeříme,“ usmál se na ní.
Tvář se jí rozzářila jako vánoční stromeček. Nejspíš se tu musejí opravdu hodně nudit, pomyslel si Zmar.
„Skvělé, mám říct skřítkům že mají připravit něco zvláštního?“ optala se zvesela.
„Jak budete chtít. Ať uvaří to, co uznáte za vhodné vy tři,“ rozhodnul a stále nechápal, jak může mít někdo takovou radost z obyčejné večeře.
Z náhlého popudu vyskočil z křesla a nadlidskou rychlostí byl u blondýnky přitáhl si jí k sobě a dravě jí políbil. Tohle vůbec není špatné, ba naopak tohle je skvělé, prolétlo mu hlavou.
Sakra, co to dělám, byla další myšlenka. Rychle se od dívky odtrhl a o krok ustoupil.
„Já… omlouvám se,“ řekl a díval se na překvapenou dívku. Popravdě jeho samotného ho to překvapilo.
Dívka zamrkala, aby se dostala z šoku, ani ona tohle nečekala.
Bože, je tak roztomilá. Do prdele, na co to zas myslím.
„To-to je v pořádku,“ usmála se když se vzpamatovala.
„Asi… bych už měla jít,“ řekla a s rozpačitým úsměvem na rtech odešla.
„Bože můj, budu si muset co nejdřív promluvit s Remusem, musí na to být nějaký fígl,“zamumlal si Zmar a zhroutil se zpět do křesla.

***

„To je dost, že jsi dorazil, už jsem myslel, že zapustím kořeny,“ utrousil Aeron, když dorazil k Ososově domu.
„Dneska žádný výcvik, chci ti něco ukázat, za půl hodiny začíná souboj,“ usmál se a vydal se dál ulicí.
„Co tak zvesela?“ nadhodil Zmar zmateně.
„Včera mi přijela vnučka. Tak mám radost, konečně je v baráku někdo s kým se dá mluvit. Je to poklad to děvče,“ usmíval se upír.
„Slyšel jsem. A co je to za souboj, na který se jdeme podívat?“.
„Pět nekromantů vyzvalo bratry Wisteovy. Abys chápal proč to stojí za zhlédnutí, tak bratři Wisteovi jsou oba Nigrorší Páni. Když je někdo vyzve znamená to, že je to totální debil, nebo je opravdu velice silný. V tomhle případě hádám spíš to první,“ zasmál se Aeron, protočil svou hůl a praštil s ní nějakého zlodějíčka přes ruku, až to zapraskalo.
Opravdu má nějak dobrou náladu normálně by ho zabil a okradl, prolétlo Zmarovi hlavou.
„Co jsou zač ti Nigrorší Páni? Slyšel jsem, že jsou to ti nejmocnější a otec je nějak naštval.“.
„Tak teď si je dokonale definoval,“ uchechtl se upír.
„Asi jediná jejich společná věc je to, že nenávidí tvého otce,“ smál se dál.
„Každopádně, jak už jsem ti říkal, tvůj otec byl jedním z nich. A porušil jediné a hlavní pravidlo všech Nigrorských Pánů už od založení tohohle titulu. Sám zabil a okradl jiného Nigrorského Pána. Porušení tohohle pravidla se trestá smrtí, ale tvému otci se nějakým zázrakem povedlo utéct. Proto jsou na něj ostatní tak naštvaní. Na otázku, co jsou zač, ti odpovím jindy. Prozatím ti bude muset stačit to, že jsou těmi nejsilnějšími. Už jsme na místě a vypadá to, že už to začíná,“ uzavřel debatu upír a opředl se o cimbuří.
Došli až na Nigrorské hradby, které chrání město ze všech stran.
Zmar se opřel vedle upíra a uviděl to. Na jedné straně na vysoké duně stálo pět postav v černých hávech, které kolem nich vlály. Před nimi stála snad celá armáda nemrtvých. Byli tam kostlivci podobní Zmarovým strážcům, ale i Zombie s krvelačným svitem v očích. Nebyli tam jen lidé, ale i několik horských trollů.
