Kapitola dvanáctá - Úkol

„Jaký byl vlastně tvůj den? Vypadáš lépe, než jsem očekával,“ ušklíbl se Aeron, když se Zmarem mířili zpátky.
„Překvapivě jsem se potom cítil dost odpočatě. Nejspíš to bude tou spoustou lektvarů, které do mě napumpovali nebo tím, že jsem ještě nic takového předtím nezažil,“ zamyslel se mladý Zmijozel. Ptát se, jak se to starý upír dozvěděl, bylo úplně zbytečné, jelikož bylo jasné, že to má od Osose.
„Jsi opravdu šílenec. Kdybychom ti to aspoň předtím neustále neomílali o hlavu, že člověk není dělaný na Démonskou magii,“ zakroutil hlavou upír.
„Docela se divím, že si z toho vyváznul tak lehce. Tři démonská kouzla v tak krátkém časovém rozmezí by normálního černokněžníka zabila. Máš jediný štěstí, že máš tak odporný původ,“ zasmál se Aeron.
„Hmm, opravdu klika,“ zavrčel Zmar.
„Každopádně bys měl být pro příště opatrnější. Přece jen, následky jsou dost zřejmé a pokud to přeženeš ještě víc, mohlo by být po tobě. Předpokládám, že to nechceš. Když už s tebou ztrácíme svůj drahocenný čas, tak doufám, že nám to vrátíš tím, že toho slizouna pošleš konečně pod drn a ne že tu necháš rozdělanou práci,“ odfrkl si o něco vážněji Aeron.
„Neboj dostanu ho, i kdyby to měla být poslední věc, co udělám,“ zasyčel Zmar rozhodně.

*

Když se Harry dostal zpět do postele na Bradavické ošetřovně, byl totálně vyčerpaný. Co bych teď dal za pořádný spánek, povzdechl si v duchu.
Nejhorší na tom, že už nedokázal spát, byly chvíle jako tato. Když byl vyčerpaný a nemohl usnout klidným spánkem, aby nabral energii. Místo toho byl vzhůru a postupně se mu obnovovala jeho síla. Být při tomto pomalém regeneračním procesu vzhůru byl zvláštně nepříjemný pocit. Nikdy předtím si neuvědomil, jak je spánek důležitý .
„Sakra, tímhle nic nezískám,“ zatřepal hlavou nad svými myšlenkami, uvelebil se na lůžku a otevřel jednu staře vypadající knihu.
Od Osose dostal opět několik knih a podrobně mu vysvětlil a následně ukázal jak správně procvičovat manipulaci s magií a meditační cvičení na zesílení vnímavosti.
Byly to poměrně složité praktiky, takže byl Harry vyčerpán, jak po psychické stránce ,tak po té fyzické. Trochu podezříval včerejší „trest“ za používání přemíry Démonské magie, že se k tomu přidal, ale jistý si nebyl.
Netrvalo to ani hodinu a už byl vyrušen hyperaktivní madame Pomfreyovou, která ho začala kontrolovat několika diagnostickými kouzly. Nakonec pokývala spokojeně hlavou a vrazila mu do rukou sklenici plnou nějakého lektvaru. Kdyby ho nesledoval její upřený zrak do té doby dokud nevypil celý obsah, tak by to pravděpodobně nechal zmizet. Lektvar, jak tomu tak bývá, byl odporný. Harry chvíli uvažoval, jestli Snape nedělá lektvary pro ošetřovnu schválně takhle hnusné, aby si vychutnal utrpení studentů.
Opět zakroutil hlavou a ponořil se o něco hlouběji do nitrobrany.

*

Se Sianou byli propuštěni společně, tak se vydali na snídani. Nic nezlepší náladu po čase stráveném na ošetřovně tak, jako dobrá Bradavická kuchyně.
Jak očekával, Ron už do sebe pomalu soukal obsah vrchovatého talíře před ním. Hermiona vedle něj se snažila dělat, že ho ignoruje, ale občas se jí na tváři mihl znechucený úšklebek.
„Ahoj bando,“ usmál se na ně Harry a sedl si naproti nim. Siana jim taky kývla na pozdrav a sesula se vedle něj.
„Jsi v pořádku, kámo?“ optal se Ron a kupodivu napřed dojedl sousto. Přece jen na něj měla Hermiona nějaký vliv, pousmál se Harry.
„Jo, nic to nebylo.“
„Harry!“ sjela ho Hermiona přísným pohledem.
„Rozhodně to Něco bylo. Profesorka McGonagallová nám to řekla. Budeš zase chodit k profesoru Snapeovi na nitrobranu. Nemůžu pochopit, proč jsi jí přestal procvičovat, vždyť víš, jak je to pro tebe důležité,“ rozčilovala se hnědovláska.
„Lituju tě, kámo,“ řekl Ron procítěně.
„Myslel jsem kvůli Snapeovi,“ bránil se zrzek, když Hermiona obrátila naštvaný pohled na něj. Ale to taky nebyl dobrý nápad, jelikož ho teď provrtávala pohledem i Siana.
„Sorry,“ zakňučel Ron, přihrbil se nad svým talířem a radši se začal znovu ládovat.
„Přemýšlel jsem o BA,“ nadhodil Harry, aby trochu uvolnil napjatou atmosféru. Jak očekával hned si tím získal plnou pozornost.
„Mohly bychom se sejít tuhle neděli. Prozatím by jsme jenom opakovali a nanejvýš bychom probrali jedno nové kouzlo,“ pronesl zamyšleně.
„S tím souhlasím, přece jen, máme nějaké nové členy a i ostatní si rádi procvičí Patrona. Na konci roku ho sice většina už celkem zvládala, ale už je to nějaká doba,“ přikývla spokojeně Herm.

