Druhý den probíhalo vyučování jako každý den, až na Snapeovu maximálně špatnou náladu. Hned jak uviděl Harryho, srazil Nebelvíru deset bodů a to bylo na začátku hodiny.
Nakonec to dopadlo tak, že na druhý den, když měl být výlet do Prasinek, měl trest. Po zbytek dne s Ronem vymýšleli, co všechno by Snapeovy mohli udělat.
Další den ráno, hned po snídani šel Harry vyprovodit Rona s Hermionou, kteří šli do Prasinek. Sice Harrymu nabídli, že tu budou s ním, ale Harry byl proti: „Jen jděte, dyť já stejně budu na trestu se Snapem a vy byste se místo Prasinek nudili ve škole.“
Hned, jak jeho přátelé odešli, tak se Harry vypravil na svůj trest do sklepení.
Asi po třech hodinách do místnosti, kde si odpykával svůj trest, čištěním různých sklenic s nechutným obsahem, vpadla profesorka McGonagallová.
„Pojďte za mnou Pottere,“ řekla a rovnou, aniž by cokoli vysvětlila, vyšla z místnosti.
Harry se tedy za ní vydal a po chvíli mu došlo, že jdou do pracovny profesora Brumbála. Co se sakra děje, pomyslel si Harry.
Profesorka vypadala neobyčejně bledě a ani jednou se nezastavila, když konečně dorazili k chrliči, řekla heslo a otočila se na Harryho.
„Dál půjdete sám Pottere, já musím ještě něco zařídit,“ řekla a vydala se pryč. Harry byl dost zmatený, ale vystoupal po schodech až ke dveřím a zaklepal na ně.
„Dále,“ ozvalo se zevnitř. Harry tedy vstoupil a tam uviděl Brumbála, jak sedí za stolem a vypadá dost unaveně.
„Dobrý den profesore,“ pozdravil Harry.
„Dobrý ani ne Harry, nejdřív se ale posaď,“ řekl Brumbál a pokynul na jedno z křesel u stolu. Když se Harry posadil, Brumbál si sundal brýle a promnul si spánky.
„Víš Harry, stalo se něco opravdu vážného,“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval, „unesli Rona, Hermionu a Remuse.“
Harry si chvíli dával dohromady, co to vlastně Brumbál říká a když mu to došlo, tak se roztřeseně zeptal: „To ty Prasinky nikdo nehlídal?“
„Ale ano, hlídaly je bystrozoři a lidi z Fénixova řádu, ale Smrtijedi byli moc rychlí a ještě k tomu jich bylo moc.“
„A kde jsou teď?“
„To nevíme, ale asi už je má Voldemort, hlavně neudělej žádnou hloupost Harry,“ podotkl Brumbál, ale to už byl Harry u dveří a pak už na chodbě a rázoval si to do nebelvírské společenské místnosti.
Když dorazil dovnitř tak tam bylo narváno, snad všichni nebelvírští tu byli. Harry zahlédl Ginny, která vzlykala v rohu a kamarádky se ji pokoušely nějak utěšit.
Harry, aniž by se zastavil, proplul společenskou místností a vydupal všechny schody až do své ložnice, kde měl na posteli položenou černou kartičku, na které bylo:

JESTLI CHCEŠ SVÉ PŘÁTELÉ, DOTKNI SE TÉTO KARTIČKY.
S POZDRAVEM LORD VOLDEMORT

Harry okamžitě vzal kartičku do ruky a ucítil známé škubnutí u pupíku, v dalším okamžiku už stál ve veliké síni, celá byla obložená černým mramorem, podél stěn nehybně postávali Smrtijedi a na druhé straně byl veliký trůn, na kterém neseděl nikdo jiný než sám Lord Voldemort.
Ale Harryho zaujaly postavy klečící vedle trůnu, byly svázané těžkými řetězy k sobě a nevypadaly zrovna zdravě.
„Á, Harry, to jsem rád, že jsi se zastavil,“ rozlehl se po síni ledový hlas Lorda Voldemorta.
Když tohle zaslechly tři klečící postavy zděšeně vzhlédly.
„Pusť mé přátelé Voldemorte,“ řekl Harry pevným hlasem.