Proti celé této síle stály dvě bíle oblečené postavy, jedna s mečem a jedna s dlouhou holí.
„Sakra, měl jsem si vzít popcorn, tohle možná bude chvilku trvat,“ postěžoval si Aeron.
„Teď se koukej, tomuhle se říká rozdíl v moci,“ upozornil upír těsně před tím, než zazněl obrovský gong visící na hlavním Nigrorském náměstí.
Zvuk gongu ještě neunikl a armáda nemrtvých se dala do pohybu. První řada se řítila na ty dva jako lavina.
Muž s holí s ní mávl proti blížící se armádě a udeřil koncem o zem. Najednou se proti běžícím nemrtvým zvedla vlna písku, která je bez nejmenších potíží smetla a následně se zaduněním vlétla hluboko pod zem berouc s sebou všechny uvězněné vojáky.
Mezi pěticí probíhal nějaký hovor, po chvíli si jeden z nich sedl na zem do meditační polohy, ale to už se vyřítila proti dvojici další vlna bojovníků, tentokrát se toho chopil muž s mečem a zabodl špičku své zbraně do písku.
Zmar už si myslel, že čeká než k němu dorazí. Když v tom vyrazila ze země řada špičatých bodců. Nebozí útočníci se na nemilosrdná ostří nabodali, ale díky tomu, že už byli mrtví tak jim to nijak neublížilo a dál se hýbaly. Najednou ze země vyrazilo několik dalších řad podobných té první a všechny se zabodali do nemrtvých válečníků, těm to zjevně nijak nevadilo kromě toho, že je to omezovalo v pohybu.
Muž s mečem jím otočil jako klíčkem v zapalování a podivné řady bodců se začaly hýbat sem a tam trhajíc a sekajíc tak celou armádu na malé kousíčky jako obrovský střihací strojek.
Muži mezi sebou něco prohodili a kývli. Nejspíš už je nebavilo čekat na další tah pětice. Celý pás sekajících břitů se rychle rozjel směrem ke zbytku armády nemrtvých.
Muž s holí jí uchopil oběma rukama a několikrát s ní praštil do písku každá rána se objevila i na bojišti. Jako by na polo shnilé trolly dopadala obrovská neviditelná závaží, jeden po druhém se rozprskli na nechutnou kaši.
To už sekací stroj drtil zbytek armády mezi svým ostřím.
Zmar byl překvapen, jak za takovou chvilku mohli dva lidé v klidu zničit takovou armádu, i když se jednalo jen o nemrtvé bojovníky.
Zakroutil nevěřícně hlavou.
Když to Aeron zpozoroval tak se ušklíbl.
„Klídek mladíku, zas takový zázrak to nebyl musíš si uvědomit, že nemrtví jsou jenom panenky s velice omezenými možnostmi. A jak vidíš, tohle jsou samá plošná kouzla, nic, co by se dalo v obyčejném boji lehce použít. Až teď začne ten pravý zápas,“ vysvětlil a ukázal na pětici, ke které se velkou rychlostí blížily sekací břity.
Všech pět postav vyskočilo do vzduchu a rozletělo se přímo proti dvojici, nechávajíc nebezpečné břity za sebou. Muž s mečem vytáhl svou zbraň z písku a v ten samý momenty zmizeli i břity. Postavil se do střehu a čekal.
Muž s holí mezitím mávl svou zbraní proti prostřednímu nekromantovi. Ten se ve vzduchu zastavil, udělal několik gest rukama a ze země se vynořila věž složená ze zbytků rozsekané a rozdrcené nemrtvé armády. Neviditelná síla hole narazila do podivné stavby a ta vydržela.
Následně nekromant znovu zagestikuloval a odporná masa jakoby se proměnila v podivného hada zaútočila na dvojici.
