Kapitola desátá - Rande a šílený kněz

„Kde se sakra courá?“ zavrčel Aeron opřený o jednu z mnoha polic v Ososově pracovně.
Kouzelník jenom pokrčil rameny a dál se probíral svitky rozloženými na kamenném stole bez jakéhokoli zájmu.
„Já to říkám pořád, na lidi se nedá spoléhat... neber to osobně,“ dodal upír po Ososově nevrlém pohledu. „Ale jste hrozně nespolehlivá rasa... teda pokud se nejedná o ztřeštěné nápady a totální katastrofy, v tom jste mistři,“ pokýval uznale hlavou.
„Hej a vůbec, vyndej tu flašku, co jsem ti dal minulý týden. Když už tu musíme čekat, tak si to trochu zpříjemníme,“ nadhodil Aeron s lehkým úsměvem a přešel k velikému pohodlnému křeslu u krbu.

*

„Sakra, potřebuju helfnout,“ zavrčel Sam směrem k mladému Zmijozelovi.
„Mám tu taky něco na práci,“ odsekl Zmar a opět švihl hůlkou proti jednomu z upířích bojovníků. Upír se kletbě hravě vyhnul a během vteřiny stál před Zmarem, kterého loktem udeřil do prsou. Ozvalo se křupnutí a síla rány odhodila Zmijozela až na vedlejší střechu.

*

„Hajzle,“ zařval Sam na upíra, který ho podpatkem přidržoval na zemi a chystal se ho probodnout mečem. Vlkodlak škubl rukou a do dlaně mu vklouzla další z jeho hraček.
kz_10_01.jpg
Na tohle upír zřejmě nebyl připravený. Ozvala se rána jako z děla a i když upír už byl na půl cesty k tomu, aby zabodl meč do vlkodlakovy hlavy, tak svůj záměr nedotáhl do konce. Okamžitě se chytil mezi nohama, nezajímajíc se o meč, vlkodlaka nebo cokoli jiného, než o svoje mužství, které jaksi chybělo na svém původním místě. Werer se rychle vyšvihl zpět na nohy a ukončil trápení skučícího upíra jednou ránou z další zbraně.
kz_10_02.jpg
Kulka prorazila lebku zprvu bez jakéhokoli efektu. Až po dvou vteřinách vyjelo z upírovy hlavy snad padesát tenkých stříbrných jehel na všechny strany, takže trochu připomínal jehelníček. V té době už měl ale Sam co dělat, aby se ubránil dalšímu protivníkovi.

*

Zmar byl také zaměstnaný, po dopadu se nestačil ani zvednout a byl u něho upír, který ho bez zábran nakopl tak, že Zmijozel poodletěl skoro o dva metry. Hůlka odlétla neznámo kam. Zmar se snažil popadnout vyražený dech, což se zřejmě upírovi zdálo velice zábavné, jelikož se pochechtával, míříc ke své oběti. To byla ale chyba. Díky „vřelé“ Voldemortově péči se mladý Zmijozel vzpamatovával rychle a mohl tak zaútočit na nepozorného protivníka. Hned jak se konečně dokázal nadechnout, přivolal si hůlku do ruky a jediným švihnutím a přidušeným zasyčením kletby „Kešea-nan-darai“ uťal upírovi hlavu.
Z druhé střechy se okamžitě ozval naštvaný výkřik vlkodlaka: „Demente!“
Když tam Zmar zaostřil, všiml si, že Sam drží v ruce hladce rozřízlou polovinu další svojí stříkačky. Jak kletba pokračovala, nejspíš zasáhla přímo namířenou zbraň. Werer se teď potýkal s vážným problémem, jelikož dřevěný kousek zbraně mu byl dost k ničemu a upír, na kterého předtím mířil, se na něj bez okolků vrhl.
Zmijozel na nic nečekal a poslal na nemrtvého jednu z protiupířích kleteb. Tentokrát kletba účinkovala přesně, jak měla, jelikož rytíř udělal tu chybu, že se otočil zády ke Zmarovi, aby mohl zaútočit na vlkodlaka a nedával tak pozor. Kletba ho zasáhla přesně mezi lopatky a mladého Werera ohodil černý prach, který z krvelačné bestie zbyl.
Bohužel tímhle hrdinským kouskem Zmar ztratil dost času a toho využil přeživší člen zabijácké jednotky. Přeskočil na střechu, na které ležel Zmijozel a rozeběhl se proti němu s dlouhým kopím namířeným přímo na jeho srdce.
Zmar nemeškal a hned upíra zasypal několika nepěknými kletbami, bohužel pro něj upír se jim bez problému vyhnul a bez zpomalení běžel dál.
Když už byl téměř u Zmijozela opět se ozvala velká rána a upírův výraz se změnil z šíleného na vyděšený. Následovaly tři exploze téměř ve stejný okamžik, které upíra doslova roztrhaly zevnitř.
Zmar si nebyl jistý, jestli má mít radost nebo být opravdu naštvaný, jelikož upír se rozprskl po širokém okolí a jeho nevynechal. Největší kousek, co po něm zbyl, měl asi dva centimetry a byl to kus podrážky a Zmijozelovi se opravdu nelíbila představa, že má na sobě napatlanou dobrou polovinu krvesajícího zabijáka.
Pomalu se zvedl ze země a už nacvičeným pohybem hůlky ze sebe očistil veškeré známky znečištění.
Když se podíval na vlkodlaka, ten byl pro změnu celý od prachu, ale široký úsměv na tváři jasně říkal, že mu to nijak nevadí. Werer v ruce držel další kanon. Na to Zmar jenom zakroutil hlavou.
kz_10_03.jpg
Ten člověk je fakt magor, povzdychl si v duchu.
„Hech... tohle jsem fakt nečekal,“ zasmál se Sam, když Zmijozel dorazil blíž.
„Chtělo by to panáka. Pojď, zvu tě,“ mávl Werer na Zmara.
„To nepůjde, už takhle mám zpoždění, ale potřeboval bych si s tebou o něčem promluvit. Pozítří? Tady?“ nadhodil Zmijozel.
Vlkodlak jenom pokrčil rameny: „Dobrá pokud mě násoskové do té doby nedostanou, budu tu o druhé ranní, to otvírají klub za rohem, tam to oslavíme.“ zasmál se Sam a nedbaje na utržená zranění seskočil ze střechy rovnou na ulici a hned se ztratil v davu.

*

„No to je dost, že ses taky uráčil přijít, už nám došlo pití,“ zavrčel naštvaně Aeron a otočil se na Zmara přes opěrku křesla.
„Vypadáš děsně,“ dodal upír se škodolibým úsměvem.
„Hmm... díky. Ty rytíře si taky mohl zdržet o něco déle. Dohnali mě hned, jak sem dorazil do toho baru,“ zamračil se Zmijozel a sedl si na Ososem nově vyčarované křeslo.
„Jo, Bruno říkal, že se mu tam prohnala banda retardovaných idiotů a zničila mu okno,“ zachechtal se upír.
„Vtipný... opravdu. Ale mohli bychom přejít k výcviku?“ zavrčel Zmar rozmrzele.
„Klidně, nemám nic proti,“ pronesl Aeron lhostejně a vstal z křesla.
„Napřed pojď za mnou,“ poručil Osos a zavedl Zmijozela k obrazci vyrytému do podlahy. Zezačátku si Zmar myslel, že se jedná o tentýž znak, ve kterém bylo prováděno kouzlo na nespavost, ale to bylo úplně jinde... aspoň měl Zmar ten pocit. Mezi těmi horami pergamenů, knih a, bůh ví čeho, se dalo dost těžko orientovat.
„Stoupni si doprostřed kruhu,“ vyzval ho starší kouzelník a tak to tak Zmijozel i udělal. I když to nebylo zrovna chytré a už vůbec ne zmijozelské, těmhle dvěma věřil, víceméně. Kromě toho byl si jistý, že kdyby ho jeden z nich chtěl zabít, už by bylo po něm. Z toho, co zatím viděl, bylo jasné, že jak Osos tak Aeron jsou velice mocní a nedělalo by jim problém ho porazit.
Ale to se změní, musí se to změnit, zařekl se Zmar.
Osos napřed na Zmara použil nějaké dlouhé zaříkávadlo, v jehož formuli rozpoznal i několik léčitelských diagnostických kouzel. Když kouzelník skončil se zaklínáním, Zmar pocítil chlad v místě, kde měl zlomená žebra, na probodnutém rameni i na ne příliš hlubokých řezných ranách na boku a stehně.
Neodolal a odhrnul si oblečení, aby se mohl podívat na zraněný bok.
Čekal, že se rána začne pomalu zavírat, jako po léčících kouzlech, ale nic takového se nedělo. Jenom kolem rány byl podivný obrazec. Mladý Zmijozel předpokládal, že je to nějaký druh runy, magického znaku nebo něčeho podobného. Radši to neřešil, nemuselo by se mu to líbit.
Osos teď poklekl, položil dlaně těsně ke kruhu, ve kterém Zmar stál a začal mumlat zaklínadlo. Když kouzelník skončil a vstal, tak se napřed rozzářil kruh tmavě růžovou až fialovou barvou. Následně se začaly rozzařovat obrazce v kruhu od okraje až do středu. Dva propletené šestihrany dotýkající se svými rohy kruhu, následovaly čtyři spletené obrazce. Světlo postupovalo od obrazců až ke kruhu uprostřed s přibližně deseti centimetry v průměru. Celý obrazec nepřestával zářit, jako by někdo do vyrytých spár v podlaze vlil zářící tekutinu.
Zmijozel si myslel, že je to už všechno. Aspoň žádné další rýhy neviděl, ale najednou se po vnitřní straně velkého kruhu začaly rychle objevovat malé složité runy. Rozzařovaly se po směru hodinových ručiček jedna vedle druhé. Když byly po celém obvodu, tak začaly zářit ještě menší runy ve středovém kruhu. Tyto runy naopak postupovaly proti směru hodinových ručiček. Přesně v okamžiku, kdy se rozzářila poslední runa tak celý obrazec jakoby vybuchl v oslňující zář a Zmar měl pocit, jako by mu někdo na zraněná místa přiložil pohrabáč.
Celá světelná show ani bolest netrvaly více než dvě vteřiny a pak vše zhaslo. Zmar chtěl Ososovi skočit po krku, ale nedokázal to. Kouzlo jakoby mu vycuclo všechen kyslík z plic. Zmijozelovi se místo skoku podlomila kolena a skončil na zemi, zhluboka se nadechujíc.
„Co to sakra...?“ vypravil ze sebe, hned jak konečně byl schopný dělat něco jiného, než sípavě dýchat.
„Vyléčil jsem tvoje zranění. Takhle pomlácený by ses nemohl učit,“ vysvětlil Osos prostě a vydal se zpět ke krbu, u kterého čekal upír.
Zmar si pro jistotu zkontroloval zraněný bok a opravdu, žádná známka po ráně, ani jizvička a i tajemný znak zmizel. Pravda místo stále trochu brnělo ale i tohle odeznívalo.
Budu si muset něco takového taky pořídit, ušklíbl se Zmar a pomalu se vydal za kouzelníkem.

