Kapitola třetí - Kvikálkov

Chvíli po tom, co se Harry s ostatními odletaxovali na Ústředí, se Alex vrátila domů, neměla zrovna nejlepší náladu, protože se jí ani dnes nepodařilo najít toho kluka, co bojoval se Smrtijedy.
"Už jsem doma," zavolala už od vstupních dveří a vydala se za světlem, které vycházelo z obývacího pokoje.
Tam našla oba svoje rodiče, jak sedí u krbu a popíjejí čaj a o něčem si spolu povídají. Jejímu pohledu neuniklo ani to, že na stolku jsou i další už vypité hrnky od čaje.
"On tu někdo byl?" zeptala se rodičů a sedla se do jednoho z křesel.
"Ahoj zlato, ty už si doma?" podivil se její otec, a vypadal opravdu překvapeně.
"Ano, už jsem doma," povzdechla si Alex.
"Ano byli tady lidé z Řádu a taky nám přinesli pro tebe dopis z Bradavic," usmála se její matka.
Alex věděla o Fénixově řádu, sice toho nebylo moc, ale něco se přece jen dozvěděla. její otec byl členem této organizace, která bojovala proti Lordu Voldemortovi a jeho stoupencům, Alex nepochybovala, že ten, kdo se pustí do něčeho takového, musí mÍt odvahy na rozdávání.
*
Na Ústředí zrovna v tu dobu probíhalo veliké vítání a následně je paní Weasleyová všechny nahnala do kuchyně na vynikající večeři.
Když měly přibližně napůl snědené výborné jídlo, plameny v krbu najednou zezelenaly a z něj se ozval rozrušený hlas pana Netyho.
"Potřebujeme okamžitě pomoc! Smrtijedi útočí na Kvikálkov," po tomto oznámení okamžitě přerušil spojení.
Všichni se nejdříve otočili na Harryho, který se zrovna dusil soustem a pak nastal zmatek - někteří začali svolávat ostatní členy řádu, jiní se zase rovnou přemisťovali na místo útoku a paní Weasleyová Rona, Hermionu a Harryho vyhnala pryč do jejich pokojů.
Dvojčata byla u sebe v obchodě a Ginny byla na návštěvě u jedné z jejích kamarádek, takže jediné "děti" byly oni tři.
Když dorazili do pokoje, tak se Harry otočil na své přátelé.
"Jdete se mnou?" zeptal se a oni okamžitě rázně přikývli.
"Dobře, přemístíme se napřed do Hnízda, pro pláště a pak hned do Kvikálkova k domu mých příbuzných, já vás tam přenesu," oznámil Harry a s tím pokojem zazářilo oslepující světlo a nebyl v něm nikdo.
Když se objevili v Hnízdě, tak aniž by si to někdo z nich uvědomoval, objevily se na jejich tvářích mírné úsměvy.
Nezaháleli ale a okamžitě se nastrojili do svých plášťů, Harry je chytil a přemístil se s nimi rovnou před dům v Zobí ulici.
Zrovna v tu chvíli, co se objevili před domem Harryho příbuzných,tak se dům zřítil jako domeček z karet, nad domem zářilo znamení zla a pod znamením viseli vzhůru nohama Harryho příbuzní. Ani jeden z nich se nehýbal, nekroutil, neřval, ani nesténal.
Harry je sice neměl moc v lásce, ale byli to jeho příbuzní a doufal, že jsou jen v bezvědomí.
Okamžitě se pustili do boje, který již probíhal. Smrtijedi byli všude a bojovali s členy řádu. Kam až oko dohlédlo panoval zmatek, Smrtijedi si nebrali servítky a používali i kletby, které se nepromíjejí, Harry si všiml, že dům Dursleyových není jediný, který už není zcela v pořádku. Všechny domy v blízkosti domu Harryho příbuzných byly v plamenech. Sem tam, když měl nějaký Smrtijed čas, tak buď vybuchl, nebo vzplanul další dům.
Vypadalo to tam opravdu hrozně a šklebící se Smrtijedi zpod jejich bílých masek tomu všemu dodávali přímo pekelnou atmosféru.