„Nejsi v postavení, kdy by sis mohl určovat pravidla Harry, ale jelikož jsem dobrosrdečný a taky proto, že mi jsou už na nic, tak ti vyhovím,“ řekl Voldemort a pokynul Smrtijedům, kteří se okamžitě chopili skupinky.
„Né, Harry,“ slyšel protesty svých přátel, ale Smrtijedi je okamžitě odvedli do vedlejší místnosti a odtud bylo slyšet jen hlasité prásk od přemístění.
„Tak Harry, tví přátelé jsou živí a mimo můj dosah, ale ty jsi tady a není tu nikdo, kdo by ti pomohl,“ řekl Voldemort a ušklíbnul se.
Harry se pokusil přemístit, ale nešlo to. Uvědomil si, že nemá nejmenší šanci, ale přesto vytáhl hůlku.
Voldemort se ledově rozchechtal: „Harry, ty opravdu dokážeš člověka pobavit, jsi sám proti mně a mým Smrtijedům, ale snažíš se, to musím uznat.“
V tu samou chvíli, jak to dořekl, tak do Harryho narazilo hned několik paprsků, což mělo za následek ztrátu hůlky a něco mezi saltem a piruetou s velmi tvrdým dopadem.
Když se Harry vyškrábal zpět na nohy, Voldemort znovu promluvil.
„Jelikož jsi tak zábavný a smrt by pro tebe byla moc malý trest, za to, co jsi mi způsobil a za opakované překažení mých plánů. Vymyslel jsem ti speciální trest. Mám pro tebe už zařízené speciální ubytování, určitě se ti bude líbit.“
To určitě, pomyslel si Harry.
„A jelikož tvůj pobyt tady bude hodně řekněme…namáhavý, přidělím ti osobního léčitele,“ řekl a otočil se na dva Smrtijedy u jednoho z mnoha východů.
„Přineste ho,“ zasyčel a Smrtijedi okamžitě poslechli.
Harry čekal něco hrozivého, něco velikého, ale Smrtijedi Voldemortovi přinesli kouli, která se hodně podobala křišťálové na věštění, ale byla celá černá.
Voldemort si kouli vzal a namířil na ni hůlkou a začal mumlat nějaká neznámá slova, pak hůlkou namířil na Harryho a pronesl zase nějaká slova. Potom vstal, přešel až k Harrymu a vtisknul mu kouli do ruky.
Harry měl pocit, že mu hlava praskne tlakem zevnitř. Bolest po chvíli polevila.
Podíval se na kouli, kterou držel stále v ruce, i když Voldemort už seděl zpět na svém trůně. Už nebyla černá, teď byla průhledná a byla na ní vyryta spousta run a neznámých znaků.
„Harry, představuji ti tvého léčitele a dozorce Geroaga,“ řekl Voldemort spokojeně a s úšklebkem na tváři.
Harry se tedy podíval na místo vedle sebe, kam koukal i Voldemort, a tam stál Geroag, byl asi dva metry vysoký a jestli se to dá říct, tak byl hodně svalnatý, prostě od vidění válečník, postavou hodně připomínal člověka, až na dlouhá křídla na zádech, špičaté uši, místo zubů měl spíš tesáky, ruce a nohy měl zakončené drápy, a oči celé tmavě modré až černé, přesná barva se nedala určit, protože byl celý jakoby ze stínu, něco jako vytvarovaná tma.
Tak tomu říkám ošetřovatel, pomyslel si Harry a už ho opouštěla odvaha.
„Geroag je démon Harry a je k tobě připoután, takže se od tebe nemůže vzdálit na víc než deset metrů. Při našich…schůzkách bude čekat v jiné místnosti a pak se o tebe postará, abys to přežil,“ ušklíbnul se Voldemort.
„Což mi připomíná, že si uděláme první schůzku, Geroagu, odejdi támhle do té místnosti,“ poručil Voldemort a démon kývnul hlavou a odkráčel pryč.
Když na Harryho Voldemort použil první Cruciatus, tak Harry nevydal ani hlásku. Přece mu neudělám tu radost, říkal si Harry, ale Voldemort kouzlo ještě zesílil a Harrymu se podlomily kolena a po dalším zesílení už to nevydržel a začal křičet bolestí.