*

Nakonec se jeho výcvik odehrával v jiném patře. Vypadalo to tam poměrně nepoužívaně, ale možná takový dojem navozoval jenom nedostatek nábytku. Jediné co se tam nacházelo, byly stojany a skříně s nejrůznějšími chladnými zbraněmi, které byly podél celé jedné stěny a jedno sofa na opačném konci místnosti. Podlaha byla dřevěná, za což byl Zmar vděčný, jelikož si ještě pamatoval na nepříjemný výcvik, který zažil s otcem v Temném sídle, kde se mu o něčem tak měkkém jako je dřevo mohlo leda tak zdát.
Aeron hned přešel ke zbraním a začal přecházet podél stojanů, něco si mumlajíc.
„Tak mladej, tady máš svojí cvičnou zbraň a nechci od tebe slyšet, že jsem na tebe tvrdej nebo přejdeme k oceli, jasný?“ ušklíbl se upír a hodil Zmijozelovi dřevěnou napodobeninu katany.
Osos se zatím pohodlně rozvalil na sofa a sledoval, co se bude dít.
„Dobrá, předpokládám, že se zbraněmi neumíš zacházet ani tolik, jako s tou svojí hůlkou, co? Ale neboj, to se spraví. Hlavně dávej pozor a soustřeď se. Jsi vlkodlak, tak toho využij, probuď v sobě toho čokla, ať ti pomůže. Tak, jdeme na to,“ usmál se Aeron a protočil v ruce svou vycházkovou hůl.
Zmar nestačil ani pořádně sevřít svůj dřevěný meč a už do něj uhodila hůl, čímž ho odmrštila do rohu místnosti, ale toho si Zmar neměl šanci všimnout, jelikož upír neskončil. Praštil Zmijozela do ramene, až klesl na jedno koleno a vzápětí následovala rána do hlavy.
Když se Zmar probral, oba jeho učitelé stáli nad ním.
„Teda, dáváš nový rozměr slovu začátečník i moje vnučka poprvé vydržela déle a to jí bylo šest,“ zachechtal se Aeron.
Osos jako vždy nic neříkal, ale jeho úsměv jasně dával najevo, že se taky velice dobře baví.
Druhý pokus už byl o něco lepší, dokonce Zmar dokázal dva údery vykrýt, než ho upír poslal opět do bezvědomí.
„Sakra, jestli mě budeš pořád mlátit do hlavy, budu z toho mít trvalý poškození mozku,“ zasyčel Zmar, když se opět probral.
„Myslím, že by to zas až taková změna nebyla,“ uchechtl se upír. „Buď rychlejší a nemáš se čeho bát.“
„Trvalého poškození se bát nemusíš, jistím to kouzly. Ale až přejdete na opravdové zbraně, snaž se tomu vyhnout,“ pousmál se Osos a vrátil se zpět na sofa.
„Vstávej, nemůžeme ztrácet čas,“ ozval se Aeron a pomohl Zmijozelovi na nohy.
V podobném duchu cvičili ještě půl hodiny. Upír byl opravdu tvrdý učitel, ale Zmar na takový přístup byl zvyklý, tak se s tím smířil poměrně rychle a snažil se, co mohl, aby příležitostně vykryl úder. Aeron sem tam utrousil poučnou poznámku nebo upozornil na přílišné chyby, ale jak vysvětlil moc Zmarovi nechce „kecat“ do stylu, jelikož si každý musí vytvořit vlastní.
Učení ze zkušeností bylo dost tvrdé, ale Zmijozel věřil, že se to vyplatí.
„Jsi příliš rychlý, tohle nemůžu stíhat,“ zavrčel naštvaně Zmar, když se opět zvedal ze země.
„Pcha, jsi vlkodlak, takže dokážeš vyvinout stejnou rychlost jako já, tak se nezkoušej vymlouvat.“
„Pro dnešek už ho nech, ještě mu musím něco ukázat, než odejde,“ zastavil jejich cvičení Osos.
„Pojď za mnou,“ mávl rukou kouzelník a vydal se zpět do své pracovny.
„Tady pro tebe mám knihu, kterou chci, aby sis do příště nastudoval,“ řekl a podal Zmarovy tlustou knihu. „Jedná se o zacházení s magií, v té knize jsou všechny způsoby, jak můžeš s magií pracovat, jak jí můžeš tvarovat, čerpat, cítit a dokonce i vidět. Je tam několik cvičení, která chci, abys prováděl. Zlepší to tvou schopnost pracovat s magií, což usnadní spoustu dalších věcí. Nehledě na to, že při složitějších kouzlech je nutné vědět, jak správně magii použít. S tímhle uměním bys měl dokázat rozebrat slabší kletby a přetvořit je podle svého dřív, než k tobě dorazí,“ vysvětlil Osos.
„Díky, to se bude hodit.“
„Už bychom měli vyrazit nebo to nestihneš,“ upozornil Aeron ode dveří.
Zmar kývl černokněžníkovi na rozloučenou a vydal se za upírem.

*

„Jak jsi jistě pochopil, už pro tebe není bezpečný chodit do Nigroru přes Aeterna Nox, proto jsme se s Ososem dohodli, že ti udělá spešl přenášedlo přímo do Nigroru. Zítra ti ho pošleme. A když už jsme u zítřka doufám, že přestaneš blbnout a ukážeš mi nějaký ten boj. I když se to nezdá, mlátit do tebe po chvíli přestane být tak zábavné,“ zasmál se Aeron.
„Zítra nepřijdu, musím něco zařídit v Anglii.“
„Dobrá. Tak ale dej vědět, kdy přijdeš, aby si aspoň jeden z nás na tebe udělal čas. Sejdeme se vždy u Osose. Tam bys měl trefit, zrovna míříme k severní bráně, kam tě vždycky přenášedlo vyplivne. To snad zvládneš ne? Krom toho, v Nigroru se už poměrně vyznáš, tak by to neměl být problém...?“ ujišťoval se upír, nedůvěřivě si mladého Zmijozela prohlížejíc.
„Ano, to bych měl zvládnout,“ pousmál se Zmar.
„A když už jsme u toho zvládání. Najal si ty lidi?“ nadhodil Zmijozel.
„Lidi je silné slovo ale jo. Najal jsem dvacet spolehlivých osob, co budou hledat jakoukoli zmínku o těch artefaktech pro Voldemorta. Jsou to ti nejlepší. Kromě toho, odměna za informace vedoucí k nalezení artefaktu je dostatečně vysoká, aby se opravdu snažili.“
Zmar přikývl. „To je dobře, otec bude brzy požadovat výsledky.“

