Kapitola sedmá - Kletba

Když se Harry dostal z ošetřovny, všichni Nebelvírští jej s radostí přivítali. Harry si všiml, že se Lily s jejími kamarádkami snaží od něho držet co nejdál, nebo přinejmenším být v jeho blízkosti jen na krátkou dobu, ale moc tomu nevěnoval pozornost a užíval si oslavu.
Další ráno jako obvykle vstal velmi brzy, aby si vzal svůj lektvar a přečkal své prokletí ve společenské místnosti.
Jakmile opustil společný pokoj, tak jako na povel si všichni sedli a podívali se po sobě, až na Petera, který chrápal jak o závod.
"Musíme zjistit, co to je za lektvar a proč ho Harry bere, vždyť tohle není normální," zakroutil Sirius hlavou.
"Máš úplnou pravdu a já vím, jak to můžeme zjistit," usmál se James.
"Kluci, já nevím, jestli je to dobrý nápad, určitě nám to neřekl z nějakého dobrého důvodu," zapochyboval Remus.
"To je blbost, prostě nám to neřekl, takže to musíme zjistit sami," rozhodl James a Sirius rázně kývl.
Harry si už ráno všimnul podivného chování holčičí Nebelvírské party, která se od něj snažila být pořád co nejdál, jako by měl nějakou hodně ošklivou nemoc.
Po obědě, který holky přečkaly až na druhé straně stolu už to dál Harry nevydržel, prostě se musel dozvědět o co jim jde.
Počkal na ně za rohem v jedné z chodeb do učebny přeměňování, které teď měli, když skupinka zahnula za roh zůstaly všechny tři zaraženě stát.
"Proč se mi najednou všechny vyhýbáte? Já žádnou nakažlivou nemoc nemám," řekl Harry.
Chvíli bylo ticho, ale pak se ozvala Lily: "My si ale nemyslíme, že máš nějakou nemoc," zavrtěla záporně hlavou.
"Tak se mě snad bojíte?" zeptal se Harry se zdviženým obočím.
"A proč si to nepřečteš v našich hlavách?" zeptala se Sam naštvaně, už jí nebavilo, jak si hraje, že nic neví a přitom jim pořád leze do hlavy.
Harrymu se vrátilo obočí do normální výšky a pozorně se zahleděl Sam do očí.
Ať se Sam snažila jak chtělo nemohla své oči odtrhnout od těch Harryho hlubokých smaragdových očí.
Najednou se Harry rozesmál, byl to opravdový veselý smích od srdce, smál se tak, že se musel jednou rukou přidržet zdi, aby nespadl, jak se otřásal v záchvatu smíchu.
Všechny tři se napřed hrozně lekly až nadskočily, když se Harry začal smát, ale pak na něj jen udiveně koukaly.
Když byl Harry schopen chůze, tak odešel na hodinu přeměňování, ale cestou se pořád smál, přičemž se jeho smích rozléhal okolo.
Holky ještě chvíli udiveně stály na místě a slyšely vzdalující se Harryho smích.
Jako první se probrala Beky: "Co se mu stalo?" zeptala se zaraženě.
"Nevím, ale na sto procent se Sam dostal do hlavy," poznamenala Lily, "viděla jsi, jaké vzpomínky si prohlížel, nebo jsi cítila, že se ti vkradl do myšlenek?" zeptala se hned Lily zvědavě.
"Ne, ani jedno, jen jsem nemohla odtrhnout pohled od jeho očí, víš, že má dost podobné oči jako ty?" zeptala se Sam Lily.
"Nevím, nikdy jsem si nevšimla ani jakou mají barvu," přiznala Lily.
"To by mě zajímalo, na co se koukal ve tvých vzpomínkách," zamyslela se Beky, "Teda jestli ti jenom nečetl myšlenky," dodala potom.
Harry se opravdu pobavil. Sam ho vlastně do své mysli pozvala, takže se necítil provinile za to, co udělal, normálně lidem myšlenky nečte, ani na ně nepoužívá nitrozpyt, když to teda nejsou Smrtijedi.
Harry vyhledal jen to, proč se od něj drží tak daleko a opravdu ho hodně pobavilo, když se podíval na její myšlenky s tím spjaté.
Všechny tři si nejspíš myslí, že každému v jeho okolí čte myšlenky, ale to opravdu není jeho styl a ke všemu nevěděl, jestli se vůbec dají číst myšlenky tolika lidem najednou, ale dost o tom pochyboval.
Hlavně ho rozesmála její představa, jak kouká lidem a především dívčí populaci do hlav za účelem zjistit jejich tajemství, nebo zahlédnout nějakou trapnou situaci, či je vidět nahé.
Opravdu zajímavá myšlenka, chvíli si pohrával s tou možností, ale nakonec jí zavrhl, přece jenom by to bylo na něj až moc podlé, kdyby se proti tomu nemohli bránit a v žádném případě nebyl šmírák.
Od té doby se mu dívky už tolik nevyhýbaly, ale házely po něm pohledem s nevyřčenou otázkou: Co to mělo znamenat?
Zbytek dne probíhal v klidu a pohodě, Pobertové si celý den něco šeptali, ale když se k nim Harry přiblížil, tak vždy přestali.
Ten den šel Harry spát poměrně brzy, protože toho moc nenaspal předešlou noc, oslava se trochu protáhla a on brzy ráno vstává, takže spal jen něco kolem čtyř hodin.
Pohodlně se uvelebil v posteli a za pár minut už v klidu nerušeně spal.
Ráno ho znovu probudil jeho "budík," vstal tedy z vyhřáté postele, i když nerad opouštěl pohodlné místečko.
