Kapitola šestnáctá - Výlet k pavoukům

Harry se probral půl hodiny po jeho přenesení na ošetřovnu. Připadal si jako by ho přejel náklaďák hned jak otevřel oči,přispěchala k němu madam Pomfreyová.
„To je dobře, že jste vzhůru pane Pottere, aspoň nám budete moct říct, co se vám stalo tentokrát, já teď zajdu za profesorem Brumbálem a vy mezitím vypijete tenhle lektvar,“ přikázala, vtiskla Harrymu do ruky pohár s nechutně zeleným lektvarem a odspěchala pryč.
Harry asi pět minut jen pozoroval obsah poháru a sledoval, jak se pomalu plazí na druhou stranu, když pohár nakloní.
Pak pevně zavřel oči a vyklopil do sebe lektvar, polkl co nejrychleji mohl a hned mu přeběhl mráz po zádech z toho, jak do sebe vůbec něco tak odporného mohl nalít.
„Co se to ráno dělo?“ zeptal se Geroag najednou až sebou Harry cukl, démona si totiž do té doby nevšiml. Otočil se tedy na druhou stranu a unaveně se na něj podíval.
„Ále, měl jsem další schůzku s Voldemortem. Proč se ptáš?“ zeptal se Harry.
„Bylo to zvláštní, ale málem jsem se v tvé mysli neudržel a zhmotnil se,“ odpověděl démon zamyšleně.
„Někdo jde,“ upozornil Geroag a rozplynul se.
„Á, Harry. Jsem rád, že jsi už vzhůru,“ řekl ředitel okamžitě, jak vešel na ošetřovnu.
„Dobré ráno pane profesore,“ pozdravil Harry a přemýšlel, jestli je dnes „Dobré ráno“ ten správný pozdrav.
„Řekneš mi Harry, prosím, co se to dnes stalo?“ Zeptal se Brumbál, když si sedl na vyčarované křeslo vedle Harryho postele.
„No,“ začal Harry nejistě a pak řediteli vypověděl úplně všechno, co se večer stalo. Profesor byl čím dál tím víc zachmuřenější.
„To je zlé Harry, velice zlé. Voldemort je zlý, ale taky mocný a schopný. Zatím proklel jen tři osoby, tebe a dva lidi, kteří se mu postavili během jeho prvního vzestupu. Jejich prokletí, ale moc dlouho netrvalo a zemřeli.“ Řekl ředitel a zamyšleně si prohrábl své vousy.
„Takže…chcete tím říct, že se toho opravdu nezbavím do konce života?“ zeptal se se strachem v hlase Harry. Vzdorovat zlým čarodějům, to je jedna věc, ale do smrti snášet každé ráno takovou bolest? To je věc úplně jiná.
„Bohužel nevím, jak by se dalo toho prokletí zbavit, ale můžu ti slíbit, že můžeme zkusit aspoň zmírnit tu bolest. Budeme na tom dnes s madam Pomfreyovou pracovat, takže se tu před večeří zastav a já ti řeknu na co jsme přišli. Zatím si jdi odpočinout Harry, dnes jsi z vyučování omluvený,“ usmál se ředitel.
„Ne pane profesore, já radši půjdu na hodiny s přáteli,“ řekl Harry rozhodně.
„Tak dobře, ale moc se nenamáhej,“ podotkl Brumbál a šel za madam Pomfreyovou, která byla u sebe v pracovně.
Když Harry vstoupil do společenské místnosti všechen ruch okamžitě utichl. K Harrymu se okamžitě přiřítili jeho přátelé a odvedli ho na jejich místečko u krbu.
„Jak ti je?“ Zeptala se starostlivě Hermiona.
„No, abych pravdu řek, tak moc dobře ne,“ podotkl Harry trochu zoufale.
„Co ti to vlastně bylo?“ Zeptal se Ron.
„Voldemort,“ odpověděl stručně Harry.
„Zase ty sny?“ nadhodila Hermiona.
