Kapitola první - První setkání

Alex si zvykla chodit do nedalekého parku, který byl na kraji městečka stejně jako jejich nový dům. Ještě nebyly prázdniny, takže do parku nechodil skoro nikdo, nebo tam aspoň zatím nikoho Alex nepotkala. Trávila v parku hodně času, hlavně v noci, kdy vždycky vylezla na nějaký strom a pozorovala hvězdy, nebo si lehla na deku do vonící trávy.
Už uběhly skoro dva týdny této idylky, během kterého se už Alex zabydlela v novém domě i ve svém obrovitém pokoji a prozkoumala snad celé městečko.
Jako vždy si i tenhle večer vyšplhala na strom, aby mohla pozorovat hvězdy, ze zasnění ji ale po čtvrt hodině vytrhly hlasy. Bylo to tak nečekané, že málem spadla ze stromu, na kterém seděla.
Alex se zaposlouchala do rozhovoru, ale byla moc daleko, takže slyšela jen útržky rozhovoru. Zjistila, že se jedná o nějakou partu kluků, která přijela ze školy a chtějí to pořádně oslavit. Když začali rozkopávat lavičku na novém dětském hřišti, tak se Alex vrátila domů. Z jejich rozhovoru už by nic neuslyšela, po seznámení s nimi opravdu netoužila a pozorování oblohy nebylo za doprovodu zvuků rozbíjených laviček moc příjemné.
Druhý den Alex šla znovu do parku pokochat se noční oblohou, ale jako předešlé noci uslyšela partu kluků přibližně v jejím věku.
"Ten tvůj ujetej bratránek je fakt divnej Dude," říkal zrovna jeden z nich.
"Jo, normálně mi přeběhl mráz po zádech..." pokračoval další, ale na to se všichni ostatní rozesmáli, i ten tlustý kluk, kterého oslovovali Dude se pokoušel o smích, ale moc přesvědčivě nezněl.
"Ty se taky bojíš všeho Jefry," dosmál se vysoký hubený kluk.
"Ale fakt, jak vyšel z toho stínu, neříkejte, že jste ho tam předtím viděli," stál si za svým Jefry.
"Je to jen blázen a ty hadry, ve kterejch letos chodí, opravdu by si ho v tom ústavu měli už nechat napořád, aspoň by nám tu neotravoval vzduch," utrousil znovu ten vysoký a Dud mu přikyvoval.
*
O několik minut dříve:
Skupinka kluků zrovna stála před domem svého kamaráda, šéfa jejich party a čekali, než vyjde ven.
Najednou z jednoho z mnoha stínů vyšla postava v dlouhém černém plášti. Jeden z kluků (ten co byl nejblíž) vypískl a uskočil skoro dva metry od osoby v plášti.
Postava se zarazila, nejspíš tam nikoho nečekala.
Celá skupinka se na něj otočila.
"Á, náš Kvikálkovskej blázen se vrátil," pronesl posměšně nejvyšší ze skupinky.
V tom se otevřely domovní dveře, ze kterých vylézal Dudley a to odlákalo na chvilku jejich pozornost od Harryho, a když se znovu otočili na místo, kde ještě před chvilkou stál, nikdo tam nebyl, vlastně v celé ulici nikdo nebyl vidět.
*
Hned jak parta kluků odešla do jiné ulice, rozesmál se Harry naplno, ty jejich obličeje, to bylo prostě k nezaplacení.
Byl rád, že si stihl do své Knihy zkopírovat skoro celou Bradavickou knihovnu, aspoň se přes prázdniny nebude nudit.
Zrovna se učil jak používat stíny a tmu ku svému prospěchu.
Opravdu užitečná věc, pomyslel si Harry a s úsměvem se vydal na své místo. Na místo, kde poprvé viděl Siriuse jako velkého černého psa.
Když dorazil ke svému cíli, sedl si na lavičku, která už několik let hrdinně odolává všem útokům Dudleyho party. Otevřel si svou Knihu, zašeptal do ní, co hledá a kniha sama začala rychle otáčet stránky, až se zastavila na požadovaném tématu. Harry se pousmál a dal se do studování.
