Kapitola druhá - Snapeovy strasti

Pokoušel se nepozorovaně proplížit až k jeho myšlenkám a vzpomínkám, ale když se konečně dostal do Zmarovi mysli, tak sebou až cukl z toho, co viděl. Jako nějaká nechutná záplava ho obklopily vzpomínky na spoustu lidí, kteří byli mučeni až k smrti, jejich bolestný křik a utrpení v jejich obličejích byly nesnesitelné. Kromě těchto nechutných výjevů ještě v té cizí mysli cítil obrovský vztek, nenávist, pohrdání a znechucení, které s ním zatřásly téměř stejně, jako příšerné výjevy a skřeky bolesti, které byly všude kolem.
To vše se přehnalo Severusovou myslí během jediné vteřiny spojení se Zmarem takovou silou, že se málem neudržel na nohou, ale naštěstí se mu podařilo nečekaný příval pocitů a vzpomínek ustát a jen se nepatrně zakymácel.
Snape si všiml jak se Zmar Zmijozel bleskově otočil a upřel své plamenné oči rovnou na něj a teď ho provrtával pohledem. Než se odvrátil tak se mistru lektvarů zdálo, že se dokonce ušklíbl.
*
Harry se opravdu ušklíbl a pak dál nezúčastněně sledoval proslov Pána Zla.
Od doby co se naučil nitrozpyt a nitrobranu, tak si všechny tyto myšlenky a vzpomínky držel v bezpečné vzdálenosti od své opravdové zdi kolem mysli, dokázaly dokonale odvést pozornost od těch dobrých myšlenek a vzpomínek, které bezpečně chránila stále vztyčená bariéra a které jako jediné ho držely, aby se psychicky nezhroutil. Dokonce i Voldemort při svých častých průzkumech jeho mysli nikdy nepojal žádné podezření, že by existovaly nějaké skryté úmysly, plány a myšlenky, dokonce se ani nedivil tomu, že nenašel žádné staré vzpomínky a radši se kochal pohledem na vzpomínky z mučení, kterých byla Zmarova mysl podle něj plná.
Když Voldemort domluvil ke svým Smrtijedům, tak se na pokyn ruky Pána Zla otevřely jedny dveře, kterými dovnitř vešlo asi dvacet poměrně krásných žen a pět mužů podle svalů ve velmi dobré fyzické kondici. Všichni byli spoutáni řetězy a jejich potrhané šaty a ustrašené pohledy ukazovali na to, že už měli tu „čest“ se s Voldemortem setkat a nejspíš to pro ně nebylo moc příjemné.
Harry si snadno domyslel, co bude následovat a opravdu u toho netoužil být.
„Zde je můj a Zmarův dar pro vás, aby se tato oslava trochu okořenila,“ zasmál se ledově Voldemort. „Jak vy, mí Smrtijedi, tak i vy mé drahé Smrtijedky si tuto noc určitě užijete. Bavte se, ale pozor, tito mudlové vám musí vydržet celou noc,“ popohnal hordu Smrtijedů Pán Zla a znovu se děsivě rozesmál, jak se Smrtijedi vrhli na nebohé mudly, jako banda hladových psů.
„Otče, mohu už odejít? Potřeboval bych si ještě něco zařídit,“ snažil se z toho Harry vykroutit.
„Ne. Oslavuje se tu tvoje existence, takže u toho nesmíš chybět, beztak je to velice zábavné a jistě i poučné, jestli chceš, přidej se k nim, jistě ti rádi některou z nich přenechají,“ pousmál se Voldemort a zablýsklo se mu v rudých očích.
„Díky, ale po tom opravdu netoužím. Už jsou ušpiněné, ohmatané a bůh ví co, od těch uslintaných prasat,“ řekl Harry zhnuseně. Popravdě nebyl tak zhnusený z těch nebohých mudlů, ale z těch Smrtijedů, kteří bez ostychu znásilňovali ty zajatce. Bezmocný křik a prosby, vzlyky a naříkání, stejně jako slastné steny se prolínaly v děsivé symfonii, která se rozléhala celým sálem.
Harry teď děkoval všem svatým za to, že umí dokonale nitrobranu, jelikož bez ní by tu nevydržel tomu přihlížet. Oproti tomu Voldemort si to zřejmě užíval, jelikož celou tu děsivou scénu před sebou pozoroval se slastně přivřenýma očima a naslouchal tomu zvěrstvu, jakoby to byla rajská hudba.
Najednou pozornost obou přilákal jeden ze Smrtijedů který poklekl před Voldemortův trůn. Harry ho okamžitě poznal podle chladných černých očí, které svítily zpod bílé masky a Voldemort zřejmě také.
„Ano Severusi, co se děje?“ zeptal se, aniž by odtrhl pohled od děsivé podívané.
„Moc se omlouvám, můj pane, ale žádám o povolení opustit tuto slavnost. Ten mudlomil Brumbál ode mě žádá jeden složitý lektvar, který musím připravit dnes v noci, je to velice nestálý lektvar, který jsem opustil zrovna v té nejošemetnější chvíli,“ vypravil ze sebe Severus.
Pán Zla se na něj upřeně podíval. Nejspíš zrovna používá nitrozpyt, pomyslel si Harry a sledoval jak Snape nehnutě bez jediné známky vzdoru prochází kontrolou mysli.
Po chvilce Voldemort přikývl, mávl jen rukou, jako když odhání otravnou mouchu a dál se věnoval pozorování Smrtijedů.
Snape se uklonil Pánu Zla následně Zmarovi, a co nejrychleji mohl opustil síň svým rázným krokem.
Harry se rozhlédl po místnosti, ve které bude muset strávit celou noc.
Mudlovské ženy byly předávány mezi Smrtijedy jako kus hadru a někdy se na jednu sesypalo hned několik zakuklenců. Jejich bezmocný křik a pláč pomalu ochabovaly stejně jako pokusy bránit se. Už na nich nezbyl ani cár šatů, které by je zakrývaly a některé z nich už upadly do jakéhosi stavu totální lhostejnosti, že ani nevnímaly okolí a to co se s nimi děje. Jejich pohledy se stali prázdnými a jediné známky toho, že byly ještě naživu, byly slzy, které jim stékaly po špinavých tvářích a skoro nepostřehnutelné zvedání hrudníku při jednotlivých nadechnutích.
Mužští zajatci na tom nebyli o moc lépe, byli stále spoutáni a kouzli drženi tak, aby se nemohli bránit. Smrtijedky byli opravdu vynalézavé, když se jednalo o znásilňování. Kdo kdy tvrdil, že muže nejde znásilnit, tak se převelice mílí. Ale každopádně Harry uznal, že na tom mudlovské ženy byly podstatně hůř.