„Ne, něco horšího. Voldemort mě proklel, jak to tak vypadá, mám zaručenej bolestivej budíček do konce života.“ Řekl Harry rezignovaně.
„A…to jako…nešlo by tě nějak odklejt?“ zkoušel na něco přijít Ron.
„To asi ne. Ani Brumbál neví, jak na to, ale říkal, že se aspoň pokusí zmírnit tu bolest.“ Vysvětlil Harry.
„To…to je hrozný,“ dostala ze sebe konečně Hermiona a Ron souhlasně přikývl.
Na chvíli se rozhostilo tíživé ticho, které nakonec prolomil Harry.
„Nepůjdeme na snídani?“ zeptal se svých přátel.
Jak to tak vypadalo, tak profesoři se už dozvěděli o Harryho „raním kolapsu,“ ostatně jako celá škola a tak na Harryho moc netlačili, samozřejmě až na profesora lektvarů, který si naopak z Harryho neustálého „omdlévání a pofňukávání na ošetřovně“ dělal srandu.
Hermiona i přes Harryho protesty, odložila jejich akci s pavouky na příští den a tak měli celý zbytek dne volný, čehož využila Hermiona, která Harryho s Ronem donutila, aby si udělali úkoly.
Večer se Harry vydal na ošetřovnu, když dorazil už na něj čekal profesor Brumbál s madam Pomfreyovou.
„Tak Harry,“ začal Brumbál pomalu, „našli jsme jeden hodně silný lektvar proti bolesti, který by měl co nejvíc zmírnit účinky prokletí, ale bohužel je asi nedokáže úplně utlumit. Protože ho budeš pít každý den a taky znám tvoji nechuť k lektvarům,“ pousmál se ředitel, „tak jsme ho tady s Popy trochu upravili, takže je vcelku snesitelný, jak pro čichové, tak i pro chuťové buňky.“ Řekl profesor Brumbál a čekal společně s ošetřovatelkou na Harryho reakci.
„Moc vám děkuji pane profesore a madam Pomfreyová, já…já ani jsem nedoufal, že to bude vyřešené tak brzy. Moc děkuju,“ usmál se na oba Harry a oni mu úsměv nejistě oplatili.
„Pane Pottere, ale vůbec nevíme, jak bude ten lektvar účinný, na tak silné prokletí není zaručené jestli vůbec bude jakkoli fungovat,“ upozornila Harryho madam Pomfreyová.
„Jo, já vím, ale je to aspoň něco,“ neztrácel optimismus Harry.
„To bysme měli,“ poznamenal ředitel, „dnes tu, ale budeš muset zůstat přes noc Harry. Lektvar musíš brát půl hodiny před účinkem prokletí, aby fungoval.“ vysvětlil profesor.
„Dobře, takže mě vzbudí madam Pomfreyová anebo nějaký budík?“ zeptal se Harry.
„Vzbudím vás já pane Pottere, rovnou vám dám i lektvar a pak budu sledovat váš stav, kdyby došlo k nějakým komplikacím, nebo byste potřeboval ošetřit.“ Ozvala se ošetřovatelka.
„Dobře,“ přikývl.
Harry si ještě zaběhl pro nějaké věci do Nebelvírské věže a rovnou řekl Ronovi a Hermioně, co se dozvěděl nového a kam jde.
Jak madam Pomfreyová slíbila, tak taky učinila, vzbudila Harryho přesně v půl šesté ráno, vzhledem k tomu, že se Harrymu podařilo pořádně usnout až před necelými čtyřmi hodinami a nebyl vůbec zvyklí vstávat takhle brzy byl docela mimo.
Naštěstí byla poblíž ošetřovatelka, takže Harrymu pomohla dosáhnout na pohár s lektvarem, který už třikrát minul v pokusech se ho zmocnit.
I když byl Harry dost unavený a zblblý z brzkého budíčku, neuniklo mu, že lektvar není zas až tak špatný a dokonce ani nevypadal moc hnusně. Vzhledově dost připomínal krev, ale neměl žádnou příchuť.