*

„Harry, no tak vstávej sakra, dneska máme spoustu práce, dělej,“ křičel Ron a třásl s Harrym, který seděl se zavřenýma očima v křesle před krbem.
Ne, že by Harry spal, už toho nebyl ani schopen, pokud se nejednalo o magicky navozený spánek nebo bezvědomí, jenom si třídil myšlenky ve svém nitrozpytu. Bylo složité vytvořit kulisu pro Voldemorta tak, aby dál nepátral v jeho mysli a Harry si toho byl vědom. Musel občas obnovovat vzpomínky a vytvářet falešné, aby jeho otec při svých častých prověrkách nepojal podezření.
Potter věděl, že by nějakou dobu dokázal odolávat Voldemortově nitrozpytu, možná by se mu povedlo ho i vyhodit, ale jeho otec by se s prohrou nesmířil. Stále by útočil, dokud by neprorazil a to se stát nesmí. Skrývání je nejlepší obrana.
Když Harry otevřel oči, hned mu bylo jasné, že je ještě brzy, jelikož společenská místnost byla prázdná a do nitrozpytu se ponořil před chvílí.
„Co blbneš? Vždyť je brzo. Ještě nevstala ani Hermiona a víš, jaká ona je pedant na dochvilnost,“ vypravil ze sebe Harry rozespalým hlasem a mžoural na zrzka, jako by se zrovna probudil.
„Pcha brzo, máme dneska spoustu práce. A měl bys mi být vděčný, že jsem tě vzbudil, aspoň tě z toho křesla nebude bolet za krkem. Pojď, musíme do knihovny.“
Tohle Harryho opravdu zarazilo „Do knihovny? Ty? Dobrovolně? To sis jako přivstal, abys mohl jít do knihovny?“ nechápal Harry. Teď byl opravdu zmatený a nemusel to hrát.
„Jo, potřebujeme oba do knihovny. Musíš mi pomoct najít nějaký knihy, co by v nich mohly být kouzla, co se budou zítra hodit, abych udělal dojem,“ vysvětlil zrzek a nedočkavě pokukoval po dveřích.
„Ehm... dobře, tak jdeme,“ přikývl Harry a vydal se za Ronem.
V knihovně Harry pojal podezření, že to ráno Ron přehnal s kafem a to hodně, lítal od regálu k regálu, listujíc v knihách hledajíc obsah. Po půl hodině byla na stole pořádná hromada knih. Harry tomu stále ještě nechtěl uvěřit, ale když se zrzek do jedné z knih začetl, tak mu nic jiného nezbylo. Teď byl opravdu zvědav jak ta jeho „Lů“ vlastně vypadá.
S mírným úsměvem se dal Harry taky do pročítání knih. Samozřejmě si vybíral stejně jako Ron jenom pasáže, které ho zaujaly. Ale i tak se to cení.
V knihovně strávili ještě hodinu a čtvrt, za kterou se stačili teoreticky naučit spoustu kouzel, která byla v podstatě zbytečná. Byla to kouzla, jako například rozmražení okna tak, aby přes něj bylo vidět, změkčení sedadla a opěradla dřevěných židlí, začarování hrnku či skleničky tak, aby se nedotýkaly stolu, ale levitovaly milimetr nad ním... u tohoto kouzla byl tučný nápis: Konec podšálkům!
Harry shrnul celé ráno strávené v knihovně jako ztrátu času, místo toho si mohl pročítat knihu od Osose nebo další knihu od Blacků. Samozřejmě se pár těch zbytečných kouzel taky naučil... ale čistě jenom z kolegiality.
„Kde jste byli?“ zeptala se Hermiona a ukousla si z toustu zvědavě je pozorujíc.
„Byly jsme...“
„To je tajný,“ přerušil Ron Harryho a sedl si ke stolu.
„Tohle by mohlo zničit naší pověst o tom nikomu ani muk,“ pošeptal Harrymu hned, jak se taky posadil.
„Zase se to týká té schůzky, že?“ nadhodila hnědovláska a zamračeně se dívala z jednoho na druhého.
Ron si jenom odfrkl a zuřivě ukousl kus slaniny.
Příchozí Ginny na to jenom zdvihla obočí a posadila se vedle Hermiony.
„O co tu jde?“ nadhodila zvesela zrzka sledujíc pomalu rudnoucího bratra.
„Ale, Ron má schůzku a už několik dní se na to v jednom kuse připravuje. Zašlo to až do takových krajností, že dnes vstal dřív,“ prohodila Hermiona a otočila na další stránku v knize, kterou měla položenou vedle snídaně.
Harry viděl, že Ron je v koncích a rudne čím dál víc pod sestřiným pohledem a tak se rozhodl mu pomoct.
„Když už jsme u těch příprav,“ nadhodil zlehka s mírným úsměvem, položil svou ruku na tu Hermiony a jemně jí pohladil konečky prstů, „Už jsi přemýšlela, co podnikneme, až se Ron s tou svojí vypaří?“ zašvitořil a svádivě na ní mrkl.
„Ehm... no... já... my tam jdeme jenom jako podpora a abychom Rona když tak popostrčili v konverzaci správným směrem. Pak samozřejmě půjdu do knihkupectví,“ zakoktala se zaražená Hermiona dívajíc se z Harryho ruky, na usmívajícího se Harryho, překvapeného Rona a překvapenou Ginny.
„Ale srdíčko, samozřejmě že tam jdeme jako podpora,“ usmál se mile Harry, stáhl svojí ruku a „nenápadně“ na Hermionu spiklenecky mrkl.
„Vy spolu chodíte?“ zeptala se Ginny nadšeně zírajíc na Harryho a čekala na odpověď.
„Samozřejmě, že ne,“ ohradila se okamžitě hnědovláska.
Harry jenom vzhlédl od snídaně, široce se na obě usmál a opět sklonil hlavu ke snídani.
Ginny se s úsměvem významně podívala na svou mírně rudou kamarádku a uznale pokývala hlavou.
„Harry,“ zakňourala Grangerová v koncích.
Harry opět vzhlédl, pomalu dojedl toust, který měl v puse, očistil si ruce od drobků nad talířem.
„Dobrá, přiznávám, že s touto nádhernou dámou nic nemám,“ přednesl Harry.
Hermionu to ale moc neuklidnilo, jelikož zčervenala o něco víc.
„Jen tak mimochodem, kde je Siana?“ nadhodil Harry, mazajíc si další toust.
„To je pravda, taky sem jí neviděl,“ přikývl Ron, který už měl normální barvu.
„Nevím, vlastně ani nespala v ložnici, možná je u profesora,“ zamumlala zamyšleně Hermiona.
„To těžko, Snape zrovna vchází a Siana nikde. Mimo to vypadá mnohem naštvaněji než normálně,“ zamračil se Harry. Vyskočil od stolu a přešel ke Snapeovi, chvíli spolu o něčem diskutovali, ale to Ron ani ostatní neslyšeli. Následně Harry rychlým krokem opustil velkou síň.
Hermiona i Weasleyovi váhali, jestli mají jít za ním nebo počkat co se bude dít. Ale jelikož Harry už byl pryč, tak se rozhodli zůstat a doufali, že se dozvědí, proč Harry tak narychlo odešel. Bohužel nic z toho nebylo. Snape se jenom nahnul přes učitelský stůl a něco pošeptal učitelskému sboru.
Podle poplašených reakcí došlo přátelům, že to nic dobrého nebude.