Harryho popadl hrozný vztek a chuť se pomstít, pomstít se všem Smrtijedům a Voldemortovi za všechny útrapy, které mu přichystali.
Mávl hůlkou a zamumlal pár slov a před ním se objevil zářivý meč.
Okamžitě jej vzal do jedné ruky a rozeběhl se k nejbližšímu houfu Smrtijedů.
Harry koutkem oka zahlédl, jak ho jeho přátelé napodobují a také vybíhají na Smrtijedy.
Harry se ani na okamžik nezastavil, uhýbal před paprsky kouzel, vykrýval a likvidoval je hůlkou a přitom sekal jednoho Smrtijeda za druhým, kteří s výkřikem padali v bezvědomí k zemi.
Harry běhal od jedné skupinky ke druhé, kličkoval a přikrčil se vždy, když na něj letěla nějaká kletba, které se mohl vyhnout bez použití hůlky. Vždycky se jen někde mihl a po něm zůstali jen ležící Smrtijedi a úplně stejně to probíhalo ještě na dvou místech, díky jejich lepším reflexům, převzatých z jejich zvířecích podob měli velkou výhodu oproti ostatním a mrštnost šelem se taky uplatnila.
Harry nemohl uvěřit tomu, jak snadné to je. Dokonce i zahlédl v boji některé známé tváře, pana Netyho, Remuse, Tonksovou, Moodyho, který si boj opravdu užíval a s širokým úšklebkem na jeho zjizvené tváři posílal k zemi jednoho Smrtijeda za druhým.
Dokonce měl Harry pocit, že spatřil i paní Netyovou, jak se sklání nad dvěma Smrtijedy, kteří řvali hrůzou, ale nebyl si tím jistý.
Najednou Harry uslyšel bolestný výkřik, jako by zvuky boje někdo ztlumil a tento jediný osamělý výkřik zesílil. Harry se zarazil, věděl komu ten hlas patřil, zahlédl i druhou postavu v bílém, nedaleko něho, jak se taky zarazila, oba se nejdřív podívali na sebe a pak dozadu na místo, odkud se výkřik ozval.
Uviděli ležící postavu ve stejně sněhobílém plášti, jako měli oni. Ležela na zemi a cukala sebou a pak...ochabla a už se nepohnula.
Smrtijedi, kteří stáli okolo se rozesmáli a jeden jako by nic kopnul do nehybného těla, které na to vůbec nereagovalo.
Ron okamžitě vyrazil k ležící Hermioně, ale Harry jenom ochromeně stál na místě, před očima mu proběhly snad všechny okamžiky, kdy se šťastně smáli spolu s Hermionou.
Najednou jím projela vlna zloby, tak velké zloby, že by jí nebyl schopen možná ani sám Lord Voldemort.
Zloba jej celého naplnila a ovládla, všechny lampy v jeho blízkosti zhasly, ale nikdo si toho nevšiml, protože světlo dodávaly především hořící domy.
Smrtijedi, kteří si všimli jeho výpadku z reality a kteří se k němu zezadu blížili najednou začali lapat po dechu, jako by v Harryho blízkosti nebyl žádný vzduch.
Harry se na ně otočil a provrtal je pohledem, už to nebyl pohled nádherně smaragdových očí. Jeho oči teď zářily zpod kápě jako dva paprsky smrtící kletby, v jeho kápi už ale nebylo vidět to jasné světlo, byla tam pouze temnota, nekonečná temnota.
I jeho plášť pomalu černal, až byl černočerný jako sama nicota. Harryho mysl byla zaplavena jen ledovou nenávistí a zlobou.
Smrtijedi, ale i členové řádu, kteří se nacházeli poblíž Harryho začali marně lapat po dechu, Harry napřáhl ruku k dvěma Smrtijedům, kteří se k němu chtěli připlížit zezadu a teď klečeli na kolenou z nedostatku kyslíku.
Smrtijedi najednou vylétli asi metr nad zem, kde zůstali viset. Harry sevřel ruku v pěst, jako by chtěl něco rozmačkat a Smrtijedi, ač neměli dost kyslíku, zmohli se na bolestné zavytí, jejich ruce nohy a následně celé těla, jako by byla rozmačkána. Potom, co ve vzduchu už vysela jen kupa masa a rozdrcených kostí, Harry ruku spustil a bývalí Smrtijedi padli k zemi.