Ty si na tom lektvaru asi museli dát hodně práce, pomyslel si Harry a lehl si zpět do postele. Zezačátku sice chtěl ještě usnout, ale nepodařilo se mu to.
Přesně v šest mu začaly bolesti, nebyly tak silné jako předešlé ráno, ale stejně Harrymu dalo docela dost práce, aby nevykřikl bolestí.
Když bolest přestala, tak si hlasitě oddechl.
„Dobrý?“ ujišťovala se ošetřovatelka.
Harry jen zmoženě přikývl a na chvíli ještě usnul.
V sedm hodin už stál ve společenské místnosti Nebelvíru a čekal na své přátelé.
„Tak co, jak je?“ Zeptal se Ron okamžitě jak Harryho uviděl.
„Lepší než včera,“ odpověděl Harry s úšklebkem.
„To je dobře, aspoň něco,“ přidala se Hermiona.
Celé dopoledne proběhlo poměrně v klidu a hned po obědě naše trojce (čtyřce) odešla do „Hnízda“ a tam si připravily nejdůležitější věci a vydali se na cestu do Zapovězeného lesa.
Když po několika hodinovém hledání konečně našli pavoučí útočiště, zastavily a chvíli jen opatrně obhlížely vchod.
Ostražitě a hrozně pomalu vlezly do pavoučího doupěte a opatrně, tak aby se nedotkli téměř žádné pavučiny se plížily dál, až se dostaly do středu.
Když našli dobré místo na vchod, Harry vytáhl hůlku a pustil se do práce, postupoval co nejtišeji a proto to trvalo taky o hodně déle.
Najednou hlasitě dopadl na zem větší kámen, až to zaduněl.
„Harry,“ napomenula svého kamaráda Hermiona šeptem.
„Já to nebyl,“ hájil se Harry a podíval se směrem odkud upadl kámen. Okamžitě, aniž by cokoliv řekl se otočil zpět ke své práci a tentokrát bez jakékoliv opatrnosti se pustil do poměrně hlasitého tunelování.
Hermiona s Ronem se tedy podívaly tím směrem taky. Ron zbledl a Hermiona ho následovala, ale s ním se srovnávat opravdu nemohla.
Nahoře se totiž houpalo asi dvacet metrových pavouku, kteří se spouštěli dolů k nim a k tomu se začaly někteří blíže spící pavouci taky probouzet.
Za chvíli vypukla bitva, několik desítek pavouků proti Ronovi, Hermioně a taky Geroagovi, který jim přišel na pomoc, zatímco Harry s vypětím všech sil tuneloval, jak nejrychleji mohl.
„Harry už je dlouho neudržíme,“ ozvala se za okamžik Hermiona.
„Ještě chvíli, už jen dveře,“ sliboval Harry.
„Teď, poběžte už to je hotový,“ volal za chvíli své přátelé Harry.
Ti neváhali a okamžitě se dali na zběsilý úprk. Ron ale najednou zakopl a švihnul sebou o zem.
Pavouci se blížily neuvěřitelně rychle a už skoro Rona měly, když v tom se zhmotnil mezi nimi a zrzkem démon Geroag.
„Rychle přemísti se k nim, dlouho je neudržím,“ Vykřikl Geroag a snažil se při tom svými svalnatými pažemi odhodit jednoho z pavouků.
Ron už na nic nečekal a okamžitě se přemístil ke svým přátelům rovnou do vchodu, kde už taky doráželo několik pavouků.
„To bylo teda o fous,“ poznamenal Geroag, když se připojil ke trojici bezpečně schované za tlustými dveřmi.
„K těm pavoukům mě už jen tak nedostanete,“ ozval se Ron, který ležel někde na zemi. Byla tam tma jako v pytli, protože tam nikde nebylo jediné okno, nebo něco jiného co by mohlo dodávat světlo. Vlastně to byl zatím jen asi čtyři metry dlouhý tunel, nic víc nic míň.
29.09.2011 14:29:06
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (861 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (257 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one