*

Začátek týdne byl velice podařený, ve škole žádné úkoly nedostávaly a Harry tak měl více času věnovat se svému studiu. Buď o samotě pročítal Ososovi knihy nebo se učil s přáteli. Noci byly plné tréninku, od Aeronovi neúnavné hole po Ososovo praktikování nastudované magie. Bylo to poměrně vysilující, ale díky tomu se začaly projevovat pokroky. Nijak zvlášť velké úspěchy to nebyly, ale už zvládal vzdorovat upírovi celou minutu. Na druhou stranu u Osose šlo učení a zvládání technik velice rychle. Za noc stihli dvě, tři techniky za pomoci manipulace s magií, což byl veliký úspěch vzhledem k obtížnosti. Nejspíš to mělo něco společného s tím, jak byl zvyklý se učit ve Voldemortově výcviku.
Každý večer si ve svém domě nechával poslat pro čaj se sušenkami, než se vydal do Nigroru. Stalo se to jakýmsi zvykem a noční střetnutí s El byla velice příjemným zpestřením.
S potěšením si všiml, že jejich rozhovory jsou čím dál delší a dívka začala být i o něco uvolněnější. Miloval ten pohled na její tvář, když jí vysvětloval něco z kouzelnického světa. Ať už se jednalo o obyčejné Aquamenti nebo létající košťata. Její tvář se pokaždé rozzářila úžasem a vzrušením, jako když dítě pod Vánočním stromkem objeví horu dárků.
Hltala každé jeho slovo a dokonce se začala párkrát i vyptávat na detaily. Zmar měl takovou radost z tohoto pokroku, že se mu na tváři dost často usazoval mírný úsměv. Což samozřejmě neuniklo škodolibému upírovi, který si ho v jednom kuse dobíral. Dokonce i jeho přátelé v Bradavicích si toho všimli, ale naštěstí se příliš nevyptávali.
Sám v tom měl poměrně zmatek, jelikož si nebyl jistý, jestli je to správné, přece jen jí dostal darem jako otrokyni. Po delším dumání a uvažování rozhodl, že je to bezvýznamná skutečnost, jelikož dívka i přes tento fakt nijak nejevila známky, že by se ho bála a vypadalo to, že je tam i jistá náklonnost z její strany. Hodil tedy tyto úvahy stranou s tím, že se to nějak vyvine.
Až v pátek večer, když zrovna Zmar vysvětloval, jak probíhá cestování za pomoci letaxu se stalo něco, co mu kompletně zkazilo náladu. Jeho pokojem se totiž začal ozývat ledový syčivý hlas,který okamžitě utnul konverzaci.
El hlasu samozřejmě nemohla rozumět, jelikož nebyla Hadí jazyk. Ale i tak muselo hadí syčení znít dostatečně hrůzostrašně, jelikož jí okamžitě naskočila husí kůže.
„El, omlouvám se, ale musím něco vyřídit. Uvidíme se zítra při večeři, prozatím dobrou noc,“ pousmál se na ní a ona bez jakéhokoli zdržování s přikývnutím vstala z křesla a opustila místnost. Zmara trochu zamrzelo, když viděl jak dívka rychle opustila jeho pokoj, ale hned ho z pochmurného přemýšlení vytrhlo další syčivé slovo.
Rychle přešel k zakrytému zrcadlu v temném rohu místnosti. Zdobené zrcadlo od Voldemorta přes sebe mělo přehozenou černočernou látku, zpod které se linul onen ledový hlas. Látka samozřejmě byla opatřena kouzly, aby přes ní nebylo nijak vidět, ani k zrcadlu nedoléhaly žádné zvuky, ty byly propouštěny pouze ven. Za což zrovna v tuto chvíli Zmar vděčný nebyl.
„Zdravím otče,“ zasyčel Zmar hned jak stáhl látku. I když se jednalo o zrcadlo, byla plocha neproniknutelně černá a ani v nejmenším se na ní nic neodráželo. V černočerném zrcadle se jakoby převalovala mlha a z ní vystupovala hadí tvář Pána Zla. Zmar chvíli uvažoval, jestli něco podobného neviděl v jednom z hororů, které si jeho bratránek jednu dobu hrozně oblíbil. Nakonec mu to ale teta Petúnie zatrhla, jelikož měl tak strašné noční můry, že se s brekem budil a ječel na celý dům.
„Mám pro tebe práci, okamžitě přijď,“ zasyčel Voldemort v pozdrav a jeho tvář zmizela.
Zmar si povzdech, hodil přes zrcadlo černou látku a s prásknutím zmizel.