*
Alex i následující noc šla do parku, ale už ne sledovat hvězdnou oblohu, ale tu skupinku kluků. Především je poslouchat, co taky jiného dělat, když v Kvikálkově nikoho nezná.
Tahle "výzvědná činnost" Alex bavila, po matce zdědila mrštnost, takže byla rychlá a tichá, což jí hodně pomáhalo, i když většinou byla v bezpečí korun stromů, kde by jí stejně nezahlédli.
Z jejich rozhovoru se toho moc nedozvěděla, jen že ten obtloustlý Dud, je šéfem tý jejich bandy a že je to nějaký přeborník v boxu a určitě to nebudou zrovna andílci, o čemž se brzy přesvědčila.
Zanedlouho totiž dva další kluci (kteří do jejich party nejspíš taky patří) přivlekli nějakého malého kluka, kterému mohlo být tak asi třináct, nanejvýš čtrnáct.
Chvíli na něj mluvili a pak ho jeden z party praštil do břicha až se kluk prohnul v pase. Alex se na to nemohla jen tak dívat, rozbíjení laviček je jedna věc, ale mlácení lidí a ještě k tomu mladších, to je věc úplně jiná, seskočila ze stromu a okamžitě se k nim vydala rázným krokem.
"Hej, nechte ho být," zakřičela na ně.
Povedlo se jí odpoutat jejich pozornost od ustrašeného kluka ležícího na zemi. Pomalu se přiblížila až k němu.
"Ale podívejme se, nová tvář," usmál se Dud, "Kdopak jsi?"
"To tě nemusí zajímat. Co vás to napadlo ho takhle mlátit, vždyť je přinejmenším o dva roky mladší. To jste ale hrdinové, pět na jednoho a ještě k tomu malýho kluka," posmívala se jim Alex, ale přitom nenápadně ustupovala pryč od nich, ale tou poslední větou je nejspíš moc nepotěšila, protože jí dal facku ten vysoký hubený kluk.
"No super, nejenom že bijete mladší, ale i holky?" pokračovala Alex, vzdorovitě.
Když už se znovu napřahoval k ráně, tak se za nimi ozval hlas: "Nechte je na pokoji, Dudley."
Nic víc neřekl, ale přilákal tím na sebe pozornost všech.
Stál pod lampou, takže byl ve stínu a nebylo na něj pořádně vidět, vlastně to jediné, co mohli spatřit, byly jeho obrysy.
"Tak Kvikálkovskej pošuk nás poctil svou návštěvou," promluvil posměšně znovu ten vysoký, ale Dud nevypadal zrovna ve své kůži, i v tom špatném osvětlení od nedaleké pouliční lampy bylo vidět, jak je bledý.
Chlapec, kterého Alex držela za ruku se začal třást, což jí hodně překvapilo, protože jim příchozí chtěl jistě pomoct, ale rozhodla se to řešit až potom.
Neznámý se začal smát šťastným srdečným smíchem.
Harry se prostě musel smát, zmínka o něm jako o pošukovi ho poměrně pobavila, hlavně díky tomu, když se mu vybavil šklebící se Pošuk Moody.
"Hele kluci..." začal Dudley hned, jak se Harry dosmál, ale byl přerušen.
"Ty se nám jako směješ?? Dyť seš jenom cvok, kterýho by si měli v tom ústavu nechat napořád, takže nám nemáš co rozkazovat," odfrkl si jeden z party.
"Kéž by si mě tam mohli nechat napořád," zasnil se Harry, "A možná máš pravdu, jsem jen cvok, ale cvok, co má kamarády. Chytej!" vykřikl poslední slovo a hodil na skupinku před sebou asi tři kobry.
Hadům se zaleskly za letu oči a okamžitě jak se dostali ke skupince, začal zmatek, všichni začali řvát strachy, poskakovat, mlátit kolem sebe rukama a nakonec se rozutekli do všech stran.
Alex to jen sledovala se zbitým klukem z povzdálí, protože se stačila odplížit během jejich rozhovoru o kousek dál.