Nedokázal si ani představit horší způsob jak člověka zlomit a aby toho nebylo málo, musel tomu jen nečině přihlížet. Věděl, že nemá nejmenší šanci je zachránit z plné haly Smrtijedů a s Voldemortem vedle sebe.
Někdy kolem druhé hodiny ráno byli všichni Smrtijedi a všechny Smrtijedky dostatečně ukojení a nechali mudly ležet na podlaze nebo přikované ke stěnám.
Harry myslel, že to už je konec takže se narovnal v křesle, ve kterém seděl, ale zřejmě se mýlil.
Voldemort tleskl a v síni se objevilo asi pět dlouhých stolů, které byly přeplněny jídlem a pitím, spolu se stoly se objevila i spousta židlí, na které si Smrtijedi posedali a pozorovali další počin jejich Pána.
„Nebojte se, mí drazí Smrtijedi, tohle ještě není konec,“ zasmál se Voldemort a s gestem ke dveřím se znovu otevřely a dovnitř vstoupila další várka zubožených mudlů.
„Jezte, pijte, hodujte a mezitím si můžete procvičit pár hezkých kouzel na tomto mudlovském odpadu,“ informoval Smrtijedy Pán Zla.
Harry si všiml, jak někteří z těch zajatců co sloužili Smrtijedům jako nafukovací panny jsou mrtvý a ti co přežili, k tomu opravdu nemají daleko.
Hned po tomto zjištění si je pár Smrtijedů vzalo do parády a „použití“ mudlové se konečně dočkali vytoužené smrti.
A oslava pokračovala dál. Smrtijedi se dali do hodování, sdělovali si ve skupinkách své dojmy a zážitky z této oslavy, smáli se a mezitím mučili přeživší mudly nejrůznějšími kletbami.
V jednu chvíli dokonce soutěžili čí mudla zemře rychleji pod kletbou Crucio.
K této soutěži byl přizván i Harry jakožto oslavenec a po vyzvání Voldemorta se k této zvrhlé zábavě musel přidat.
K údivu všech Harryho mudla zemřel během necelé minuty, na což všichni ohromeně koukali, dokonce i Voldemorta to na hodnou chvíli vyvedlo z míry, ale nakonec začal tleskat, k čemuž se okamžitě poslušně přidali i Smrtijedi.
S Voldemortovým spokojeným výrokem: „Pravý syn svého otce,“ se Harry znechuceně posadil na své křeslo. I samotného Harryho překvapilo jak rychle mudla umřel, ale ne tolik jako ostatní jelikož věděl, že do mučící kletby vložil všechnu svou zlobu, nenávist, znechucení a bezmoc kterou cítil a která se o hodně zvětšila během této „Oslavy.“ Aspoň to bylo rychlé, pomyslel si Harry, a zničeně pozoroval počínání Smrtijedů zpod své ledové masky.
*
Severus Snape okamžitě jak se dostal do přemisťovací haly, tak s hlasitým PRÁSK zmizel. V ten samý okamžik se objevil v Prasinkách, ze kterých se přemístil na Grimauldovo náměstí 12.
„Ou, Severusi co tady děláš? Dáš si něco k jídlu?“ zeptala se překvapená Molly Weasleyová, když Snape vtrhl do kuchyně.
„Ne, nemám hlad, okamžitě sežeňte Brumbála máme problém,“ prohlásil a sedl si na stoličku, čekajíc na Bradavického ředitele.
Albus Brumbál se dostavil s přívalem zelených plamenů během deseti minut.
Po uvítání se posadil na poslední volnou stoličku a podíval se rovnou na Severuse.
„Co se stalo Severusi?“ zeptal se Brumbál.
V kuchyni už seděli všichni, kteří se zrovna na ústředí nacházeli. Molly a Arthur Weasleyovi, Ginny, Ron, Remus Lupin a ti všichni stejně jako ředitel vyčkávali na nové zprávy.
„Myslím, že tady mladí Weasleyovi by to slyšet nemuseli,“ upozornil chladně mistr lektvarů.
„Ano to určitě ne, Rone, Ginny jděte na chvíli do svých pokojů,“ reagovala okamžitě Molly.
„Ale mami…“ hodila psí oči malá zrzka, zřejmě to moc nezabralo, jelikož paní Weasleyová nekompromisně ukázala prstem na dveře a tak se tedy oba zvedli a opustili kuchyň, ale hned jak za sebou zavřeli dveře, tak vytáhli z kapes ultradlouhé uši a už se jali odposlouchávat zakázané informace.
„Tak o co jde Severusi?“ zeptal se unavený Lupin, byl den po úplňku a opravdu už si chtěl jít lehnout.
„Pán Zla dnes uspořádal velikou oslavu, na které nám představil svého syna,“ řekl Snape a pozoroval překvapené a zmatené pohledy.
„Syna? Vy-víte-kdo má syna?“ zeptal se nechápavě pan Weasley a podíval se po ostatních, jestli vědí o něco víc než on, ale všichni nechápavě zírali na Snapea, čekajíc na další informace. Jediný Brumbál vypadal jako vždy klidně, jen se pohodlněji opřel na židli a vyzval mistra lektvarů, ať pokračuje.
„Jmenuje se Zmar Zmijozel a podle toho jak na jeho jméno reagoval Malfoy s Goylem a Lestrangeovou tak už se s ním nejspíš setkali, pokusil jsem se dostat do jeho mysli pomocí nitrozpytu...,“ objasňoval Snape.
„Severusi, víte, jak to bylo nebezpečné? Ještě k tomu zkoušet takovéhle věci na synovi Vy-víte-koho? Máš štěstí, že si toho nevšimli a nezabili tě,“ začala okamžitě Molly.
„Já se o sebe umím postarat,“ zavrčel naštvaně Snape.
„Severusi, Molly má pravdu takhle bys neměl riskovat. Už tak je to pro tebe velice nebezpečné,“ pokýval hlavou Brumbál.
„No...“ na to už Snape nemohl nic říct, tak radši pokračoval, aby už taky mohl jít domů se konečně vyspat: „Že si toho nikdo nevšiml, není tak úplně pravda, bylo to divné, ale hned jak jsem opustil jeho mysl, tak se na mě otočil. Určitě si toho musel všimnout. Jen nechápu, proč nic neudělal, je to zvláštní stejně tak, jako to co jsem viděl v jeho hlavě. Spousta vzpomínek na lidi, které umučil k smrti a tak podobně, spojení jsem téměř hned přerušil, takže mě dost překvapilo když se na mě otočil. Nejspíš umí dobře ovládat nitrobranu, jinak si to nedokážu vysvětlit,“ dořekl Severus.