Všichni, kteří byli příliš blízko se snažili od postavy v černočerném dostat co nejdál, ať to byli Smrtijedi, nebo členové řádu, všichni bez vyjímky se snažili uniknout ze smrtelné blízkosti a všichni ostatní přestali bojovat a jen střídavě koukali na místo, kde byly zbytky dvou Smrtijedů a na postavu v černém, která si to namířila skoro přes celé bojiště ke dvěma bílým postavám na zemi.
Za Harrym při chůzi jako by vlály cáry temnoty a všichni okolo kterých procházel padali na kolena a chytali se za krk, protože už nejenom že tam kyslík nebyl, ale přímo z nich byl vysát.
Harry důstojným krokem přecházel přes bojiště, pár lidí se ho pokusilo zasáhnout kletbami, ale ty se ztratili asi dva metry od Harryho se proměnili různobarevné paprsky na temně černé a když do Harryho narazily, jen se do něj vpily a okruh, kde nebylo dýchatelno, se zvětšil.
Harry necítil nic, ani bolest, ani smutek, ani strach a když procházel kolem nějakého Smrtijeda, upřel na něj svůj zelený pohled, lenivě mávl rukou a nebohému Smrtijedovy se zlámaly ruce i nohy.
Harry takhle přešel celou ulici až ke svým přátelům, ale když byl u nich, tak vůbec nevěděl, proč k nim šel, necítil lásku, ani pouto přátelství, byl zcela ponořen do své zloby a nenávisti, která ho ovládla.
Když Ron pocítil, že nemůže dýchat, tak se otočil a uviděl tu spoušť, blízko něho stála postava zahalená v černém, které z kápě zářili dvě oči v barvě paprsku Smrtící kletby.
Ron se nepředstavitelně lekl, nevěděl, že je to jeho přítel Harry, pohledem se snažil najít třetí postavu v bílém, ale nikde jí nemohl najít a pak mu to došlo. Vstal od stále nehybné Hermiony a přešel až k Harrymu, každým krokem, co mu byl blíž, se mu dýchalo čím dál hůř.
Když byl od něj Ron už jen na půl metru daleko, tak Harry napřáhl ruku a ron se vznesl asi deset centimetrů nad zem.
"Harry," zachrčel Ron.
V jejich okolí nebyl nikdo, kdo by je mohl slyšet, všichni se totiž od postavy v černém snažili držet co nejdál a zvlášť Smrtijedi, kteří nejenom že se dusili, ale mohli přijít i k nějaké té zlomenině.
Harry se zastavil a zůstal stát bez jediného pohybu.
"Harry," zachrčel Ron z posledních sil a posledního vzduchu.
Harryho oči znovu nabyly známé smaragdové barvy, pouliční lampy zablikaly a rozsvítily se, vzduch se zčistajasna znovu objevil a Harryho plášť i vnitřek kápě se znovu rozzářily zářivě bílou.
Ron sice trochu nešetrně spadl na zem z náhlého propuštění z neviditelných pout držících ho ve vzduchu.
Harry se okamžitě sehnul ke svému kamarádovi a začal se mu provinile omlouvat.
"Promiň Rone, vážně mě to moc mrzí, já nevím, nevím co se to se mnou stalo, fakt promiň...," omlouval se a přitom pomáhal Ronovi na nohy.
"To je dobrý kámo, hlavně, že už seš zase zpátky," usmál se na něj Ron.
"Co...co je Hermioně?" zeptal se Harry se strachem a obavami v hlase.
"Je v pořádku, jen měla pár zlomených žeber a nejspíš na ní ty sviňáci použili Cruciatus," uklidňoval ho Ron.
"Vypadá to, že už by jsme měli vypadnout," odtušil Harry po tom, co se rozhlédl po té spoušti.
Chytil Rona a Hermionu, kteří se nemohli přemístit sami, protože Hermiona byla stále v bezvědomí a Ron byl ještě mimo z Harryho útoku.
04.10.2011 01:31:19
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (863 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one