Když se ale potom podívala pod lampu už tam nikdo nebyl a po hadech taky nezbyla žádná památka.
"Uf, konečně je pryč," ulevil si ten kluk a díval se pod lampu.
"Proč? Vždyť nás zachránil před těma hulvátama," upozornila ho.
"Ty si tu opravdu nová, co?" zeptal se a přitom se zvedal ze země a třel si bolavé rameno.
"Jo, proč?" zeptala se nechápavě.
"To byl bratránek toho tlustýho Dudleye Dursleyho. Neznám jeho jméno a ani mi to nevadí, jezdí sem jen na velký prázdniny, jinak je celej rok v ústavu, v polepšovně, U sv. Bruta. Říká se že je to cvok, totální blázen, lepší je se mu vyhýbat," upozornil jí malý kluk.
"Tak dík a ahoj, už musím domů," rozloučil se a za chvíli zmizel za rohem jedné z ulic.
Alex to celý následující den vrtalo hlavou, až se rozhodla toho blázna najít, stejně nemá nic lepšího na práci.
Asi v sedm hodin začala hledat dům Dursleyových, doufala, že bude někde v té ulici, odkud vždy ta jejich povedená banda přichází a nespletla se. Po půl hodině hledání našla dům s upraveným trávníkem a záhonky. Na zvonku a poštovní schránce bylo napsané jméno Dursley, tak už zbývalo jen čekat.
Čekala až do doby, než se trochu setmělo, pak si přišli ostatní kluci pro Dudleyho a chvilku po tom vyšel ze dveří i černovlasý chlapec. Neviděla mu do tváře, protože se okamžitě vydal rázným krokem od ní. Opatrně ho sledovala, až k nějaké lavičce, na kterou si sedl, vzal si nějakou knížku a začetl se.
Alex vyšplhala na nedaleký strom a doufala, že se od něj dozví něco zajímavého, přece jen blázni si občas rádi mluví sami pro sebe.
"Zajímalo by mě, jestli vás baví mě sledovat, nebo to děláte jen protože jste to dostal rozkazem," přiznal se zničehonic kluk na lavičce, až to Alex vyděsilo, už mu chtěla odpovědět a omluvit se za to, že ho sleduje, ale najednou zachrastilo křoví pod stromem, na kterém byla.
"To není moc vtipné. A s hlídkou byste mluvit vůbec neměl, co když to někdo odposlouchává," poznamenala neviditelná postava skřípavým hlasem.
Alex vykulila oči překvapením, netušila, že tu ještě někdo je a hlavně jí hodně zajímalo, proč tu někdo je, ale nikoho neviděla.
Harry se zasmál, "Pojď si radši sednout na lavičku, v tom křoví to nejspíš nebude moc pohodlné a sundej si ze sebe ten plášť, je to hrozný mluvit jen tak do vzduchu."
Alex vytřeštila oči ještě víc, když se najednou u lavičky odkryla malá shrbená postava.
"Neviditelný plášť," zamumlala si pro sebe. Takže to jsou kouzelníci, přemýšlela dál.
"Nemůžu se jen tak ukazovat, co kdyby..." namítala postava, ale sedala si pomalu na lavičku.
"Ale neblbni. Myslíš, že by jim to nějak vadilo? Nebo by je to nějak odradilo? O člověka víc, nebo míň, jim je to jedno," řekl Harry.
"Hmm, asi máš pravdu," řekla osoba vedle a hned se začala měnit, vlasy jí zrůžověly a za chvíli vedle něho na lavičce seděla Tonksová.
"Moddyho by asi nepotěšilo, že se za něj vydáváš," napomenul jí vesele Harry.
"To asi ne, tebe hlídat je opravdu dřina, včera jsi se mi někam na chvíli ztratil a dneska jsem tě našla až tady," přiznala se Tonks.
"Jo, kdo umí, ten umí," zasmál se Harry.
Najednou začaly zhasínat světla v okolí, až zhasla i lampa, pod kterou byla lavička, hrozně se ochladilo až Alex šla pára od pusy.
"Jsou tady, bude sranda," nadhodil Harry zvesela.