*

„Mám špatné zprávy, Brumbále. Několik Smrtijedů dnes přineslo Pánovi Zla zprávy, že se nějaký John Tern z oddělení vnitřních záležitostí ministerstva kouzel začal zajímat o zaměstnance ministerstva. Prý chystá nějaké namátkové kontroly a tak podobně, aby odhalil skryté Smrtijedy,“ informoval mistr lektvarů ředitele.
„Opravdu odvážný krok. Tím si proti sobě poštve spoustu lidí,“ zamumlal zamyšleně Albus.
„Pán Zla řekl, že to vyřídí Zmar a obávám se, že se nebude jednat o prosté Imperio nebo výmaz paměti.“
„Neřekl, kdy asi pošle svého syna?“ optal se Brumbál.
„Ne, o tom se nezmínil.“
„Dobře Severusi, okamžitě svolej Řád. Já mezitím dojdu na ministerstvo promluvit rovnou s panem Ternem,“ rozkázal ředitel a o chvíli později zmizel v zelených plamenech.

*

„Jsem zde, Otče. O co jde?“ optal se Zmar, když vešel do velkého sálu s trůnem.
„Před chvílí mi mí věrní donesli znepokojivé zprávy o dění na ministerstvu. Vypadá to, že tvá pomsta popostrčila ministerstvo, aby začalo něco podnikat. Je nutné, aby zůstalo jenom u výhrůžek a plánů do budoucna. Nepotřebuji, aby se mi začalo plést pod nohy i ministerstvo. A rozhodně nehodlám přijít o Smrtijedy při nějaké směšné kontrole,“ zasyčel Voldemort pohrdavě.
„Tady jsou informace o jednom příliš aktivním ministerském úředníkovi,“ řekl Pán Zla a podal Zmarovi složku.
„Máš týden na jeho odklizení, než přednese svůj návrh starostolci. Není nutné se tolik snažit, jako u těch dvou v Obrtlé, stačí obyčejná smrt,“ mávl znuděně rukou.
„Ale otče, mým úkolem je hledat artefakty,“ namítl Zmar. Rozhodně neměl v plánu se podílet na více vraždění, než je nezbytně nutné. Zvláště když tím pomůže Voldemortovi.
„Ano a jak vidno moc úspěchů jsi zatím nesklidil,“ zablýsklo se v rudých očích.
„To připouštím. Ale vzhledem k tomu, jak málo mám informací o tom, co hledám… možná by pomohlo, kdybych aspoň věděl, o co jde,“ nadhodil mladý Zmijozel.
„Je hezké slyšet, že ses i přes svou výchovu naučil zmijozelskému smýšlení, ale ty informace které máš, ti budou stačit. Jsou to dost specifické artefakty díky své moci. Není nutné je více upřesňovat,“ pousmál se Voldemort.
Zmar se s tím smířil, byl to jenom pokus. Ani nečekal, že to zabere. I když, kdyby ano, byl by to bonus.
„Doufám, že není nutné o tom dále diskutovat. Už dávno jsem ti vysvětlil tvou úlohu. Máš na to týden. Pokud se ti to nepodaří, víš co bude následovat,“ zasyčel Voldemort s mírným úsměvem na rtech.
„Ano Otče, do týdne to bude vyřízené,“ přikývl Zmar a se složkou v ruce odešel.

*

I přes události z večera se Harrymu po ranním cvičení rapidně zlepšila nálada a neopustila ho po celý den. Třetí hodinu na přeměňování už to Ron nevydržel.
„Proč se pořád tak culíš?“ zeptal se zrzek potichu schovaný za učebnicí, aby si ho McGonagallová nevšimla.
„Mám dneska rande,“ zalhal pohotově Harry, taky skrytý za tlustou knihou o přeměňování.
„A s kým?“ nadhodil Ron zvědavě.
„To nepotřebuješ vědět,“ usmíval se dál Harry.
„Ale no tak, kámo. Hermiona? Siana? Nebo někdo jiný?“ vyzvídal zrzek a oči mu zářily nedočkavostí, až se to dozví.
Když už chtěl Harry odpovědět, tak někdo práskl učebnicí přímo o desku jejich stolu s takovou razancí, až oba nadskočili.
„Pane Weasley, pane Pottere, zajisté jste schopni mi zopakovat, co jsem právě říkala, že ano?“ nadzdvihla profesorka jedno obočí.
Harry se s nadějí podíval na Rona, ale ten si zrovna s bolestivým výrazem mnul pravé oko, do kterého se šťouchl rohem učebnice, když se lekl náhlého profesorčina zjevení.
„Ehm…“ začal tedy Harry, koutkem oka zkontroloval text na stránce, kde měl předtím otevřenou učebnici a následně s úsměvem pokračoval.
„Jednalo se o tvarování kovu paní profesorko,“ řekl s notnou dávkou jistoty, aby to vypadalo, že opravdu dával pozor.
„Ne, pane Pottere, probíráme teorii přeměny savců na rostliny. Měl by jste si přinejmenším nalistovat správnou stránku, když už zjevně nedáváte pozor. A to platí i pro vás, pane Weasley,“ stočila svůj přísný pohled na Rona, který se do té doby tiše smál.
Před obědem se Harry stavil v Nebelvírské věži, kde si z kufru vyzvedl předem připravený dopis pro mladou Snapeovou. Rychle mávl hůlkou a na jeho posteli se objevila malá bílá myš, mávl hůlkou znovu a myš se změnila na černého havrana. Následně pracně vyčarované zvíře zaklel Imperiem a přivázal mu k noze dopis.
Udělal by to snáz, ale nevěděl jak. Bradavickou sovu už nechtěl použít, jelikož hrozilo, že by jí mohli chytit a tím by se vše zkomplikovalo. A tak zvolil nejjednodušší způsob. Imperio bylo nutné, jelikož i když to zvíře vyčaroval, bylo divoké a rozhodně ne tak spolehlivé, jako například poštovní sovy.
Harry chvíli přemýšlel, že asi Sianu nebo nějakého skřítka pošle, aby sehnali nějaké sovy. Přece jen nemůže stále řešit takové problémy s poštou.
Když u oběda před Sianou přistál černý havran s dopisem, tak samozřejmě přilákal jistou pozornost. Ale jelikož se jednalo o dceru mistra lektvarů, pohledy zvědavců se brzy vrátily zpět k jídlu. Harryho docela překvapilo, když jim potom nechala dopis přečíst.
Žádné zajímavé čtení to nebylo, jenom pozvání na společnou večeři s děvčaty a menší náznak toho, že bude chtít vědět něco o Obrtlé. Samozřejmě, jak ho to otec učil, přímo to řečeno nebylo, ale nepochyboval, že to Sianě došlo. Ostatně má za otce Severuse Snapea.
Díky Ronovu přičinění ani on neměl problémy se dostat mimo pozornost ostatních, i když kamarádovo neustálé spiklenecké pomrkávání nebylo moc nenápadné.