V kuchyni nastalo tíživé ticho, které přetrhl až Snape, který už se dále nehodlal zdržovat.
„Tak já už půjdu, musím ještě něco zařídit,“ vysvětlil profesor lektvarů a tiše opustil místnost, okamžik na to se ozval zvuk přemístění, který aspoň trochu probral osazenstvo v kuchyni.
Ron s Ginny se jen tak tak stačili schovat za jeden z mnoha těžkých závěsů a tak uniknout před Snapeovým odhalením. Teď, když byl mistr lektvarů pryč, tak se pomalu vydali nahoru cestou, probírajíc to co se zrovna dozvěděli.

O dva dny později:
Byla už noc a ve Snape Manor vládla tma, jelikož všichni jeho obyvatelé spali a oddávali se překrásným snům.
Najednou jedna osoba a rovnou pán domu se s trhnutím probudil a poplašeně se chytil za předloktí jako by ho někdo spálil do ruda rozžhaveným pohrabáčem a stejně to i bolelo.
Severus se vyděšeně posadil, jak byl násilím vytrhnut z říše snů.
Tohle nebylo obvyklé. Pán Zla si sice rád přivolával své poskoky, kdy ho napadlo, ale nikdy to nebylo takhle silné.
Snape i když byl zmatený, tak odhodlaně vstal z postele, přičemž dával opravdu veliký pozor, aby nevzbudil vedle spící ženu, kouzlem na sebe přičaroval svůj černý Smrtijedský plášť a o pár minut později už procházel chodbami Temného sídla Pána všeho zla.
Dost ho rozhodila skutečnost, že je jediný, který se přemístil. To opravdu nevypadá dobře pomyslel si a ještě přidal do kroku, myslíc, že přišel mezi posledními. Věděl totiž, jak Voldemort nesnáší nedochvilnost.
Když vstoupil do velkého sálu, tak se zasekl, jelikož nikde nebylo ani živáčka až na temného čaroděje na trůnu, který ho pozoroval svým rudým pohledem.
„Ano Severusi, pojď blíž,“ přikázal chladně, až mistrovi lektvarů přejel mráz po zádech.
Tady něco nesedí. Že by už přišel na to, že donáším Brumbálovi? Nebo má podezření a bude se chtít přesvědčit, že jsem mu oddaný? Snad jen chce připravit další ďábelský lektvar, zadoufal Severus Snape, ale své obavy nedával nijak najevo. Zachoval si nadále svou ledovou masku.
„Volal jste mě, můj Pane?“ zeptal se Snape a poklekl před Voldemortem.
„Ano Severusi volal. Zjistil jsem o tobě opravdu nepěkné věci,“ ve Snapeovi to trhlo, „věci které od tebe budu chtít vysvětlit a hlavně mi musíš vysvětlit, proč ses mi s tím nesvěřil. Víš, že mám rád přehled o svých věrných. Tohle opravdu nemůžu tolerovat a jsem tak nucen tě potrestat,“ syčel Voldemort.
„Pane? Já...já nevím, co tím myslíte, pane,“ přiznal se Snape.
„Tak ty nevíš? Crucio,“ pronesl Temný pán zvýšeným hlasem a chvíli nechal svého Smrtijeda pod účinky kletby.
„Ty tedy nevíš, že máš rodinu, o které ses mi zapomněl zmínit? Ty teda nevíš, že máš patnáctiletou, skoro šestnáctiletou dceru?“ otázal se Voldemort který se předklonil na svém trůnu, aby dodal slovům větší důraz.
„A...ano pane, já...já jsem nepokládal za důležité vás informovat o...“ dál už se Severus nedostal, jelikož ho zasáhla další bolestivá kletba.
„Pamatuj si, že Já rozhodnu co je a co není důležité... Nu dobrá tvé vysvětlení i když je dost stupidní přijímám a jestli se to bude ještě někdy opakovat, tak za to zaplatí nějaký člen tvé nedůležité rodiny. Tvá dcera... díky tvému počinu, bude poctěna a stane se jednou z mých věrných,“ usmál se Voldemort a tato informace škubla Severusem skoro stejně, jako by ho zasáhla další kletba.
„Ale...ale pane, ona je ještě příliš mladá, nezvládne být...“ tentokrát, to opravdu kletba byla, Crucio ale netrvalo příliš dlouho.
„Já rozhodnu, co zvládne a co ne, ale dobrá...“ usmál se vražedně Pán Zla.
„Nebude jednou z mých věrných ani se jí nikdy nestane,“ Severus se okamžitě cítil volný jako pírko, které bylo vysvobozeno zpod velikého kamene, „Stane se věrnou následovnicí mého syna Zmara, který kromě těch mrtvých ochránců zatím žádné služebníky nemá,“ zasmál se Voldemort.
Snape měl pocit jako by ho polili opravdu nechutným ledovým roztokem. Žaludek mu dělal kotrmelce, že nevěděl, jestli vůbec jeho obsah udrží uvnitř.

O hodinu později:
Celým štábem Fénixova řádu se ozvala obrovská rána, až to probudilo všechny jeho obyvatele, což v tu dobu byla jenom rodina Weasleyových.
„Co to bylo?“ vylítla z postele okamžitě Molly s vyděšeným výrazem.
„Nevím, jdu se podívat,“ odpověděl její manžel a pomalu se vydal dolu do kuchyně, ze které se ozvala ta rána s hůlkou pohotově připravenou v ruce a s manželkou za zády.
Na schodech potkali Rona s Ginny, kteří vykukovali ze svých pokojů.
„Okamžitě zalezte do postelí,“ rozkázala jim paní Weasleyová potichu a děti se ani nepokoušely odporovat.
Jak se blížili ke kuchyni tak bylo slyšet vzteklé vrčení a rozbíjející se nádobí o podlahu.
Hned jak otevřeli dveře tak ale strnuli. Uvnitř byl mistr Lektvarů uprostřed nevídaného nepořádku. Jedna skříň ležela rozbitá na zemi, všude kolem bylo roztříštěné nádobí, a Bradavický profesor se probíral další skřínkou tak zaujatý hledáním, že z ní vyhazoval další a další nádobí.
Manželé Weasleyovi na to jen překvapeně zírali, jelikož Severus Snape i když se choval velice nepříjemně a odtažitě, tak vždy s ledovým klidem, ale to zdá se, dnes neplatilo.
Po chvíli mistr lektvarů konečně našel to co hledal, dvě malé lahvičky a okamžik na to už jejich obsah zmizel v jeho útrobách. Následně se mírně zapotácel, až se musel přidržet kuchyňské linky. Když získal ztracenou rovnováhu, tak do jedné ruky vzal lahev napůl vypité ohnivé whisky a otočil se na stále znehybněnou dvojici.