"EXPECTO PATRONUM," zaznělo dvojhlasně a hned se objevili dva zářiví patroni, kteří začali okamžitě odhánět asi pět postav v černých pláštích, které se vznášely nedaleko nich. Ve světle patronů bylo vidět i dalších pět postav taky v černém, ale s kápěmi, zpod kterých se blýskaly bílé masky.
"Erenesko Mortyr," vyslal Harry kletbu na jednoho z mozkomorů, kteří už to vzdávali a odlétali. Mozkomor ze sebe začal vydávat takový nelidský skřek, který skoro trhal uši, začal před sebou máchat strupovitýma rukama, jako by hledal něco, čeho by se chytil aby se dostal pryč, nakonec se jeho jekot začal ještě zvyšovat až najednou explodoval a zbyl z něj jen popel, který se pomalu snášel k zemi, ale než na ní dopadl, tak zmizel neznámo kam.
Smrtijedy to nejspíš vyvedlo z míry, protože se zastavili, ale hned se vzpamatovali a dali se zas do pochodu.
Tonksová s Harrym na nic nečekali a začali na Smrtijedy sesílat jedno kouzlo za druhým. Stačili zlikvidovat jen jednoho Smrtijeda, než se do bitvy zapojili všichni a okolí bylo ozářeno nespočtem kouzel.
Tonksová bojovala proti dvěma Smrtijedům a Harry proti dalším dvěma, najednou Harry za sebou uslyšel bolestný sten. Když se ohlédl, spatřil svázanou a omráčenou Tonksovou padat k zemi.
"Naštěstí jen to," prolétlo Harrymu hlavou, ale to už se musel bránit čtyřem Smrtijedům.
Chvíli to vydržel, ale nakonec jeho obranou proniklo nějaké kouzlo, které ho odhodilo na zeď domu, který byl za ním. Než se stačil vzpamatovat, další Smrtijed seslal kouzlo a to Harryho vyzvedlo do výšky a dvakrát s ním silně praštilo o zeď, až to zapraskalo.
Pak Harryho nechali spadnout na zem, kde se na čtyřech rozkašlal, vykašlal krev, čemuž se Smrtijedi začali smát.
Alex litovala, že nechala svou hůlku doma, nebyla ještě plnoletá, takže měla zakázáno kouzlit, ale v tomhle případě...
Najednou se Harryho kašel proměnil ve smích, až se smál na celé kolo.
"Čemu se směješ spratku jeden?" vykřikl na něj jeden Smrtijed.
"Vy...vy jste...vy jste ale blbý," smál se Harry, ale než stačil Smrtijedům vůbec dojít význam slov, tak se narovnal do kleče, i když ho to nepředstavitelně bolelo a seslal na Smrtijedy několik kouzel v tak rychlém sledu, že nestačili ani zareagovat a už leželi na zemi.
Harry si pohrdavě odfrkl a namířil si hůlkou na zlomená žebra, zamumlal zaklínadlo, několikrát to luplo, zazářilo modré světlo a byl zas zdravý jak rybička.
Harry se pomalu zmoženě zvedl, oprášil si špínu ze svého pláště a přešel k Tonksové, dvakrát nad ní mávl hůlkou a už se probrala.
"Co to?" zeptala se, ale když viděla omráčené Smrtijedy, všechno jí došlo.
"Jsi v pořádku Harry?" zeptala se starostlivě.
"Jo, všechno v pohodě, odvedeš teď ty Smrtijedy? Já už si půjdu lehnout, takováhle rozcvička před spaním vždycky zabere," usmál se na ní, ona mu úsměv po chvíli nervózně oplatila a přemístila se i se svázanými Smrtijedy.
Najednou Harry zaslechl na nejbližším stromě nějaký pohyb, rychle se tam otočil a rentgenoval strom pohledem, až se jeho oči setkaly s temně hnědými.
Alex se doslova utápěla v těch dvou smaragdech, ale najednou tam nebyli, nebyl tam nikdo. Ať se rozhlížela jak chtěla, nikde nikoho neviděla a ani žádná známka po boji, který tady před chvílí probíhal.
29.09.2011 15:31:01
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (863 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one