*

V osm hodin už všech pět sedělo za stolem v jídelně. Zmara potěšilo když viděl, že si El sedla vedle něho. Po levici se usadila malá holčička s jizvou přes tvář a vedle ní druhá dívka žijící v domě. Siana si nakonec vybrala místo vedle blondýnky, aby neseděla zbytečně daleko, za což byl mladý Zmijozel vděčný.
„Jsem rád, že jsme se tu všichni takhle sešli,“ usmál se na ně Zmar. Úsměv mu všechny dívky opětovaly, jenom dívka vedle malé holčičky měla trošku nejistý úsměv. Jako by nevěděla, jak se v jeho přítomnosti vlastně má chovat.
„Nechybí vám tu nic? Pokud ano, není problém to zařídit,“ optal se dívek.
„Všechno máme, díky,“ odpověděla po chvilce El a druhá dívka jenom s úsměvem přikývla. Malá holčička na něj jenom nehnutě zírala, až si začínal připadat jako nějaký exponát v mauzoleu.
„To rád slyším. Kdyby jste něco potřebovaly, stačí říct skřítkům nebo tady Sianě,“ objasnil a pomyslel si, že rozhovor jaksi vázne. Ale co vlastně očekával, i s El to nějakou dobu trvalo, než se uvolnila.
„Jak se vlastně jmenujete? Sianu a El už znám,“ usmál se na blondýnku a ona mu úsměv vrátila a tak se spokojeně otočil k dívkám po levici.
„Já jsem Amanda Arter a tady malá… říkáme jí Lucy, ale protože moc nekomunikuje, nevíme jak se vlastně jmenuje,“ vysvětlila Amanda. Zmar přikývl a stočil pohled na malou dívku.
Opět se setkal s jejím pohledem. Od začátku se snad ani nehnula.
Jak jí tak pozoroval, najednou to ucítil. Magie. Soustředil se na vnímání, jak ho to učil Osos a opravdu z té dívky byla cítit magie. Nebyl ještě příliš dobrý v tomto oboru a proto magii ještě nedokázal vidět, ale aspoň trošku jí cítil, což bylo velice zvláštní. Jelikož se mu to ještě předtím bez soustředění nepodařilo.
„Ty pocházíš z kouzelnické rodiny?“ zeptal se dívky a ta jenom natočila hlavu na stranu.
„Měl někdo z tvé rodiny hůlku a kouzlil s ní?“ optal se Zmar a ukázal holčičce svou hůlku, což nebyl zrovna dobrý příklad. Jelikož normální hůlky jsou mnohem opracovanější, rovnější a celkově vypadají, dalo by se říct, více jako hůlky. Zmar nepochyboval, že kdejaký mudla by si jeho hůlku z Nigroru spletl s obyčejným kusem kořene či větve.
Dívka ale po chvíli krátce zavrtěla hlavou.
„Ona je kouzelnice?“ optala se Siana překvapeně.
„Ano, vypadá to, že je to čarodějka z mudlovské rodiny,“ přikývl Zmar s úsměvem.
„Takže… takže bude, bude taky… v-vraždit?“ optala se vyděšeně dívka vedle holčičky.
„Kouzla nejsou jenom k zabíjení a mučení lidí,“ uklidnil jí Zmar. Docela chápal, že asi moc kouzelníkům nevěří.
„Dají se s nimi tvořit i úžasné věci,“ řekl, klepl o desku stolu hůlkou a kousek od ní se z dřevěné desky zvedla malá dřevěná figurka baletky. Klepl hůlkou znovu a baletka se opět stala součástí hladké desky jídelního stolu.
„Je spousta a spousta kouzel, a většina nemá za účel ubližovat ostatním,“ pokračoval ve vysvětlování Zmar. Zamířil na stůl před vyplašenou dívku a v duchu vyslovil formuli, díky které se s červeným paprskem objevila rudá růže, která provoněla okolí.
„Záleží vždy jen na kouzelníkovi, jak svou moc využije,“ dokončil mladý Zmijozel a nechal svou hůlku opět zmizet na předloktí.
„Chceš se učit kouzlit? Pokud budu mít čas, tak bych tě něco málo mohl naučit,“ optal se holčičky, která okamžitě přikývla a vesele se usmála. Zmar si nebyl jistý, jestli tu nabídku dal z čistých úmyslů nebo v tom má prsty jeho zmijozelskost a chtěl si tím naklonit dívky. Opravdu si nebyl jistý a dělalo mu to docela starosti.
„No, vypadá to, že je nevyšší čas na večeři. Věřím, že nám skřítci přichystali něco velmi dobrého,“ usmál se na děvčata a pokynul skřítkovi, který stál u dveří. Ten se uklonil, lusknul prstem a zmizel. O chvíli později do místnosti v zástupu přišli skřítci nesoucí velké stříbrné tácy s jídlem, ovocem a džbány s pitím.