Snape byl mírně překvapený, když tam viděl ty dva, ale odpotácel se na židli, na kterou se svalil a až pak jim věnoval pozornost.
Molly i Arthur byli překvapeni. Nejenom, že byl uznávaný mistr lektvarů na sto procent opilý, ale i tím, že měl rozbitý obličej a pár krvavých ran koukalo i zpod potrhaného pláště.
„Zdravím, co to že jste takhle pozdě vzhůru, hmm?“ otázal se přiopile Snape.
„To že jsme vzhůru, je vaše práce, co tu vlastně děláte a co se vám proboha stalo?“ zeptala se ho Molly a přisedla si ke stolu stejně jako její manžel.
„Ou... promiňte, to jsem nechtěl. Tak já půjdu, když tu ruším,“ ušklíbl se Snape a pořádně si upil z flašky.
„Sedni si a radši nám vysvětli, co tu děláš a v takovém stavu,“ vložil se do toho nově příchozí Lupin a nešetrně svalil již zvedajícího se profesora zpět na židli.
„Nějakej parchant z těch poskoků toho bastarda na mě prásknul, že mám ženu a dceru,“ zmateně vysvětlil Snape.
„Cože?“ zeptal se nechápavě Arthur.
„Pán Zla se dozvěděl o mojí rodině a samozřejmě mě potrestal, že jsem ho neinformoval o jejich existenci,“ upřesnil Snape a znovu upil rychle ubývajícího nápoje.
„A nejhorší na tom je, že chce dát mojí dceru tomu svému spratkovi jako věrnou služebnici... já... fakt nevím, co mám teď dělat,“ zabědoval Severus a skryl hlavu v dlaních při čemž shodil flašku na zem, kde se roztříštila.
Všichni teď na mistra lektvarů jen oněměle zírali, ani nevěděli, že vůbec nějakou rodinu má a teď tohle.
„Myslím, že bys to měl říct Brumbálovi, on ti nějak poradí. A... kdy se má konat to její přijetí? Není na to moc mladá?“ zeptal se Arthur.
„No právě, je to ještě díte, je jí teprve patnáct a on jí chce dát do služeb tomu šílenýmu parchantovi, to..to je prostě... “ zamumlal Severus a vzhledl na ně.
„A kolik máš času, než jí tam budeš muset odvést?“ zopakoval otázku Lupin.
„Jak odvést?“ zhrozila se Molly, „Přece jí tam nechcete chudáka odvést vždyť... to prostě nejde,“ vzbouřila se.
„Nic jiného mi nezbývá, to je na tom to nejhorší,“ prohlásil Severus, „Jestli nesplním příkaz, tak zaprvé, řád ztratí špeha, zadruhé, on vyvraždí celou mojí rodinu a jak znám tyhle popravy tak to nebude nic hezkého, je to... bezvýchodná situace. Nemám jinou možnost,“ prohlásil zničeně Snape.
„Ale Albus by vás určitě dokázal schovat,“ neztrácela naději paní Weasleyová.
„Ha, ano asi jako Potterovi, co?“ ušklíbl se profesor, „A i kdyby nás schoval dobře a tím myslím hodně dobře, jelikož mě může najít na většině světa podle Znamení zla, tak se jako budeme do smrti schovávat jako nějaký krysy zalezlé v díře?“ zeptal se zoufale.
„Ale...“ pokoušela se stále něco nalézt.
„Ne Molly Severus má pravdu... bohužel, jiné východisko není. Podle toho co vím o Znamení Zla tak ho Ty-víš-kdo dokáže vystopovat kdekoli na světě. Jediné Bradavice a místa chráněná starými rodovými zaklínadly jsou před tím chráněné,“ vysvětlil Arthur.
„Ale stejně by ses měl poradit s Brumbálem. Určitě přijde na něco, co by ti mohlo pomoct, tobě i tvé dceři,“ pokýval smutně hlavou Lupin.
*
Hned jak Severus Snape opustil Temné sídlo, tak se Pán Zla vydal do své pracovny, chvíli hledal v knihovně, až našel jednu knihu a s ní pak zamířil k pokoji svého syna.
O pár minut později mávnutím ruky rozrazil dvoukřídlé dveře vedoucí do Zmarových komnat, udělal to takovou silou, až dveře hlasitě narazily o stěnu a tím vzbudily spícího chlapce.
Voldemort si toho ale nevšímal a pohodlně si sedl do jednoho z křesel v pokoji, aby měl dobrý výhled na svého syna, který zmateně seděl na posteli s napřaženou hůlkou.
„Vstávej, Zmare, dnes v noci máš práci,“ zasyčel Voldemort pohrdavě na synovu reakci čímž ho dokonale probral.
„Co se děje otče?“ zeptal se Harry, vylezl z postele a jediným mávnutím hůlky si přivolal lehký tmavě modrý plášť, do kterého se oblékl.
Voldemort rukou pokynul na druhé křeslo v místnosti a když se Zmar posadil tak začal s vysvětlováním.
„Dnes jsem ti sehnal tvého prvního služebníka, je na tobě, na co je budeš používat, jen to nesmí překážet mým plánům, je to jasné?“ otázal se ledově a aniž by čekal na odpověď, pokračoval.
„Tady máš knihu, ve které je vše, co budeš potřebovat k tomu, aby sis vytvořil vlastní znamení. Znamení Zla totiž používat nebudeš. Do prvního září si vytvoříš to znamení, je mi v podstatě jedno co to bude, ale jestli to nestihneš, víš, co tě čeká,“ řekl a významně přejel prsty po své hůlce.
„Ano otče,“ přikývl Harry, „Ale stejně nevím, proč mám mít nějaké služebníky. Mně stačí ti bojovníci, které si mi daroval.“
„Je dobré, že si mého daru vážíš, ale neposlouží ti tak dobře, jako věrný kouzelník. A mimoto, tvůj první služebník je dívka přibližně ve tvém věku,“ pousmál se Voldemort a blýsklo se mu v rudých očích.
Harry se hraně pousmál a přikývl, načež se Voldemort zvedl z křesla a podal mu knihu, kterou do té doby držel v rukou.
Když si od něj vzal knihu, Pán Zla opustil jeho komnaty a zmizel v temných chodbách svého sídla.
Harry se podíval na knihu ve svých rukách, která nesla název: Znamení, značky erby, jejich moc, jak je vytvořit, použít a ovládat.
Chlapec, který přežil si jen zmoženě povzdechl a dal se do studování, aby stihl nějaké znamení vytvořit.
Ráno jako každý den se konala snídaně s Voldemortem, kterou Harry stihl jen tak tak, jelikož se začetl do knihy natolik, že úplně přestal vnímat čas. Naštěstí přišel včas a trest ho nečekal.