Muž vší silou praštil holí do písku a vyvolal tím obrovskou explozi, díky níž se celé bitevní pole ocitlo v písku a nějakou dobu nebylo vůbec nic vidět.
Když se písek konečně usadil, tak už po prostředním nekromantovi a jeho zvrhlém výtvoru nebylo ani stopy, zbylí čtyři se ale opět rozletěli na své dva protivníky, vytasili dýky a už byli u dvojice.
První zakuklenec chtěl využít své rychlosti a nalétnout na muže s holí, ten ale nečekaně rychle uhnul stranou a praštil svou zbraní útočníka, který se v tu ráno doslova vmáčkl do země a nebylo pochyb o tom, že je po něm.
Dva další zaútočili najednou. Každý z jedné strany na muže s mečem. Ten se prvnímu útoku vyhnul, přešlápl, otočil se a díky tomu se dostal přesně mezi dva atentátníky. Jednoho praštil do hlavy hlavicí meče a druhého jím probodl. Rána šla přímo do srdce. Pak vytáhl meč z těla a s otočkou mu pro jistotu usekl hlavu.
Přešel k omráčenému protivníkovi a zrovna, když se ho chystal dorazit, tak se vzpamatoval a uhnul stranou, takže se meč místo do srdce zabodl jen do ramene. Maskovaný nekromant se chrchlavě zasmál a pomalu šátral rukou pro dýku, kterou během svého pádu upustil. Muž s mečem se na něho klidně usmál a meč se najednou rozvětvil uvnitř nekromantova těla. Mělo to asi stejný efekt jako kdyby ho stokrát probodl, vypadal teď jako jehelníček sem tam z něj koukala špička ostří, ale jedno bylo jisté, byl mrtvý.
Poslední přeživší vyzyvatel se zrovna pokoušel opět zaútočit na muže s holí, ten mu bleskově praštil jedním koncem své zbraně do ruky čímž mu jí zlomil a druhým ho uhodil do hrudi. Efekt to mělo asi stejný, jako kdyby si nebohý nekromant stoupl před dělo, které vystřelí. V hrudníku měl díru minimálně dvacet centimetrů širokou.
Když dopadlo k zemi tělo posledního nekromanta, tak se opět ozval velký gong ohlašující konec.
Bratři se teatrálně uklonili všem, co se přišli podívat na souboj a pak se v klidu vydali k Nigrorské bráně, aby se mohli vrátit k tomu, co dělali před soubojem.
„Myslel jsem, že to udělají trošku zajímavější. Nemám rád, když si s nimi nepohrají,“ kroutil smutně hlavou upír.
„Nejsi nějak moc krvelačný?“ zeptal se Zmar s úsměvem.
„Jsem taky upír, ne?“ zasmál se Aeron a společně se vydali zpět k Ososovi.

***

Malá holčička vypadající na šest let seděla na jedné z nejvyšších Nigrorských věží a taky sledovala tento zápas. Upírala své velké blankytně modré oči na krvavou řež. Na rtech jí pohrával jemný úsměv a do pasu dlouhé blonďaté vlasy jí povlávaly ve větru. Měla na sobě bleděmodré načechrané šaty a klátila nohama sem a tam.
„Tihle jsou docela silní, sice už téměř dosáhli svého maximálního potenciálu, ale snad budou stačit,“ zamračila se zamyšleně a podívala se dolů, že seskočí na zem, aby si s nimi mohla jít promluvit, když v tom ho uviděla.
„Ten je dokonalý,“ rozhořely se jí plamínky vzrušení v očích. Po takové době ho možná konečně našla.
Rychle seskočila dolů. Přistání se jí moc nevyvedlo pár okolních kamenů prasklo a lidé kolem se na ní divně dívali, ale to jí bylo úplně jedno, konečně ho našla. Rychle se vydala k němu proplétajíc se mezi davem.