*

„Tak, doufám, že máš dobré vysvětlení, proč jsi byla tak pozdě v Obrtlé. Nepamatuji se, že bych ti říkal, abys tam šla a nevidím jiný důvod,“ nadhodil Zmar, když už seděl ve svém pokoji v pohodlném křesle. Bylo už chvilku po večeři, která byla výtečná a dokonce i dívky vypadaly spokojeně. Siana v protějším křesle se trošku ošila a nejistě se na něj podívala.
„Čekám odpověď,“ řekl hlasem který nepřipouštěl námitky.
„Já… dostala jsem dopis od Bílých čarodějů, že se mám dostavit na jedno místo v Obrtlé. Chtěli totiž, abych se k nim přidala a… prostě jsem chtěla vědět o koho jde, mohla bych vá… ti dát užitečné informace o nepříteli,“ zakončila vysvětlování. Zmar se trošku zamračil, když zaváhala s oslovením, protože doufal, že už si tohle ujasnili. Ale její zmijozelsky podané vysvětlení ho spíše pobavilo.
„Je to od tebe velice odvážné, jak se k Nebelvíru hodí. Ale nemyslím, že je chytré pracovat pro dvě organizace a mě. Obávám se, že to by jsi už nedokázala,“ usmál se na ní, když nasadila vyděšený výraz. Přímé obvinění rozhodně nečekala a hlavně ne s takovou jistotou.
„Já, ale…“ snažila se z toho nějak vykroutit.
„Je mi to jedno, ale rozhodně se nepřidávej k Bílím čarodějům. Ať si o sobě myslí cokoli, nejsou moc chytří. Kromě toho, v těch jejich pláštících jsou to jenom chodící terče. Nehodlám přijít o tak užitečnou osobu jenom kvůli bandě čis… To je jedno. Předpokládám, že tvůj otec o tom šíleném nápadu se s nimi spojit nevěděl….?“ optal se pro jistotu, když zavrtěla hlavou tak se jen pousmál.
„Tušil jsem to, Severus Snape by rozhodně nic takového své dceři nedovolil. Už se o to ani nepokoušej. Ještě nevím co tím ti tupci sledují, ale každopádně z toho nic dobrého nekouká,“ řekl zamyšleně Zmar.
„Ale to nevysvětluje proč jsi byla napadena. To oni na tebe poslali ty ožraly?“ zeptal se s pomstychtivým leskem v očích.
„Ne, popravdě jsem se s nimi ani nesetkala. Než jsem došla na místo, kde měli čekat, tak mě přepadli… tamti a potom už jsem se tam dostat nemohla,“ vysvětlila a v první okamžik se opravdu obávala o ty lidi v bílých pláštích. Zmarův pohled totiž nesliboval nic příjemného.
„Dobrá, to bude prozatím vše. Až tě opět budu potřebovat, dostaneš dopis předem, teď můžeš jít,“ propustil jí a zadumaně hleděl na desku stolu.