Po asi deseti minutách Cruciatu, Harrymu to připadalo jako věčnost, s menšími přestávkami, aby Harry popadl dech, začal Voldemort na Harryho sesílat nejrůznější mučící a bolestivé kletby s připomínkou: „Vyzkoušíme něco zábavnějšího.“
Až po hodině se Harry propadl do vytouženého bezvědomí.
Když se probral, tak ho docela překvapilo, že ho nic nebolí. Měl sice na sobě dost obvazů, ale nic ho nebolelo. Do doby, než se pokusil vstát, nohy mu vypověděly službu a on se rozplácl na mramorové podlaze.
Když se vyšplhal zpět na svoji postel, rozhlédl se po svém novém pokoji a až na tu zimu to nebylo zase až tak špatný. Pokoj byl celý obložený bílým mramorem, jeho postel byla veliká a z masivního černého dřeva, v pokoji nebylo jediné okno, ale byl tam obrovitý krb, ve kterém hořel oheň, který osvětloval celou místnost, u krbu bylo jedno křeslo a vypadalo docela pohodlně, uprostřed pokoje byl stůl a na něm jídlo a pití. Byly tam taky dvoje dveře, každé na jedné straně pokoje, ale nebyly nijak označené, jen jedny byly ze světlého dřeva a jedny z černého. Harry radši vyzkoušel ty z bílého, protože měl neblahé tušení, že za druhými nenajde nic dobrého.
Za dveřmi byla plně vybavená koupelna. Harry se vrátil do pokoje a najednou se před ním objevil démon, napřed se tam objevil neurčitý stín a pak se zformoval do tvaru démona.
„Jak vidím je ti líp, měl by ses najíst. Musíš nabrat sílu, ztratil jsi dost krve,“ řekl Geroag. Harry se chvíli rozmýšlel, jestli s ním má mluvit, ale nakonec se rozhodl že ne, proč bych měl mluvit s nějakým poskokem Voldemorta? Pomyslel si Harry.
„Já nejsem jeho poskok,“ zahřímal démon až sebou Harry cuknul.
„A proč mu teda sloužíš?“ zeptal se ho Harry, když se trochu vzpamatoval ze šoku, že slyší i jeho myšlenky.
„Tak dobře, já ti odpovím na tvoji otázku, když ty odpovíš na moji, ano?“ zeptal se Geroag s úsměvem a sedl si na podlahu.
„Dobře,“ řekl Harry po chvilce zaváhání. No co, přece se tu neunudím k smrti, aspoň si s ním pokecám, pomyslel si Harry.
„Já mu sloužím, protože mě může propustit,“ řekl démon.
„Jak to myslíš propustit?“ zeptal se Harry.
„To je druhá otázka,“ podotkl Geroag a pokračoval, „víš už je to několik tisíc let, co bylo v tomhle světě hodně démonů, většinou byli zlí, ale někteří hodní. Lovci, to byli většinou čarodějové, se domnívali, že jsou jen zlí démoni a proto nás začali chytat, většina démonů utekla do jiného světa, ale ti, co zůstali nebo to nestihli, tak ty většinou zabili, ale některé, což bylo horší, uvěznili. Viděl jsi mé vězení, tu kouli, a ještě k tomu jsem nějakým kouzlem připoután k tomuto světu, takže se nedostanu k ostatním a teď jsem ještě k tomu připoután k tobě a Voldemort, jak mu říkáte, mi řekl, že za tudle službu mě propustí,“ dokončil své vyprávění Geroag.
„Aha.“
„A teď moje otázky, tak zaprvé, kdo jsi? A za druhé, co jsi mu provedl, že tě tak mučil?“
„Já jsem Harry Potter a co se týče tý druhý otázky, tak mě mučil z hodně důvodů, třeba proto, že vůbec existuju a docela pochybuju, že to bylo naposledy,“ řekl Harry zamyšleně.
Takhle mluvili dost dlouho, vždycky otázka za otázku.
Přerušil je až jeden Smrtijed, který bez zaklepání vrazil dovnitř.
„Pottere, máte schůzku,“ oznámil s úšklebkem a zasmál se.
29.09.2011 14:18:41
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one