*

Harry neváhal ani vteřinu. Hned, jak se dozvěděl, co se stalo, tak to jeho nitrobranou otřáslo, tohle se nemělo nikdy stát. Byl rozhodnutý zabránit tomu, aby se to opakovalo, tohle si nikdo nesmí dovolit, nikdo.
Rychle se vydal směrem k ošetřovně. Zapadl hned do první nepoužívané místnosti, o které věděl, že tam nikdo nechodí. Vytáhl z kapsy dvě malé krabičky a jako už mnohokrát je kouzlem zvětšil, takže před ním stály dva velké kufry. Otevřel první a rázným švihnutím hůlky se kouzlem převlékl do svého obvyklého černého oblečení, které nosí jako Zmar Zmijozel. S hůlkou nebyl problém, jelikož má na sobě neustále připnuté pouzdro, díky kterému je snadné si jí přivolat.
Rozevřel druhý kufr, přičemž zrušil moc prstenu, aby vypadal tak, jak ve skutečnosti vypadá.
Rychle si do vnitřní kapsy pláště přesunul osm lahviček, oba kufry zavřel, zmenšil a vložil do kapsy.
Okamžitě, jak byl hotov, tak se opět vydal na cestu k ošetřovně.
Bylo to riskantní a totálně nepromyšlené, nezodpovědné a celkově šílené, ale musel to udělat, aby se to už nikdy neopakovalo. Posílil svojí nitrobranu. Od té doby, co je vlkodlakem, je čím dál těžší zbavit se citových projevů, ale i tak dokázal vše potlačit.
Když zatočil do chodby s dveřmi na ošetřovnu, došlo mu, že si to měl aspoň o trošku víc promyslet.
Zatracené vlkodlactví, jednat takhle zbrkle... musím s tím něco udělat.
Aniž by zpomalil, napřáhl ruku před sebe. Okamžitě se mu do ní přenesla hůlka, pak stačila jediná syčivá kletba a ženská postava zírající na něj usnula. Stačilo jedno máchnutí hůlkou a paní Snapeová ležela pohodlně na lavičce. Pak nechal hůlku opět zmizet do pouzdra. Celé to netrvalo snad ani dvě vteřiny. Sianina mamka tak nestačila ani vykřiknout a Zmar dál, bez jakéhokoli zpomalení rázným krokem pokračoval na ošetřovnu.
Netrvalo dlouho a stál u Sianiny postele. Madam Pomfreyová tu překvapivě nebyla, nejspíš se snažila přijít na to, co mladé Snapeové je.
Profesor Harrymu řekl, že Sianu napadli. Nejspíš byl příliš vykolejený na to, aby si dokázal vymyslet nějakou lež.
Teď stačilo jenom zjistit, kdo jí napadl.
Rychle vyndal všechny lahvičky, které si dal do pláště. A opatrně jednu po druhé vléval Sianě do krku. Doufal, že jí uspali až tady na ošetřovně, například kvůli bolestem. Jinak by tu riskoval zbytečně.
Měl štěstí. Siana se po posledním lektvaru opravdu začala probouzet. Její oči ale byly dočista bílé a celkově byla bledší než obyčejně a to si Zmar myslel, že to není ani možné.
Na obličeji měla několik ošklivých šrámů a modřin a to mladý Zmijozel neviděl zbytek těla, ale nebylo pochyb, že na tom nebude o moc líp, ba naopak.
„Je... je tu někdo,“ vydechla roztřeseně.
„Ano, slyšel jsem, že tě někdo napadl. Nech mě nahlédnout ti do vzpomínek, nesnaž se bránit. Stejně bys to teď nedokázala,“ zkonstatoval ledově Zmijozel.
„T..ty..?“ Zmar si nebyl jistý, jestli to bylo víc vyděšené nebo překvapené. Každopádně teď to bylo jedno.
Rychle projel celou její vzpomínku na to přepadení. Naštěstí se nestalo to, čeho se obával. Ale i tak to nebylo nic dobrého. Páreček svátečních černokněžníků se rozhodl vyzkoušet si svoje kletby z černé magie. Bohužel několik z nich bylo velice nebezpečných.
Opět si přivolal do ruky hůlku a začal nad Sianinu postel psát plamennými písmeny ty opravdu nebezpečné kletby a postup neutralizace jejich účinku. Věděl, že musí udělat aspoň tohle. Bude to mnohem rychlejší, než kdyby to hledali v knihách a u některých bylo nutné zakročit rychle nebo by poškození mohla být trvalá či smrtelná.
„Jak ses sem dostal?“ vypravila ze sebe.
„Nemluv,“ přikázal úsečně a rychle psal dál. Už slyšel dusot nohou. Čas se krátí, ještě pět slov. Kroky se pořád přibližovaly a teď zrychlily, hotovo. Byl spokojen. Pokud jí podle toho nedokážou zbavit nejhoršího, bude si to s nimi muset vyřídit.
„Je to divné, už by tu měli být... díky, Merline, za vlkodlačí sluch,“ pomyslel si Harry a nahnul se k Sianě.
„Zaplatí za to, neboj. Budou toho litovat, tím si můžeš být jistá,“ zasyčel jí do ucha, když v tom se rozrazily dveře a dovnitř vpadla celá hromada lidí a většinu nečekal. Profesor Snape, ano to se dalo pochopit. Pak si myslel, že dorazí někdo z učitelského sboru, ale rozhodně nečekal, že se Snapem dorazí i Ron, Hermiona a Ginny.
Rychle se narovnal, sledujíc nově příchozí. Jeho přátelé byli rozhodně překvapeni, zato Snape nevěděl, co má dělat, jestli má zaútočit nebo něco jiného, jelikož to byl přece jen syn Pána Zla.
Zmar se ušklíbl a dvěma dlouhými kroky byl u otevřeného okna, ze kterého okamžitě vyskočil. Jediné štěstí, že se naučil šikovné zpomalovací kouzlo, jinak by už byl na maděru.

*

„Kdo...?“ vypravili ze sebe téměř jednohlasně všichni, jenom Snape mlčky přešel k posteli, na které ležela jeho dcera. Nad postelí zářily jasné pokyny.
„Hermiono? Ginny? Rone?“ zeptala se Siana a nadzvedla se na loktech, ale okamžitě byla zatlačena zpět do peřin svým otcem.
„Lež, bude to dobré,“ řekl profesor konejšivě.
Některé vypsané kletby znal a postupy na jejich zneškodnění byl správně, tak doufal, že i ostatní souhlasí. Přece jen, proč by tam psal nepravé?
„Sežeňte co nejdřív madam Pomfreyovou,“ sykl ke svým žákům a sám začal odeklínat.

*

Když byli přátelé vyhozeni ošetřovatelkou pryč, tak dorazil ke dveřím Harry.
„Už to taky víte?“ zeptal se Harry překvapeně.
„Cože?“ nechápal Ron.
„Kdes byl? Mysleli jsme, že jsi šel sem,“ zeptala se Ginny.
„Ne, věděl jsem, že by mě tam nepustili, tak jsem šel do komnaty nejvyšší potřeby pro tohle,“ vysvětlil a ukázal na velkou bonboniéru, kterou držel v rukou. „Jako přání na uzdravení,“ dodal, když viděl nechápavé pohledy.
„Nebo vás tam už pustili?“ zeptal se překvapeně, když nikdo z nich nereagoval.
Hermiona zatřepala hlavou, aby se vzpamatovala.
„Ano, už jsme tam byli. Zrovna jí lečí profesor Snape s Pomfreyovou.“
„Jak na tom je? A co je s její mamkou? Já myslel, že ta je v pořádku,“ zeptal se Harry zmateně.
„Prý jenom spí,“ uklidnila ho Ginny.
„Co se Siany týče... nevíme,“ pokrčila smutně rameny.
„To bys nevěřil kámo, byl tam nejspíš Siany kluk. Když jsme vešli, tak vyskočil oknem,“ informoval Ron.
„Myslím, že to nebyl její kluk. Proč by jinak skákal z okna? Kromě toho nikdy se o něm nezmínila,“ zakroutila hlavou Hermiona.
„Pcha, tajná láska to je jasný. Kromě toho, spíš mi řekni, kdo by z okna nevyskočil, když ve dveřích stojí Snape a nachytá tě, jak líbáš jeho dceru,“ pokýval Ron hlavou.
„Asi bychom měli jít, za chvíli začíná vyučování,“ rozhodla Hermiona.
„A... neměli by jsme jí vzbudit?“ nadhodil Ron, ukazujíc na spící Snapeovou.
„Ne, profesor říkal, ať jí necháme vyspat,“ zamítla Hermiona.
Harry tedy položil bonboniéru na volnou lavičku a šel s přáteli na hodinu přeměňování.
Bylo to o fous. Celé to stihl jenom díky znalosti tajných chodeb. Bez nich by to tak rychle nedokázal, ani kdyby se rozkrájel. Kdyby ho někdo podezříval, měl teď poměrně dobré alibi, ale nebylo pravděpodobné, že by si spojili Zmara Zmijozela a Chlapce který přežil. Harry byl spokojený. Nikdo ho nebude podezřívat, nemusel bojovat, nechytli ho a jako bonus získal informace o těch útočnících.
Večer budu mít práci navíc, pousmál se vražedně v duchu, navenek nedávajíc nic znát.

*

Celý den proběhl rychle a zmateně. Všichni byli nějak podezřele aktivní, ale nejspíš za to mohla zítřejší návštěva Prasinek. Od konce vyučování Harry trávil celý den s Ronem procvičováním kouzel z ranního učení. Ani se nenadál a byl nejvyšší čas jít „spát.“ Aspoň tak to mělo vypadat pro jeho spolužáky.