„Doufám, že už jsi začal pracovat na svém znamení,“ prohodil ledově Voldemort.
„Ještě ne otče, zatím jen studuji postup vytvoření takového znamení,“ odpověděl Harry a doufal, že Pán Zla nemá příliš špatnou náladu, jelikož v tom případě by nejspíš schytal nějakou tu bolestivou kletbu za příliš málo snahy.
Jelikož ale žádná kletba nepřišla, tak si Harry oddechl a dál se věnoval lahodné snídani, kterou kazila jedině Voldemortova přítomnost.
„Dnes v deset večer sem dorazí tvá budoucí služebnice, aby sis na ní mohl udělat vlastní názor. Nebudeš muset nikam spěchat, až tě její společnost omrzí tak jí pošli domů,“ oznámil Voldemort.
Harry na to jen přikývl a snažil se do sebe snídani dostat co nejrychleji, aby už mohl opustit tohle ledové místo.
Celé dopoledne strávil studováním knihy o Znameních, odpoledne se snažil vymyslet nějaké znamení, ale bylo to moc těžké a nic ho nenapadalo.
Zezačátku si myslel, že to bude poměrně snadné, ale když si o tom všechno zjistil, změnil názor.
Aby znamení bylo magické a šlo magicky upravovat a vtisknout mu nějaké vlastnosti, muselo splňovat hned několik podmínek, z čehož hlavní byla, že muselo něco vyjadřovat, něco důležitého co se týká majitele, něco, co ho vystihuje. A to byl ten problém, Harry totálně nevěděl, co by to tak mělo být. Ještě k tomu mu práci stěžoval fakt, že znamení muselo být strach nahánějící, jelikož kdyby nebylo dostatečně děsivé, nejspíš by to Voldemort neuznal jako splnění jím zadaného úkolu a byl by fakt hodně naštvaný.
Věděl jistě, že tam musel být had, kdyby ve znamení neměl hada, tak by to bylo zneuctění Zmijozelova Rodu a to by taky zavánělo rychlou schůzkou se smrtí.
Asi kolem šesté to Harry už vzdal. Měl sice pár nápadů, ale většina by každého mohla přivést ke slavnému Harrymu Potterovi, což opravdu nechtěl.
Například uvažoval nad zářivým bleskem, kolem kterého se obtáčí had, ale to bylo příliš okaté.
Teď když měl stále spoustu času do nastávající schůzky, tak se rozhodl, že se na to aspoň trochu připraví. Harry neměl vůbec ponětí jakou služebnici mu Voldemort sehnal, nevěděl, jestli je to nějaká fanatická vražedkyně jako Bellatrix, či nastrčená Smrtijedka, která ho má jen sledovat, nebo dokonce nějaký rozmazlený fracek z čistokrevné nafoukané rodiny. Ale ať to bude, kdokoli já budu připravený, slíbil si Harry.
*
Pět minut před desátou hodinou večerní se do temného sídla přemístily dvě postavy. Obě na sobě měly černé hábity a kápě dokonale zakrývající jejich obličeje.
„Víš, co máš dělat?“ zeptal se nervózní hlas z temnoty pod kapucí vyšší postavy.
„Ano, vím, tati,“ promluvila druhá postava roztřeseným hlasem.
Oba se dali ráznými kroky do pohybu temným labyrintem chodeb.
„Nesmíš se mu za žádnou cenu dívat do očí, radši ani moc nezvedej hlavu... no, pro jistotu měj hlavu pořád sklopenou. Musíš mít neustále v pohotovosti nitrobranu, ale zůstávej obezřetná, kdyby tě chtěl nějak vyzkoušet, nevím jistě, jestli tu dneska bude i jeho syn, ale před ním si dávej stejný pozor,“ vysvětloval Severus Snape.
„Já vím, tati, už jsme to probírali asi stokrát,“ prohlásil už trochu klidnější melodický hlas.
„To je fakt... ale aspoň to nezapomeneš,“ prohlásil roztržitě mistr lektvarů, ale to už zahnuli do další chodby a před nimi se objevily obrovské dvoukřídlé dveře.
Snape se se svou dcerou přede dveřmi zastavili, Severus po chvíli nasadil svou ledovou masku a následně oba vešli.
„Jsem rád, že jste dorazili přesně,“ prořízl ticho ledový syčivý hlas, až sebou menší postava vyděšeně škubla. Oba přistoupili až před Voldemortův trůn, kde poklekli.
„Sundej si kápi Siano, chci ti vidět do obličeje,“ pronesl Pán Zla mrazivě a upřel pohled na klečící dívku před ním.
Siana okamžitě uposlechla a shrnula si kápi z hlavy, přičemž se jí uvolnila záplava černočerných vlasů, která jí spadala až do půli zad.
„Ano, krásná čistokrevná čarodějka, bude jistě dobrou služebnicí mého syna. Nemyslíš, Zmare?“ pronesl Voldemort a jeho hlas se nesl kamenou Síní.
Siana zmateně odtrhla pohled od mramorové podlahy a rozhlédla se kolem, když vcházeli tak si nevšimla v místnosti nikoho jiného než Voldemorta, ale teď ze stínů vystoupila zvláštní postava, kolem které se vzdouval a vlál hábit při každém pohybu, jako masa temnoty.
Siana se rozklepala z pohledu na Voldemorta hned jak vešli, nikoho tak děsivého ještě nikdy neviděla, ani by neřekla, že to kdy mohl být člověk. Jeho ledové rudé oči, ze kterých vyzařovalo jen zlo, postava tvarem připomínající lidskou, ale spíše hadí, holá hlava podobná bílé lebce s hadími nozdrami. K jeho hadímu zjevu dopomáhal i styl, kterým se hýbal, až neuvěřitelně rychle jako útočící kobra či ladně jako škrtič pomalu obmotávající svou kořist. I nově příchozí vypadal děsivě, ale jiným způsobem, byl spíše tajemný než hrůzostrašný. Hned jak se jejím směrem zablýskly dvě smaragdové oči zpod kápě, tak sklopila pohled opět ke kamenné podlaze.
„Ano otče, nejspíš ano,“ přisvědčil nově příchozí.
*
Harry byl opravdu překvapený, spíše vykolejený z toho, že jeho budoucí služebnice je dcerou jeho nenáviděného profesora lektvarů, tohle opravdu nečekal ani v těch nejbujnějších představách.
Ale i přes jeho překvapení, zachoval svou chladnou masku, konečně vystoupil ze stínů, ve kterých se musel schovávat a stanul vedle otcova trůnu.