*

Neděle uběhla pod vedením Hermiony. Ať se jí Ron nebo Harry snažili jakkoli odradit, stejně všichni nakonec většinu dne strávili v knihovně. Hnědovláska totiž chtěla, aby si zopakovali program na dnešní setkání BA. Následně dohledávali další použitelná kouzla, prý pro případ že by to všem šlo a naučili se první tři rychleji, než očekávali. Když ale potom vytáhla domácí úlohy, které měli odevzdávat až ve středu, další posedávání v zatuchlé Bradavické knihovně rázně zamítli a přidala se na jejich stranu i Siana.
Když se jim podařilo Hermionu vystrnadit ven, tak se všichni sesedli pod jedním ze stromů poblíž Černého jezera a užívali si klid nedělního odpoledne.
Netrvalo dlouho a Hermiona už zase něco hledala v brašně. Po chvíli vytáhla čistý pergamen s tím, že musejí udělat nový seznam Brumbálovy Armády a když se zmínila o kouzlech, které na seznam chtěla umístit, tak se k ní přidala se zájmem mladá Snapeová a kluci svou snahu přimět je užívat si svobody vzdali.
„Kde máš vlastně Lů?“ optal se Harry, jelikož jí přes celý víkend neviděl.
„Ale, přijela k nim domů na návštěvu babička až odněkud z Jižní Ameriky. Tak si vyžádala uvolnění ze školy na víkend a odjela domů. Dneska kolem osmé by se měla vrátit,“ vysvětloval Ron a pak se na Harryho obrátil s šibalským úsměvem.
„A jaképak bylo včera rande?“ zeptal se.
„Skvělé, i když příště by to asi chtělo vzít i nějaké svíčky,“ pousmál se Harry.
„Jo, muselo být povedené, když ses vrátil až kolem jedenácté,“ uchechtl se zrzek.
„Jak víš, kdy jsem se vrátil?“ zeptal se překvapeně Harry. Měl za to, že už všichni spí, když se vrátil. Naštěstí hned nešel číst do společenské místnosti a místo toho procházel svou nitrobranu a snažil se jí ještě trošku posílit doladěním menších nedostatků.
„Nějak jsem nemohl usnout, tak jsem si četl Famfrpálové hvězdy od počátku věků. I když nechápu, proč se to tak jmenuje když famfrpál vzniknul až…“ Ronovo objasňování tajů jeho oblíbeného sportu bylo přerušeno jeho sestrou, která zrovna přicházela směrem od famfrpálového hřiště.
kz_12_01.jpg
„Ahoj, co tu vyvádíte?“ nadhodila s úsměvem.
„My se tu bavíme, oni se šrotí,“ shrnul situaci Ron a okamžitě ho dvě dívky provrtávaly pohledem.
„Jaký byl první trénink?“ nadhodil Harry, aby předešel jakékoli hádce.
„Zatím jsme netrénovali, byla jenom schůze týmu. Dost lidí nám totiž chybí, takže se bude muset uspořádat konkurz na několik postů,“ vysvětlila Ginny a sedla si k nim do trávy.
„Hmm…možná bych to mohl zkusit,“ nadhodil Ron zamyšleně.
„Měl bys, přece jen by sis ještě mohl splnit svůj sen z prváku,“ usmál se Harry a mrkl na Rona, když se mu rozzářily oči.
„Jo, asi máš pravdu Harry,“ přikývl.
„A jaké jsou volné posty?“ nadhodila Siana.
„Chybí nám střelec, oba odrážeči a brankář. Chceš se taky přidat do týmu?“ optala se Ginny s úsměvem.
„Ještě nevím, možná bych to zkusila na střelkyni,“ zauvažovala mladá Snapeová.
„Jo, rozhodně se musíš přidat, chci vidět potom tvého taťku, až vyhrajeme pohár,“ zasmál se Ron, ale veselí mu moc dlouho nevydrželo.
„Nevím co je na tom vtipného Ronalde. Jsem si jistá, že bude mít radost, když si jeho dcera povede dobře,“ zchladila ho Hermiona a Siana se na ní vděčně usmála.
Asi po hodině odpočinku hnědovláska zavelela a šli si ještě před schůzkou BA procvičit kouzla, která dnes chtěli začít probírat.

*

Schůzka Brumbálovy Armády nakonec dopadla tak, že se jenom opakovalo. K žádným novým kouzlům se nedošlo jelikož si všichni staří členové BA chtěli procvičit patrony a ostatní kouzla, která se naučili minulý rok.
I když je Harry podezříval, že se spíše chtějí vytáhnout před nováčky, tak nakonec souhlasil, že je to opravdu nutné. Jen osmi lidem z původní BA se podařilo vyvolat fyzického patrona a ostatní byli šťastní i za bílou mlhu. Harryho docela překvapilo, když jedním z těch, kterým se to povedlo, byl i Neville. Ale nejspíš ho minulý konec roku dost zocelil.
Brumbálova Armáda trvala od pěti odpoledne do půl deváté, aby měli všichni dostatek času dostat se do svých kolejí ještě před večerkou.
Za tu dobu se podařilo Harrymu, Ronovi a Hermioně zbytek staré BA opět naučit patronovo zaklínadlo a ke konci se nedařilo jen dvěma mrzimorským studentům, ale Harry to pokládal za veliký úspěch.
Nováčků nakonec přišlo mnohem víc, než bylo původně v plánu, a ti se začali učit odzbrojovací kouzlo. I když většina s remcáním, nakonec všichni začali zkoušet a ve většině případech opakovat jednoduché duelové kouzlo. Harrymu to připomnělo začátky BA minulý rok, kdy taky neměl nikdo příliš velkou radost z probírání obyčejného expeliarmus.
Nakonec se šťastní, ale psychicky zcela vyčerpaní, dovlekli do svých postelí. A i když celý den nic náročného nedělali, všichni usnuli skoro okamžitě po dopadu na svou postel.
Až na Harryho, který jenom chvíli v klidu ležel a naslouchal spokojenému chrápání jeho spolubydlících. Asi po půl hodině vstal z postele provedl sérii obvyklých kouzel a vytratil se pryč.