*

Jako vždy nastražil svá kouzla a opustil hrad. Když se konečně přesunul do svého domu rovnou k sobě do pokoje, tak se v klidu zrušil kouzlo a převlékl se.
„S tím převlíkáním budu muset něco udělat,“ zavrčel potichu.
Když byl Zmar ustrojený, okamžitě se vydal hledat ty dva útočníky. Přepadli Sianu v Obrtlé ulici, to Zmijozel věděl. Co tam dělala, byla jiná věc, bude se jí na to muset pozeptat, ale to až později.
I když se to nezdá, Obrtlá ulice je poměrně dlouhá, ale Zmara to neodradilo, věděl skoro stoprocentně, že ti dva budou v nějaké hospodě. Nebylo nutné prolézat každý dům nebo si na ně někde počíhat. Netrvalo mu ani tři čtvrtě hodiny a našel je.
Hostince v Obrtlé byly opravdu jiná třída než například Děravý kotel, který oproti nim připomínal komfort nejvyšších vrstev. Tady se nejednalo tak ani o hostince jako o rozpadající se zaplivané krčmy, kde byste si jídlo nedali, ani kdyby byl někdo ochotný vám ho tu připravit.
Hned jak otevřel dveře, tak ho do nosu praštil zápach. Vydýchaný, zakouřený vzduch v místností smrdící snad vším možným, byl tak nasycený alkoholem, že slabším náturám stačilo ho chvíli dýchat, aby se dostali do nálady.
Zmar zhnusení odsunul stranou a soustředil se na čtyři muže u stolu uprostřed místnosti. Samozřejmě už měli něco upito a podnapile na sebe hulákali, neustále si připíjeli a smáli se.
„To vy jste včera v noci přepadli tu dívku?“ zeptal se bez okolků Zmar hned, jak k nim přišel. Bujarý hovor utichl a všichni čtyři se na něj podívali. Na tvářích jim stále zůstával veselý škleb, který jeden ještě protáhl, když si vzpomněl.
„Jo, ta malá čubka, už si vzpomínám. Křičela docela dlouho,“ zachechtal se muž a ostatní se k němu vesele přidali.
„To jo, ale bránila se mrcha jedna,“ promnul si druhý útočník monokl pod levým okem.
„Proč tě to vlastně zajímá, mladej? Je to snad tvoje děvka, či co? Pokud jsi sem přišel pro nakládačku, rádi ti vyhovíme,“ ušklíbl se další, rozvalil se na židli a nenápadně rukou poodsunul plášť tak, aby byla vidět hůlka vykukující zpoza opasku.
Jeho zastrašující gesto nejspíš nemělo žádaný účinek, jelikož rychlostí blesku Zmar mávl hůlkou, která se mu objevila v ruce. Do muže narazilo tlakové kouzlo, které ho i s židlí odhodilo dozadu. Chatrný kus dřevěného nábytku takový útok nevydržel a pod mužem se židle rozlétla do všech stran. Ještě ani nezastavil svůj pád a do jeho rozvaleného těla narazila další tlaková vlna, která ho odpálila do vzduchu. Několik kostí nepěkně zapraskalo po silném nárazu a muž bolestně hekl. Tentokrát nestačil ani dopadnout. Najednou se proti němu zhmotnil hrubý železný kolík a nekompromisně muže za letu probodl a přibil k nedaleké stěně. Jenom to hvízdlo, jak kolík rychle dorazil ke stěně i s mužem, který vlál jak hadrová panenka. Chlapík visel v bezvědomí přibodnutý za rameno k hrubě opracované dřevěné stěně poměrně pochroumaný, ale živý alespoň podle nepravidelného chrčivého zvuku, který vydával.
Zmar si ani nevšiml, kdy nebožák ztratil vědomí a bylo mu to celkem jedno, pro něho tu nebyl. V ten samý okamžik, jak se zaryl kolík s mužem do stěny, ztichl celý lokál a upřel svou pozornost na mladíka.
Celé to netrvalo déle než dvě vteřiny, takže nikdo neměl čas reagovat. Ale teď, když násilníkům došlo, co se právě stalo a že ten spratek napadl jednoho z nich, tak začali jednat. Jako první se vzpamatoval muž sedící nejblíže u Zmara, vyskočil ze židle a vrhl se na Zmara. Díky tomu, že už v sobě měl nějaký ten alkohol, nebylo pro Zmijozela nic těžkého se ho zbavit. Rychle udělal krok stranou, podkopl muži nohy, chytil ho ze zadu za límec a trhl dolu. Díky narušené rovnováze a částečně díky alkoholu, se muž nedokázal udržet na nohou a pozadu padal k zemi.
Dopad ho ale nemusel trápit, jelikož ještě než se dotkl země, Zmar mu namířil hůlkou na čelo a zasyčel kletbu. Ozval se nechutný křupavý a čvachtavý zvuk a mužova hlava implodovala.
I když se původně ostatní návštěvníci hostince chtěli přidat ke rvačce, tahle podívaná jim vzala náladu a tak se do cizích věcí nepletli. Jenom sledovali, co se bude dít dál.
U stolu už zbyli jenom ti dva, co přepadli Sianu.
„Udělali jste chybu, ta dívka je pod mou ochranou,“ vysvětlil Zmar, ale ti dva nejspíš ještě nepochopili, že už mají jenom snášet trest. Oba naráz vytasili hůlky a zaútočili. Bohužel pro ně zaútočili černou magií, ve které byl Zmar o dost lepší a hlavně na vyšším stupni a proto pro něho nebyl žádný problém ty dvě kletby zlikvidovat jediným mávnutím hůlky.
Hned potom si nechal hůlku zmizet z ruky a zavrčel v temném jazyce: „Durumur Moroo,“ a přirazil k sobě pěsti. Efekt byl okamžitý. Kromě toho, že všichni v místnosti měli pocit asi srovnatelný s tím, když vám někdo v hlavě mlátil do gongu, tak vše mezi Zmarem a dvěma vyděšenými násilníky se začalo rychle měnit v prach. Převrácená židle, stůl i se vším co na něm bylo, vajgl na zemi a pak začalo kouzlo působit i na dva muže. Jejich stále napřažené hůlky se začaly rozpadat v prach. Ale Zmarovi to nestačilo a i po tom, co jejich hůlky byly k nepoužití, udržoval dál kouzlo, které nebožákům sežralo ruce až k loktům, teprve pak od sebe odtáhl pěsti a tím zrušil kouzlo. Dva útočníci řvali bolestí a bezmocí, kouzlo bylo příliš rychlé, aby stačili ucuknout a požírání tímto kouzlem bylo stejně příjemné, jako pálení rozžhaveným železem.
„Šetřete si hlasivky, dnes budete trpět mnohem víc,“ zasyčel Zmijozel bez náznaku citu.
„Crucio,“ vyslal na prvního.
Na každého použil mučící kletbu třikrát a vždy jen na chvíli, jelikož nechtěl, aby zemřeli stejně rychle jako minule ten nebožák. Když skončil, tak oba leželi ve svých exkrementech na dřevěné podlaze, chrčeli a smýkali s sebou v doznívajících křečích.
„P... prosím... už... ne“ dostal ze sebe jeden z nich chrčivě.
„Nemusíš se obávat, už na tebe Crucio nepoužiji,“ řekl bezcitně Zmar, namířil na muže hůlkou a vyslovil další kletbu černé magie: „Peresherte.“
Ze Zmijozelovi hůlky vyrazil jasně černý paprsek a zabodl se do trosky ležící na zemi.
Muž začal řvát, zapomínajíc na bolavé hlasivky, křičel z plných plic. Házel sebou na podlaze ale tentokrát ne v křečích, ale čistě jenom, aby unikl bolestné agonii. Bezvýsledně. Nehty mu zešedly stejně jako vlasy, kůže se zkrabatěla. Zmar dál udržoval kouzlo, sledujíc reakci bez jakékoli známky pohnutí. Nehty začaly nabírat čím dál tmavší odstín. Když byly úplně černé, začaly se pomalu rolovat, odtrhávat, až odpadaly. Vlasy už nebyly šedé nýbrž bílé a začaly taky odpadávat z mužovy hlavy i s kusy kůže zanechávajíc po sobě skalpovaná místa. Kůže mezitím začala praskat, vysychat a na některých místech dokonce odpadávat. Celé to bylo doprovázeno křikem, který musel být slyšet na míle daleko.
Až teď Zmar zrušil kouzlo. Kdyby ho udržoval déle, muž by zemřel a to nechtěl. Několika základními kouzly zajistil, že muž nezemře a podíval se na druhého, kterého už nesužovaly křeče.
„Co s tebou,“ nadhodil Zmar chladně.
„Hm, co takhle: Mera Traistes“ vyřkl další kletbu, míříc na jeho levou nohu. Opět byla reakce okamžitá. Pod kůží se to začalo hemžit a bublat podobně jako při použití mnoholičného lektvaru, až na to, že muž řval bolestí. Jeho kosti byly totiž drceny na prach a to nebylo nic příjemného.
Zmijozel se při tom křiku zamyslel, jestli by neměl obnovit kouzlo, díky kterému je udržuje při vědomí. Přece jen kdyby upadli do mdlob, postrádalo by to svůj účel. Hostinec už byl kompletně vylidněný a zdálo se, že i majitel bydlící nahoře opustil tuto budovu. Nejspíš jim vadil ten křik, zamyslel se Zmar a švihl hůlkou, aby obnovil kouzlo.
S muži strávil ještě dvě a půl hodiny a i když z toho nevypadali zrovna nadšeně. Když skončil, byl spokojený. Byl si jistý, že v tomto zapadlém hostinci by tyhle zbytky lidí jenom vyhodili před práh a víc by se o ně nestarali, což nemohl připustit. Musel z toho vytěžit co nejvíc, a proto se o tom musí dozvědět co nejvíc lidí.
Nakonec je přesunul ke konci Obrtlé, kde se napojovala na Příčnou. Ne, že by se jich dotkl byť jen podrážkou boty, samozřejmě použil magii, aby je tam dostal.
Když dorazil na místo, tak každého přibyl vyčarovanými hřeby na jednu stěnu tak, aby na sebe navzájem viděli. Kouzlem jim do žaludku přepravil dokrvovací lektvar a pro jistotu opět použil kouzlo, které je udrží bdělé. Už nekřičeli, jelikož měli roztrhané hlasivky, ale byl si jistý, že bolest stále cítí.
Z vnitřní kapsy hábitu vytáhl malou průhlednou lahvičku. Opatrně jí odšrouboval a kapátkem kápl kapku tekutiny každému shora na obě ramena.
Pak lahvičku opět opatrně uzavřel a pousmál se na obě své oběti.
„Jistě jste si všimli, že vás to nijak nebolí, ale uklidním vás. Bude. Je to kyselina fluorovodíková, otec jí zbožňuje. Má zvláštní schopnost, přesněji několik. Většina kyselin, jak jistě víte, tím jak leptá tak ztrácí na síle, jelikož se ředí a ztrácí. Tahle ne,“ pousmál se vražedně. „Tahle kyselina rozežírá věci ve směru nanesení do té doby, než je zneutralizována, takže se nudit nebudete, nebojte. Ale máte ještě nějaký čas, umrtvuje totiž nervy, takže neucítíte, že vás leptá... teda do doby než dorazí ke kostem, to rozhodně pocítíte. A jak vám jistě došlo, kyselinu jsem právě pro to nanesl na vaše ramena, abyste měli možnost si tento nevšední zážitek dostatečně vychutnat,“ sdělil jim. Pak na ně seslal ještě jedno kouzlo, překvapení pro bystrozory. Už zbývalo jenom doladit tuhle scénu, natáhl ruku k nebi a zasyčel: „Surus.“
kz_10_04.jpg
Když bylo Znamení na obloze, vydal se klidným krokem zpět do Obrtlé. Asi dvacet metrů od zmučenců se přemístil rovnou k sobě do pokoje.
Chvíli přemýšlel, co bude teď dělat, ale nakonec se rozhodl, že si dá sprchu, čaj a mrkne se na knihu od Osose, svlékl si svůj černý rozevlátý hábit a napsal na lísteček vzkaz do kuchyně. Očarovaný papírek se sám složil na vlaštovku a odletěl pryč.
Rychle se osprchoval, a když vylezl z koupelny již v čistém oblečení, uslyšel tiché zaklepání. Mávl rukou ke dveřím a ty se otevřely.
„Dobrý večer, Pane,“ ozval se ode dveří nejistý hlas. To by nebylo nic podivného, ale tohle nebyl hlas domácího skřítka, tohle byl rozhodně lidský hlas.
Zmar se podíval, kdo to je a překvapením pozvedl obočí.
„Neříkej mi pane, nejsem tvůj pán. A jak to, že nespíš?“ zeptal se Zmijozel.
„Já... nemůžu spát,“ řekla dívka a sklopila pohled k zemi.
„Víš doufám, že tuhle práci udělají skřítci? Nemusíš tu roznášet podnosy a tak,“ ujišťoval se Zmar. Doufal, že si to nevysvětlili špatně.
„Ano já vím, ale všechny jsme se shodly, že budeme pomáhat. Není tu moc co dělat a tohle není žádná těžká práce,“ usmála se a konečně se pohnula z místa. Přešla ke stolku, položila na něj tác s čajovou soupravou a nalila čaj.
„Děkuji,“ usmál se Zmar.
Je opravdu krásná, Voldemort je sice zvrhlý a nelidský, ale vkus má výborný, uznal mladý Zmijozel. Napil se trochu čaje a byl opravdu výtečný.
„Výborný čaj,“ usmál se a posadil se.
„Děkuji,“ rozzářila se dívka.
„Ten jsi dělala ty?“
„Ano,“ přikývla s úsměvem.
„Dobrou noc, pane,“ mírně se poklonila a odešla.
„Ach jo, kolikrát jim to budu opakovat,“ zamrmlal Zmar a znovu usrkl z čaje, natahujíc se pro knížku od Osose.