„Ty Severusi už můžeš jít, Zmar si s tvou dcerou ještě... ujasní pár věcí a následně jí pošle domů,“ propustil Voldemort svého Smrtijeda.
Snape chvíli vypadal, že nikam jít nehodlá, dokonce to vypadalo že chce něco namítnout, ale následně poslušně opustil velkou Síň s tichým „Ano pane,“ doprovázen pohledem své dcery.
Pán Zla následně kývl na svého syna a ten okamžitě uposlechl jasný signál, luskl prsty čímž přilákal pozornost zdrcené Siany.
Na Harryho lusknutí ze stínů vypochodovala jeho osobní stráž, která poslušně šla před i za ním.
„Pojď,“ vyzval ledovým hlasem Snapeovu dceru, která se okamžitě zvedla ze země a následovala ho v doprovodu obrněných kostlivců.
*
Sianu ten tajemný člověk ani moc neděsil, ale radši zůstala obezřetná. Z toho co o něm věděla, jí naskakovala husí kůže a tak se rozhodla poslechnout rady Brumbála i jejího otce a moc na sebe neupozorňovat. Jeho temný plášť se neustále hýbal jako živý a v jeho blízkosti byla hrozná zima, takže musela cupitat několik kroků za ním, aby nezmrzla na kost, přesto jí po chvíli začaly drkotat zuby zimou.
Nemrtvý posluhovači pravidelně dupali okovanými botami o podlahu a celé procesí se dál a dál vzdalovalo od Síně s Voldemortem.
Celá cesta proběhla v naprostém tichu narušovaném pouze dusotem jejich nohou a hlasitým chrčivým dýcháním strážců.
Když dorazili konečně na místo, strážci poslušně otevřeli dvoukřídlé dveře a nechali Zmara i se Sianou vejít dovnitř, zatímco oni se seřadili u vchodu a hlídali dvojici proti vyrušení.
*
Harrymu se plány mírně zkomplikovali tím, že to byla Snapeova dcera, ale řekl si, že by to nemělo nic moc měnit, i když je Snape údajně na Brumbálově straně moc mu nevěřil a co se týče jeho dcery... to se ještě uvidí.
„Takže mladá slečna Snapeová?“ nadhodil Harry okamžitě, jak byli v jeho pokoji a pohodlně se usadil do jednoho z křesel u malého konferenčního stolku.
„Ano,“ odpověděla prostě Siana a stále stála kousek ode dveří.
„Posaď se, není nutné, abys celou dobu stála,“ řekl Harry a pokynul jí k druhému křeslu naproti.
„Jak že se to jmenuješ?“ zeptal se, když si dívka opatrně sedla.
„Siana Susan Snapeová,“ odpověděla Siana a snažila se dívat kamkoli jinam jen ne do temných záhybů Zmarovy kápě.
Harry jí celou dobu pozoroval, byla nervózní a velice opatrná, nejspíš i dost vyděšená, takže se mu plán dokonale dařil, usmál se v duchu.
„Dobrá přejdeme k věci. Otec si myslí, že potřebuju mít poskoky stejně jako on, popravdě nevím, jestli ses hlásila o místo jeho věrné Smrtijedky jak o tom sní většina dětí Smrtijedů, nebo jestli tě na mě nasadil, abys mě špehovala a donášela mu informace. Zatím tohle řešit nebudu, jen ti říkám rovnou, že zradu žádný Zmijozel netoleruje. Ale když mi budeš dobře sloužit, určitě se ti odvděčím,“ řekl Harry svou předem připravenou řeč a pozoroval její reakce. Moc se jí nelíbilo, když o jejím otci mluvil jako o Smrtijedovi a na to, že se jí odvděčí, si téměř pohrdavě odfrkla, jen tak tak to stihla zamaskovat, ale Harry jasně postřehl její výraz, který vypovídal o všem.
„Zjistíš, že nejsem jako můj otec a svých věrných si vážím,“ dodal na vysvětlenou, ale už to dál nerozebíral.
„Jestli máš nějaké otázky ohledně své... služby tak sem s nimi,“ pobídl jí a čekal, jestli z ní něco dostane.
Siana chvíli váhala, jestli se svého budoucího „Pána,“ má na něco zeptat, nebo ne. Ale nakonec zvítězila její zvědavost a na mysl jí přišlo nespočet otázek.
„Jak mě k sobě budete přivolávat... Pane,“ dodala rychle a hned si uvědomila, že je to dost stupidní otázka. Nejspíš bude mít znamení zla nadosmrti znetvořující její ruku, jako její otec pomyslela si znechuceně.
Harry chvíli uvažoval, jestli to má udělat nebo ne, ale nakonec se rozhodl, že to ničemu neuškodí.
„Když budeme sami, tak mi můžeš tykat a neříkej mi pane, jen když bude někdo poblíž, nesnáším to. Jsem Zmar. Ale jestli tohle řekneš Voldemortovi, tak tě zabiju,“ upozornil Harry ledovým hlasem, který za dobu svého pobytu dovedl k dokonalosti.
Sianě bylo hned jasné, že to myslí vážně a tak radši přešla k další otázce: „Budu mít nějaký oblek stejně jako Smrtijedi, nebo, je to jedno?“
„Rozhodně tě nebudu nutit chodit v tom příšerném pytli od brambor, co používají Otcovi poskoci, dva dny po tom, co dostaneš mé znamení, tě vezmu do nějakého obchodu, kde si vybereš oblečení, ve kterém budeš vystupovat jako moje služebnice. Jediné omezení je v tom, že musíš mít něco s kápí, aby tě nikdo nepoznal a pak tě nemohl předhodit bystrozorům,“ vysvětlil Harry a pozoroval jak se Sianinou tváří mihl překvapený výraz.
Využil chvilku její nepozornosti a použil nitrozpyt. Harry se musel pousmát nad tím jak divka okamžitě nasadila tu dobře známou ledovou masku stejně jako její otec a než si stačila uvědomit, co dělá, tak se na Zmara zamračila, hned jak si svojí chybu uvědomila, tak se její výraz změnil ve zděšený, jelikož od otce věděla že Voldemort takovéhle věci trestá velice přísně.
Harryho pobavení se zdvojnásobilo při jejím vyděšeném výrazu, její černočerné oči se rozšířily děsem a on se téměř rozesmál.
„Je dobře, že si svojí mysl umíš bránit, tvůj otec odvedl dobrou práci, ale ať ti ještě pomůže s odváděním pozornosti, on už bude vědět, o co jde,“ usmál se Harry a Sianě spadl ze srdce opravdový balvan.
„Máš ještě nějakou otázku?“ zeptal se Harry.
„Ano,“ přikývla, „Kdy mi dáte... dáš tvé znamení?“ zeptala se zvědavě.