Ještě rozespale si jednou rukou promnul oči a druhou otevřel svůj kufr, nadzvedl pár kousků oblečení, pod kterými měl schované své lektvary, ale nic tam nebylo, což Harryho dokonale probralo.
Polil ho ledový pot: "To snad ne," vydal ze sebe.
Začal zoufale prohrabávat celý svůj kufr, ale pořád nemohl nic nalézt, nakonec kufr vzal a celý ho vysypal na zem a začal zběsile prohrabávat vysypaný obsah.
Když nic nenašel tak zoufale zakřičel na své spolubydlící: "Kam jste dali můj lektvar."
Jak zjistil, tak už byli všichni vzhůru předtím, protože se okamžitě posadili na svých postelích, pozorovali ho a rozhodně nevypadali ospale nebo překvapeně.
"Okamžitě mi dejte můj lektvar," zařval na ně Harry znovu, byl spíš vyděšený, než naštvaný, opravdu tu strašlivou bolest nechtěl už zažít.
"Opravdu nechápeme, o co jde," hrál James.
"Ale víte, vy to dobře víte, hned mi ho dejte, já ten lektvar potřebuju," poslední slovo skoro zakňučel Harry a podíval se na své hodinky, už měl jen pár sekund, aby si mohl vzít lektvar a on účinkoval přesně na dobu jeho kletby.
"A na co ho potřebuješ?" vyzvídal Sirius.
"Okamžitě naval ten lektvar," zařval Harry a namířil na Siriuse hůlku, už byl opravdu zoufalý.
"Kluci, vážně by jste mu ten lektvar měli dát," přidal se do hovoru i Remus.
"No tak dobře, když to musí bejt," řekl rezignovaně Sirius, ale žádný lektvar nevytahoval.
"Kde je? Tak dělej, kde je můj lektvar?" dožadoval se odpovědi Harry a nervózně pokukoval po hodinkách, čas na to, aby ho lektvar ubránil, před celou dobou působení kletby už uběhl, teď se jen přičítal čas jeho nesnesitelné bolesti.
"Támhle, pod skříní, ty lahvičky jsou zabalený v hadru," oznámil mu Sirius po chvilce mlčení.
Harry se ke skříni vrhl, jak nejrychleji mohl, doslova roztrhl hadr, ve kterém lahvičky byli skryty a jednu z nich do sebe okamžitě nalil, pak se podíval znovu na hodinky.
Ještě bych to mohl stihnout, prolétlo mu hlavou a bleskurychle vyrazil ven z místnosti, ostatní na něj jen zírali, jak mizí za dveřmi plnou rychlostí.
Harry běžel tak rychle, že na schodech asi třikrát upadl, ale okamžitě se zvedl a pokračoval co nejrychleji ke Komnatě nejvyšší potřeby.
Když dorazil před ní, ani nemusel třikrát procházet kolem místa naproti gobelínu. Tak nutně potřeboval místnost, kde by ho nikdo neslyšel a která by byla celá polstrovaná, aby se při křečích nějak neporanil.
Místnost byla perfektní, trochu připomínala pokoj pro duševně choré. Polstrování bylo jen do metrové výšky a dál byla světle modrá omítka, která Harryho aspoň trochu uklidnila, ale opravdu jen trošičku.
Harry si lehl na měkkou podlahu, kouzlem ještě zamkl dveře, aby ho tu nikdo nevyrušoval a čekal na okamžik plný bolesti, který po nějaké době přišel.
Harrym zmítaly křeče, které byly tak silné, že jenom díky polstrování neměl něco zlomeného, nebo přinejmenším naraženého, křičel bolestí až do ochraptění, pak se dostavil účinek lektvaru a bolest se o hodně zmírnila, ale přesto sebou sem tam cukal.
Když se po půl hodině od skončení kletby mohl udržet jakž takž na nohou, vstal a vydal se na ošetřovnu.
Ač zezačátku vůbec nechtěl, tak teď potřeboval přinejmenším jednu dávku posilňujícího lektvaru, byl celý bílý a sem tam jím ještě projela bolest doprovázená křečí, ale už to nebylo tak strašné, jako při kletbě, toto byly už jen dozvuky.
Harry měl štěstí, protože ošetřovatelka byla už vzhůru, a okamžitě, jak Harryho spatřila, zhrozila se a hned se jala ho prohlížet, ale Harry to odmítl a po dlouhém přemlouvání a ubezpečování, že nemá žádné zranění mu konečně dala povzbuzovací lektvar, pak odešla, nejspíš ještě pro něco a Harry okamžitě zmizel, nešel zrovna závratnou rychlostí, protože pořád sem tam pocítil bolest a křeč, která s ním při chůzi pořádně zacloumala.
Když dorazil zpátky do pokoje, tak se kluci, kteří se mezi sebou teď nejspíš hádali, až zděsili a okamžitě zmlkli. Harry byl pořád nepřirozeně bledý, klepal se a sem tam jím projela křeč, při které měl co dělat, aby se udržel na nohou.
Jen si sebral čisté oblečení a bez jediného slova znovu pomalu opustil místnost a zamířil rovnou do sprchy, cítil se příšerně unavený, takže ve sprše jen seděl opřený o stěnu a nechal na sebe padat vodu, která mu trochu pročistila mysl a probrala ho.
29.09.2011 15:15:01
vruon
Erb.png
b-něco.bmp.png

Kampak myslíte, že Moudrý klobouk zařadí Třináctku?

Zmijozel (855 | 65%)
Mrzimor (65 | 5%)
Havraspár (137 | 10%)
Nebelvír (256 | 20%)
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one