*

DVĚ BRUTÁLNÍ VRAŽDY NA PŘÍČNÉ ULICI
To byla úvodní strana Denního věštce spolu s velkou fotkou Zmarova Znamení.
„Myslíte, že v tom má prsty Ty-víš-kdo?“ zeptal se Ron.
„Já bych řekl, že je to téměř jistý,“ potvrdil Harry a ukousl si kousek toustu s marmeládou.
„Já bych si tím tak jistá nebyla, to znamení rozhodně není stejné jako Znamení Zla,“ řekla zamyšleně Hermiona.
„Každopádně toho kdo, to udělal, pořádně naštvali, poslouchejte: Rádi bychom poskytli našim čtenářům fotky zavražděných a jejich popis, ale bohužel byly obě osoby vystaveny několika silným mučícím kletbám a mučení trvalo podle vyšetřování možná déle než hodinu a díky těmto okolnostem není identifikace podle vzhledu možná a původní podoba zavražděných ještě není známá. Bystrozorské oddělení nevyloučilo možnost, že za tímto hrůzným činem stojí opět Pán Zla, ale jsou tu i jiné teorie více na straně 3 a 4,“ přečetla hnědovláska.
„No... každopádně na to dnes zapomeňte, máme přece naplánovaný výlet do Prasinek,“ rozzářil se Ron. Hermiona na to jenom převrátila oči v sloup.
„Za hodinu se sejdeme pod schodištěm,“ informoval Ron a odešel se připravovat.
„Jsem docela zvědav jaká ta jeho Lů bude,“ usmál se Harry.
„Doufám, že to nebude nějaká nafintěná nána,“ pokývala Hermiona hlavou.
„Je ti jasný, že jestli se to provalí, tak si všichni budou myslet, že spolu opravdu chodíme? A pokud to bude nějaká drbna....“ zakroutila zmoženě hlavou Grangerová.
„Neboj, věřím, že Ron má dobrý vkus. Kromě toho... mě osobně by nevadilo, kdyby si to o nás ostatní mysleli,“ řekl s klidem mazajíc si další toust.
„Vždyť jsi mi to sama říkala: Ať si myslí co chtějí, záleží jen na pravdě... nebo tak nějak,“ vysvětlil Harry, když viděl Hermiony zpola překvapený a zpola vyděšený obličej tou představou, že si to opravdu všichni myslí.
„Hm... máš pravdu, kromě toho, Holoubkovou máme hlídanou,“ usmála se Herm a taky se odešla připravit.