„Ale, holčičko, copak tu tak sama?“ ozval se úlisný hlas a někdo jí chytil za ruku. Otočila se na toho opovážlivce. Byl to poměrně bohatě vyhlížející hubený člověk.
„Za někým jdu,“ vysvětlila, ale muž jí nepustil.
„A co kdybys se mnou napřed zašla na pohár nebo něco zakousnout, maličká?“ navrhl vtíravě.
„Tak dobře,“ rozhodla nakonec. Přece jen proč odmítat jídlo, když se tak pěkně nabízí.
Zvesela se na muže usmála a poskakujíc ho následovala do jedné z vedlejších uliček.
Johnyho Freie, maloobchodního prodavače kouzelných hodin všeho druhu, už nikdy nikdo neviděl.

***

V temné místnosti pod hlavním Nigrorským náměstím se najednou rozzářil jeden kámen mdlím světlem a nad ním se jakoby z mlhy zformovala postava. Postupně se rozsvěcovaly další a další kameny, až jich v kruhu svítilo deset a nad každým se vznášel mlžný obrys jiné postavy.
„Nebylo od tebe hezké, že jsi na nás poslal těch pět patolízalů,“ začala jedna postava.
„Copak už jsi zapomněl, jaké jsou pravidla?“ optala se druhá.
„Klídek hoši, přece by jste mě z něčeho nechtěli obvinit?“ zeptala se dotčeně nejrozmazanější postava ze všech.
„Asi každému je jasné, kdo je poslal. Přece jen jsi mezi námi jediný nekromant,“ vyštěkl první.
„Pcha a to znamená jako co? Že zodpovídám za každého, kdo si hraje s mrtvolami? Moji lidé to nebyli. Přece nejsem blázen. Vím, že by proti vám neměli šanci, proč bych je měl posílat?“ nadhodil uraženě.
„Vím jistě, že to byli tvoji žáci,“ podotkla druhá osoba.
„Byli, to je docela důle…“ začala namítat nezřetelná osoba.
„Kvůli tomu jsem vás všechny nesvolal,“ zaduněl místností hlas.
„Doneslo se mi, že je ve městě Voldemortův potomek, jeho syn a chodí sem dost často. Nevíš o tom něco, Ososi?“ zeptala se postava s mocným hlasem.
„Jmenuje se Zmar a něco málo ho učím,“ připustila mlžná postava Osose klidně.
„Zrovna od tebe bych to teda nečekal,“ zaskřehotal skřípavý hlas.
„Copak jsi zapomněl na jeho otce?“ pokračovala skřípavá mlžná postava.
„Nezapomněl, ale myslím, že je v tom chlapci mnohem víc než bylo a kdy bude v jeho otci. Nebylo by správné promrhat jeho talent,“ vysvětlil Osos.
„Pcha, prý talent, to už tu jednou bylo a jak to dopadlo,“ odfrkla si kovově znějící postava.
„Já jsem toho Zmara taky potkala a musím souhlasit s Ososem, že není jako jeho otec. Popravdě to nevypadalo, že by ho nějak moc zbožňoval,“ ušklíbla se ženská mlžná postava.
„Ty holka taky poznáš kulový, tak radši drž kušnu,“ zaskřípal hlas.
„Radši bys měl držet hubu ty, ty Skřípale, nebo ti upadne,“ pohrdavě si odfrkla ženská postava.
„Ty jedna malá ště…“ začal hýkat skřípavý hlas.
„Dost,“ umlčel rázně hádku mocný hlas, „Zmara syna Voldemorta prozatím necháme být, uvidíme co se z něho vyklube a podle toho budeme jednat, souhlas?“ dotázal se.
Zaznělo osm souhlasných zamručení a jedno pohrdavé odfrknutí.
„Tím pádem je rozhodnuto, končím tuhle schůzi,“ zavelel hlas a obrys zmizel stejně jako vybledlo světlo kamene, postupně vybledly všechny kameny a místnost se opět ponořila do naprosté temnoty.
29.09.2011 16:41:21
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (863 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one