„Prvního září, vím, že zároveň ten den začíná škola, ale neboj, bude se to konat přesně o půlnoci, takže by to nijak nemělo narušovat začátek školy.“
„Tak dobrá, pro dnešek končíme,“ zakončil jejich rozhovor Harry a dal pokyn jeho nemrtvým strážcům, aby jí odvedli do přemisťovací haly.
*
„Co ti udělal?“ „Jsi v pořádku?“ „Proč si tam byla tak dlouho?“ a spousta dalších otázek se na Sianu sesypalo hned po přemístění do Snape Manor.
Jak otec, tak mamka oba byli vynervovaní a teď jí objímali a kontrolovali, jestli není zraněná.
„Jsem v pořádku, nic se mi nestalo,“ zasmála se Siana.
„Víš to jistě?“ zeptal se jí Severus a prohlédl si jí od hlavy až k patě přivřenýma očima.
„Jo, vím, a ten Zmar se mi nezdá zas až tak špatný, na mě byl celkem... hmm... milý? To se asi říct nedá, pořád na mě mluvil tím svým ledovým hlasem, ale jinak byl v pořádku, kdyby kolem něj nebyla taková zima, bylo by to lepší, ale takhle taky dobrý,“ usmála se na své vyplašené rodiče.
„Dokonce mě nechal...“ ne o tom tykání radši neřeknu ani taťkovi mohlo by se to roznést a bylo by po mě.
„Co tě nechal?“ zeptala se její matka zděšeně.
„Nechal mě zeptat se na několik otázek ohledně mé Služby jak to nazval,“ řekla.
„Cože?“ nechápal Severus.
„Jo, samozřejmě hned zezačátku mě varoval že Zmijozelové zradu netolerují, pak zase říkal, že za věrnou službu budu odměněná a tak. Ale hlavně jsem se dozvěděla, že nebudu muset nosit Smrtijedský plášť,“ řekla a pousmála se nad Zmarovou poznámkou na toto téma.
„Ale to tě budou mít bystrozorové jako na dlani,“ zakroutil její otec hlavou.
„Nebudou, prý si budu moct vybrat nějaké oblečení s kápí, takže v pohodě,“ vysvětlila a zmoženě se svalila na nedaleký gauč.
Siana byla ráda, že se vše vyvíjelo takhle v klidu, rozhodně si to představovala horší.
*
Ráno u snídaně Voldemort Harrymu oznámil další novinku.
„Dnes odpoledne se vracíš ke svým příbuzným, za pět dní si tě chtějí vyzvednout ti mudlomilové z Řádu. Jelikož ale ministerstvo hlídá Kvikálkov kvůli kouzlům a i kvůli přemístění musíš do Londýna, kde si stopneš Záchranný autobus, ten jako jediný může cestovat bez povšimnutí. Tvého dvojníka zlikviduj,“ zasyčel Pán Zla.
„Ale proč tam jedu tak brzy když si pro mě mají přijet až za pět dní,“ zeptal se Harry.
„Rozhodl sem tak a ty poslechneš,“ pronesl ledově Voldemort.
„Ano Otče,“ přikývl Harry, ale stále mu to vrtalo hlavou, jelikož věděl, že Pán Zla nedělá nic bezdůvodně.
Po obědě se Harry osprchoval a poprvé vyzkoušel moc svého prstenu. Díval se na svou proměnu v zrcadle a byl překvapený, že se opravdu mění, že to není jen iluze, jak si původně myslel.
Byl to stejný pocit jako při použití mnoholičného lektvaru, jeho tělo se pomalu formovalo do jeho dřívější podoby do podoby Harryho Pottera. Harry si to předtím neuvědomil, ale ve své staré podobě nebelvírského chytače byl o dost menší než v jeho skutečné podobě, s pousmáním zpozoroval, že opět má svou jizvu ve tvaru blesku i neposedně rozčepýřené vlasy.
Oblékl se do mudlovského oblečení, ve kterém sem dorazil a přemístil se do jedné z temných Londýnských uliček, jak bylo domluveno. Přešel až k nejbližší ulici a odmávl si kouzelný autobus. O sedm minut později už vystupoval před domem jeho příbuzných.
Harry nevěděl, jestli jeho dvojník zrovna nedělá nějakou špinavou práci pro tetičku, jako například drhnutí záchodu, čištění odpadu v dřezu nebo podobné otrocké práce po domě a tak se snažil proplížit do svého pokoje bez povšimnutí.
Naštěstí vchodové dveře byly otevřené, takže s tím nebyl moc velký problém, slyšel puštěnou televizi v obývacím pokoji, takže si byl jistý, že všichni Dursleyovi sedí na sedačkách přilepení na obrazovce a tak jen opatrně zavřel dveře a chystal se vyběhnout nahoru, ale když se otočil do chodby, koukal na něj jeho tlustý bratránek Dudley s vytřeštěnýma očima a s malým dortíkem na půl cesty k otevřené puse.
Nejspíš toho na něj bylo moc, jelikož mu ukořistěný dort vypadl z ruky a Dudley to téměř ani nezaregistroval, jen se vytřeštěně podíval do kuchyně a zpátky na Harryho u vchodových dveří.
Harry bratránkův zkrat nijak neřešil a v klidu vyšel nahoru do svého pokoje, kde se pohodlně posadil na jedinou židli v místnosti a soustředil se na sedm dopisů ležících na stole.
Byli to dopisy od jeho přátel, přesněji přání k narozeninám s poznámkou, že dárky dostane, až se setkají. Harry byl šťastný ale zároveň i překvapený že si za celou dobu na své přátelé ani moc nevzpomněl, jenom, když mu Voldemort vyhrožoval jejich zabitím, mučením, či něčím podobným, jinak měl stále co na práci, stále se měl co učit a přísný výcvik mu dokonale vyhnal z hlavy vše ostatní kromě černé magie a všeho, co se musel učit pod přísným vedením Pána Zla.
O dvě hodiny později se otevřely dveře a do pokoje vešla Harryho přesná kopie.
Věděl, co má udělat a taky věděl, že pokud to neudělá, nic tím nezmění, jen to bude bolet i jeho a to hodně.
„Jdi pryč z Kvikálkova, hned jak překročíš jeho hranici, tak se přemísti doprostřed Atlantiku a tam se utop,“ přikázal Harry. Voldemort to zařídil tak, aby tento nebožák poslouchal i Harryho, znělo mu divně někomu přikazovat, aby se utopil, ale věděl, že jeho dvojník splní jeho příkazy do posledního bodu bez jakéhokoli odporu.
A opravdu jeho dvojník okamžitě vyrazil na svou poslední cestu.
O dva dny později Harrymu přišel dopis s temně zelenou pečetí s vyobrazeným Znamením Zla.