*

Tu noc si s El povídali asi dvě hodiny a Harry přímo cítil, jak se mu doplňuje energie už jen z její přítomnosti.
Když odešla, skoro mu bylo líto dopít její čaj. Kopnul do sebe zbytek v šálku a vydal se k poličce s přenášedly. O půl hodiny později už vcházel do Ososovi věže.
„Zdravím,“ nadhodil ke dvojici u krbu.
„To je dost, že se ukážeš. Pokud budeš svůj trénink takhle flákat, tak se nikdy nezmůžeš ani na mojí babičku a to už je dobrých tři sta let mrtvá,“ zachechtal se Aeron.
„Hmm, jako vždy dokážeš člověka povzbudit,“ zabručel Zmar.
„Potřeboval bych pomoct sehnat nějaký šikovný věcičky,“ přiznal zadumaně mladý Zmijozel.
„A copak za věcičky by to mělo být?“ optal se zvědavě starý upír.
„Nevím. Otec mi dal za úkol zabít jednoho ministerského úředníka. Stoprocentně ho budou hlídat bystrozoři a možná i Řád. A chtěl bych to udělat přímo na ministerstvu.“
„Takový kuře jako ty a hned takhle zapeklitý úkol…a proč zrovna na ministerstvu, co já vím ministerstva jsou dost dobře zabezpečené a je tam i centrála bystrozorů. To si rovnou jdi sednout do jedné z cel v tom vašem vězení,“ pronesl zadumaně upír a hladil si svou zastřiženou bradku.
„Naše ministerstvo není tak dobře zabezpečené, jak by mohlo být. A tímhle jim to všem ukážu, a to je donutí, aby s tím něco začali dělat. Krom toho dost stoupne moje pověst, když něco takového udělám přímo bystrozorům pod nosem,“ vysvětlil svůj záměr Zmar.
„Teda, kluku, ty jsi ale prohnaný prevít,“ zachechtal se Aeron.
„Máš to dobře vymyšlené, ale problém bude s provedením. Pokusíme se ti pomoct, ale i tak zůstává hlavní část na tobě,“ řekl Osos.
„Teď jdi cvičit, trénink ničemu neuškodí,“ řekl kouzelník a sám zmizel ve stínech mezi regály knih a svitků.

*

Ve středu, kolem půl desáté večer, když byl Harry na své každodenní cestě z Bradavického hradu, tak si všiml postavy v černém plášti s kápí, jak se ráznými kroky vzdaluje od školy a čas od času se za sebou ohlédla jestli jí někdo nesleduje. Harry na sobě měl neviditelný plášť, takže by ho nespatřil, ani kdyby stál přímo před ním, takže se v klidu vydal stejným směrem jako ona postava.
Věděl kdo to je, přece jen ho znal už nějakou dobu a není těžké si zapamatovat ten styl chůze.
Krom toho není moc těch, kdo by takhle pozdě chodili ven z Hradu v černém plášti s dost hlubokou kápí, aby mu nebylo vidět do obličeje. Pravda, ještě přicházel v úvahu Severus Snape, ale ten byl podstatně vyšší.
Sledoval postavu, až dokud nezapadla do hostince U Prasečí hlavy, pak se zastavil a zadumaně sledoval dveře hostince.
Mám si s ním jít promluvit? Přece jen dříve nebo později musím, potřebuju zjistit o co mu vlastně jde… ale tím se okradu o čas nad čajem a sušenkami s El… hmm… na druhou stranu, když si s ním nepromluvím, možná zemře spousta studentů… ale čaj s El… hmm…
Harrymu se hlavou proháněly důvody pro a proti dobrých pět minut, než se rozhodl a s povzdechem zalezl do jedné z postraních uliček, zrušil přeměnu na Harryho Pottera, zvětšil a otevřel jeden z kufrů, které nosil vždy sebou a mávnutím hůlky se převlékl do pohodlnějšího oblečení a jak by řekl jeho otec oblečení hodné Zmijozela.
Opět sbalil kufr do kapsy, nasadil si kápi a vydal se do hostince za postavou v černém.
Otevřel dveře a hned ho spatřil, seděl u baru se skloněnou hlavou stále zahalenou hluboko v kápi. Několik přiopilých pohledů se otočilo jeho směrem, když vrzly dveře, ale Zmar si jich nevšímal. Nebyli důležití, dokonce zde neviděl ani žádného Smrtijeda. Sice to bylo podezřelé, jelikož si vždycky myslel, že tenhle hostinec je jakési jejich doupě, ale rozhodně to nebylo na škodu. Nechtěl svědky, kteří by ho mohli poznat. Tihle byli přinejmenším dostatečně mimo, aby si druhý den nic nepamatovali. A pokud ano, jsou to typy lidí, kterým je ukradené, co se tu stane, hlavně když oni mají svou pintu. Jediný, kdo by mohl dělat problémy byl barman. Ale ten vypadal zcela bezstarostně, přejížděl lokál zamračeným pohledem a snažil se vyleštit půllitr hadrem, který rozhodně měl do své původní barvy daleko.
Zmar pomalu přešel k postavě sedící na jedné z barových stoliček. Když byl těsně za ní nenápadně zamířil hůlkou a vyslal kouzlo.