*

Harry s Hermionou už čekali u schodiště, ale druhý pár stále nikde nebyl. Většina studentů už byla v Prasinkách, takže byla škola dost vylidněná.
Až po deseti minutách čekání konečně přišli, držíc se za ruce.
Harry musel uznat že Ron má dobrý vkus, ještě nevěděl, jestli to není „nafintěná nána“, jak to nazvala Hermiona, ale rozhodně byla pěkná. Blond vlasy jí spadaly po ramena v prstýnkách a modrošedé oči zářily veselím.
„Tak tohle je Lů, Luisa Welian,“ usmál se na ní Ron.
„A tohle jsou moji nejlepší přátelé Hermiona Grangerová a Harry Potter,“ představil je zrzek.
Po vzájemném seznámení a potřesení rukou se vydali ven a po cestě rovnou do Prasinek.
„Takže ty jsi z Havraspáru?“ nadhodila Hermiona s úsměvem.
„Ano...“ to bylo to poslední, co kluci z jejich rozhovoru vnímali, jelikož se holky samovolně přesunuly dopředu jejich malého průvodu tak, aby mohly debatovat a kluky nechaly jít za nimi.
„Hm... myslím, že jsi neměl Hermioně prozrazovat, že je Lů z Havraspáru, teď budou mluvit stále jenom o učení,“ zamyslel se Harry.
„Neboj, kámo, musíme si někam sednout a půjde to, uvidíš, a když ne, tak mě nějak nasměrujete ne? Tohle prostě vyjde,“ pokýval Ron přesvědčeně hlavou.
O chvíli později dorazili do Tří košťat, kde kupodivu nebylo moc studentů ani jiných hostů, jelikož nedávno otevřeli nový hostinec o kousek dál blíže středu vesnice a samozřejmě si ho chtěli všichni vyzkoušet.
„Sedneme si támhle k oknu, miluju ten výhled,“ usmála se Lů a ostatní jí následovali ke stolku u okna.
„Už byste se měli začít chovat jako pár,“ syknul Ron Harrymu do ucha a nepatrně kývnul hlavou k hnědovlásce, která už seděla u okna naproti Lů.
Harry si tedy přisedl, přisunul si židli blíž k Hermi a objal jí kolem pasu. Grangerová na chvíli strnula, ale pak se opět uvolnila, otočila se na Harryho a zářivě se usmála.
Není zas tak špatná herečka, pomyslel si Harry a úsměv jí oplatil.
„Jak jste spolu dlouho?“ zeptala se zvědavě Lů a zamyšleně je pozorovala.
Oba se na sebe podívali. Nic takového si nepřipravovali. Bude se muset improvizovat, potvrdili oba očima.
„Nijak dlouho,“ usmála se Herm.
„Promiň, já jen, že v Bradavicích musí být těžké něco takového utajit,“ uchechtla se Lů.
„Tady je Ležák,“ informoval Ron a postavil na stůl čtyři flašky.
„A jak jste se vy dva vlastně seznámili?“ optal se Harry.
„No...“ začala Lů a podívala se na Rona s úsměvem.
„Já jsem šla do knihovny, když on z ní běžel pryč. Tak nějak jsme se srazili...no a....když mi pomáhal sesbírat knížky, tak se mě najednou zeptal, jestli bych s ním nešla na schůzku. Popravdě mě tím dost zaskočil,“ usmála se na zrzka Lů.
„To se na něj podobá,“ utrousila Hermiona, „Myslím to, že utíkal z knihovny,“ vysvětlila Herm, aby nedošlo k nedorozumění.
„Ale to pozvání mi k němu naopak vůbec nesedí,“ usmála se hnědovláska.
„Já, no, prostě to ze mě najednou vypadlo. Mě naopak překvapilo, že Lů souhlasila. Taková krásná holka... to prostě musel být sen, taky jsem se několikrát štípnul, když jsem odcházel,“ vysvětlil rudý Ron. Lů se k němu přitočila a jemně ho políbila na rty.
Harry se chopil příležitosti otočil se k Herm, přitáhl si jí blíž, políbil jí pod ucho a zároveň jí zašeptal: „Vypadá to zatím dobře, co myslíš?“
Hermiona polkla, jelikož měla najednou nějak sucho v krku „Hm... no jo, myslím, že bychom už mohli jít,“ navrhla, když se natočila k Harryho uchu.
Najednou se ozvalo zakašlání z druhé strany stolu od Rona.
„Ehmm...sorry,“ usmál se omluvně Harry.
„To je v pořádku, musí být úleva to aspoň na chvíli neskrývat. Ten váš vztah,“ usmála se Lů a v očích jí zajiskřilo.
„Ani nevíš jaká,“ uculil se Harry.
„Mám nápad. My se s Ronem přesuneme támhle k druhému oknu a necháme vám tu o něco větší soukromí, přece jen máte málokdy chvíli pro sebe, ve škole s těmi slídili a tak,“ usmála se vesele Lů.
„Jo, proti tomu nic nemám,“ usmíval se na ní Ron, který se rád chopil možnosti být s ní víc sám, ale zároveň s přáteli v dosahu pro případnou radu.
Hermioně se v očích na chvíli mihla panika, ale tu rychle zamaskovala úsměvem.
„To je výborný nápad,“ připustil Harry. Tohle se neočekávaně zvrtlo, ale pomůže to Ronovi, kromě toho... nic hrozného to není, ba naopak, usmál se v duchu.
Ron s Lů se přesunuli o dva stoly dál na vyvýšené místo a rozjeli nějakou konverzaci.
„Co budeme dělat, tohle nebylo v plánu, měli jsme mu jenom radit,“ zaskuhrala Hermiona zoufale.
„Budeme hrát, jak bylo v plánu,“ pousmál se Harry.
„Myslím, že už bychom mohli odejít, stejně mu odsud nemůžeme s konverzací pomoct a kromě toho vypadá to, že žádnou pomoc nepotřebuje,“ přikývla si Hermiona.
„Myslíš, že jí nebude podezřelé, že se vypaříme, zvláště když sem tak často pokukuje?“ nadzdvihl obočí Harry.
„Hm, to je pravda,“ připustila Hermiona.
„Ty se v tom ale nějak vyžíváš,“ zamračila se podezíravě, když si všimla mírného úsměvu, který nesmazatelně sídlil na Harryho tváři.
„Já? No... beru to jako úkol... jo přesně. Jako úkol,“ přikývl si Harry. „Ale pokud myslíš, že tenhle úkol nezvládneš, přece jen tady jde spíš o herectví než o vědomosti,“ pokrčil rameny Harry.
„Já že to nezvládnu? Cha, já sem stokrát lepší herečka, než si vůbec dovedeš představit,“ zatvrdila se hnědovláska.
„Koukej!“ přikázala a během okamžiku jako když jí vymění.
Nasadila zářivý úsměv, chytila Harryho za vlasy na temeni hlavy a přitáhla si ho blíž, až splynuli ve vášnivém polibku.
Popravdě Harry byl tou změnou dost vykolejený, ale když se dostal z počátečního šoku, který trval tak půl vteřiny, tak se neváhal do představení s vervou zapojit. Přitáhl si Hermionu blíž k sobě jednu ruku nechal kolem jejího pasu a druhou jí zajel do hnědých kadeří.
Harry nějak ztratil pojem o čase, takže nevěděl, jak dlouho ten polibek trval, ale najednou se Hermiona odtrhla od jeho úst a pomalu přesunula své rty k jeho uchu, do kterého ho jemně kousla.
„Vidíš, jsem lepší herečka, než sis myslel,“ pošeptala mu do ucha se zadostiučiněním.
Harry neprotestoval, popravdě ho ani nenapadlo protestovat... vlastně ani nic jiného. V hlavě měl totálně vymeteno, asi jako při nejvyšším stupni uzavření mysli, až na to, že tohle bylo mnohem... příjemnější.

Z jeho rozjímání ho vyrušila náhlá exploze následovaná křikem.
Do hajzlu, zaklel v duchu a pomalu se začal smiřovat s tím, že už další dějství této „hry“ nebude. Další výbuch ho v tom jenom utvrdil.
Tentokrát zaklel nahlas a zvedl se ze židle.
Ron s Lů už byli u jejich stolu a zrzek se s hůlkou v ruce rozhlížel kolem.
„Běžte do Bradavic, hlavně se stále za něčím kryjte, ať vás neuvidí, kdyby po vás přece jen šli tak přijdu na pomoc,“ rozkázal Harry.
„Cože? Ty s námi nejdeš?“ zeptal se Ron.
„Ne musím zjistit co se tu děje,“ vysvětlil Potter.
„Tak to v žádném případě, Harry, zase si budeš hrát na Hrdinu a skončíš přinejmenším na ošetřovně, půjdeš s námi jak je to v evakuačním plánu rovnou do Bradavic, je to tam dokonce podtržený,“ zamítla to Hermiona rázně.
„Neboj, Herm, budu se držet dál schovaný, musím vědět, co se tu děje,“ namítl.
„Tak já tu taky zůstanu,“ rozhodla se hnědovláska.
„Ne, ty musíš s Ronem odvést Lů do bezpečí, kromě toho jeden se skryje líp než dva.“
„Dobrá, ale dávej na sebe pozor,“ přikázala Hermiona.
„Jo kámo a moc neprovokuj Smrtijedy,“ kývl mu s mírným úsměvem Ron a následně všichni tři opustili hostinec zadním východem.