Harry nepochyboval, že je to od jeho Otce, jen nechápal, co po něm chce, nejspíš něco naléhavého když s tím nemohl počkat do konce prázdnin.
Harry rozlomil pečeť a přelétl vzkaz očima: Dnes v jedenáct hodin v noci u dětského hřiště.
Krátký jasný příkaz na to byl Harry zvyklý, okamžitě po přečtení vyndal balíček sirek, který si „vypůjčil“ od tety Petunie a dopis spálil.
*
Přesně v jedenáct večer Harry přišel k poblikávající lampě u dětského hřiště. Hůlku měl pro jistotu v ruce a ostražitě pozoroval okolí.
Najednou se dva metry za ním ozvala hlasitá rána od přemístění. Harry se bleskově otočil a namířil hůlkou na vetřelce, ale nebyl dost rychlý, jelikož už když se otáčel, uslyšel tiché zasyčení „Eref Argetus.“
Přesně v okamžiku kdy Harry dokončil svou otočku, tak ho do napřažené ruky s hůlkou zasáhl stříbrný paprsek. Síla kouzla ho odhodila metr a půl dozadu, Harry si už myslel, že mu to kouzlo snad utrhlo ruku až u ramene, jaká to byla rána.
Držíc si zraněnou ruku, otočil se k postavě stojící stále na tom samém místě.
Zpod temné kápě svítily dvě rudé oči, jako rozžhavené uhlíky.
„Jsi příliš pomalý, ale to se napraví,“ pronesl chladně Voldemort, mávl rukou směrem k hůlce, která teď ležela asi dva metry od Harryho a ta mu poslušně vletěla do ruky.
Harry si myslel, že to byla jenom další z mnoha zkoušek, kterými ho Pán Zla zkoušel a tak se pomalu zvedl na nohy, přičemž si stále držel poraněnou ruku. Rameno měl jako v jednom ohni a zbytek ruky nepříjemně brněl, ale nedal to na sobě znát, jelikož za to by určitě schytal další kletbu.
Voldemort se chladně rozesmál a bez vysvětlení se přemístil pryč. Harry vůbec nechápal, co to mělo znamenat a hlavně co teď bude dělat bez hůlky, jak to asi vysvětlí Řádu?
Najednou se před Harrym dvakrát žlutě zablýsklo a stáli tam dva vlkodlaci, dva velice rozzuření vlkodlaci. Harry stoprocentně věděl, že za tímhle stojí Voldemort, jediná osoba kterou kdy Harry viděl používat tohle deportační kouzlo byl Pán Zla, ale nemělo se používat na živé tvory, jelikož přesun je velice nepříjemný. Ale to zřejmě Voldemortovi přišlo vhod, jelikož vlkodlaci byli maximálně vytočení, sliny jim odkapávali z vrčících tlam a oči po Harrym blýskali šíleným leskem.
Harry neváhal ani vteřinu, neměl hůlku, neměl nic, čím by se bránil a tak se dal na útěk.
Zamířil ke Kvikálkovskému lesu, kde jak doufal, ho napadne nějaká spásná myšlenka na vysvobození z téhle situace.
Běžel, co mu síly stačili, ale Vlkodlaci ho doháněli, až nepříjemně rychle. Těsně před lesem Harry zakopl a spadl na zem. Vlkodlaci zrovna v ten okamžik skočili, aby se zakousli do své kořisti, ale jen naprázdno zaklapali zuby, až jim sliny odlétli na všechny strany.
Vlkodlaci v kotrmelcích dopadli do lesa, jak se snažili v letu přetočit, aby dosáhli svými mordami na Harryho, který si oddechl a už se škrábal na nohy.
Zraněná ruka ho bolela čím dál víc a žádný nápad nepřicházel, i síly mu docházely a věděl, že vlkodlaci ho doženou během několika málo vteřin, takže se uchýlil k zoufalému řešení. Doběhl, k nejbližšímu stromu a natáhl nejtlustší spodní větev, jak nejvíc dokázal. Skoro okamžitě přímo tam kam potřeboval, vběhl jeden z vlkodlaků. Harry pustil větev a ta prudce narazila do vlkodlakovy hrudě, ten ještě stačil rozzuřeně máchnout předními tlapami a dokázal Harrymu rozpárat tričko i kus ruky. Harry sykl bolestí a spadl na zem, jak se od zběsilého vlkodlaka snažil uskočit. Druhý vlkodlak ale na nic nečekal, a skočil přes svého druha rovnou na Harryho, který popadl nejbližší klacek a praštil vlkodlaka vší silou do hlavy s vyceněnými zuby.
Vlkodlak jen zaskučel bolestí a stoupl si na zadní, aby si držel hlavu z dosahu klacku a předníma rozzuřeně švihal po Chlapci, který přežil.
Drápatá tlapa napřed Harrymu vytrhla z ruky jeho jedinou zbraň, ale rozzuřené zvíře nepřestávalo a dál se po chlapci sápalo. Harry se snažil aspoň trochu bránit rukama, které už byly samý hluboký šrám, ale vlkodlakova zuřivost s jeho silou byly moc velký soupeř. Harry ucítil řezavou bolest na levém boku a následně i na pravé části břicha, když v tom se opět zapojil druhý chlupatý netvor.
Nešetrně z Harryho shodil běsnícího druha a sám se chlapci hladově zakousl do levého ramene.
Harry se stále vzpíral, kopal a snažil se odtrhnout od sebe hladovou zrůdu, ale bez úspěchu. Vlkodlak mu čelistmi drtil rameno, lopatku i horní žebra přičemž mu zatínal své drápaté pracky do ruky a druhého ramene jak si Harryho přidržoval u země.
Najednou vlkodlaka odtrhla od jeho oběti stříbrná kletba, která jím hodila přímo na strom. Druhý vlkodlak neměl takové štěstí a zemřel pod zeleným paprskem. Přeživší netvor se snažil uniknout, ale další paprsek smrti se mu bez slitování zakousl do zad.
Ve Kvikálkovském lese nastalo hrobové ticho přerušované jen chrčivým dechem zraněného chlapce. Ticho lesa pak už přerušilo jen zasyčení další kouzelné formule a do vlkodlačích těl narazili stříbrné paprsky. Nejbližšímu vlkodlakovi kouzlo spálilo víc jak půl hlavy a druhý stříbrný paprsek druhého vlkodlaka odhodil na blízkou větev trčící ze země.
Lord Voldemort se svému triumfálnímu dílu znovu spokojeně zasmál a položil jednu z hůlek, které držel v rukou Harrymu do dlaně a následně se přemístil pryč.
29.09.2011 16:04:34
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (863 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one