*

Seděl v tom nechutném pajzlu a čekal na informátora, se kterým se zde měl setkat. Přemýšlel, kdy se stal až tak zoufalým, aby chodil na tak špinavá a páchnoucí místa.
„Pf,“ pohrdavě si odfrkl a kopnul do sebe skleničku ohnivé whisky. Tohle všechno bylo nutné a věděl to. Pokud chtěl změnit svůj osud, nebyla jiná cesta. Důkazem toho bylo i to, že se snížil k tomu, aby přišel na tohle místo. Hned, jak odejde, zaleze si do prefektských koupelen a zůstane tam přinejmenším dvě hodiny, než ze sebe smyje ten hnusný zápach tohoto odporného místa.
Najednou si vedle něj přisedla postava v temném a zjevně drahém plášti. Strnul a ruku nenápadně posunul blíže k hůlce, kterou měl v pouzdře na předloktí.
Postava se natočila k němu a byl si jistý, že na něj zírá. I když temnota kápě zaručovala, že jí neviděl do tváře. Nedal na sobě nic znát a dál seděl, zírajíc na desku stolu, ale koutkem oka pozoroval počínání neznámého.
„Opravdu bych nečekal, že někdo jako ty se půjde napít zrovna sem,“ pronesl ledový posměšný hlas.
„A já bych nečekal, že i tady se najdou pobudové, kteří si neumí hledět svého,“ zasyčel naštvaně a otočil se na postavu.
Postava v drahém plášti se zasmála tak ledovým hlasem, že mu přejel mráz po zádech.
„Přišel jsem si s tebou promluvit,“ oznámila postava potom, co se dosmála.
„Nemám zájem mluvit s někým, koho neznám,“ odsekl.
„Ale já mám za to, že mě znáš, Malfoyi. Dokonce jsme se už setkali,“ pousmál se Zmar a stáhl si pomalu kápi z hlavy.
„Hmm, takže Smrtijed. Proč myslíš, že tě na místě nezabiju, abys to nemohl vykecat svému pánovi?“ zeptal se jedovatě a ruku posunul ještě o něco blíže hůlce.
„Já nemám žádného pána a sám moc dobře víš, že nemáš na to abys mě porazil,“ řekl pobaveně Zmar.
„Pcha, co si pamatuju nijak velkou převahu jsi neměl, Smrtijede,“ ušklíbl se Draco.
„Nejsem nějaký ubohý, nicotný Smrtijed. Musím přiznat, že to pro mě byl šok, když jsem zjistil, že Draco Malfoy ovládá takové množství kouzel z bílé magie. Tvoji předci se asi zrovna otáčejí v hrobě, že? Ale kvůli tomu tu nejsem. Ten váš ujetý spolek se pokusil naverbovat mou služebnici a to se mě opravdu dotklo. Zvláště kvůli tomu, že přišla k úhoně při tom vašem divadélku,“ ucedil posměšně mladý Zmijozel.
„…Takže ty jsi jeho syn. Představoval jsem si někoho… mocnějšího,“ připustil Draco a v očích mu hrálo zadostiučinění.
„To mi říká Smrtijedský synek, co se naučil pár efektních triků,“ odfrkl si Zmar.
„Tak to pojďme rozhodnout hned teď ven, jestli moje triky porazí velkého všemocného Zmara,“ nadhodil kousavě Malfoy.
„Nepřišel jsem bojovat, jenom chci zjistit, co máš za lubem s tím týmem živých terčů,“ vysvětlil mladý Zmijozel.
„Co ti je do toho? Tak jako tak ti stačí to, co víš abys, mě udal svému otci.“
„Měl jsem spoustu příležitostí ti podrazit nohy od našeho setkání. Ale nevidím k tomu důvod. Proto chci vědět, co tímhle sleduješ, abych věděl jak se rozhodnout. Pokud jsi jenom další člověk, který se snaží využít nabubřelosti ostatních, nevidím důvod, proč tě nezabít.“
„Jako bys to dokázal,“ odfrkl si Malfoy.
„Tak já ti to teda řeknu, stejně tě pak zabiju, nemůžu si dovolit, aby kdokoli věděl to, co víš ty. Je s tím spojeno příliš mnoho na to, abych se tak rychle vzdal. Já nemám v úmyslu stát se sluhou stejně jako můj otec a ostatní Smrtijedi. Plazit se někomu u nohou, líbat lem jeho hábitu a plnit každé jeho přání… To není cesta, po které by měl čistokrevný kouzelník jít. Je to odporné se takhle ponižovat a vůbec nechápu, jak to otec může nevidět. Postupně jsem našel několik podobně smýšlejících lidí v čistokrevných rodech, které se stejně jako ten můj nechává nazývat služebníky. Pokud ale tuhle válku vyhraje Pán Zla, budeme sdílet stejný bídný osud jako naši rodiče a proto jsme se rozhodli zapojit se do války a aspoň trochu naklonit jazýček vah tím správným směrem, který našim záměrům více vyhovuje,“ vysvětlil Draco.
„Hmm, tomuhle vysvětlení rozumím. Už jsem se obával, že si hraješ na lidumila,“ zasmál se Zmar.
„Pcha,“ odfrkl si Malfoy.
„Když mi slíbíš, že už nebudete po bojišti pobíhat v bílých pláštích, aby se do vás lépe trefovalo, tak všechno co vím zůstane před otcem v tajnosti. Tak? Co s tím uděláme?“ nadhodil Zmar s úsměvem.
„Tohle,“ vykřikl Draco a během setiny vteřiny vyslal proti Zmarovi neverbální omračovací kletbu. Pak ho chtěl samozřejmě dorazit, ale neverbálně zatím zvládal jenom lehčí kouzla.
Kletba ale proletěla tělem mladého Zmijozela, které se rozplynulo a místo svého zamýšleného cíle trefila ožralu válejícího se na druhé straně baru. Síla kletby byla tak velká, že to nebožáka doslova smetlo ze stoličky jako smítko prachu. Sklenička, kterou opilec ještě před chvílí nakláněl prstem na baru se teď točila hrozíc přepadnutím přes okraj barového pultu.
Ještě, než Malfoyovi došlo, co se stalo, tak se mu za zády ozval posměšný hlas.
„Jak jsem říkal, jenom pár triků,“ a následně Draca pohltila temnota bezvědomí.
31.12.2012 21:52:35
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one