*

Harry rychle vyběhl nahoru, kde se v rychlosti převlékl a zrušil kouzlo. Pak se ozvalo jenom hlasité prásk a o setinu vteřiny později se tentýž zvuk ozval uprostřed vesnice.
Když se Zmar rozhlédl, tak viděl jenom samý zmatek. Postavy v černých pláštích s bílými smrtijedskými maskami běhali sem a tam a ničili, co jim přišlo pod ruku, nehledě na to, že sesílali Crucio na všechno co se pohnulo.
Proklínání by se dalo pochopit, kdyby se aspoň trefovali, do svých cílů, ale to se stávalo opravdu zřídkakdy a když ano, tak téměř nikdy kletba neúčinkovala tak jak má.
Zmar si tam připadal jako Alenka v říši divů, tohle nejsou žádní prohnaní Smrtijedi jenom banda šašků... až na jednoho.
Jeden ze Smrtijedů hulákal rozkazy, které byly povětšinou ignorovány, a sem tam seslal nějakou kletbu, mimo jiné nechával vybuchovat části budov.
Mladý Zmijozel okamžitě zamířil k němu, jelikož jestli se dá s někým mluvit tak jedině s ním. Najednou před něj naběhl jeden z těch šílených zakuklenců. Byl nejspíš docela vysoký, ale teď byl momentálně přihrbený a hůlku držíc jenom dvěma prsty.
„Hele, tady je další,“ zařehtal se a zvedal hůlku, kterou nejspíš chtěl namířit na Zmara, ale to se mu vymstilo. Ještě dřív než vůbec zvedl hůlku tak ho skolilo silné Crucio, muž zakvičel a sesunul se v křečích na zem. I když na něj kletba působila jen okamžik, tak se nedokázal zvednout. Jediné čeho byl schopný byly křeče, ale to taky netrvalo dlouho, jelikož Zmijozelovi překážel v cestě, stačila jediná kletba a muže pohltila zem, po které syn Pána Zla přešel bez nejmenšího zastavení.
„Co to má znamenat?“ zasyčel ledově na vedoucího této sebranky.
„Kdo to..? Ou Pane promiňte. My... nacvičujeme, toto jsou nováčci, potřebujeme je vycvičit, aby byli použitelní v boji pane. Tak mě napadlo je vzít na nějakou akci, aby se učili ze zkušeností,“ krčil se Smrtijed.
„Tohle není oficiální akce. Na Bradavice, přilehlé území a hlavně na studenty se útočit nesmí. Prioritně. Bylo to nahlášeno na minulé schůzi,“ zasyčel Zmar nenávistně.
„Já... já vím pane, ale.... ale já myslel... že to platí jenom pro starší Smrtijedy... tohle jsou nováčci... takže...“ koktal muž a nejspíš už tušil, co bude následovat.
„Tak ty víš? A přesto porušuješ dané pravidla? No, myslím, že nebudeme otce obtěžovat takovou banalitou,“ řekl Zmar ledově, ale oproti normálnímu hlasu, co používal, to znělo téměř mile.
„Děkuji, děkuji, pane,“ ukláněl se Smrtijed.
„Nemáš vůbec zač, já tě potrestám sám, proč otci narušovat klidný den?“ Usmál se vražedně Zmar a namířil na chudáka hůlku.
„Crucio,“ zasyčel naštvaně. Smrtijed okamžitě klesnul do kolen a následně na zem, kde se cukal v nesnesitelných křečích, přičemž řval bolestí, co mu hlasivky dovolovaly.
Najednou se ozvalo ohromné prásknutí od hromadného přemístění.
Řád, sakra, zrovna teď, ale co, tohohle krypla potrestám a pak se jim budu věnovat.
Jeho plány narušil paprsek, který letěl přímo na něj. Rychle kouzlo odklonil stranou, ale musel zrušit kletbu, takže muž teď vydýchával.
„Dě...“ zaskuhral chrčivě z bláta, ale dál se nedostal, Zmar švihl hůlkou syče nesrozumitelnou formuli a zmučený Smrtijed se rozprskl po okolí.
„Kdo mě vyrušil?“ šlehl pohledem po řádu.
„Já. My se nejspíš ještě neznáme, jsem Albus Brumbál,“ představil se ředitel.
„Těší mě, pane Brumbále, já jsem Zmar Zmijozel syn Pána všeho Zla Lorda Voldemorta, potomek a dědic slavného Salazara Zmijozela,“ poklonil se formálně Zmar.
„Ale to není důvod, abyste mě vyrušoval, když vzdělávám idioty,“ zasyčel naštvaně.
Kvůli tomu hovadu teď nesedím v teple s ležákem před sebou a Hermionou vedle mě, nebo ještě líp...
„Proč zabíjíte vlastní lidi?“ přerušil tok jeho myšlenek Brumbál.
„To nejsou moji lidé, to jsou Otcovi lidé. Kromě toho tihle idioti jsou tu proti přísnému zákazu stanovenému samotným Pánem Zla. Což znamená, že je klidně můžu povraždit všechny, jelikož jsou to zrádci. Nemluvě o tom, že jsou totálně k ničemu,“ zasyčel pohrdavě.
„Myslím, že to vám nemůžu dovolit,“ namítl ředitel.
Zmar si všiml, jak tam Moody něco remcá nejspíš s ním i souhlasí.
„Budiž tedy,“ pokynul Zmar a vypálil kletbu před členy řádu. Nechtěl nikoho zranit jenom zastrašit, aby se rozutekli ale to, že je ohodila sprška hlíny jim, zdá se nijak nevadilo.
Teď zaútočil řád. Každý člen vypálil minimálně jedno kouzlo a všechno to letělo na Zmara, což se mu opravdu nelíbilo. Věděl, že by to nezvládl s obyčejnou magií tohle je příliš silné.
O bože, druhé kouzlo za dvacet čtyři hodin, zítra mi bude fakt hnusně, projelo mu hlavou, ale nebyl čas na přemýšlení.
Nohou před sebe vyryl čáru. Nic víc nic míň žádný obrazec jenom patou vyryl rýhu.
„Narna Tarai Erdo,“ zaduněl Temný jazyk okolím. Před Zmarem se vytvořil malý plamenný vír, který pomalu rostl a mohutněl, až měl v nejširší části pět metrů. Vír bez problémů pohltil všechny vyslané paprsky a následně, jako by chtěl skočit do země se vznesl metr nad zem a následně se zaduněním zajel do země, která se začala třást a praskat, všude začaly namátkově vyjíždět ostré bodce ze země, jenom za vyznačenou rýhou bylo vše klidné a neměnné.
Jak Zmar očekával Brumbál dokázal své lidi ochránit, ale pár těch ubohých Smrtijedů to ošklivě odneslo.
„Tak jdeme na další kolo?“ zeptal se Zmar.
Už se připravoval vyslat další kouzlo, kterým by získal čas, než něco vymyslí, ale v tom se ozval zvuk podobný zadunění hromu a přesně mezi řádem a Zmijozelem se objevila podivná postava.
Muž, co se z ničeho nic objevil, měl na sobě kněžské oblečení, přes které měl černý cestovní plášť.
Jedno oko bylo celé kovově stříbrné a na rukou měl bílé rukavice. Ostře řezané rysy naznačovaly aristokratický původ, ale tím si Zmar nebyl jistý, každopádně netušil kdo to je... aspoň do doby než promluvil.
„Já jsem Benedikt Era, Posel Boží. Konečně jsem vás našel. A vy synové a dcery Ďábla poznáte Boží hněv, jak bylo předurčeno. Já jsem spravedlnost a vymítím vás nečisté tvory a navrátím vás peklu, jak poroučí Náš Pán,“ pronesl hlubokým hlasem.
Magor, projelo Zmarovi hlavou. Hned následující myšlenka byla: A do prdele!!!
Kněz totiž najednou zpod svého pláště vyndal samopal, na jehož hlavni se pohupoval zlatý křížek, ale ten rozhodně nezaujal Zmijozela tolik, jako zvuk střelby co se hned ozval.
Tomu cvokovi bylo jedno, kam střílí. Stál uprostřed vesnice a otáčejíc se, nesundával prst ze spouště. Naštěstí, jak řád, tak Zmar si vytvořili štíty hned, jak viděli, co vytáhl.
Když vystřílel zásobník, asi mu došlo, že moc nezmůže, jelikož se sklonil k zemi.
Zmar měl pocit, že se modlí, jelikož se několikrát pokřižoval, když si ale najednou stoupl, držel v každé ruce obrovskou pistoli.
Zmar nevěděl, co to je za typ a v tu chvíli mu to bylo jedno, jelikož obě ty děla mířila na něj. Ještě že měl ten štít, namířil klidně na toho cvoka.
„Ať ti jsou odpuštěny všechny hříchy, démone. Buď spasen,“ zařval najednou kněz a vystřelil ve stejný okamžik, jako Zmar vyslal kletbu smrti.
Když Zmarovi kolem hlavy proletěla první kulka už věděl, že je něco špatně. Když mu druhá kulka skoro urvala ruku tak věděl, že má vážné problémy. Kulka ho naštěstí jenom škrábla, ale stejně udělal piruetu, jak silné to bylo. Nejspíš nějaká magie.
Když se podíval na kněze, který už měl být mrtvý, ten tam stál, jako by se nic nedělo a dával si další ohromné náboje do těch ohromných zbraní. Řád konečně napadlo zaútočit na neznámého, ale ten si jich ani nevšímal. Kouzla na něj vůbec neúčinkovala.
Další kanonáda opět směřovala na Zmara, ale ten tentokrát byl ukrytý a snažil se nevšímat si faktu, že jedna patrona zrovna do zdi, vedle které ležel, vykousla snad metrovou díru.
Když muž opět nabíjel, tak Zmar vyskočil a zasyčel: „Bombarda Maxima.“
Tentokrát to účinek mělo, kněz odletěl dobrých třicet metrů dozadu a zbraně deset metrů napravo a nalevo.
Bohužel Zmijozel shledal účinek, jako krajně nedostačující, když se chlápek v potrhaném oblečení začal zvedat. Tělo měl jakoby z tekutého stříbra, ten materiál mu trochu připomínal Červíčkovu ruku.
„Božího Posla bytosti temnot nemohou zranit, ani zviklat na jeho cestě,“ zařval jako smyslů zbavený a z roztrhaných cárů vytáhl Uzi, sahl si ke kotníku, vytasil dýku a rozeběhl se proti Zmarovi.
„Ďábel tě očekává padlý anděli, budiž ti dopřáno věčného odpočinku až....“ řval za běhu a stále se přibližoval ke Zmijozelovi.
Sakra, co teď s ním? Zamyslel se Zmar. Rychle namířil na ztřeštěného kněze a vypálil na něj několik tlakových kouzel, která nijak nepomohla, ani ho nezpomalila.
Namířil hůlkou na jeden polorozbořený dům a odtrhl kus nosné zdi. Už nemohl déle otálet, jelikož ten cvok na něj začal při běhu střílet, švihl hůlkou proti knězi, kterého nekompromisně srazila zeď jako koule bouracího jeřábu. Letící kus stavby s knězem se zastavili až o nedaleký dům, který se celý zřítil.
Konečně je po něm, oddychl si Zmar. Přenášecí kouzla jsou dost náročná, když se jedná o něco tak těžkého.
Už neměl náladu na boj s Řádem. Hned se přemístím, rozhodl se, když v tom se zřícená stavba pohnula... a znovu. Najednou jako v nějakém hororu vyrazila ze sutin stříbrná ruka a za chvíli se ven vyškrábal celý kněz. Na hlavě měl vážnou ránu, takže si Zmar myslel, že za chvíli omdlí a konečně zemře, ale místo toho se rána zalila tou samou stříbrnou látkou, ze které měl celé tělo.
„Uzři Boží Sílu hříšníku a nech jí, ať tě očistí,“ zařval kněz směrem k Zmarovi a vyrazil pěstí dopředu jako by ho chtěl praštit. Zmijozel už se mu chtěl vysmát, když v tom knězi z ruky vystřelila koule energie. Rychle hůlkou před sebe hodil nejbližšího přeživšího Smrtijeda a za chvíli před sebou měl jenom ohořelou kostru s vytavenou dírou v hrudníku.
Ozvalo se další hromadné přemístění a na scéně se objevili bystrozoři. Tohle bylo asi velké sousto i na zcvoklého kněze. Naštvaně všechny přejel pohledem, až se zastavil na Zmarovi.
„BOŽÍ MLÝNY MELOU POMALU, ALE JISTĚ!!!“ zařval z plných plic a opět zmizel se zazněním hromu.
Zmar na nic nečekal a následoval jeho příklad rovnou do svého domu v Obrtlé, kde se musel dát aspoň trochu do pořádku.
29.09.2011 16:36:05
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (863 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one